Básník

Seznámil jsem se nedávno v kavárně s mladým mužem. Vyprávěl mně sdílně o svém osudu. Cítí v sobě nějakou neznámou lítost, a proto píše básně, cítí v sobě nějaký divný stesk, a proto píše básně, cítí v sobě nějaké kruté duševní bolesti, a proto píše básně. A proto píše básně ... Říkal toho ještě víc, proč píše. Píše proto, poněvadž:

cítí podvodnou vůni omamných růží,
neštěstí lehlo mu na dno jeho duše,
zoufalým trémám propadl jeho hlas,
nebe jest bezútěšně zšeřelé,
ztracené jeho volání do dálky bloudí atd.

Zvláštní typ těchto lidí, zvláštní literatura a produkt. Bloudí zapadlými krajinami, brodí se blátem a marně volají, kdo by je vysvobodil. Nebo píší, jak někdo někde hledí do daleka, ale nikoho v té dálce nevidí. Oblíbené je, že tací básníci „stále“ čekají, kde dávno nikdo nečeká, že jim mraky v duši padají, že stále něco chtí „vyzdvihnout do nebe“, vzkřísit duše, jež se hroutí, že chtí sypat kvítí do srdcí - ale nejde to. Spokojují se tím, že v básních chodí zamlklými parky, vyciťují „zasnění chvíle“; všude vidí „něco“, myslí si, že „v zahradách tůně po něm někdo stůně,“ vlny vodní považují za sestry a myslí o nich, že šeptají smyslně, vrhají se „bez rozumu
do klínu bledých nadějí“. Hoši, poeti, kluci krev a mléko, ale všechno je u nich mdlé, bledé. Bledé slunce na bledých stromech, mdlé odstíny nadějí nerozumných. A pozdní je u nich všechno a u některých krvavě roztavené. Krvavě roztavené vlasy, dny, oči (karhavé), krvavě roztavené ticho. Vidí mnozí z nich masy, něčí tělo vidí na márách, jsou žalem němí, závidějí mrtvolám rubáše. U mnohých jeví se podivné choutky. Jeden by chtěl polykat žlutou rozteskněnou růži, jiný své srdce pověsit na strom hříchu, jiný zase by chtěl svou milovanou obejmout bez hříchu setkání a podobně. A někdo nemůže unést své srdce. Jeden píše prorocky: ,,A mě už pranic neděsí, dneska se někdo oběsí,“ zatím co druhý vymýšlí si: ,,juž brzo, kde je modrý stín, se rozchvěje hlas mandolín.“
Ty mandolíny mnoho se prohřešily na mladých básnících. Jeden čas nebylo básně, kde by se nebyla objevila aspoň jedna mandolína. Jsou to takové tajemné zjevy.
Byly časy, kdy mladý básník psával o prostitutkách. Pozdější spojili prostitutky s přírodou a psali o prodejných ženách v zeleni stromů. Byli to a jsou básníci, kteří považují za něco vznešeného, když sbírky svých prací nechávají na stolech ve vykřičených místnostech.
„Pliji tím celé společnosti do obličeje,“ pravil mně jeden takový mladý muž, „mé básně čtou všechny prostitutky.“ A chlubil se tím, že ty ubožačky čtou jeho básně o vysněných dlaních ...
To jsou takové divné záchvaty. Ti, kteří píší o smutku, nutí se tak psát, poněvadž užívají všech radostí života. Jsou to nucené, naučené fráze, které papouškuje jeden po druhém. Ti hoši myslí, že sympatie všech lidí jsou na jejich straně, když dají své čtenáře probíhat „krajinami, kde není rána, kde je stále noc.“ (Nansen ve svém cestopise o zemích polárních to dělal také, ale zajímavější formou.)
Jaký mají zájem, řekněte sami, čtenáři na tom, že vy píšete, jak něco ve vás vzrůstá.
Proč pláčete ve svých básních, hoši? Chlapík jako hora, skály by mohl lámat, ale napíše (,a nestydí se) takový verš: „Tak hořce pláči, po tom bílém ránu ...“‘
Proč mají čtenáři číst „písničku, kterou jsem si zpíval v máji.“ Je někomu něco do toho, že si ten nešťastník něco zpíval?
Má několik lidí trpět, že se mu zdá, autorovi, jak někdo volá v dálce o pomoc?
,,A nemám odvahy ...“ nadpisuje jiný svou báseň. Nic nám do toho není, příteli, že nemáš odvahy trhat růži, hříšnou růži se žlutavým leskem, z nás to nikdo nedělá.
„Dnes chtěl bych líbat.“ Nu tak líbej, holomku, ale nemusíš o tom křičet do světa.
„Nevím, proč asi srdce mé tak smutně zavzlykalo“ ... Kamaráde, když ty to nevíš, jakpak to máme vědět my.

Slečny mají jarní šaty
(pokropili ulici)
a mně je tak velmi smutno
po včerejší opici.

Tohle nemusím číst, to se mně stalo už několikrát. Tak člověka hryže vzpomínka. Raději si přečte, jak pod mostem dlouze hučela řeka a jak tam pod tím mostem někdo hořce a upřímně plakal. Básník, který to napsal, nikdy pod žádným mostem nebyl a posledně plakal, když mu umřel dě-deček před dvaceti léty ... ale pomozte si: Jeho duše si přeje, aby byl pod mostem a aby tam naříkal jako stará děvečka.
Jiný zase píše: „Jsem v úpadku. I smát se zapomínám. Můj smutný hrad se v trosky rozpadá. I bude třeba obrátit se jinam, až dozpívána bude balada!“ Kam se obrátí to básník nepovídá. Prostě se obrátí zády ku své roztrhané chalupě a hned končí, aby lidé nemysleli, že to jeho obrácení děje se za denního světla: „Tady je tma a někdo pláče v dáli, kde nad ruinou slunce zapadá!“
Kapesníky pro mladé básníky na slzy a hodně kapesníků, aby si měli kam utřít uslzené oči! Slyšte! „Pro pláč svůj nevím kudy kam ...“ či: „Tak do moře se slzy moje lejí“, nebo dokonce jeden nejen pláče, ale zároveň při
tom voní: „Mé slzy voní čistou vůní krásy“. Klobouk před takovým gentlemanem dolů.
Ach, co je mladých lidí, kteří mají „písničky své zakleté na sta zlatých zámků“. Před takovými je lépe vyhnout se na sto kroků, neboť člověk vydán je v nebezpečí, že sto zlatých zámků najednou se uvolní a sto písniček se na člověka vysype.
Jsou někteří básníci, kteří se sami chválí a tvrdí o sobě, že mají bílou duši: ,,V noci v duši bílou smutek pad - zazářil smutkem luh i sad. V mou duši bílou nápad žal, víc jsem se s tebou neshledal.“ Takového duševního bělocha litujete.
Zajímavo je, které květiny mají ti výborní mladíci nejraději. Předně blíny a ocúny, ty kvetou v jejich básních. Růže už jsou všednější. Obliby dochází tamaryšek, orchideje, sasanky a koniklec.
Mladí básníci milují dále stromy, ať jednotlivé či ve skupinách. Z těch skupin nejoblíbenější jsou pak aleje: ,,A ten popel, dovolíte, v letní večer rozsýpám, kde jste lásku slibovala, tichou, stinnou alejí ...“
Mají však smutné žití ti jinoši. Pochovávají své štěstí v básních o šedesáti verších, rvou si srdce z těla hubeného žalem v básních o padesáti, plivají smích skepse slunci do záře v básních o čtyřiceti verších.
Na některé nešťastníky, uštvané žitím, padají hvězdy a jeden ubožák byl stále v nejistotě: ,,Kdy, kdo a kde mne hrubou skolí pěstí, nevím, a ptám se, co je v světě štěstí, nevím.“
A jiný jásavě si zpívá naproti tomu: ,,Já nevím nic, já věky nevím nic.“
Ale přátelé, odpusťte, že denuncuji. Dejte si pozor před těmi, kteří své verše začínají: „Něco se stane, dobře já to vím ...“ To jest strašně záhadné, co se vlastně stane, a proto pozor!

V mých hořkých snech, v mém smutném hoři
hvězdička jedna tiše hoří ...

Vidíte. To začíná pěkně. Takový básník má hvězdy na dně své duše. To jsou takové jednoduché básně. „Sad rozkvet, hochu, půjdeme! Co všechno čeká srdce mé?“ Dál se člověk nedoví. Může to také skončit s hřbitovem.

Ty Tvoje rty, věr, mnohou hořkost tají,
a přece rozkoš je se vůní jejich zpít!

Hle! Čekáte, co bude dál. A vidíte. Pro chlapíka jede ochranná stanice. Ty rty jeho milé otrávily k smrti těžce jeho smutné srdce.
Písně a básně o milenkách. Ty si musí takový barbar jako já dobře rozvážit a věnovat jim novou kapitolu.

Vy lesy černé, vlídně pohlaďte mě,
svou hudbou šumnou, již mám tolik rád.
Ty syna svého přijmi, rodná země,
jenž k Tobě přišel síly načerpat ...

Odpusťte barbarovi i pro příště, pánové.

*

Když už člověk vrhne se na dráhu barbara a v básních mladých poetů vidí jen tu umělou duševní rozháranost, může se nyní položit jemu otázka, co soudí o básních, které opěvují milenky a zpívají o lásce. Tato otázka jest tím záludnější, poněvadž dá se předpokládat, že člověk, barbar, také miluje.
Nuže rozeberme dopodrobna, jak básník, který má úmysl zpívat o milenkách, postupuje.
Předně jde do hostince, kde je sklepnice, chvíli si s ní popovídá a pak jde domů. Doma vezme kus papíru, inkoust, péro a píše.
A tak čtenář má mimoděk trpět, protože jsou hostince na světě, protože jsou sklepnice, protože má ten nešťastník papír, inkoust a péro.
Má číst, jak on by chtěl se „pomodlit u nohou neznámé,“ jak by chtěl zlíbat „řasnatou“ sukni lásky své milenky, jak by „s odvěčným nářkem na svých rtech potácel se bez ní parky ...“
Ach, co opět smutku v písních a básních o milenkách.
Jaké smutné perspektivy předvádějí se před čtenáře. On hodlá se uškrtit na její vlasech. On má v úmyslu dát se k smrti zulíbat, což je špatná poklona pro tu, o které píše báseň, neboť lid říká: „Dej mi pusu, ať chcípnu,“ a básník ovšem v sladké formě: K smrti dát se zulíbat.
A kdo jsou ti tvorové, kteří k smrti zulíbají? Jsou ve většině případech bílí. Černých milenek je na světě sice dost a Afrika se jimi jen hemží, ale kdybyste vzali do ruky jakoukoliv knížku básní o milenkách, nenajdete tam zmínky o černé milence. Samá bílá. Dvě stě třiatřicetkrát bílá. Hodí se totiž do okolí. Byla by to zajisté profanace, kdyby básník svěřoval světu, že jeho milenka si myla nohy. Nožky ženských tvorů, než přijdou do básní, jsou již vykoupané, a proto může básník taký směle zpívat: „Štěstí sál jsem z noh Tvých, Světlá.“
Některý obdivuje se jejímu malíku u nohou a představuje si, jak by to bylo pěkné, kdyby na každý prst u nohy byl posazen prsten věrnosti.
Básník svou milenku svléká před očima veřejnosti. Horkou slzou pokrývá boky své nahé bledé milenky. To už je pak tak trochu pornografie. Jiný zase hledí vyzískat z kyprého těla své „bledé“ několik, na počtu nezáleží, luzných světů. Ale jen ve dvou třech případech se „obloha nad tím láskou směje“ spolu se čtenáři. Ponurými krajinami probíhají nahé bledé dívky. Snad aby to neuráželo stud čtenářů, že se to děje ve dne. Temná noc je nejoblíbenější dobou pro rejdy milenek básníků.

Víš, slyš, ztiš srdce své,
my možná jednou padneme
jak tenkrát v černou tmavou noc.

Velmi neutěšené poměry. Představuji si živě jednoho mladého básníka, jak probíhá tou tmavou, pustou krajinou za noci se svou milenkou v době neobyčejně důležité, a to když „hory krajem jdou“.
I ty chůze hor, sport turistický českých i jiných vrchů, jsou oblíbeny v básních o milenkách. Hory jdou a on se na ně dívá se svou milenkou. Své milence to třebas mohl namluvit, poněvadž milenky v básních jsou vábně oddané. Jí může kupříkladu namluvit, že viděl Petřín jít směrem k Žižkovu, ale čtenář nedá se tak snadno chytit.
Milenky básníků jsou vůbec prachpodivní tvorové. Mnoho jich chodí světem nahých. „Já viděl ji jít nahou promenádou.. .“
On viděl. On, básník, viděl leccos. Zpozoroval kupříkladu, jak na prsy děvy posadil se netopýr. Tuto zvláštní choutku netopýrovu oznamuje světu dvojverším. Básník vůbec rád informuje nejen o tom, co viděl, ale i co se mu zdálo.

Mně zdálo se, jak šla Jsi Ránem Bílá,
šlas brázdou života do smutných obzorů ...

Hleďte, jaký všeumělec takový básník a člověk všestranný, on ví totiž, že

zaorá brázdy, utvoří chleba,
nasytit dá, co lásce jeho třeba.

Vidíte! Všechna čest takovým chlapíkům. Stane se na moment agrárníkem, pak na moment vrhne se na pekařskou živnost.

Jako slunko jsi, má dívko,
a já sníh jsem z jara bílý,
který taje po výšinách,
když tvůj úsměv vzplane milý.

Vizte! Sám si přiznává, že z něho zbude jen trochu vody.

Mám já hvězdy, slunka v sobě,
vedle sebe dívku svojí,
na jejích rtech pohár vína,
který všechny strasti hojí.

Ten nešťastník sice tohle psal ve vinárně u přítomnosti bručivého vinárníka, ale to mu nevadí, aby světu tak nestydatě nelhal.
Lhou! Napřed přelhou tací básníci sazeče, který sází jejich plody, pak korektora a nakonec čtenáře.
Chlapík nebyl dál než v nejbližším okolí Prahy, ale to mu naprosto nevadí, aby nenapsal

Dívce na Visle

My v života tom burném proudu
se nesetkáme vícekrát;
mne od tebe rmut navždy dělí,
a marně naděj srdcí lhát.

Jsou sentimentální, falešní a Kainové:

Já Kain jsem byl, tys byla Ábelem,
já podved té, tys Kaina zabila.

Zcela opačně jak v bibli.
Jiný zase chce si udělat harém někde na Vinohradech:

Však králem dívek chtěl bych slout,
v jich srdci míti mocné říše ...

To ,,já“ vystupuje do popředí, od toho jsou lyriky.
Začne to ve školách. Studentík, ubožák, nemůže náležitě to své já uplatnit a tak začne psát lyrické básně, což jest velmi lehké. „Já miluji tě, já tě mám též rád, a děj se co děj, můj ty světe, nepřestanu tě milovat.“
Studentíci vybíjejí svou energii v těch básních. Místo aby obrátili své péro proti profesorům, kteří jim dávají nedostatečné a nedovolí ani na záchodě kouřit cigarety, houfně píší zamilované básně, třeba o dcerách profesorů, kteří jim dávají domácí úlohy.
Básně jejich počínají se tisknout. Prozatím v tajném studentském časopise, pak takhle v šesté, sedmé třídě středních škol počnou psát básně o skutečných milenkách. To chodí do tanečních hodin a potom do bordelů. Ke všemu tomu čtou cizí básně a tak pomalu se vyvíjejí, až konečně stanou se mladými básníky.
Někteří opustí pak lyriku a vrhnou se na jiný druh básnictví. Jsou nebezpečni svému okolí svou sentimentalitou. Chtějí prospět lidstvu, když vydají svým anebo cizím nákladem sbírky svých veršů s názvy za vlasy přitaženými, jako: ,,Tu kapku oblak v sebe pojme“. „Modlitby vyhnance“. „Prázdný svět, mé srdce plné“. „Bloudil v lidech, bloudil v citech“.

Otráven duch můj v nitru svém
sžíravých citů černým jedem,
který mu v kalich vsypal svět.

Jsou blaseovaní a zívají. Myslí, že na jejich smutku spočívá soustava světová.
Líbají klíny svých milenek ve svých verších a ve skutečnosti přispívají svým grošem ku podpoře různých policejních špiclů, bordelářů.
Poctivějších je málo. Vidí všude zlaté vlasy, líbají je, cítí přitom zármutek.
Jiní zase píší otevřeně. Opěvají prostitutky a chlubí se v básních tajnými nemocemi.
A čtenáři? Ti čtou a dívají se bezmyšlenkovitě do světa.
„A co jste chtěl říci, příteli básníku, sbírkou svých veršů?“ Pokrčí rameny. Něco v něm narostlo a stálo ho to pět krejcarů výloh za papír a svět četl o tom něco.
Hurbane Vajanský! Měl jsi pravdu, když jsi napsal pod názvem „Hrozno“:

Že trpká sudba bije literáta,
to pravdu píšeš! Tma se valí naň,
on dává žití horkých hodin daň,
když jiní žnou, on v říši vzdušnou chvátá.

Trpká sudba literáta-básníka. Daň horkých hodin. Zpotil jste se jistě, pane Hurbane Vajanský, než jste vydal sbírku veršů.
A potí se často i čtenáři nad básníky, z nichž mnozí jsou ovšem neškodní, ať pějí o čemkoliv, většinou se člověk v tom nevyzná.
Zato jsou lidé, kteří napíši něco, že hned člověk vidí vše jako na dlani.

Čeladenský kostelíček
Madonu má na oltáři,
z Ježíškových smavých líček
krása dětství mého září.

Vzpomínám v něm na matičku,
na laskavá její slova,
hledě v slzách k oltáříčku,
prožívám své dětství znova.

Vidíte, ten člověk myslí, že je také básník. Stejně jako si to o sobě myslí celá řada lidí.
Když napíši báseň, tak jsem básník, říkají i ti, co píší do Lady, a všichni, kteří psali do Moderní revue a Moderního života, myslili to také.
Ale jsou barbaři, kteří pochybují o užitečnosti takové literatury, třeba v básních sociálních, kterým třeba věnovat se příští kapitolou.