Smutný konec válečného zpravodaje Prager Tagblattu

 

Redaktor „Prager Tagblattu“ dopil právě velký džbán piva. Džbán ten byl ozdoben velmi vkusně velkoněmeckou trikolorou.
Tento redaktor „Prager Tagblattu“ byl válečným zpravodajem svého listu a velice schopný člověk. Seděl tu v klidu v prvém poschodí redakce ve středu Prahy v Panské ulici. Zde nelítaly žádné šrapnely, smíchovské pivo bylo dobré jakosti, místo pluků, defilujících po bojišti, občas, když více pil, viděl samé myši.
Dnes dumal nad telegramy. Byly to samé úřední zprávy z bojiště, ohlašující vítězství spojených vojsk balkánských států nad tureckými sbory.
Odplivl si a počal rozčileně chodit po pokoji. Rozhodně se mu to lepší chodilo zde po koberci, než aby někde dole v sedle musil klusat po balkánských horách a skalách.
Byl to muž poctivý. Poněvadž nenacházel se přímo na bojišti, ve svých rubrikách „Od našeho válečného zpravodaje“ v Prager Tagblattu nahrazoval to poutavým líčením válečných srážek s tureckým vojskem.
Dnes přišel telegram, že severní armáda turecká je zajata Bulhary a Srby, Řecko že obsadilo Thessalii, Černohorci že porazili na hlavu Enver pašu.
Redaktor „Prager Tagblattu“ si odplivl čtyřikrát. Ponejprv při vítězství Bulharů, pak Srbů, nato Řeků a Černohorců.
Šel k domácímu telefonu a zazvonil na redakčního sluhu. Tento se objevil se slanečkem v ruce.
Jakmile totiž válka vypukla, ze zoufalství živil se ten dobrý muž samými slanečky.
Pil totiž na vztek a druhý den spravoval si slanečkem žaludek, z toho dostal žízeň a pil znovu. A tak se to opakovalo, až byl z toho zoufalý a nijak se z toho nemohl vyplést.
Pomalu, ale jistě stával se z něho alkoholik. Podíval se smutně na redaktora, z jeho pohledu bylo vidět veškeru beznadějnost. - „Turci jsou biti tolik ... Jsem alkoholik …“
„Přineste mně láhev rumu,“ řekl nešťastný redaktor a sedl si vážně ku psacímu stolku, rozsvítil elektrickou žárovku a počal psát:
„V Bakaršakabarce u Drinopole dne 3. října. (Od našeho zvláštního zpravodaje.)
... Dnes přišlo sem několik tureckých žen do našeho tábora a s pláčem vyprávěly o surovostech bulharského vojska ...“ - Odložil péro.
„Počkám, až přijde s tím rumem,“ řekl si a zkřížil nohy. Zdálo se mu, že sedí na koberci před nějakou tureckou kafedžií.
„Já je naučím,“ pomyslil si, „já jim dám Slovany, darebákům. Kdo to může trpět, samé jejich vítězství.“ Konečně přišel sluha s rumem.
„Rusko mobilisuje,“ pravil s těžkým jazykem. Bylo vidět, že mobilisace Ruska vlezla u něho do štamprličky. Láhev byla již otevřená. Nešťastný redaktor „Prager Tagblattu“ učinil velký doušek a počal znovu psát.
„Jak jsem již včera se zmínil, získalo turecké pěší vojsko velkého vítězství 12 km severně od Bakaršakabarky, kde úplně potřelo bulharskou jižní armádu, zbytek zajalo. Z celé bulharské armády zůstalo jen 500 pěších vojáků, kteří pod vedením jenerála Borisova rozzuřeni nezdarem ...“
Znovu se napil z láhve ...
„ ... počali se dopouštět strašných úkrutností. Srdce v člověku se chvěje při vzpomínce na krvelačnost slovanských loupežníků, neboť ...“
Nový doušek. „ ... nejenže nešetřili zajatých vojáků tureckých, které ihned dali oběsit, ale vrhli se na bezbranné obyvatelstvo v tureckých vesnicích, které zapálili. Mešitu za živa hodili do plamenů. Pláč a nářek ...“
Nový doušek z láhve. „ ... ozývá se všude kolem Drinopole. Zprzněnými ženami plní se ulice Bakaršakabarky ...“
„Rum je dnes výborný,“ řekl k sobě a psal dál, když poznovu se napil: „Právě kolem domku, kde jsem ubytován, nesou s pláčem sedm set uškrcených a utlučených nemluvňat. Většině schází nohy, ruce, oči, ústa, šaty i hlavy. Bulhaři řádili jako divoši. Před mešitou klečí turecká žena, která ztratila sedm synů a osm dcer. Nemluví, jen vzdychá, nepláče, poněvadž jí usekli bulharští jezdci hlavu ...“
„Aber heute ist der Rum prachtvoll.“
„Vtom, co vše pláče a naříká, kolem na voze vezou střeva z rozpáraných tureckých důstojníků, ozývá se dusot koní. Křik děsu zní až na Soluň. Bulhaři obklíčili vesnici. Hranatý, špinavý bulharský divoch právě usekl mi šavlí hlavu. Co tyto řádky píši, uřezávají bulharští vojáci mojí mrtvole prsty na ruce, na kterých mám prsteny ... Obšírnější zprávu podám zítra ...“
Nešťastnému redaktorovi Prager Tagblattu vypadlo péro z rukou, sklonil hlavu a počal chrápat.
Po špičkách přiblížil se k jeho stolu redakční sluha a sebral rukopis a odnášel do tiskárny. Na cestě s povzdechem dopil zbytek rumu z láhve válečného zvláštního zpravodaje ...