Jest vskutku velmi zvláštní má nechuť k
domovníkům. Což za to mohou, že zamykají vrata
domovní v hodinách večerních a že člověk jim
musí platit za otevření?
Jest to obmezování osobní svobody, rozhodl jsem,
rozbíraje dopodrobna svou nechuť k domovníkům, a
stejně mám zlost na ně, na vykonavatele tohoto
obmezování, jako na lidi, kteří první způsobili
tento stav. Ostatně jsem „dítětem doby“ (jaké to
duchaplné vyjádření, bohužel opsané) a zrozený v
hříších svých rodičů (ještě duchaplnější a
dtto), kteří také nenáviděli, zejména o Novém
roce, domovníky, jako hodný jejich syn umínil
jsem si, že vypovím, kamkoliv přijdu, boj všem
těm klíčníkům, boj, ve kterém někdo prohraje a
ten někdo že musí být oni, kteří šoupavým krokem
za noci, osvětlujíce průjezd zapálenou svíčkou,
otvírají s bručením dvéře domů.
Domovníka, kde jsem dříve bydlel, hleděl jsem
ušetřit a také jsem ho šetřil, jsa velkomyslným,
poněvadž ten byl tak hodný, že nechával dvéře
otevřeny po celou noc, neboť již v šest hodin
byl vždy tak opilý, že si lehl do postele a spal
až do rána.
Chodíval jsem v noci, domů a vždy nalezl jsem
vrata otevřena.
Domácí pán tohoto domu měl srdce šlechetné:
Zavolal mne k sobě a řekl: „Ctěný pane, náš
domovník jest nepořádný, ale omlouvám to jeho
stářím, vyhnal bych ho darebáka již dávno, kdyby
nebyl mým soukojencem.“
Slovo „soukojenec“ slyšel jsem ponejprv a proto
jsem se otázal: „Jak to, dovolte?“
„To je tak,“ pravil starý domácí. „Můžete toho
někde užít. Jest to velmi dojemné. Matka má byla
velmi slabá a museli mne dát kojit. Není-liž
pravda, že může být z toho, povídka? A tak se
stalo, že nynějšího domovníka matka kojila mne
současně s ním. To jest tedy můj soukojenec.
Puklo by mně srdce, kdybych ho vyhnal pro jeho
nepořádnost. O vás, ctěný pane, slyšel jsem, že
chodíváte pozdě, v noci domů. Proto učiníte mně
vždy laskavost, že zamknete za sebou dům, aby
aspoň na několik hodin byl zavřený. Kdy obyčejně
chodíte domů?“
„Po druhé hodině noční,“ odvětil jsem.
„Výborně, to se hodí,“ řekl pan domácí, „to se
znamenitě hodí. Nikdy neslyšel jsem, že by se
zloději vloupali do domu před druhou hodinou
noční. Ostatně u nás není se čeho obávat,
poněvadž mám na bytě sám jednoho zloděje, ale
přece opatrnosti nikdy nezbývá. Dávám vám, ctěný
pane, klíč od domu úplně zadarmo. Co tomu
říkáte?“
„Pane,“ odpověděl jsem hrdě, „vy říkáte, že máte
zloděje na bytu. Dobře, ještě dnes dám výpověď.“
„Ale dovolte,“ usmál se domácí, „ten zloděj
vlastně už zlodějem není a platí pořádně činži.
Jest to zloděj ve výslužbě a nyní dělá
detektiva.“
„Přechovávač detektivů jako detektiv,“ řekl jsem
uraženě, „a proto dávám výpověď, nehledě ani k
tomu, že jste mne urazil nabídkou, abych zavíral
dům po druhé hodině noční namístě vašeho
soukojence. Nedám se urážet. Och, jsem hrdý. V
mých žilách koluje šlechtická krev. Aspoň tak
myslím od té doby, kdy zůstal jsem po příkladu
jednoho šlechtice dlužen za doutníky!“
Tak jsem z ruky propustil příležitost míti
zadarmo klíč od domu a býti vlastně domovníkem.
Přestěhoval jsem se jinam. Tento dům byl činžák,
a proto domovník byl tučný chlapík, který urazil
mé oko již při prvním setkání.
Předně co mne urazilo, byla jeho nezdvořilost.
Chlap byl tak nezdvořilý, že když jsem
odpoledne, kdy jsem se přistěhoval do podnájmu k
jedné vdově, šel domů, zastavil, mne zcela drze
na chodbě a ptal se, kam jdu.
„Předně vám do toho nic není,“ řekl jsem, „jest
to neslušnost, ale abych vám dokázal, že já jsem
slušný člověk...“
„Jsem zde domovníkem,“ vpadl mně do věty.
„A já jsem slušný člověk,“ pokračoval jsem dále,
„a proto vám řeknu, že zde, bydlím.“
„A u koho? Směl bych se ptát?“ tázal se posměšně
tlustý domovník.
„U paní Rádlové,“ odpověděl jsem.
„Ta má vždycky na bytě takové,“ zabručel
domovník.
„Jak to, takové?“ tázal jsem se zlostně.
„Nu, takové, takové,“ odvětil domovník klidně.
Počkej, chlape, myslil jsem si, jda do nového
bytu, jak vidím, neudělal jsem na tebe dobrý
dojem, ale nemysli si, že ty na mne. Vzbudil jsi
ošklivost u mne, jakmile jsem tě uviděl. Boj
jest vypovězen. Přijímám.
Předně prostudoval jsem domácí řád, zejména
důkladně naučil se § 19 domácího řádu: „Domovní
vrata otvírají se od 1. dubna až do posledního
října o 5. hodině ranní a zavírají se o 10.
hodině večerní, od 1. listopadu do posledního
března otvírají se o 6. hodině ranní a zavírají
se o 9. hodině večerní.“
Dnes jest 5. dubna, řekl jsem si prvého dne,
uvidíme, zdali domovník dodržuje přesně domácí
řád a zavírá o 10. hodině.
Proti svému zvyku přišel jsem již ve tři čtvrtě
na deset domů a zpozoroval jsem ku svému úžasu,
že domovní vrata jsou zavřena.
Zazvonil jsem zuřivě několikrát za sebou. Za
zavřenými vraty ozvalo se klepání pantoflí, kde
dvéře nedobře přiléhaly, zasvítily proužky
světla, zarachotil klíč v zámku a otevřely se
domovní vrata.
Za vraty stál domovník nastavuje ruku. Jak jsem
měl chuť udeřit ho do nastavené ruky! Opanoval
jsem se však a kráčel dále.
Tlustý domovník zamkl vrata a šouraje se za
mnou, pravil: „Mladý pán dneska nemá pětník?“
Mlčel jsem a zahýbal do chodby.
Domovník za mnou klepal pantoflemi, jejichž
údery tichou chodbou zněly: „Pětník, pětník,
pětník.“ Náhle se zastavil, položil svícen na
zem a řekl: „Mladý pane, jsou němý nebo co?“
Aniž bych odpověděl, stoupal jsem z chodby na
schody a za mnou zněl ještě domovníkův hlas:
„Mladý pane, jsou mi dlužen pětník, tak nedělají
špínu.“
Musel jsem se usmát jeho naivnosti: Ten člověk
myslí, že může zavírat dle své libosti, aby mohl
brát peníze. Ba chce za to, že překračuje domácí
řád, ještě peníze. Což pro něho neplatí předpis,
že domovní vrata zavírají se od 1. dubna až do
posledního října v deset hodin? Nu, podíváme se!
Následující večer opět ve tři čtvrtě na deset
zvonil jsem zuřivě u domu. Klepání pantoflí,
zarachocení klíče.
Domovník stál za vraty, opět nastavoval ruku a
řekl: „Se včerejškem, mladý pane, šesták.“
Neodpověděl jsem a mlčky kráčel k svému bytu.
„Mladý pane,“ křičel za mnou, „nedělají si
kašpara. Jsou mi dlužen šesták.“
Naivní člověk!
Následující den opakovalo se to samé. Domovník
uvítal mne slovy: „S dneškem patnáct krejcarů.“
Samo sebou se rozumí, že jsem neodpověděl.
Neříkal mi již mladý pane. Užíval prostě slova
pane, vkládaje do svého přízvuku mnoho
pohrdlivého tónu. Poprvé ve svém životě slyšel
jsem slovo „vy špindíro“, kterým za mnou volal.
Tak se to opakovalo celý týden. Když řekl:
„Pane, s dneškem pětatřicet krejcarů,“ zdálo se
mně, že za ten týden o polovičku zhubeněl.
„Kdy to skoncujeme, pane,“ křičel v ten den za
mnou na schody. „Chcete si ze mne dělat blázna?
Nebo jste takový mladík?“
Stále jsem mlčel. Mlčel jsem po celých čtrnáct
dní, zvoně pravidelně každý den ve tři čtvrtě na
deset.
„Sedmdesát krejcarů, špíno!“ křičel za mnou
čtrnáctého dne domovník. „Sedmdesát krejcarů!
Kdy mně dáte sedmdesát krejcarů? Křičel to ve
tmě, poněvadž už třetí den, když viděl, že se
vracím domů, zhasl hned vždy svíčku, koje se
patrně nadějí, že se ve tmě na schodech potluču.
Mé hrobové mlčení přivádělo ho pomalu do
zoufalství.
Když za tři neděle otvíral mně opět v tu dobu
vrata, nastavená ruka třásla se mu a hlas jeho
byl nějak třaslavě zabarven.
„Dělá to zlatý a pět krejcarů, pane,“ pravil
zamykaje vrata. „Co tomu říkáte?“
Nic. Mlčky jako jindy šel jsem domů.
Za mnou plynulo na schody tlumené vzdychnutí a
hlas: „Dělá to zlatý a pět krejcarů.“ To nebyl
již vyzývavý hlas, to bylo jakési zoufalé volání
ve tmách, prosba o milost, hlas, vyzývající,
abych opět duševní pokoj vrátil tomu muži, bych
odpověděl, aby věděl, na čem vlastně je.
Posledního dubna otevřel mně nesměle dvéře a
pravil tiše: „Dělá to šestadvacetkrát pět
krejcarů, to je zlatý třicet krejcarů.“ Zamkl
dvéře a tázal se ještě nesmělejším hlasem:
„Zítra na prvého?“ a chystal se zhasnout svíčku.
Nezhasl si ji však, zůstal stát s otevřenými
ústy. Promluvil jsem totiž: „Ano, zítra to
vyrovnáme.
Domovník se vzpamatoval a pravil: „Jest dobře,
mladý, pane!“ A šel mne s rozsvícenou svíčkou
doprovodit až do druhého poschodí.
„Zítra to urovnáme,“ řekl ještě jednou důvěrně u
mého pokoje.
„Ano, zítra,“ odpověděl jsem usmívaje se.
Bylo slyšet jeho veselý hvizdot, když sestupoval
po schodech dolů.
Ráno jsem ho potkal. Nespal asi radostí celou
noc ve volné chvíli ani okamžik, měl pod očima
kruhy.
Řekl mně: „Má poklona, mladý pane! Tedy dnes.“
„Ano, dnes.
Přišel jsem domů o druhé hodině noční. Zazvonil
jsem a netrvalo dlouho, domovník přiběhl.
Vytáhl jsem z kapsy dvacet haléřů. „Zde máte za
své namáhání,“ řekl jsem klidně.
„Ano,“ usmál se nic netušící domovník zamykaje
vrata, „a ještě dostanu zlatý třicet krejcarů.“
„Tak pojďte s sebou,“ řekl jsem, také se
usmívaje.
Když jsme přišli na konec chodby, kde visel v
rámu zasklený domácí řád, pravil jsem: „Posvěťte
laskavě nahoru.“
Nic netušící muž posvítil a já spustil: „Tak,
teď se podívejte na konec § 19 domácího řádu.
Čtěte. Za otvírání vrat platí se poplatek po
půlnoci deset krejcarů. Jakým právem chcete ode
mne zlatý čtyřicet krejcarů za otevření domu ve
dvě hodiny v noci?“
Domovník počal zaraženě koktat: „Od 5. dubna až
do posledního otvíral jsem vám vždy ve tři
čtvrtě na deset. Zůstal jste dlužen zlatý třicet
krejcarů, a včera jste řekl, že to skoncujete.“
„To také skoncuji,“ pravil jsem klidně. „Jen si
přečtěte začátek § 19 domácího řádu. Vidím, že
nemáte k tomu dosti síly. Přečtu vám to sám.
Domácí vrata zavírají se od 1. dubna až do konce
října o desáté hodině. Vy jste, pane, libovolně
zavíral vrata v dubnu o 9. hodině. Vy jste
překročil domácí řád, za jehož plnění
odpovídáte. Vy jste provozoval hrůzovládu, pane.
A já vám nejsem nic dlužen a také nezaplatím.“
Pásl jsem se radostně na jeho změně v tváři.
Domovník počal koktat cosi o klekání a o svatém
Jiří, o spotřebě plynu, pak chytil se za hlavu.
Svíčka vypadla mu z ruky, dal ruku na srdce,
vykřikl: „Ženo, děti!“ a klesl na schody. Ranila
ho mrtvice!
Poněvadž v domě říkali, že jsem vinen jeho
smrtí, odstěhoval jsem se jinam.
Domovník toho dvoupatrového domu zdál se býti
velmi slušný člověk, pozdravil mne hned uctivě
slovy: „Milostpane!“
Oděn byl velmi slušně, takže dělal dobrý dojem.
Nenosil jako jiní čepici a špinavé kalhoty,
které mne vždy uváděly v odpor, neklepal po celý
den pantoflemi jako jiní, neměl opilé vzezření,
nestál jako mnozí před domem, když posluha na
vozíku přivezl celý můj majetek, skládající se z
jednoho kufru a haldy novin.
Jak říkám, velmi dobrý dojem udělal na mne.
Dojem byl tím větší, když jednou potkal mne
zrána a řekl: „Sloužil jsem v Bosně,
milostpane.“
V květnu mám zvyk, že chodívám až ráno domů, což
činím jen z toho důvodu, že jsem poetické duše a
krásné květnové ráno vždy mne nadchne k básnění.
Tak jsem také tento květen chodil ráno domů, až
jednou, když přišel jsem již v půl šesté,
shledal jsem, že domovní vrata jsou zavřena.
Zazvoním, a když se objevil domovník, celý
rozespalý, bral jsem se klidně dále, ačkoliv
mrzel jsem se v duchu, že domovník zklamal mou
důvěru. Vždyť má se otvírat o páté hodině ranní.
„Neplatím vám nic,“ řekl jsem k němu, „vy jste,
jak vidím, zaspal a vrata neotevřel.
„Až v šest hodin, milostpane,“ odpověděl
domovník, „otvírají se vrata.“
„Podívejme se,“ pravil jsem rozhorleně, „od čeho
jsou domácí řády?“
„My nemáme žádný domácí řád,“ odvětil domovník,
u nás jest samá pořádná partaj.“
„Ale nepořádný domovník,“ pravil jsem. Napadla
mne myšlenka. Podíval jsem se na něho. „Jak se
opovažujete v takovém oděvu otvírat dvéře,“
tázal jsem se přísně, „vždyť máte na sobě jen
podvlékačky a košili. Víte, co je to
mravopočestnost? Kdybych byl dívkou, víte, že
bych se rděl, ačkoliv mne to jako mravného muže
také uráží?“
„Deset krejcarů!“ volal za mnou domovník.
„Nikdy!“ křičel jsem nazpět. „Nikdy vám
nezaplatím, když vy nestydíte se v takovém úboru
otvírat domovní vrata. Mrzí mne, že jsem se ve
vás zklamal.“
Šel jsem ležet a dlouho jsem nemohl usnout. Tak
ke všemu zde nemají ani domácí řád. Dobrá! Mohu
potom dělat, co je mně libo. Mohu se vracet, kdy
chci a neplatit za otevření, mohu dělat rámus,
mohu hvízdat, mohl bych čmárat po zdích, mohl
bych štípat dříví v kuchyni, mohl bych otloukat
omítku na chodbě, mohl bych polévat chodby, co
bych ještě všechno mohl dělat!
Vracel jsem se libovolně v noci domů a neplatil
jsem, jda po schodech zpíval jsem a hvízdal, na
všech stěnách chodby psal jsem verše, pozval
jsem si jednoho známého, který dovedl kreslit a
ten nakreslil uhlem na chodbu domovníka ve
spodních kalhotách.
Až konečně se do toho vložila domovnice. Stalo
se to takto: Vrátil jsem se asi o 3. hodině
ranní a k mému zděšení šla mně otevřít
domovnice. Ve spodničce, držíc velký klíč v
jedné a malou petrolejovou lampičku v druhé
ruce, vypadala příšerně.
„Na mě si nepřijdou,“ spustila, jakmile jsem
vstoupil, „na mě jsou krátký, voni lumpe, ještě
jednou vám povídám, můj muž má podágra z toho
všeho, von se nastyd vod tý doby, co jsou voni
tady na bytě.“ A řekla mně toho ještě víc.
Se ženskými zásadně boje nevedu a proto jsem
mlčel.
„Vode dneška votvírám já,“ sípala za mnou, „a
řeknu jim toho ještě víc a vždycky jim něco
řeknu.“
Radši jsem se z toho domu odstěhoval. „Proč
radši?“ tázal jsem se sám sebe. „Proto,“
upokojil jsem se, „že má zášť platí jen
domovníkům a ne jejich ženám.“
Hlavním bodem mého boje s domovníky bylo hledět
je zkrátit na jejich neodůvodněném příjmu a
proto našel jsem si byt s klíčem od domu.
Byla to velmi hodná kvartýrská, u které jsem
bydlel a která, když mně odevzdávala klíč od
domu, řekla: „Vy máte asi noční zaměstnání?“
„Ovšem,“ odpověděl jsem prostě, „někdy jest to
mrzutá věc, že hostince se zavírají už ve dvě
hodiny v noci.“
Bylo to pro mne rozkoší, když jsa pánem celého
domu, maje klíč v kapse, ubíral jsem se v noci
domů. Jak hrdě vyňal jsem vždy přede dveřmi klíč
a jak s blaženým pocitem zastrčil do zámku.
Naslouchal jsem blaženě, jak pero zámku se
otvírá se zvukem „rup! rup!“
Kde jsi, domovníku? Nepotřebuji tě.
Jednou ráno, když jsem, vrátiv se pozdě, spal
tvrdě, probudil mne hluk a hlasy na chodbě.
Ozvalo se zaklepání a když jsem otevřel, spatřil
jsem strážníka: „Pardon,“ řekl strážník, „vám
neukradli nic?“
„Jak to?“ tázal jsem se udiveně. „Někdo nechal v
noci klíč ve vratech a nějaký zloděj vnikl do
domu. V prvém poschodí okradli kancelistu,
domovníkovům ukradli peřinu.
„Prokristapána,“ vykřikl jsem radostně, „okradli
také domovníka?“
„Ano.“
Ten někdo, kdo nechal klíč ve vratech, byl jsem
já, nebylo pochyby. Klíč nikde. V kabátu, ve
vestě, zkrátka nikde.
Nikdo z celého domu kromě mne neměl klíč od
domovních vrat. Dostal jsem výpověď, na druhé
straně měl jsem však zadostiučinění, že osud
zvolil si mne za nástroj. Domovníkovům ukradli
peřinu! Osud se mstil za mne.
Byt našel jsem si nahoře na Vinohradech.
Znamenitý byt. Vyhlídka do zahrad. Možná, že zde
chtěli založiti vilovou čtvrť. Z domu muselo se
jít přes dvorek u zahrádky a za dvorkem byla zeď
a do té byla teprve zasazena domovní vrata.
Chtěl-li domovník otevřít dům, musel napřed
otevřít dvéře na dvorek a pak jít přes celý
dvorek a vrata na ulici odemknout.
Jak říkám, stavěli zde snad kdysi vilovou čtvrť,
poněvadž v té ulici byly samé takové domy,
nanejvýš dvoupatrové se dvorkem a domovními
vraty ve zdi.
Mám duši vojenskou. Hned když jsem najímal byt,
zpozoroval jsem ten dvorek a vrata na ulici.
„Výborně!“ zvolal jsem v duchu, „domovníkovi zde
nemusíš dát ani krejcar, přijdeš-li po zavření.
Hleď! Napřed zazvoníš. Zvonek je na zídce, pak
zídku přelezeš, skryješ se na dvorku v rohu, kde
je ten keř a když domovník půjde přes dvorek k
vratům, ty zatím rychle dveřmi skočíš tiše na
chodbu a domů. A pak je to romantické, vždyť teď
již pomalu samá próza bez romantiky převládá.“
První pokus se velmi dobře zdařil. Zazvonil
jsem, přelezl zídku, skryl se v temnu keře,
domovník otevřel dvéře, na chodbu a kráčel přes
dvorek s klíčem ku vratům. Netušil nic! Vyklouzl
jsem tiše z keře, jeden skok, lehký, kočičí a
již jsem byl na chodbě. Tiše vzhůru po schodech
a když také tak tiše otevíral jsem dvéře svého
pokoje, slyšel jsem dole láteření domovníka, že
někdo si udělal legraci, zazvonil a utekl.
Opakoval jsem to třikrát vždy se zdarem.
Domovník strašně nadával a otevřel rychle vrata
na ulici, vyběhl až doprostřed ulice pátraje,
kdo zas zvonil.
Dělal jsem to již zcela mechanicky. Jednou v
růžové náladě vracel jsem se domů a zase stiskl
zvonek, přelezl zídku a běžel jsem do kouta
skrýt se v keři. Hrůzou jsem zkameněl. Keř tam
nebyl. Přelezl jsem zídku cizího domu.
Co teď? Nežli jsem mohl dáti myšlénky dohromady,
otevřely se dvéře na dvorek a v nich objevil se
domovník. Dal jsem se na útěk k zídce. Domovník
za mnou. Přehoupl jsem se přes zídku napolovic,
když vtom on mne nazpátek strhl na dlažbu
dvorku, padl na mne celou tíží svého těla a
křičel ze všech sil: „Pomóc, pomóc!“
Přiběhla patrola a vysvětlilo se vše. Ten
ničemný cizí domovník byl tak smělý, že chtěl na
mně ještě 20 haléřů za otevření.
A dnes? Dnes jedu na venek, kde není domovníků,
na malou, tichou dědinu, kde chci vypracovati
stanovy Mezinárodního spolku proti domovníkům. |