|
Leckdy, hlavně však poslední dobou, se o tom
mluvilo, že diplomaté nemají rozum. Tato tvrzení
však může vyvrátit opravdu klasická činnost
diplomata hraběte Rudolfa z Kamelů. Ten měl
rozum, ten měl mnoho rozumu, jak uslyšíte.
Hrabě Rudolf z Kamelů pocházel ze staré
šlechtické rodiny, která lidstvu darovala
nejslavnějšího idiota světa, pana Jana z Kamelů,
skutečně světového muže, který vydal spisy, že
se země točí. Zemřel později jako velvyslanec na
ruském dvoře a byl současnými historiky nazván:
najbolšim idiotem vsego mira, což česky zní:
největší idiot ve vesmíru.
Pan Jan z Kamelů měl syna Karla, který trpěl
fixní ideou, že se stane dvorní dámou. Léčili ho
studenými sprchami na hlavu, až se podařilo mu
to vymluvit. Zanechal po sobě syna Josefa
Antonína, který v útlém věku spadl se schodiště
v zámku na hlavu a promáčkl si lebku, z čehož se
vyvinula u něho tak zvaná traumatická neuróza.
Nedotáhl to dál než na generála a jeho synem
jest právě zmíněný Rudolf.
Když se Rudolf narodil, sešla se rodinná rada,
která se usnesla, že se Rudolf bude muset
věnovat diplomatické dráze, aby obnovil starý
slavný význam hraběcího rodu z Kamelů v říši.
Malý Rudolf na to neřekl ani slova, jen ho bylo
nutno převinout.
To byl jeho první soukromý diplomatický čin.
Později se ukázalo, že to bude dlouho trvat, než
se naučí mluvit - až do osmi let všechno
jmenoval slovem „táta“, jen vestě, kávě a
polívce říkal „máma“.
V deseti letech však bylo již znát znamenitý
obrat. Pomalu, ale jisté rozeznával předměty a
díky šesti učitelům dovedl se v patnácti letech
bez cizí pomoci podepsat a své jméno po sobě
přečíst. Přibrali mu tedy ještě tři učitele,
kteří si dali opravdovou práci, aby ho
připravili pro život. V osmnácti letech tento
ušlechtilý muž uměl již bez chyby odříkat, že
jest pět dílů světa a málokdy při vyjmenování
jich vynechal jeden nebo dva. Bylo vidět, že
jeho inteligence značné vzrůstá a učitelé
uznali, že je třeba, má-li se z něho stát řádný
diplomat, aby věděl, že jsou na světě také
nějaké státy.
Díky své chápavosti a neukrotitelné touze po
vzdělání v pětadvaceti letech, tedy během ani ne
celých sedmi let, znal všechny státy v Evropě
podle jména a v třiceti letech byl již ve
službách vládních, když se naučil hrát makao a
bakarat, k čemuž jevil vrozený talent. Byl
přidělen do ministerstva zahraničních věcí, kam
se vždy přijížděl vyspat po probdělých nocích.
Jednoho dne mu poklepal ministr zahraničních
záležitostí na ramena a sdělil mu, že jest
vyslán s tajným posláním do hlavního sídelního
města sousední říše. Toto tajné poslání byl arch
s různými klikyháky a v tamto šifrovaném poslání
šlo o návrh nějaké smlouvy obou států proti
třetímu, který se poslední dobou nápadně
zadlužil pro větší počet kanonů.
Hrabě Rudolf z Kamelů vzal tašku s důležitou
diplomatickou státní listinou a neprodleně
odcestoval do sousedního státu. Když z nádraží v
cizím sídelním městě odjížděl do hotelu,
zpozoroval, že mu něco chybí. Nechal tašku ve
vagóně. Živou mocí si však nemohl vzpomenout, co
ztratil, co mu vlastně schází a když byl v
hotelu, naprosto se nemohl upamatovat, proč tady
je a co má v tom sídelním městě dělat.
Ani majitel hotelu, kterého si dal zavolat k
telefonu, nemohl na jeho otázku podat bližší
vysvětlení.
Odešel tedy do města a napadlo mu, když už je
tady, že by si mohl také zakouřit.
Vkročil tedy do nejbližšího krámu a žádal o
krabici jemných cigaret.
„Odpusťte,“ řekl vlídně majitel obchodu, „naše
firma jest železářská, žádná tabáční trafika.
Prodáváme všechny možné šrouby, hřebíky, matice,
samovary, z nichž vám můžeme nejlépe doporučit
Creos na petrolej.“
„To jest drzá urážka,“ zvolal hrabě Rudolf z
Kamelů, „vy odpíráte prodat cigarety mně,
zástupci cizí vlády...“
„Patent Creos na petrolej...“ koktal poděšený
obchodník, „opravdu, milý pane, tu je železářský
závod.“
„Z toho bude válka,“ křičel hrabě Rudolf, „naše
vláda si nesmí nechat líbit takové počínání. My
vás rozprášíme do všech koutů světa, to se,
pane, naplatíte miliard válečné náhrady!“
Rozzuřeně vyšel z obchodu a nočním vlakem se
vrátil do vlasti a dal v noci vyburcovat
ministra zahraničních záležitostí.
Pan ministr byl velice rozespalý a když mu hrabě
Rudolf z Kamelů vyložil, že mu odepřeli v cizím
státě prodat cigarety, zívl a řekl: „Milý hrabě,
pošlete jim ostrou notu a teď dobrou noc.“
Hrabě Rudolf po celou noc si opakoval: „Poslat
ostrou notu, poslat ostrou notu, hrome, co to má
být?“
Ráno vyjel do města a jak tak přemýšlí, co za
notu, uviděl nápis na jednom krámě:
Notenhandlung. Neprodleně slezl z automobilu a
vpadl do obchodu.
„Chci nějakou ostrou notu,“ křičel na
prodavačku, „něco hodně ostrého, sakrblé!“
„Tak dáme Rákóczyho pochod,“ pravila prodavačka.
Hodil peníze na stůl, vzal noty a odjel domů,
kde je vlastnoručně zabalil a napsal na ně
adresu cizí vlády.
Skřípaje zuby, odnesl pak sám noty Rákóczyho
pochodu na poštu.
To také byl jeho nejvelkolepější diplomatický
čin. |
