Adéle Thoms z Haidy, německá učitelka

 

Němci jsou prazvláštní lidé. Líbí se jim jejich krajané v Alpách, kteří jsou volatí až jedna radost, jedí arsenik a jodlují. Jsou nadšeni, když jejich synové, studující na universitě, jezdí v nábytkovém voze na malém německém městě a vevnitř vozu mají sud piva a hulákají. Němcům se líbí Mnichov, ne snad kvůli obrazárně i jiným vynikajícím budovám, ale proto, poněvadž je tam 52 pivovarů.

Němci jsou nadšeni Zeppelinem. Tento politováníhodný blázen ocitl se na jídelním lístku v německých restauracích v severních Čechách pod názvem „Zeppelin-beefsteak“. Jest miláčkem německého lidu, ačkoliv člověk se zdravým rozumem vidí, že Zeppelinovy vzducholodě jsou jen vyhazováním peněz, ale Němci nepřestanou je stavět, pokud neutratí celou válečnou náhradu, kterou jim Francouzi zaplatili.

Když jde německá rodina na výlet, tu jistě zpívá: „O Tannenbaum“, nebo „leh weiss nicht, was soli es bedeuten, dass ich so traurig bin“.

Každý Němec má rád uniformu. Od cidiče stok v Německu až po štábní důstojníky. Čím víc zlata na ní, tím lépe se mu líbí. Mají tytéž choutky, jako černoši v jejich koloniích. Jsou čtenáři románů, které skončí smutně, myslí, že Goethe a Schiller jsou nejslavnějšími básníky vůbec na celém světě, kteří se kdy zrodili. Vtloukají svou hudbu černochům v Africe a černošské děti učí deklamovat Goetha a Schillera. Němci o sobě tvrdí, že jsou nejkulturnějším národem, a proto v Německu se ještě popravuje sekerou. Němci mají ve své povaze vždy jakýsi komický nátěr.

Jejich pastoři se svou morálkou o cudnosti a studem vlastních dětí, manželky pastorů háčkují punčochy, Němkyně snící o domácích pracích a vyšívající svým snoubencům na pantofle: „Heil dir im Siegeskranz“; ti jsou všichni jen částí onoho komického celku, který zpívá „Wacht am Rhein“ a u nás s přídavkem: „Jak Českého lesa pyšné sosny, tak stojíme zde my Markomani na stráži... in diesem Ostenmark ...“

Malá německá učitelka Adéla Thomsová z Haidy jela o prázdninách do Řezná a do Mnichova, pak do Alp, do Vídně a stavila se u své sestřenice v Praze, u mé manželky.

Viděla část německé říše, líbili se jí volatí Němci v Alpách - „und in diesen Bräuerhäusern in München waren so viele wackere Deutschen“.

„Nemohla byste mně říci, co to bylo za chlapíky?“ Měla s sebou poznámky. Čtyři z Hessenu, pět z Vídeňského Nového Města, tři Norimberáci, dva z Hannoveru.

„A co na nich bylo pěkného?“

„Sangen so schöne bunte Lieder und waren so schon besoffen.“

Byli to soudní asesoři, technikové městští a podobná inteligence.

„Tedy jste se výborně bavila?“ - „Ach, byla jsem mezi svými. A po celou cestu jsem slyšela jen německý hovor, potkala jsem mnoho našich studentů, kteří prováděli samé šprýmy. Pili jsme dupláky, a jak se krásně při tom zpívalo. Dostala jsem patnáct nabídnutí k sňatku. Pak ve Vídni jsme v Práteru jezdili na koníčkách. Tam už jsem slyšela český hovor. Divila jsem se, proč ty Čechy nezatkli; přece ve Vídni se smí mluvit jen německy. To byla drzost.“

„Ale má zlatá, ve Vídni máme přes půl milionu Čechů.“

„To není pravda. .Reichenberger Zeitung’ psal, že je jich asi dvacet tisíc, a ti že tam jsou jen přes léto na práci. A pak jsem přijela do Prahy. To je divné, jak úřady trpí češtinu. Vždyť ještě před dvaceti lety byla Praha úplně německá. Byl o tom článek v ‚Reichenberger Zeitungu‘. Před dvaceti lety se jinak nemluvilo v Praze než německy; z toho je vidět, že v Praze jsou samí počeštění Němci. Četla jsem od Strobla román ‚Schipkapass’. A to je přece hrozné, co vyvádíte s Němci. Tam stálo, jak Češi v Podbabě uštvali jednu slečnu na poště, která byla Němkyně, a jak svého faráře připravili o život, poněvadž pil Pschorrovo pivo. Z Haidy, ani z České Lípy sem nepřijede žádný student víc. Všechno chodí studovat do Vídně a do Drážďan. Při posledních demonstracích zmlátili zde Češi dva německé stu-denty z Haidy a proč? Poněvadž procházeli se po německých Příkopech. Příkopy jsou přece německé, tam nesmí žádný Čech.“

„A kdo vám to říkal?“

„Psal o tom ,Reichenberger Zeitung’. Vy Češi musíte přece uznat, že v Čechách jste jen přistěhovalci a že osadili jste starou německou provincii. Ale vy nyní na to zapomínáte a chcete nás počeštit.“

„Samo sebou se rozumí, slečno,“ řekl jsem. „Prahu jsme již počeštili. Olomouc a Brno octne se zanedlouho v našich rukách. Pak přijde Vídeň na řadu. Ta bude za pár let úplně česká. Němci ve Vídni nebudou smět mít německé školy, a které mají dosud v Praze, ty jim zavřeme. Pak potáhneme na Berlín.“

„Berlín nikdy!“ zvolala plna zoufalství.

„Za třicet let je Berlín úplně český, milá Adélo,“ pravil jsem klidně. „Když říkáte, že ještě před dvaceti lety Praha byla úplně německá, tu Berlín bude za třicet let jistě český, úplně český. Vždyť víte, že husité byli až u Baltického moře a ty časy se vrátí.“

Zakryla si tvář dlaněmi a dala se do pláče. „To je strašné, co vy Češi vyvádíte.“

Vztyčila se však za chvíli a zvolala: „A kdyby v celém světě nikdo nemluvil německy, budu mluvit sama, poněvadž jsem Adéle Thoms, deutsche Lehrerin aus Haida!“

Němci, jak je vidět, jsou národ velice inteligentní...