Čárka

Gymnasijní profesor Piloun byl výborný filolog a zvláště měl zalíbení v gramatice. Vědu tuto miloval do té míry, že každý nepatrný poklesek proti ní činil jej nadmíru roztrpčeným. Možno říci, že tak jako pro kapitalistu začíná člověk od milionáře a pro vysokého aristokrata od barona, - začínal u našeho profesora Pilouna člověk od dokonalého znalce gramatiky. Na ostatní smrtelníky díval se jen se shovívavým úsměvem, ve kterém bylo možno čisti výčitku: „Vy jste se také narodil?“ Ale nelze se diviti: Profesor Piloun - to sluší uvésti na jeho omluvu - pocházel ještě ze starší školy a pak denně musil několik hodin vštěpovati studující mládeži zásady gramatické, což ovšem nemohlo po třiceti letech ani pro něho zůstati bez následků.

Profesor Piloun konal každodenně dvakrát, někdy i čtyřikrát cestu mezi svým domovem a ústavem, kde vyučoval. Na cestě této míjel vždy starý, černý palác, k němuž se připínala vysoká, rovněž černě natřená zed.

Když jednoho dne ubíral se ráno profesor Piloun zamyšleně do ústavu, - padl pojednou maně jeho zrak na vysokou černou stěnu. Obrážel se od ní velice nápadně neobratnou rukou psaný nápis: Kdo to čte ten je vůl.

Profesor Piloun viděl již mnoho takových nápisů a nevěnoval jim pozornosti. Byl by si nepovšiml ani tohoto, kdyby nebyl na rozsáhlé černé stěně tolik vynikal.

Šel okolo nápisu v poledne, šel po poledni, a vždy znovu upoutal jeho pozornost a rušil jej v myšlenkách.

Když bral se odpoledne ze školy, byl velice rozzloben pro nepatrný zájem žáků o zásady syntaxe. Na nápis skoro zapomněl. Než nyní, když se k němu přiblížil a musil znovu čisti Kdo to čte ten je vůl, byl velice popuzen.

V tom okamžiku měl chuť vyjmouti šátek a nápis zamazati, ale poznal, že by jednak upoutal na sebe pozornost mimojdoucích, jednak že by ani nápis smazati nebylo možno, protože se příliš do černé drsné půdy vryl.

Sel tedy dále a hartusil v duchu na darebáky, kteří znešvařují ulice podobným způsobem. Ostatně proti nápisu samotnému pan profesor ničeho neměl, ale vždy jako by jej bodlo, když musil pozorovat, že za větou „Kdo to čte“ není, jak se sluší a patří, čárka.

Celý večer objevoval se mu občas v hlavě prožluklý nápis s uvedeným gramatickým nedostatkem. Ráno pak umínil si profesor Piloun nápis ignorovat. Šel okolo a násilně odvrátil hlavu, díval se jiným směrem. V poledne chtěl učinili totéž, ale zdálo se mu to přece jen nedůstojné letitého, vážného muže. Pohlédl opět směle na čmáraninu na zdi.

Ale opět jako by projela celým tělem elektrická jiskra, když vycítil, že za „Kdo to čte“ schází čárka.

Konečně měl profesor Piloun těchto muk po krk. Odmítl myšlenku choditi do ústavu oklikou, jinými ulicemi, až by nápis sám počasím zašel.

Ale má se tímto prokletým nápisem dáti týrat? Má čtyřikrát denně míti pocit, že ho někdo za vlasy tahá . . .? Ne, to je prostě nesnesitelné! - - -

Toho dne odpoledne vzal si profesor Piloun po výkladu ve třídě skoro maně do kapsy úlomek křídy. Jeho smysly byly jakoby obestřeny, ale uzrál v nich pevný úmysl.

Došel k vysoké zdi - a zastavil se. Co let tu chodil, a nikdy se nic takového nestalo!

A nejen to! Profesor Piloun se několikrát nepokojně rozhlédl po ulici. Ulice byla málo frekventovaná, než přece bylo tu několik chodců. Pan profesor jako by na ně čekal. Obcházel - zřejmě rozčilen - sem tam . . .

Konečně když byla ulice úplně prázdná, pan profesor se nepřemohl. . . Sáhl do kapsy, načež rychlým pohybem, u něho nikdy nevídaným, přiblížil se ke zdi. Ruka jeho se krátce mihla - a v následujícím okamžiku kráčel již náš pan profesor vážným krokem dále.

Na zdi stálo nyní: Kdo to čte, ten je vůl.

A pan profesor měl pokoj