Badatelé neznáma

Trochu spiritistická historie

 

Láďa, žák druhé třídy gymnázia, zakusil plnou měrou platnost slov Camilla Flammariona, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné předsudky, jichž se nechce zhostiti. Když totiž v deset hodin při přestávce ukazoval svým spolužákům, jak u nich doma sestra má takový malý stoleček a ten stoleček že se pohybuje a klepá, že odklepá všechny otázky, jako například: „Je tam někdo?“ „Je,“ a podobně, byl v nejlepším výkladu přerušen panem katechetou, který podrobil ho přísnému výslechu, nazývaje ubožáka prašivou ovcí, která zanáší spiritismus mezi dvanáctileté hochy.

Výslech byl krutý. Láďa byl tázán, jak to přišlo, že věří v spiritismus. Odpověděl, že má sestru, která jednou byla u přítelkyně, kde měli takový pohybující se stoleček, najednou sestra omdlela a utekla na hřbitov. U hřbitova potkala ducha a ten ji vrátil nazpátek. Šel s ní až k domu a tam uviděla maminku před hokynářským krámem. Duch zmizel a doma bylo boží dopuštění. Tatínek se zlobil a říkal, že nedovolí, aby chodila a courala s duchy, kteří vypadají jako František Kramer, medik z vedlejšího domu. Pak si sestra přinesla takový malý stoleček domů a on ho strkal po abecedě. Sestra se ho ptala: „Miluje mne?“ A on strkal stoleček po papíře, až odpověď zněla: „Bodejť ne.“ Pak mu sestra řekla, že tomu nerozumí, a strkala stoleček sama. Odpověď pak zněla: „Horoucně.“ Pak nesl sestře psaní na poštu, dostal dva šestáky od ní a od té doby věří ve spiritismus.

Toto přiznání zbloudilého hocha nemělo pro něho nijakých následků. Byl pokárán, aby napříště vystříhal se všeho poučování spolužáků o spiritismu, hypnotismu a podobných věcech, které pletou rozum.

Od tohoto okamžiku celá třída stala se přívržencem spiritismu. Hned druhého dne přinesl Bernášek do školy knihu o médiích, o uspávání a pozítří již hledali při přestávce po třídě médium. Přihlásil se dobrovolně první průkopník spiritismu ve třídě Láďa, který poučoval, že napřed musí se modlit celé shromáždění.

Nastal nyní spor o modlitbu, a tu zvítězil náhled Láďův, aby modlili se k profesorovi latiny Brenovi následujícím způsobem: „Prosíme tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za nás před soudnou stolicí boží.“ Touto modlitbou upokojili své svědomí, neboť profesor Bren byl jejich třídním. Láďa sedl si na lavici a Bernášek ho uspával. Lechtal ho pod krkem a tahal za nos, přičemž shromáždění modlilo se: „Prosíme tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za nás před soudnou stolicí boží.“

Láďa počal chrápat a dělal, že spí. Zapomněl se však trochu a najednou počal si utírat nos. Bernášek upokojil shromáždění, že teď právě vstupuje do Ládi duch ředitele gymnázia, a prosil, aby dávali teď otázky Láďovi.

První otázal se Gebler: „Budou odpůldne vedřiny?“ Odpověď byla nesrozumitelná. Médium zabručelo: „Byl bych sám rád!“ Další otázku podal Hajnic: „Dostanu nazpátek ten nůž, co mně ukrad Štibic?“ Odpověď zněla tajemně, jako říkával pan ředitel: „Vidím se nucena politovati vás.“ Přitom médium kýchlo.

Pak Bernášek řekl, že nyní vystupuje z Ládi duch ředitele a teď do něho vstoupí duch Bernáškova nebožtíka dědečka.

Shromáždění se zachvělo a Bernášek se ptal: „Dědečku, jak je vám na vonom světě?“

„Ještě to ujde, v pátek mám k obědu vepřovou pečeni a sladké dřevo. Pomeranče jsou tady zadarmo a do pekla je odtud tak daleko jako z Libně do Krče.“

„Je vám horko, dědečku?“

„Já se koupám,“ zněla odpověď, „teď jsem dal právě pasáka Hobzíkovi pod vodou...“

Hobzíkem zatřásla zima. Jak ví duch Bernáškova dědečka, že je on, Hobzík, s Láďou na štíru.

Duch dědečkův pokračoval: „Hobzík je mizernej kluk, krade čtvrtky papíru kamarádům a nedávno na šancích šacoval jednoho kluka. Když ho někdo chytí, ať mu přerazí nohy. A kdo ho zboxluje, přijde do nebe.“

Po těchto slovech chtěl si Benda zasloužit nebe a začal Hobzíka rýpat do žeber a bylo by málem došlo ku rvačce.

„Dědečku,“ tázal se Bernášek, „co děláte v záhrobí celé dny?“

„Tluču kamení na silnici k očistci,“ odpovědělo médium vážně, „to kamení, to jsou duše profesorů, jenom profesor z tělocviku tady není.“

Láďa začal sebou vrtět a prohlásil, že už se probouzí. Tázali se ho, jak to tam v záhrobí vypadá. Řekl, že dobře. Všechno fialové a červené. Stromy mají ruce a oči a mluví latinsky, aby jim Láďa a jiní duchové nerozuměli. Také se tam v záhrobí potulovalo několik Indiánů. Poznat mezi nimi Manitou z románů Mayových. Potkal šilhavého ducha, který vypadal jako Francek školníků. Na kapradinách tam rostou fíky. Několik starých Římanů sedělo tam u vodopádu, ve kterém tekla krev, a učili se latinsky z Hrbkovy mluvnice. Když se setkal s duchem Bernáškova dědečka, zdálo se mu, že je o hodně lehčí. Moc zdravá krajina to záhrobí není, poněvadž se tam nastěhujou všichni, kteří zemřeli. Setkal se tam také s jedním jenerálem, který mu salutoval a povídal, že z Hobzíka bude kat.

To byly stručné zkušenosti a pozorování, která konal Láďa v záhrobí. Návrat Láďův ze záhrobí oslaven byl strašným řevem dvanáctiletých spiritistů, který měl za následek, že přiběhl do třídy třídní profesor a zapsal si celou třídu do třídní knihy s poznámkou: „Přišed do třídy, uslyšel jsem řev.“

Tím potvrdil vznešenou myšlenku, že jsou stále lidé, kteří dávali vždycky přednost nevědomosti před věděním.

Ubohý třídní profesor. Jak byl nevědomý a jak právě hrubým způsobem snažil se potlačiti snahy badatelů neznáma, jejichž reprezentant Láďa jednal právě v lavici s nějakým Maizlem o zkamenělině, která dostala se do Maizlova majetku tím způsobem, že jako majetek kabinetu ústavu spolu s několika jinými druhy kolovala na ukázku a k poučení studentíků předevčírem po třídě, až uvázla v Maizlově kapse. Šeptali si.

„Víš, Láďo, já ti ji prodám, ale za pětník. Já vím, že jsi Láďa, ale peníze do ruky.“

„Já ti tedy odpůldne pětník přinesu. Vezmu si doma na sešit a ještě ti dovolím, abys mne uspal. Víš, to se dělá takhle. Myslíš si: Kdyby tak pánbůh dal a Láďa usnul. A tu já hned usnu a moje duše se odstěhuje do záhrobí. Mysli si to. Myslíš si to? Vidíš, na mě už jde dřímota a už začnu mluvit ze spaní.“

Maizl se lekl. Co teď? Láďa má zavřené oči, on ho uspal. Přijde profesor a duch Láďův ze záhrobí bude mluvit o něm, o jeho zkamenělině, kterou vzal, a o tom, že ho Maizl uspal. Pošlou k nim do bytu školníka, zpráskají ho a prodají mu velocipéd. Nešťastný Maizl. Vida, už je to tady! Duch Láďův ze záhrobí tiše bručí: „Maizle, zloději, dej sem tu zkamenělinu.“

Maizl vtiskuje mu zkamenělinu do ruky a duch pokračuje: „Teď se právě špacíruju na Marsu. Zdejší lidé vypadají jako stonožky. Povídá zde jeden kluk, že jeho otec má dvě stě noh.“

Maizl se počal třást strachy a začal se hlásit. „Co chcete, Maizle?“

„Prosil bych ven, pane profesore.“

„Tak jděte, ale ať za vámi nemusím poslat jako za Bubeníčkem.“

Maizl vyvrávoral ze dveří a byl dlouho venku, sklíčen v duchu, co bude, až se vrátí? Probudil se už Láďa, vrátil se ze záhrobí, či bloudí ještě na Marsu, nebo setkal se jeho duch s nějakou překážkou, či dokonce vstoupil jeho duch do pana profesora třídního? Ale konečně musil se vrátit. Vstoupil. Láďa byl u tabule a odpovídal na otázky. Zkoušel ho profesor ze slovíček. Nevěděl, jak se latinsky jmenuje svízel, a dostal nedostatečně. Vrátil se roztrpčeně do lavice, kde prohlásil k Maizlovi, že to neodpustí panu profesorovi, a až ho při přestávce uspí, že jim řekne, co třídního profesora čeká. Konec hodiny strávili pak, že Láďa vykládal, jak v nepřítomnosti Maizlově mluvil s duchem Piláta, který mu říkal, že Hannibal bydlí o ulici výš než tyran Thrasybulus.

„Mně se zdá,“ pravil nepřítel bádání o neznámu, třídní, „že já vás budu musit rozsadit.“

Nežli mohl tuto myšlenku provést, zazvonilo a profesor šel sníst párek.

Maizl rychle v přestávce rozhlásil, že byl Láďa tu hodinu na Marsu, a chlubil se, že ho uspal. Hned obklopen byt hloučkem mladých badatelů, kteří nabízeli se, že ho budou znova uspávat.

Posadili ho na židli na katedře, tak aby se nedíval na dvéře, a počali se modlit: „Prosíme tě, pane Brene.“

„Jó,“ odporovalo médium, - „když mně dal třídní pumu ze slovíček, tak se musíme modlit k jinému. Modleme se k profesorovi tělocviku. Říkejte za mnou: Prosíme tě, vzhlédni milostivě na své žáky, pane profesore Lístku, a oroduj za nás tu i v záhrobí u všech svatých a světic božích.“

Opakovali po něm a Láďa prohlásil, aby se to dvakráte pomodlili za sebou a pak že ho uspí a on že se zeptá duchů v záhrobí, co čeká na třídního profesora.

Zamhouřil oči a spustil: „Vidím profesora Brena, že jí párek. Právě teď jsem jeho duchovi podrazil nohy. Profesor se zakuckal a v párku našel švába. (Já ti osladím tu mou nedostatečnou ze slovíček!) Všechno je kolem mne žlutý jako petrklíče, ty jsou zde taky a mateřídouška je vyšší než kostel u svatého Apolináře. Potkávám nějakého starého ducha. Ten duch trochu šmaťhá. A ten duch do mne teď vjel a já už vím, co na třídního čeká - „

Nastalo všeobecné napětí.

Všichni se skupili kolem média. Médium prorokovalo: „Třídní profesor vezme si mou slepou starou tetu za manželku, která mu rozbije hlavu hrncem na polévku. Bude čím dál tím hloupější a bude krást péra klukům ve škole a housky z lavice. (To je za tu pětku, pane profesore!) Při maturitě ukradne inspektorovi hodinky z kapsy a udělají ho školníkem a bude musit čistit boty studentům.“

Vtom vešel třídní profesor a přiblížil se pomalu. Bubeníček ho zpozoroval. „Láďo, třídní je tady.“

A tu médium hlasitě proneslo: „Pana třídního udělají ředitelem gymnázia, on se bohatě ožení a bude školním inspektorem, je takovej hodnej.“ Po těchto slovech vrátil se ze záhrobí a otevřel oči.

Pan třídní, který poslední pěknou větu slyšel, pohladil Láďu po vlasech a ptal se:

„Tož hošíku, na co jste si hráli?“

Vzadu Bubeníček chtěl Láďovi pomoci a vykřikl: „On si z nás dělal legraci!“

„Vy ničemové,“ řekl třídní, „už jednou jsem vás zapsal do třídní knihy a teď vás zapíši podruhé a k Láďovům domů půjde školník, ať hošíka vypráskají!“ Odcházel šilhaje rozčilením.

Vidíš, Láďo, badateli neznáma, jak pravdivá jsou slova, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné předsudky. A co jest ti platno, že i věda zanáší se spiritismem, když otec tvůj, vyslechnuv vzkaz pana profesora od školníka, volá na služku: „Anna, přineste rákosku a budete mně Láďu držet...“

Za chvíli nato bylo slyšet, jak badatel neznáma kvílí a slibuje, že už to nikdy neudělá...

A o jednoho mučedníka bylo víc...