Čím jsme povinni ruským Čechům

Lidé za hranicemi mívají střízlivější úsudky o politických zápasech vedených v určitém státním území. Nežijíce v chaosu politického zápasu neprožívají onu nervozitu, jaká se zmocňuje bezprostředních pracovníků. Každý jednotlivec, působící na své okolí, podléhá jeho vlivu, přeceňuje svou práci a ztrácí kritického ducha. Teprve vymaněn z tohoto okolí klidně se může dívati na vše, co opustil, jeho oči se otvírají, stanovisko střízlivé kritiky se vrací.

A tak se dívali i ruští Čechové na naše politické zápasy v Rakousku, očekávajíce, že se jednou dostaví doba, kdy oni povedou první ránu proti Rakousku v české otázce, opírajíce se o velkou slovanskou ruskou říši.

To byl politický ideál ruských Čechů. Hleděli klidně vstříc událostem, chápajíce, že Čechové v Rakousku nemohou sami se zmoci na pořádnou revoluci, na své odtržení od Rakouska, nebude-li jim podána pomocná ruka od velmoci, disponující takovým vojskem, které by se mohlo vítězně postavit proti rakousko-říšskoněmeckému militarismu. A tuto podmínku budoucího osvobození nalézali v nepřehledných zástupech ruské armády.

Čím více se zachmuřovaly politické obzory Evropy, tím jasněji ruští Čechové vyciťovali, že nelze jim pohlížeti na politické příběhy, vyvozené ze zachmuřené mezinárodní situace, s trpností pozorovatele, a vzpomínám jen dopisu, který došel do Čech z Ruska za napětí balkánské války, kdy se v Rakousku nevědělo, jak daleko se bude Rusko angažovat pro Srby.

Dopis ten byl informativní. Bylo v něm konstatováno, že vypoví-li Rusko Rakousku válku, ruští Čechové budou hledět těžit jistě z té události ve smyslu starých českých tradic.

Tím bylo dosti napovězeno. Česká tradice v Rusku byla jasná. S každým onemocněním císaře vystupovala ostřeji a jasněji velká národní legenda o bílém caru, jehož pomocí bude Čechům vrácena samostatnost. Odtud mohli jsme ve své bezradnosti očekávat pomoc, narážejíce takřka bezprostředně na slovanského obra, v jehož středu již žili a prospívali čeští krajané, jsouce pojítkem mezi námi v Rakousku a velkým Ruskem.

Rok 1912 nám sice nepřinesl toužebně očekávaný pochod na Rakousko. Tento rok byl mene tekel pro rakouskou říši, pád asiatské velmoci v Evropě. Myšlenka evropské války však postoupila silně kupředu. Slovanské vítězství na Balkáně mělo za následek zostřenou perzekuci českého lidu, neboť v Rakousku vyciťovali, že měkká, snivá povaha slovanská se mění v bojovnou s touhou imponovat.

V té době dostal jsem dopis od ruského Čecha ze Zdolbunova.

„My,“ píše, „kteří jsme zde za hranicemi, nepřejeme si nic jiného, než abyste se připravovali pro budoucnost. Provádíte v Čechách různé politické experimenty, hádáte se o cestičky, kterými byste si vyšlapali spojení s nějakou vlivnou vládní osobou. Považujete za úspěch české politiky, můžete-li uveřejnit rozmluvu s nějakým vídeňským politickým idiotem, který po vaší rozmluvě zůstane stále
týmž nenávistníkem všeho českého. Po dlouhé řadě zklamání, porušování práva a pronásledování nemůžete přece nevidět, že není v Rakousku pro Čechy místa. My zde v Rusku se díváme klidně na vaše politické hádky a vaše osobní třenice. Ve vašich politických bojích hraje hlavní roli ctižádostivost, nevraživost, nedorozumění, klevetářství. Česká politika se však musí nést jiným směrem. Nechť vaši politikové říkají lidu, že car Alexandr vítal v Petrohradě našeho Palackého. Připravujte v Čechách lidi na to, co přijde z Východu. Pustí-li se Rakousko do války, ať ví každý český člověk, co má
dělat.“

Za dva roky nato zahřměla děla. Mobilizačními vyhláškami byl přes noc český národ hnán na jatky. Silnicemi vedoucími do Ruska se valily zástupy českých lidí v rakouských uniformách. Byly již beze zbraně. Ručnice a bajonety zaházeli čeští vojáci do zákopů.

Velká legenda o Rusku se počala zvolna vyplňovat.

Ale ti čeští lidé, přicházející celými batalióny zajatců do Ruska, byli bezradni, stejně jako jsme byli bezradnými v Čechách, když vypukla válka. Odhodili jsme zbraně, ale více nic. Vyšli jsme otupělí ze závěsů dělostřeleckých ohňů, myšlenkově ochablí. Byli jsme duševními nevolníky. Měli jsme vědomí, že nesmíme bojovat s Ruskem, ale více nic, dále jsme nemysleli v tom prvním zmatku, způsobeném změněnými okolnostmi a poměry.

Ale byli tu ruští Čechové, kteří nedobrovolné emigranty předváděli před nové obrazy politického zápasu, před novou formuli: „Vy, kteří jste složili zbraně, jděte ještě
dále. Této chvíle nutno využít ku spáse národa. Připravujme převrat vně Rakouska! Situace je příhodná, nepřijde již nikdy příhodnější chvíle a my, ruští Čechové, žijící ve šťastnějších poměrech, chápeme se tohoto okamžiku, abychom osvobodili naši starou vlast.“

Nikdo nepopře, že taková byla vůdčí myšlenka ruských Čechů: Odboj proti Rakousku s pomocí zbraní, že ruští Čechové ukázali masám svých krajanů z Čech jedině možnou cestu k dobytí naší samostatnosti. Kdo bude psáti dějiny této doby, vyhledávaje duševní pohnutky, které způsobily historické události a naši samostatnost, pohnutky, pro které vzniklo naše hnutí, musí konstatovat, že to nebyla jen hříčka náhody, jestliže to vše vzniklo v Rusku, ale musí markantními rysy potvrdit, že bez ruských Čechů nebylo by dosáhlo té propracovanosti, pohotovosti a diplomatické váhy.

Přišli jsme sem neinformovaní, roztříštění. Bylo třeba, aby nám někdo ukázal cestu. Prostá psychologická korelace, učinili tak ruští Čechové. Kdo založil české vojsko? Kdo informoval cara hosudara o našich tužbách po samostatnosti? Kdo finančně podporoval celé naše hnutí v jeho začátcích? Ruští Čechové.

Spravedlivá historie zaznamená, čím jsme povinni ruským Čechům za to vše, co vybudovali a k čemu dali podnět.

Ze středu ruských Čechů vyšel pevný program našeho boje o samostatnost. Čím vyšší jsou cíle, za nimiž se nesly ony boje, tím větší musí být naše vděčnost těm, kteří první zdvihli český prapor a vzali na rameno vintovky k jeho obraně.

A my, kteří jsme sem do Ruska přišli po nich, šli jsme za nimi. Ruský Čech byl dobrý lodivoda, znal všechna úskalí, na které by nezkušený lodník, neznalý proudů, mohl narazit. Za těchto okolností jsme se dostali o hodně kupředu ke konečnému cíli. Jsem přesvědčen, že to vše musí mít poctivý český člověk na paměti a že žádný řádný Čech nebude napodobovat ty, kteří nechtějí vidět a nikdy nevidí, co jest velkého ve vystoupení ruských Čechů, a kteří tvrdošíjně hledají, čeho snad tam není, a chtějí se stát zčistajasna velkými, opakujíce nějaké paličské nechutnosti.

Lidé ti jako by chtěli pokračovat i zde, v těchto vážných dobách, v malicherných osobních sporech, zapomínajíce, že nebýti ruských Čechů, oni sami byli by nevnesli nikdy do zápasu o českou samostatnost sílu, pohotovost a organizaci.

A tak bez hluku, tiše, skromně ruští Čechové vystoupili s myšlenkou odboje.

Pravili: Spojme se, pojďme společně a zachraňme vlast! A naznačili jedině možné k tomu prostředky, o kterých my z Čech jsme nevěděli, ačkoliv nám bylo vše tak blízké, a mnohý nyní řekne, že to bylo zcela jednoduché.

Naše politické Kolumbovo vejce.

Ruští Čechové vystihli, co máme v tomto historickém okamžiku dělat, a položili základní kámen k českému povstání. Ruští Čechové začali a my Čechové z Rakouska přirozeně pokračujeme v započatém díle.

A jedna věc se nedá napsat, kdybychom vyhledali i sebevřelejší slova.

Je to, co každý poctivý člověk musí vycítit, to, čím jsme povinni ruským Čechům.