|
Seděl jsem v horním Bolzanu na verandě hotelu
Liberata Vinottiho a přemýšlel o tom, že pan
Liberato Vinotti má asi letos špatné obchody, že
byl zde hned s lahví vína a tituloval mne při
tom excelencí. Přistavil také ke stolu
dalekohled na stojanu a pravil velmi přívětivě,
že namířil dalekohled do údolí grünbašského, kde
uvidím mlýn Auingerův. Není sice nic zvláštního
na tom mlýně, ale je zajímavý tím, že zahrazuje
pohled do grünbašského údolí, takže z údolí není
ničeho vidět.
Rád se za každou službu mně prokázanou stávám
vděčným, proto jsem se podíval dalekohledem tím
směrem, kde nebylo ničeho vidět, a seznal jsem,
že opravdu nelhal pan Vinotti, a poděkoval jsem
mu za jeho laskavost.
„Ó,“ řekl radostně hoteliér, „excelence ráčí být
zcela jiného kalib,ru než ten tlustý pán, který
přijel předevčírem a jmenuje se Gallus
Riesenhuber a je z Německa. Sedl si také na
verandu, a když jsem k němu přistrčil
dalekohled, počal křičet, že se nechce dívat
dalekohledem, že má dost těch dalekohledů.
,Dejte to pryč!’ křičel, ,nebo to rozbiju!’ - V
deset hodin sem přijde, a to musíme odstranit
dalekohled. Náš malý sklepník nevěděl, že ten
pán je blázen, tak zas odpůldne, když jsem byl
pryč, přistrkával mu dalekohled ke stolu, a tu
on ho chtěl shodit s verandy na střechu stáje a
jen tak tak, že mu ho dva turisti vyrvali. Jinak
však je to velmi dobrý host. Od rána do večera
jí na verandě, v lokále, ve svém pokoji a stále
zvoní na číšníka: .Dejte mně, dobrý člověče,
udělat bifteček, ať mně sem dají amoletku.’
Vydrží na verandě u láhve vína dlouho do noci, a
pak zpívá smutné písně až kuchařka v kuchyni dá
se do pláče. V noci chodí po pokoji a je ho
slyšet vzdychat až na dvůr. Někdy, i ve tři
hodiny ráno, začne zvonit, a když přijde
pokojská, ne snad aby ji štípal do ramene, ale
ptá se jí: ,Cožpak, děťátko, nemohl bych dostat
bifteček nebo amoletku?’ Vida, už je tři čtvrtě
na deset, to musím odstranit dalekohled, aby zas
neudělal nějakou výtržnost.“
Pan Liberato Vinotti byl však zklamán ve své
naději, neboť se setkal s tlustým pánem právě na
schodech. „To jest ohavné!“ slyšel jsem jeho
hlas, „stále ten dalekohled, kdy budu mít jen
trochu klidu!“ Supaje vstoupil pan Gallus
Riesenhuber na verandu a soucitně se mne tázal:
„Odpusťte, ale sázím se, že ani vám nedali pokoj
s tím zatroleným předmětem.“ Posadil se k mému
stolu a vzdychaje zadíval se dolů na druhou
stranu dvora.
„Ani si nedovedete představit, jak to bylo
krásné, když po dvoře pištěla kuřata. Jejich
pípání bylo slyšet tak hezky sem. Ale už se to
nevrátí. Všechny jsem je snědl a oni si
nezaopatří jiné. To je nesvědomitost. Ovšem že
by vám tu povídali o samých údolích. To dovedou
žvanit o Eisneckém údolí, a že je odtud vidět
nějaká Abtaythal a Marmalata, ale když chce
člověk kuře, tak ho nemají. Už nemají ani
kohouta, také jsem ho snědl, slepice jsou také
pryč a oni vás teď krmí samým Abtaythalem a
Marmalatou. Že jsem jen jezdil na svatební
cestu! Ostatně, manželka je také pryč.“ - Málem
bych se ho byl zeptal, jestli ji také snědl, ale
on se zadíval tak smutně na věž nějakého kostela
v údolí, že mně ho bylo líto.“
„Kdyby alespoň zde pěstovali krocany,“ vzdychl
Si; takový krocan již něco vydá, kuře je proti
němu malinký vrabeček. Tak mně však připadá, že
místo užitečných krocanů pěstují tu ledovce.
Napřed vám ukáží hory a pak se vás teprve
optají, zdali byste si nepřál něco k jídlu. Jsou
to zatracené poměry. Chci míň vrchů a víc kuřat.
Nešťastná svatební cesta!“
Za řeči vypil láhev vína a pustil se do pečeného
selete.
„Je to jediné sele v celém Horním Bolzanu,“ řekl
smutně...Nepěstují je racionelně, a když nějaké
se objeví, pošlou je do Meranu. Tam všechno
zhltnou rekonvalescenti. Je to nějaká pořádná
krajina. Ani rumpsteak zde nedostanete. A když
jsem dostal předešle chuť na nadívaná holoubata,
musil jsem jeti až do Inšpruku, to je odtud 120
kilometrů. Snědl jsem čtyry po dvou korunách.
Šestnáct korun však stála dráha, tak se trochu
prodražila. Zdejší Taliáni bojí se holoubátko
zabít, a ono je přec mnohem hezčí, když má
takovou vypečenou červenou barvu. Na tuhle
svatební cestu do smrti nezapomenu... Ano,
amoletku mně můžete udělat,“ řekl číšníkovi,
který se přišel optat, jestli si po seleti ještě
něco nepřeje, „nebo raději dvě, jednu s
malinovou a jednu s meruňkovou zavařeninou.“
„Meruňkovou jedla nejraději moje manželka,“
dodal smutně, „a já ji také rád. Ovšem, zdejší
zavařeniny nestojí za mnoho. Nejlepší jsme jedli
v Pasově, a teď je musím jíst horší, a k tomu
sám a sám. Jestli dovolíte, tak vám povím své
neštěstí, napřed však si objednám ještě kousek
sýra od Tramina. Dá se jíst, ačkoliv v
Maienfeldu ve Švýcařích jedl jsem lepší sýry.
Jednu radu vám mohu však dát, týkající se sýrů.
Přijdete-li směrem k Levicu do Pölzu, nedejte se
klamat, když vás budou chtít vést na pölzeskou
almu, odkud prý je hezký pohled na nějakou
kotlinu, plnou vody, zvanou Laldo nazza. Tam vám
totiž nabídnou ke koupi jejich vlastní
gorgonzolu. Místo alpských bylin dávají tam do
toho sýra mateřídoušku. Dost je na tom, že ji
vidíte všude kvést, ale nemusíte ji také mít
ještě v žaludku. Co z toho máte, když se vám nad
modrou vodou Laldo nazza pölzeská gorgonzola
nadýmá? Mám to nešťastnou svatební cestu! Nežli
vám to dále povím, dovolím si upozorniti vás na
to, abyste nevěřil klobásům z oslího masa, tak
vychvalovaným zdejšími domorodci. Snědl jsem
jich předešle na zkoušku osm, ale nebylo mně
příliš dobře po nich. Stěží jsem snědl
zadělávané skopové s parmazánem a nějakou tu
amoletku. Abych tedy vám stručně sdělil, jak
jsem se ocitl na této smutné svatební cestě, měl
bych vám napřed mluvit o svém obchodu s kávou v
Altoně. Druhy kávy vás však nezajímají, a proto
uvedu vás přímo do pisáren. V korespondenci sedí
dnes mladý člověk ale dřív tam sedávala
Jindřiška. Byla to výborná korespondentka, a
mne, svého šéfa, nemohla vystát. Já byl tlustý a
ona byla taková štíhlá, průsvitná, že bylo vidět
její kosti Ale mne zmámila svým pohledem. Počal
jsem si jí všímat a viděl jsem, že měla velký
vztek, kdykoliv jsem se objevil v korespondenci.
Počala skřípat zuby, koulet očima, a to mne
mátlo, milý pane, mátlo mne to, až pomátlo.
Jednoho dne zdržel jsem ji po úředních hodinách
a řekl k ní: Slečno Jindřiško, dávám vám tímto
výpověď.’ Zbledla a ptala se proč. ,Poněvadž si
vás vezmu,’ řekl jsem pokud možno hrubě, aby jí
to imponovalo. Lekla se tak, že počala koktat:
,K službám, pane šéf.’ Strčil jsem jí na prst
zásnubní prsten. Později mně říkala, že si mne
vzala z leknutí, ale to nevadilo, já byl
šťasten. Kdo nás dva viděl, nemohl se ubránit
smíchu. Já jako sud a ona tenounká. Víte, že
vážila o svatbě jako pytel moluky kávy I.
jakosti, právě 40 kilogramů? Vyjeli jsme na
svatební cestu do hor, poněvadž jsou nám tam u
moře vzácný. Na cestě se z ní vyklubala poetická
duše. Ve Švýcařích vydržela v pravém slova
smyslu čumět na vodopády dvě hodiny, ať to bylo
u Drauburgu nebo u Eberdorfu. A při tom ani
kousek salámu v brašnách. Říkal jsem jí: ,Nech
už toho koukání, drahoušku.’ A víte, co mně na
to odpověděla? Že jsem prach sprostý žrout,
který nemá citu pro přírodu. A jednou mně řekla
někde v Solné Komoře, že má ke mně
nepřekonatelný odpor. To bylo takhle: Se skály v
horách zurčel nějaký potůček, jak tomu říkala, a
tekl údolím. Lehl jsem si na trávník a myslil
si: ,Spánembohem, ať jen teče, kam chce.’ Ona
zatím sbírala květiny a přinesla takovou kytku.
Já se na to podívám a ona to byla řeřicha. Jedl
jste již řeřichový salát k vepřovému nadívanému
bůčku? Nejedl? Ona také ne, ale když jsem jí to
povídal, jaká je to slast, tu se rozvzteklila a
počala řádit. Je to hrozné, když taková tenounká
osoba počne zuřit. Věřte mně, že je to horší,
než když se starý námořník hádá s kormidelníkem.
A pak to začalo být čím dál tím horší. Vymýšlela
si tury nejobtížnější, a dokonce jednou mne
táhla až na nějaký ledovec.
„Ano, dejte mně udělat bifteček,“ řekl číšníkovi
mezitím. „Můj drahý pane, pokračovalo to
strašně, uvazovali mne na provazy a tahali přes
propasti a po almách nic než mlíko, samé mlíko.
Dopálil jsem se na to, a abych měl konečně zas
jednou kousek masa, koupil jsem na Huberalmě
celou krávu a salašníci ji upekli. Měl jste
vidět, jaký ona dělala rámus. Ona byla nadšena
pro ty krávy se zvonci a považovala můj čin za
zhanobení Alp. Tak jsme se tloukli až k
Wallerspitzi. Prohlásil jsem, že na tu horu
nepolezu. ,Dobrá,’ řekla, ,půjdu tedy se
společností z hotelu.’
Byl tam takový hotel jako zde, s verandou, s
vyhlídkou na celou Wallerspitzi a měli tam také
dalekohled. Společnost, s kterou se vypravovala
do hor, skládala se ze dvou maďarských turistů a
jedné Angličanky. Rozloučil jsem se se ženou a
bylo mně k polednímu najednou teskno. Šel jsem k
dalekohledu a namířil ho do hor. Tak blízko měl
jsem před sebou Wallerspitzi, že jsem viděl
poletovat motýly na skalách. Hledal jsem výpravu
a dlouho to trvalo, než jsem ji našel. Pak jsem
zavolal hoteliéra a číšníka a požádal je, aby
mně řekli na své čestné slovo, co vidí. ,Vidím,
vaše blahorodí,’ řekl hoteliér, ,vaši paní choť
a toho jednoho Maďara, a ten Maďar právě líbá
vaši paní choť. Ten druhý Maďar pak líbá tu
Angličanku. Je to velmi veselé.’ Pak se šel
podívat číšník a povídá: ,Vaše blahorodí, líbají
se všichni dál.’
Víte, co jsem udělal? Rozbil jsem dalekohled,
pak jsem se opil, a když se vrátili ti Maďaři,
spal jsem jako dřevo. Ráno byli pryč i s
Angličankou. Zaplatil jsem dalekohled, odvezl
ženu na dráhu a poslal do svého obchodu s kávou.
Plakala a chtěla ještě po té celé aféře vidět
Kufstein. ,Ani mne nenapadne,’ řekl jsem, ,to
jsi si měla napřed rozmyslit s těmi Maďary.’ A
tak sám a sám konám nyní svatební cestu. Rozbil
jsem už čtyry dalekohledy a vyjídám ze zármutku
alpské země.“
A obraceje se k číšníkovi, řekl teskným, bolným,
tichým hlasem: „Přineste mně ještě jeden
bifteček.“ |
