Boje s domovníky

Jest vskutku velmi zvláštní má nechuť k domovníkům. Což za to mohou, že zamykají vrata domovní v hodinách večerních a že člověk jim musí platit za otevření?

Jest to obmezování osobní svobody, rozhodl jsem, rozbíraje dopodrobna svou nechuť k domovníkům, a stejně mám zlost na ně, na vykonavatele tohoto obmezování, jako na lidi, kteří první způsobili tento stav. Ostatně jsem „dítětem doby“ (jaké to duchaplné vyjádření, bohužel opsané) a zrozený v hříších svých rodičů (ještě duchaplnější a dtto), kteří také nenáviděli, zejména o Novém roce, domovníky, jako hodný jejich syn umínil jsem si, že vypovím, kamkoliv přijdu, boj všem těm klíčníkům, boj, ve kterém někdo prohraje a ten někdo že musí být oni, kteří šoupavým krokem za noci, osvětlujíce průjezd zapálenou svíčkou, otvírají s bručením dvéře domů.

Domovníka, kde jsem dříve bydlel, hleděl jsem ušetřit a také jsem ho šetřil, jsa velkomyslným, poněvadž ten byl tak hodný, že nechával dvéře otevřeny po celou noc, neboť již v šest hodin byl vždy tak opilý, že si lehl do postele a spal až do rána.

Chodíval jsem v noci, domů a vždy nalezl jsem vrata otevřena.

Domácí pán tohoto domu měl srdce šlechetné: Zavolal mne k sobě a řekl: „Ctěný pane, náš domovník jest nepořádný, ale omlouvám to jeho stářím, vyhnal bych ho darebáka již dávno, kdyby nebyl mým soukojencem.“

Slovo „soukojenec“ slyšel jsem ponejprv a proto jsem se otázal: „Jak to, dovolte?“

„To je tak,“ pravil starý domácí. „Můžete toho někde užít. Jest to velmi dojemné. Matka má byla velmi slabá a museli mne dát kojit. Není-liž pravda, že může být z toho, povídka? A tak se stalo, že nynějšího domovníka matka kojila mne současně s ním. To jest tedy můj soukojenec. Puklo by mně srdce, kdybych ho vyhnal pro jeho nepořádnost. O vás, ctěný pane, slyšel jsem, že chodíváte pozdě, v noci domů. Proto učiníte mně vždy laskavost, že zamknete za sebou dům, aby aspoň na několik hodin byl zavřený. Kdy obyčejně chodíte domů?“

„Po druhé hodině noční,“ odvětil jsem.

„Výborně, to se hodí,“ řekl pan domácí, „to se znamenitě hodí. Nikdy neslyšel jsem, že by se zloději vloupali do domu před druhou hodinou noční. Ostatně u nás není se čeho obávat, poněvadž mám na bytě sám jednoho zloděje, ale přece opatrnosti nikdy nezbývá. Dávám vám, ctěný pane, klíč od domu úplně zadarmo. Co tomu říkáte?“

„Pane,“ odpověděl jsem hrdě, „vy říkáte, že máte zloděje na bytu. Dobře, ještě dnes dám výpověď.“

„Ale dovolte,“ usmál se domácí, „ten zloděj vlastně už zlodějem není a platí pořádně činži. Jest to zloděj ve výslužbě a nyní dělá detektiva.“

„Přechovávač detektivů jako detektiv,“ řekl jsem uraženě, „a proto dávám výpověď, nehledě ani k tomu, že jste mne urazil nabídkou, abych zavíral dům po druhé hodině noční namístě vašeho soukojence. Nedám se urážet. Och, jsem hrdý. V mých žilách koluje šlechtická krev. Aspoň tak myslím od té doby, kdy zůstal jsem po příkladu jednoho šlechtice dlužen za doutníky!“

Tak jsem z ruky propustil příležitost míti zadarmo klíč od domu a býti vlastně domovníkem.

Přestěhoval jsem se jinam. Tento dům byl činžák, a proto domovník byl tučný chlapík, který urazil mé oko již při prvním setkání.

Předně co mne urazilo, byla jeho nezdvořilost. Chlap byl tak nezdvořilý, že když jsem odpoledne, kdy jsem se přistěhoval do podnájmu k jedné vdově, šel domů, zastavil, mne zcela drze na chodbě a ptal se, kam jdu.

„Předně vám do toho nic není,“ řekl jsem, „jest to neslušnost, ale abych vám dokázal, že já jsem slušný člověk...“

„Jsem zde domovníkem,“ vpadl mně do věty.

„A já jsem slušný člověk,“ pokračoval jsem dále, „a proto vám řeknu, že zde, bydlím.“

„A u koho? Směl bych se ptát?“ tázal se posměšně tlustý domovník.

„U paní Rádlové,“ odpověděl jsem.

„Ta má vždycky na bytě takové,“ zabručel domovník.

„Jak to, takové?“ tázal jsem se zlostně.

„Nu, takové, takové,“ odvětil domovník klidně.

Počkej, chlape, myslil jsem si, jda do nového bytu, jak vidím, neudělal jsem na tebe dobrý dojem, ale nemysli si, že ty na mne. Vzbudil jsi ošklivost u mne, jakmile jsem tě uviděl. Boj jest vypovězen. Přijímám.

Předně prostudoval jsem domácí řád, zejména důkladně naučil se § 19 domácího řádu: „Domovní vrata otvírají se od 1. dubna až do posledního října o 5. hodině ranní a zavírají se o 10. hodině večerní, od 1. listopadu do posledního března otvírají se o 6. hodině ranní a zavírají se o 9. hodině večerní.“

Dnes jest 5. dubna, řekl jsem si prvého dne, uvidíme, zdali domovník dodržuje přesně domácí řád a zavírá o 10. hodině.

Proti svému zvyku přišel jsem již ve tři čtvrtě na deset domů a zpozoroval jsem ku svému úžasu, že domovní vrata jsou zavřena.

Zazvonil jsem zuřivě několikrát za sebou. Za zavřenými vraty ozvalo se klepání pantoflí, kde dvéře nedobře přiléhaly, zasvítily proužky světla, zarachotil klíč v zámku a otevřely se domovní vrata.

Za vraty stál domovník nastavuje ruku. Jak jsem měl chuť udeřit ho do nastavené ruky! Opanoval jsem se však a kráčel dále.

Tlustý domovník zamkl vrata a šouraje se za mnou, pravil: „Mladý pán dneska nemá pětník?“

Mlčel jsem a zahýbal do chodby.

Domovník za mnou klepal pantoflemi, jejichž údery tichou chodbou zněly: „Pětník, pětník, pětník.“ Náhle se zastavil, položil svícen na zem a řekl: „Mladý pane, jsou němý nebo co?“

Aniž bych odpověděl, stoupal jsem z chodby na schody a za mnou zněl ještě domovníkův hlas: „Mladý pane, jsou mi dlužen pětník, tak nedělají špínu.“

Musel jsem se usmát jeho naivnosti: Ten člověk myslí, že může zavírat dle své libosti, aby mohl brát peníze. Ba chce za to, že překračuje domácí řád, ještě peníze. Což pro něho neplatí předpis, že domovní vrata zavírají se od 1. dubna až do posledního října v deset hodin? Nu, podíváme se!

Následující večer opět ve tři čtvrtě na deset zvonil jsem zuřivě u domu. Klepání pantoflí, zarachocení klíče.

Domovník stál za vraty, opět nastavoval ruku a řekl: „Se včerejškem, mladý pane, šesták.“

Neodpověděl jsem a mlčky kráčel k svému bytu.

„Mladý pane,“ křičel za mnou, „nedělají si kašpara. Jsou mi dlužen šesták.“

Naivní člověk!

Následující den opakovalo se to samé. Domovník uvítal mne slovy: „S dneškem patnáct krejcarů.“

Samo sebou se rozumí, že jsem neodpověděl. Neříkal mi již mladý pane. Užíval prostě slova pane, vkládaje do svého přízvuku mnoho pohrdlivého tónu. Poprvé ve svém životě slyšel jsem slovo „vy špindíro“, kterým za mnou volal.

Tak se to opakovalo celý týden. Když řekl: „Pane, s dneškem pětatřicet krejcarů,“ zdálo se mně, že za ten týden o polovičku zhubeněl.

„Kdy to skoncujeme, pane,“ křičel v ten den za mnou na schody. „Chcete si ze mne dělat blázna? Nebo jste takový mladík?“

Stále jsem mlčel. Mlčel jsem po celých čtrnáct dní, zvoně pravidelně každý den ve tři čtvrtě na deset.

„Sedmdesát krejcarů, špíno!“ křičel za mnou čtrnáctého dne domovník. „Sedmdesát krejcarů! Kdy mně dáte sedmdesát krejcarů? Křičel to ve tmě, poněvadž už třetí den, když viděl, že se vracím domů, zhasl hned vždy svíčku, koje se patrně nadějí, že se ve tmě na schodech potluču.

Mé hrobové mlčení přivádělo ho pomalu do zoufalství.

Když za tři neděle otvíral mně opět v tu dobu vrata, nastavená ruka třásla se mu a hlas jeho byl nějak třaslavě zabarven.

„Dělá to zlatý a pět krejcarů, pane,“ pravil zamykaje vrata. „Co tomu říkáte?“

Nic. Mlčky jako jindy šel jsem domů.

Za mnou plynulo na schody tlumené vzdychnutí a hlas: „Dělá to zlatý a pět krejcarů.“ To nebyl již vyzývavý hlas, to bylo jakési zoufalé volání ve tmách, prosba o milost, hlas, vyzývající, abych opět duševní pokoj vrátil tomu muži, bych odpověděl, aby věděl, na čem vlastně je.

Posledního dubna otevřel mně nesměle dvéře a pravil tiše: „Dělá to šestadvacetkrát pět krejcarů, to je zlatý třicet krejcarů.“ Zamkl dvéře a tázal se ještě nesmělejším hlasem: „Zítra na prvého?“ a chystal se zhasnout svíčku.

Nezhasl si ji však, zůstal stát s otevřenými ústy. Promluvil jsem totiž: „Ano, zítra to vyrovnáme.

Domovník se vzpamatoval a pravil: „Jest dobře, mladý, pane!“ A šel mne s rozsvícenou svíčkou doprovodit až do druhého poschodí.

„Zítra to urovnáme,“ řekl ještě jednou důvěrně u mého pokoje.

„Ano, zítra,“ odpověděl jsem usmívaje se.

Bylo slyšet jeho veselý hvizdot, když sestupoval po schodech dolů.

Ráno jsem ho potkal. Nespal asi radostí celou noc ve volné chvíli ani okamžik, měl pod očima kruhy.

Řekl mně: „Má poklona, mladý pane! Tedy dnes.“

„Ano, dnes.

Přišel jsem domů o druhé hodině noční. Zazvonil jsem a netrvalo dlouho, domovník přiběhl.

Vytáhl jsem z kapsy dvacet haléřů. „Zde máte za své namáhání,“ řekl jsem klidně.

„Ano,“ usmál se nic netušící domovník zamykaje vrata, „a ještě dostanu zlatý třicet krejcarů.“

„Tak pojďte s sebou,“ řekl jsem, také se usmívaje.

Když jsme přišli na konec chodby, kde visel v rámu zasklený domácí řád, pravil jsem: „Posvěťte laskavě nahoru.“

Nic netušící muž posvítil a já spustil: „Tak, teď se podívejte na konec § 19 domácího řádu. Čtěte. Za otvírání vrat platí se poplatek po půlnoci deset krejcarů. Jakým právem chcete ode mne zlatý čtyřicet krejcarů za otevření domu ve dvě hodiny v noci?“

Domovník počal zaraženě koktat: „Od 5. dubna až do posledního otvíral jsem vám vždy ve tři čtvrtě na deset. Zůstal jste dlužen zlatý třicet krejcarů, a včera jste řekl, že to skoncujete.“

„To také skoncuji,“ pravil jsem klidně. „Jen si přečtěte začátek § 19 domácího řádu. Vidím, že nemáte k tomu dosti síly. Přečtu vám to sám. Domácí vrata zavírají se od 1. dubna až do konce října o desáté hodině. Vy jste, pane, libovolně zavíral vrata v dubnu o 9. hodině. Vy jste překročil domácí řád, za jehož plnění odpovídáte. Vy jste provozoval hrůzovládu, pane. A já vám nejsem nic dlužen a také nezaplatím.“

Pásl jsem se radostně na jeho změně v tváři. Domovník počal koktat cosi o klekání a o svatém Jiří, o spotřebě plynu, pak chytil se za hlavu. Svíčka vypadla mu z ruky, dal ruku na srdce, vykřikl: „Ženo, děti!“ a klesl na schody. Ranila ho mrtvice!

Poněvadž v domě říkali, že jsem vinen jeho smrtí, odstěhoval jsem se jinam.

Domovník toho dvoupatrového domu zdál se býti velmi slušný člověk, pozdravil mne hned uctivě slovy: „Milostpane!“

Oděn byl velmi slušně, takže dělal dobrý dojem. Nenosil jako jiní čepici a špinavé kalhoty, které mne vždy uváděly v odpor, neklepal po celý den pantoflemi jako jiní, neměl opilé vzezření, nestál jako mnozí před domem, když posluha na vozíku přivezl celý můj majetek, skládající se z jednoho kufru a haldy novin.

Jak říkám, velmi dobrý dojem udělal na mne. Dojem byl tím větší, když jednou potkal mne zrána a řekl: „Sloužil jsem v Bosně, milostpane.“

V květnu mám zvyk, že chodívám až ráno domů, což činím jen z toho důvodu, že jsem poetické duše a krásné květnové ráno vždy mne nadchne k básnění.

Tak jsem také tento květen chodil ráno domů, až jednou, když přišel jsem již v půl šesté, shledal jsem, že domovní vrata jsou zavřena.

Zazvoním, a když se objevil domovník, celý rozespalý, bral jsem se klidně dále, ačkoliv mrzel jsem se v duchu, že domovník zklamal mou důvěru. Vždyť má se otvírat o páté hodině ranní.

„Neplatím vám nic,“ řekl jsem k němu, „vy jste, jak vidím, zaspal a vrata neotevřel.

„Až v šest hodin, milostpane,“ odpověděl domovník, „otvírají se vrata.“

„Podívejme se,“ pravil jsem rozhorleně, „od čeho jsou domácí řády?“

„My nemáme žádný domácí řád,“ odvětil domovník, u nás jest samá pořádná partaj.“

„Ale nepořádný domovník,“ pravil jsem. Napadla mne myšlenka. Podíval jsem se na něho. „Jak se opovažujete v takovém oděvu otvírat dvéře,“ tázal jsem se přísně, „vždyť máte na sobě jen podvlékačky a košili. Víte, co je to mravopočestnost? Kdybych byl dívkou, víte, že bych se rděl, ačkoliv mne to jako mravného muže také uráží?“

„Deset krejcarů!“ volal za mnou domovník.

„Nikdy!“ křičel jsem nazpět. „Nikdy vám nezaplatím, když vy nestydíte se v takovém úboru otvírat domovní vrata. Mrzí mne, že jsem se ve vás zklamal.“

Šel jsem ležet a dlouho jsem nemohl usnout. Tak ke všemu zde nemají ani domácí řád. Dobrá! Mohu potom dělat, co je mně libo. Mohu se vracet, kdy chci a neplatit za otevření, mohu dělat rámus, mohu hvízdat, mohl bych čmárat po zdích, mohl bych štípat dříví v kuchyni, mohl bych otloukat omítku na chodbě, mohl bych polévat chodby, co bych ještě všechno mohl dělat!

Vracel jsem se libovolně v noci domů a neplatil jsem, jda po schodech zpíval jsem a hvízdal, na všech stěnách chodby psal jsem verše, pozval jsem si jednoho známého, který dovedl kreslit a ten nakreslil uhlem na chodbu domovníka ve spodních kalhotách.

Až konečně se do toho vložila domovnice. Stalo se to takto: Vrátil jsem se asi o 3. hodině ranní a k mému zděšení šla mně otevřít domovnice. Ve spodničce, držíc velký klíč v jedné a malou petrolejovou lampičku v druhé ruce, vypadala příšerně.

„Na mě si nepřijdou,“ spustila, jakmile jsem vstoupil, „na mě jsou krátký, voni lumpe, ještě jednou vám povídám, můj muž má podágra z toho všeho, von se nastyd vod tý doby, co jsou voni tady na bytě.“ A řekla mně toho ještě víc.

Se ženskými zásadně boje nevedu a proto jsem mlčel.

„Vode dneška votvírám já,“ sípala za mnou, „a řeknu jim toho ještě víc a vždycky jim něco řeknu.“

Radši jsem se z toho domu odstěhoval. „Proč radši?“ tázal jsem se sám sebe. „Proto,“ upokojil jsem se, „že má zášť platí jen domovníkům a ne jejich ženám.“

Hlavním bodem mého boje s domovníky bylo hledět je zkrátit na jejich neodůvodněném příjmu a proto našel jsem si byt s klíčem od domu.

Byla to velmi hodná kvartýrská, u které jsem bydlel a která, když mně odevzdávala klíč od domu, řekla: „Vy máte asi noční zaměstnání?“

„Ovšem,“ odpověděl jsem prostě, „někdy jest to mrzutá věc, že hostince se zavírají už ve dvě hodiny v noci.“

Bylo to pro mne rozkoší, když jsa pánem celého domu, maje klíč v kapse, ubíral jsem se v noci domů. Jak hrdě vyňal jsem vždy přede dveřmi klíč a jak s blaženým pocitem zastrčil do zámku. Naslouchal jsem blaženě, jak pero zámku se otvírá se zvukem „rup! rup!“

Kde jsi, domovníku? Nepotřebuji tě.

Jednou ráno, když jsem, vrátiv se pozdě, spal tvrdě, probudil mne hluk a hlasy na chodbě. Ozvalo se zaklepání a když jsem otevřel, spatřil jsem strážníka: „Pardon,“ řekl strážník, „vám neukradli nic?“

„Jak to?“ tázal jsem se udiveně. „Někdo nechal v noci klíč ve vratech a nějaký zloděj vnikl do domu. V prvém poschodí okradli kancelistu, domovníkovům ukradli peřinu.

„Prokristapána,“ vykřikl jsem radostně, „okradli také domovníka?“

„Ano.“

Ten někdo, kdo nechal klíč ve vratech, byl jsem já, nebylo pochyby. Klíč nikde. V kabátu, ve vestě, zkrátka nikde.

Nikdo z celého domu kromě mne neměl klíč od domovních vrat. Dostal jsem výpověď, na druhé straně měl jsem však zadostiučinění, že osud zvolil si mne za nástroj. Domovníkovům ukradli peřinu! Osud se mstil za mne.

Byt našel jsem si nahoře na Vinohradech. Znamenitý byt. Vyhlídka do zahrad. Možná, že zde chtěli založiti vilovou čtvrť. Z domu muselo se jít přes dvorek u zahrádky a za dvorkem byla zeď a do té byla teprve zasazena domovní vrata. Chtěl-li domovník otevřít dům, musel napřed otevřít dvéře na dvorek a pak jít přes celý dvorek a vrata na ulici odemknout.

Jak říkám, stavěli zde snad kdysi vilovou čtvrť, poněvadž v té ulici byly samé takové domy, nanejvýš dvoupatrové se dvorkem a domovními vraty ve zdi.

Mám duši vojenskou. Hned když jsem najímal byt, zpozoroval jsem ten dvorek a vrata na ulici. „Výborně!“ zvolal jsem v duchu, „domovníkovi zde nemusíš dát ani krejcar, přijdeš-li po zavření. Hleď! Napřed zazvoníš. Zvonek je na zídce, pak zídku přelezeš, skryješ se na dvorku v rohu, kde je ten keř a když domovník půjde přes dvorek k vratům, ty zatím rychle dveřmi skočíš tiše na chodbu a domů. A pak je to romantické, vždyť teď již pomalu samá próza bez romantiky převládá.“

První pokus se velmi dobře zdařil. Zazvonil jsem, přelezl zídku, skryl se v temnu keře, domovník otevřel dvéře, na chodbu a kráčel přes dvorek s klíčem ku vratům. Netušil nic! Vyklouzl jsem tiše z keře, jeden skok, lehký, kočičí a již jsem byl na chodbě. Tiše vzhůru po schodech a když také tak tiše otevíral jsem dvéře svého pokoje, slyšel jsem dole láteření domovníka, že někdo si udělal legraci, zazvonil a utekl.

Opakoval jsem to třikrát vždy se zdarem. Domovník strašně nadával a otevřel rychle vrata na ulici, vyběhl až doprostřed ulice pátraje, kdo zas zvonil.

Dělal jsem to již zcela mechanicky. Jednou v růžové náladě vracel jsem se domů a zase stiskl zvonek, přelezl zídku a běžel jsem do kouta skrýt se v keři. Hrůzou jsem zkameněl. Keř tam nebyl. Přelezl jsem zídku cizího domu.

Co teď? Nežli jsem mohl dáti myšlénky dohromady, otevřely se dvéře na dvorek a v nich objevil se domovník. Dal jsem se na útěk k zídce. Domovník za mnou. Přehoupl jsem se přes zídku napolovic, když vtom on mne nazpátek strhl na dlažbu dvorku, padl na mne celou tíží svého těla a křičel ze všech sil: „Pomóc, pomóc!“

Přiběhla patrola a vysvětlilo se vše. Ten ničemný cizí domovník byl tak smělý, že chtěl na mně ještě 20 haléřů za otevření.

A dnes? Dnes jedu na venek, kde není domovníků, na malou, tichou dědinu, kde chci vypracovati stanovy Mezinárodního spolku proti domovníkům.