|
Pokud se týče otázky, byla-li paní Nohavová
přesvědčena o naprosté existenci pana doktora
Sameta, mohu odpovědět jen pokrčením ramen,
neboť kdykoliv pan Nohava mluvil s ní o doktoru
Sametovi, nedávala nikdy najevo, že doktora
považuje za bytost vybájenou, za výplod bujné
fantazie svého manžela.
Jedině mohu dodat k pokrčení ramen, že každou
zmínku o doktoru Sametovi doprovázela výrazně
básnicky: „Nohavo - ohavo“, což bylo, jak každý
uzná, od ni nehezké, neboť mohl pan Nohava za
to, že jeho předkové měli takové jméno, na jehož
pátý pád lze tak lehce rýmovat „ohavo“?
Nyní si ovšem každý pomyslí, proč by mohla ona
pochybovat o existenci pana Sameta, a za druhé,
proč mluvíval pan Nohava s ní o panu doktorovi?
Kvůli lepšímu pochopení prvého odpovím na druhé
proč.
Pan Nohava hovořil vždy o panu doktorovi,
kdykoliv provedl nějakou ohavnost (viz: Nohavo -
ohavo), špatný čin, zlý skutek, darebáctví,
uličnictví, mizernosti, když totiž přišel
později domů k obědu, později z procházky, pozdě
k večeři, pozdě v noci z hostince, ba i opak
„pozdě“ - „časně“, „časně“ ráno, lze právem
připočítat mezi případy jeho ohavnosti, špatných
činů, zlých skutků, darebáctví, uličnictví a
mizerností.
A aniž by paní Nohavová studovala češtinu,
nazývala svého manžela ohavou (ohavnost),
špatinou (špatný čin), zlosynem (zlý skutek),
darebákem (darebáctví), uličníkem (uličnictví),
mizerou (mizernosti), přidávajíc k tomu základní
číslovku se zájmenem „ty“, „ty jeden“, dále
superlativ přídavného jména „velký“ -
„největší“, a napodobujíc onen známý obrat
básnický: skleničko skleněná, který sklář tebe
sklenil, ve rčeních: darebný darebáku, mizerný
mizero mizerů apod.
A na ta všechna volání odpovídal pan Nohava s
vážností prvních křesťanských mučedníků: „Já byl
s panem doktorem Sametem...“
A později, když se mu dostal náhodou do ruky
francouzský román, kde manžel tituluje svou paní
„ctěná přítelkyně“, odpovídal na ona různá rčení
klidně: „Ctěná přítelkyně, já byl s panem
doktorem Sametem.“
„Až do rána, ty jeden největší zlosyne?“
„Ano, ctěná přítelkyně…“
„Už nejsem tvou manželkou, jen přítelkyní,
zlosyne, co?“
„Byl jsem, věř mně, s panem doktorem.“
„Nohavo - ohavo!“ Poté se paní manželka
odvrátila od pana manžela, který hlasem
vyjadřujícím lítost nad sebou žádal o černou
kávu. „To se rozumí, že tě budu podporovat v
tvém darebáctví! Bílou kávu dostaneš, hodně
bílou s tučným škraloupem, který nesmíš vylovit,
rozumíš...“
Bolestný výraz, který objevil se na jeho tváři,
vyznával, že to pochopuje, že rozumí té bílé
kávě, že rozumí tomu tučnému škraloupu, který
tak namáhavě půjde do krku, jako šel on k ránu
po schodišti domů.
Pak prodělával ještě jednu éru nedobrovolného
odříkání se slanečka a kyselých okurek, o kteréž
léky žádal s lahodnými názvy: „Miláčku,
drahoušku, srdíčko,“ zatímco v odpověď znělo:
„Máš to marný, Fany nepošlu pro nic.“ -
„Holoubku!“ - „Fany pro nic nesmí jít.“
Potom následovaly jeho zoufalé pokusy vniknout
do spižírny na naložený květák nebo celer, které
by osvěžily jeho tělesný stav, pokusy, které
skončily naprostým nezdarem u dveří spižírny,
kde Fany hlásila do kuchyně: „Milostpaní,
milostpán je tady.“
A smutný oběd nato pepřila paní Nohavová velmi
srozumitelnými narážkami na ubohé manželky
špatných manželů a důrazným výslechem pana
Nohavy, který si vždy přitom v rozčilení
přesolil jídlo a vymýšlel na svou obranu
kavárnu, ztrátu deštníku, návrat do kavárny,
nalezení deštníku a příjemnou, poučnou zábavu s
panem doktorem. Ode dvou let, kdy poprvé ozvala
se z jeho úst zmínka o společnosti doktora
Sameta, opakoval bezpočtukráte: „Je to bez
odporu učenec.“
Směle vykládal o cestách po Americe, Anglii a
Německu, o doktorovi Kochovi v Berlíně, u
kterého byl on asistentem, o učenosti jeho a
vzdychal: „Kdybys věděla jenom, co je
bakteriologie, kdybys to jen věděla.“
„]á vím jen tolik, že jsi ničema“
Pan Nohava dělal, jako by byl přeslechl a
pokračoval: „Bakteriologie je věda, báječná věda
a doktor Samet je učenec, a ty místo toho, abys
měla radost, že já mám styky s předními
kapacitami...“
Toho dne obohatila paní Nohavová svůj slovník
přezdívek o jednu: „Ty kapacito!…“
Doktor Samet hrál tedy velkou roli, jak vidět, v
životě obou manželů; byl-li u pana Nohavy
příjemným človíčkem, byl u paní „taky jeden
takový...“
Poslední dobou doktor Samet ani nevycházel z
řeči v rodině pana Nohavy. V pondělí nepřišel
pan Nohava k obědu a navrátiv se až v jedenáct
hodin večer bez kravaty, prohlásil, že byl
pozván na oběd k panu doktorovi.
Ve středu pan Nohava nepřišel k večeři a vrátil
se domů o jedné hodině noční, udávaje za svou
omluvu, že byl na přednášce pana doktora. Noční
revizí obsahu jeho kapes zjištěna nepopíratelná
ztráta tobolky.
V pátek objevil se pan Nohava ráno s roztrženým
svrchníkem na zádech a s boulí na hlavě, šeptaje
namáhavě, že byl s panem doktorem na nočním
výletě v Roztokách a v neděli dovršil řadu
hříchů, když po poledni přišel bez klobouku a v
kapse jeho kabátu byl nalezen účet za dvě láhve
šampaňského, které vypil prý ve společnosti pana
doktora Sameta a jednoho dánského lékaře, který
zde studuje zdravotnictví.
„Hlavní město v Dánsku je Kodaň,“ řekl pan
Nohava, usínaje na pohovce…
A když se probudil k páté hodině, bylo mu tak
špatné jako nikdy předtím… Hlava ho bolela,
žaludek mu cosi svíralo, zkrátka zle a zle.
„Ženuško,“ prosil slabým hlasem, „ať Fany
doběhne pro doktora, mně je moc špatně...“
„Vidíš, vidíš,“ pravila paní Nohavová, „já
věděla, že té jednou pánbůh potrestá, půjdu sama
pro doktora...“
Za hodinu přijel lékař a prohlédnuv pacienta,
který mu šeptal: „Bylo jich pět a ne dvě...“
pravil: „To zas přejde, jen studené obkladky na
hlavu a předepíši trochu antipyrinu.“ Vyňal blok
a předepsal a poroučel se s ujištěním, že zítra
jistě přijde.
Po jeho odchodu sedla si paní Nohavová k posteli
nemocného a tázala se: „Víš, jak se ten pan
doktor jmenuje?“
„To nevím, drahoušku.“
Paní Nohavová vztyčila se a ukazujíc ubožákovi
recept, pravila: „Ten pán je doktor Samet,
Nohavo ohavo...“
Od té doby pan Nohava nikdy již neříká, když se
někde opozdí: „Byl jsem s doktorem Sametem,“ a
posledně zpozdiv se řekl: „Byl jsem s moravskými
studenty,“ o čemž pochybujeme s paní Nohavovou.
Nohavo! Ohavo!
|
