|
Hrabě Lorenz vrátil se ze své výzkumné cesty po
Africe, na které pobyl půl druhého roku. Ve
skutečnosti jeho výzkumná cesta záležela v tom,
že pobyl půl roku v Alžíru, půl roku v Tangeru a
rok v Alexandrii a v Kairu ve čtvrtích, kde
možno obdivovat břišní tance. Někdo se dívá na
břišní tanec půl hodiny a má toho dost, pan
hrabě však vydržel dívat se půl druhého roku na
tu orientální zvláštnost. Ředitel jeho panství
každého půl roku mu telegrafoval: „Vše v
pořádku.“ Celkem mu to telegrafoval třikrát a
před svým odjezdem domů obdržel pan hrabě
telegram o jedno slovo větší: „Vše v nejlepším
pořádku.“
Toho se velmi ulekl, že ředitel, známý svou
spořivostí, o jedno slovo víc telegrafuje, a
řekl si, že se muselo stát patrně něco hrozného.
Telegrafoval: „Očekávejte mne s kočárem příští
úterý odpůldne,“ a jel domů přes Maltu, kde
slyšen, že tancuje se břišní tanec trochu jinak
než v Egyptě. Pak přišlo úterý.
„Vše se daří znamenitě,“ řekl mu jeho ředitel
panství, když kočár s nimi ujížděl dvouhodinovou
cestou na zámek.
Hrabě se podíval z kočáru a spatřil svá pole
potlučena krupobitím. Ukázal rukou na zpustošené
polnosti.
„Máme štěstí, Jasnosti,“ pravil spokojeným
hlasem ředitel, „na všech těch lánech usadila se
na žitě rez obilní. Potřebovali jsme nějakou
katastrofu, aby byla rez obilní naráz vymýcena,
neboť nešlo jen o letošní rok. Kdyby nebyla
vyhubena letos, objevila by se napřesrok jistě.
Měli bychom po oba roky velkou ztrátu. Naštěstí
přišlo krupobití a zadupalo nám a zničilo obilní
rez současně s obilím, chválabohu.“
Utřel si pot z čela a smekl klobouk. „Hezký nový
kříž, není-liž pravda,“ (ozval se, ukazuje na
železný kříž na hrubém podstavci pískovcovém),
„ale zasloužil si ho. Sloužil vám věrně.“
„Kdo?“
„Váš komorník Petr.“
„Můj Petr?“
„Ano, Vaše Jasností. Za bouřky jel tudy s těmi
ruskými, bělouši, které jste si ráčil přivést
před pěti lety z Ruska od Stolynškého hřebčince.
Mluvil jsem o tom s učitelem Padrlíkem z Nučic a
ten tvrdil, že prý bílá barva přitahuje blesk.
Musel to být ale pořádný blesk. Nejenže zabil
celý pár, ale zařádil si zajímavě i na
komorníkovi. Roztavil na mrtvole všechny
knoflíky a ještě shořel i zvěrolékař.“
„Jaký zvěrolékař, proboha?“
„Okresní zvěrolékař, Vaše Jasnosti, dal jsem ho
přivézt, a on chudák dál nedojel než k tomu
kříži. Bohužel, bylo to nutné, aby jel, neboť
stav našeho dobytka byl výborný. Krávy byly
vypasené, tučné a veselé. Líbilo se jim to tak,
že žraly čím dál tím víc, aby ještě lépe
vypadaly, a nějak se nakonec přežraly, nevšímaly
si ani jetele, ani mláta, a jednoho dne jedna
pošla. Ostatní počaly po ní truchlit, schly
žalem a pocházely jedna za druhou. Viděl jsem se
tedy nucena zavolat zvěrolékaře. Bohužel to s
ním špatně dopadlo, a než přišel nový
zvěrolékař, měli jsme velké výdaje se
zakopáváním krav. Vaše Jasnost si nedovede ani
představit, co to dá za práci najednou zakopat
tři sta krav. Jinak je vše v pořádku.“
Ředitel utřel si. pot z čela a smekl klobouk.
„Tento kříž,“ řekl, ukazuje rukou přes příkop,
„není tak pěkný, neboť správce „vašeho hřebčince
si lepšího nezasloužil.“
Hrabě vyvalil oči. „On se totiž, Vaše Jasnosti,
svévolně zastřelil kvůli takové podivné věci.
Dostal totiž fixní ideu, že se nakazil morem od
hřebců v hřebčinci Vaší Jasnosti, který
spravoval, a že ho zakopají současně se
zdechlými hřebci.“
Hrabě vyskočil.
„Neračte se lekat, Vaše Jasnosti,“ klidným
hlasem upokojoval ředitel, „pohodný odvezl
všechny vaše hřebce a udělal to velmi lacino.
Ušetřili jsme celkem sto korun. Bohužel pohřeb
správce hřebčince stál nás osm set korun. Ale
vydařil se velmi pěkně. Počasí bylo nádherné,
nebylo ani příliš parno ani příliš dusno, vítr
také nebyl veliký, takže ta vaše Francouzka,
kterou jste si přivezl před dvěma lety z Paříže,
měla docela příjemnou procházku na nádraží.
Račte sedět, Vaše Jasnosti, vše je v pořádku.
All right! Bylo to nezkušená dívka, a kdo ví,
jak by ve světě obstála a odolala různým
nástrahám, naštěstí s ní odjel štolba, Vaše
Jasnosti. Dlouho to trvalo, než ho Švýcary
vydaly rakouským úřadům, ale porota ho
osvobodila, poněvadž škoda byla nahrazena, neboť
u něho našli všechny rodinné skvosty Vaší
Jasnosti.
Hrabě Lorenz vyvalil ještě víc oči. Koně jeli
tryskem kolem obory, kde drátěný plot byl na
mnohých místech protrhán.
„Co je to s těmi dráty?“ vykřikl zoufale hrabě.
„All right,“ pravil ředitel, „nic se nestalo,
Vaše Jasnosti. Není třeba prozatím drátěného
plotu, poněvadž japonští jelínkové a lama,
kterou jste sem ráčil domicilovat před třemi
lety, neutekou. Vlastně nemohou utéct, poněvadž
již zde nejsou. Neračte se lekat, ono se to
vyvinulo samo sebou. Ona smečka psů vlčáků,
malinkých štěňat, kterou jste ráčil koupit v
Uhrách, se vám nepovedla. Oni totiž to nebyli
psíci importovaní ze severních Uher, rostli jako
z vody a proměnili se ve skutečné vlky. Byli to
vlci, a než jsme na to přišli, tak nám roztrhali
a sežrali všechny japonské jelínky. Pak zmizel
hajný, a myslím, že mají ho ty bestie též na
svědomí. Prodali jsme však výhodně vlčí kůže.“
„A co dělá lama.“
„Ó, té se dařilo výtečně a je velmi hezky
vycpaná. Měla tolik blech, že se na ni vlci
neodvážili, a šlo jí k duhu. Jednou našla v lese
brašnu s náboji a pustila se do ostrých patron.
Jedna patrona vybouchla a náboj jí proletěl
mozkem, tam se otočil a vyletěl pravým okem,
takže kůži neporušil, a zabil přitom pštrosa
nandu, který se na to zvědavě díval. Druhý nandu
pošel přirozenou smrtí. Viděl jednou stát čápa
na jedné noze a chtěl to po něm zkusit. Poněvadž
se mu to nedařilo, vzal si to k srdci, chřadl,
zkoušel to dál, a když to nešlo, zhubeněl, až ho
našli nataženého. Co je Vám, Vaše Jasnosti,
račte se vzpamatovat. Že tu býval v těch místech
kdysi skleník, je pravda, ale nikdo by nevěřil,
že i sklo hoří, palmy že hoří a že chytnou i
vzácné kaktusy. Já to viděl na své oči, Vaše
Jasnosti...“
V Nezdišovském zámeckém parku vidí návštěvník
chodit po hezkých cestách, posypaných pískem,
staršího pána, který rozhazuje rukama a říká k
sobě: „All right. Vše v pořádku.“ Lékaři soudí,
že ho to nepustí, pokud bude živ. A to je hrabě
Lorenz.
|
