|
Mongol Sakadža z kmene Chalchasů v Čagan-Kurenu
měl pět velbloudů, dvanáct koní, osmnáct volů a
patnáct skopců.
Pak měl také svého boha Uison-Tambu. Toho měl
před stanem na dřevěném podstavci.
Jeho bůh měl pijáckou tvář. Po obou stranách
sochy boha stály dvě sošky, vyplazující jazyk na
znamení úcty. Jednoho dne přišla velká voda od
severu a vzala s sebou také boha Uison-Tambu,
dva velbloudy, tři koně, pět volů a čtyři
skopce.
Sakadža byl na nějaký čas bez boha. Nepřekáželo
mu to nijak a misku praženého prosa, kterou
obětoval každodenně Uison-Tambovi, snědl sám.
Dříve ji snědl stařičký láma, žebrající duchovní
Uison-Tamby, který chodil po stanech a pánaboha
okrádal o proso, těše se přitom úctě.
V té době cestoval po Čagan-Kurenu misionář
Piket. Chodil v šatu mongolských pastevců se
žlutou kuličkou nad čepicí, hlásal katolickou
víru v údolí řeky Paga-golu a trpěl hmyzem
zvaným „tu-lakci“, totiž červenými vešmi, které
ho vyrušovaly v jeho misionářském poslání.
Sbíral přitom nejen sapeky, malé hranaté drobné
peníze, ale i unce stříbra ode všech, kterým
hlásal nové učení a kromě toho provozoval i
výměnný obchod se sobolinou a získal si též od
velkých obchodů v Pekingu úřad „yao-čang-ti“, to
jest „vymahače dluhů“.
Za výnos modliteb odkupoval dluhy pastevců v
krajině trávy a bral tam úroky z úroků, dle
povolení císařských zákonů a vyznal se v různých
šmejdech, které znal spojovati s pravou vírou a
se západními modlitbami.
Pakli i největším žroutům Mongolů nepodařilo se
vyzískat ze svých obětí než 300 %, získal
ctihodný Piket přes 500 %, poněvadž kromě
dlužních úpisů přinášel sem i nového boha, na
jehož uctění praskly pruty stříbra.
Jeho výmluvnost byla veliká. Před léty přepadli
ho lupiči v zemi Ortušů. Ctihodný Piket udělal z
nich křesťany a obral je do poslední sapeky,
zavěsiv každému z nich vlastnoručně mosazný
křížek na krk. Od té doby ortušští loupežníci
přepadali karavany jménem nového boha.
Když v nejnovější době došel misionář Piket do
země Chalchasů, opustiv údolí řeky Paga-golu,
obchody se mu nedařily tak znamenitě. Byl by se
vrátil na jih, ale rozvodněná řeka odřízla ho od
požehnaných krajů a zanechala ho v zemi, kde už
řádila před jeho příchodem kněžská konkurence.
Čínští kněží a lámové ze Sok-po-mi vybrakovali
zemi dokonale pro tento rok a nebylo snad v zemi
stanu, odkud by byli neodnesli sapeky. Jedině v
údolí Hobilchánu, skrytém v pahorcích, vyslanci
boha Fo a boha Samčimičebatu se neobjevili. A
tam žil právě Sakadža bez boha.
Když přišel ctihodný Piket do tohoto údolí,
pozval ho pohostinný Sakadža do stanu, připravil
čaj s buchtičkami z ovesné mouky pečenými v
popelu.
„Bůh buď s tebou,“ řekl misionář, když se
nasytil, „přebývej s tebou štěstí a pokoj.“
„Nemám boha,“ pravil Sakadža, „můj bůh
Uison-Tambu mně uplaval v době deště. Prodám
však koně a koupím si v Modrém městě nového
boha.“
„Můj synu,“ pravil Piket, „Uison-Tamba nebyl
pravý bůh a proto ho vzala voda, poněvadž
nejvyšší bůh, věčný a všemohoucí, tak rozkázal.
Bez boha nemůžeš však být a proto dobře učiníš,
když prodáš tři koně místo jednoho a zaopatříš
si třikrát vznešenějšího boha nad Uison-Tambu,
neboť Věčný přeje si těchto obětí.“
A dlouho do noci, až noční pták yuen křičel u
jezírka, rozmlouval ctihodný Piket se Sakadžou o
pohrdání marnostmi tohoto světa.
Když ráno vstali z velbloudích přikrývek a
Sakadža poklonil se Prastarému, to jest Slunci,
počal Piket poznovu rozmluvu: „Milý synu, v noci
jsi pravil, že ti po povodni zbylo devět koní.
Co ti těch devět koní prospěje, nemáš-li
pokornosti a nenacházíš-li zalíbení v jediném
pravém bohu, který dal ti znamení a výstrahu
tím, že ti vodou odnesl nepravého boha. Kdybys
měl i tisíc koní, co by ti to prospělo, kdyby tě
bůh nemiloval. Máš však jen devět koní, prodej
je, můj synu a unce stříbra mně odevzdej, neboť
marností je hledat pomíjejícího bohatství.
Odvrať své srdce od milování věcí tělesných,
povznes se k věcem neviditelným a připrav se s
koňmi na cestu. Pojedu s tebou do Modrého města,
sám ti koně zpeněžím, abych tě chránil od hříchu
marností.“
Když prodali v městě koně, zastrčil Piket peníze
do opasku a Sakadža ho žádal po návratu, aby mu
tedy dal nového boha na prázdný sloup.
„Nepřišel ještě čas, milý synu,“ zvolal ctihodný
muž, „neboť jsi ještě po vůli svým tělesným
žádostem a máš tři velbloudy. Chystej se
nazítřek na cestu, neboť prodáme ty velbloudy,
milý synu. Nebýváť nasyceno oko hleděním na
velbloudy, aniž ucho slyšením jejich kroků
naplněno bývá.“
I prodali velbloudy v Modrém městě a Piket,
ukládaje unce stříbra do opasku, řekl k
Sakadžovi na jeho otázku, zdali dnes postaví mu
boha na prázdný sloup: „Ustaň od přílišné
zvědavosti, neboť zvědavostí rozhněváš si boha.
Věz, milý synu, že nepřišel ještě čas, neboť
chlubil jsi se v hospodě U třech dokonalostí, že
máš ještě třináct volů. I nejkrásnější volové
jsou pomíjející slávou. Opatruješ je ve stepi a
máš nezřízenou žádost, aby tučněli a prospívali.
V tvé duši dříme tolik nízkých pudů, že je
třeba, abys činil pokání. Toto pokání smíří tě s
bohem. Své naděje nezakládej v žádné věci
pozemské, prodej, milý synu, ty voly, neboť kdo
pravou lásku v boha má, nemiluje žádných
zvláštních radostí.“
I prodali voly a Sakadžovi zbylo jen jedenáct
skopců.
„Pokřtím tě, milý synu,“ pravil důstojně Piket,
„a odejdu, až sníme ty skopce, abych dál hlásal
pravé náboženství.
Pokřtil ho, jedli skopce a rozmlouvali spolu o
novém náboženství.
„Svatý muži,“ řekl jednoho dne Sakadža, ukazuje
na dřevěný kříž, který po křtu zhotovil Piket a
vztyčil na prázdném sloupu, „pravíš, že to jen
znamení, které ty jako zástupce boží dal jsi na
sloup. Jsem velký hříšník a mně nestačí jen ty
dvě zkřížené latě. Přeji si, abys zůstal stále u
mě jako zástupce boží, abych měl větší kus
tohoto nového náboženství u sebe.“
„Nemožno, můj synu, jižněji země Hia-ho-po a
U-fu-tien postrádají doposud radosti z pravého
náboženství.“
„Svatý otče,“ pravil smutně Sakadža, „nemohu být
bez tebe. Nemohu mít boha na sloupu, musím mít
alespoň tebe vedle sebe jako jeho zástupce.“
Když ctihodný Piket v noci usnul, uškrtil ho
zbožný Sakadža a zakopal před svůj stan pod
sloup se znamením nového náboženství, které
prodchnulo jeho mongolskou duši. V jeho opasku
našel pětkrát tolik uncí stříbra, než dostal
ctihodný Piket za Sakadžovy velbloudy, voly a
koně. Každá ta unce byla požehnána.
Zbožný Sakadža nakoupil pětkrát tolik velbloudů,
koní a skotu, než měl před příchodem ctihodného
Piketa, spokojeně sedával u sloupu, pod kterým
zakopal božího zástupce, aby ho měl po ruce a
tloustne znamenitě při nové víře a zabíjí své
vši, což dříve nedělal, dokud věřil ve stěhování
duší.
Jen jedno si nedovede vysvětlit. Proč totiž
ujížděl ten misionář, který k němu přijel rok po
uschování ctihodného Piketa pod onen sloup, tak
rychle na jih, když mu Sakadža pln radosti vyšel
vstříc a řekl: „Svatý muži, vyslyš mou prosbu a
vejdi do mého stanu. Hle, pod tímto sloupem mám
již jednoho zástupce božího.“
Svatý muž nerozuměl však této sběratelské vášni
zbožného Sakadži, vyplývající z náboženského
přesvědčení, a víckrát se neukázal a Sakadžovi
nepodařilo se ho také sestřelit s koně.
A tak zůstal Sakadža jen u jednoho božího
zástupce.
|
