O jachtě a dvou romantických lidech

 

 

I

Slečna Silvanová byla velmi romantickou a vystřihovala z denních listů románové přílohy. Hrdiny těch románů potkávala na ulici, v tanečních hodinách, v divadle i na zábavách. Byli to markýzové, baroni a hrabata z románů. V obyčejném životě byli techniky, úředníky, filosofy, právníky a z jednoho ruského knížete z posledního románu v jednom deníku vyklubal se obyčejný holičský pomocník. Měla zlost na něho, který měl orlí nos, kadeřavé vlasy a energické tahy v obličeji jako ten kníže Skabulinskoj ze stránky 128 z posledního románu. Zklamání její bylo tím větší, když ten její kníže pořezal při holení jejího pana otce na bradě.

Tatínek o něm říkal, že je nemehlo a že mu nedal spropitné. Sen slečny Silvanové se rozplynul vniveč a zanechal v celé rodině jen dojem, že dceřin ruský kníže zohavil na pět dní obličej reprezentanta domácnosti.

Pro tuto šestnáctiletou dámu byla to velká rána a utěšovala se tím, že jedna americká milionářka zamilovala se do pouličního leštitele obuvi.

Naštěstí počal býti uveřejňován nový román v denním listu. Autor tohoto románu musil být podle všeho bud z katovské, nebo vojenské rodiny, protože nešetřil krví, prachem a šavlemi. Ale lidé, ku cti toho autora řečeno, nezabíjeli se ze ziskuchtivosti, nýbrž kvůli lásce. Jaký to šlechetný účel, slečno Silvanová! Žádná úkladná vražda, nýbrž souboj bud na šavle, nebo bambitky. S jakou elegancí házeli si rukavičky, bodali se do žárlivých srdcí a prostřelovali druh druhu láskou popletené hlavy. Souboj! Kdyby tak kvůli vám, mladá dámo, vyzvali se také na souboj.

To by měla zlost vaše přítelkyně Žofka. Jenže vy se nevyznáte v intrikách. Není tomu dávno, co na promenádě přistoupili k vám dva mladí páni a tázali se, zdali vás smějí doprovodit domů, a když jste svolila, šli s vámi a po celé cestě mlčeli a na rozchodu si vyžádali novou schůzku. Jak jste byla šťastna toho večera. Oni budou ještě na sebe žárlit. Nu a vidíte, oni nepřišli druhý den, a když pak jste je za týden potkala, dívali se schválně stranou a ani nepozdravili. A což kdybyste byla věděla, co předcházelo tomu, že nepřišli, jak jeden posílal druhého na tu schůzku s vámi a neříkal: »s vámi«, ale »s tou hloupou žábou«.

Tři mušketýři od Dumasa zklamali očekávání slečny Silvanové. DArtagnan, Porthos, Aramis. Viděla je v Bráníku u Prahy v jedné výletní restauraci na výletu s rodiči. Porthos říkal D’Artagnanovi »Pepíku«, D’Artagnan Porthosovi »Tondo« a na Aramtse volali »Karle«.

Nakonec chtěli se z restaurace bez zaplacení vytratit, a když přibyl kulhavý obecní strážník, dali se klidně zatknout, jako kdyby to bylo částí programu.

Tak stále snila o tom, kdy přijde ten »Velký a Šlechetný«, kterého bude milovat, jak dosud nikdo nemiloval v světě, ten rek jejích oblíbených, z nemožností a nesmyslů stloukaných románů, rek, který se zrodil v hlavě různých těch Carlénových a Marlittových, takový nějaký šlechetný chlapík, který nakonec umírá s blahým vědomím, že na 600 stránkách svého životopisu neudělal autorce žádnou ostudu.

Leč to bylo zpropadené, že ten »Velký a Šlechetný« nepřicházel.

Neobjevoval se ani na ulici, ani ve společnostech, kde se hrály různé společenské hry, jako na zástavy apod., při kterých není třeba dovolávat se chytrosti a vtipu hrajících, neobjevoval se dokonce ani v tanečních hodinách, kde matky zoufale se snaží rozhodovat nad štěstím svých dcer a kde pravidelně nejlepšími tanečníky jsou páni duševně nejzpozdilejší.

V tomto sálu tance, v továrně na zoufalé rýmování na vějíře, kde tancujícím byla vštěpována slepá víra na podařenou zábavu, nenašla slečna Silvanová žádného svého vysněného reka.

Jeden jí tam sice vyznal lásku, ale rouhavým způsobem: „Slečno, vy věříte v duchy, tak kdybyste se jednou nějakého ducha zeptala, zdali vás mám rád, tu by vám jistě odpověděl, že ano ...“

Protivný člověk! Čtrnáct dní přemýšlel, jak jí tak pěkně řekne, že ji má rád, jak s takovou oddaností se jí podívá přitom do očí, a zatímco zmíněnou větu bručel, díval se jí na rameno a nakonec pronesl třesoucím se hlasem:

„Máte, slečno, na rameni sazi.“

Koření se dámám nezjevilo se nikdy ve formě tak půvabné jako pak, když s takovou něžností pokusil se sfouknout jí sazi z ramene, že při tom kýchl.

Zatímco hledal s výrazem hrůzy ve fraku kapesník jednou rukou, slečna Silvanová vybavila se z objetí jeho ruky druhé, která ji držela jako kleště, a odběhla k matce.

A doma, jak naříkala a plakala! Četla někde o podobném vyznání lásky? Svět obývaný takovými lidmi, kteří tak vyznávají lásku, zdál se jí být pouští.

Dobře, že tatínek ve vedlejším pokoji chrápal, jinak by se byla bála tu noc.

Zmocňovalo se jí zoufalství. Kdy přijde ten její, ta podivná směs romantických snění, míšenec mezi starým pěvcem milostných písní a znělek z 13. století a moderním mladým pánem, šlechetným, krásným, silným, odvážným a duchaplným?

„Tatínku?“ - „Co, děvuško?“ - „Spíš, tatínku?“ - „Vždyť si mne probudila.“ - „Dobrou noc.“ - „Dobrou noc, děvuško ...“

II

Slečna Silvanová byla nejen velmi romantickou, ale i odvážnou. Prožívala vskutku neuvěřitelná dobrodružství, příhody rázu tak vážného, že se posluchači divili, jaká železná vůle skrývá se v této slečně, která v noci budívala tatínka, aby v tichu nočním aspoň jeho hlas ji upokojil.

Mezi tyto neuvěřitelné dobrodružné a odvážné případy patří i jízda její na vozu se senem o předposledních prázdninách. Tato slavná vzpomínka z letního bytu náleží do oné řady dobrodružných cest, na které jest třeba vždy lidstvu s pýchou vzpomínat. Vypravování slečny Silvanová o jízdě na voze se senem druží se k vypravováním polárních cestovatelů, ku vzpomínkám Stanleyho a dr. Holuba o cestách hlubinami Afriky a Vráze o cestách pampami jihoamerickými.

Považte si. Vylézt pracně na vysoký vůz se senem, nahoře nemoci rozevřít živou mocí svůj slunečník a pak jeti přes půl hodiny na tomto voze, kam slunce pražilo, a nakonec vjeti i s vozem do stodoly a ...

A pak nemohla slečna Silvanová dolů. Co zažila, ubožačka, za těch deset minut ve stodole, nedá se ani pérem popsat. Vypravuje, že za těch deset minut prožila celý svůj život, tak táhl kolem ní, že vážně již se loučila s rodiči, neboť se domnívala, že bude zde nahoře na voze se senem muset věčně zůstat.

Až konečně přišel syn majitele statku á vyzval ji, aby skočila, že ji zachytí.

Zde je nová kapitola z této dobrodružné cesty.

Již chtěla skočit, neboť si všimla, že je hezký ten její zachránce, když zpozorovala, že vedle něho stojí pes, který cenil na ni zuby. Vypravuje, že ve přítmí zdál se jí být ten pes tygrem. Konečně, když psa odehnali, odvážila se ke skoku, a jest jisto, že s velkým uzarděním padla mu kolem krku.

A byl on tím »Velkým a Šlechetným«? Nebyl. V románech »Velcí a Šlechetní« byli vždy svobodni, ale tento byl ženat.

A slečna Silvanová nemohla mu dlouho odpustit tu drzost, že se nabídl, že ji zachytí.

Toť jest jen malá ukázka odvážlivosti slečny Silvanové a vyvrací tato malá ukázka naprosto náhledy některých učenců, že amazonky nikdy neexistovaly.

A co řeknou ti učenci, zaujatí proti odvážlivosti žen, tomu, že slečna Silvanová se dokonce učila loni plavat?

Kdo zná plavat, netopí se tak lehce, ale slečna Silvanová učila se plavat proto, že se jí zde vyskytla možnost topit se na jedné straně, a na druhé býti zachráněna nějakým vysněným rekem, který pak si ji, jak nepochybovala, vezme.

Plavčík na plovárně byl hezký a mladý a slečny se s ním rády bavily, leč ten nebyl ten její, neboť byl to muž způsobů přece jen trochu neurvalých, říkaje přívětivě po celou čtvrt hodiny, vleka ji po provaze: „Že vás utopím jako kotě!“

Jak se těšila, až bude moci plavat ve volnu v řece, jak tam v těch zelenavých vodách spíše naskytne se jí příležitost být někomu vděčnou.

Zde kolem bazénu byly jen samé ženy kromě plavčíka, sem nepřicházel nikdo kromě komise, která pátrala s důkladností úřední, zdali je podlaha čistě umyta.

Protivní lidé z téhle komise. Bylo to tenkrát pravé vzbouření, když náhle měli přijít, a žena, která myla podlahu, prosila všechny dámy, aby hodně křičely, že se stydí, aby komise nešla dovnitř, poněvadž zapomněla umýt podlahu.

Komise přišla. Napřed otevřel jeden člen komise dvéře, starý pán, a tu všechny křičely, pak za ním vešel druhý a ten byl mladý, tu přestaly křičet, a když přišel třetí, ještě mladší a hezčí, tu všechny vyšly z kabin a naskákaly do bazénu. Ona také a počala polykat andělíčky.

Když se vynořila, viděla, že se na ni dívá ten třetí, ten roztomilý.

„Já se topím!“ začala křičet. A myslíte, že on skočil za ní do bazénu?

Začal se zlobit, že podlaha není myta, ne, ten nebyl ten pravý.

A když se potom lépe na něho podívala, už nebyl tak hezký, měl takovou úřední tvář, jako ten důstojník švédský z románu Švarcové »Skjutský hoch«, víte, ten, co chudého skjutského hocha zpráskal bičem, a který se mu za to pomstil tím, že když zbohatl, vzal si, aby se mu pomstil, jeho dceru za manželku a při svatbě teprve řekl svému tchánovi, že je ten zpráskaný bývalý chudý chlapec .. .

Slečna Silvanová již uměla plavat a plavala již i ve volné řece a přečetla ještě několik podobných hezkých knih jako »Skjutský hoch«, a pak teprve přišel ten pravý, pan Kamil.

Velký pan Kamil, šlechetný pan Kamil. Ale než přišel, učila se jezdit na loďce.

III

Pan Kamil byl bankovním úředníkem a toto dosti jednotvárné a nudné zaměstnání nesetřelo z něho romantické city.

Ve svých dvaceti letech počal odbírat Mayovy dobrodružné romány, a kdo jest dnes ve svých dvaceti osmi letech zuřivým čtenářem téhož autora? Pan Kamil, bankovní úředník.

Ku cti jeho budiž řečeno, že nehodlal sice navštíviti cizí kraje, což by bylo přece jen trochu podezřelé při jeho zaměstnání, ani rozmnožiti řadu hospodářských emigrantů v Americe, jak činí mnozí pokladníci různých bank, jemu stačilo prostě, že snil a dumal o cizích krajích a že, vypiv u »Fleků« několik sklenic piva, odrážel v noci na své posteli útoky ma-lajských a čínských pirátů.

Též sníval o nějaké neznámé statečné ženě, která mu zachraňuje život, a říkal si: »Ta a žádná jiná.« Určiv takto velice nejasně svou budoucí družku života, byl velmi spokojen a vůči ženám choval hlubokou úctu.

Jinak nikomu neškodil, jen jeho strýc choval obavy, že bude musit dát jednou do novin inzerát týkající se jeho synovce: »Silný opatrovník přijme se k pomatenému, tichému pánovi.«

Leč nedočkal se toho, poněvadž zemřel právě v době, kdy jeho synovec, pan Kamil, počal snít o jachtě.

Toto dumání o jachtě bylo až do smrti pana strýce úplně neškodné. Nešťastnou náhodou odkázal panu Kamilovi deset tisíc korun bez bližšího určení, co si smí pan Kamil koupit a co nesmí.

Tak se tedy stalo, že si pan Kamil koupil za tři tisíce korun plachetní jachtu; jeho sen se uskutečnil, a po tři neděle nestačili plavci z Podola vytahovat pana Kamila z vody a jeho převrhnutou a potopenou jachtu ze dna řeky.

Po tři neděle vidívali pobřežní chodci stejný obrázek.

Nad hladinu Vltavy vyčnívala jen špička stožáru a na té se křečovitě držíval romantický pan Kamil.

A když jeho jachta opět v »Jachtklubu« byla uvedena do pořádku, tu navečer říkal si pan Kamil: »To si dnes zase vyjedu.« A vyjel si.

Sotva však zajel za podolský přístav, tu mohl směle říci: „To se dnes zas hezky převrhnu,“ což on také svědomitě říkal.

A když se mu jachta potápěla, tu lezl na stožár, pronášeje: „To se mi to dnes hezky šplhá.“

A když pak visel na kousku stožáru, maje jen hlavu nad vodou, říkal: „Zaplaťpánbůh, dneska je voda hezky teploučká.“

Dnes si opět řekl pan Kamil: „To si dneska zase vyjedu.“

Vál mírný vítr. Pan Kamil přehodil plachtu, zapálil doutník, zatočil kormidlem a plul nahoru po řece. Byl krásný večer. Ryby na řece šplouchaly a pana Kamila zmocnila se námořnická nálada. Jeho jachta bystře prorážela vlny a kolébala se na nich a tiše plula kupředu.

V dáli modraly se zbraslavské kopce. Pan Kamil přimhouřil oči a viděl jen vodní prostor před sebou.

Zdálo se mu, že pluje po moři. V dáli - toť mys Dobré naděje - ten chuchelský kostelíček.

„Vítám tě, Afriko,“ řekl v zadumání. „Ma ...“

Chtěl říci Madagaskar a ještě něco záhadného, ale vtom se vítr otočil a jeho jachta se povážlivě naklonila. „Saprlot, ten vítr nemá rozumu!“

Nový záchvěv větru, a jachta byla těsně nakloněna nad hladinu. Pan Kamil pokusil se otočití plachtu. Tahá za provaz, vítr je však silnější než celá soustava kladek a plachtoví.

„Saprlot, já to říkám, že vítr nemá rozum!“ bručí si pan Kamil a nakonec, když vítr prudčeji a prudčeji doráží na plachtu, rezignovaně pronáší: „To se dnes zas hezky převrhnu!“ A pak pronášel postupně: „To se mi to dnes hezky šplhá!“ „Zaplaťpánbůh, dneska je voda hezky teploučká.“

A v tom okamžiku, kdy panu Kamilovi vyčnívala jen hlava nad hladinu a jeho jachtě jen špička stožáru s klubovní vlajkou, připlula k němu na loďce slečna Silvanová v černých plaveckých šatech, aby zachránila svého »Velkého a Šlechetného«, který na ni volal: „Josef Kamil, bankovní úředník, slečno.“

Zanedlouho po svatbě prodal pan Kamil svou jachtu za pět set korun, tedy se slevou 2500 K, což jest velmi špatným znamením jeho manželského štěstí. A paní Kamilova se častěji trpce usměje, když si vzpomene na zachránění nešťastného lodníka, měla to přece tak vypočítané, že převrhne tenkráte svou loďku v blízkosti té jachty a že ji ten »Velký a Šlechetný* vytáhne, a zatím ji ten ničema s tím potopením předešel.

Z »Velkého a Šlechetného« na »Ničemu« je velký skok, ale po svatbě dá se leccos vysvětlit.

Ostatně Vltava, pane Kamile, vyžádala si již více obětí.