|
Vychovatel mladého Antonína Marka vyšel si do
lesa na procházku s jeho matinkou.
Paní Marková byla velmi vzdělaná dáma, mluvila
plynně francouzsky i anglicky, četla mnoho a
ráda přemýšlela o životě, který považovala za
pěkný a krásný ve svých třiceti letech.
Vypravovalo se, že mnoho pánů v lázních dělí se
s jejím panem manželem o její přízeň, buď jak
buď, život měl pro ni mnoho půvabů.
Vychovatel jejího synka byl naproti tomu člověk
zádumčivý, na kterého nyní působilo hlavně to,
že zítra odjede odtud, aby v městě ujal se
nového úkolu, vychovávat jakéhosi mladého
hraběte.
Byla to tedy poslední procházka s paní Markovou,
která ráda se s ním procházela, neboť byl
vzdělaný a hezký a zároveň velmi nesmělý. Nyní
tvářil se vážněji než jindy, neboť měl rýmu a
zapomněl si doma šátek.
Byla to taková nemilá situace, která na jeho
tváři vyvinovala výraz smutku a skepse.
Odpovídal úsečně na otázky paní Markové, které
bylo líto, že odjíždí, neboť byl tak hezký a tak
nesmělý, že nikdy se neodvážil pronést větu,
kterou by dal najevo, že ji zbožňuje.
Šli lesem.
„Vidíte,“ pravila ona, „listí už žloutne a
vadne, padá ze stromů.“
Máchl rukou a řekl: „Rok co rok je to stejné.“
„Váš odjezd přichází právě do takové smutné
doby.“
„Na jaře, milostivá, na podzim, v létě, v zimě,
všechno stejné, odjezd je odjezd. Odchod, člověk
zmizí z očí...“ Rudl v obličeji, neboť násilím
zabraňoval, aby nekýchl.
„U nás, musíte uznat, že jste byl považován za
člena rodiny.“
„Ano, milostivá.“
„Vážili jsme si vás, byl jste oblíben. Toníček
vás miloval.“
„Milostivá, budu vzpomínat…“ Začervenal se,
neboť v nose ho stále cosi šimralo. Mít rýmu a
nemít šátku, to je zpropadená situace, proto
zabručel: „Děkuji, milostivá.“
Paní Markové upadla ruční kabelka. Zvedl ji,
popošel do křoví a dělal, jako když si ji
prohlíží, neboť chtěl nenápadně tam v houští
utřít si rukávem nos.
„Co tam děláte?“
„Prohlížím kabelku.“
Byla již u něho a tu on otevřel zámek, nahlédl
dovnitř.
„Milostivá paní.“ řekl, vytahuje batistový
šáteček z kabelky, „jaké to skvostné vyšívání,
milostivá paní, darujte mi ten šáteček na
památku.“
„Co budete s ním dělat?“
„Vzpomínat na ty doby, kdy s milostivou paní
jsem se procházel.“
Podívala se tázavě na něho, kam přišla ta jeho
nesmělost? Zastrkoval šáteček do náprsní kapsy,
přemýšleje, že upozorní na vršku paní Markovou
na západ slunce a utře si pak za jejími zády
nos.
Přiblížila se těsně k němu: „Budete vzpomínat?“
„Budu, milostivá.“
Kráčeli do vrchu beze slova. On přemýšlel a
těšil se na ten slavný okamžik, kdy přiblíží
šátek k nosu.
Byli na vrchu.
„Jaký to západ,“ řekl, „pozorujte, milostivá, ty
barvy, jak hoří na obzoru... A lesy, ty vrcholky
stromů.“ Postoupil nazad, a přesvědčen, že
milostivá hledí na západ, batistový šáteček
přiložil k nosu...
Byl to velký, slavný okamžik. Byla to doba, kdy
zapomněl na všechno kolem a s vášní oddával se
tomu požitku, který tak dobře znají lidé, kteří
šňupou.
Neslyšel ani toho zvuku, který podobá se v
mnohých případech troubení, liboval si jako
člověk, který našel opět, co ztratil. Smrkal
vášnivě.
A když pozvedl své oči ze šátku, zbledl. Paní
Marková hleděla na něho tak vyčítavě a výhrůžně,
že zakoktal: „Milostivá paní...“
„Bídáku,“ pravila milostivá, ukazujíc mu cestu k
domovu, „jděte mně z očí...“
Druhý den loučil se vychovatel s celou rodinou.
Paní Marková byla na zahradě. Nevěda, co by jí
řekl, vyrazil ze sebe: „Milostivá, vzpomínejte!“
„Ovšem,“ odvětila významně milostivá, „sbohem.“
A vychovatel, zoufalý nad tou blamáží, po celou
jízdu ve vlaku utíral si nos do batistového
šátečku.
A poučení z toho: Noste vždy s sebou na cestách
šátky a utírejte si nos jen do vlastního...
|
