Čeští komunisté století patnáctého

Francouzský dějepisec Arnošt Denis nazval husity „apoštoly svobody“. Abychom porozuměli těmto slovům, musíme znáti význam husitského hnutí a jeho vnitřní vztah nejen k dějinám oné doby, kdy vzniklo, nýbrž i jeho spojitost s vývojem lidského snažení osvoboditi se od předsudků a zbaviti se všech tísnících přítěží.

Česká škola dějepisu až na malé výjimky přidávala husitskému hnutí význam nábožensko-reformačního hnutí, zdůrazňujíc, že husité byli předchůdci německého protestantismu. Palacký ve svých Dějinách národu českého vyjmenováním slavných vítězství táboritů učinil z nich legendární hrdiny. Byly vydány dokonce spisy pojednávající o válečné taktice husitské. V dobách osvobození českého národa vzpomínka na slavné doby husitské, vypravovaná buditeli, vykonala své poslání, jak oceňuje prof. Vančura ve svém spise Dějiny husitského hnutí.

Ani on, ani profesor Novotný, jeden z mladých českých historiků, nedívá se však blíže na husitskou dobu, a oba omezují se, podobně jako Herben, na vylíčení oné slavné doby jako na vítězství českého národa nad Římem a spojenými s ním německými křižáky.

Toto veliké období ve vývoji českého národa má však pro celé lidstvo význam hlubší a vážnější, než jaký si odnášíme jen povrchně z vylíčení vítězství husitů nad křižáky u Tachova a Domažlic nebo z vypravování o slavném tažení husitů k Baltu.

Středověkou revoluci českého národa třeba posuzovati jako jeden článek z řetězů oněch světových vzpour, kterými lidstvo snažilo se vyrovnávati všechny třídní rozdíly a slíti se, po zničení nepřátel svobody, v jeden volný, nikým neznásilňovaný celek.

Jest třeba proto přihlédnouti blíže k tomu, co předcházelo revoluci českého národa ve století čtrnáctém a patnáctém.

Králové čeští, poslední z rodu Přemyslovců a lucemburského, přivedli do Čech německou šlechtu, kterou obdařili četnými výsadami, totiž tím, že vzali sedlákům pozemky a přivtělili je k nově z privilegií vzniklým panstvím. Tak přišlo do Čech zřízení feudální. Zatímco na jedné straně rostla moc šlechty, na straně druhé lid byl ožebračen. Aby pak lid byl udržen v porobě ještě tužší
a přimkl k pánům, založeny četné kláštery, z nichž hlásáno bylo lidu odříkání se pozemských statků, pokora a neobmezená poslušnost k vrchnosti. Vznikaly též četné farnosti, mající týž účel. Ve městech kněží odírali stejně lid jako na venkovech kláštery a vedli přitom nemravný život, prodávali odpustky a rozšiřovali čím dále tím více propast mezi národem a Římem, který v prvé řadě chránil zájmy šlechty.

Za tohoto stavu věcí psal mistr Jan Hus svou Postilu. Nejde tu o to, proč byl Hus upálen, zdali pro čtrnáctou či devatenáctou tezi. Význam Husův jest v jeho vzpouře proti autoritě onoho hrozného Říma, před kterým se třásla celá Evropa.

On naučil myslet národ, že nemusí poslouchat autority. První se opřel proti staré formě. Denis praví, že Husova cesta na hranici byla nejkrásnějším gestem vzpoury.

Hranice jeho uhasla, ale plameny od Rýna zapálily daleko na severu malou českou zem. Trocnovský sedlák voják Žižka udeřil pěstí na stůl ve své chalupě a řekl: „Hrr na pány!“ A po něm z českého jihu to opakovaly sedlácké pěstě přes Tábor na Prahu, do údolí Ohře, na východ k Orlici.

Po církevní autoritě srazila se k zemi i autorita světská. Českému člověku ve století patnáctém bylo najednou jasno, že v Kostnici neupálili jen Husa, ale že tam shořela i všechna privilegia kněžstva, šlechty, velmožů.

Že musí zmizet poddaní a páni, že všichni jsou si rovni. A tak vznikla komuna táboritů. Z Tábora po Čechách rozletělo se heslo, že půda patří lidu. A ve středu pozemků vztyčovaly se hrady a tvrze pánů, kde najatá čeleď měla chránit šlechtické loupežníky. A tak se šlo na pány, šlo se na hrady. A všude po Čechách jsou rozvaliny hradů, které husité rozbili, a ty trosky k vám významněji mluví o vzpouře utlačených a o jejich zápasu s majetnými násilníky než sebedelší kroniky.

A šlo se na kláštery, spojence šlechty. Daleko odtud vidím dnes před sebou rozvaliny klášterů, hradů a tvrzí, jež zničili čeští komunisté patnáctého století, a vzpomínám na slova starého benešovského letopisu, kde vzpomínají se události té doby a kde mluví se o pánech jadrně, prostě: „Žrali, panovali, chudým nepřáli, i pobiti jsou.“

A k tomu jako zdaleka z minulosti zní husitský chorál: „Bijte, zabijte, nikoho neživte!“

To táhne česká komuna proti křižákům, představitelům buržoazie patnáctého věku ...