Bylo velmi smutné...

(úvodník)

Hrabě Badeni před dvaceti lety po svém pádu:
„Začlo to parlamentem a skončí to revolucí.“

Bylo velmi smutné, že po celá období českého politického zápasu mnozí zástupci českého lidu v parlamentě smlouvali, takže to dělalo dojem, jako by chtěli při všem hájit nejapnou a hloupou ideu státu rakouského.

Při tom všem tu a tam vyskytl se muž, který si celou českou politiku představoval jinak.
Jednou řekl Rieger, háje přirozené právo národa: „Právu se musí dostat průchod, a nejde-li to cestou ústavní, musí se prorazit spravedlnosti cesta jiná.“ To bylo tenkrát, když se přešlo k pasivitě a Češi říšské rady neobeslali.

Pak nahradili odpor pasivní odporem činným, totiž chodilo se opět do parlamentu, a před světovou veřejností stěžovali jsme si na své křivdy, a buďme tolik upřímní a konstatujme, že když císař v trůnní řeči řekl: „Poslanci mého milého Království českého vstoupili na půdu společného jednání,“ že se to ještě dlouho potom vykládalo jako poklona učiněná císařem právnímu přesvědčení českých poslanců.

Všechny ty řeči císařovy, „Milé království“, „Milí pánové Češi“, nebyly ničím jiným než taková ubohá lávka zřízená přes propast mezi českým státním právem a vídeňským centralismem.

Dr. Kramář kdysi řekl a napsal, že jsme stále čekali na zázrak, věřili na všemohoucnost práva a spravedlnosti. Dobře, ale přitom kdekdo nám zasazoval ránu za ranou. V nové době kopali do nás Taaffe, Gautsch, Clary, kabinet Thunův, dr. Koerber, Hohenlohe, baron Beck. Roku 1889 řekl císař rakouský na otázku české delegace, co chce vláda učiniti k rozřešení české otázky, že on nezná žádné české otázky a ze stanoviska panovnického, že nemůže přijmouti výraz „česká otázka“. Politické úvodníky při tom všem stereotypně nadpisovaly záhlaví „Česká akce vyrovnávací“ a hned za týden nato „Nezdar české akce vyrovnávací“, „Pokus o smír česko-německý“ a hned nato „Nový nezdar pokusu o národnostní smír“.

A lapidárními písmeny napsali nakonec na jeden politický úvodník: „Vládní systém nezměněn“. Padli staročeši se svou politikou, od kterých se také čekalo spásy, padaly ostatní strany, poněvadž se také od nich čekalo spásy.

Všech interpelací od té doby, kdy se šlo opět do parlamentu, podali jsme přes dvanáct tisíc. Není divu, že jsme takovým nářkem porušovali „estetickou“ stránku centralismu.

Jednou jsme si říkali, že jsme velezrádci, a podruhé jsme to zas zapřeli. A naříkali jsme dál v parlamentě, a čím více jsme hořekovali, tím víc nám Vídeň spílala.

Je roztomilé, jak jednou císař řekl k dr. Fandrlíkovi, že Češi jsou „prazvláštní společnost“.

Roku 1892 zakázal baron Gautsch na obecných i středních školách českých památku 300. výročí narození Jana Ámose Komenského, a když mu bylo vytýkáno, že tím bude působit nepřátelsky na českou politiku, řekl: „Pah, ti nedovedou dělat politiky.“

Myslím, že byl na omylu. Dnes naši vůdcové to dopracovali až k šibenici, a to je důkazem, jak říká česká Amerika, že jsme na nejlepší cestě dělat dobrou politiku.

Nebudeme se omlouvat, že nejsme velezrádci.
Naopak, my budeme také do všech podrobnosti velezrádně jednat!