Gymnasijní profesor Piloun byl výborný filolog a
zvláště měl zalíbení v gramatice. Vědu tuto
miloval do té míry, že každý nepatrný poklesek
proti ní činil jej nadmíru roztrpčeným. Možno
říci, že tak jako pro kapitalistu začíná člověk
od milionáře a pro vysokého aristokrata od
barona, - začínal u našeho profesora Pilouna
člověk od dokonalého znalce gramatiky. Na
ostatní smrtelníky díval se jen se shovívavým
úsměvem, ve kterém bylo možno čisti výčitku: „Vy
jste se také narodil?“ Ale nelze se diviti:
Profesor Piloun - to sluší uvésti na jeho omluvu
- pocházel ještě ze starší školy a pak denně
musil několik hodin vštěpovati studující mládeži
zásady gramatické, což ovšem nemohlo po třiceti
letech ani pro něho zůstati bez následků.
Profesor Piloun konal každodenně dvakrát, někdy
i čtyřikrát cestu mezi svým domovem a ústavem,
kde vyučoval. Na cestě této míjel vždy starý,
černý palác, k němuž se připínala vysoká, rovněž
černě natřená zed.
Když jednoho dne ubíral se ráno profesor Piloun
zamyšleně do ústavu, - padl pojednou maně jeho
zrak na vysokou černou stěnu. Obrážel se od ní
velice nápadně neobratnou rukou psaný nápis: Kdo
to čte ten je vůl.
Profesor Piloun viděl již mnoho takových nápisů
a nevěnoval jim pozornosti. Byl by si nepovšiml
ani tohoto, kdyby nebyl na rozsáhlé černé stěně
tolik vynikal.
Šel okolo nápisu v poledne, šel po poledni, a
vždy znovu upoutal jeho pozornost a rušil jej v
myšlenkách.
Když bral se odpoledne ze školy, byl velice
rozzloben pro nepatrný zájem žáků o zásady
syntaxe. Na nápis skoro zapomněl. Než nyní, když
se k němu přiblížil a musil znovu čisti Kdo to
čte ten je vůl, byl velice popuzen.
V tom okamžiku měl chuť vyjmouti šátek a nápis
zamazati, ale poznal, že by jednak upoutal na
sebe pozornost mimojdoucích, jednak že by ani
nápis smazati nebylo možno, protože se příliš do
černé drsné půdy vryl.
Sel tedy dále a hartusil v duchu na darebáky,
kteří znešvařují ulice podobným způsobem.
Ostatně proti nápisu samotnému pan profesor
ničeho neměl, ale vždy jako by jej bodlo, když
musil pozorovat, že za větou „Kdo to čte“ není,
jak se sluší a patří, čárka.
Celý večer objevoval se mu občas v hlavě
prožluklý nápis s uvedeným gramatickým
nedostatkem. Ráno pak umínil si profesor Piloun
nápis ignorovat. Šel okolo a násilně odvrátil
hlavu, díval se jiným směrem. V poledne chtěl
učinili totéž, ale zdálo se mu to přece jen
nedůstojné letitého, vážného muže. Pohlédl opět
směle na čmáraninu na zdi.
Ale opět jako by projela celým tělem elektrická
jiskra, když vycítil, že za „Kdo to čte“ schází
čárka.
Konečně měl profesor Piloun těchto muk po krk.
Odmítl myšlenku choditi do ústavu oklikou,
jinými ulicemi, až by nápis sám počasím zašel.
Ale má se tímto prokletým nápisem dáti týrat? Má
čtyřikrát denně míti pocit, že ho někdo za vlasy
tahá . . .? Ne, to je prostě nesnesitelné! - - -
Toho dne odpoledne vzal si profesor Piloun po
výkladu ve třídě skoro maně do kapsy úlomek
křídy. Jeho smysly byly jakoby obestřeny, ale
uzrál v nich pevný úmysl.
Došel k vysoké zdi - a zastavil se. Co let tu
chodil, a nikdy se nic takového nestalo!
A nejen to! Profesor Piloun se několikrát
nepokojně rozhlédl po ulici. Ulice byla málo
frekventovaná, než přece bylo tu několik chodců.
Pan profesor jako by na ně čekal. Obcházel -
zřejmě rozčilen - sem tam . . .
Konečně když byla ulice úplně prázdná, pan
profesor se nepřemohl. . . Sáhl do kapsy, načež
rychlým pohybem, u něho nikdy nevídaným,
přiblížil se ke zdi. Ruka jeho se krátce mihla -
a v následujícím okamžiku kráčel již náš pan
profesor vážným krokem dále.
Na zdi stálo nyní: Kdo to čte, ten je vůl.
A pan profesor měl pokoj |