I
Slečna Silvanová byla velmi romantickou a
vystřihovala z denních listů románové přílohy.
Hrdiny těch románů potkávala na ulici, v
tanečních hodinách, v divadle i na zábavách.
Byli to markýzové, baroni a hrabata z románů. V
obyčejném životě byli techniky, úředníky,
filosofy, právníky a z jednoho ruského knížete z
posledního románu v jednom deníku vyklubal se
obyčejný holičský pomocník. Měla zlost na něho,
který měl orlí nos, kadeřavé vlasy a energické
tahy v obličeji jako ten kníže Skabulinskoj ze
stránky 128 z posledního románu. Zklamání její
bylo tím větší, když ten její kníže pořezal při
holení jejího pana otce na bradě.
Tatínek o něm říkal, že je nemehlo a že mu nedal
spropitné. Sen slečny Silvanové se rozplynul
vniveč a zanechal v celé rodině jen dojem, že
dceřin ruský kníže zohavil na pět dní obličej
reprezentanta domácnosti.
Pro tuto šestnáctiletou dámu byla to velká rána
a utěšovala se tím, že jedna americká milionářka
zamilovala se do pouličního leštitele obuvi.
Naštěstí počal býti uveřejňován nový román v
denním listu. Autor tohoto románu musil být
podle všeho bud z katovské, nebo vojenské
rodiny, protože nešetřil krví, prachem a
šavlemi. Ale lidé, ku cti toho autora řečeno,
nezabíjeli se ze ziskuchtivosti, nýbrž kvůli
lásce. Jaký to šlechetný účel, slečno Silvanová!
Žádná úkladná vražda, nýbrž souboj bud na šavle,
nebo bambitky. S jakou elegancí házeli si
rukavičky, bodali se do žárlivých srdcí a
prostřelovali druh druhu láskou popletené hlavy.
Souboj! Kdyby tak kvůli vám, mladá dámo, vyzvali
se také na souboj.
To by měla zlost vaše přítelkyně Žofka. Jenže vy
se nevyznáte v intrikách. Není tomu dávno, co na
promenádě přistoupili k vám dva mladí páni a
tázali se, zdali vás smějí doprovodit domů, a
když jste svolila, šli s vámi a po celé cestě
mlčeli a na rozchodu si vyžádali novou schůzku.
Jak jste byla šťastna toho večera. Oni budou
ještě na sebe žárlit. Nu a vidíte, oni nepřišli
druhý den, a když pak jste je za týden potkala,
dívali se schválně stranou a ani nepozdravili. A
což kdybyste byla věděla, co předcházelo tomu,
že nepřišli, jak jeden posílal druhého na tu
schůzku s vámi a neříkal: »s vámi«, ale »s tou
hloupou žábou«.
Tři mušketýři od Dumasa zklamali očekávání
slečny Silvanové. DArtagnan, Porthos, Aramis.
Viděla je v Bráníku u Prahy v jedné výletní
restauraci na výletu s rodiči. Porthos říkal
D’Artagnanovi »Pepíku«, D’Artagnan Porthosovi
»Tondo« a na Aramtse volali »Karle«.
Nakonec chtěli se z restaurace bez zaplacení
vytratit, a když přibyl kulhavý obecní strážník,
dali se klidně zatknout, jako kdyby to bylo
částí programu.
Tak stále snila o tom, kdy přijde ten »Velký a
Šlechetný«, kterého bude milovat, jak dosud
nikdo nemiloval v světě, ten rek jejích
oblíbených, z nemožností a nesmyslů stloukaných
románů, rek, který se zrodil v hlavě různých
těch Carlénových a Marlittových, takový nějaký
šlechetný chlapík, který nakonec umírá s blahým
vědomím, že na 600 stránkách svého životopisu
neudělal autorce žádnou ostudu.
Leč to bylo zpropadené, že ten »Velký a
Šlechetný« nepřicházel.
Neobjevoval se ani na ulici, ani ve
společnostech, kde se hrály různé společenské
hry, jako na zástavy apod., při kterých není
třeba dovolávat se chytrosti a vtipu hrajících,
neobjevoval se dokonce ani v tanečních hodinách,
kde matky zoufale se snaží rozhodovat nad
štěstím svých dcer a kde pravidelně nejlepšími
tanečníky jsou páni duševně nejzpozdilejší.
V tomto sálu tance, v továrně na zoufalé
rýmování na vějíře, kde tancujícím byla
vštěpována slepá víra na podařenou zábavu,
nenašla slečna Silvanová žádného svého vysněného
reka.
Jeden jí tam sice vyznal lásku, ale rouhavým
způsobem: „Slečno, vy věříte v duchy, tak
kdybyste se jednou nějakého ducha zeptala, zdali
vás mám rád, tu by vám jistě odpověděl, že ano
...“
Protivný člověk! Čtrnáct dní přemýšlel, jak jí
tak pěkně řekne, že ji má rád, jak s takovou
oddaností se jí podívá přitom do očí, a zatímco
zmíněnou větu bručel, díval se jí na rameno a
nakonec pronesl třesoucím se hlasem:
„Máte, slečno, na rameni sazi.“
Koření se dámám nezjevilo se nikdy ve formě tak
půvabné jako pak, když s takovou něžností
pokusil se sfouknout jí sazi z ramene, že při
tom kýchl.
Zatímco hledal s výrazem hrůzy ve fraku kapesník
jednou rukou, slečna Silvanová vybavila se z
objetí jeho ruky druhé, která ji držela jako
kleště, a odběhla k matce.
A doma, jak naříkala a plakala! Četla někde o
podobném vyznání lásky? Svět obývaný takovými
lidmi, kteří tak vyznávají lásku, zdál se jí být
pouští.
Dobře, že tatínek ve vedlejším pokoji chrápal,
jinak by se byla bála tu noc.
Zmocňovalo se jí zoufalství. Kdy přijde ten
její, ta podivná směs romantických snění,
míšenec mezi starým pěvcem milostných písní a
znělek z 13. století a moderním mladým pánem,
šlechetným, krásným, silným, odvážným a
duchaplným?
„Tatínku?“ - „Co, děvuško?“ - „Spíš, tatínku?“ -
„Vždyť si mne probudila.“ - „Dobrou noc.“ -
„Dobrou noc, děvuško ...“
II
Slečna Silvanová byla nejen velmi romantickou,
ale i odvážnou. Prožívala vskutku neuvěřitelná
dobrodružství, příhody rázu tak vážného, že se
posluchači divili, jaká železná vůle skrývá se v
této slečně, která v noci budívala tatínka, aby
v tichu nočním aspoň jeho hlas ji upokojil.
Mezi tyto neuvěřitelné dobrodružné a odvážné
případy patří i jízda její na vozu se senem o
předposledních prázdninách. Tato slavná
vzpomínka z letního bytu náleží do oné řady
dobrodružných cest, na které jest třeba vždy
lidstvu s pýchou vzpomínat. Vypravování slečny
Silvanová o jízdě na voze se senem druží se k
vypravováním polárních cestovatelů, ku
vzpomínkám Stanleyho a dr. Holuba o cestách
hlubinami Afriky a Vráze o cestách pampami
jihoamerickými.
Považte si. Vylézt pracně na vysoký vůz se
senem, nahoře nemoci rozevřít živou mocí svůj
slunečník a pak jeti přes půl hodiny na tomto
voze, kam slunce pražilo, a nakonec vjeti i s
vozem do stodoly a ...
A pak nemohla slečna Silvanová dolů. Co zažila,
ubožačka, za těch deset minut ve stodole, nedá
se ani pérem popsat. Vypravuje, že za těch deset
minut prožila celý svůj život, tak táhl kolem
ní, že vážně již se loučila s rodiči, neboť se
domnívala, že bude zde nahoře na voze se senem
muset věčně zůstat.
Až konečně přišel syn majitele statku á vyzval
ji, aby skočila, že ji zachytí.
Zde je nová kapitola z této dobrodružné cesty.
Již chtěla skočit, neboť si všimla, že je hezký
ten její zachránce, když zpozorovala, že vedle
něho stojí pes, který cenil na ni zuby.
Vypravuje, že ve přítmí zdál se jí být ten pes
tygrem. Konečně, když psa odehnali, odvážila se
ke skoku, a jest jisto, že s velkým uzarděním
padla mu kolem krku.
A byl on tím »Velkým a Šlechetným«? Nebyl. V
románech »Velcí a Šlechetní« byli vždy svobodni,
ale tento byl ženat.
A slečna Silvanová nemohla mu dlouho odpustit tu
drzost, že se nabídl, že ji zachytí.
Toť jest jen malá ukázka odvážlivosti slečny
Silvanové a vyvrací tato malá ukázka naprosto
náhledy některých učenců, že amazonky nikdy
neexistovaly.
A co řeknou ti učenci, zaujatí proti
odvážlivosti žen, tomu, že slečna Silvanová se
dokonce učila loni plavat?
Kdo zná plavat, netopí se tak lehce, ale slečna
Silvanová učila se plavat proto, že se jí zde
vyskytla možnost topit se na jedné straně, a na
druhé býti zachráněna nějakým vysněným rekem,
který pak si ji, jak nepochybovala, vezme.
Plavčík na plovárně byl hezký a mladý a slečny
se s ním rády bavily, leč ten nebyl ten její,
neboť byl to muž způsobů přece jen trochu
neurvalých, říkaje přívětivě po celou čtvrt
hodiny, vleka ji po provaze: „Že vás utopím jako
kotě!“
Jak se těšila, až bude moci plavat ve volnu v
řece, jak tam v těch zelenavých vodách spíše
naskytne se jí příležitost být někomu vděčnou.
Zde kolem bazénu byly jen samé ženy kromě
plavčíka, sem nepřicházel nikdo kromě komise,
která pátrala s důkladností úřední, zdali je
podlaha čistě umyta.
Protivní lidé z téhle komise. Bylo to tenkrát
pravé vzbouření, když náhle měli přijít, a žena,
která myla podlahu, prosila všechny dámy, aby
hodně křičely, že se stydí, aby komise nešla
dovnitř, poněvadž zapomněla umýt podlahu.
Komise přišla. Napřed otevřel jeden člen komise
dvéře, starý pán, a tu všechny křičely, pak za
ním vešel druhý a ten byl mladý, tu přestaly
křičet, a když přišel třetí, ještě mladší a
hezčí, tu všechny vyšly z kabin a naskákaly do
bazénu. Ona také a počala polykat andělíčky.
Když se vynořila, viděla, že se na ni dívá ten
třetí, ten roztomilý.
„Já se topím!“ začala křičet. A myslíte, že on
skočil za ní do bazénu?
Začal se zlobit, že podlaha není myta, ne, ten
nebyl ten pravý.
A když se potom lépe na něho podívala, už nebyl
tak hezký, měl takovou úřední tvář, jako ten
důstojník švédský z románu Švarcové »Skjutský
hoch«, víte, ten, co chudého skjutského hocha
zpráskal bičem, a který se mu za to pomstil tím,
že když zbohatl, vzal si, aby se mu pomstil,
jeho dceru za manželku a při svatbě teprve řekl
svému tchánovi, že je ten zpráskaný bývalý chudý
chlapec .. .
Slečna Silvanová již uměla plavat a plavala již
i ve volné řece a přečetla ještě několik
podobných hezkých knih jako »Skjutský hoch«, a
pak teprve přišel ten pravý, pan Kamil.
Velký pan Kamil, šlechetný pan Kamil. Ale než
přišel, učila se jezdit na loďce.
III
Pan Kamil byl bankovním úředníkem a toto dosti
jednotvárné a nudné zaměstnání nesetřelo z něho
romantické city.
Ve svých dvaceti letech počal odbírat Mayovy
dobrodružné romány, a kdo jest dnes ve svých
dvaceti osmi letech zuřivým čtenářem téhož
autora? Pan Kamil, bankovní úředník.
Ku cti jeho budiž řečeno, že nehodlal sice
navštíviti cizí kraje, což by bylo přece jen
trochu podezřelé při jeho zaměstnání, ani
rozmnožiti řadu hospodářských emigrantů v
Americe, jak činí mnozí pokladníci různých bank,
jemu stačilo prostě, že snil a dumal o cizích
krajích a že, vypiv u »Fleků« několik sklenic
piva, odrážel v noci na své posteli útoky
ma-lajských a čínských pirátů.
Též sníval o nějaké neznámé statečné ženě, která
mu zachraňuje život, a říkal si: »Ta a žádná
jiná.« Určiv takto velice nejasně svou budoucí
družku života, byl velmi spokojen a vůči ženám
choval hlubokou úctu.
Jinak nikomu neškodil, jen jeho strýc choval
obavy, že bude musit dát jednou do novin inzerát
týkající se jeho synovce: »Silný opatrovník
přijme se k pomatenému, tichému pánovi.«
Leč nedočkal se toho, poněvadž zemřel právě v
době, kdy jeho synovec, pan Kamil, počal snít o
jachtě.
Toto dumání o jachtě bylo až do smrti pana
strýce úplně neškodné. Nešťastnou náhodou
odkázal panu Kamilovi deset tisíc korun bez
bližšího určení, co si smí pan Kamil koupit a co
nesmí.
Tak se tedy stalo, že si pan Kamil koupil za tři
tisíce korun plachetní jachtu; jeho sen se
uskutečnil, a po tři neděle nestačili plavci z
Podola vytahovat pana Kamila z vody a jeho
převrhnutou a potopenou jachtu ze dna řeky.
Po tři neděle vidívali pobřežní chodci stejný
obrázek.
Nad hladinu Vltavy vyčnívala jen špička stožáru
a na té se křečovitě držíval romantický pan
Kamil.
A když jeho jachta opět v »Jachtklubu« byla
uvedena do pořádku, tu navečer říkal si pan
Kamil: »To si dnes zase vyjedu.« A vyjel si.
Sotva však zajel za podolský přístav, tu mohl
směle říci: „To se dnes zas hezky převrhnu,“ což
on také svědomitě říkal.
A když se mu jachta potápěla, tu lezl na stožár,
pronášeje: „To se mi to dnes hezky šplhá.“
A když pak visel na kousku stožáru, maje jen
hlavu nad vodou, říkal: „Zaplaťpánbůh, dneska je
voda hezky teploučká.“
Dnes si opět řekl pan Kamil: „To si dneska zase
vyjedu.“
Vál mírný vítr. Pan Kamil přehodil plachtu,
zapálil doutník, zatočil kormidlem a plul nahoru
po řece. Byl krásný večer. Ryby na řece
šplouchaly a pana Kamila zmocnila se námořnická
nálada. Jeho jachta bystře prorážela vlny a
kolébala se na nich a tiše plula kupředu.
V dáli modraly se zbraslavské kopce. Pan Kamil
přimhouřil oči a viděl jen vodní prostor před
sebou.
Zdálo se mu, že pluje po moři. V dáli - toť mys
Dobré naděje - ten chuchelský kostelíček.
„Vítám tě, Afriko,“ řekl v zadumání. „Ma ...“
Chtěl říci Madagaskar a ještě něco záhadného,
ale vtom se vítr otočil a jeho jachta se
povážlivě naklonila. „Saprlot, ten vítr nemá
rozumu!“
Nový záchvěv větru, a jachta byla těsně
nakloněna nad hladinu. Pan Kamil pokusil se
otočití plachtu. Tahá za provaz, vítr je však
silnější než celá soustava kladek a plachtoví.
„Saprlot, já to říkám, že vítr nemá rozum!“
bručí si pan Kamil a nakonec, když vítr prudčeji
a prudčeji doráží na plachtu, rezignovaně
pronáší: „To se dnes zas hezky převrhnu!“ A pak
pronášel postupně: „To se mi to dnes hezky
šplhá!“ „Zaplaťpánbůh, dneska je voda hezky
teploučká.“
A v tom okamžiku, kdy panu Kamilovi vyčnívala
jen hlava nad hladinu a jeho jachtě jen špička
stožáru s klubovní vlajkou, připlula k němu na
loďce slečna Silvanová v černých plaveckých
šatech, aby zachránila svého »Velkého a
Šlechetného«, který na ni volal: „Josef Kamil,
bankovní úředník, slečno.“
Zanedlouho po svatbě prodal pan Kamil svou
jachtu za pět set korun, tedy se slevou 2500 K,
což jest velmi špatným znamením jeho manželského
štěstí. A paní Kamilova se častěji trpce usměje,
když si vzpomene na zachránění nešťastného
lodníka, měla to přece tak vypočítané, že
převrhne tenkráte svou loďku v blízkosti té
jachty a že ji ten »Velký a Šlechetný* vytáhne,
a zatím ji ten ničema s tím potopením předešel.
Z »Velkého a Šlechetného« na »Ničemu« je velký
skok, ale po svatbě dá se leccos vysvětlit.
Ostatně Vltava, pane Kamile, vyžádala si již
více obětí. |