Cikánská poezie

 

 

Vyšel měsíc. Rudá jeho koule vystupovala určitěji a určitěji z mlhy, měnila se bledě, až konečně bílé světlo lilo se na trávu roviny.

Cikán Barro sledoval celý východ. Stál, vrtěl hlavou a zase kýval, čím výše měsíc vystupoval, jako by chtěl dát najevo, že úplně souhlasí.

„To jsi už dlouho neviděl,“ ozval se vedle něho na zemi sedící mladší cikán, „ve vězení jsi se na měsíc nedíval.“

„Baže, tři měsíce jsem seděl,“ odpověděl Barro, dívaje se upřeně na měsíc.

„Proč se pořád díváš?“

„Přemýšlím,“ řekl zdlouhavě Barro, „vidím napřed velkou kouli, potom se červená barva ztratí a nakonec je úplně bílý.“

„Já bych chtěl být měsícem,“ pravil mladší cikán, „plul bych nahoře a nikdo by mne nechytil.“

„Já bych chodil mezi hvězdami a díval se na četníky,“ dumavě prohlásil Barro.

„Ti by byli asi malí,“ rozhodným hlasem pronesl mladší, „tak malí, že bychom je ani neviděli.“

„A oni nás,“ usoudil starší, „tak bych žil spokojeně, utíkat bych nemusil.“

„Což jsi utek z vězení?“

„Víš,“ důvěrně sděloval Barro, „dnes ráno jsem utek’ z města a dnes jsem na rovinách. Tři měsíce jsem si odseděl a sedět ještě devět měsíců jsem nechtěl a teď je nejpříhodnější doba. Sedláci sbírají kukuřici po vesnicích, není doma živé duše.“

„Podívej se, jak se hvězdy třesou,“ přerušil ho mladší, dívaje se na oblohu.

„Třesou se, to je jako zemětřesení,“ vážně pronášel Barro, „a vidíš měsíc, už je bílý, podívej se, mraky přes něj chodí, zdá se, že pluje, a pořád je na jednom místě.“

„Na měsíci bych chtěl být,“ zadumaně řekl mladší. „A proč tě vlastně chytili?“

„Pro koně, vlastně to bylo hříbě,“ odvětil tázaný. „Vidíš tu jasnou hvězdu a pak tu červenou?“

„Vidím, ale řekni mně, nebili tě tam ve vězení?“

„Bili, ale málo, podívej se, jak ten měsíc vyplul.“

Z vysoké trávy vynořily se náhle dva bodáky a Barro již ležel v trávě s řetízkem na rukou a nad ním skláněly se divoké obličeje četníků. Mladší zatím zmizel.

Měsíc pěkně osvětloval bodáky četníků, když Barro spoutaný kráčel s nimi širokou, tichou rovinou k městu.

A ve městě soudci, když byl tázán, jak ho chytli, řekl: „Velkomožný pane, měsíc mne zdržel.“

„Jak to, měsíc?“

„Inu, měsíc vycházel a já se zdržel.“