Cesta mstitele své cti

 I

Pan Lantner byl před dvěma lety se svou manželkou přes léto v Hostěradlicích Trhových. Když se nyní zástupce jeho firmy pan Liebstain vrátil z obchodní cesty, vypravoval panu Lantnerovi, že tam v Hostěradlicích Trhových setkal se na náměstí v restauraci s tlustým vysokým pánem, který se ho optal: „Tak co, běhá paní Lantnerová ještě tak za mužskýma, jako tady před dvěma lety?“

Pan Lantner si vzpomněl, že tím vysokým a tlustým pánem nemůže být nikdo jiný než pan Jantál, správce kruhové cihelny místního velkostatku, který již tenkrát choval se neobyčejně drze k jeho paní a poslal jí před rokem k vánocům do Prahy pohlednici s těmito verši:

Proč máš mne ráda, to nevíš snad,

vždyť hezčí nežli světa květy

jsou moje sladké, malinové rety.

V dokonalé úctě Josef Jantál,

správce kruhové cihelny Hostěradlice Trhové.

Pan Lantner chtěl ještě nabýt určitějšího přesvědčení o ničemnosti tohoto bídného chlapa, proto poslal do Hostěradlic ještě druhého zástupce svého exportního domu, který přinesl tento raport: „Viděl jsem ho, mluvil jsem s ním. Řekl, že vaše nástěnné hodiny s kukačkou jsou nejhorší šmejd, který se prodává na zeměkouli. Stejně potupně mluvil o vaší paní manželce.“

„Jakže,“ křičel pan Lantner.

 , stejně podobným způsobem,“ opakoval zástupce exportního domu.

 II

 Pan Lantner si řekl, že míra nepravostí správce kruhové cihelny je dovršena, že s takovým ničemou nedá se jednat v rukavičkách, že musí jít na něho, vyhledat ho ve společnosti, rozbít mu veřejně hubu před celou hostěradlickou společností, kopnout do něho jako do prašivého psa, říci: „Tady to máš, padouchu,“ koupit si na nádraží lístek a odjet zas domů a doma sledovat krajinské listy, podají-li zprávu o celé hostěradlické události.

Bude-li učiněna o tom zmínka v novinách, jak ztrestal toho padoucha, ukázat lokálku manželce a říci: „Není-li to takhle lepší než se s takovým chlapem špinit u soudu?“

 III

Pan Lantner přijel do Hostěradlic kvůli většímu efektu v neděli, o místní pouti, aby co nejvíce obyvatelstva vidělo, jak dá panu Jantálovi přes hubu.

A jako pod vlivem telepatických vln, právě když vystupoval z vlaku, viděl na nádraží klackovat se postavu pana Jantála. Stál tam vysoký, tlustý, s velkou skupinou žlutých blatouchů v knoflíkové dírce.

Na nádraží stálo jenom asi pět lidí, takže pan Lantner pochopil, že by zde celý efekt selhal. Kmitlo mu jenom rychle hlavou, že ten chlap má takový masitý tlustý nos, že se to bude krásně bít přes něj. Viděl už v duchu, jak protivnému správci kruhové cihelny kape jeho ničemná krev pomalu na bílou náprsenku.

Pan Jantál setkal se s ním u východu a srdečnými slovy přivítal ho do Hostěradlic, přičemž mu tak silně stiskl ruku, že pan Lantner div nevykřikl bolestí, ale nechtěje se dát, tiskl mu ji také skřípaje zuby, jen aby mu způsobil bolest.

„Ty pse,“ pomyslil si, „tady se s tebou před pár lidma prát nebudu, ale až v restauraci na radnici k večeru, až tam bude plno.“

„Tak tedy, pane továrníku, zas budete snad u nás přes léto,“ řekl s úsměvem pan Jantál, přičemž se panu Lantnerovi zdálo, že tomu bídákovi kape z očí nestoudná žádost po cizích ženách. „Budete, pane továrníku,“ pokračoval správce kruhové cihelny, „opět bydleti na starém místě? Kdybyste snad nechtěl, mohli byste si pronajmout něco u mne. Vystavěl jsem si domek a poněvadž jsem svobodný, mohl bych vám postoupit dva pokoje.“

„To je ale drzý nemrava,“ pomyslil si pan Lantner, zatímco pan Jantál pokračoval v rozmluvě:

„Za ty dva roky se mnoho změnilo, pane továrníku. Měli jsme zde také nedávno cirkus, kde vystupovali dva boxeři, Němci z říše. Nežli cirkus odjel, vyzvali veřejně, kdo by je porazil, že mu vyplatí dva tisíce korun. Mně to nedalo, pane továrníku, a podívejte se, prosím.“

Pan Jantál vytáhl z kapsy obsílku k trestnímu soudu do Hradce a letmo přečetl: „Předvoláváte se jako obžalovaný pro zločin těžkého ublížení na těle dle § trestního zákona...

„Jednomu, tomu staršímu zápasníkovi, urazil jsem celou sanici, dva zuby mu vyletěly až do pokladny... Líčení se mnou bylo zastaveno, poněvadž sport je sport. Máme zde teď spolek pro rohování a já je trénuju třikrát týdně. Už jsem i svému šéfovi, majiteli cihelny, přerazil nosní chrupavku. Místnímu starostovi museli uříznout po mé ráně ucho... Je vám zima, pane továrníku? Tady jsme přece jenom výš jak v Praze, ještě není tak teplo, měl jste si vzíti svrchník.“

Pan Jantál vzal pod paždí pana mstitele své cti a řekl k němu s neodolatelnou vlídností: „Pořád jsem si na něco vzpomínal. Vždyť jsme si přeci tykali. To se samo sebou rozumí, že zůstaneš dneska u mne. Ukážu ti oba pokoje. Nemysli si nic špatného o mně. Hehe! Že bych snad pálil za tvou ženou? To je všechno jen legrace. Umíš boxovat?“

Pan Lantner odpověděl, že neumí, že bohužel neumí.

„Člověče,“ důvěrně řekl pan Jantál, „teď mám tady fešandy. Paní ředitelová velkostatku, to je žába. On, chudáček, se také chtěl učit boxovat a zkusil to s mým žákem, učitelem Vaníčkem, ale ten si dal. Máme tady jednoho doktora, ten ti má paničku, až budeš u nás na léto, tak tě s ní seznámím. Co se třeseš? - Máme zde novou vinárnu, tam ti mají vermut.“

Pan Lantner opravdu cítil, že z pana správce kruhové cihelny poznává ten vyhlášený vermut.

 IV

Mstitel ani nevěděl sám dobře, jak se to stalo, že neprotestoval, ocitl se s tím ničemou Jantálem ve vinárně, kde během dvouhodinového pobytu musel slyšet z úst Jantála různé impertinence správce kruhové cihelny netituloval ho jinak než: „Ty vole, ty pitomče,“ a když pan Lantner během rozmluvy chtěl něco říci, poznamenal pravidelně se strašnou přesností pan Jantál: „Odpusťte, pánové, pan továrník je můj nejlepší přítel, ale je hovado.“

Přitom plácal důvěrně přes záda pana Lantnera, poznamenávaje přitom: „Viď, ty kluku keťaská,“ kteréž něžnosti vyvrcholovaly prohlášením, že je pan Lantner nejpitomějším chlapem pod sluncem.

Panu Lantnerovi mizela vůčihledně půda pod nohama. Zprvu ještě ve své tvrdošíjnosti si myslel: „Co bych se s ním pral tady, já mu to dám až na náměstí.“ Potom však stával se beznadějně apatickým, aniž by chápal dosah svého nemravného jednání a dal si zaplatit od pana Jantála celou svou útratu i s obědem.

Potom správce kruhové cihelny odtáhl si svého hosta domů, kde v pokoji visely rukavice k boxování.

„Dáme si malinký mač,“ řekl k panu Lantnerovi. „Připrav se.“

 V

Pan Lantner, který se vrátil do Prahy ke své manželce s obličejem donekonečna oteklým a s přeraženým uchem, do smrti snad nezapomene na džentlmenské chování pana Jantála, který obětavě koupil mu sám lístek do Prahy a ještě ve vagóně doporučil ho do zvláštní péče průvodčímu vlaku se slovy: „Dejte na něho pozor, ten pán nevidí na obě oči...