Motto:
Co plánů pohřbeno tu leží,
pod starou novoměstskou věží!
Ba plánů plno. .. Odzvonily hrany
a člověk vešel v kriminál.
Tam řekne si: "Vem čert prozatím plány,
jen kdyby líp čas ubíhal."
Zákon je přísný, moje drahé dítě,
a občan musí poslouchat,
když neposlechneš, četník polapí tě,
co platno, žes nic neukrad.
Jest horší cos, nežli loupež, krádež,
a to slůvko: "Natři ho!"
Ach! Kristepane, to je dneska mládež!
Tak vidíš, Jarmo! Časy přece běží,
i poezie vniká v kriminál,
ty nevíš, Jarmo, týden pode věží,
jak dlouhým se mi stále zdál.
Tak dlouhý týden, když Tě nezřím ani
a šoule přitom musím jíst,
Má Jarmo! M'Amour! Srdce mého paní!
Že nad tím pláčeš, tím jsem jist.
Je smutno zde, pode mnou kdosi zpívá
svou píseň, takřka labutí: .
"A roztrhanej kabát ... ," toť ta píseň snivá,
pěvec jde "v káču" s nechutí.
Pozorování konám z rána do večera,
ale každý je zde nevinný,
a v jeho ústech na přestupek pouhý
se scvrknou jeho zločiny.
V tom je ta pravá moudrost v živobytí,
na lilii si v celách hrát,
lží tolik v celém neslyšel jsem žití,
jak zde jsem slyšel vězně lhát.
A snahy všech se jedním nesou směrem,
kus "baga" získat na chodbách,
tu vášeň "kouřit" těžko líčit pérem,
trafiky vidí každý v snách.
Z knih poučných, jak hřích se trestá,
se vytrhne list, zabalí
v něj tabák z baga, a to je ta cesta,
než cigaretu zapálí.
A druhá vášeň, to je jídlo, Jarmo,
"co zítra?" slyšíš vždy se ptát,
leč aby nikdo nejedl zde darmo,
tu musí hezky pracovat.
"Buď práci čest" si zpívá v pytlíkárně,
portmonky také hotoví,
za týden šesták vydělá tak zdárně,
řád domácí vše stanoví.
"Buď práci čest", i já je lepil taky
a slepil hrdě sto a pět
(vím tvé že, Jarmo, také planou zraky),
leč bylo to též naposled.
Já postoupil! Dnes písař ze mne, milá,
rozsudky píši v žaláři,
tak ze všeho mně ironie zbyla,
čas člověk darmo nemaří.
Mám dvanáct krejcarů mzdy denně,
utratit smím jen denně šest,
tak hezky střádám z přinucení,
být spořivým je velká čest.
Nu, sto tisíc sic nepřinesu domů,
leč za tři špek si koupit smím,
a vepřovou si přimyslím též k tomu,
a v počestnosti špek svůj sním.
To v úterý je, den to skvostný, milý.
Za čtyři špekvuřt!. .. Zda to sen?
Ti písaři, jak v pohádce zde žili,
i vuřty jedli na ten den!!!
A jizbu máme krásnou, světlou, čistou
a ze železa postele,
tu jizbu metem denně rukou jistou,
a blechy chytám vesele.
Je život krásný, teď to teprv vidím,
proč dřív jsem neznal kriminál.
Toť nevzdělanost, za kterou se stydím,
dřív jsem se mříží trochu bál.
Ba je zde krásně, denně bochník chleba,
v pondělí knedlík veliký,
praženku ráno, vody víc než třeba,
v té plavou dobře knedlíky.
Kapusta, čočka, z jáhel kaše, rýže,
i maso bývá v neděli,
neštěstí všechny k sobě víže,
co chutná, dobře věděli. ,
A kvůli zdraví, bychom vytrávili,
se procházíme po dvoře,
zda na svobodě jsme tak dobře žili?
Pánbůh se směje nahoře.
A zdi tu máme, stráž nás pilně střeží,
nám nemůže se níc teď stát,
a kdyby nepřítel byl pode věží,
za nás se stráže půjdou rvát.
I oholit se můžem týdně dáti,
ob čtrnáct dní se vykoupat,
za holení stát tři haléře platí,
a za to pořeže nás rád.
A vidíš, drahá, nevděk vládne světem,
nikdo si toho neváží,
a když ho pustí, běží domů letem,
na cestě baby poráží.
Jen vrabci, věrni stravě z kriminálu,
pod okny denně šveholí,
a zbytkům odtud plnou pějí chválu
a nechce se jim do polí.
Můj miláčku, mně odpust moji vinu,
já viděl bych Tě tolik rád
a hlavu složil do Tvého zas klínu,
Tvá ústa chtěl bych zulíbat.
Že nevěříš, když je zde tolik krásně?
Jsem nevděčný též bídný tvor,
hle ku konci mé dlouhé básně
zas slunce klesá za obzor!
Zas jeden den pryč, časy přece běží,
i poezie vniká v kriminál,
Ty nevíš, Jarmo, týden pode věží
jak dlouhým se mi stále zdál ...
