Ani za války nemlčí musy.

U českých pluků na frontě povstala celá řada nových druhů časopisů, jakýchsi válečných novin, pěstujících nejen domácí, řekl bych rotný humor, ale znázorňujících též celý myšlenkový postup českého vojáka, jeho vroucí lásku k vlasti, vyjádřenou verši i prosou.

Je to hrstka prostého, skromného kvítí.V neklidném, nervosním životě dneška, v neobyčejné rozptýlenosti sterými dojmy okamžiků, takových několik čísel, ležících před námi, jest duševním osvěžením. Je to četba sváteční, milá, měkká.

Jednou, v klidu domova bude třeba sebrati všechny časopisy, psané našimi vojáky na frontě a zařaditi je důstojně do českého tisku, neboť poznati historii takových časopisů je tolik, jako poznati sílu ducha českého vojáka v periodě české revoluce.

U pluku Jana žižky z Trocnova sluší hledati původ těchto psaných časopisů; tam sledovati lze též velký rozmach v tomto zcela novém odvětví literatury.

O časopise „T á b o r i t a“, o němž psalo se též v ruských novinách, jsme se již zmínili.

Článek tento věnován jest jinému časopisu, jehož název „J i s k r a“ svědčí o snaze dáti projev vlastnímu individuálnímu zápasu, kterým snaží se prodrati na světlo.

U téhož pluku vycházel časopis „P a 1 c á t“, vydávaný rotnou kanceláří. „„P a 1 c á t“ tloukl do roty a zanikl. К útěše jeho nešťastných vydavatelů citujeme: „Dějiny žurnalistiky jsou velkou mohylou nejušlechtilejších pracovníků."

Vydavatel „P a l c á t u" před jeho tragickým zánikem se vyjádřil, že „P a 1 с á t“ nemůže vycházet, poněvadž mu byly ukradeny myšlenky. Budiž mu tedy věčná paměť !

Na časopise „ J i s k r a“ není však vidět že by trpěl nějakou literární krisí, která tak ošemetně zakroutila krk časopisu, vydávanému rotnou kanceláří.

Snaží se přinésti drobným humorem radost ze života do té truchlivé melancholie maloruské vesnice, v níž pluk leží.

Je na bíledni, že při tom nemůže se obejít bez satirické narážky na vnitřní poměry u roty, a to je přec také filosofickou posilou čtenářů.

Odchod oblíbeného bratra poručíka provází na př. slovy :

Odešel náš bratr poručík, vzpomínek tolik
péro svádí.
My zvykli naň a on nám také zvyk
a měli jsme jej všichni tolik rádi.
Tak už to, brachu, na tom světě cbodí,
nám bratr odešel, zůstalo — Blahorodí!

Opravdu pěkná, jemná ironie, která týká se vnitřních poměrů v rotě. Časopis jejich zejména jemně kritisuje písaře z kanceláře, kteří budou asi i u nás stejně pyšní, takže je ironicky časopis nazývá pány a denščiký z kanceláře půlpány. Ironicky obrací se časopis i proti policejní komandě.

Časopis ozdoben akvarely, provedenými opravdu pěkně „skutečným malířem", který vzdychá v jednom článku: „Základem kultury duševní, je kultura hmotná, chceme-li malovat, musíme mít „krásku" nebo peníze na ni (ale ne, aby vám, hříšníci, napadl český význam toho slova)."

Dále stěžuje si redakce na nedostatek nejdůležitějších základních prostředků к vydávání časopisu : „Chceme-li psát, je třeba mít papír a tužku, péro, inkoust." A vyzývá proto čtenáře : „Je-li v rotě nějaký osel, sem s ním, uděláme z něho pergamen. Ví-li někdo, jak se dělají tužky a barvy z ničeho, třeba pomocí sugesce nebo hypnosy, nechť nás přijde všechny hypnotisovat."

A dále otevřeně píše: „Víte, to je tak, kdybychom tolik neútočili na pány v kanceláři, on by sem tam nějaký ten „deklpapír" z čaje byl také pro nás, ale když jsme takoví rebelanti, to se přece nesmí „shora" podporovati. Vyzýváme proto všechny lidi dobré vůle, kdo můžete, pomozte jakkoliv a čímkoliv, kdo souhlasíte s naším postupem, projevte nám svůj zájem byť i prázdnou kapsou — a budete vidět, jak „ J i s k r a" bude vypadat.

Desetikopejkové dary se scházejí. V pokladně je již rubl 20 kopějek a redakce upozorňuje: „Revise pokladny. Všichni bratři, kteří přispěli na náš časopis, mohou v každý čas nahlédnout v pokladní knihu a kasu zrevidovali."

V tom je gesto, kterého si nemůže jistě dovoliti Banka pro země rakouské.

Při všech nedostatcích vypadá dobře svou uměleckou úpravou a v čísle 3. přichází s úplným programem:

1. Pobaviti sebe i čtenáře v dlouhých chvílích času.

2. Zaznamenávati, pokud síly naše stačí, vše, co se děje mezi námi a v nás v této historické době.

3. Konečně měli jsme jiskru naděje, že týdenník náš povede aspoň některé bratry k trošce duševní činnosti, k povzbuzení, že výsledkem jeho bude lepší pochopení bratrství a tím i lepší poměr mezi námi
všemi navzájem.

Vtipů a žertů k pobavení nám bohdá scházet nikdy nebude. Vtipem a žertem hojí se dobře malé nedostatky, jichž máme všichni dost a dost."

Další program jest výzvou k bratrské kázni u českého vojáka.

„ J i s k r a“ snaží se všemi silami povzbuditi hochy.

Reprodukujeme z čísla 4. básničku Crispa Jun. „Kdyby tak tatík Žižka vstal".

Kdyby náš tatík Žižka vstal,
již by se více nechechtal,
jen usmál by se trochu,
že ne na mouchy plácačky,
však v ruce ruské bouchačky
má ticíc českých hochů.
Kdyby tak tatík Zižka vstal,
zas píseň by nám zazpíval
svých božích bojovníků.
Jen palcátem by zamával,
a než se nadáš, již by stál
on v čele našich šiků.

„J i s k r a“ je orgán všestranný. Aby zabránila tomu, by naši hoši příliš se zadívali do očí chochlušek a nezapomněli na ;,zaňátí“, upozorňuje své čtenáře na slova Vrchlického : „Ženské plémě, plémě hadí, koho hladí, toho zradí."

Proto také nepřijímá zamilovaných veršů, neboť nepovažuje taková hrdličí cukrování za vhodné v době, kdy třeba se připravovat na boj s Němci.

Crispus Jun. v básni „Modlitba českého vojáka" v 2. čísle „J i s k r y“ výrazně vypisuje lásku českého dobrovolníka k vlasti.

Můj bože neznámý, já v této době těžké
se к Tobě s modlitbou svou obracím.
Dej bože vítězství, dej věci české!
Dej nadšení v mou mysl, dej sílu do
mých paží,
dej na tisíce bratří a zapuď od nás
zradu!
Ať na prvé vždy dlíme čestné stráži.
Já neprosím o návrat do své chatky,
já neprosím Tě o své zdraví, žití,
já neprosím ni o objetí matky....
Jen o to prosím, bože nade všemi:
Dej to, že mám-li zemřít v boji,
dej, abych padl v naší české zemi.
A nad Prahou až slavné vzejdou časy,
o českém vojsku vyprávět až budou
matky.
Já budu slyšet vše pod dmoucími se
klasy....

Čtěte ty verše a cítíte neskonalou lásku к těm dobrým hochům na frontě. To jsou ti Les chevaliers délibérés (Smělí rytíři) z allegorické básně starého Francouze Oiiviera de la Marche.

Opakuji ještě jednou, že v neklidném, nervosním životě dneška jsou prosté řádky oněch ručně psaných časopisů čtením svátečním, poněvadž přicházejí z fronty a jsou od českých vojáků, kteří povznesli se nad nízkou úroveň malicherných politických sporů a jdou se zbraní v ruce osvobodit vlast.

Jaroslav Hašek.