I poslanci jsou přístupni vůni moravských
klobás.
Pan poslanec Skuherský dával přednost klobásům
drobně sekaným před hrubosekanými, stejně jako
dával přednost vínu dalmatskému před vínem
dolnorakouským a uherským.
Jaká tedy byla jeho radost, když v osmém
vídeňském okrese v zastrčené ulici, kde se spíše
nadál, že potká podezřelé dámy, objevil
dalmatskou vinárnu, za jejímž oknem skromně
krčila se tabulka s českým nápisem „Pravá
dalmatská vína. Dnes moravské klobásy drobně
sekané se zelím“. V druhém okně byl transparent,
kde velkými písmeny bylo totéž psáno německy na
průsvitném papíru. A pod tím „Johann Růžička“.
Pan poslanec vešel dovnitř. Bylo to za
nevlídného dne, kdy obloha i politika je
zachmuřena, kdy v kuloárech sněmovny nedají
člověku spáti hlasité hovory kolegů poslanců u
vedlejších stolů. Za těch okolností je nejlépe
vyjíti si z parlamentu a hleděti se zotaviti
někde a probrat z rozespalosti.
„Vida,“ pomyslil si poslanec Skuherský, když
cítil teplou vůni zelí a moravských klobás,
„tohle musím říci zítra kolegům v klubu.“
Ve vinárně nebyl doposud nikdo. Vinárník Růžička
chodil kolem poslance, najednou se zastavil a
řekl: „Zítra máme patnáctého!“ To byla čistá
pravda, proti tomu nedalo se ničeho namítat.
Pan poslanec kývl hlavou a vinárník zřejmě
potěšen nad tím, že navázal rozmluvu, sedl si
naproti na židli a pokračoval: „Zítra máme
patnáctého, úterý a to děláme špekové knedlíky a
máme domácí uzené!“
Pan poslanec příjemně překvapen položil vidličku
na okraj talíře a přátelsky odpověděl: „To
přijdu rozhodně!“
Před očima vykouzlil si v tom okamžiku porci
vonných špekových knedlíků a viděl černý,
domácně uzený bůček, lákavě prorostlý, kde jemná
vrstva masa pod vláčnou kůží prostoupena je
tenkými vrstvami špeku. V tom okamžiku člověk
lehce zapomíná na vyřízení státního rozpočtu.
„U nás máme pro pány hosty českou kuchyni,“
sděloval vinárník. Stával se sdílným a mluvil o
prosté české kuchyni spíše s úctou, než ze
stanoviska obchodního. Hlavní důraz kladl na
knedlíky a rychle přešel na bramborovou polévku
s houbami, jakou dělají u nich na českém jihu.
„Také jsem odtamtud,“ pravil poslanec měkkým
hlasem. Byla to pravda, neboť právě v jeho
volebním okresu vaří tak znamenitou bramborovou
polévku s houbami. Když ho volili, bylo sychravo
a talíř takové výtečné polévky dělal dobře
žaludkům jeho voličů.
Opět octli se u knedlíků, jež na našem jihu jsou
velmi oblíbeny. Jsou to knedlíky zvané „bosáky“,
které se vyrábějí ze syrových bramborů.
Bylo to tak poutavé, že poslanec Skuherský úplně
zapomněl na státní rozpočet, který právě se četl
za malého napětí sněmovny, poněvadž se poslanci
většinou nudili těmi číslicemi, kde stálo: 320
miliónů na vojenské účely, 22 miliónů na
školství…
Z toho všeho zoufalství a nudy vytrhl příjemně
poslance Skuherského hovor o knedlíkách,
bosákách.
„Ty děláme,“ pravil vinárník, „také se zelím a s
vepřovou.“
Starost spadla náhle poslanci Skuherskému z
beder, o kterých tvrdil vždy svým voličům, že od
nich budou se odrážet rány vídeňské vlády. Pil
čtvrtku za čtvrtkou, stával se sdílným a viděl v
duchu ty roviny mezi jehličnatými lesy, v nich
rybníky, náležející schwarzenberskému panství,
odkud byl kádr jeho voličů. Viděl ty statné
postavy, z nichž mnohý plakal nadšením, když
zvolili Skuherského za poslance. Zřel ty řady
nadšených, kterým sliboval všechno na světě,
malá stavení na českém jihu, kde o posvícení
voní koláče a husa se zelím.
Bylo mu tak nějak příjemně po osmé čtvrtce vína,
že řekl: „Přivedu vám zítra pány kolegy na
špekové knedlíky.“
Dal si ještě čtvrtku a zazpíval trochu falešně
píseň z Blat, z které zapomněl začátek:
„…zákolník dá kovář, když se dobře platí…“
Pak zaplatil, stiskl ruku vinárníkovi a šel do
klubu.
Pány kolegy poslance z klubu velice těšilo, že
objevili špekové knedlíky s domácím uzeným
masem. Bylo to příjemné zotavení, když se
debatuje o rozpočtu. Mimoto je dosti těžko
najíti ve Vídni útulnou vinárnu, kde si nedělají
z českých poslanců legraci.
A k tomu česká kuchyně…
První den přišlo jich na špekové knedlíky osm.
Potom druhý den byly bramborové knedlíky ze
syrových bramborů, kousek vepřové a trochu zelí.
To jich přišlo už dvanáct. Pak chodili k obědu,
odpůldne, večer, dopoledne. Střídali se ve
vyhledávání této místnosti, zatímco se
projednával rozpočet. Měli radost, že cítí vůni
domácích krbů, jejichž představitelé je sem
vyslali.
Pan Růžička byl spokojen a v českém listě,
vycházejícím ve Vídni, dal uveřejnit tento
inzerát:
DOMÁCÍ ČESKA KUCHYNĚ! - Dovoluji si upozornit
české obyvatelstvo Vídně na svou vinárnu, kde
dopoledne, v poledne i večer scházejí se čeští
poslanci, aby si pochutnali na domácí české
kuchyni. Jako specialitu dovoluji si podávati
špekové knedlíky se zelím a domácím uzeným
masem. Dalmatská vína v hojném výběru. Jan
Růžička, vinárník. Vídeň VIII,
Scheirellschestrasse.
A pan vinárník Růžička se velmi diví dodnes,
proč po tomto inzerátu žádný z těch pánů už tam
nechodí… |