|
Pan Hodíšek rozhodné nebyl žádný alkoholik,
neboť vypil denně dvě sklenice piva.
Byl to člověk řádný, který pečoval svědomitě o
svou rodinu, ale jeho jedinou slabou stránkou,
jeho celým neštěstím byla jedna nebo dvě
sklenice piva denně.
Pravím neštěstím, neboť uvidíte, co se z toho
vyvinulo.
Paní Hodíškové dostal se totiž do ruky leták
protialkoholní ligy, onoho strašného spolku
proti alkoholismu, který bojuje stále marně
proti alkoholismu, neboť přesvědčí-li dva
pijáky, jest to jen, jako když sani usekneš
hlavu. Nových deset hlav vyrůstá a za každého
nepijáka vystoupí nových deset pijáků do boje za
zdar alkoholu.
Protialkoholní liga však jest neúnavná. Ona jest
to, která pořádá přednášky o zhoubném vlivu
alkoholismu, při kterých posluchačstvo pije pivo
a jen před řečníkem stojí skromňoučká láhev
sodové vody.
Protialkoholní liga jest to, která prohlásila,
že každý, kdo pije jen jednu sklenici piva, jest
alkoholik, který má rozum tupý, který stále
blbne, a že jediná sklenice piva denně naprosto
dostačí, aby z člověka stal se během roku úplný
idiot. V brožuře byl dále velice podrobně popsán
případ jednoho úředníka alkoholika, který taktéž
ničeho nevyváděl, nežli že pil svoji jednu
sklenici denně. Jeho mozek, když den co den pil
svou sklenici piva, stále se zatemňoval a on
ztrácel úplně vědomí své povinnosti a nemohl si,
poněvadž duševně ochabl, vypomáhati finančně
mimořádnými pracemi, za jichž honorování
dosazoval jindy do svého skromného platu pro
svou četnou rodinu. Bída uhostila se v
domácnosti jindy tak spokojené, ale on stále pil
tu nešťastnou sklenici piva, nedbaje nářku své
manželky a dětí, které hladověly, a došlo
konečně tak daleko, že on, aby mohl tu sklenici
piva pohodlně vypiti, sáhl na svěřené sobě
peníze, defraudoval značný obnos,
byl vyzrazen, žalářován, jeho rodina úplně
zničena, takže když vyšel ze žaláře, potloukl je
sekyrou, aby dokončil hrůzné dílo alkoholismu.
Když toto paní Hodíšková přečetla, dala se do
pláče, neboť její muž byl dle toho alkoholik. Na
jiném místě brožury četla, že to blbnutí neděje
se vždy najednou, nýbrž poznenáhlu, a že to lze
zjistit na nešťastné oběti alkoholismu jedině
bedlivým pozorováním.
A tak toho dne, když přišel její manžel k obědu,
pozorovala s úzkostí, zdali neblbne. Hrozně se
zachvěla, když dívaje se na novou kretonovou
blůzu jedné své dcerušky, řekl nedbale: „Á, to
je safián.“ Vzpomněla si hned na jiné
podrobnosti z řečí svého manžela, přes které
jindy klidně přecházela k dennímu pořádku. Tak
kupříkladu pamatuje se, že kdysi, asi před
rokem, mluvil něco o tom, že by se mohl dělat
uzený jazyk s polskou omáčkou pomocí kyselé
smetany a že kdykoliv ona zavede řeč na to, co
se nyní nosí, že její ubohý alkoholik řekne jen:
„E nosí se, tak se nosí! Nejradši na stůl.“ Její
srdce se chvělo, když si vzpomněla na ty všechny
podrobnosti, a pohlížejíc na svého manžela,
hledala tam rysy idiota nebo alespoň počátky
onoho přihlouplého úsměvu, který se objevuje u
lidí slabomyslných.
Pan Hodíšek se skutečně usmíval s onou
spokojeností člověka, který dobře obědvá, ale
ten úsměv byl mukou pro paní Hodíškovou. Není
žádné pochyby, pan Hodíšek blbne.
Byly to trapné tři dny, kdy pozorovala stále týž
úsměv a onu rozkoš, s kterou ponořoval své vousy
při obědě do první sklenice piva a večer do
druhé a poslední.
Je-li kdo alkoholikem při jedné a blbne, co bude
dělat při druhé, jaký to silný alkoholik!
Paní Hodíšková chodila jako bez duše a pátrala,
jak by svého muže zachránila od zkázy a svou
domácnost od úplného rozvratu.
Ještě štěstí, že měla po ruce noviny a tam četla
čtvrtého dne tento inzerát: „Příšera alkoholismu
vznáší se nad vaší domácností. Z vašeho pana
manžela, nezakročíte-li, stane se vrah, žhář,
lupič. Jakým způsobem si pomůžete, aby v
záchvatu šílenství opilců nepobil vás i vaše
dítky? Obraťte
se s důvěrou na Károlyho lékárnu v Lugači v
Uhrách, která zašle vám dobírkou nebo proti
předem hotově zaplaceným K 5.80 láhev kořalky
proti třeštění opilců, z níž vždy ráno, při
obědě i večer čtyřicet kapek nakápnete do
likéru, který váš muž pije. Za čtyři měsíce jest
váš muž vyléčen. Upozorňujeme, že do piva se
nehodí.“
Paní Hodíšková zaslala K 5.80 a obdržela láhev a
při obědě otázala se svého manžela, jaký likér
nejraději pije. Musím podotknouti, že v tomto
ohledu byl pan Hodíšek naprostým abstinentem.
Proto jeho odpověď zněla, že nechce o žádném
likéru ani slyšet. Neboť pan Hodíšek žádného
likéru dosud v životě neokusil. Přitom podíval
se podivně na svou manželku, takže tato byla
úplně přesvědčena, že dokonale zblbl a jen stěží
dá se vyléčit. „Nu a nepil bys višňovku? Snad by
ti to udělalo dobře. Já jsem koupila už láhev
dobré višňovky, napiješ se po obědě, vždy
trochu, to ti neuškodí, naopak prospěje, budeš
mít větší chuť k jídlu a práci.“
A šla do kuchyně a tam s pláčem nalila do
sklenky na likéry višňovku, do níž přimísila
třicet kapek oné zázračné kořalky proti
šílenství opilců. Pak si utřela slzy a odnesla
višňovku svému manželi, který se jen oblízl a
požádal o novou. Léčení bylo velice radikální.
Vypil po obědě deset štamprlat, večer už dvacet.
Druhého dne dvacet po obědě a večer třicet. A
když třetího dne šel do úřadu, to už se stavěl v
kořalně.
Jest to velice smutné, kam člověka zavedou jedna
nebo dvě sklenice piva denně. Ba, tu nepomůže
ani Károlyho kořalka proti třeštění opilců. A
velice smutný důkaz toho podává právě pan
Hodíšek, který když končil třetí měsíc léčby,
polil sebe, svou manželku a své dítky
petrolejem, a zapáliv na nich i na sobě šaty,
uhořel s celou rodinou. |
