|
Mládí mé bylo neveselé, poněvadž mně mí
pěstouni, jinak řádní lidé, předplatili Rajskou
zahrádku a Českého jinocha.
Rajskou zahrádku redigoval páter Pohunek. Jest
význačné, že mnozí vynikající katoličtí
pracovníci mají jména tak podivná. Vezměme si za
příklad klerikála Kaňourka, Kopala a Škrdle.
Páter Pohunek redigoval tedy Rajskou zahrádku,
časopis, jehož jméno samo již ukazovalo, kam
člověk může to až dopracovat, vzdělává-li se již
od útlého mládí ušlechtilou četbou.
Když byl jednou svátek pátera Pohunka, který mne
vyučoval náboženství v páté třídě obecné školy,
byl jsem pověřen ještě s několika jinochy, kteří
stejně jako já vynikali naoko přísnou zbožností,
abychom odnesli dary, které naši rodičové
poslali k svátku páterovi Pohunkovi. Já jsem
nesl velkou láhev obilní kmínky, kterou dostal
od otce spolužáka Pavla. Měl výčep kořalky a
považoval tedy svůj dar za úplně přiměřený
poměrům.
Odnesl jsem tedy láhev a tak vnikl jsem ponejprv
do redakce takového dobrého časopisu.
Na stole, kam jsem obilní kmínku postavil, bylo
již několik čtvrtek papíru rozepsáno. Byly to
slibné začátky básničky. Rýmy byly již
uchystány, stačilo jen vyplnit mezery. Četl
jsem:
Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly...
v neděli... klekání... pokání... smiluj se...
slituj se.
Spolužák Hornof položil na to všechno dort a za
chvíli přišel dobrý páter Pohunek.
První jeho bylo, že otevřel láhev kmínky a dal
každému z nás po malé skleničce a odešel s lahví
vedle, odkud bylo slyšet hlasité lokání a vrátil
se opět k nám s tou září nepochopeného světce v
tváři a promluvil svým jemným hlasem: „Ano, milé
dítky, zde v tomto pokoji tvoří se Rajská
zahrádka. Zde andělé sletují se kol mé hlavy a
tu, milé dítky, myšlenka za myšlenkou přichází a
slyším nebeskou hudbu a již chystám pro vás ony
pěkné básničky ve svatém vznícení. Tu verše
plynou jako z tajemné hudby posvátné, jako když
varhany zazní do ticha stánku božího. Tak je
to.“
Odešel vedle a opět lokání neslo se sem k nám,
bylo hlubší a sytější, známka to, že láhev se
prázdní. Pak se vrátil s nožem, rozřízl dort,
dal nám každému kousek, a tak opět byla odkryta
na bílých čtvrtkách papíru jeho velká tvorba v
posvátném nadšení:
Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly...
v neděli... klekání... pokání... smiluj se...
slituj se...
A rozloučil se s námi, odporučuje nám hojné
odebírání Rajské zahrádky, za tři zlatky měli
jsme přijít i s rodiči do ráje.
Jak jsem se tedy tam snažil dostat?
Pilnou četbou toho krásného časopisu, takže
dodnes ještě pamatuji se na obsah. Nejvíce mne
zajímalo, že jeden chlapec v jednom čísle
ztratil, poněvadž se nemodlil, nohu, otce, ještě
jednu nohu, pak matku, nato sestru a ještě jednu
nohu a nakonec bratra. Teprve to ho napravilo a
žebral pak bez svých tří noh u hřbitova. A tento
hoch, malý Jeník, vzdychal pak u hřbitova: „Co
jsem to vyvedl, můj bože, co jsem to vyvedl.“
Povídka jiná měla název Zlý Józa. Na většího
padoucha se nepamatuji. Chlapci v jeho věku
vybírají ojediněle ptáčata z hnízd, ale zlý Józa
vybíral celé kurníky a na katechetu vyplazoval
jazyk a stal se z holomka drvoštěp. Pak se
spustil úplně, měl malou chalupu v lese, nechal
si růst vousy až po kolena, nemyl se, nehty si
nestříhal a jednou se stalo, že zaklepal v
bouřlivé noci mnich na dvéře jeho zpustlé
chalupy, prose o přístřeší a zlý Józa ho hnal do
bouřlivé, strašné noci. A tu noc boží posel
uhodil do chalupy a zlého Józu zastihl právě při
nejlepším klení a sakrování. Povídka končila
tím, že ho, Józu, našli ráno uškvařeného.
Uškvařeného, jaké to krásné slovo. To je přece
pořádná pomsta.
Vzpomínám při té příležitosti na jeden verš z
básničky v klerikálním časopise Selský jinoch,
kde napomíná rozšafný člověk nějakého lumpa:
Jen sakruj dál,
jsi nekřesťanský osel,
a věř mně, to že bych se smál,
kdyby jen do tě uhodil
ohnivý boží posel.
Jinak měly povídky v Rajské zahrádce také
tendenci, že s poctivostí člověk nejdál dojde.
Proti tomu se nedá ničeho namítat a rád si
vzpomínám na případ chudé Růženky, jejíž
poctivost se táhla přes tři pokračování.
Byl Štědrý den. Rodiče Růženky měli kromě své
dcerušky doma jen jedno poleno. I šla Růženka
sbírat uhlí, vypadlé z vozů s tímto nákladem.
Šla s košíkem a plakala, neboť věděla, že jest
to hřích. Uhlí bylo cizí a kdyby ty kousky
sbírala, byla by to krádež. (Z právnického
stanoviska ovšem jen zatajení nálezu.) Růženka
dosud nekradla. Tedy řvala na ulici, až se lidi
stavěli a mezi nimi jeden krásně ošacený pán.
Doslovně stálo, že měl kožich stojící bratru za
rohový dům. A ten pán v kožichu byl majitelem
velkoobchodu s uhlím. Zeptal se jí tedy, proč
tak řve a když mu řekla, že jde krást a sbírat
uhlí a že to je hřích a že radši zmrzne, řekl:
„S poctivostí nejdál dojdeš!“ a šel s ní do bytu
jejích rodičů, dal jim sto zlatých, poslal jim
vagón uhlí a otce Růženčina udělal vrátným svého
paláce. Nemusím připomínat, že byl bezdětný a že
Růženku přijal za vlastní. To se rozumí samo
sebou.
V Českém jinochu četl jsem později podobnou
obměnu. Tam se jmenovalo to děvče Helenka a
rodiče ji poslali na dříví do lesa. Řvala tedy v
lese. Potkal ji pan hrabě, udělal z jejího otce
hajného a Helenku poslal do školy. Dnes jest
Helenka komornou paní hraběnky. Zdali jest stále
poctivá, to se neví.
Ještě se pamatuji na jeden časopis pro mládež, a
to Věstník misionářský pro Afriku a okolí. Tedy
i pro Čechy. V tomto časopise byla řeč o samých
pohanských nemluvňatech. Číňani, černoši a
Indiáni.
Poutavý byl článek, jak čínská matka chce dát
pokřtít své novorozeně a s jakými obtížemi to
bylo spojeno. Pravé vzbouření nastalo. Vytáhlo
vojsko. Na obou stranách bylo plno mrtvých a
raněných a v tom chumlu podařilo se misionáři
pokřtít to děťátko a když to provedl, usekli jim
teprve hlavu, matku narazili na kůl a pak stálo:
„Pokračování v příštím čísle.“
Pokračování však jsme se nedočkali, neboť ten
misionář, který vydával ten Věstník misionářský
pro Afriku a okolí, vybral na všech školách
předplatné a práskl do bot.
Pak nám doporučovali Echo z Afriky a nebožtík
otec, když jsem chtěl na něm peníze na tento
časopis, zavrtěl hlavou a řekl: „Milý hochu, to
bude také zlodějna!“
A byl to přece nábožný křesťan. |
