Buržuj Ramzelík

 

 

Nebylo to v bolševickém Rusku, kde jsem se seznámil s panem Ramzelíkem. Pan Ramzelík vůbec ani nevěděl, že jsem byl v Rusku. Netušil, že jsem sovětovým komisařem a moje upřímné hnědé oči vzbudily v něm plnou důvěru. Seznámili jsme se, když jsem vyšel z malé zastávky v lese a zeptal se pana Ramzelíka, kudy se jde do Balánova.

Pan Ramzelík pozvedl zvolna hlavu a řekl: „Já jsem z Balánova.“ Protože bylo vedro, přisedl jsem do stínu k panu Ramzelíkovi. Brzy jsem zvěděl jeho nacionále a za půl hodiny stal jsem se jeho přítelem. V příští půlhodině pozval mne do své vily a vydali jsme se na cestu.

„To se bude stará divit, že jsem na ni nečekal. Víte ono se tady sice ještě nikdy nic nestalo, ale člověk neví. Tady se mi houpe zlatý řetěz, na hlavě cylindr, na člověku je zdaleka vidět, že je pán. Každý ví, že tu mám vilu. Je to jediná vila v Balánové. Proto nechodím lesem nikdy sám. Je to na pováženou. Poručím tedy manželce, aby mi přišla naproti. Kdyby byla nepřišla a kdybyste byl náhodou nešel vy do Balánova, zůstal bych na zastávce. To bych jí udělal. Za hodinu jede vlak na Jílové. Koupil bych si lístek do Jílového. Tam bych šel na poštu a poslal telegram: ‚Stará, jsem v Jílovém.‘ Šel bych do hospody a seděl tam, až by pro mně přijela. Já nejsem snad bázlivý člověk. To ne. A kdyby přišli bolševici, bránil bych svůj majetek a střílel bych je, psy, dokud by ta holota nepochcípala. Já rozumím politice jako nikdo druhý. Podívejte se na carské Rusko. A co bylo? Jak je dnes? A proto říkám: ‚Stará, přijď mi naproti, já ti tím lesem nepůjdu.‘“

„A což vaše paní manželka? Nebojíte se, že i někdo přepadne ku příkladu tady v tom úvoze, kde se tmí od hustým smrčím?“

„Ale prosím vás,“ usmál se pan Ramzelík. „Kdopak si všimne báby. Bába sem, bába tam. A pak, ta vyběhne do lesa třeba ve čtyři ráno. Víte, houbaří. Ne že by nám to bylo třeba, máme tu vilu, prase máme, dvě kozy, šatů za několik tisíc, prádla za kolik tisíc, zlata, stříbra. Máme pole, slepice máme - a což ta vila: krásně seřízená s verandou. Na jedné straně pokoj, kuchyň, na druhé pokoj, kuchyň. Tam máme nájemnici. Je to sice jen taková chudoba, ale jinak řádná ženská, ví, co se patří. Přijde ke mně do ševcovny, požádá slušně: ‚Pane domácí, jsou tak laskav, sešijou mi to perko.‘ Přijde k ženě do kuchyně: ‚Paní domácí, tady je na košt několik malin.‘ To vůbec, lidé si tu člověka váží. Pražák se nezapře a imponuje jim. Tady je to samá chudá pakáž. Na člověka mají spadeno, že je z Holešovic, že něco v životě užil a že má tu vilu. Vědí, že kdybych chtěl a tu vilu prodal, do smrti bychom ani já ani stará nemusili hnout prstem. Třicet tisíc bych dostal jistých. Jen kdyby ty peníze platily jako dříve, tím jsou vinni ti socialisté. Kdyby jich nebylo, á jé! Podrážka třicet korunek, kramflíček pět korunek. Člověk by mohl žít, kuřata jíst smažená, pečená, vařená. Ale to ne. Spolčili se se sedláky, nikdo nechce pracovat, za vajíčko si počítá padesát krejcarů za všecko abys platil, za kafe, za ocet, za každou hloupost... Keťasi a bolševici! Jeden pro druhého nic nedělá. Dobrodiní vymizelo. A což láska k bližnímu! Sirotka se nikdo neujme. Ale po buržoovi každý jen plivne. A kdo se ujal sirotka v Balánové, kluka po té rajdě, co sloužila u sedláka Hampejza? Byl to agrárník, nebo to byl socialista? Nebyl to ani agrárník, ani socialista. Byl to buržoa, domácí pán. Byl jsem to já, pan Ramzelík. Ujal jsem se sirotka. Vedu ho k práci a říkám mu: ‚Pro mne to neděláš, děláš to pro sebe. Pracuj. Podívej se na mne. Věčně tu nebudu. Podívej se na mou starou, na paní domácí Ramzelíkovou. Ani ona tu věčně nebude. Tak buď hodný a vytrvej, nos vodu, pas kozy, sbírej v lese dříví, choď na trávu. Děláš to pro sebe. Mám já z toho něco? Nemám. Mohl bych si vzít služku, dát jí těch deset dvacet zlatých. O to by mi nebylo. Ale co by pak bylo s tebou? Zahynul bys v bahně, udusil by ses ve vlně socialismu. Děláš to pro sebe. Podívej se. Je tu vila jako zámeček, prase v chlévě, dvě kozy. Dobře je opatruj. Čí by to jednou bylo? Vyrosteš, zesílíš, bude z tebe muž. Neztratíš se ve světě.‘ Ale dobrodiní, milý pane, se nevyplácí. Myslíte, že Lojza je vděčný a že lásku splácí láskou? Je líný. Když ho budím ve čtyři hodiny, aby šel na houby, pláče. V jedenáct hodin večer ještě by chtěl jíst. Šel by na kutě s plným žaludkem. Nemá smysl pro hygienu, je vybíravý, naše bramborka se mu už přejedla. Taková bramborka! Jíšku do ní dá stará, čerstvé houby, česnek. A brambory! Já, drahý pane, k smrti rád brambory. Proto jsou u nás každý den. Ne že bych snad nemoh něco panštějšího, to ne. Kdepak! Podrážka třicet korun, kramflíček pět korun. Dvě kozy v chlévě, mléka dost. Houby nanese Lojza. Dřívím nespoříme. Lojza ho nanosí, zatopí, žaludek si zahřejeme, i sirotek se ohřeje u našeho krbu. Třebaže jsme z města, vstáváme časně. Ve čtyři hodiny, se skřivánkem. Aby ten chlapec měl příklad. Někdy postrčím ručičku na hodinách, aby se Lojza dostal dřív do lesa. Víte, po svítání se najde nejvíc. Ranní ptáče dál doskáče. Jenže já a moje stará už taky nejsme žádná ptáčátka. Nám už to vstávání tak neslouží. Nu, co na tom. Ještě si pak trochu schrupneme. Jsme staří lidé a z města. Už se nám to špatně ohýbá. Ale jsme pracovití lidé. Stará pomáhá sedlákům na poli i na dvoře. Někdy pošle za sebe Lojzu. Takový mladý chlapec, to holt je jiná síla. Ale zlobí, kluk, zlobí. Nezbude než ho vrátit, darmojeda. Ani by ho člověk v zimě dost nezaměstnal. A přece je tady odpovědnost. Zlenošil by, zakrněl. Takové mladé tělo se musí vypracovat. To já mu nemohu v zimě poskytnout. Nemáme v zimě sami co dělat. Kozy poklidí nájemnice, neptám se, jestli se jí to líbí či nelíbí. Jinde byt nesežene. Ať je ráda, že se tak uskrovníme a necháme ji v těch dvou světnicích. Člověk by se taky dovedl roztáhnout a zařídit si nějaký ten salónek. Koupil bych piano, psací stůl, hrací obraz. Ale nač? Ať má chudá žena pěkný byt. To se jí beztak ani ve snu nezdálo, že bude na stará kalena bydlet ve vile.“

Došli jsme na kraj lesa. Krásná vesnička se objevila našim zrakům. Výstavné statky, pěkné domky. Pan Ramzelík mávl rukou a ukázal na jeden domek na druhém konci vsi.

„Tamhle je naše vila. Nikdo jiný nemá zde vilu, jen ta jediná.“ Zapomněl, že mne pozval a potřásl mi srdečně rukou. Rozloučili jsme se.

Stál jsem na kraji lesa a hleděl za panem Ramzelíkem. Neviděl jsem, jak se mu houpe zlatý řetěz, ale jeho cylindr se leskne nádherně.

Zabočil za roh a já vešel do hospody. Hřálo mne vědomí ze jsem poskytl v lese svým průvodem ochranu panu Ramzelíkovi, buržoovi a dobrodinci.