|
Pan Potužník měl ve své povaze zvláštní rys.
Když například vypukly ve městě neštovice,
chodil po známých a říkal: "To je dobré, že jsou
tady, zdravotní poměry jsou mizerné." Když
epidemie byla omezena, říkal: "Nevěřte tomu, že
jsou pryč."
Na politický život díval se s patra. Jeho bavil
jenom život spolkový, poněvadž tam se mohl
uplatniti svou zásadní oposicí. Tak se mu
například podařilo rozbít "Čtenářskou besedu",
když prohlásil, že předseda ukradl nejhezčí
vázané knihy a zařadil do své vlastní knihovny,
na čemž nebylo ani zbla pravdy. Dosáhl toho, že
předseda dal celou svou knihovnu k disposici
"Čtenářské besedě" a podal resignaci s celou
řadou svých přátel.
Pak rozbil "Okrašlovací spolek pro Semčice a
okolí", když byl provalil, jak tvrdil, malé
bahno ve spolku. Člen "Okrašlovacího spolku",
jednatel Kovář, dal totiž před lety skáceti dva
staré topoly u zahrady za městem. Bahno se
provalilo. Pan Potužník zjistil, že barva na
natírání turistických značek je z obchodu
předsedy "Okrašlovacího spolku", a vypátral, že
jedna firma v Praze mohla by dodati o 10 haléřů
laciněji kilogram té barvy než předseda.
"Jsou lidé," zdůrazňoval pan Potužník na jedné
schůzi, "kteří se chtějí obohatiti pod záštitou
spolku." Byla to dobře mířená rána. Vyšlo na
jevo, že předseda na tom vydělal půldruhé
koruny. Povstaly z toho velké hádky a spory, pan
Potužník mnul si ruce a napsal článeček do
místního oposičního listu "Pravda", jehož
redaktor proto se stal oposičníkem, poněvadž mu
starosta města, továrník akkumulátorů, nedal
kdysi celostranný inserát pro jeho pět set
odběratelů. Od té doby špinil město a odseděl si
již dva měsíce.
Článeček pana Potužníka byl prodchnut
neobyčejnou pokrokovostí: "Za těžkých poměrů,"
píše, "nejlépe bude, když přenecháme starost o
okrašlovací spolek pánům, kteří dodávají lavičky
za neuvěřitelné ceny, kteří jako členové obohatí
se prodejem barev a my jako pokrokoví lidé
nesúčastníme se celého hnutí, aby veřejnost
nemohla na nás ukazovati jako na jisté pány.
Půjdeme dále neodvisle a budeme odhalovati
zlořády bez pardonu."
Článek získal jistý úspěch, zejména u
propuštěného pro menší vydírání městského
strážníka, který chodil po městě a říkal všude:
"V okrašlovacím spolku se krade."
Okrašlovací spolek byl rozbit, neboť nikdo
nechtěl tam seděti, a pan Potužník přenesl svou
činnost do "Měšťanské Besedy".
"Víte, pánové," rozhlašoval všude, "třeba je tam
udělati pořádek."
Měšťanská Beseda byla doposud vyjmuta ze všech
stranických sporů a neodvážil se na ni ani
oposiční list "Pravda".
Proto pan Potužník napsal do "Pravdy" článek, ve
kterém mluvil o schátralosti společenského
života, jehož nejpříznačnějším zjevem jsou
nepořádky v Měšťanské Besedě. Jaké nepořádky,
sám doposud nevěděl, jen prohlašoval: "Však už
se něco najde."
A také se skutečně našlo. Pan Potužník shledal,
že Měšťanská Beseda nalézá se v místnostech
člena Besedy, restauratéra Bíma, který přirazil
poslední rok 50 K na acetylenovém osvětlení a
jiný člen Besedy že tiskne programy jejich
divadelních představení.
"Opravdu, to je hrozné," vyjádřil se pan
Potužník, "všude korupce, musíme do toho řezat."
A v "Pravdě" objevil se článek, ve kterém
mluvilo se o občanské a mravní čistotě a přímo
se poukazovalo, že se z Besedy nepoticky tyje.
Několik bouřlivých schůzí, resignace většiny
členů, a pan Potužník, chodě kol opuštěných
místností Měšťanské Besedy, usmíval se svým
poťouchlým způsobem: "Zde stávala Měšťanská
Beseda".
Snažil se přenésti svou činnost do "Sokola",
maje na programu, že "Sokol" nejlépe rozbije
tím, když se založí ještě jeden. Pracoval
drobnými maloměstskými klepy, anonymními dopisy,
pomluvami a jednou, když šel v noci domů, byl
bit jako žito. Tento výprask položil meze jeho
spolkové činnosti. Přes ten výprask dále nešel.
Počal žíti vně spolkového života, maje
zadostiučinění, že již rozbil tři spolky.
I v soukromém životě vystupoval krajně oposičně.
Když mluvíval s rolníky, stěžujícími si přede
žněmi na velká sucha, říkal: "Ta tak hned
nepřestanou, nedělejte si naději, že bude
pršet."
A když onemocněl jeho soused lehkým zánětem
středního ucha, navštívil jeho manželku, vzal ji
stranou a řekl jí důvěrně: "Jestli pak už udělal
poslední vůli? Víte, ono to může špatně
skončiti." Pamatuji si, že když stavěli
gymnasium, pravil: "Gymnasium, nesmysl, to se
chce u nás několik profesorů vykrmiti."
Tak se žilo panu Potužníkovi v Čechách.
*
Když se pan Potužník dostal do ruského zajetí a
jakž takž se usadil, prohlásil se za rozhodného
Čecha. "Já jsem rozhodný Čech," pravil,
"považuji za svoji povinnost pracovati v našem
hnutí."
A pan Potužník vzpomněl si na svou činnost
spolkovou ve staré vlasti.
"Víte," mluvil jednou, "zde se dějí podivné
věci, víte, on ten Svaz..." Nevěděl, co by dále
řekl, ale to stačilo, aby se v tom úzkém kruhu
počalo říkati: "Ale ten Svaz, víte, on ten
Svaz..."
Za měsíc přišel s jinou devisou: "Víte, Svaz, to
je těžká věc, my potřebujeme něco jiného."
Ustavila se Národní Rada za spolupracovnictví
Svazu. Jakmile se o tom pan Potužník dověděl,
poznamenal: "To je všechno hezké, ale víte, ta
Národní Rada, my v zájmu pokroku a
neodvislosti..."
Dívali se na něho s údivem a počali říkati po
něm: "Ale víte, ta Národní Rada..."
A pan Potužník jim krásně vysvětlil, že je
největší hloupostí, chtíti něco budovati. On
rozbil Čtenářský spolek, Okrašlovací spolek,
Měšťanskou besedu. Jaké pak budování. Hezky do
toho řezat, a to má vždy nějaký výsledek.
Prozatím je tedy pan Potužník proti Národní
Radě, poněvadž je sice rozhodný Čech, ale jeho
žilami proudí krev starých oposičních spolkařů z
baráčnických spolků.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Vztahuje-li někdo tento článek na sebe, prosím
za prominutí.
|
