|
Pan Rylich obdržel čestný diplom ministerstva
veřejných prací, což ho nesmírně překvapilo.
Předně nemohl se živou mocí upamatovati, co by
byl někdy prokázal dobrého a záslužného
ministerstvu veřejných prací. Je už pět let ve
výslužbě a když byl kancelistou okresního soudu,
nedělal nic, leč opisoval rozsudky k
litografování, vedl seznamy, srovnával a
zařazoval soudní akta, pořádal účty. Přicházel v
půl deváté do kanceláře, ve dvanáct chodil na
oběd k Holubovům, v půl třetí podíval se opět do
úřadu a šel v půl šesté na procházku. Mezi
těmito jednotlivými body nacházela se i celá
řada jiných sladkých odpočinutí, která záležela
v nakuřování a zapalování dýmky nebo v
bezstarostném vyložení se z okna a sledování
trhu na náměstí, života a ruchu na této tepně
okresního města. Pak zaskočení si na čtvrtku
vína, vážný hovor o stavěcích psech a o
koroptvích, vše to činilo pana Rylicha velice
spokojeným a ve výslužbě často vzpomínal na tyto
příjemnosti úředního života. A pojednou dostane
z ministerstva veřejných prací diplom!
Bylo mu to oznámeno na hejtmanství samým
okresním hejtmanem. Když pan hejtman přenesl se
přes úskalí gratulace, podávaje mu diplom,
odmítl s úsměvem rčení pana Rylicha, že si také
důvěry ministerstva veřejných prací nezaslouží.
A tak odnesl si pan Rylich čestný diplom
ministerstva domů, vyhnal starou hospodyni z
pokoje, zapálil si čibuk, zamkl se a počal
přemýšleti o tom, jaké nespravedlivé věci se
dějí ve světě.
Diplom rozhodně patří jinému Vojtěchu Rylichovi,
ale co naplat. Okresní hejtman mu diplom vnutil,
marné bylo jeho vzpírání, že si ho nezaslouží.
Leč co znamenala řeč páně hejtmanova, že
vlivuplná osobnost zasadila se o jeho
vyznamenání? Proč ho vyznamenávali? Kouřil v
kanceláři, zapaloval dýmku, odcházel na
procházku, odbýval práci ledabyle, zkrátka, když
si na vše vzpomíná, připadá mu, že vlastně
okrádal erár. A také to dělal. Soukromá psaní
posílal v úředních obálkách s nápisem: Věc
úřední, porta prostá.
Pan Rylich lehl si na pohovku a převaloval se
rozčileně. V pět hodin navštívil ho soudní rada
Hejdánek. Jak mu šel otevřít v županu, div
leknutím nepřirazil mu ve dveřích nos.
„Přicházím,“ řekl vlídně pan rada, „abych vám
gratuloval k nejvyššímu vyznamenání. Dnes mohu
vám říci, že právě mne napadlo, abych požádal ve
Vídni pro vás o vyznamenání. Jest to za vaše
ochotné služby, za vaši námahu, neboť se
pamatuji dobře, že jste byl mým nejpilnějším
úředníkem. Na vás, na vašich bedrech spočívala
veškerá hospodářská agenda zdejšího soudu. Ve
vašich rukách sbíhaly se všechny nitky celého
soudního hospodářství. Vy jste nezištně opatřil
nové levné prameny pro kuchyň věznice.“
Pan Rylich vzdychl.
„Vy jste se snažil šetřiti pro erár,“ pokračoval
soudní rada, „vy jste dbal všeho, čeho si měl
všímati řádný úředník. Vedl jste vzorně knihy.
Vše to jste činil pod mým dozorem, já byl vaším
vodítkem, mé snahy, má dobrá vůle byla
podporována vaší pílí a svědomitostí. Byl jste
vzorem všem ostatním. Úřední hodiny dodržoval
jste s onou přesností, která krášlila vaše
úřední jednání.“
Pan Rylich opět zavzdychl.
„Potřásám vám pravicí,“ pokračoval soudní rada,
„a jsem rád, velmi rád, že na mou přímluvu
dosáhl jste konečně toho, čeho jste si vskutku
zasloužil pro své skromné vystupování, pro své
ctnosti, pro svou chvalitebnou vlastnost, že
neohlížeje se ani nalevo ani napravo konal jste
vše, co bylo vaší povinností úřední. Nemohlo to
zůstati bez odměny a těší mne, že právě já to
byl, který na patřičných místech zakročil, aby
konečně dán byl průchod spravedlivému ocenění
vašich zásluh.“
Ozvalo se klepání a do pokoje vstoupili staří
druhové pana Rylicha z úřadu, oficiál Wulterýn a
kancelista Kutelwasser.
Oficiál Wulterýn rozhovořil se měkkým tónem,
tykaje panu Rylichovi a říkaje mu: „Starý, milý
brachu.“
„Ano, my jsme se dozvěděli na hejtmanství, milý,
starý brachu, o vyznamenání, které pro tvé
zásluhy udělilo ti ministerstvo veřejných prací.
Pamatuješ se, jak jsme sedávali ty, já a tady
Kutelwasser v jedné místnosti a jak jsme se
těšili, když nám práce pěkně ubíhala pod rukou.
A tu přicházel občas také zde pan rada a říkal
nám, abychom se tolik nenamáhali, ale my jsme se
s chutí pustili do práce. Pera jen lítala, akta
se zanášela a nedali jsme si klidu, dokud jsme
neukončili svou práci. A vždy těšili jsme se, až
opět bude otevřena kancelář, až zasedneme za své
stoly a s novou chutí pustíme se do práce. Ano,
tak rád si vzpomínám, milý, starý brachu, na ty
krásné chvíle. Pro nás ani neexistovaly žádné
radovánky. A kolikrát pracovali jsme přes čas,
jen abychom byli se svou prací hotovi. Někdy
jsme ani na oběd nešli a zabořeni do lejster
těšili jsme se, že můžeme pracovati, starý, milý
brachu! A tak žili jsme, ty, já a tady
Kutelwasser, jako jedna rodina a tím víc nás
těší, že nezapomněli na tebe. Tušíme, že to byl
pan rada, který se zmínil, milý, starý brachu,
tam nahoře o tvé činnosti a který jistě i na nás
nezapomněl a často si vzpomene na své pilné
spolupracovníky, kteří - ne, nechceme se
chválit! Tvé zásluhy byly právě uznány, pro svou
skromnost jsi zasloužil té odměny. Ukaž nám
nyní, starý, milý brachu, svůj čestný diplom.“
Pan Rylich vzal s psacího stolu velký svitek,
rozbalil a ukázal svým přátelům, poznamenávaje:
„Jak jsem jej dostal z rukou pana hejtmana, tak
zde leží.“
Všichni přistoupili a četli velkými ozdobnými
písmenami německy vyhotovený čestný diplom:
Panu Vojtěchu Rylichovi pro jeho zásluhy
a pod tím malými písmenky, ztrácejícími se v
záplavě ornamentů a perokresby stylizovaných
rakouských dvojhlavých orlů:
o exposici na mezinárodní lovecké výstavě ve
Vídni v oboru povznesení návštěvy cizinců v
Bukovině
„Vidíte,“ řekl smutně pan Rylich k překvapeným
gratulantům, „věděl jsem, aniž bych to byl četl,
že mně ten hadr nepatří.
Ba nepatří,“ řekl ještě jednou, ani nepozoruje,
že pan rada i ostatní gratulanti tiše zmizeli...
Několik dní nato seděli u Holubů naproti sobě po
dvě hodiny mlčky pan rada a pan Rylich. Po dvou
hodinách naklonil se pan rada k panu Rylichovi a
řekl otcovským tónem: „Vědí, já hned věděl, že
jim ten diplom nepatřil. Pamatuju se, jak jsem
jich jednou překvapil, když hráli s
Kutelwasserem v úředních hodinách mariáš? |
