Láďa, žák druhé třídy gymnázia, zakusil plnou
měrou platnost slov Camilla Flammariona, že
volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu
světu, poněvadž každý mozek má své drobné
předsudky, jichž se nechce zhostiti. Když totiž
v deset hodin při přestávce ukazoval svým
spolužákům, jak u nich doma sestra má takový
malý stoleček a ten stoleček že se pohybuje a
klepá, že odklepá všechny otázky, jako
například: „Je tam někdo?“ „Je,“ a podobně, byl
v nejlepším výkladu přerušen panem katechetou,
který podrobil ho přísnému výslechu, nazývaje
ubožáka prašivou ovcí, která zanáší spiritismus
mezi dvanáctileté hochy.
Výslech byl krutý. Láďa byl tázán, jak to
přišlo, že věří v spiritismus. Odpověděl, že má
sestru, která jednou byla u přítelkyně, kde měli
takový pohybující se stoleček, najednou sestra
omdlela a utekla na hřbitov. U hřbitova potkala
ducha a ten ji vrátil nazpátek. Šel s ní až k
domu a tam uviděla maminku před hokynářským
krámem. Duch zmizel a doma bylo boží dopuštění.
Tatínek se zlobil a říkal, že nedovolí, aby
chodila a courala s duchy, kteří vypadají jako
František Kramer, medik z vedlejšího domu. Pak
si sestra přinesla takový malý stoleček domů a
on ho strkal po abecedě. Sestra se ho ptala:
„Miluje mne?“ A on strkal stoleček po papíře, až
odpověď zněla: „Bodejť ne.“ Pak mu sestra řekla,
že tomu nerozumí, a strkala stoleček sama.
Odpověď pak zněla: „Horoucně.“ Pak nesl sestře
psaní na poštu, dostal dva šestáky od ní a od té
doby věří ve spiritismus.
Toto přiznání zbloudilého hocha nemělo pro něho
nijakých následků. Byl pokárán, aby napříště
vystříhal se všeho poučování spolužáků o
spiritismu, hypnotismu a podobných věcech, které
pletou rozum.
Od tohoto okamžiku celá třída stala se
přívržencem spiritismu. Hned druhého dne přinesl
Bernášek do školy knihu o médiích, o uspávání a
pozítří již hledali při přestávce po třídě
médium. Přihlásil se dobrovolně první průkopník
spiritismu ve třídě Láďa, který poučoval, že
napřed musí se modlit celé shromáždění.
Nastal nyní spor o modlitbu, a tu zvítězil
náhled Láďův, aby modlili se k profesorovi
latiny Brenovi následujícím způsobem: „Prosíme
tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí na nás a
oroduj za nás před soudnou stolicí boží.“ Touto
modlitbou upokojili své svědomí, neboť profesor
Bren byl jejich třídním. Láďa sedl si na lavici
a Bernášek ho uspával. Lechtal ho pod krkem a
tahal za nos, přičemž shromáždění modlilo se:
„Prosíme tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí
na nás a oroduj za nás před soudnou stolicí
boží.“
Láďa počal chrápat a dělal, že spí. Zapomněl se
však trochu a najednou počal si utírat nos.
Bernášek upokojil shromáždění, že teď právě
vstupuje do Ládi duch ředitele gymnázia, a
prosil, aby dávali teď otázky Láďovi.
První otázal se Gebler: „Budou odpůldne
vedřiny?“ Odpověď byla nesrozumitelná. Médium
zabručelo: „Byl bych sám rád!“ Další otázku
podal Hajnic: „Dostanu nazpátek ten nůž, co mně
ukrad Štibic?“ Odpověď zněla tajemně, jako
říkával pan ředitel: „Vidím se nucena politovati
vás.“ Přitom médium kýchlo.
Pak Bernášek řekl, že nyní vystupuje z Ládi duch
ředitele a teď do něho vstoupí duch Bernáškova
nebožtíka dědečka.
Shromáždění se zachvělo a Bernášek se ptal:
„Dědečku, jak je vám na vonom světě?“
„Ještě to ujde, v pátek mám k obědu vepřovou
pečeni a sladké dřevo. Pomeranče jsou tady
zadarmo a do pekla je odtud tak daleko jako z
Libně do Krče.“
„Je vám horko, dědečku?“
„Já se koupám,“ zněla odpověď, „teď jsem dal
právě pasáka Hobzíkovi pod vodou...“
Hobzíkem zatřásla zima. Jak ví duch Bernáškova
dědečka, že je on, Hobzík, s Láďou na štíru.
Duch dědečkův pokračoval: „Hobzík je mizernej
kluk, krade čtvrtky papíru kamarádům a nedávno
na šancích šacoval jednoho kluka. Když ho někdo
chytí, ať mu přerazí nohy. A kdo ho zboxluje,
přijde do nebe.“
Po těchto slovech chtěl si Benda zasloužit nebe
a začal Hobzíka rýpat do žeber a bylo by málem
došlo ku rvačce.
„Dědečku,“ tázal se Bernášek, „co děláte v
záhrobí celé dny?“
„Tluču kamení na silnici k očistci,“ odpovědělo
médium vážně, „to kamení, to jsou duše
profesorů, jenom profesor z tělocviku tady
není.“
Láďa začal sebou vrtět a prohlásil, že už se
probouzí. Tázali se ho, jak to tam v záhrobí
vypadá. Řekl, že dobře. Všechno fialové a
červené. Stromy mají ruce a oči a mluví
latinsky, aby jim Láďa a jiní duchové
nerozuměli. Také se tam v záhrobí potulovalo
několik Indiánů. Poznat mezi nimi Manitou z
románů Mayových. Potkal šilhavého ducha, který
vypadal jako Francek školníků. Na kapradinách
tam rostou fíky. Několik starých Římanů sedělo
tam u vodopádu, ve kterém tekla krev, a učili se
latinsky z Hrbkovy mluvnice. Když se setkal s
duchem Bernáškova dědečka, zdálo se mu, že je o
hodně lehčí. Moc zdravá krajina to záhrobí není,
poněvadž se tam nastěhujou všichni, kteří
zemřeli. Setkal se tam také s jedním jenerálem,
který mu salutoval a povídal, že z Hobzíka bude
kat.
To byly stručné zkušenosti a pozorování, která
konal Láďa v záhrobí. Návrat Láďův ze záhrobí
oslaven byl strašným řevem dvanáctiletých
spiritistů, který měl za následek, že přiběhl do
třídy třídní profesor a zapsal si celou třídu do
třídní knihy s poznámkou: „Přišed do třídy,
uslyšel jsem řev.“
Tím potvrdil vznešenou myšlenku, že jsou stále
lidé, kteří dávali vždycky přednost nevědomosti
před věděním.
Ubohý třídní profesor. Jak byl nevědomý a jak
právě hrubým způsobem snažil se potlačiti snahy
badatelů neznáma, jejichž reprezentant Láďa
jednal právě v lavici s nějakým Maizlem o
zkamenělině, která dostala se do Maizlova
majetku tím způsobem, že jako majetek kabinetu
ústavu spolu s několika jinými druhy kolovala na
ukázku a k poučení studentíků předevčírem po
třídě, až uvázla v Maizlově kapse. Šeptali si.
„Víš, Láďo, já ti ji prodám, ale za pětník. Já
vím, že jsi Láďa, ale peníze do ruky.“
„Já ti tedy odpůldne pětník přinesu. Vezmu si
doma na sešit a ještě ti dovolím, abys mne
uspal. Víš, to se dělá takhle. Myslíš si: Kdyby
tak pánbůh dal a Láďa usnul. A tu já hned usnu a
moje duše se odstěhuje do záhrobí. Mysli si to.
Myslíš si to? Vidíš, na mě už jde dřímota a už
začnu mluvit ze spaní.“
Maizl se lekl. Co teď? Láďa má zavřené oči, on
ho uspal. Přijde profesor a duch Láďův ze
záhrobí bude mluvit o něm, o jeho zkamenělině,
kterou vzal, a o tom, že ho Maizl uspal. Pošlou
k nim do bytu školníka, zpráskají ho a prodají
mu velocipéd. Nešťastný Maizl. Vida, už je to
tady! Duch Láďův ze záhrobí tiše bručí: „Maizle,
zloději, dej sem tu zkamenělinu.“
Maizl vtiskuje mu zkamenělinu do ruky a duch
pokračuje: „Teď se právě špacíruju na Marsu.
Zdejší lidé vypadají jako stonožky. Povídá zde
jeden kluk, že jeho otec má dvě stě noh.“
Maizl se počal třást strachy a začal se hlásit.
„Co chcete, Maizle?“
„Prosil bych ven, pane profesore.“
„Tak jděte, ale ať za vámi nemusím poslat jako
za Bubeníčkem.“
Maizl vyvrávoral ze dveří a byl dlouho venku,
sklíčen v duchu, co bude, až se vrátí? Probudil
se už Láďa, vrátil se ze záhrobí, či bloudí
ještě na Marsu, nebo setkal se jeho duch s
nějakou překážkou, či dokonce vstoupil jeho duch
do pana profesora třídního? Ale konečně musil se
vrátit. Vstoupil. Láďa byl u tabule a odpovídal
na otázky. Zkoušel ho profesor ze slovíček.
Nevěděl, jak se latinsky jmenuje svízel, a
dostal nedostatečně. Vrátil se roztrpčeně do
lavice, kde prohlásil k Maizlovi, že to
neodpustí panu profesorovi, a až ho při
přestávce uspí, že jim řekne, co třídního
profesora čeká. Konec hodiny strávili pak, že
Láďa vykládal, jak v nepřítomnosti Maizlově
mluvil s duchem Piláta, který mu říkal, že
Hannibal bydlí o ulici výš než tyran
Thrasybulus.
„Mně se zdá,“ pravil nepřítel bádání o neznámu,
třídní, „že já vás budu musit rozsadit.“
Nežli mohl tuto myšlenku provést, zazvonilo a
profesor šel sníst párek.
Maizl rychle v přestávce rozhlásil, že byl Láďa
tu hodinu na Marsu, a chlubil se, že ho uspal.
Hned obklopen byt hloučkem mladých badatelů,
kteří nabízeli se, že ho budou znova uspávat.
Posadili ho na židli na katedře, tak aby se
nedíval na dvéře, a počali se modlit: „Prosíme
tě, pane Brene.“
„Jó,“ odporovalo médium, - „když mně dal třídní
pumu ze slovíček, tak se musíme modlit k jinému.
Modleme se k profesorovi tělocviku. Říkejte za
mnou: Prosíme tě, vzhlédni milostivě na své
žáky, pane profesore Lístku, a oroduj za nás tu
i v záhrobí u všech svatých a světic božích.“
Opakovali po něm a Láďa prohlásil, aby se to
dvakráte pomodlili za sebou a pak že ho uspí a
on že se zeptá duchů v záhrobí, co čeká na
třídního profesora.
Zamhouřil oči a spustil: „Vidím profesora Brena,
že jí párek. Právě teď jsem jeho duchovi
podrazil nohy. Profesor se zakuckal a v párku
našel švába. (Já ti osladím tu mou nedostatečnou
ze slovíček!) Všechno je kolem mne žlutý jako
petrklíče, ty jsou zde taky a mateřídouška je
vyšší než kostel u svatého Apolináře. Potkávám
nějakého starého ducha. Ten duch trochu šmaťhá.
A ten duch do mne teď vjel a já už vím, co na
třídního čeká - „
Nastalo všeobecné napětí.
Všichni se skupili kolem média. Médium
prorokovalo: „Třídní profesor vezme si mou
slepou starou tetu za manželku, která mu rozbije
hlavu hrncem na polévku. Bude čím dál tím
hloupější a bude krást péra klukům ve škole a
housky z lavice. (To je za tu pětku, pane
profesore!) Při maturitě ukradne inspektorovi
hodinky z kapsy a udělají ho školníkem a bude
musit čistit boty studentům.“
Vtom vešel třídní profesor a přiblížil se
pomalu. Bubeníček ho zpozoroval. „Láďo, třídní
je tady.“
A tu médium hlasitě proneslo: „Pana třídního
udělají ředitelem gymnázia, on se bohatě ožení a
bude školním inspektorem, je takovej hodnej.“ Po
těchto slovech vrátil se ze záhrobí a otevřel
oči.
Pan třídní, který poslední pěknou větu slyšel,
pohladil Láďu po vlasech a ptal se:
„Tož hošíku, na co jste si hráli?“
Vzadu Bubeníček chtěl Láďovi pomoci a vykřikl:
„On si z nás dělal legraci!“
„Vy ničemové,“ řekl třídní, „už jednou jsem vás
zapsal do třídní knihy a teď vás zapíši podruhé
a k Láďovům domů půjde školník, ať hošíka
vypráskají!“ Odcházel šilhaje rozčilením.
Vidíš, Láďo, badateli neznáma, jak pravdivá jsou
slova, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné
všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné
předsudky. A co jest ti platno, že i věda zanáší
se spiritismem, když otec tvůj, vyslechnuv vzkaz
pana profesora od školníka, volá na služku:
„Anna, přineste rákosku a budete mně Láďu
držet...“
Za chvíli nato bylo slyšet, jak badatel neznáma
kvílí a slibuje, že už to nikdy neudělá...
A o jednoho mučedníka bylo víc... |