V ranním vydání listu objevil se
tento inzerát. Nebyl příliš velký, ale vyzníval
z něho jakýsi výkřik zoufalství:
Prodám okamžitě
živého křečka neb vyměním za cokoliv. Praha
III, Plaská, II. poschodí, 4. dveře vlevo.
Čtenáři přecházeli tento inzerát bez zájmu,
jedině Honzátko, sekundán, který měl dnes školu
až od devíti mohl nechat na tomto inzerátu oči.
Byl v bytě sám. Otec odešel do úřadu, matka šla
s jeho sestrou Emou obstarat nějaké poslední
věci k svatbě, neboť Ema se bude pozítří vdávat.
Služka použila pak té příležitosti a odběhla
navštívit svého milence někam do zámečnické
dílny v Karlíně a řekla Honzátkovi, aby
nezapomněl dobře zamknout předsíň a dát klíč k
domovníkovům. Přitom mu řekla „Bohoušku“ a
pohladila ho po vlasech. Oba spolu drželi, neboť
byli v domácnosti nejpronásledovanějšími tvory.
Neměla-li některý den Anna svou aféru, měl ji
jistě Bohoušek a naopak. Proto se také
podporovali navzájem.
„A co mám říci, Anno, kdyby se matka náhodou
dřív vrátila?“
„Že mně přijela teta z Modřic.“
„Dobrá,“ řekl vážně Honzátko a ujal se panství v
bytě. Lehl si do houpací židle a četl noviny, až
přišel na inzerát o křečkovi.
Honzátkovi zasvítily oči. Byl jako všichni
sekundáni povahy příliš romantické, než aby ho
nenadchl živý křeček. Přál si již odedávna mít
nějaké zvíře doma. Snil o velkých výpravách do
Indie za mladými tygry, snil o velkém berberském
lvu, který by neposlouchal než jeho, spal by v
sestřině posteli (beztoho bude teď prázdná, když
se ta ženská vdá) a sežral by na jeho pokyn
třídního profesora i se zápisníkem. Také se mu
někdy zdávalo, že má doma v neckách ochočeného
mrože, takže není nikdy prádlo a s ním spojené
dva hrůzné pro něho dodatky: pražená kmínová
polévka a pražená krupičná kaše.
Také míval sny, že má ochočeného mladého slona v
jejich kůlně a ten slon že koná různé domácí
práce které dosud musel konat on, jako chodit
otci pro noviny nebo pro tabák a sestře pro noty
a dopisní papíry (dokud ještě psávala nabídnutí
k sňatku).
Nyní tedy jeho ideály se naplňují. Skleslo to
sice z tygra na křečka, ale jistá věc jest, že
toho křečka bude mít. Což není u nich v
domácnosti dosti věcí a předmětů, které lze za
křečka vyměnit? Nemá jeho sestra v prádelníku
zcela slušnou výbavu, krásně včera přepočítanou
a krásně svázanou modrými hedvábnými stužkami? A
když se z těch balíčků vytáhne po nějakém kuse a
vše zas uvede do pořádku, přijde na to někdo?
Cožpak si ta ochechule (Ema) navlíkne všechno na
sebe? A nemá otec v psacím stole pěknou sbírku
starodávných penízů? Není zde v bytě vůbec tolik
božího požehnání, že by za to člověk mohl
vyměnit třeba tři sta křečků?
Honzátko přikročil k činu. Předně šlo mu o to,
dostat se do prádelníku na výbavu. To bylo
trochu kombinované, ale Honzátko znal zpaměti
bez pomocí mnemotechniky, kde jest ukryt klíč od
prádelníku. Předně v kuchyni v plechovém
chlebovníku nalezl klíček od malé skřínky
vykládané karlovarským kamenem. Skřínka ta
ležela v pokoji na skříni u dveří. Když tu
skřínku Honzátko otevřel, našel uvnitř klíč od
druhé skříně v ložnici. V té vlevo, pod bílými
rukavicemi, byl konečně klíč od prádelníku s
výbavou.
Honzátko vytáhl z jedné skupiny dva páry
roztomilých dámských kalhotek, dále z jiného
balíku jeden noční kabátek a uvedl vše do
pořádku. Klíč dal opět na své místo a s
neobyčejnou jistotou, podporovanou starou praxí,
kdy chodívával před Ježíškem do prádelníku na
datle a cukroví, ukončil opět svou výpravu v
kuchyni vložením klíčku od malé skřínky do
chlebovníku.
Pak se vloupal otci do psacího stolu.
To byla již lehčí práce, neboť otec s velkou
lehkomyslností, jak si Honzátko pomyslil,
ukrýval klíč od psacího stolu přímo na něm, a to
pod starými hodinami s alabastrovými sloupky.
Dostal se tedy pohodlně otci na sbírku starých
mincí a vzal odtamtud jeden velký mariánský
tolar, jichž tam bylo několik, a spokojil se
tím. Zamkl psací stůl, klič dal opět na své
místo a počal vybírat ze svých zábavných knih,
co by ještě také ze svého na toho křečka přidal
aby také i on nesl náklady spojené s tím krásným
podnikem. Vybral knihu Hrdinný kapitán Korkorán.
Byla to nejzachovalejší z jeho knih, neboť
scházelo tam jedině dvacet čtyři stránek.
Nato sedl si k psacímu stolu a napsal na čtvrtku
papíru:
Omluvenka.
Stvrzuji tímto, že
můj syn Bohuslav Honzátko nemohl se
zúčastniti dnes pro bolení břicha
dopoledního vyučování, a prosím, aby mu ty
hodiny byly omluveny.
Václav Honzátko
Během dvou let podařilo se po
dlouhé praxi Honzátkovi napodobit velmi dokonale
podpis otcův. Omluvenku uschoval do čítanky na
odpůldne, udělal z lupu z prádelníku balíček,
vzal knihy podpaždí a odešel z domova, když dal
domovníkovi klíč od předsíně pro Annu.
Knihy zanechal v druhé ulici u kupce s dodatkem,
že si pro ně přijde, až půjde ze školy, a jedině
vzal si s sebou z nich rostlinopis, který zanesl
k antikváři, aby měl nějaké hotové peníze na
svou výpravu do Plaské ulice.
Našel to lehce dle inzerátu a byl přijat párkem
starších manželů, vyhlížejících neobyčejně
ustaraně.
Když jim vysvětlil, že přichází pro křečka, za
kterého hodlá vyměnit tyto užitečné předměty:
pár dámských kalhot, noční kabátek, mariánský
tolar a knihu Hrdinný kapitán Korkorán,
vyjasnily se tváře manželů. Vedli ho dál a
počali mu vykládat podivnou historku, z které
Honzátko vyrozuměl, že se k nim přistěhoval před
čtrnácti dny podivný pán s křečkem, který
prohlásil, že vynašel zvláštní přípravek, který
podává-li se hlodavcům, zamezí u nich zimní
spánek.
„Hodlám,“ povídal ten pán, „zkusit to na tomto
křečkovi. Podaří-li se mně nyní, kdy má upadnout
to zvíře v zimní spánek, udržet ho čilým, bude
to mít dalekosáhlé následky, neboť pak bude
rozluštěn princip, jak lze učinit křečky
neškodnými. Nebudou-li spát, nebudou také žít
tak dlouho, takže nedočkají se třetí sklizně,
aby kradli obilí.“
„Pán ten,“ vyprávěl starý pán Honzátkovi, „chtěl
o tom napsat knihu a dělal tedy pokusy s
křečkem, kterého měl ve velké bedně. Dával mu
svůj přípravek do pitné vody a křeček byl
skutečně velmi čilý. Měl ten preparát v láhvi od
koňaku. Jednou jsem se omylem z láhve napil a
nemohl jsem spát po pět nocí. Pak si pro toho
pána přijeli jeho příbuzní. Říkali, že už ho to
drží pět let a že jeden lékař říkal, že mu snad
pomohou sněhové koupele. Tak si ho odvezli někam
do hor a křečka nám zde nechali.“
„Jest to velmi roztomilé zvířátko, neobyčejně
přítulné,“ mluvil dále, jako by četl z knihy,
jak si patrně již zvykl, když ho všude usilovně
nabízel, „dáme vám na něj starý pytel od
brambor.“
Neobyčejně přítulné a roztomilé zvířátko prskalo
tak strašně, když na ně hodili pytel, že
romantický Honzátko domníval se být v zemi
šelem. Když pak později kráčel po ulici s
pytlem, ve kterém sebou zmítal stále čilý
křeček, představoval si, že je známý krotitel
tygrů Rauahu Babura z Bombaje.
Bylo ještě málo hodin, než aby mohl se vrátit
domů jako ze školy, proto hleděl nakoupit ještě
nějaké zásoby pro křečka. U ptáčníka koupil mu
za všechny peníze, které dostal za přírodopis,
zrní. Nebylo ho mnoho za těch sedmdesát haléřů.
Malý pytlík. A tu teprve Honzátko pocítil, že
bere na sebe vážnou povinnost. Snad se naučí
žrát něco jiného, vždyť tohle sežere najednou. A
pak, když se blížil k domovu, ještě něco ho
znepokojovalo. Což jestli ho vyhodí i s křečkem?
Jak to vysvětlí, kde k němu přišel? Jakou lež si
vymyslí? Šlo to však dosti hladce. Hromadil lež
na lež. Křeček, kterého přinesl domů, patří
gymnáziu a jest určen pro přírodopisné sbírky.
On, Honzátko, byl vyzván panem profesorem
Bernáškem z přírodopisu, aby zatím křečka doma
opatroval přes zimu, než mu naroste jiná srst a
než se mu kožich vybarví. Pak bude vycpán. Bylo
to tedy v pořádku. Jen mu nevěřili, že byl
vyzván, nýbrž že se dobrovolně přihlásil. Pro
křečka vyprázdnili jednu bednu z půdy a dali ho
do předsíně a celá rodina žila pod dojmem, že si
aspoň udělá hoch dobré oko u pana profesora, což
beztoho nutně potřebuje při své známé pilnosti.
Možno také říci, že se křeček jako majetek
ústavu těšil po několik hodin jisté úctě. Pak se
však objevilo, že rozšiřuje divný zápach.
Poněvadž měl přijít ženich, nalila Ema na křečka
půl lahvičky fialkové voňavky, načež křeček
skromně zalezl do kouta bedny, kde počal
protivně mlaskat a cpát si torby zrním, které mu
tam hodil Honzátko.
Po obědě šel Honzátko do školy, otec do
kanceláře a matka se šťastnými snoubenci něco
nakoupit. Služka šla zas za milencem do Karlína.
Když se opět rodina shromáždila, shledala, že
křeček se dostal z bedny a že si vedle v pokoji
našel místo k dalšímu pobytu.
Místem tím byla pohovka. Nad pohovkou totiž
visel obraz krajiny. Bohaté lány obilí vlnily se
do nedozírna na obraze a křeček se tedy
přistěhoval pod to boží požehnání. Kromě
oficiálního vchodu do svého pelechu v pohovce
udělal si ještě dva východy z nouze, jeden po
straně a druhý přímo vedoucí na povrch pohovky.
Také bylo zjištěno, že přenesl si z bedny
všechno zrní do svého nového pelechu. Jakmile se
někdo přiblížil k pohovce o něco blíže, ozvalo
se z nitra hrozné prskání. Pochopili, že křeček
nehodlá tak lehce opustit své sídlo.
„To nám gymnázium poslalo pěknou potvoru na
krk,“ řekla paní Honzátková.
Ema soudila, že křečka vypudí tím, když se jeho
pelech zatopí. To bylo odmítnuto, poněvadž by se
prý tím zkazila plyšová pohovka. Jako by šlo
ještě něco zkazit na tom provrtaném ze všech
stran předmětu, z jehož hloubi neustále bylo
slyšet prskání. Honzátko, na kterého se zatím
sypaly výčitky, jako by on sám si udělal pelech
v pohovce, přinesl přírodopis živočišstva, zdali
tam není nic o tom, jak se vypuzují křečkové z
pohovky. Případ takový nebyl znám ani Brehmovi,
jen Honzátko přečetl nahlas z přírodopisu, že
křeček, je-li napaden, brání se udatně.
Ema s matkou ustoupily tedy do kuchyně, kde se
radily s Annou o dalších opatřeních. Anna radila
křečka vykouřit. Ucpat mu východy z nouze
papírem politým petrolejem a zapálit. Tato
šílená myšlenka byla zamítnuta a usneseno vyčkat
příchodu hlavy rodiny. Pan Honzátko ukázal se
však být stejně bezhlavým. Chvíli se na to
díval, jak křeček ostentativně vykukuje občas z
pohovky a drze prská, pak dal pohlavek synovi,
vynadal všem sprostě, oblekl se a kvapně odešel
do jedné vinárny, kde po čtvrté čtvrtce započal
s neznámým pánem rozhovor: „Tak vám mně syn,
sekundán, nasadil do pohovky…“ „To já znám,“
řekl oslovený, „štěnice jsou neřád. Někdo je
přinese do školy…“
„To já nemyslím,“ přerušil ho pan Honzátko, „můj
syn mně nasadil do pohovky křečka.“
„Netahejte nás za nos,“ řekl pán, který patrně
byl velmi nervózní a léčil svou nervózu v tiché
vinárně. „Co si už dnes lidé nevymýšlejí,“
bručel odsekávaje, „vypadám tak hloupě?“
„Nikoliv, vašnosti,“ řekl ochotný vinárník,
mysle, že jemu platí ta otázka.
Nervózní pán zaplatil a odešel.
„Podivný člověk,“ pomyslil si pan Honzátko,
„chci mu vyložit upřímně, jak je to s tím
křečkem, a zeptat se ho o radu, a chlapík se
urazí.“ Pan Honzátko zahloubal se do svých
myšlenek, a když pil šestou čtvrtku, shledával
úplně jasným, že křečkové zdržují se od případu
k případu v pohovkách pořádných rodin.
Kolem půl desáté hodiny večerní vykládal nějaké
společnosti o celé události tak spleteným
způsobem, že to vyznívalo v ten smysl, jako by
toho křečka dostal do pohovky na základě
nařízení zemské školní rady.
Další průběh událostí byl zahalen trochu v
temno. Pamatoval se na to nejasně, že se vedl po
vinohradských ulicích v noci s nějakým pánem z
té společnosti, který o sobě říkal, že má obchod
se zvířaty. Skutečně také ocitli se před nějakým
krámem, který ten pán otevřel.
Jisto bylo, že když se pan Honzátko ráno
probudil, našel na svém nočním stolku větší
bedničku, ve které něco pískalo. Pomalu se mu
vybavovalo, že tu bedničku přinesl si z onoho
krámu při své noční návštěvě. Když ji otevřel,
díval se na něho párek bílých zvířátek s
červenýma očkama.
„Prokristapána, co je to za potvůrky?“ vzdychl
pan Honzátko a počal usilovně přemýšlet. Už je
tomu tak. Pamatuje se, že v debatě, která se
rozpředla o křečkovi v té vinárně, zapřísahal se
pán, od kterého si je přinesl, že nejlépe vypudí
se křeček pomocí vretek. Jsou to tedy vretky.
Těch se přece používá proti všem škůdcům polí.
Pustí se do díry a vyženou zvíře na povrch. Když
je tedy nasadí do pohovky, bude aféra s křečkem
rozluštěna.
Sdělil svůj názor rodině. Opatrně po snídani
pustili vretky do pohovky a očekávali výsledek.
Z vnitra pohovky ozývalo se zprvu prskání a
pískání, a pak jakési mručení, ale přátelské. Za
chvíli objevily se hlavičky vretek, aby zmizely
rychle, pak vykoukl křeček. Díval se posupně na
rodinu pana Honzátky, zaprskal opovržlivě a opět
se ukryl. Mladý Honzátko přiblížil se k otvoru a
opatrně nahlédl dovnitř
„Vretky,“ oznámil výsledek svého pátrání, „lížou
křečka na hlavě.“
Byla to smutná pravda. Spřátelily se s křečkem a
líbilo se jim v novém doupěti jak náleží.
Honzátko zatím přinesl Brehma a přečetl k
zármutku všech, že se vretky v zajetí silně
rozmnožují. Byla tam však ještě jedna velmi
zajímavá zpráva. Nebožtík Brehm musel mít patrně
s vretkami smutné zkušenosti, neboť napsal, že
vypozoroval z vlastní zkušenosti, že vretky
nesnesou zápach morčat.
Pan Honzátko počal se spěšně oblékat.
„Kam běžíš?“ otázala se nesměle paní Honzátková.
„Pro morčata,“ odpověděl důrazně a dveře se za
ním zavřely se smutným, beznadějným zaskřípáním.
Morčata, která po hodině přinesl domů v počtu
tří, byly skvostně páchnoucí exempláře, zcela
dle přání pana Honzátka, který u ptáčníka
prosil, aby mu vybrali nejsmradlavější zvířata.
Mezitím dostavil se také ženich, který ukázal se
být babou. Prohlásil, že se bojí morčat, a nedal
se pohnout, aby je vecpal prokousaným otvorem do
pohovky. Vyciťoval, že ho chtí obětovat. Konečně
si dal říci a se slovy „Oni mne pokoušou“ chytil
jedno morče z proutěného košíku. A nemýlil se.
Zakouslo se mu do ruky a nyní hnali všichni ke
košíku nejmladšího člena rodiny. Ukázal se být
hrdinou. Řval sice přitom strašně, ale přece
konečně podařilo se mu všechna morčata, zuřivě
se bránící, vecpat do pohovky.
Ženich zatím soustrastně se díval po panu
Honzátkovi a myslel si, že to s ním asi není v
pořádku, když pěstuje tak podivný sport. Nevím,
mají-li morčata smysl pro lítost. Mají-li jej,
tu jistě litovala toho, jak se nešlechetně
zachovala k svým dobrodincům. Vždyť je tak
útulně v jich novém doupěti. Pěkná, pestrá,
slušná společnost; a pak kam se podíváš, všude
dokola plno mořské trávy, kterou je pohovka
vycpána po stranách. Je známo, že morčata žerou
všechno. Měl jsem morče, které za mé dvoudenní
nepřítomnosti sežralo album s fotografiemi a
všechny ty milé obličeje mých příbuzných
proměnilo v hromady černých kuliček. Ukázalo se
též, že se Brehm velice mýlil, alespoň v případě
pohovky rodiny Honzátkovy. Vretky snesly velmi
dobře zápach morčat a neopouštěly svého úkrytu.
Křeček je obětavě zahříval a morčata přitulila
se k vretkám a uvnitř pohovky panovala mezi
zvířaty skutečná shoda rajská. Proto byla konána
velká rodinná rada.
Ženich zapletl se také do toho a hnán
zoologickou povodní neudržel se na povrchu
neutrality a počal mluvit o ježkovi. Mluvil
dosti logicky, že ježek má bodliny, které
píchají. Strčí-li se tedy ježek do pohovky,
vypíchá je všechny odtamtud, neboť jistě jim
napadne, když už jsou tak pěkně pohromadě, ježka
zahřívat, a to že se strašně zmýlí. Nabídl se
také, že půjde ježka koupit.
„Kupte raději hned dva, pane Kratochvíle,“ řekla
starostlivě paní Honzátková. Pan Kratochvíl
vzdálil se tedy, přičemž zablábolil ještě ve
dveřích něco o tom, že žere šváby takový ježek.
Ježkové, s kterými se vrátil a kterými doplnil
zařízení šťastné domácnosti, byli melancholičtí
chlapíci. Když je vybalil na podlahu, tu se
protáhli, vystrčili z bodlin svůj rypáček,
podívali se smutně kolem sebe, vyrazili ze sebe
„tl, tl“ a převalili se v ostnatou kouli. Ty dvě
koule vmačkal pak pan Kratochvíl v rukavičkách
do pohovky.
Ozvalo se odtamtud zlostné prskání a pištění,
nad otvorem objevila se hlava rozčileného
křečka, jako by se chtěla zeptat, co to za
pořádek, a zmizela za chvíli opět uvnitř, kde
zatím ježkové zalezli na dno pohovky,
nestarajíce se ani o vretky, ani o křečka, ani o
morčata.
Nastal uvnitř opět klid. Zoologická zahrada
rodiny Honzátkovy upadla ve zdravý spánek. Když
nikdo z pohovky nevylézal, bylo usneseno svatbu
odložit na několik dní.
Panu Kratochvílovi se zdálo, že pak ježky měl
vypudit pomocí žíhaných hyen, žíhané hyeny z
bytu prostřednictvím jaguárů a celý sen končil
hrůzným obrazem ohlodaných kostí v kuchyni u
Honzátků, kostí tchyně a tchána.
Pan Honzátko zatím nelenil a ředitelství
gymnázia kde jeho synek nijak nevynikal,
obdrželo od něho dopis, kterému pan ředitel
nijak nerozuměl:
Slavnému ředitelství gymnázia v Jirovcově
ulici.
Podepsaný uctivě prosí slavné gymnázium, aby
vzhledem ku změněným rodinným poměrům
bezodkladně učinilo kroky, aby křeček, který
jest uschován u podepsaného, byl mu odebrán
a vycpán. S veškerou úctou
Václav Honzátko, pokladník, Žižkov,
Orebitská 5
Pan ředitel dal k sobě zavolat
mladého Honzátka a se zájmem se ho vyptával,
píše-li často jeho pan otec takové dopisy.
Honzátko se vyjádřil, že neví. Nato se ho pan
ředitel ještě optal, zdali jeho pan otec nebyl
někdy v nějakém ústavu či sanatoriu. Honzátko,
aby stále neříkal ne, tentokrát pro změnu
přikývl hlavou. „Musíme ho upokojit a uklidnit,“
pomyslil si ředitel, a tak dostal pan Honzátko
tento dopis:
Vzhledem k Vašemu dopisu musíme s velkou
lítosti Vám oznámiti, že ředitelství
gymnázia na vycpání nereflektuje.
Ředitelství ústavu
Po obdržení toho dopisu odešel
pan Honzátko rozčileně k pohodnému na Vyšehrad,
kde mu bylo řečeno, že není možno úřední cestou
utrácet zvířata v soukromých bytech, nýbrž že se
musí dopravit na kontumační stanici.
Mladý Honzátko mezitím prodal zeměpisný atlas a
za všechny peníze koupil zrní, které nasypal
všechno do pohovky, aby zvířata neměla hladu.
A tak to trvalo čtrnáct dní. V Praze objevil se
nedostatek potravin. A dole v domě žil domovník,
statečný muž, odhodlaný ke všemu. Přišel opatřen
sekerkou. Mlčky ukázali mu pohovku a zavřeli
dveře pokoje. Ozvaly se rány do pohovky,
pískání, prskání, mručení. Za půl hodiny bylo po
všem.
Příští den byla slavena svatba a válečná
svatební hostina v bytě Honzátků měla tento
pořad:
Polévka z vretek. Vretky vařené s octovým
křenem. Pečený křeček s bramborem. Morčata na
kmíně. Paštika z ježků.
A mladý Honzátko, který způsobil všechen ten
blahobyt, skromně seděl za stolem a neoceněn v
té velké době, se slzami v očích obíral pečenou
hlavičku svého nešťastného křečka. |