Cikán Jožko |
|
|
|
|
|
„Já nekradu,“ říkával o sobě s pýchou cikán Jožko, „spíš pán velkomožný notár krade.“ Ten druhý výrok svůj však nepovídal veřejně, nýbrž jenom ve své hliněné boudě na konci dědiny své polonahé manželské polovici a pěti otrhaným cikáňatům. Cikán Jožko živil sebe i svou četnou rodinu roztloukáním kamení na stoliční silnici. Neví se, zdali mu to zaměstnání tolik vynášelo, ale podivno bylo, že dosti často vycházel z jeho boudy zápach pečeného masa. Jednou se stalo, že velkomožný pán notář šel kolem cikánských buď. Tam upoutala jeho pozornost dvě cikáňata, jež se velice živě hádala. „Můj otec je mnohem lepší než tvůj, on nikdy nic neukradne,“ tvrdilo jedno s důrazem. „Toť se ví, co to bylo včera za slepici, co jste pekli. Tu koupil, ne?“
Notář přistoupil po chvíli k chlapcům a ptal se obou na jména jich rodičů. Pak obdaroval každého krejcarem a odešel. „Vida, co si cikán Jožko dovoluje; takový otrhaný pes, a já! Špinit se s ním nebudu, ale uvidíme!“ Markušovský notář zlobně si odplivl. *„To jsem jich dnes nachytal,“ liboval si cikán Jožko, vylézaje z potoka pod Šiklavou skálou, „to bude večeře!“ Přitom chvatně jal se sbírati po břehu rozházené lesklé pstruhy a svazoval je do roztrhané haleny. Vtom kde se tu vzal, tu se vzal velkomožný pán notář. V Jožkovi zatajil se dech. „Copak to tu děláš,“ uhodil na Jožku notář. „Sbíral jsem v lese houby, velkomožný pane!“ „A našel jsi nějaké?“ A notář pohledl naň pátravým zrakem. „Našel, velkomožný pane, mám je tady v uzlíku.“ „Ukaž, snad je koupím, jsou-li pěkné.“ „Nestojí za to, velkomožný pane,“ odporoval Jožko. „Jen ten uzlík ukaž!“ řekl notář již přísněji a vytrhl uzlík cikánovi z ruky. Z uzlíku vykutáleli se lesklí pstruzi. „A to jsou ty houby! Ale z potoka! Nevíš, že jenom kdo platí taxu, smí je chytat? Hle, zloděj, který tvrdí o sobě, že nikdy nekrade, spíš že někdo jiný!“ pravil notář se zadostučiněním v hlase. Cikán poznal, že je zle. Prosil, ale nebylo mu to nic platno. Za nějakou dobu šli si pro Jožku již četníci a řádně mu po cestě z notářova rozkazu natloukli. Pak ještě seděl tři dni v areště, ježto nemohl zaplatit pokutu. Cikán Jožko přemítal o pomstě. Ale na notáři těžko se mstít! Až jednoho dne, právě před svátkem Štěpána krále, připadl na jakousi myšlénku. S pokornou tváří předstoupil před notáře. „Já vím, velkomožný pane, že oni budou mít zejtra hostinu a že budou potřebovat taky ryby. Kdyby byli tak milostivý a dali vydělat něco chudému cikánovi, tak bych se za nich zejtra v kostele pomodlil. Já bych šel a nachytal bych pár kaprů v grófském [hraběcím] rybníce. Na noc pak bych políčil na úhoře. Slitujou se nade mnou a dají mi něco vydělat, velkomožný pane, abych měl zejtra na trochu pálenky. Chytit se nedám, to vědí, já jsem chytrý. Darmo nejsem cikán.“ Notář chvíli přemýšlel, pak svolil. Hostina bude státi beztoho dosti, aspoň ryby bude míti skoro zadarmo. Dal mu na jeho žádost svůj vak na ryby. Cikán Jožko odešel s plesem v srdci. Jeho plán se dařil. Schválně si večer stoupl na ozářené měsícem místo a chytal v rybníce ryby. Dlouho nikdo nešel. Po hlídači ani památky. Jožko už se mrzel. „Co to tady robíš?!“ ozval se pojednou za cikánem hlas. „Šel jsem na procházku, měsíc tak pěkně svítí,“ ozval se cikán a schoval nápadně vak s rybami za záda. Hlídač to ovšem zpozoroval a brzy octl se vak s rybami v jeho ruce. „Já chytám ryby pro velkomožného pána,“ tvrdil cikán. „Snad ne pro grófa,“ posmíval se mu hlídač. „Ne, pro velkomožného pána notára,“ pravil vítězně Jožko, „tady ten vak je jeho.“ „Myslíš, že ti věřím, ty chlape, ten si může ryby koupit. Ty lžeš jako každý cikán! Ten vak jsi asi ukradl!“ Marné bylo všecko tvrzení cikánovo. Ran dostal nespočítaných. A notář, zvěděv, co se stalo, pobídl četníky, aby jen cikána notně zase ztloukli pro jeho opovážlivost. Vak prý mu byl ukraden. Cikán seděl ve vězení ještě déle než dříve. Přemítal o trudném svém osudu. „S pány cežko chodzić na ľad,“ utěšoval se spišským pořekadlem.
Velkomožný pán notář litoval jenom těch
krásných, laciných ryb. |
 |