Toulavé house

Radko Pytlík

Převzato z webu http://radkopytlik.sweb.cz  a doplněno o chybějící kapitoly, s laskavým svolením autora.

 Hrob

Přípravy na pohřeb se odehrávaly ve zmatku. Časně ráno po kritické noci dne 3.ledna 1923 byl vyslán Kliment Štěpánek, spisovatelův "písař a sekretář", do nedalekého Kochánova telefonovat Bohuslavu Haškovi, že jeho bratr umírá. Když se vrátil na Lipnici, dozvěděl se, že Jaroslav Hašek už nežije. Uložili mu proto, aby najal bryčku a vydal se naproti k vlaku do Okrouhlic. Když se konečně vše podařilo a konečně vyjeli, zastihli Bohuslava hned za okrajovými lipnickými domky.
Někdo si vzpomněl, že vlastně už 30. prosince poslali do Prahy telegram, musel s ním jít na dráhu zvláštní posel. Stálo tam: "Bohuslavu Haškovi, banka Slavie, Praha. Přijeď ihned se Zaplatilem. Čekáme u vlaku v Okrouhlicích."(Zaplatil byl medik, který měl na starosti péči o Haškovo zdraví.)
Když Štěpánek příchozímu sdělil, že bratra už neuvidí živého, byl Bohuslav zdrcen. Zdržel se nějaký čas v lipnické hospodě, plakal, mnoho plakal, ale do domku pod hradem se podívat nešel. Nesnesl by prý pohled na mrtvého. Již odpoledním vlakem se vracel do Prahy a sliboval, že nechá rakev převézt do Prahy a zařídí tam důstojný pohřeb žehem. Pak už se nepřihlásil.
Druhého dne hlásí Kliment Štěpánek na okresním hejtmanství v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, že zemřel Jaroslav Hašek, český spisovatel. Do matriky bylo zapsáno, že mrtvý bude zpopelněn.
V domku pod hradem vládl dále chaos. Bezradná mladá žena střídavě štkala a střídavě vařila čaj s rumem. Trousily se kondolenční návštěvy. Mrtvý ležel na holém stole v dolní místnosti. Jako čestná stráž seděl tu malíř Panuška s lahví koňaku a črtal si ve svém skicáku. Posmrtný portrét. Také on Haška naživu nezastihl.
Bizarní situace plná zmatků se prodlužovala. Jelikož se z Prahy nikdo neozval, nezbylo než jednat na vlastní pěst. Mladičký písař objednal u truhláře přepychovou bílou rakev. Kdo to ale zaplatí?
Místní lidé radili, aby objednávku u drahého truhláře odřekl. Z úsporných důvodů objednali novou rakev, lacinější. Než však náhradní truhlář vzal míru a rakev zhotovil, nadešel den pohřbu. Hrubá černá truhla přišla až na poslední chvíli.
Mladá vdova, Ruska, byla zoufalá, plakala nad mrtvým mužem i nad svým postavením.Co s ní nyní bude? Octla se naprosto bez peněz. Obřad i rakev byly objednány na dluh. Na pohřeb sice přijela choť nakladatele Synka, jenž s velkým úspěchem vydával Haškovo dílo, ale ta prý nebyla zplnomocněna k placení ani k poskytnutí půjčky.
Mladý Štěpánek vyřizoval všechny náležitosti s energickým panem Zaplatilem, rodinným přítelem, jenž byl telegramem narychlo povolán. Společně s učitelem Marešem se odebrali na faru. Tam je čekalo nepříjmené dohadování. Farář považoval Haška za bezvěrce a odpíral mu poskytnout církevní pohřeb. Trval na tom, aby byl Hašek pohřben v koutě za márnicí, tam, kam pohřbívali sebevrahy. Po dlouhém dohadování svolil, aby nebožtíka uložili u zadní zdi.
Tradovalo se, že mezi farářem Semerádem a známým humoristou panovalo napětí kvůli jakémusi šibalskému kousku. Hašek prý v hospodě najal starého flašinetáře, aby hrál pod okny fary známou odrhovačku. Dal prý mu stokorunu, když tam vydrží hrát celé dvě hodiny. Podle svědectví z dopisu, adresovaného Jarmile Haškové, si však farář zemřelého spisovatele svým způsobem vážil:" S Vaším panem manželem Jaroslavem Haškem mluvil jsem dvakráte. Poprvé tuším asi v červnu 1922, kdy vracel jsem se ze školy venkovské a on vyšel mi vstříc z vinárny zdejšího žida, byl hodně napilý, žádal mne o prameny historické zdejšího hradu, že chce něco napsati. Slíbil jsem mu ochotně, že co ve zdejším archívu jest, ochotně dám mu k dispozici. Pak jsem slyšel, že zakoupil domek a dal ho opravit. Setkával jsem se s ním na náměstí a vždy slušně pozdravil. Pak jsem šel tuším ke konci listopadu 1922 do zdejšího biografu a on tam byl s tou Ruskou. Seděli zrovna za mnou. V přestávce šel jsem na chodbu si zakouřit a on přišel za mnou a začal se mnou hovořit, že mne navštíví, že jest jiného světového názoru, než jsme já! Poznal jsem, že není katolík, ale zval jsem ho, jen aby přišel: myslil jsem, že toho potřebuje ke svým studiím. Ale bohužel již nepřišel...Dle mého soudu byl to dobrý člověk, ale dal se snadno strhnouti jinými v alkoholických záchvatech."
Farářův odpor k tomu, aby mrtvý humorista byl pohřben na katolickém hřbitově, byl založen na nedorozumění. Od svého sňatku v roce 1910 byl příslušníkem církve a nikdy z ní nevystoupil.
Hrob Jaroslava Haška se tedy nachází v pravém horním rohu barokního hřbitova. Původně to byl skrovný rov, porostlý jen travou. Na víc v té chvíli nebylo. Teprve po létech vznikl z podnětu Eduarda Basse jakýsi "Komitét k uctění památky Jaroslava Haška" a za přispění dědiců byl hrob obložen masívními deskami z posázavské žuly.
Pomníček zhotovil kamenický závod pana Charamzy, smutečními břízkami ho osadil zahradník Bedřich Vacek. Památník ve tvaru otevřené knihy byl vyzdoben nápisem:"Austrie, tak zralá nebylas snad nikdy k pádu, tak nikdy odsouzena, nikdy prokleta..." Je to citát z jedné Haškovy legionářské básně. Na druhé straně stálo: Na památku autora Švejka.
Po létech si s památníčkem opět zahrála náhoda a nápis byl jako nevhodný odstraněn. Zůstalo jen: Jaroslav Hašek, autor Osudů dobrého vojáka Švejka. * 30.4.1883, †3.1.1923.
Jen mrtvé šifry. A jednou za rok čersvé věnce.
Kolem Haška panovalo vždy mnoho zmatků a nejasností. Mluvilo se o něm pouze s úsměvem, jako o povedeném šibalovi a šprýmaři z pražských kaváren a hospůdek. Ve snaze psát o humoristovi ležérně a vtipně vyprávěly se anekdoty. Vznikla tak celá "haškovská" literatura, která jakoby nahrazovala a zastupovala skutečný život. Stovky humoresek a povídek ležely rozptýleny a ukryty ve stovkách kalendářů a časopisů.
Hašek sám uváděl přátele ve zmatek tím, že měl pověst lehkovážného humoristy a pijáka. Nikdo netušil, že by se za touto maskou mohlo skrývat něco vážného. Nikdy se nesvěřoval, neodhalil své tgajné mylenky ani své nitro. Vždycky se choval tak, jako by chtěl za sebou zamést stopy, zakrýt, co ve svém nitru cítil a kým opravdu byl. Dokonce i svou smrt nechtěně proměnil v žertovnou mystifikaci.
Podle pověsti vlastně "zemřel" již několikrát. Během války proběhla v novinách zprávička, že byl zabit opilými námořníky v přístavní krčmě v Oděse. Jindy vznikla fáma, že prý byl zastřelen v Rusku rozhořčenými legionáři. Záhy se proslechlo, že je naprosto živ a zdráv a že je na Sibiři sovětským komisařem.
Humorista, jenž už několikrát "přežil" svou smrt, byl považován za nesmrtelného. "Nejslavnější mystifikátoři... jsou bídnými žabaři proti genialitě, jakou prokázal Jaroslav Hašek," napsal Eduard Bass."Dnes koluje jeho jméno znovu novinami. Jakým právem dělá si umrlec z nás legraci?"
Tu se k obrovskému překvapení zjevil Hašek v Praze, po pěti letech nepřítomnosti. Ale byl to jiný Hašek. Pohublý, zatrpklý, jen zřídka usměvavý. V záplavě haškovských anekdot a pověstí zpráva o jeho úmrtí kdesi na českomoravské vysočině zcela zapadla. Mnozí se domnívali, že je to další žert nebo mystifikace, kterou chce humorista napálit veřejnost. Ranní Tribuna sice otiskla dne 4.1.1923 noticku, ale pojistila se otazníkem.
Mladý redaktor Michal Mareš nedbal na varování zkušenějších kolegů a rozejel se přímo na Lipnici. Navštívil i domek pod hradem, vyslechl některé podrobnosti a rychle spěchal zpět, aby zčerstva sepsal svůj nekrolog. Na druhý den se k jeho zprávě připojilo několik vzpomínek starých přátel a pamětníků. A dost.- Mrtvý Hašek Prahu nezajímal. "Obrovský talent," řeklo se, "mohl napsal velikánské dílo, kdyby tolik nepil..." Hladina zájmu se brzy uzavřela. Přehlušila ji nová senzace - atentát na ministra financí Rašína.
Už během svého života vytvářel Hašek kolem sebe legendární pověst. V paměti přátel utkvěl jako pověstný bohém a piják, tulák a výtržník, jenž si ze všeho dělal legraci. Nejprve z Rakouska pak z války a konečně i z bolševiků. Haškův život byl skládán jako mozaika historek a anekdot. Nebyly-li po ruce pravdivé zvěsti, začali si je pamětníci vymýšlet. U Haška bylo vše dovoleno. Vznikl jakýsi mýtus. Jako by nebyl jen autorem, ale i postavou svého díla. Hašek a Švejk, to v mysli čtenářů splynulo dohromady.
Proto se o Haškovi jako o spisovatelo mluvilo jen s úsměvem, lehkovážně. Proč ho také brát vážně? Vždyť to byl "jen" srandista a opilec. Jak taky skloubit dohromady tolik protikladných detailů a paradoxů? Mohl veselý Bakchus pražských hospod a vináren, tento šibalský Enšpígl a bohém vůbec něco myslet vážně? Takové podceňování provázelo Haška v životě i po smrti. A různí přítelíčkové a anekdotáři to bezděčně potvrzovali. Po pravdě nutno říci, že k tomu přispěl i sám Hašek. Zakrýval své činy ironií a mystifikací, takže se nikdy nevědělo, jak to skutečně myslí.
Stejný zůstal i na Lipnici.
Místní obyvatelé v něm viděli hospodského zahaleče. Horácký chléb je tvrdý, člověk se musí za ním po celý den pěkně otáčet. A tu se tu objevil člověk, který zdánlivě nic nedělal, ráno dlouho spal a večer flámoval, prováděl alotria a tahal chlapy do hospody. Nežil si valně. Přitom měl peníze na utrácení a rád je rozhazoval. Díky jeho dobrácké marnotratnosti se na něho lepili různí povaleči a lidé "světští", brusiči nožů, vandráci a světoběžníci. Byl neustále obklopen kumpány, které k sobě zval a za které platil, když spolu páchali různá alotria.
Pan učitel, pan farář a pan starosta, ti se také nepředřeli, jenže to byli "páni" a sedali v hostinci U české koruny u stolu s ubrusem. Ale pan Hašek? Což se neříká, že je to komunista a neznaboh? Nevystává po celé dopoledne U Bondyho ve vinopalně (po chalupě se tu říká U Koželuhů), a nepřiťukává si s každým, kdo přijde? Malou Vlastičku Holanovou poslala maminka pro droždí. Hašek, který tu stál s několika pány, jí nabídl: "Chtěla bys?", a dával jí cukrátka, v dětské řeči řečené "špalky". "Jenže musíš ukázat, jestli umíš Otčenáš," řekl jeden z pánů žertem. Děvče zadrhávalo a hosté se smáli. Máma jí doma vyhubovala: "To že sis vzala od Haška, od toho ochlasty? A židi se ti smáli Otčenáši? Že se nestydíš!"
Předsudky a nedůvěra, kterými jsou mylomyslní lidé obestřeni, projevuje se ve venkovském sídle zvlášť výrazně. Přes tyto hráze se Hašek dovedl snadno přenést: tu vtipem, tu zajímavým nápadem, řečeným s dobráckým úsměvem. I jeho způsob seznamování byl zvláštní. Většinou někoho neznámého nejdříve napadl, urazil, vyvolal konflikt. Pak obrátil jak forman na místě a usmířil si dotčeného dětsky naivní prostotou anebo vtipem. Ve venkovském sídle imponoval tím, že prošel půl Evropy a půl Asie a dovedl o tom zajímavě vyprávět. Rád vyvedl šibalský kousek, mohl-li tím přispět k obecnému veselí. Vznikla další vlna vyprávění a historek s názvem: Hašek na Lipnici.
Vyprávělo se například, že když vkročil do hospody, poručil všem přítomným nalít. To platilo zřejmě až později, když měl určitý příjem za Švejka.- Jindy prý obdarovával vandráky, kteří se objevili na Lipnicí botami, které kupoval od "dvorního ševce" Krupičky. Ale podle Klimenta Štěpánka bylo těch obdarovaných snad jen několik, Hašek měl tehdy hluboko do kapsy.
Mluví se o jeho dobrém srdci. Jednou odnášel z pošty na tehdejší dobu značnou zásilku, asi 200 korun. Potkal jakousi shrbenou babku a strčil jí peníze do ruky. Měl ohromnou radost z toho, že mu pak chtěla políbit ruku jako panu faráři. Jenže to nebyla pravda vůbec. Pošta byla totiž umístěna přímo naproti jeho pokojíku. Ale co na tom, legenda vzniká z radosti ve vyprávění. ( Mnohé z těchto historek zachytil při svém pobytu na Lipnici E.A.Longen. Vtělil je do své monografie o Haškovi a "pamětníci" se pak své příslušné "vzpomínky" naučili nazpaměť z Longenovy knihy!) V celé plejádě knih o Haškovi, ač jsou různé dokumentární hodnoty (Sauer, Hájek, Kuděj, Menger, Opočenský), postrádáme jednu důležitou dimenzi: původní atmosféru situací, v nichž Haškův humor vznikl. Postrádáme tu jeho originalitu, vtip, bleskové nápady, jež se rodí jen z konkrétních, intenzívně prožitých okamžiků. Musela to být obrovská tvůrčí intuice, jež mu umožňovala, že z prchavého času vyjímal právě jen ty momenty a detaily, jež jsou vtipné a humorné.
Nebudeme proto "haškovské" historky opakovat, ani je nemíníme vyvracet. Zajímá nás jediné: proč byl Haškův život tak dlouho obestřen houževnatě se šířícími výmysly a předsudky?
"Byl prostý a asi tak záhadný jeko malé děcko," prohlašuje jeho blízký druh a společník Franta Sauer. Haškova žena Jarmila k tomu dodává: "Základním rysem jeho povahy byla měkkost, rychlý přechod z nálady do nálady, okamžitá aklimatizace, touha upoutat pozornost, zesměšnit, karikovat." Stačí to k zevrubné charakteristice této složité lidské bytosti?
Každá událost, tedy i lidský život, je výrazem vrozených dispozic, vůle, ale i mnohoznačných a neopakovatelných podmínek. Žádná interpretace proto nemůže vystihnout minulost dokonale, přesně a do všech důsledků. Na pozadí legend a výmyslů, jež Haškův zjev obklopují, objevuje se před námi obtloustlý, v podstatě dobrácký, mnohdy však poněkud netečný a až krutě lehkomyslný člověk, kterému pro zvláštní, do široka kolébavý způsob chůze říkali kočové ze Žižkova - "toulavé house".
Podáváme zde fakta, mozaiku, hodnocení nechť si vytvoří čtenář.
Hašek totiž není postavou neproblematickou. Neměl respekt k autoritám, odhaloval prázdnotu symbolů a šifer, kterými se společnost řídila. Neunával mystéria a dělal si žerty z těch, kteří je uctívali. Byl zapřisáhlým kritikem a posměváčkem, jeho přirozeným výrazem byla ironie a sarkasmus. Ve Švejkovi se pak vysmál celému světu. Byl v jeho povaze zaklet ďábel negace, anebo šlo o hořkost z ponižujícího postavení a o zraněnou něhu?
Odpověď na tyto otázky nenalezneme ani Švejk, i když je s ním Hašek nerozlučitelně spojován. Vždyť právě Švejk je vybaven složitou, mystifikující maskou, která podobně jako postavy Shakespearovy vzbuzuje další otázky. Ve spleti dosud nevyjasněných sporů a polemik by něměla zapadnout zdánlivě prostá otázka: jaký to byl člověk, jenž vytvořil přední dílo naší a světové literatury?
Život mu dal úděl outsidera, tuláka a revolucionáře: literární historie v něm vidí bohéma a jednoho z našich "prokletých básníků". Co však bylo základem Haškova věčného neklidu a jeho nespoutaného temperamentu?
Začněme od hmotných důkazů Haškovy existence, vše ostatní bylo zahaleno do pozdějších výmyslů a legend. K nim patří Haškův hrob na starém lipnickém hřbitově. Leží na vyvýšenině pod historickou Bílou věží, jež byla kdysi součástí opevnění starobylého hradu. Na venkově, kde lidé žijí blízko přírodě, s přirozeným koloběhem vzniku a zániku života, je i smrt člověka jaksi prostá a přirozená. Na vesnickém hřbitově vládne klid, samota, rezignace. Ten tam je shon, ctižádost, násilí a zvůle. Nadčasový klid hřbitůvku je výrazem věčného běhu přírody, vzniku a zániku, zákonu množství.
Zde leží spisovatel a humorista Jaroslav Hašek. V jeho sousedství byl hrob Josefa Stehlíka, principála venkovské divadelní společnosti. Hašek kprý jednou jel do Prahy cosi vyjednávat v nějaké jeho záležitosti. Málem by zůstal zapomenut jako onen dnes neznámý komediant. Co způsobilo, že se stal nesmrtelným? Byla to náhoda, jedna z nejpodivnějších okolností v životě i v literatuře. Tato náhoda má prostý název - Švejk. Bez Švejka by byl Hašek jen zapadlým a málo známým českým humoristou.
Také toto dílo je obestřeno legendou. Po autorově smrti zůstal román torzem: někdo dostal nápad pokračovat v něm za pomoci mystérií. Na Lipnici přijeli z redakce Českého slova v doprovodu media a vyvolávali "ducha" Jaroslava Haška. Zapisovali pečlivě všechno, co jim duch nadiktoval. Jenže to nebylo ono. Pokus dopsat román za pomocí tajemných věd okultních se nezdařil. Čas díla je fatálně spjat s životem tvůrce: tento čas se 3. ledna 1923 zastavil.
Namísto chystané tříkrálové oslavy, kterou Hašek ve svém domku připravoval, se do Invaldovy hospody začali trousit smuteční hosté. Hospoda byla brzy nabita domácími i přespolními. V zadní místnosti před kuchyni seděl u nepokrytého stolu malíř Panuška, zvaný "báťuška", pak v pestré směsi starosta Rajdl, mistr kameník Vacek, lesmistr Böhm, obecní policajt Štěpánek, "pan otec" Kolář z Kochánova, švec Krupička, nadlesní z Kejžlice a jiní v pestré směsici. Haškova družka Šura a její přítel, mladý doktor z Prahy přijeli z Havlíčkova Brodu viditelně rozrušeni, neboť se nepodařilo vyzvednout Haškovu životní pojistku a vraceli se bez peněz. Kdo to všechno zaplatí?
Z Prahy přijel jen věrný druh Zdeněk Matěj Kuděj a Haškův jedenáctiletý synek Ríša se strýcem Mayerem. Čiperný hoch s očima jako trnky je jediným světlým bodem v ponurém okolí. Srká sodovku a do pláče se mu nechce. Vždyť viděl svého otce jen dvakrát či třikrát v životě. I to tvoří podivuhodně zakřivenou čáru humoristova života.
Pak se dav sešikoval k smutečnímu průvodu. Kolem nervózně pobíhal věčně neklidný učitel Mareš. Po blátivém Silvestru začalo mžít a vítr vháděl do tváře drobné ledové krůpěje. Od země lehce přimrzávalo. Muzikantům, kteří vyhrávali smuteční marš, zaléhaly trumpety. Jejich zvuky kvílivě klesaly, hluše duněly činěly a bubny dutě zaznívaly v mrazivém vzduchu. Mraky pokrývaly oblohu, která potemněla jako pod duchnou.
Sobotní pohřeb byl na místní poměry dosti důstojný. Vždyť to bylo poprvé, co na Lipnici zemřel český spisovatel. Lidé se dostavili bez rozdílu stavu a politického přesvědčení. Rakev nesli na hřbitov místního Sokolové, nad hrobem mluvil vzdělavatel Jednoty Bedřich Mareš. O pohřební obřad se postarali starosta Sokola a sládek Jaroslav Štolc spolu s Hubertem Böhmem, správce místního velkostatku. Největší starosti a běhání však měl mladičký Haškův písař a "sekretář" Kliment Štěpánek.
Sokolský pěvecký sbor, řízený varhaníkem Niederlem, zapěl chorál Anděl lásky od Beethovena. Nakonec zahrála kapela státní hymnu.
Po pohřbu každý spěchal zahřát se znovu do hospody. Pilo se pivo a vařil se grog na památku zemřelého, aby i on měl nahoře co pít. Nikdo už netruchlil, ani neželel. Snad jen hrstka nejbližších přátel, kteří seděli zaraženi nad nenadálým odchodem svého oblíbeného společníka, který žil až příliš intenzívně a zemřel až příliš mlád. Bylo mu necelých čtyřicet let. Ale i oni zapomenou.
Truchlící pozůstalí se dělili na dvě sorty: stavitel Herink, kterému Hašek zůstal dlužen za dostavbu domku, truhlář, jemuž nebyla zaplacena modřínová ložnice, dosud složená v horní místnosti, kupec, u kterého "visel" dluh za drobné nákupy, ba i hostinský Invald, ti všichni zachmuřeně počítali, jak přijdou ke svým penězům. Šenkýř Mucha, starosta z Dolního Města, vysoký kostnatý blondýn, jen lehce máchl rukou. Také jemu zůstal Hašek dlužen za útratu na posvícenské zábavě. "Stálo to za tu psinu s ním", řekl Kudějovi. "Smazal jsem to, hned jak jsem se dozvěděl, že zemřel."
Nikomu nenapadlo, co tímto dnem ztrácí česká kultura.
K mrazivě deštivému tříkrálovému dni se váže tato drobná vzpomínka. Haškovo tělo bylo pitím a dlouhým poleháváním jakoby opuchlé, vážil prý přes sto kilogramů. Když bylo tělo po určité námaze vloženo do rakve, nastala potíž. Z dolejší místnosti, kde Hašek zemřel, vedou nahoru úzké točité schody. Ačkoliv byl dům plný lidí ochotných pomoci, nemohli s rakví nahoru projít. Museli ji proto vysunout ven oknem.
Ještě jeden detail, týkající se hrobu. Náhrobní kámen ovívaly svými větévkami smuteční břízky. Jakýsi podivínský profesor, prý rodák z Lipnice, si později vzal do hlavy, že tu břízky překážejí. Obrátil se s tím na místní odbor Čsl. obce turistické a na úřady. Když nenašel odezvu, jednoho dne břízky podťal. Haškův hrob zůstal zásluhou lidské pošetilosti skromný a obyčejný.

Domek č. 185

Dalším hmatatelným pozůstatkem po mrtvém humoristovi je malý domek, krčící se při cestě pod hradem Lipnicí. Žila v něm dlouho Haškova ruská družka Alexandra Gavrilovna Lvova, které se říkalo Šura. Hašek o ní rozšířil fámu, že byla v Rusku kněžnou a že ji sám zachránil před bolševiky. Na úředních listinách ji dokonce označoval titulem "kněžna" Alexandra Lvova.
Skutečnost byla ovšem jiná. Alexandra se narodila v rodině vesnického ševce v obci Peťakovo v Birském újezdu. Otec všechno pravidelně propíjel a děti zůstávaly bez obživy. Při sčítání lidu přišel do rodiny úředník, písař vinných sklepů Malojaroslavcev. Šurička se mu zalíbila a přijal děcko za své. V sedmnácti začala pracovat v Ufě v tiskárně obchodníka Jackeviče. Nejprve pobíhala po městě jako poslíček, pak se stala nakladačkou a litografickou tiskařkou. Bylo jí jedenadvacet, když došlo k revoluci a podnik zabralo politické oddělení páté sibiřské armády. Správcem se stal tehdy šestatřicetiletý Čech. Postával u jejího stroje a Šura ho pozvala do rodiny. Když se armáda přesunovala do Belebeje i s polní tiskárnou, komisař onemocněl tyfem a Šura ho ošetřovala. Nikdy jí to nezapomněl. Pak ho následovala na cestě z Ufy do Irkutska a v Jekatěrinburku se vzali. Odhodlaně s ním odjela i do neznámé země, do Československa.
Z toho, co potom prožívala, skoro nic nechápala. Neuměla česky, četla i rusky velmi špatně. Haškovy práce a Osudy dobrého vojáka Švejka znala jen z vyprávění. Nemohla pochopit, proč se její druh po návratu do vlasti náhle změnil. Na Sibiři se nedotkl alkoholu! Když mu Šuřina matka nabídla jednou stupečku vodky, prudce ji odmrštil. Nyní začal zase popíjet a flámovat se svými kamarády. Alexandra byla překvapena, jak se s ní v Jekatěrinburku mohl oženit, když se ukázalo,že doma měl syna a ženu, se kterou nebyl rozveden?
Kultivovanější žena by byla tak kontrastními imperativy mužovy povahy rozvrácena, zdrcena. Ne tak Šura, prosté děvče z tatarské vesnice. Její bytost se řídila citovými, elementárními instinkty. Snad právě proto měla to, co Hašek, jenž vše rozbíjel a znejisťoval, nejvíce postrádal: pudovou ženskou příchylnost a vytrvalost. Svou roli tu možná sehrálo i pověstné "východní" flegma. Šuřina netečnost a trpnost se v jejím novém postavení proměnila v nutnost: její druh byl v cizím a neznámém prostředí jedinou oporou.
Vzájemné soužití nebylo ovšem ani lehké, ani harmonické. Šura zprvu Haškovy pijácké "výlety" tolerovala a snášela, když se vracel opilý a bylo mu zle. Domnívala se, že jde o občasné záchvaty a pijáckou "chandru". Po čase si všimla, že to jde "do peněz" a začala Haška po hospodách hledat. Doprovázel ji Haškův "nakladatel" Franta Sauer, nebo mladičký básník a "sekretář" Ivan Suk, když oba kumpáni šli někam do Prahy "za penězma". Šura s doprovodem bloudila po pražských kavárnách a vinárnách a měla-li štěstí, natrefila Haška v nějakém lokále. Sedávala pak trpně po jeho boku, usmívala se výkřikům a hádkám rozčilených hostí a čekala na okamžik, až bude její druh "zábavou" unaven a vyslechne pobídku, aby se šlo domů.
Prostá ruská dívka nemohla Haškovi nic dát, ničím ho obohatit, nemohla se stát literární důvěrnicí, nemohla být zábranou v jeho výstředním životě. A to rozhodovalo. Instinktivně vystihla největší nebezpečí: společnost kumpánů a neustálé pití. Kdyby Hašek propadl alkoholu, přineslo by to záhubou oběma. Byla mu proto nablízku vždy, kdy toho potřeboval. Svým ženským instinktem vycítila na dně jeho bytosti bezbranné dítě, jež sice dovedlo být i vrtošivé a kruté, ale které ve skutečnosti bylo bezelstné a slabé. Vytušila, že Hašek nemá a nebude mít sílu ji opustit. Jeho organismus, zesláblý pitím a ponocováním, unavený dobrodružným "výletem do dějin", jak žertem nazýval svou sibiřskou anabázi, snesl už jen pudovou příchylnost ruského děvčete.
S ženskou žárlivostí Alexandra poznala, že její druh vzpomíná na minulost a navázuje styky s první ženou Jarmilou. Aby odvrátili její pozornost, nazývali ji se Sauerem "tetičkou". Nakonec se vše prozradilo a chudák Franta, který se stal prostředníkem a poslíčkem stárnoucích manželských "milenců", stal se hromosvodem výčitek a nářků. Šura vycítila pohrdání své předchůdkyně. Záviděla "tetičce", že je vzdělaná a že rozumí literatuře. Žárlila však zbytečně. Jarmila sice jako první poznala Haškův talent a ocenila jej. Chtěla se obětovat a stát se jeho literární důvěrnicí. Právě to však vedlo k rozpadu jejich krátkého manželství. Je-li někdo zcela pohlcen tvůrčím záměrem, podřizuje mu veškerou energii i mysl. Instiktivně se brání příliš náročnému vztahu, který by jej zničil a rozvrátil.
Šura na rozdíl od Jarmily měla jednu přednost: nechtěla Haška změnit ani převychovat. Věděla, že ho musí brát takového, jakým byl: buď s ním vydržet, nebo odejít. Jen žádné výčitky, napomínání, žádosti o peníze a starat se, co s ním bude.
Duševní prostota ruského děvčete byla balzámem na Haškovu duši, rozjitřenou nenávistí a nepochopením. Konečně měl nablízku někoho, kdo od něj nic nechtěl, nesnažil se ho převychovat nebo polepšit. To ho osvobozovalo a uvolňovalo. Také dříve měl kamarády, kteří ho nepřevyšovali, kteří se chutě podíleli na šaškovských kouscích a poddávali se výstředním nápadům. Proto snesl i tak prostou a nenáročnou bytost, jakou byla Šura, sirotek z tatarské vesnice.
Po onom tříkrálovém pohřbu domek pod hradem nakrátko utichl, po čase však znovu oživl a rozezvučel se v nebývalé míře. Kluci, kteří zvědavě nakukovali dovnitř, viděli "Haškovu Rusku" jak věčně sedí na kanapi a kouří. V létě pak na verandě pletla a přitom vyhrávala na gramofon. Její zpočátku napjatá finanční situace se postupem doby zlepšila. Mohl za to opět podivný Haškův "vynález", ten dobrý voják Švejk.
Už za autorova života docházely na lipnici slušné částky, ale pan spisovatel nedovedl peníze udržet a zanechal spoustu dluhů.(Díky benevolenci soudních úředníků byly svršky odhadnuty na 400 korun. Konstatováno též, že Haškovy spisy jsou zcela vázány na historickou situaci a po čase pozbydou platnosti.) Podle poslední vůle byla Šura jmenována univerzální dědičkou, ale advokát Jarmily Haškové platnost závěti pozastavil. Nakladatel Synek proto okamžitě přestal vyplácet dividendy. Věřitelé se slétali jako vosy a zvláště někteří vymáhali své částky vehementně. Truhlář si dokonce odvezl svou modřínovou ložnici, která byla dosud složena v horní místnosti.( Do konce života spal Hašek na kovové "drátěnce".) Bylo nutno zaplatit dluh u restauratéra Invalda, mzdu písaři Štěpánkovi a služce Terezce Šponarové. Na přímluvu starosty Josefa Rajdla si Šura vypůjčila ve spořitelně 10 000 korun jako hypotéku na domek.
Z neutěšené situace ji vysvobodil Haškův Švejk. Brzy po smrti autora získal obrovský ohlas u nás i ve světě. Po skončení dědického řízení(Šura dostala 9 šestnáctin, Haškův synek 7 šestnáctin) ze sebe mladá vdova setřásla všechny starosti.Spodní část domku pronajala krejčovskému závodu a pobývala nahoře, kde pořádala čajové a hudební dýchánky. Zajímali ji mladí muži, vždyť byla velmi mladá a chtěla žít. Pořádala čajové dýchánky, na které chodily nejvíce Rusky z okolí. Nejčastějším jejím hostem byla Uška, totiž Anna Sergejevna Ponomarevová, žena lesníka Jarky Koláře z nedalekého Kochánova. V létě k ní přijížděla jiná Ruska, manželka výrobce pian Brože, kterou si jako mnoho legionářů přivezl z anabáze. S ní se Šura stýkala již za Haškova života, jak svědčí snímek odpolední společnosti v orlovské hájovně u lesmistra Vacka. (Na témže snímku je jakýsi pan Barchánek, který Haškovi nabízel tehdy nepostradatelnou novinku-psací stroj.)
Uvolněná zábava a nevázaný život v domku č.185 vzbudily nelibost místních žen. Po jedné místní tancovačce si na ni místní panímámy počkaly na záchodě, natřely ji dehtem a posypaly drobným peřím. Obrany paní Šury ovlivnil energický Mudr. Zaplatil, ruský emigrant, jenž se s Haškovými seznámil už na parníku při návratu do Československa. Medik Zaplatil se mladé vdově věnoval, neboť za její peníze dostudoval (bydlel v Praze u nakladatele Synka). Nakonec se usadil jako praktický lékař v Holešovicích a Haškovu vdovu si vzal. Po jistém čase změnil jméno na Věrný a přesídlil do Roztok. ( Za nacistické okupace se k Šuře nepěkně zachoval. Dividendy přestaly, neboť Haškův román byl nacisty zakázán, a Šura onemocněla duševní poruchou. Pan doktor Věrný ji vystěvoval z vily do zahradního altánu, kde trpěla samotou a chladem. Po válce Věrný emigroval a bezmocná Šura se dostala do "péče" různých ošetřovatelů. I její osud značně ovlivnil Dobrý voják Švejk.
Domek č.185 měl už za Haškova života významnou roli. Po létech napětí a dobrodružných cest, po neblahé "procházce do dějin", se Hašek chtěl usadit, získat konečně domov a klid k duševní práci. Mluvil o tom, že si z hořejší místnosti vybuduje pracovnu, kde bude psát a občas že vyjde a pohovoří se sousedy. Dole si Šura založí malé hospodářství a budou na stará kolena konečně slušně žít.
Nezřídka si tulák po neklidném životě uchovává na dně své duše křehký sen o domově. Lidé spokojení a blahobytní v tom mohou vidět přílišné rozcitlivění, sentimentální idylu. Ale takový sen bývá i výsledkem trpké životní zkušenosti.
Proč Hašek opustil pražské žižkovské prostředí, na které si po návratu z Ruska opět zvykl? Už delší dobu byla finanční situace nakladatelství Sauer, Hašek a spol. neudržitelná. Tiskárna naléhala na dodání textu, vydávání sešitů vázlo. Pomýšlelo se na to, že Hašek by mněl jít někam na venkov, kde by měl klid a kde by se zbavil i stálého rozčilování. Hledá si "letní byt" nejprve na Ondřejovsku, pak, v květnu 1921, má zajištěn pobyt kdesi na Mělnicku. Chybějí však peníze na cestu.
Jeho osobní situace se neúnosně komplikovala. Obnovil citové pouto k paní Jarmile, snad doufal, že mu existenčně pomůže. Napětí mezi jeho oběma právoplatnými ženami však vzrůstá.Chytrácky mhouře oči prohlašoval k Sauerovi:"Mám dvě ženy a obě klamu." ( Obvinění z bigamie se naštětí vyhnul. Československá republika dosud neuznala Svaz sovětských republik de jure a sňatek v Krasnojarsku proto nebyl uznáván za právoplatný.)
O Haškových potížích vykládá Sauer v hospodě U Jelínků v Charvátově ulici. Má-li být jeho tak skvěle započaté dílo dokončeno, nutno "toho klacka" dostat někam ven, do zdravějšího a hlavně klidnějšího ovzduší. Dobrák Panuška hned rozhodl, že vezme Haška s sebou na Lipnici. "Tohle místo je pro Haška jako stvořené, znám to tam dokonale. Každý rok tam jezdím v létě a když je sníh i v zimě." A dodával potěšeně: "Já budu malovat, on si může někde v lesíku klidně psát. Nikdo ho nebude rušit. Budeme jeden druhému dodávat chuť k práci."
O datu odjezdu rozhodla náhoda, jako ostatně o všem v Haškově životě. Podle jedné anekdoty šel humorista se džbánem pro pivo, džbán prý zůstal v hospodě a Hašek odjel na Lipnici. Ve skutečnosti to bylo asi složitější. Spiklenci vystihli okamžik, kdy Šura odešla na nákup. Pak táhli ze Žižkova dolů do Prahy, kde u Jelínků zastihli Panušku, připraveného na cestu. Hašek se nabídl, že mu pomůže s malířským náčiním. Slovo dalo slovo a na nádraží odjížděli společně.
Do Světlé nad Sázavou přijeli týž den, 25. srpna 1921. Když zaklepali na dveře hostince U české koruny, byla už téměř noc. Ten den panovalo značné vedro, z polí se sváželo obilí. Od železniční stanice z Okrouhlic na Lipnici je to pešky sotva dvě hodinky, ale na cestě je pěkná řádka zastávek a Hašek neustále připomínal: "Člověk míní,ale hospoda mění." Když zavírali v hospodě v Radostovicích, rozhodl Panuška, že se ještě zastaví u mlynáře Koláře z Malého mlýnku. Na Lipnici přišli už řádně zmoženi.
Hostinský Alexandr Invald uvítal nejprve malíře, pro něhož byl v prvním patře připraven pokojík. Druhého pána neznal. Na spisovatele však nevypadal. Oblečen byl dosti nuzně a k údivu všech neměl vůbec žádné zavazadlo. "Vyspí se u mne nahoře a zítra mu připravíš vedlejší pokoj," přerušil dobrácký Mistr Invaldovy rozpaky.
Klidné horácké městečko se Haškovi zalíbilo."Bydlím ted přímo v hospodě, nic lepšího mne nemohlo potkat," říkal spokojeně. Panuška se za něj zaručil na útratu do pěti set korun, vystavili o tom dokonce písemný doklad, tak zvanou "kuratelu". Jedlo se a pilo vesele. Oba přátelé chodili spolu po okolí, Panuška tu maloval, Hašek pomáhal se stojany a plátny, vyprávěli si.
Nejraději spolu pobývali na hradě, neboť oba měli zálibu v bizarnostech a ve starém romantickém prostředí. Tehdejší správce lesmistr Böhm jim zapůjčil klíče od hradu, takže sem mohli zajít, kdykoliv se jim zachtělo. Z ochozů hradu je pěkná vyhlídka na zalesněné Posázaví i na zvlněnou Českomoravskou vysočinu. Krajinář Vysočiny Panuška byl ve svém živlu, snažil se zachytit překrásný výhled do krajiny na všechny strany s různými valéry. Potom si udělali na nádvoří ohníček a pekli vuřty, zpívajíce přitom staré rakouské vojenské písničky.
Brzy po svém příjezdu zasvětil Hašek hrad pijáckou slavností. Zúčastnil se jí též učitel Oldřich Šikýř, lipnický bohém, který se rozparádil a pak někde v přítmí usnul. Mezitím se hrad zamkl a šlo se k Invaldovům. Zanedlouho lidé přiběhli, že na hradě straší. Jakási postava běhá po hradbách a hrozně naříká a skučí. Hašek mínil, že je to asi nějaký dezertér z rakouské armády. Poslali pro lesmistra a ten vzal pušku. Jakmile se zjevení ukázalo, vyzýval Hašek Böhma, aby vystřelil, tím že strašidlo vysvobodí. Nešťastný učitel kvílel a když ho vysvobodili, chvěl se zimou a do řeči mu nebylo.
O této události referoval Hašek svému spolunakladateli Frantovi Sauerovi: "Můžeš-li, moje potěšení, přijeď sem na nějaký den. Je mně zde strašně smutno. Bavím se, jak mohu. V pondělí uspořádal jsem na hradě ohromnou rytířskou slavnost, kde se tak strašně vožrali, že spadl z mostu hradního jeden učitel z Dolního Města a zlámal si vaz. Teď právě byla jeho vdova u mne a chce, abych jí nějak uhradil útraty s pohřbem. Dal jsem jí jeden exemplář Švejka, abych zmírnil její bol a žal."
Lipnický hrad patří k nejstarším historickým památkám v Posázaví. Původně byl v majetku Čeňka z Vartenberka a probíhalo zde první vysvěcení husitských kněží. Pak přešel do majetku rodu Trčků a v poslední době se stali majiteli panství potomci pobělohorského generála Trautmansdorfa.
Hašek nejraději pobýval v hradním "mázhauzu", což byla místnost v přízemí, kde se kdysi posilovala hradní čeleď. V jedné povídce, psané už na Lipnici, zachytil tehdejší nostalgickou náladu: "V zachovalé dal dalece části hradu, totiž kde zdi jsou ještě pohromadě,takže se zachovala dosud klenba v prvním poschodí, je mázhaus...Zde píši v naprostém klidu nějaké věci. Místní lesmistr mně dal klíče od hradu, podzimní vichry dují nad krajem, že myslím každou chvíli, že mne to i s hradem odnese k Německému Brodu. Pomalu padá ze zdiva na hradě kamení, stěny se drolí, dole v podhradí pasou se kozy..."
Hašek se živě zajímal i o tuto historickou památku, brojil proti tomu, že je hrad neustále rozkopáván dobrodruhy, kteří zde hledali zakopaný poklad. Pomáhal tehdejšímu kastelánu Mendlovi sbírat historické kachle.
Prvé tři týdny, jež strávili s malířem Panuškou sami, patřily k nejšťastnějším obdobím Haškova života. Ale nebyl by to on, aby nepokoušel osud a nesnažil se oklamat sám sebe. Po jednom vydařeném flámu si v lítostivé náladě vzpomněl na Šurinku, kterou zanechal v Praze samotnou. Hned o půnoci si sedl a napsal adresu s výzvou, aby přijela. Pošta byla hned naproti, v patře Invaldovy hospody. Ráno Hašek dlouho vyspával. Když si vše rozmyslel, bušil na dveře pošty, ale bylo pozdě. Dopis již odešel.
Zanedlouho přijela Šura v doprovodu Haškova "nakladatele" Sauera. Bylo po klidu. Sauer přijel s úmyslem, aby z autora vymámil další pokračování Švejka a uklidnil tak pana Neuberta, majitele tiskárny. Ale jeho prosby a naléhání se ukázaly marné. Z radosti nad setkáním se staří kamarádi vydávají na pouť po okolních hospůdkách, začínají v Lipnici a Dolním Městě, navštěvují posvícenskou zábavu v Radostovicích, ale ze psaní nebylo nic. Tu dostal lesmistr Böhm zvláštní nápad: "Zavřeme Haška do jedné z místností na "zámku", necháme mu tam lahev koňaku, ke dveřím postavím hajného s flintou a neotevřeme, dokud nám vyžádané aršíky neodevzdá." Ale tomuhle vtipu Hašek nerozumí. Lahev koňaku klidně vypije, ale nenapíše ani řádku. Nešťastný Sauer se vrací do Prahy unaven příšernými flámy, ovšem bez vytouženého pokračování. Hašek slíbí, že pošle, až bude mít "pracovní náladu." Po této návštěvě nastalo rozladění.
Se vzrůstající prací na Švejkovi se trhají pouta s bohémskými přáteli. Jakoby si autor teprve nyní uvědomil, co je to "skutečná" literatura, která se nepíše jen na chvilku a pro peníze. Namísto nezávazné improvizace a humoristického "řemesla" je tu - dílo. Ačkoliv si to navenek nepřipouštěl, podvědomě cítil odpovědnost. Práci na Švejkovi neustále oddaloval a dával přednost kratším humoreskám. Jak hrubě se mýlili všichni, kteří prohlásili Švejka za "opilý žvást"!
Naděje na podnikání se zhroutily. Sauer se octl v zajetí věřitelů a nepomohlo ani to, že nechal přepsat firmu na svého bratra Antonína. Vzhledem k Haškově ležérnosti a honbě za "kolportéry" uvízlo vydání dalších sešitů na mělčině.
Už v Praze Šura vyčítala Sauerovi, že nedává společníkovi co mu náleží. I na Lipnici mu malíř Panuška dobrácky domlouval, aby nenechával Haška bez peněz. Také Šura si přisadila, podezřívala Sauera, že pašuje z Prahy dopisy od "tetičky". Kliment Štěpánek rovněž připomněl jende "hřích" Haškova společníka. Pod záminkou, že zemřela sestra Betty, vylákal prý Sauer od nakladatele Synka 1000 korun za zbytek sešitů se Švejkem. Když se o tom Hašek dozvěděl, byl nemile překvapen. Ztráta důvěry uspíšila rozpad společného podniku a po vzájemné dohodě předali Švejka do rukou nakladatele Adolfa Synka.
Tu se náhle karta obrátila. Zvýšil se zájem o Švejka, náklad rapidně stoupl. Následujícího roku vychází první díl už v pěti vydáních, druhý díl ve čtyřech. Třetí díl, který vznikl na jaře 1922, vyšel ještě téhož roku ve dvou vydáních.
To všechno pociťoval bývalý "nakladatel" Franta Sauer velmi trpce. Urputně však splácel dluhy, aby mu nikdo nemohl vyčíst, že ho okradl. Píše o tom malíř Josef Lada: "V roce 1921 mne navštívil Hašek v mém bytě a žádal, abych nakreslil pro sešitové vydání Osudů dobrého vojáka Švejka obálku. Dal jsem se do práce. Figuru Švejka jsem nevytvořil podle určité své představy, nýbrž podle návodu Jaroslava Haška, jak ji líčil ve svém popisu. Namaloval jsem postavu Švejka, jak si zapaluje dýmku uprostřed letících granátů a kulí, vybuchujících šrapnelů. Dobromyslný obličej, klidný výraz, z něhož je patrno, že má "za ušima", ale dle potřeby dovede dělat hloupého. Tuto obálku jsem přinesl ve sjednaný den do vinárny U Mohelských v Křemencově ulici. Oběma nakladatelům se kresba moc líbila. Po delším uvažování mi Hašek slíbil honorář 200 korun. Sauerovi se to zdálo málo a zvýšil na 500. Po delší pomlce Hašek ukončil debatu rázným bouchnutím do stolu a rozhodl, že dostanu 1000 korun. Místo peněz jsem musel za oba zaplatit útratu.- Obálka byla vytištěna, ale honorář nikde. Také jsem s ním moc nepočítal. Když už jsem na něj zapomněl, přišel učedník od Sauera, který měl jakýsi obchod s prádlem, donesl mi pár kousků spodního prádla a ponožky se vzkazem, že pan šéf se dává poroučet a posílá honorářn za obálku, že to nemohl poslat dříve, poněvadž udělal bankrot."
Švejk zasáhl i do života "žižkovského peripatetika", pověstného bohéma, anarchisty a pašeráka cukerínu Franty Sauera.
Před vánocemi roku 1921 se objevil na Lipnici další z legendárních Haškových přátel, Emil Artur Longen. Bylo to setkání dvou rozhněvaných "milenců". Když Sauer přinesl zprávu, že Longen uvedl v Revoluční scéně v Adrii dramatizaci Švejka s velkým kasovním úspěchem, ale bez svolení autora, Hašek se dožral. Sedl a napsal Longenovi dopis, z něhož lze vyčíst vzámené napětí i touha po setkání: "Milý kamaráde! Z některých novin ze dne 1. listopadu 1921 dověděl jsem se, že 2.t.m. byla premiéra J.Hašek Dobrý voják ve světové válce, což mně potvrdil i kamarád Sauer, který byl na představení v Adrii. Pochválil scénování a ujistil mne, že věc je velice dobře vypravena a že sis dal záležet, aby skutečně vše, od nejmenších dialogů, odpovídalo textu.
Pokud se však pamatuji, mezi námi nebylo již od měsíce prosince nijakých styků a naše nahodilé setkání v Unionce o něco později skončilo náramně pitomým výrazem nás obou, kterým jsme patrně chtěli dát najevo, že se neznáme.Tím více jsem byl překvapen, že se najednou ke mně hlásíš a dílo, o kterém jsem tenkrát ani nevěděl, že napíši, uvádíš na scénu.
Pamatuji se velice dobře, že jsem Ti slíbil a podepsal, přijav 300 Kč zálohy, že něco pro vás napíš, což také udělám. Ale uznáš, že Švejka jsem pro vás nepsal a že vy vypravujete Švejka bez mého vědomí. Ani ses mne nezeptal, vysral jsi se na mne.- Odpouštím ti to! Za těchto podmínek, které jsou tvrdé a neúprosné:
1. Oněch 300 Kč se škrtne a vrátíš mně obratem stvrzenku. To je pokuta za to, že jsi se neptal mne o svolení.
2. Pošleš mně okamžitě větší obnos jako zálohu (poněvadž jsi už dával Fr. Sauerovi zálohu) telegraficky na adresu Jaroslav Hašek, spisovatel, Lipnice u Světlé n. Sázavou.
3. Obnos peněžní, který mně pošleš (nemysli si snad jenom 500 Kč!), jest zálohou na denní příjem z každého představení, který jsi se Sauerem vyjednal v obnosu 10 Kč.
4. Stvrzenka na zaslání mně zálohy dle uvedeným podmínek jset zároveň v Tvých rukou mým svolením k provozování hry.
Jinak to, nebudu-li mít peníze okamžitě do úterka 8.listopadu 1921, zakáži.- Víš, že jsem svině! Tvůj Jaroslav Hašek Nazdar Xeno! Šura vás dává pozdravovat a vzpomíná na rybí polévku."
Při štědrovečerní návštěvě u Longena v prosinci 1920 Hašek Longenovi slíbil, že napíše něco pro Revoluční scénu. V nouzi a nejistotě přijal zřejmě i menší zálohu. Když vyšel první díl Švejka, ujal se Longen dramatizace a rozhodl se uvést Švejka na scénu. Chtěl nejprve inscenovat hru v přírodním divadle v Šárce s Vlastou Burianem v titulní roli, ale když mu tento komik odešel do kabaretu Lucerna, uvedl dramatizaci v Adrii s Karlem Nollem. Hrálo se to tři večery na pokračování. Hašek měl proti této rozvláčnosti námitky:" To je rozumné, že ty epochy zarazíte, vždyť to bude román jako Ottův naučný slovník."
Na Lipnici si chtěl Longen odpočinout od vražedného tempa pražského divadelního života. Myslel také na to, jak si Haška usmíří. Nedovolí-li autor hrát Švejka, chtěl od něj náhradou alespoň kratší aktovky pro novoroční program.
Pochopitelně dopadlo vše jinak. Oba přátelé si připomněli dobu grandiózních pražských flámů a nočních alotrií, i společná vystoupení v kabaretu. Neustálou žízeň obou kumpánů i jejich sklon k výstřednostem tlumila přítomnost obou žen, Šury i Xeny Longenové.
Pro stálé zaneprázdnění se podařilo sepsat pouze dvě aktovky. Hra Ministr a jeho dítě byla satirou na tehdejší spor cestovatele A.V. Friče s ministrem zahraničí Benešem.( Frič chtěl být konzulem v Jižní Americe a Beneš jeho jmenování z politických důvodů odmítal.) Cenzura kus ještě před uvedením zakázala a Hašek proti tomu protestoval dopisem na ministerstvo zahraničí. Náhradou za pokaženou premiéru měla být hra Z Prahy do Bratislavy za 365 dní, v níž jde o námět Kischův. Parníček Lanna má být dopraven do Bratislavy, ale nikoliv po souši, nýbrž po vodě. Tím vzniká zápletka plná zákrutů a nedorozumění.( Obě hry jsou dnes přiřčeny jiným autorům. Hru ministr a jeho dítě přepracoval Longen na běžnou komedii o ministerských "bobečcích". Komedie Z Prahy do Bratislavy vyšla nakonec v Sebraných spisech E.E.Kische, ačkoliv je rukopisný exemplář podepsán Jaroslavem Haškem a hlavní postava, topič Mikulášek, má rysy ryze švejkovské. Ale i to je důkazem lehkovážného vztahu Haškova k autorství.) Ještě před Silvestrem přijeli dva herci z Prahy, aby mohli však rozepsat jednotlivé party.
Po bujné silvestrovské pitce odjel do Prahy s Longenovými i Hašek se Šurou. Tam je čekalo překvapení: Revoluční scéna byla mezitím uzavřena prý z hygienických důvodů. Důvody byly politické. (Longen se později vymlouval, že k zániku divadla přispěl Haškův "zákaz" hrát Švejka.) Faktem je, že se oba bohémští přátelé nerozešli v dobrém. Jejich charakter byl rozdílný. Longen měl značné umělecké i teoretické ambice. Byl typický iniciátor a pletl se do mnoha věcí: ovládal akrobatické výstupy a mimické triky, dovedl šokovat své okolí. Znal několik jazyků a byl informován o všem, co se dělo v evropském umění.
Hašek byl typ spíše živelný, lokální, bohém a spisovatel, slabší jako divadelník a konferenciér. O teorie a moderní směry se nestaral, možná i proto ho Longen trochu podceňoval. Tím více později žárlil na překvapivý úspěch Švejka. (V monografii z roku 1928 vykreslil v Haškovi portrét "prokletého" básníka naplněného nenávistí a zlobou vůči buržoazii a tím myslel hlavně sebe.
Obrovský ohlas Švejka vráží tedy klín mezi Haška a bývalé kamarády. Nejsou s to pochopit, že tento lidový humorista, kumpán z mokré čtvrti a veselá kopa, napsal něco velkého a světového.
Ale i Haška zastihla sláva nepřipraveného. Neuměl a snad ani nechtěl se orientovat ve spleti návrhů, jimiž ho různí podnikavci zahrnovali.
Říkalo se o něm, že je nezodpovědný, že mu není nic svaté. Jako důkaz se uvádí skutečnost, že zadal právo na dramatizaci Švejka hned několika osobám za sebou. Tím zavdal podnět k vleklým soudním sporům. První dramatizaci Švejka uvedl Longen, bez souhlasu autora. V Adrii hrál titulní roli vynikající komik Karel Noll, a hrál ji výborně. Dokonce se říká, že jeho kreace Švejka nebyla dosud překonána. Po zákazu Revoluční scény odjel Longen do Berlína a Adrii pronajal ředitel Fenclovi. Herci, kteří se s ním nedohodli, vytvořili vlastní soubor pro venkovská představení. Noll zajel na Lipnici a požádal Haška o souhlas. Nedalo mu práci autora přemluvit, vždyť byli staří kamarádi. Hašek pak osobně navštívil představení v Havlíčkově Brodě ve dnech l. a 2. a 3. srpna 1922 a byl velmi spokojen. Z úspěchu měl mimořádnou radost, jako autor byl potleskem několikrát vyvolán. Rozzářen vcházel na rampu a klaněl se. Po divadle uspořádal v hotelu U Černého orla velkou hostinu. Spatřoval v tom uměleckou satisfakci. Zdrželi se se Šurou a se Štěpánkem v Brodě tři dny a utratili mnoho peněz po nákupech a hostinách.
V rozjaření asi Hašek zapomněl, že už v únoru 1922 ředitel Fencl zakoupil práva na dramatické uvedení Švejka. Když se tento zkušený divadelník dozvěděl, že Noll hraje Švejka, rozejel se ihned na Lipnici. Nerozčiloval se, ale žádal rozšíření smlouvy i na zfilmování díla, a to vše za pouhých 5000 Kč. (Na základě dohody dostal Hašek zálohu 1500 korun hned na ruku.) V doložce byl však výslovný zákaz provádět Švejka bez svolení ředitele Fencla.
Na oplátku tedy Hašek "zaprodal" Nolla. Nedovedl odolat okamžité nabídce, když byla spojena se zálohou, čili "foršusem", který bylo možno proměnit hned za jídlo a pití. Peníze měly pro Haška cenu jen tehdy, když byly po ruce zde a nyní. Nejlépe proto u něj pochodil vždy ten, kdo přišel poslední.
Těmito jmény výčet pražských návštěv na Lipnici nekončí. Byl tu spisovatel Ruda Mařík, jenž dramatizoval švejkovské seriály pro Fencla v Adrii a aktualizoval je na dobové události (např.Švejk na frontě, Švejk proti Kolčakovi, Švejk v Ostende, Švejk jede do Janova - na mírovou konferenci, atd.) Přijel též režisér Rovenský, jenž hodlal Švejkovy příhody zfilmovat.
Pravidelně se objevovali nakladatel Adolf Synek nebo jeho paní s penězi. Jejich příchod byl obvykle příležitostí k oslavě. Na letní byt sem jezdil přítel Haškův z mládí Gustav R. Opočenský, člen jeho bohémského čtyrlístku. Obě rodiny se chodili společně koupat do rybníku zvaného Kamenná trouba. Na besedy se u Haška scházeli Panuškovi přátelé, např. soudní rada Švec z Příbrami, jeho kolega Judr. Vaněček z Havlíčkova Brodu. Při návštěvě Z.M.Kuděje se Hašek stává na krátký čas opět tulákem, ale o tom až v další kapitole. V polovině června 1922 přijel na Lipnici Haškův mladší bratr Bohuslav: jeho pobyt vyvrcholil "rodinnou" pitkou, na kterou hostinský Invald vzpomínal vždy s hrůzou a obdivem.
Po odjezdu pražských návštěv se Hašek cítil vždy poněkud opuštěný. Věnoval se společnosti místních lidí a dovedl si i tak najít zábavu. Sedával obvykle u Invalda v malé zadní místnosti pro stálé hosty, nebo si povídal s lesmistrem v krámku vinopalníka Bondyho, bavil se a popíjel s každým, kdo se namanul. Kontakt s lidmi, s nimiž mohl zapříst hovor, vyprávět nejrůznější příhody a vtipy, potřeboval Hašek i ke své literární práci. Nejčastěji se setkával s bodrým lesmistrem Böhmem (který se u něho v domku pod hradem zastavoval i několikrát denně), s dolnoměstskými učiteli Šikýřem, řidícím Jaklem a Bedřichem Marešem( ten učil Šuru češtinu), se starostou Rajdlem, s hajným Brunou a s lipnickými sousedy. Když i to nestačilo, konal Hašek "výlety" k Jarkovi Kolářovi do lesovny, k jeho bratru Josefovi do mlýna, a pokud neměli čas nebo nebyli schopni vydržet tempo těchto příležitostných bakchanálií, dovedl si najít zábavu i mezi kameníky v kantýně lomu. Jejich drsné pijácké flegma ho přitahovalo, neboť věděl, že v opojení se lidé nejvíce otevírají a odhalují svou podstatu. Jindy se spokojil s každým, kdo, přijde, s vandráky a světoběžníky, jejichž život a zvyky na vlastní kůži dokonale poznal.
Postupem doby se zařídil na Lipnici po svém a zcela po domácku. Smlouvou s nakladatelem Synkem získal totiž pravidelný příjem, který využil k splacení dluhů Invaldovi a k zlepšení své garderoby. Do té doby nosil totiž pouze jedny ošumtělé šaty, které mu kdysi daroval pan lesmistr. Při zájezdu do Prahy v lednu 1922 si pořídil zcela nové modré šaty a šedý klobouk, koupil si i hůlku se stříbrným kováním. Od místního obchodníka pak koupil na léto lacinou listrovou látku a nechal z ní ušít hned dva obleky, jeden pro sebe a druhý pro "písaře" Klimenta Štěpánka. Zpuchřelá látka však dlouho nevydržela a kalhoty se záhy honosily obrovskými záplatami. Lidé mu předhazovali, že vypadá jako horník, když jde fárat. (Vladimír Stejskal v knize Hašek na Lipnici dojemně líčí, že se Hašek na jevišti v Brodu klaněl obecenstvu v záplatovaných kalhotách. Podle Štěpánka to je silně přehnáno, Hašek prý měl na sobě nový modrý oblek, který si koupil v Praze.) V létě, poněvadž se silně potil, nosil Mistr pruhovanou ruskou rubášku, opásanou modrou šňůrou s třapcem. To opět svědčí o jeho podivuhodné samorostlosti. Měl rád věci, k nimž mohl mít důvěrný vztah a nic mu nezáleželo na tom, co tomu řeknou ostatní.
Haškův vztah k materiálním věcem byl dětsky bezstarostný, velkorysý, při vší skromnosti marnotratný. I v počáteční době, kdy žil pouze na dluh a na úvěr, nešetřil penězi a vystupoval jako kavalír. Nesnesl však pocit příživnictví a za každou sebenepatrnější službičku rád zaplatil. Přišel-li někam do nového prostředí, do cizí hospody, poručil nalít všem přítomným. I u Invalda se mnohdy popíjelo na Haškovo konto. V krámku Bondyho prý hostil vandráky, a dětem, kteří o prázdninách přijeli podívat se na hrad, koupil v hostinci limonádu. S panem učitelem pak vesele popíjeli.
Nebylo obtížné zneužít jeho důvěřivost. Jednou za ním přijel jakýsi Rus a vydával se za herce. Hašek ho nejen přijal, krmil a napájel, ale nechal ho spát ve svém pokoji. Vypečený "přítel" pak odjel do Prahy a na Haškův účet vyzvedl u nakladatele Synka 200 korun. To byla voda na mlýn Šuře, která proti podobným "přítelíčkům" žehrala. Ale Hašek mávl rukou. Vždy instinktivně vyhledával lidi, kteří ho nějak zajímali, a to buď zevnějškem, nebo vyprávěním a zkušenostmi. V tomto ohledu neznal mezí. Když by ke Kudějovi přisedl v restauraci špinavý a opilý vandrák, znechuceně si odsedl. Hašek nikoliv, přisedl a dal se s ním do řeči.
Tajnou radost mu působilo, mohl-li někomu neočekávaně pomoci. S Panuškou přijel na Lipnici mladičký bulharský malíř Georgi Christov. Chudičký umělec nepočítal s krutou horáckou zimou a když Panuška odjel, ocitl se zcela bez prostředků. Hašek mu věnoval kabát a poskytl mu nejen úvěr, ale i nocleh ve svém malém pokojíku (asi 16 m/2) v patře Invaldova hostince. Sám spal na jedné posteli se Šurou. O skutcích milosrdenství však mluvil nerad a zakrýval své dobré srdce drsnou ironií.
Je třeba uvést na pravou míru přehnané zprávy o spisovatelově nouzi. Kliment Štěpánek uvádí, že Hašek měl na tehdejší poměry dost slušný příjem. Podle smlouvy dostával od nakladatele za každý čtařarchový sešit 1,70 Kč a za každý šestnáctiarchový díl 7,65 Kč. Přitom prvního dílu vyšlo už za jeho života 27 tisíc výtisků, druhého dílu 22 tisíc a třetího rovněž tolik. Hašek však nikdy nekontroloval, zda je smlouva nakladatelem i divadelním ředitelem Fenclem řádně plněna. Připomněl-li mu někdo, aby dal účetnictví do pořádku, mávl rukou a ještě se rozkřikl, ať mu s tím už jednou dají pokoj.
Haškovo podivínství tkvělo v tom, že se vždy dokonale soustředil právě na tu věc, kterou považoval za důležitou. Přítomnost a okamžik mu byly nejvyšší hodnotou, nic ostatní ho nezajímalo. Jako dítě byl vždy stržen svým náhlým nápadem, nebo zajímavým dojmem. Během let získal několik elementárních postřehů o lidské povaze, s nimiž pak vystačil po celý život.
Domek č.185 je epilogem velkého tuláka. V Praze po návratu z Ruska napsal Jarmile Haškové dopis, k němuž připojil nostalgický dovětek: "Míťa, který se vzdal, aneb konec tuláka." K tomu dodává paní Šura zcela prakticky: "Bydlení a stravování v hostinci ho omrzelo, říkal, že chce mít na stará kolena alespoň střechu nad hlavou." Proto přijal nabídku obchodníka Bohumila Havla a zakoupil za 25 000 tisíc malý domek pod hradem. Všichni se divili, proč kupoval zrovna tu barabiznu. Krčí se pod úpatím hradu a sousedí s částí, zvanou Mizerov. Domek není nikterak výstavný, vznikl různými přístavbami.Má čtyři vchody, každý na jinou světovou stranu. Ale právě to se Haškovi líbilo, připadal si jako ve staré tvrzi. Praktičtí lidé Haška zrazovali, že si přestavba vyžádá značnou částku, ale on nepovolil. Staviteli Herynkovi ze Světlé dokonce připomínal: "Jen si všechno řádně započítej a na nic nezapomeň," jako by stavitel někdy zapomněl částku připočítat. Do přestavby se dal s velkorysostí marnotratného stavebníka. Protože podle jeho mínění probíhaly práce příliš pomalu ( jeho vnitřní čas se krátil, najal si své dva "vlastní" zedníky, jimž nechal donášet vuřty a pivo. Často se sám osobně přesvědčoval, zda jeho lidé mají co jíst a pít. Vojenský vysloužilec Karel Rérych, kterého si Hašek najal jako "pucfleka", běhal ze stavby do hospody tam a zpět. Naštěstí je to jen pár kroků.
V domku chtěl mít Hašek podobné prostředí jako v mázhauzu na hradě. Oknem dolního pokoje bylo tenkrát vidět široko daleko, až k modravým vrchům Vysočiny se Žákovou horou. Podle vzoru z hradních komnat si Hašek nechal vyrobit nábytek. Při jedné slavnosti se kterýsi z rozjařených hostů zmínil o tom, že dřevo tohoto nábytku je na rozdíl od hradního příliš měkké. Hašek se rozčílil a podrobil nábytek zkoušce "tvrdosti", po níž málokterá židle zůstala celá.
Prostým a chudým lidem Hašek přál. Vdově Panské, která bydlela v domku v přízemí, okamžitě odpustil činži. Až do konce života žil neobyčejně skromně a nenáročně. Na podzim 1922 se konečně do vlastního domku nastěhoval. Obýval však pouze jedinou dolní místnost vedle kuchyňky, a ta mu byla ložnicí i pracovnou. Na drátěné vložce u okna odpočíval a spal, tam také diktoval Klimentu Štěpánkovi své humoresky i poslední kapitoly Švejka. Nová modřínová ložnice čekala složena v horní místnosti
Vysněného domova však příliš neužil. V domku č.185 žil pouhé tři měsíce.

Poslední výlet

Poslední dny a týdny Haškova života jsou truchlivé. Jeho tělo jakoby opuchlo, není to již ta kolébavá, leč svižná tloušťka jako v mládí. Špatně chodí, otékají mu nohy. Trápí ho žaludek- nechutná mu jíst a často nechává pokrm nedotčený nebo ho potají vyhazuje oknem. Stává se, že i během diktování se mu udělalo nevolno. Nemůže z lůžka ani vstát, odvrací jen hlavu stranou a zvrací. Stále se brání myšlence, že by byl vážněji nemocen. Otoky jsou běžné jako při těžkém revmatismu, žaludeční křeče vznikají následkem nadměrného užívání aspirinu.
S Haškovýmn zdravím je to prapodivné. Nikdy si nic nepřipoutšěl, ale nikdy žádnou nemoc trvale nevyléčil. Dodnes se neví, z jakých důvodů nebyl odveden." Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali," napsala Jarmila Hašková. Historka o tom, že se už před vojenskou komisí vydával za blba je nejapný výmysl.
Břetislav Ludvík uvádí svědectví Bohuslava Haška, že Jaroslav měl zakrnělou štítnou žlázu a slabé srdce. Tomu nasvědčuje i tvrzení Jarmily Haškové, že v roce l911 měl její muž srdeční záchvat. Nic bližšího o tom nevíme. Zachoval se jeho chorobopis z Vinohradské nemocnice roku 1915, kam byl Hašek odvezen pro chrlení krve z nosu. Ani tehdy nezjistili vážnější onemocnění a přátelé tvrdili, že v nemocnici se měl pouze "ulejt" před odchodem na frontu.
Je tedy pravděpodobné, že nepevný Haškův organismus byl podlomen útrapami, jež prodělal na svých toulkách a po "přechozených" chorobách, jež nikdy nedoléčil. Podle Eduarda Basse onemocněl Hašek v Uhrách bahenní zimnicí. Ve vyhlazovacícm zajateckém táboře v Tockém a potom v Ufě prodělal Hašek tyfus.( Podle mínění Alexandry Lvové a Arnošta Kolmana. Sauer tvrdí, že Hašek měl tehdy choleru, což je zřejmě nedorozumění.)
Dlouhodobý noční život, alkohol a flámy, nezůstaly bez následků. Hašek zvykl na značné dávky alkoholu, pití piva se stalo trvalým návykem a nutností. Zda šlo o návyk dědičný dnes těžko zjistíme. Podle některých životopisců (Menger) otec Josef Hašek prý silně pil. (Těsně před smrtí však byl abstinentem, jak vyplývá z nemocničního protokolu.) Bratr Bohuslav, dle pověsti geniální matematik (také Haškův otec byl profesorem a pojistným matematikem), zemřel tragicky na následky alkoholu. Vraceje se v noci domů, spadl ze schodů, polámal si žebra a vykrvácel.
Zbavit se náklonnosti k alkoholu, kterou získal na svých toulkách, vyžadovalo obrovskou vůli, které se Haškovi mnohdy nedostávalo. Poprvé se o to pokusil v roce 1911. Šlo o vážnou životní krizi. Pro domnělý (či opravdový?) pokus o sebevraždu byl dopraven do ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici. Do léčebného protokolu uvedl, že chce pobýt v ústavu ještě déle, aby odvykl pití alkoholu. (Nepřípomíná nám to Švejka, který se rovněž nechtěl dát vyhodit z blázince?) Zřejmě mu tento manévr nevyšel, ačkoliv do protokolu přiznal, že vypije až 35 piv denně!
K úplné abstinenci byl donucen během svého pobytu v Rusku. V Rudé armádě bylo tehdy opilství přísně trestáno, propadnout pití znamenalo vydat se jisté smrti.- Ale po návratu do vlasti oddal se Hašek starým bohémským návykům. Ano, pil a hodně pil, přiznala i Jarmila Hašková. Ale zeptal se někdo, proč tolik pil?
Za povšimnutí stojí též radikální změny v Haškově fyziognomii. Na snímcích z mládí se objevuje obtloustlý jinoch bezvousých lící, zřejmě s hladkou, růžovou pletí. Podle popisu z policejního protokolu víme, že měl kaštanové, zvlněné vlasy. Poněkud infantilní zevnějšek přispěl později k tomu, že jsou mu v kabaretních hrách přisouzeny ženské role. Naprosto odlišný výraz má na fotografiích z anarchistického období a později z války. Tvář je přepadlá, pohublá, v mládí s knírkem pod nosem. Podle svědectví nosil jako mladík dlouhé vlasy a na hlavě měl černou srbskou furažku.
Tyto proměny vysvětlujeme nikoliv pocitem odpovědnosti, ten byl u Haška vždy problematický, ale tělesnými útrapami. Co všechno asi přestál na svých dobrodružných cestách, co zkusil při své malé "procházce" dějinami! Na fotografii z cesty na frontu nás zaujme neobyčejně vážný, až tragický výraz tváře: ale ani nikdy předtím se autor Švejka do objektivu nesmál. Jeho válečný snímek svědčí o zoufalství a duševním utrpení. Podobně "vážně" a seriózně se Hašek tváří na obrázcích z legionářského Čechoslovanu (zde s lulkou) a po návratu z Moskvy.
Po návratu do Prahy se Haškova fyziognomie vrací do bohémské podoby. Na posledních snímcích před smrtí je nezdravě otylý, až napuchlý. Ochabnutí svalstva signalizuje onecmocnění vnitřních orgánů. Longen líčí jeho podobu v prosinci 1920 takto: "Prohlédl jsem si Haška při světle, nápadně ztloustl po své útěku z Prahy a na cizí lidi působil asi jako podivín, který se potlouká světem jako tulák. Nohy vězely až po kolena v ohromných plstěných botách, na těle nosil svetr a šosatý černý kabát starého vydání a zimník Haška tísnil, takže jej nemohl dopnout. Obličej nabyl ještě masitějšího a zakulacenějšího tvaru a tučného lesku, jako by namrzl. Pohyby se vyznačovaly línou pomalostí, snad proto, že každé hnutí Haška namáhalo."
Jamila Hašková si na jarním výletě v roce 1921 povšimla, že se Jaroslav brzy unavil a zadýchal při každé sebemenším námaze, kterou dříve hravě zdolával. Podle ženské logiky to přičítala na vrub zchoulostivění, jež zavinila její sokyně.
Také na Lipnici jsou dlouhé flámy a zábavy v hospodě vykupovány bolestmi žaludku, bděním a nespavostí. "Dole v lokále vypil Hašek černou kávu s rumem," píše Longen, "a vzápětí vyvstal na jeho tváři hustý pot. Pobíhal po místnosti duse se kašlem a pak vyrazil ze dveří na čerstvý vzduch. - Tak je to s ním pokaždé, když se déle zdrží a přepije se - vypravoval Lexa Invald.- V létě to měl zlé. Nemohl spát ani v pokoji na posteli. Seděl dole v lokále u otevřeného okna a usínal až ke svítání. A nedal si říci. Co jsme se namluvili, aby přestal pít a chodil na procházky. Ano, dokud zde byl sám, tehdy doprovázel Mistra Panušku při malování, ale Šura ho chce držet stále u sebe, snad ze strachu, aby jí neutekl. Ale se Šurou Hašek nerad vychází. Potřebuje stále mužskou společnost, aby se mohl bavit podle svého."
Žaludeční nevolnost se u něj vyskytuje už dříve. Wilma Warausová, Jarmilina přítelkyně, vzpomíná, že ji Haškovi navštívili v létě 1921 v Davli: - Hašek nevypadal dobře, byl bledý, rozměklý, šaty na něm visely. Po obědě, který byl zvlášť slavnostní a sytý, se mu udělalo nevolno, měl velké bolesti. Zbledl ještě víc a s úzkostí říkal: "Já mám raka." - Čtrnáct dní před tímto výletem trpěl Hašek zimnicí. Šlo o běžné nachlazení, anebo následky nevyléčené malárie, bahenní zimnice, kterou "ulovil" na svých toulkách?
Všechny narážky na to, aby se léčil, Hašek odmítá. Nechtěl jít k lékaři, aby se dal prohlédnout. Místné lékař Mudr. Novák nepatřil k jeho přátelům, ačkoliv byl dobrým společníkem. Rady a domluvy přátel odbýval Hašek poukazem, že jde o revmatismus z drsného podnebí a žaludeční potíže jsou následkem požívání aspirinu. Švejkova nemoc byla jediná, kterou si byl ochoten přiznat.
Přitom si nedovedl odříci nic ze svých zálib. Neměl jíst ostrá jídla, ale měl hrozně rád okurky a lák z nich chodil tajně pít k Invaldovům do špíže. Jejich kuchařka Rézinka Špinarová mu musela připravovat jeho oblíbené jídlo, pro které vymyslel název "kočičí tanec". Byl to směs nakrájených vařených brambor, pokrytých opečenými kolečky vuřtů a zalitých rozšlehanými vejci. K tomuto jídlu si natočil pivo a byl spokojený.
Na Silvestra se vařil pověstný Grog zpustlých námořníků, o kterém se se ve Švejkovi píše, že po jeho napití přeplave člověk jako nic kanál La Manche. Recept na něj se zachoval v pozůstalosti Mistra Panušky: "Půl litru vody dej svařit s 2-3 zrny nového koření, lO zrny hřebíčku, kousek skořice, citronové kůry a šťávu z celého citronu a přidej půl kila cukru. Po svaření přilej tři litry bílého vína a nech přejít varem. Pak přidej litr koňaku a znovu povař, ale dej pozor, aby to neuteklo!! Po postavení na stůl se sundá puklice a páry se zapálí a hned zas se nádoba přikreje. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí. A kdo ti řekne, že tam máš dát vanilku, tak mu dej přes držku!"
I v poměru k vlastnímu zdraví se projevila Haškova lehkomyslnost. Jeho nedbalost vůči sobě samému byla vysvětlována flegmatem a nedostatkem vůle: ale na druhé straně dovedl být odhodlaný a někdy vůči sobě až krutě bezohledný. Jarmila viděla na vlastní oči, že jsa pokousán podezřelým zvířetem, vypálil si Jaroslav ránu sám rozžhaveným železem.
Veškerá životní energie a vůle se s překvapivou důsledností soustředuje k jedinému bodu- ke psaní. Matematické vlohy, jenž neměl možnost jinak projevit, projevují se v naprosto přesné konstrukci komických gagů a groteskních situací. I to je důkazem jeho výrazného talentu.
V posledních dnech se už nemůže pohybovat a polehává na drátěné vložce u okna přízemní místnosti. Jindy, když bolesti poleví, vychází na malou procházku kolem svého domku. Okruh jeho dobrodružného, tuláckého údělu se pomalu uzavírá.
Závan divokého tuláckého pudu si připomněl při návštěvě Zdeňka M. Kuděje, bývalého zálesáka a stopaře americké prérie, na Lipnici. Ale i toto přátelství se po návratu z Ruska zakalilo. Kuděj se znal s Jarmilou a vyčítal Haškovi, že si přivedl s sebou mladé děvče. Hašek odpověděl nezvykle drsně a rigorózně: "Milá 1/1000 nesmrtelného Tarzana! (Kuděj vydával v té době Burroughsův seriál o divém muži z pralesa - Tarzanovi.) Četl jsem psaní, které dostal Sauer. Velice mne překvapilo, že ty, člověk tak pečlivého vychování a slušných mravů, který dal na sobě vždy tak velice záležet, který zná Emersona i Gutha nazpaměť, dopustil se ve svém psaní slov, která vyjímají se velice přirozeně v knize, ale který ve psaní nejsou příliš slušná. Když jsem byl na Ukrajině, nemohl jsem se nikde za vsí vysrat, aby nepřiběhla nějaká svině a nerýpala se v čersvém hovnu, div že mně to hovno přímo nežrala od prdele. Doufám, že jsi příjemně strávil velikonoční svátky a přežil "Boží mír" i slavnost Čs.červeného kříže a že se pokusíš nám oznámit místo a čas schůzky, poněvadž se mně opravdu stýská po tvém inteligentním obličeji starého rváče ze západu." - Pak se staří přátelé usmířili a učinili v Praze několik společných návštěv.
Když se Kuděj objevil na Lipnici, na rozmíšku se ihned zapomnělo. Zdeněk připomněl Haškovi vůni dálek i dobrodružného putování po Čechách. Tím krutější bylo poznání ubývajících životních sil... V hospodě u Invalda pak u piva a u sklenky dumali o životě bohémů a o světě. Kuděj připomněl, že je na čase, aby pomýšleli na "zadní kolečka". - "Jakápak zadní kolečka, "vybuchl Hašek podrážděně. "My máme všichni o kolečko víc a to nestojí za nic.S takovými názory to nikam nepřivedeš. Pravý bohém nesmí být seriózní, lidé přece nechtějí, abys vypadal jako oni. Čím více se jim podobáš, tím spíše tebou pohrdají. Od tebe se čeká, že budeš jiný než ti, co se topí v moři všednosti a nudy. Ty musíš do jejich života vnést něco nového, neobyčejného. Odpustí ti pak i lehkomyslnost a výstřednosti. Tomu, čemu se říká- blbinky. Jen když z toho kouká nějaká legrace.-Jakápak zadní kolečka, když si nevidíme ani na špičku vlastního nosu."
A pak začal Hašek chraplavým hlasem tesknou ruskou dumku:
Pij, pij továrišč, za zdravuju čaru,
kto znajet, čto budět s námi v peredi?
Umiraješ, pochoronjat, kak ne byl by v miru,
tolko toskočka zbudět vo grudi..."
Z Kudějova vyprávění vyplývá, že Hašek byl vším jiným než povrchním smíškem, že zápasil s těžkými záchvaty melancholie. Chvíle rozjaření, k nimž se dostával s pomocí alkoholu v bujné společnosti, střídal s depresivními náladami. Z této dimenze vyrůstá zvláštní, skeptický ráz jeho humoru. Hašek byl životní i literární ironik se vším všudy, i s jeho propastnými psychickými a filozofickými důsledky.
V satirickém fejetonu, nazvaném Průvodce po ničem, je parafrázován styl Cestovních průvodců. Pokaždé nám něco radí a přikazují: "Pohleďte sem", "podívejte s támhle", "před námi vidíme" a pod. Ale pak zcela náhodou se octnete na místě, kde je velké Nic. "Nic, co by stálo za vidění, kde na nás nikdo Nic nechce. Na místě "velkého Nic" však leží vagabund s lahví kořalky, a ten nás upozorňuje, že je zde také pěkně."
Satira Průvodce po ničem je výrazem vidění, který se dobírá k podstatě, jež není uměle přitesáváno a přikrášlováno. Fejeton otevírá cestu k pochopení svébytné estetiky.
V létě 1922 podniká letní cestu na Pacovsko a Vlašimsko. Tentokrát už nejde pěšky, ale vyjíždí kočárem spolu se svými průvodkyněmi (se Šurou a její ruskou přítelkyní) do Dolních Kralovic. Tato místa navštívili už před válkou se Zdeňkem Matějem Kudějem na divokých toulkách "střední Evropou".
Z výletu zasílá pozdrav hostinskému Invaldovi: "Mé společnice už ani nemoho plakat, jak jsou unaveny. Táhnu je do Vlašimi. Dnes jsme urazili 37 km. Dostaneme patrně, než přijedem na Lipnici, vši. Počínáme vypadat zpustle. Tvůj Jaroslav Hašek."
Ještě lapidárněji se vyjadřuje na pohlednici, adresované malíři Josefu Ladovi: "Milý Pepíčku, právě jsem se vrátitl ze záchodu. Tvůj Jaroslav Hašek."
V listopadu 1922 však na žádný výlet už není ani pomyšlení. Nemocný Hašek dojde sotva několik desítek metrů do Invaldovy hospody. Zřizuje si "domácí krčmu" ve svém stavení pod hradem. Už před polednem běhá posluhovačka po vsi a zve hosty na besedu. Přicházejí bratři Kolářové, učitelé Šikýř, Jakl Mareš, starost Rajdl, hajný Šoula i švec Krupička, bývalý soused Haškův od Invaldů. Hřmotný lesmistr Böhm se zde stavuje i dvakrát denně. Když některý z nich vynechá a společnost se nesejde, posílá domácí pán děvče přímo do hostince, aby se ihned dostavili všichni, kteří tam sedí. A současně nese Rézi šestilitrový džbán na pivo, aby prý hospoda neutrpěla škodu. Někdy přišel i sám hostinský Invald.
Z několika "zvacích" lístků je patrno, jak náhle osamělý autor Švejka toužil po společnosti přátel.
"Milý Jakle! Čekám tebe/jako z nebe/sedlák čekal déšť./ Samovar už hučí/ a za všechno ručí/provždy ruský čas,/třeba zlý je svět/přijdi přec jen hned./ Nakonec si zazpíváme/ rýmem na ten čaj:/"Ať žije Bajkajlaj!"/ Tvůj Hašek.- ( Řidícímu Jaklovi z Dolního Města)
Oldřichu Šikýřovi píše: "Drahý Oldo! Velice mne zamrzelo, že jsi odmítl příjíti ke mně, kde s Panuškou sedíme v domácí krčmě. Chtěl jsem ještě něco zařídit, a proto jsem nepřišel k Tobě, ale beze všeho zlého úmyslu.Proto se tímto omlouvám a prosím Tě, abys hned ke mně přišel, abychom si popovídali. Srdečně zdravím celou tvou rodinu.Jaroslav Hašek." (6.11.1922)
Nejčastěji povolává na Lipnici malíře Panušku, protože věděl, že Mistr se po léta snaží zachytit Lipnici i hrad pod sněhem. Ustanovil přítele svým meteorologickým poradcem. Ve veršovaném psaní Hašek píše o sněhových bouřích, v nichž "závěje jsou sáhu výše,/ den každý najdou někoho,/ jenž ubírá se zmrzlý, chudák,/z tohoto světa do světa onoho./Mráz je zde strašný, kosti praští, ať hrom hned do mne řádný praští,/když lhu ti procent jenom deset! /vše pod sněhem,čad vesnic zmizel/Kejžlice, Hora už jsou zaváty...."
Což byla patrně jen "licentia poetika". Když na urgentní výzvu Panuška přijel,sníh mezitím sešel a ojevilo se jako obvykle bláto. Pak ovšem něšlo malovat a bylo možno pouze besedovat v Invaldově hospodě nebo v Haškově domečku.
21.12.1922, tedy několik dnů před smrtí, posílá Hašek vzkaz vinopalníkovi Bondymu: "Milý Bondy! Jako ondy! Partie hry, mariáš, vždť to znáš! Pan lesmistr, ty a já, v dvanáct se jde do hajá!"
Zvláště v posledních chvílích svého života se Hašek bál zůstat sám, nechtěl se vzdát svého bývalého bohémského života. Neměl-li u sebe přátele a kumpány, obklopil se nejrůznějšími "sloužícími". Vedle "písaře" Klimenta Štěpánka zaměstnával i "pucfleka" Rérycha, jenž roztápěl kamna a měl na podzim vysušit navlhlé zdi domku. Ve své domácnosti zaměstnával Hašek Terezku Špinarovou, bývalou kuchařku do Invaldů. Najímal si ponocného Kosíka, aby mu za několik štamprlí míchal karty. Dokonce mínil vzít do své režie obecního policajta, pana Františka Štěpánka, prý aby měl v ruce i "bezpečnost obce".
Lidí kolem sebe si vážil a odměňoval je drobnými dárky a pozornostmi. Běda však, když se někdo vzepřel a chtěl odejít.
Jednou zapadl do jeho "domácí krčmy" krejčí Pavel, jenž zašel do hospody na sklenku a odtud byl vylákán k Haškům. Seděl jako na trní a když přemlouvání nepomáhalo, namířil na něj Hašek revolver( ve skutečnosti to byl klíč od hradu), který jako obvykle ležel na okenním výklenku, a vykřikl:" Ježíšmarjá, Tondo, nikam nepůjdeš, tady zůstaneš a pít budeš!"
Ačkoliv se Haškovo zdraví pomalu zhoršovalo, nikdy nepomyslel na nejhorší. Stále mluvil o tom, jak si zaseje květiny na zahrádku a jak si uspořádá život.
A tehdy uskutečnil svůj poslední výlet. V polovině listopadu měla být v hostinci U Muchů v Dolním Městě martinská posvícenská zábava, tak zvaná "zlatá". Ráno vyprávěl v domku pan lesmistr, kdo všechno že tam půjde. Hašek byl nesmírně rozčilen a rozhodl se, že půjdou také. Nebylo možno mu to vymluvit, neboť slavnosti a zvláště posvícenské zábavy nesmírně ctil a miloval. Lesmistr nabídl bryčku a odpoledne se vydali na cestu. "Haška jsme museli vynést na bryčku," vzpomíná Kliment Štěpánek, "poněvadž byla velká zima, důkladně jsme ho zabalili. Když jsme přijeli do Dolního Města k zadní hospodě, poručil Hašek kočímu, aby zastavil. Pokoušel se vstát a jak tam stál na bryčce, začal dělat svou malou potřebu. Diváků bylo dost a také skupina dívek, která spěchaly na zábavu. Když děvčata uviděla Haškovu výstřenost, dala se na útěk. Hašek měl z toho jen švandu a volal za děvčaty:-To koukáte, holky, co?- Zdraví mu však nedovolilo zúčastnit se posvícenského veselí v plné míře. Hrál celou noc se známým karty, ale dobrá nálada ho neopustila. Z posvícení jsme přijeli až v pět hodin ráno. Uložili jsme Haška na lůžko a museli jsme rychle zatopit v kamnech, aby se trochu zahřál."
Štěpánkova vzpomínka byla otištěna v Lidových novinách roku 1927. Epizoda, v níž se jeví i drsný rub Haškovy nemoci, z ní byla vypuštěna.
Nikdo, ani Hašek netušil, že je to jeho výlet poslední.Později už téměř nevychází, jen na pár kroků kolem domu. Na vánoce napsadla spousta sněhu. Haškovi se trochu ulevilo. Vzpomínal, jak se Šurou v Rusku sáňkovali. O druhém vánočním svátku poslal Klimenta Štěpánka do Humpolce, aby koupil sáňky, že budou jedit jako "za starých časů". Dokonce začal prohazovat cestičky ve sněhu. Obul si k tomu své "pimy", filcové boty, které si přivezl z Ruska.
Po svátcích se mu náhle přitížilo. Teprve tehdy svoli, aby ho prohládl lékař.Ale to ještě musel Mudr. Novák přijít jakoby na náhodnou návštěvu. Hašek se houževnatě brání myšlence, že by měl ulehnout.
Na Silvestra sníh roztál. Hašek stále doufal, že oslaví poslední den v roce. Diktoval vleže ještě celé dopoledne, odpoledne dokonce vsedě, ale stále nemá stání. Stále přechází z pokoje do kuchyně, aby kontroloval přípravy na hostinu. Každou chvilku letí služka do hostince pro nějakou drobnost. Ale večer se nevydařil, bylo vidět, že Hašek těžce dýchá. Už nemůže ani mluvit, ale omlouvá se, že na Tři krále už bude lépe. Pak teprve vystrojí řádnou oslavu.
Na Nový rok už bylo zle. Přátelé a návštěvníci, kteří přicházeli popřát, brzy odcházejí, aby ho neunavili. Všechno, co snědl, tak zvrátil. Švec Krupička, který ho navštívil, viděl na stolku jen mléko. "Hrom do krávy uhoď, která první začla dojit," prohodil Hašek těžce, nutě se do úsměvu.
Druhého ledna nastala krize. Hašek už nesnesl kolem sebe nikoho jiného kromě Šury. Byl okamžitě přivolán lékař. Nemocný značně zeslábl. Mudr. Novák doporučil, aby mu dávali med a kaši z výživné dětské moučky, pro kterou se ihned rozjel Štěpánek k mlynáři Kolářovi. Ale pacient nemohl pozřít již ani sousto.
Nadešla osudná noc. Haškův stav se blíží agonii, za dveřmi přechází lékař, Šura pláče. Na lavici u kamen sedí zaraženě mladičký "písař". Nemocný chroptí, dýchá čím dál tím namáhavěji. Lékař doporučil, aby uvědomili příbuzné.
Pacient se střídavě probouzí a střídavě upadá do bezvědomí. Ve chvílí, kdy nabývá vědomí, pláče. V noci se mu ulevilo a požádal o doušek koňaku. Podali mu sklenici s mlékem. "Vy mě ale šidíte," řekl vyčítavě. V hospodských anekdotách se traduje, že prý se Hašek na smrtelném loži choval rozverně, že si pochvaloval, když mu dávali klystýr a vtipkoval jako Švejk. Jsou to nechutné smyšlenky.
K ránu se chrčivý dech nemocného zastavil.
Mudr. Novák uvedl v protokolu:-Léčil jsem Jaroslava Haška asi čtři neděle před smrtí. Den před jeho smrtí jsem byl volán k Haškovi v 11 hodin dopoledne a shledal jsem, že srdce vypovídá službu. Byl jsem u něho ten den několikrát a setrval jsem tam celou noc. Hašek ležel, v noci vstal a chtěl psát poslední vůli. Sedal si ke stolu a bral pero do ruky. Já však vida, že by těžce psal, řekl jsem, že to napíši. On mi sám diktoval a podle toho jsem psal poslední vůli, přičemž byly přítomny též Terezie Špinarová a Marie Vlčková. Pak jsem poslední vůli přečetl, Jaroslav Hašek ještě sám ji přečetl a opravil dvě chyby. Totiž při slově "pracích" přeškrtl "ch" a při slově "Lvově" udělal místo háčku čárku. Nato poslední vůli podepsal a já i ony dvě ženy jsme ji podepsali jako svědci. Jaroslav Hašek byl při tom střízlivý a úplně při smyslech. V pět hodin ráno jsem šel domů a budil jsem starostu Rajdla. Když jsem přišel opět asi v osm hodin ráno k Haškovi, byl tento již v bezvědomí a přítomný starosta přede mnou poslední vůli podepsal.- Na úmrtním listě, podepsaném Mudr. Novákem, je uvedeno: "Pneumonia, lat.paralysis cordis." Příčinou smrti bylo ochrnutí srdce. Zápal plic dostal Hašek podle slov lékaře od delšího ležení, nikoliv od nastuzení, když o vánocích shraboval sníh před domkem."
Na velkém pracovní stole v dolejší místnosti zůstala ležet modrá úřední obálka s natištěnou hlavičkou: Jaroslav Hašek, spisovatel, Lipnice nad Sázavou. Nadepsána byla adresa: Pan Oldřich Šikýř, Lipnice. Na rubu této obláky jsou Haškovou rukou načrtnuty tužkou dva koncepty. První je adresován Okresnímu školnímu výboru: "Při prohlídce konané dne 28. prosince u p.okres.lékaře Mudr. Ressla v Ledči uznal tento kombinované choroby srdce, nervů a plic, stejně jak můj ošetřující lékař Mudr. L. Novák moji neschopnost k vykonávání úřadu aspoň po tři měsíce a radí oba neodkladný pobyt v teplém klimatu, což v zájmu zdraví musím vykonati."
Druhý koncept je určen pro Okresní politickou správu v Ledči: "Podepsaný žádám slušně o lask. vydání potřebných pasů k pobytu ve Španělsku (Barcelona, Calle Rosellos) za příčinou zlepšení zdravotního stavu na důtkl. radu ošetřujícího lékaře Mudr. Nováka a Mudr. Ressla, okresního lékaře. Míním bydleti u svého švagra A. Bejčka v Barceloně, takže ošetření domácí i lékařské bych měl přiměřené, a doufám, že mírné klima dovolí, abych se před uplynutím tří měsíců pozdraven vrátil... Doufám, že okr.pol. správa nebude se stavět v cestu brzkému vyřízení mé žádosti, abych co nejdříve mohl odejeti z drsného, pro mne zhoubného podnebí."
Šlo o instinktivní únik, o poslední tulácký záchvěv před smrtí? Hašek však žádného švagra v Barceloně neměl. Nebo jde o další z Haškových pověstných mystifikací?
Kliment Štěpánek tvrdí, že tak namáhavé cesty do Ledče by Hašek tehdy nebyl schopen. Nezbývá než soudit, že zmíněné koncepty byly určeny pro někoho jiného, snad pro Oldřicha Šikýře.
Longenovi ovšem Hašek potvrdil, že se chystá psát hru se španělským námětem, podle klasické předlohy, kterou prý mu poslal jeho známý z Barcelony. Hrdinou kusu měl být žebravý mnich, vyzvídající ve službách církve. Inkvizicí byl naoko mučen, aby se od něj odvrátilo podezření. K sepsání dramatu, jež snad mohlo odhalit záhadu obou náčrtů už nedošlo.
Pud tažných ptáků, jímž se Hašek řídil a jímž usměrňoval celý svůj podivuhodně rozeklaný běh života, tentotrát selhal. Návštěva v Dolním městě byla jeho výletem posledním.
Také Švejk zůstal nedopsán, nedokončen, téměř uprostřed věty. Snad by Hašek dokončil své dílo, kdyby více dbal o své zdraví, kdyby změnil svůj život a přestal tolik pít. Jenže pak by to nebyl Hašek a nebyl by to ani Švejk. Na posledních stránkách Haškova diktátu čteme tato slova: "Ty jsi se nijak nezměnil," řekl jednoroční dobrovolník Marek. "Nezměnil," odpověděl Švejk, "já na to neměl čas."
A příběh se odvíjí znova, od počátku.

Chlapec

Kateřina, rozená Jarešová, žena profesora Josefa Haška, v pondělí 30. dubna 1883 v temném bytě starého domu ve Školské ulici porodila syna.(Bylo to ddítě druhorozené, první chlapec Josef brzy po narození zemřel.) Porodní bába Petronilla Izerová odnesla děcko v sobotu 12.května ke křtu do nedalekého chrámu sv.Štěpána a kaplan František Benda mu zde zapsal jména: Jaroslav, Matěj, František. Kmotrem mu byl dr.Matěj Kovář, c.k. gymnaziální profesor. Jako kmotra je uvedena Julia Slansky, dcera majitele soukromé německé reálky v Mikulandské ulici, kde Josef Hašek učil matematiku a fyziku. (Nesložil druhou státnici na universitě, a mohl proto učit jen na školách soukromých, na místech špatně placených. Z těchto důvodů se později uplatnil jako pojistný matematik ve službách banky Slavie.)
Haškovi pocházejí ze starobylého selského rodu v jižních Čechách. Děd František Hašek byl hloubavý sedlák a písmák z Mydlovar. Tento děd se účastnil pražského povstání v r.1848 a byl poslancem Kroměřížského sněmu. Matčin otec, Antonín Jareš, byl schwarzenberský poklasný a baštýř, jenž působil původně v Krči u Protivína. Rodiče se seznámili v Písku. Josef Hašek tam studoval a u Jarešů, kteří mezitím přesídlili do okresního města, bydlel. Museli však na sebe čekat plných třináct let; když se Jaroslavův otec ženil, bylo mu už třicet pět roků.
Po smrti své ženy se děd Jareš přistěhoval k dceři do Prahy a chodíval s malým vnoučkem na procházky na Karlovo náměstí. Od něho nejspíše chlapec slyšel vyprávění o ražické baště, kterou později v seriálu humoresek ze života na knížecím panství v jižních Čechách obestřel kouzlem starosvětských obrázků.
Zašlé vzpomínky na rodný jihočeský kraj byly idylickým protějškem trpkých dětských zážitků v prostředí velkoměsta. Nepříliš rozvětvenou rodinu, kterou tvoří Jaroslav, o tři roky mladší bratr Bohuslav a svěřenka Marie, sirotek po strýci Martinovi, stihl úděl zproletarizované inteligence. K jejich životu se trvale družily starosti, nouze, strach o existenci. Tento úděl poznamenal jinak dobráckou povahu Josefa Haška, jenž prý zahořkl, zatrpkl a začal potají i pít. Při chřipkové epidemii roku 1896 onemocněl a záhy nato po operaci ledvin zemřel. Byl stár necelých padesát let. Jaroslavovi bylo tehdy třináct.
Materiální poměry rodiny se po smrti živitele značně zhoršily. Jediným finančním základem byly výpůjčky na věno sestřenky Marie (15 000 zlatých), na něž svědomitý profesor Hašek nedovolil sáhnout. Matka Kateřina však vzdorovala tvrdému osudu, neboť to byla žena rozhodná a energická. Za malé odbytné, které dostala z banky, rozjela se o prázdninách s dětmi do rodného kraje a do rodné vsi, do Krče u Protivína. Po krátkém pobytu ve vsi jeli do Vodňan a Skočic, tam dobrodružně přespali na slámě, a do Zlivi a Mydlovar, kde navštívili manželovy příbuzné. Tyto prázdniny byly snad jediným světlým bodem v životě ustarané vdovy. Pak už čekalo jen nuzné živoření, uskrovňování, šití prádla do konfekce, věčné stěhování po špatných a laciných bytech štěpánské čtvrti.
Jaroslavovy dětské dojmy byly poznamenány tím, že rodina se musela přemísťovat z bytu do bytu. Z vysokého měšťanského domu ve Školské ulici čp.1325, kde se chlapec narodil, se za necelý rok stěhovali do Ječné ulice, do domu U Švantlů. Zde přibyl do rodiny děd, baštýř Antonín Jareš. Následujíclho roku opět putují dále, do domu U Podušků na Karlově náměstí, kde bydleli v zadním traktu, v tzv. Psí uličce. Tam se narodil mladší bratr Bohuslav. Za tři roky nalézáme Haškovy v domě U blázince na rohu ulice Na Bojišti a Sokolské. Za rok však obývají malý byt v sousedním domě Zelingrovském. Neuplyne ani půldruhého roku a stěhují se opět do Štěpánské ulice, naproti škole, kterou navštěvují oba chlapci. Po dvou letech naleznou byt v Lípové ulici, nedlouho nato však bydlí znovu ve Štěpánské. Tam postihla rodinu tragická událost - smrt živitele. Matka Kateřina se potom stěhuje s dětmi na Vinohrady do Puchmajerovy ulice (dnešní Lublaňské), pak do ulice Šafaříkovy, dále do Čelakovského, poté do Klicperovy ulice, Šumavské, nato na Korunní třídu, až konečně zakotvila ve Velehradské ulici na Královských Vinohradech. Tam ukončila smrt její věčné putování.
Již z počtu těchto bydlišť, jejichž výměna byla způsobena většinou finančními potížemi a neplacením nájemného, lze soudit, jak nuzné bylo Jaroslavovo dětství. Stěhování z místa na místo a pocit vykořenění, který poznal v dětství, staly se mu osudovým předznamenáním pro celý život. Otlučené domy se stísněnými dvorky, naplněné křikem ušpiněných a otrhaných dětí, malost a malichernost života, hádky a klepy na pavlačích, bezútěšné, syrové, temné a studené byty, to byly dojmy, které ho určovaly.
Tehdy si snad poprvé uvědomil, jak krutě bezedná je propast sociálního původu a pocítil nechuť těm "nahoře", k vrstvám privilegovaným.
Bez těchto skličujících zážitků, hrubosti, beznaděje a bídy stárnoucích dělníků, bez tupé zábavy tovaryšů a řemeslníků, bez hladu a špíny žebráků, lze asi těžko pochopit hloubku Haškova sociálního cítění, ale i něj pramenící zloby a vzpoury. Z toho je odvozena i energie, kterou se jako mladík chtěl vymanit z této ubíjející všednosti, trapnosti a banality svého okolí. Z hlubin života a bídy velkoměstského prostředí plyne hořká a drsná, pro mnohé "cynická" a nepochopitelná dimenze Haškova humoru. Vynořuje se jako ponorná řeka z konvenčního pojetí tzv. "sociální" poezie, neboť síla pohledu je závislá i na tom, co člověk prožije a pozná tak říkajíc "na vlastní kůži".
Intenzitu Haškových sociálních zážitků poznáme na jednom "obrázku z Podskalí" z názvem Ejémovic Rézinka. Je to etuda dětského černého humoru, jejíž sarkastický tón se zračí již v první větě: "Byla blbá, měla vodu v hlavě a umřela, když jí byly čtyři roky." Příběh je pozoruhodně kontrastován. Namísto soucitu je tu evokován krutý "cynismus" návštěvíků, houfu kluků, kteří se namísto modlitby strkají a perou, kradou své obrázky a zhášejí svíčky a nakonec málem shodí rakvičku i s "mrtvolákem". Demaskující "cynismus", který neváhá narušit i mystérium smrti, míří proti konvenci a sentimentalitě, kterou jsou drsné jevy života zastírány. Právě v tom tkví odvážnost Haškova vidění, jež sahá od dětské naivity a bezprostřednosti až k hranicím absurdity. (Povídka Ejémovic Rézinka se měla stát základem rozsáhlejšího povídkového cyklu Dětičky.)
Haškův životopisec Václav Menger vysvětluje propastnost dětských zážitků Haškových pozoruhodným svědectvím. Jaroslav se prý jako hoch seznámil s o mnoho starším námořníkem Němečkem, synem hokynáře z Lípové ulice, kde Haškovi jeden čas bydleli. Tento mravně zpustlý výrostek ho prý vodil s sebou do nočních lokálů, ba učinil ho bezděčným svědkem svých milostných setkání s prostitutkami na svahu pod kostelem sv. Apolináře. Plyne snad z toho trauma, jímž byla obetkána chlapcova erotika? Svědectví o Haškově dětství se různí. Někteří ho líčí (pod dojmem pozdější pověsti) jako rozpustilého neposedu, který prováděl různé šprýmovné kousky. Dáváme však zapravdu spíše názoru opačnému. Jaroslav byl, jako profesorské dítě, povahy spíše zastrašené a ostýchavé. Zprvu se dobře učil, ačkoliv vlivem nezdravých bytových poměrů často stonal. Podle některých spolužáků se prý hrozně bál "smrtek", masek vyřezaných z vodnice, jimiž ho kamarádi strašili. "Byl spíš hrozně stydlivý než výbojný," vzpomíná další spolužák, " k legracím ostatních se přidával obvykle až naposled." Jako kluk Jaroslav ministroval v kostele u sv. Štěpána. Znalost církevní liturgie a četby Životů svatých z Mariánské edice využil nejen při parodii na církevní náměty, v neposlední řadě i v parodii na kázání feldkuráta Katze ve Švejkovi.
Vážným mezníkem Jaroslavova mládí byla smrt otcova. Právě v nejcitlivějších letech dospívání mu chyběla pevná a rázná ruka. V povaze dítěte, přecitlivělého a podléhajícího vnějším vlivům, objevuje se náhle lehkomyslnost a nezodpovědnost. Matka, ač rázná a energická, nedovedla chlapcově povaze čelit. Její stálé napomínání a mentorování se ukázalo neúčinné, neboť ji vždy uklidnil svou výmluvností.
Z dětství si Jaroslav Hašek odnesl spíše senzitivní vnímavost a představivost, někdy až nadměrnou, než živost a výbojnost. Tím vznikl přetlak, který si později nachází svůj ventil ve výstředních kouscích a ve snaze upoutat na sebe pozornost spolužáků. K nápadné proměně dochází zřejmě v pubertě. Po smrti otce chlapec náhle překonal zábrany školy a výchovy a pod vlivem přátel a kamarádů rozvíjel zdroje svého nespoutaného temperamentu. Jeho chování se stává uvolněnější a výbojnější, Hašek chce na sebe upozornit, šokovat okolí, překvapit neobvyklými nápady a kousky.( Někteří životopisci, např. Břetislav Ludvík, mluví o infantilitě, podmíněné zbytněním štítné žlázy. Jiní chápali Haškovu výjimečnoszt jako sklon k homosexualitě. /Např. Richard Šimanovský./ V obou případech jde patrně o nedorozumění.)
Přervání rodinné kázně a dohledu se projevilo ve školním prospěchu. V primě a sekundě gymnázia v Žitné ulici prošel Jaroslav ještě s vyznamenáním; v tercii už postupuje jen s velkými obtížemi (reparát z matematiky). Kvartu musí opakovat kvůli nedostatečné z latiny a řečtiny. V pololetí příštího roku (12. února 1898) zanechává studií (musel by platit školné kvůli "zákonnému chování") a podle slov protokolu "se svolením matky vystupuje z ústavu".
Z toho je vidět, jak Jaroslav dovedl využít matčiny shovívavosti. Přestává se systematicky učit, látku díky skvělé paměti chápal už ve škole. Většinu času věnuje klukovským hrám. Malokterý autor dovedl tak živě jako on zachytit zábavy a hry na podskalských a vyšehradských šancích. S humorným nádechem líčí války a bitvy, jež mezi sebou vedli kluci z Vyšehradu a z Vršovic. V zimě, když se hladina Vltavy pokryla silným ledem, byla-li vykopána válečná sekera, střetávali se bojovníci z obou břehů, podskalského a smíchovského na válečných taženích, řečených "traufy". Hrozil-li klukům výprask za špatné vysvědčení nebo za jiný prohřešek, byla tu ještě rozlehlá nuselská zahrada Folimanka, útočiště všech pronásledovaných kluků z karlovské čtvrti a z Vinohrad. V jejích útulných jeskyňkách bylo možno přečkat čas hněvu a pomsty a očekávat milost od vystrašených rodičů. Je nutno se zmínit o rakouských školách, jež byly řízeny duchem podřízenosti a poslušnosti, vedoucím až k despotismu. Výchova byla zaměřena k neustálému přizpůsobování a přitesávání mladého temperamentu. Mladíci byli vedeni úctou k vrchnosti a k mocnářství, v duchu loajality a podřízenosti vůči konvencím, jež ovládají život společnosti. Vzdělání je spojeno se ztrátou bezprostřednosti, osobostisti a samostatnosti názoru.
Hašek se zbavil vlivu rakouské školy a výchovy podivuhodně rychle. Znalosti sice získával snadno, odnesl si z prvních tříd gymnázia pevný základ klasických reálií, ale popíral školou vyžadované náboženské a mravní zásady. Až zázračně lehce se oprošťoval od všeho, co ho stísňovalo a omezovalo. Uvolnění má kořeny v oblasti psychické. Základním rysem Haškovy povahy byla citlivost, schopnost přecházet bleskově z nálady do nálady, vymknout se nástrahám a předsudkům. Tato hravá bezprostřednost nebyla až výsledkem pozdější vzpoury, byla skryta v jeho povaze. Odtud se zrodila silná touha úniknout a vyvzdorovat si volnost navzdory panujícím poměrům.
Pokusme se představit si, jak vypadala rakouská škola. Žákům byla vštěpována středověká dogmata a feudální hiearchie jako pravdy jednou provždy dané, nedotknutelné a svaté. Učili je lásce k "širší" vlasti a k habsburské dynastii, vládnoucí z vůle Boží s pomocí "svaté církve římské". To bylo vyjádřeno už v císařském titulu - Apoštolské Veličenstvo. Státní symboly byly vnímány jako sakralizovaný mýtus, což přijímala nejen byrokracie, ale i liberální inteligence se značným respektem. Servilnost a loajalita profesorského sboru byla příkladná: mládeži byla jejich podlízavost směšná a odporná.
Nepokorný duch mládeže se vzbouřil v nepokojných letech devadesátých. V roce 1897 totiž zrušila Badeniho vláda pod tlakem německých nacionalistů nařízení o rovnoprávnosti českého jazyka. Česká Praha, pobouřena nedávným soudním procesem s Omladinou (vykonstruovaným spiknutím mladé inteligence) odpověděla pouličními demonstracemi. Došlo k událostem, jež nesou jméno "listopadový uragán". Davy táhly po ulicích za zpěvu revolučních písní, hlasitě projevujíce nesouhlas s politikou vídeňské vlády. Dochází k drancování německých a židovských obchodů, ke střetům s policií. Situace připomíná bouřlivý rok osmačtyřicátý. V Žitné ulici dokonce vznikla barikáda.
Výrostek ze zchudlé úřednické rodiny, z rodu odbojné jihočeské tradice, vzrušeně nasává revoluční atmosféru. Uprostřed rozvášněných davů vytlouká okna v německém stavovském divadle, zapaluje ohradu Němce Pleschnera v Podskalí, hází kameny na nuselskou policejní expozituru. Podle vlastní výpovědi byl Hašek jako čtrnáctiletý student zadržen a zatčen s několika kameny v kapse, když demonstranty rozehnala jízdní policie. Potom byl propuštěn, neboť tvrdil, že nesl kameny jako minerálie do školního kabinetu.
Nelze už dnes zjistit, zda Haškova humoreska odráží skutečné události či nikoliv. Jedno však je jisté. Bouřlivá atmosféra a hnutí zástupů probudily v duši mladého chlapce touhu po radikálním řešení, což z hlediska tradičně opatrnické a pasívní české politiky bylo nepředstavitelné. Její zásluhou národ ztrácí to nejdůležitější, co měl: pocit vlastní síly, hrdosti a sebevědomí.
Události roku 1897 skončily ovšem fiaskem, jako všechny dosavadní protesty. Politický propad byl překryt vlnou průmyslového pokroku, v němž právě české země slaví nebývalé úspěchy. (Srv. např.Jubilejní a Národopisná výstava, rozmach sokolského hnutí a pod.) Něco z bouřných let devadesátých však přece zůstalo: hořkost, zklamání deziluze, ale také povědomí o nevyzpytatelné, iracionální, leč dané chvíli rozhodné a důsledně běsnící duši davu.
Po odchodu z gymnázia čeká Jaroslava tvrdá škola života. Nejprve mu matka našla místo v Haasově tiskárně, na přímluvu švagra a poručníka dětí Jana Haška, faktora Národní politiky; byl pro velký zájem uchazečů odmítnut. Uchytil se však v drogerii pana Kokošky na Perštýně. Nová práce měla hodně společného s lučbou, s chemikáliemi, a ty byly už na gymnaziu Jaroslavovým koníčkem.
Stará drogerie v domě U tří zlatých koulí se mladému praktikantovi zalíbila, připomínala totiž alchymistickou dílnu. Neustále se tu vařilo a míchalo zázračné "koření pro kravičky", jež bylo specialitou majitele závodu. S obrázky příslušných svatých se pytlíky prodávaly důvěřivým venkovanům. Netrvá však dlouho a snaživý hoch musěl firmu opustit. Podle Mengera prý jednou přikreslil krávě, pasoucí se na obrázku alpské krajiny brýle a vousy, takže vypadala jako pan šéf. Zda to byla pravda, těžko rozhodnout. Zážitky z učení utkvěly hlouboko v Haškově paměti. Ožívají v sérii povídek Ze staré drogerie, v nichž jsou na pozadí humorné zápletky vykresleny burleskní figurky pražského lidového života.
Po odchodu z Perštýna je Jaroslav krátký čas zaměstnán u drogisty Průši na Tylově náměstí. Po této tvrdé životní praxi se rád vrací znovu do školních škamen a hlásí se ke studiu v Českoslovanské obchodní akademii v Resslově ulici. Na tomto ústavě dokončil v letech 1899 až 1902 své vzdělání vcelku se slušným prospěchem.
Hluboký pubertální výkyv, který způsobil přerušení studií a přinesl mu trpkou zkušenost životní, nezůstal bez odezvy na další Haškův vývoj.

Slovensko

Poměry na Českoslovanské obchodní akademie se však příliš nelišily od c. k. rakouského gymnázia. Snad pouze tím, že rakušáctví byla zaměněno za ducha carského samoděržaví. Ředitel školy vládní rada dr. Jan Řeřábek, rytíř černohorského řádu knížete Danila za nezávislost, byl konzervativní pedagog staroslovanského smýšlení. Podle Haškova mínění sechoval jako černosotněnec. Později ho charakterizoval v satiře Obchodní akademie: "Jeho vystupování připomíná náčelníka některé z ruských státních věznic. - Má rád národ i vládu. Titul vládního rady obdržel s prominutím poplatků, poněvadž žije pro Rakousko. Na Rusi žil pro báťušku..."
V obchodním zeměpise, který vládní rada přednášel, vyžadoval vždy přesné opakování přednesené látky, slovo od slova. Neobyčejně nudný byl jeho druhý předmět-dobrověda, čili " humoristický obraz mravnosti". Tu přednášel pan vládní rada namísto náboženství. V téže práci se autor vyslovuje o svém studiu velice skepticky: "Stejně tak mě mohli dát do podkovářské školy."
Faktem je, že na tomto ústavu obdržel propouštěcí vysvědčení první třídy. Nejlepší známky jsou z reálných předmětů: lučba, technologie, nauka o zboží, národní hospodářství. Dostatečnou dostal z francouzštiny, z německé korespondence a z německého těsnopisu. Mravné chování je chvalitebné (první stupeň).
Směr chlapcova zájmu ovšem z vysvědčení nevyčteme. Jsou však náznaky, že se Hašek chtěl v budoucnu věnovat konzulární službě, čemuž nasvědčuje i jeho intenzívní zájem o jazyky a cestování. Z evropských zemí se zajímá o Rusko a Balkán, dále sleduje země Dálného východu. (Mezi Haškovy nejmilejší knihy patří cestopisy, např. Misionářský cestopis Huka a Gabeta z jejich cesty do Tibetu, Mongolska a severní Číny. Z nich čerpal náměty i podrobnosti pro své humoresky. Také na svých toulkách Evropou si bedlivě všímal místopisu a etnografických detailů. Ale o tom později.) Podobné představy jsou však v daných podmínkách nesplnitelné. Předpokladem k obchodní či diplomatické službě bylo studium na konzulární akademii ve Vídni, a tam se dostávali, kvůli vysoké kauci, jen synkové ze šlechtických nebo finančně lépe situovaných rodin.
Pro Haškovy životní osudy má značný význam skutečnost, že se na obchodní akademii vyučovaly jazyky. Vedle světových řečí to byla maďarština a ruština. Znalost maďarštiny uplatnil Hašek při cestách do Horních i Dolních Uher. Také rusky uměl dosti slušně, soudíme-li podle azbukou psaných citátů v korespondenci a podle toho, že za války v ruském tisku dokonce publikoval. ( V policejním protokolu z roku 1914 uvádí jako "znalosti řečí" tyto jazyky: němčinu, ruštinu, maďarštinu, francouzštinu, polštinu.)
Profesorský sbor na obchodní akademii neměl na Haška podstatný vliv. Češtinu učil starý dobrácký Jiří Hanuš, českou a německou obchodní korespondenci literární spolupracovník Národních listů Ferdinand Schulz. Avšak právě v jeho předmětech má chlapec špatné známky. Nejvíce mu imponoval mladý profesor angličtiny V. A. Jung, který ho sice přímo neučil, ale který objevil jeho talent. Když mu v kavárně Tůmovce žáci četli své literární prvotiny, prohlásil Jung prorocky, že z Haška bude jednou český Mark Twain.
Tehdejší mládež byla družná. Scházeli se po bytech, sedávali na lavičkách na Karlově náměstí, provozovali různé hry, věnovali se zábavě. Z nejbližších kamarádů a přátel z té doby musíme připomenout podnikavého Josefa Sölcha, spolužáka na obchodní akademii( později byl zaměstnán spolu s Eduardem Drobílkem v kanceláři rektora Techniky), který se stal "nakladatelem" jeho první básnické sbírky Májové výkřiky. Nejvěrnějším Jaroslavovým přítelem byl tehdy Ladislav Hájek - Domažlický, s jehož jménem se setkáme vícekrát. Chodili společně hrát karty a šachy do rodiny Viktora Janoty, právníka, Haškova spolužáka z gymnázia. (Janotovým jménem jsou podepsány některé Haškovy humoresky.) Brali s sebou i spolužáka Jána Čulena, jenž pocházel ze slovenské vlastenecké rodiny a byl zapisovatelem pražského Spolku slovenských akademiků Detvan.
Spolu s drogistou Šmídem, s nímž se Hašek vyučil v Průšově drogerii, navštěvovali večírky u Šmídovy sestry, která si vzala nadstrážníka Chvalovského. (Tyto "policejní" známosti, k nimž je nutno přičíst i styky s rodinou komisaře Fahouna, v níž Hašek dával kondice, prospěly mladému buřiči při pozdějších konfliktech s pražskou policií.)
Na maturitní fotografii z obchodní akademie můžeme studovat výraz jinochovy tváře. Obličej byl oválný, líce vypouklé a plné. Spodní část obličeje je poměrně drobná, brada ukryta v začínajících tukových lalůčcích. Uši jsou značně velké, přilehlé. Nos rovný, přímý, poněkud protáhlý: ústa menší, rty vykrojené, leč úzké. V koutcích cítíme náznak lehkého úsměvu. Celkově však dominuje partie oční. Mírně zdvižené obočí ohraničuje totiž živé, bystré, ale poněkud přimhouřené a jakoby znuděné oči, což dává jinak dobromyslné tváři mladíka ironický, až sarkastický výraz. Doširoka otevřený výraz měl Jaroslav po matce; temný stín v očích byl zřejmě dědictvím otcovým.
Navenek se Hašek nikterak nápadně neprojevoval. Ladislav Hájek o něm vypráví: "Poznali jsme se na chodbě obchodního soudu asi roku 1901. Hašek byl tmavohnědých, jiskrných očí; nebyl výstřední, vyprávěl milým způsobem o své cestě na Slovensko."
Nespoutaný temperament devatenáctiletého Jaroslava se projevil na prázdninových toulkách po Moravě a Slovensku, kam se vydal po ukončení prvního ročníku akademie roku 1900. Tyto cesty mají podstatný význam: staly se podnětem k literárním prvotinám. ( První cestopisný fejeton uveřejnil Hašek v Národních listech hned následujícího roku 1901, tedy v osmnácti letech!)
Již dříve navštívili bratři Haškové (Jaroslav a Bohuslav) Posázaví, Ledečsko a povodí Berounky, městečko Nižbor; byly to však pouhé výlety. Nyní jde o něco jiného, o dobrodružnější toulky do neznámého, pro českého člověka dosud exotického kraje, v němž je čekají překvapující dojmy a poznatky.
Sestřenka Marie, která si dělá sbírku pohledů, dostává hned na začátku prázdnin první lístek z Brezové: "Milá Máňo, zde Ti posílám lístek z Brezové v Malých Karpatech. Měj se dobře, jakož i my se máme dobře. Malé Karpaty jsou velmi pěkné a malebné. Všude plno lesů. Tě srdečně pozdravuje Jaroslav. Boža Tě též pozdravuje." Druhý lístek je z okolí Trnavy: "Milá Máňo, přijmi pozdrav od cestovatelů po Uhrách. Jsme v dobré náladě, obzvláště když vidíme pivovar a plnou mísu. To jsou zkušenosti cestovatelské. Až přijdeme po svých, to Vám budeme vypravovat."
Cílem prvé cesty bratří Hašků byla zřejmě slavnost Živeny v Turčanském Svatém Martině, středisku tehdejšího slovenského národního života. Doporučil je sem kamarád Čulen, který u nich vzbudil zájem o romantickou nitranskou krajinu. Jako syn lesníka vzal s sebou pušku, takže si cestu mohli zpestřit loveckými zážitky. Svědčí o tom jiný lístek, adresovaný Marii: "Zde máš pohled na Sv. Jiří v Nitře Sarfö (Nitranská Blatnice). Krajina lesnatá, plná zvěře. Jsou zde medvědi a vlci. Medvědy jsme potkali včera, samce a samici a dvě mláďata. Čulen do nich střelil a oni utekli. Vlci se jen ukážou a hned utečou. Jsou asi tak velcí jako pes myslivecký."
Díky známému jménu svého průvodce měli mladí čeští turisté na slovenských vlasteneckých farách a školách dveře otevřeny. Ale nejen dveře, ale i spíže. Tehdejší slovenská inteligence lpěla na spolku s Čechy a viděla v české kultuře záchranu před pomaďarštěním. Kdo by také odepřel pomoc potřebným studentům-suplikantům, kteří přicházeli z bratrské Prahy?
Z dalších lístků seznáme, že bratři Haškové šli údolím Váhu do Turčanského Sv. Martina, odtud se pustili na jih. V krajině mezi Kláštorem pod Znievom a Nitranským Pravnem prý potkali medvědy; pak navštívili Prievidzu, přespali v Bojné u faráře Jána Bolla, přepravili se přes Váh do Chtelnice a vrátili se do Brodského, do města, které bylo k jejich toulkám vždy nástupní stanicí. Odtud se přes Choceň vraceli domů.
Zásluhou Jána Čulena se Hašek seznámil s několika slovenskými vlastenci a buditeli. Poznali dr. Dušana Makovického, později osobního lékaře Lva N. Tolstého, choť básníka Wolfa-Kňazoluckého, rodinu advokáta Lehockého, později župana, rodinu Horváthovu, učitele Sekana, JUDr. Schwarze aj. Zejména si cenili přijetí u faráře Andreje Kmetě, zakladatele Muzeálnej slovenskej spoločnosti v Martině.O něm ještě uslyšíme.
Druhá prázdninová cesta v roce 1901 začala průzkumem haličského podhůří Tater. Oba bratři se sešli s Viktorem Janotou, Ivanem Porubským a Milanem Kulíškem kdesi v Haliči.( Tato dnes polská oblast byla součástí Rakousko-uherské monarchie a k toulkám stačilo mít jediný doklad- list domovské příslušnosti.) Mladí tuláci prošli nejprve kraj zátorský, krakovský, tarnovský, potom se vraceli k Novému Targu. Pak zamířili do Zakopaného, odkud posílají první lístek: "Zasíláme Ti pozdrav z Tater. Pošta Zakopané. Překračujeme hranice. Přešli jsme vrchy vysoké přes 2000 m. Jest zde zima, v noci 4 pod nulou. Mamince zasíláme dopis. To bílé jest sníh." Všimněme si: zprávy z této prázdninové cesty jsou stručné a strohé, což zřejmě odpovídá vynaložené námaze při přechodu přes velehory. Na tento horolezecký výkon byl Jaroslav velmi hrdý. Referuje o tom z Liptovského Sv. Mikuláše: "Prošli jsme Tatry bez průvodce. Viděli jsme horská jezera a šli pralesy, jimiž jsme si museli razit cestu, nebotˇ cest tam není. Museli jsme přelézt pásmo asi 2000 m vysoké, chtěli-li jsme se dostat do Uher.( Slovenské území bylo oficiálně nazváno- Horní Uhry, pozn. rp.) Bylo nám velmi zima. Nyní však jsme již v údolí Váhu, ve Sv. Mikuláši. Nyní přejdeme na Ružomberok, odtud na Oravu a z Oravy dolů do zvolenské župy." Z poznámky: "S Viktorem a ostatními již nesetkali", vysvítá, že se skupinka roztrhla. Bratři Haškové však cestovali dál. Šli zřejmě od Rybieho plesa dolinou za Mnichom, přešli hranici (u kóty 2033) a kolem Vysokého a Nižného smrečinského plesa se pustili dolinou podél Koprového potoka. Na Oravě navštívili Lúčky, Vyšný Kubín, Dolný Kubín, prohlédli si Oravský Podzámok a zamířili na jih ke Zvolenu.
Před příchodem do Banské Štiavnice pravděpodobně navštívili Detvu, kde spali u vlasteneckého kněze Kudelky. Štiavnický kraj se jim tedy otevřel v plné kráse a pohostinnosti. V Prenčove pobývají u Andreje Kmetě, znalce krajinných pamětihodností, u něhož nalezli útulek. Na oplátku mu barvitě líčí, co viděli nahoře na Oravě. V Krupině byli hosty slovenského vlastence Gustava Lehockého. Podnikají výlet na proslulé Krupinské Bralce. Pak se dali přes Jabloňovce (Almáš), kde spali u evangelického faráře Ladislava Končeka. Zdrželi se, neboť Jaroslav onemocněl střevní kolikou. Odtud šli do Pukance, kde bydleli u učitele Sekana a JUDr. Schwarze. Ve zprávách domů si pochvalují, že jsou v Horních Uhrách všude výtečně hoštěni.
Ale končí srpen a nadchází starost, aby se vrátili včas do školy: "Milá Marie, píši z Nové Baně. Lístek tento jsme dostali v Bakabáni (Pukanci) od pana Juris dr. Schwarze. Vede se nám dosti dobře. Jsme nyní v těrchovské stolici, nejdéle za 5 dní budeme v Brodském. Proto, drahá matičko, piš co nejdříve a zašli jakousi subvenci. Kdybychom odtud, kde právě jsme, šli ostrým tempem do Prahy, přišli bychom tam za šestnáct dní. A tolik dní přece nemůžeme býti bez peněz..."
Ani lístky z Bojné, Beckova, Nového Města nad Váhom, Čachtic ("kde bydlela ta hodná paní, co hezké dívky zařezávala a v jejich krvi se koupala"), Myjavy a Hvorké Role nepostrádají optimismu. Jen prosby: "Matičko, peníze... Nezapomeň... Zaslat..." se stávají stále naléhavější. Dobrá maminka zřejmě nezapomněla, neboť v následujícím školním roce chlapci nastoupili včas k zápisu.
Z korespondence s farářem Kmetěm z 29.9.1901 vysvítá, že Hašek si na svých cestách rád "zabásnil". Předsedovi Muzeálněj spoločnosti se představil jako nadšený numismatik a mineralog: "Právě jdu opatřen kladivy sbírat Dalmanites Hansmani, Cheirurus Sternberg, Calapora bohemica, Goniatites a Phacops Sternbergi, též Petraia bohemica do Hlubočep a Bráníka u Prahy."
Z dalšího je zřejmé, že mladý "archeolog" prostudoval Kmeťovy odborné články, uveřejněné v časopise Tovaryšstvo. Čerpal z nich např. popis tzv. krupinských bralců (mohyl), což použil v povídce Duch Rakytnoc ze Slného vrchu a spol. Také humorný motiv, že chytrý cikán napálí "učeného" archeologa fingovanými "nálezy", užil v několika pozdějších humoreskách. Tento přístup je pro Haška příznačný. Neměl-li po ruce dost znalostí, začal si je vymýšlet. Jeho tvorba vychází vždy z důkladné znalosti reálií, užívá množství faktografických detailů. Haškovy cestopisné črty a povídky zachycují množství geografických a etnografických údajů, a proto jsou základem pro rekonstrukci jeho životních osudů. O tom se ještě přesvědčíme.
Proč vedly první prázdninové cesty na východ? O slovenskou tématiku byl v Čechách na počátku století značný zájem. Česká kulturní veřejnost objevuje zde krásu přírody, poklady lidové kultury a chápe kult této země jako součást moderní básnické mytologie. Dušan Jurkovič a jiní umělci včleňuje moravské a slovenské folklorní motivy do novodobé architektury. Francouzský sochař Rodin při návštěvě malíře Úprky (1902) přirovnal tradici této země k hodnotám antickým. O Slovensku se mluví jako o oblasti čisté, ryzí lidové kultury. A což je příznačné, jakmile se pro něco nadchneme, oslavy Slovenska neberou konce.
U Haška hrál zřejmě roli i zřetel sociální. Mladí bouřliváci vidí ve Slovensku zemi vzpoury proti nenáviděnému maďarskému útlaku. Generace, která přichází na počátku století s heslem "Ať žije život" ( a dodává k tomu ironicky "Ať zhyne literatura") obdivuje divoký temperament země a lidu pod Tatrami, jeho odbojné gesto a nepoddajnou povahu. Byla to do značné míry iluze, ale to nadšeným mladíkům snícím za záclonkami kaváren nikdy příliš nevadilo. Cítili se v Praze jako "vyděděnci z rodných hnízd" a hledali na toulkách po okrajových částech monarchie krajanské příbuzenství a ztracený domov. Psycholog generace Jiří Mahen o tom napsal: "Přebíhali jsme přes Javořinu na Slovensko a našli tam větev národa, která byla asi ve stejné duševní situaci jako my. Našli jsme tam člověka, který žil hodně po svém, a v mé paměti žijí výrazně dodnes rozmluvy s prostým člověkem na Slovácku a na Slovensku jako věci vzácné a okouzlující. Kouzlo země bylo mocné. Skoro to vypadalo, že jsme našli konečně svou vlast a místo, kam můžeme zabloudit jako domů."
Ve srovnání s patosem mladých básníků je Haškův přístup střízlivý a skeptičtější. Na rozdíl od kavárenských revolucionářů totiž o tulácké svobodě pouze nehoroval, on ji uskutečnil. Se všemi útrapami a riziky s tímto životem spojenými. Načerpal proto množství bezprostředních zážitků, které se od panujících představ nejen odlišují, nýbrž jsou s nimi v přímém rozporu. Především ztrácí iluzi o "mravní nedotčenosti" lidu. Přesvědčuje se o tom, co znamená pro tento kraj bída a alkohol. Přitom však s údivem zjišťuje, že uhnětený člověk neklesá na mysli a probíjí se životem s užitím staleté moudrosti a přirozeného důvtipu.
To vše se promítá i do pokusů literárních. Základem jeho stylu je autentický detail, pozorování, popis a reportážní záznam. Vedle svěžích postřehů krajinomalebných dochází fejetonista k podivuhodně vyzrálým postřehům povahopisným o lidové povaze a morálce.
Je ovšem značný rozdíl mezi oběma studentskými prázdninovými cestami a mezi cestou třetí (v roce 1902), konanou po ukončení studia na obchodní akademii. Toto putování si musel nejprve vykoupit tím, že požádal o místo v bance Slavii, aby vyhověl matce a aby nahradil opuštěné místo otcovo. Na žádost svého poručníka, městského fyzika dr. Záhoře, píše tuto poníženou supliku:
"Slavnému ředitelství banky Slavie v Praze. V hluboké úctě podepsaný dovoluje si žádati tímto slavné ředitelství o propůjčení místa, odpovídajícího nabytému vzdělání, při slavné bance Slavii. Absolvovav nižší gymnasium, vstoupil jsem do Českoslovanské obchodní akademie v Praze, kdežto jsem nabyl četných vědomostí, jak možno seznati z předloženého mého absolutoria.
Pokud se týče mé osobní povahy, odvolávám se na ředitelství učiliště, které na laskavý dotaz zajisté vydá o mně odporučující zprávu. Podaří-li se mi získati důvěry slavného ředitelství, přičiním se všemožně, abych jí zůstal hoden nejpřesnějším a nejsvědomitějším plněním všech svých povinností. V nejhlubší úctě oddaný atd.
Král. Vinohrady, 23. července 1902."
Zdvořilá žádost o přijetí do banky je zřejmě pozdně datována, protože už 22. července dostává sestřenice Marie pozdrav "z vězení pro politické zločince na Špilberku!" od tří cestovatelů: Jaroslava, Jána Čulena a Viktora Janoty. Vyšli tedy tentokrát bez Bohuslava. Snad se chtěl starší bratr zbavit nepohodlného svědka, snad chtěl rázem zlomit rodinná pouta a uvolnit křídla k tuláckému rozletu.
I tentokrát míří do Haliče a do Horních Uher. Ale hned na počátku vpadne do skutečného drsného života. Prožije temné milostné setkání s cikánkou, jež natrvale poznamená další osud. Pozná pravou lásku tuláka, náhodné spojení rozhořelých smyslů, o němž tak krásně veršoval Fráňa Šrámek. Jenže zatímco tento básník o tulácké lásce pouze snil, Hašek ji skutečně prožíval, a to s naprosto primitivní bytostí, v kraji, "kde na několik hodin cesty nelze najít vesnici. A pak-li, pak jsou to kopanice." ( Haškovo milostné probuzení bylo neblahé a skončilo psychickým komplexem, tak hlubokým, že se s jeho následky setkáme i v dalším životě.)
Na lístcích do Prahy se objevují drsnější tóny. Sestřenice Marie je nazývána Maryškou (jako dívka, kterou poznal na kopanicích. Zprávy a dojmy jsou úsečné, žádost o peníze mužně naléhavá, ba výhrůžná: "Pozdrav ze Štiavnice. Vracím se domů. Do Brodského pojedu 27. (září), a nebudou-li tam peníze, půjdu pěšky do Bosny a Hercegoviny, pak na jih do Řecka a Turecka." Nelze odhadnout, jak dalece vážně byly tyto výhrůžky míněny.
Mění se také sociální půdorys Haškových cest. Na prvních dvou je studentem, suplikantem, musel se ucházet o podporu na farách a ve školách. Nyní se rázem proměnil v bezprizorného tuláka, se všemi syrovými atributy: zevnějškem i chováním.
Přestává dbát o svůj oděv. Zvyká na nepohodlí, přespává i ve stohu slámy nebo v kupce sena, v chudinské noclehárně, nebylo- li zbytí. Padají přehrady sociální. Hašek už dříve snadno navazoval kontakty s prostými lidmi, s horaly, valachy či beťáry. Ale vždycky tu existoval odstup - jako student, novinář, turista, pozorovatel přicházel z panského světa. Hašek tulák byl jedním z mnohých, dokonce ten nejvíce ponižovaný a opovrhovaný. Tuláckým zevnějškem tak získával mimikry, které mu otevírají cestu ke dnu lidských povah, do středu hromadné sociability. Naučil se vidět svět zezdola, z hlediska vykořeněných trhanů- a to mu zůstalo.
(Snad se tím literárně přidružil k Janu Nerudovi, který se k tomuto sociálnímu vyřazení vyznal v črtě Byl darebákem.)
K setkání pomohla mnohdy náhoda. Jedno odpoledne šplhali s Viktorem Janotou na Ďumbier. Počasí jim však nepřálo, padala mlha a ztratili cestu. Jakoby zázrakem se před nimi objevila salaš, blízko Bystrého potoka mezi hřebenem Ďumbieru a Veľkého Kapeľu. Tam se uchýlili a zde i přespali. Hovory na salaši zachytil pak Hašek v črtě Pod Ďumbierem.
Dokonalý průnik do reálných situací a soulad s lidovým prostředím zaznamenal Hašek i v literární tvorbě. Dochází k jistému posunu. Ve fejetonech pro Národní listy, ale i "koženou" Národní politiku, se už nenabízejí měšťanskému publiku "exotické" náměty, různé krajinné a folklórní zvláštnosti, ale objevují se zde povahopisné postřehy ze života cikánů, horalů a uherských pasáků vepřů, tzv. beťárů. Hašek si to v jedné své práci přímo programově vytýčil: "Nám nejde o krajinu, chceme především poznat lid. Chodíme mezi prosté horaly."
Tato okolnost se projevuje i v reportážním záběru cestopisných motivů. O Slovensko se tehdy zajímali i jiní spisovatelé (např. Rudolf Pokorný a Karel Kálal), chodili po vesnicích a navštěvovali koliby a salaše. Jenže pak byli zdrceni tím, co při přímém pohledu shledali: bídu, špínu, alkoholismus. Hledali neposkvrněnou duši národa a hledali ji marně. Tvrdá skutečnost je odstrašovala, zraňovala, drtila vysněné ideály. Národopisné slavnosti a kroje byly jim jedinou útěchou.
Hašek naproti tomu dělal vždy jen to, co chtěl, bez ohledu na překážky a okolnosti. Nedal se omezit, přiškrtit, sevřít sebelépe míněnými ideály. Měl odvahu vidět věci takové jaké jsou a měl tuto odvahu po celý život.
Kdo poznal život a beznaděj tuláka už na to nikdy v životě nezapomene. Obstát v životních podmínkách znamená pro takového člověka osvojit si přirozený důvtip i notnou dávku prolhanosti. Bezprizorný cikán, horal či sedlák neznají sentiment, nejsou zvyklí se litovat, stěžovat si na svůj úděl. Nebylo by jim to nic platné, musí žít. Osvojují si zvláštní způsob chování, svébytnou morálku, jež je protikladná k poučkám kněží a moralistů.
Reálný člověk z lidu musí na své utlačovatele vyzrát, chce-li přežít, zvítězit. Probíjí se životem po svém, impulzívně, jedinou jeho ochranou je množství. I ve své zdánlivé prostomyslnosti prosévá zrnka staleté moudrosti. Zdánlivě pokorně naslouchá příkazy nadřízených, ale myslí si svoje. Neztrácí smysl pro humor a uchovává si zdravou chuť k životu.
V črtě o národní mentalitě Detvanců se Hašek podivuje rysům svérázné lidové "morálky": "Kdo se stýká častěji se soudem, jest pokládán na Detvě za člověka moudrého. V jedné vesnici poradila stařenka vyptávajícímu se na poměry v obci, aby šel k jednomu gazdovi:- K tomu idzte, ten byl ve Zvoleni již čtyry razy u pravotara a po dva razy byl už zatvorený, toť múdrý chlap!- To není možno si vysvětlit u svobodomyslných Detvanců, které Sládkovič ve svém hrdinovi Martínkovi opěvá jako lid statný, svobodný a vzdorovitý."
V mravním paradoxu vidí Hašek jádro lidového charakteru, neboť tato atavistická lidová ironie znamená víc než individualistické protestní gesto. Z této platformy vyrůstají postavy lidových chytráků, podšitých a mazaných chlapů, z jejich každého živelného projevu tryská pramen svobody a nezávislosti. Jde o známý figarovský komplex, nikoliv ovšem vyčtený, napodobený, ale bezprostředně nazřený ve skutečnosti.
Zbývá podat pravděpodobný průběh třetí cesty. Začala, jak již uvedeno, v Brně, kde oba přátelé, Hašek a Janota, navštěvují Špilberk a pak jeskyni Macochu. V Myjavě se k nim připojili přátelé Kulíšek a Porubský. Navštívili hrady v Pováží, Súlovské skály a klášter Beckov. Pak se podél Váhu dostali až k Ilavě, poté šli směrem na Nízké Tatry až k Ďumbieru. Přišli sem zřejmě od Demänovských jeskyň, prošli údolím Lučního potoka a sedlem mezi Ďumbierem a Chopokem, kde je překvapila mlha a déšť. Tu se před nimi objevila salaš blíže Bystrého potoka.
Z Brna posílají 15. 8. zprávu: "Byli jsme na Ďumbíru, 2046 m, a spali pod ním na salaši. Nyní jsme ve Zvolenské stolici a jdeme do stolice Gemerské. Pište mně do Levoče ve Spišské stolici, kam dojdeme za 14 dní." Předtím ještě zaběhli přes Tisovec do Rimavské Soboty a do Rožňavy. Na lístku z 26. 8. Jaroslav píše: "Jsme v Gemerské stolici a jdeme do stolice Spišské. Nemohu si stěžovat, že bychom se měli špatně." Do Spišské Nové Vsi šli přes Dobšinou, Hnilec a Novovesko. Ve Spišském podhradí jsou 29. 8., soudíme-li podle lístku následujícího znění: "Pozdrav přijmi ze stolice Spišské a ze Spišského Podhradí. Zde jsme nedaleko Šárišské stolice, kdež bývají již Rusíni. Řeč zdejší tvoří přechod mezi maloruštinou a polštinou. Mnoho starých památek v městě, kanovníci, krásný kostel, hrad apod. Piš mi do Brezna... za 10 dnů jsme tam. Jdeme na Heragon."
Poté podrobně prozkoumali kraj zvaný Podhalí, který se stává kmenovou oblastí Haškových cestopisných námětů. Šli dále k Chrásti, kde přespali u faráře Moyše, odtud přes Levoču do Lúblice, kde byli hosty evangelického faráře Herenčáka, jenž prý byl vášnivým archeologem. V Levoči se očekávané zásilky peněz nedočkali, ačkoliv oba chlapci měli v kapse pouhých 12 haléřů! Navštívili evangelickou útulnu pro suplikanty, kde byli mizerně pohoštěni. Na druhý den přišly naštěstí peníze a cestovatelé si mohli dopřát vydatný oběd a dokonce i několik lahví jagerského.
Zašli pak i na polskou stranu k Dunajci, do Spišské Magury.
Další lístek z Tater a zní optimisticky: "Máme se dobře. Jsme veselí, samý sníh nahoře."
Zpáteční cesta vedla směrem na Dobšinou, Kráľovu Hoľu; odtud jdou přímo na Zvolen, Banskou Štiavnici, přes Pukanec do Nové Baně. Zde týden pobyli u Kňazoluckých a využili pohostinství starých přátel z Bojné. Pak si to namířili do Piešťan a odtud chtěli jít do Senice a Brodského pěšky. Bylo však chladno a Jaroslav se zle nachladil. Očekávané peníze byly uloženy v Piešťanech, proto sednou na vlak a odjíždějí odtud do Prahy.
Tak skončila poslední Haškova prázdninová výprava.

Balkánské dobrodružství

V bance Slavii, kam v říjnu 1902 nastoupil jako praktikant, pálila Haška půda pod nohama. Bankovní prostředí a lidská malichernost, kterou viděl kolem sebe, ho odpuzovaly. Literární úspěchy, jimiž získal ostruhy v cestopisných fejetonech, podnítily pak jeho chuť zmizet někam na druhý břeh, někam daleko. Tulácké "volání divočiny" projevilo se s nebývalou silou.
Nakonec vždy rozhodl bleskový nápad, impulzívní rozhodnutí, okamžitý záchvat. O jednom jeho nočním extempore referuje Ladislav Hájek: "Byl krásný měsíčný předjarní večer roku 1903. Hašek vzpomínal, jak asi bude teď na jaře na Slovensku krásně. Došli jsme na Staroměstské náměstí a podle svého zvyku jsme se zastavili na čaji u čajaře Chorouse a chvíli jsme s ním pobesedovali. Potom jsme se ubírali k mému bytu do Týnské ulice ve zcela vesele náladě. V Týnské ulici se Jarda náhle zastavil, zadíval se k nebi na měsíc a řekl: "A víš, já k tobě dnes nepůjdu, nechci se zase dívat na sv. Petra, jak na nás hrozí prstem. (Hájkův bytný byl malířem kostelních oken a měl obraz sv. Petra vystavený ve svém bytě.) Domů také nepůjdu. Bral jsem dnes za přesčasy, mám peníze na cestu, pojedu hned teď v noci na Slovensko!"-
Jak řekl, ihned učinil. Tentokrát se mu však nepodařilo zmizet beze stopy. Bratr Bohuslav si vzpomněl na adresu fary, kde byli předloni. Tam Jaroslava zastihl naléhavý dopis od maminky. Za několik dní přišla odpověď: " Jsem zdráv a brzy se vrátím."
Domů se vrátil zcela bez prostředků. Musel mamince slíbit, že už těch tulek zanechá, a nadřízené v bance uprosili, aby ho vzali zpátky. Netrvalo však dlouho a podlehl tulácké vášni znovu, tentokrát už nadobro.
Podle jednoho vyprávění přišel prý Hašek domů a sháněl se po něčem k jídlu. Matka právě připravovala ledvinky. Poněvadž byly ledvinky tvrdé, vyskočil Jaroslav od stolu, popadl čepici a vykřikl: "Sbohem, já jedu na Slovensko, najím se, až se vrátím." A zmizel, šest neděl nebylo po něm ani stopy. A když se vrátil ze svých toulek domů, první slova byla: "Maminko, jsou ty ledvinky už měkké...?"
Ale žádná historka nevystihuje konkrétní událost v celé šíři. Stalo se totiž v té době něco neočekávaného. Po létech ospalého klidu vypukl na Balkáně plamen vzpoury. V Makedonii došlo k povstání srbských a bulharských rolníků proti turecké nadvládě. Čety srbských dobrovolných vojínů-komitů pronikaly hluboko do tureckého pomezí a rozdmychávaly tam vzpouru mezi slovanským obyvatelstvem.Proti nim vystoupilo pravidelné turecké vojsko zvané nizámí.
Balkánské události nezůstaly bez odezvy ani v Čechách, zvláště ve vrstvách radikální mládeže. V Praze se objevil čacký hrdina, který verboval do oddílu dobrovolníků. Jmenoval se Jan Klimeš. Chodíval po pražských hospůdkách v bizarním makedonském kroji, pronášel patetické projevy v duchu všeslovanství a solidarity. Vyzýval české vlastence, aby se vydali rychle na pomoc bratřím zmírajícím za Vitošou. V důsledku jeho agitace se většina hostů z hostince pomalu vytrácela; jediným, kdo vytrval a nechal se k vytouženému dobrodružství strhnout byl Jaroslav Hašek. Scházeli se s Klimešem v jeho bytě u paní Otčenáškové v Korunní třídě na Vinohradech a plánovali balkánskou cestu. Zanedlouho odjel Klimeš do Sofie a Hašek ho doprovázel na nádraží; co ti dva spolu hovořili, jaké měli tajné úmluvy, asi se nikdo nedozví.
Jednoho dne otevirala zděšená paní Kateřina strohý list z banky: "Pane Hašku, dne 30. května nedostavil jste se do kanceláře a na poptávku naši dověděli jsme se, že jste vůbec z Prahy odejel a že ani Váš pobyt, ani Váš návrat znám není. Následkem tohoto hrubého porušení povinnosti úřednické propouštíme Vás dnešním dnem ze služeb a oznamujeme Vám, že na Vaše služby nereflektujeme." Dopis má datum 3. června 1903.
Tímto dnem skončila naděje jejího syna na úřednickou kariéru, a tím i na spořádaný život. Kde byl v té době Jaroslav Hašek? Kam se poděl? Jel do Sofie, kde se setkal s makedonským "vévodou" Klimešem?
Následující období zůstalo dlouho zahaleno neproniknutelným tajemstvím. Životopisci ho většinou vynechávali anebo odbývali anekdotickými výmysly. Vydal se Hašek na pomoc Búrům v boji s Angličany, jak tvrdil Franta Sauer? Ne, to jsou zřejmé výmysly. Nebo nedorozumění. Předtím sice uspořádal v bance Slavii sbírku ve prospěch bojujících Burů, ale peníze prohýřil. Pak zmizel, zanechávaje na stole lakonické: "Nepeču!"- Relativně nejspolehlivější svědek Josef Mach píše, že Hašek dostal z banky vyhazov a utekl kamsi na jih s třemi jinými bojovníky, s Kubínem, Steinbrecherem a s jakýmsi Stáňou Vladykou.(Pod tímto jménem se však skrýval dobrodruh a spisovatel Stáňa Zeman - Vatra, který se vrátil z Ameriky a upoutal hospodskou společnost svým prášilovským vyprávěním. S Haškem bydleli společně asi měsíc u paní Polákové v Podskalí. Z toho důvodu mu Hašek věnoval povídku Přítel Vladyka a jednu z kapitol / Přítel Stanislav Zeman/ v Dějinách strany mírného pokroku.- V žádné z těchto prací však o balkánské cestě není ani zmínka. Mach zřejmě zaměnil toto období za pozdější misionářskou pouť členů strany mírného pokroku do Slavonie, která se uskutečnila až v roce 1905.)
Relativně nejspolehlivější vzpomínky Ladislava Hájka charakterizují tuto cestu pouze rámcově: "Potuloval se po Slovensku, až do Maďarska se dostal, někde ho tam zavřeli pro potulku, dostal se však zase na svobodu, do Polska zašel, na hranicích ruských řeku přeplaval a na druhém břehu chytili ho pohraniční kozáci a zase zavřeli."
Proč se však mladý bouřlivák potuloval křížem krážem Evropou?
Josef Mach vypráví zajímavou epizodu. Jaroslav se prý vydal s jedním polským studentem z Prahy do Haliče hledat staré slovanské mohyly. Jak šel tak po úzké lesní cestě, která náhodou tvořila rusko - rakouskou hranici, vynořily se náhle z houští velké chlupaté ruce, patřící ruským četníkům a zatkli dvacetiletého studentíka jako rakouského vyzvědače.Pak byl několik týdnů vězněn, snad v Cholmu, a teprve potom propuštěn. Do Prahy se vracel přes Slezko a Moravu.)
Jak se vyznat ve spleti nepřesných a často převyprávěných příběhů?
Věc je ztížena tím, že Jaroslav Hašek o balkánském dobrodružství téměř nezmiňoval, na případné dotazy odpovídal vtipem, ironickou poznámkou či mystifikací, jako by se za něco styděl nebo mu to připomínalo něco nepříjemného.
Začněme tedy znovu a od počátku: je nesporným faktem, že v roce 1903 Hašek opravdu uskutečnil cestu na Balkán a do Haliče. Potvrzením je noticka, otištěná v létě 1904 v anarchistickém časopise Omladina. Píše se tu: "Kamarád Hašek přednáší o Rusku, Haliči a Uhrách, kde skutečně cesty své konal". O Balkánu a Makedonii však není ve zprávičce ani zmínka! Jde o téměř detektivní záhadu, která je ovšem klíčovým místem Haškova životopisu. K dispozici máme jen sporé údaje. Odchod z Prahy byl stanoven dopisem z banky na 30. května 1903; známe i přesné datum, kdy se už určitě navrátil zpět, bylo to 6. října 1903. Toho dne byl totiž zadržen pro jakýsi delikt na pražské policejní strážnici a podepsal protokol. Co dělal venku po celé čtyři měsíce?
Jistým záchytným bodem je dotaz policejní expozitury v Krakově z 28. července 1903, zda "dvacetiletý Jaroslav Hašek, syn Josefa a Kateřiny, je do Prahy domovsky příslušný". Dne 6.8. 1903 žádá pak krakovská policie Haškova poručníka, aby potvrdil totožnost zadrženého tuláka: dotyčný prý cestuje po Haliči bez jakýchkoli dokladů. V archívu pražského policejního ředitelství nalezáme odpověď: "Dotyčný je příslušný do obce Mydlovary, okres Budějovice." Odpověď však byla z Prahy vypravena až 5. září 1903, tedy teprve za šest týdnů! Opět další záhada, patrně si páni od policie dávali pořádně na čas. A teď je na místě otázka: Bylo toto zřejmě klíčové období Haškova života "zatemněno" náhodou, nebo úmyslně?
Při pátrání existuje jediný opěrný bod a to jsou jeho povídky a humoresky. Ukázali jsme již dříve, že obsahující zřetelný faktografický popis jeho cest. Jenže zážitky z různých etap života se kříží a překrývají, také povídky vznikali v různém časovém období. Přesto se pokusme o rekonstrukci. První prací, jež se zřetelně váže k balkánským toulkám, je črta V obecním vězení. Byla otištěna v Národních listech 9. října 1903, tedy brzy po Haškově návratu do Prahy. Líčí se tu situace v obecním vězení ve vsi Sasvárhegy nedaleko Segedínu. Objevují se zde tři uvěznění: tulák, cikán a selský hoch. Námětem i místem děje se povídka shoduje s tím, co tvrdí Hájek: "Dostal se do Maďarska, někde ho tam zavřeli."
Další směr Haškovy cesty na Balkán ukazují údaje v dalších povídkách. Objevuje se tu např. oblast Slavonie, kraj na hranicích Bosny a turecko-srbské pomezí. V jiné povídce se objevuje krajina zvaná Kosovo pole.
Tyto místopisné údaje můžeme konfrontovat s Haškovým humorným líčením balkánské výpravy, jak ji podal v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona. Podle něho se v Sofii setkal s krajanem Janem Klimešem.( Sám se nazýval "makedonským vévodou" či "vojvodou.) Klimeš prohlásil, že zná vůdce makedonských komitů, včetně národního hrdiny bulharského Sarafova. V zápalu všeslovanského nadšení a opojeni rakijí se dal Hašek přemluvit a v jedné místní kavárně naverbovali oba chlapce do čet srbských komitů. Pak přísahali na prapor svobody a vydali se na turecké hranice.
Pod Vitošou byli v jednom malém domku vyzbrojeni starými puškami verndlovkami. Nevěděli ovšem, jak se zbraně správně nabíjejí. Dali se však vesele na pochod za neznámým cílem. K večeru dorazili až k hoře Garvan na hranicích tehdejšího tureckého území.- Když však uviděli pod horou Garvan ohně pravidelného tureckého vojska - nizámů, dostali strach a raději se dali zajmout. Osvobodil je jeden turecký důstojník, který v chování zajatých "povstalců" uviděl jen mladickou nerozvážnost. Propustil je a dal dopravit zpět na bulharské hranice. Celý průběh nezdařené válečné výpravy Hašek zřetelně ironizuje. Srbská pevnost Monastir se v jeho podání mění na klášter-monastýr, který prý dobyli - to jest vyjedli- na zpáteční cestě do Sofie. (Podle této verze mohlo jít o Rylský klášter, kde se udržovala slovanská liturgie a který podporoval hnutí Makedonců za svobodu.) Proč zakrývá neúspěšné "válečné tažení" touto zřetelnou mystifikací? Musel se bát policejního vyšetřování? Nikoliv.
Po nezdaru balkánské výpravy se Hašek do Prahy nevrátil, ale vydal se vzhůru na sever. Plul s parníkem po Dunaji, přešel Transylvánské Alpy a dostal se do tehdy maďarského Sedmihradska. Proč však zase tento oblouk? Chtěl zakrýt prohru z nadšené pomoci makedonskému povstání? Podle dat, obsažených v reportážní črtě Z Nikopole na Ruščuk nastoupil na parník před Nikopolí, patrně ve stanici Černovice, kde také končila železnice ze Sofie: pak doplul až do přístavu v Ruščuku. Nepokračoval však dále po Dunaji (na Silistru a do nížiny kustenžské (Konstanza)), ale vydal se vlakem dále na sever.
Horská lokálka vede přes rumunská města Titu, Pitexi, Cartea de Arges. Poslední stanicí dráhy je městečko Jeser na úpatí pohoří Kumpolungy. V těchto místech Hašek nejspíše překročil Karpaty a dostal se do sedmihradské části Uher. Ve Verespataku se potkal s národnostním poslancem rumunským dr. Vladem, jenž byl důvěrným přítelem Dušana Makovického, slovenského tolstojovce a Haškova známého ze slovenských prázdninových cest.
Účel tohoto setkání líčí v povídce Pan Hó: "Dr. Vlado cestoval právě po Sedmihradech, aby studoval v celé zemi hospodářské poměry, bídný stav tamějšího rolnictva maďarského, rumunského a sikulského a dobrý stav hospodářství usedlých Sasíků." V dalším se dozvíme, že oba cestovatelé se ubytovali v Nagy Banyi (Baia mare) v hotelu U černého kamene. Tu přišli dva četníci a vybídli je, aby šli s nimi na stoliční úřad. Po krátké rozmluvě s uherským panem služným se zadržení turisté ocitli v místní soudní budově na pryčně, spolu s jakýmsi loupeživým Sikulem, obžalovaným z úkladné vraždy. Tento muž jim vyprávěl o tajemné kráse tmavých hvozdů, táhnoucích se až k bukovinským hranicím.
Oblast pramenů Bílé Tisy a krajina u Marmarošského Sihotu, ležící mezi horou Hoverlou, a Rodinskými vrchy, učarovala Haškovi svou podivně romantickou náladou. Těží z ní poetické náměty pro množství pozdějších črt a povídek. Patrně se zde nějaký čas zdržel, zabloudil zřejmě i na haličskou stranu Lesních Karpat, do okolí měst Stanislawów a Kolomyje. (Znalost místopisu východní Haliče se Haškovi bude hodit za války, až si bude jako ubytovatel 11. marškumpanie razit cestu na Sokal.) Z Bukoviny se obrátil po povodí řeky Tisy až na střední Slovensko. O dalších osudech dobrodružného cestovatele svědčí záznam malíře Pacovského, jehož stručný výtah uvádíme: "V roce 1903 mu byl představen v jakési restauraci na Detvě Jaroslav Hašek. Vypadal spíš jako tulák, jeho oděv byl ve zuboženém stavu. Navázali spolu kontakt a Hašek se nabídl, že uspořádá v Žilině Pacovskému výstavu obrazů. Hned v restauraci se představoval jako "sekretář výstavy". V Žilině seznámil nového přítele s řadou slovenských vlastenců; mimo jiné byli hosty u dr. Dušana Makovického. Jenže pak nastal zádrhel: Hašek si od advokáta JUDr. Kohúta vypůjčil kolo a odejel na dráhu do Vrútek, prý aby vyplatil zavazadla uložená v nádražní úschovně. Kolo však prodal a peníze propil. V hostinci ve Vrútkách pak ztropil výtržnost, kvůli níž se octl ve vězení. Do Žiliny ho přivedli četníci. Pak kamsi zmizel.-
Pacovský se u Haškovy matky domáhal zaplacení útraty. Namísto peněz dostal odpověď , podepsanou jakýmsi MUC. Kabátem: "U Jaroslava se projevuje duševní porucha, jež ho činí za jeho jednání neodpovědným. Matka že za něho platit nemůže. Prosí však, aby Pacovský udání nepodával, protože částku splatí ze záloh za uveřejněné Haškovy práce."
Skončila tímto incidentem balkánská odyssea? Nikoliv. Tulák se nevzdává. Nemohl-li prorazit k jihu, obrací se na sever. Využil svých prázdninových známostí a přes Zakopané a Nový Targ, Myšlenice se dostal až do Krakova.(Tam byl zřejmě zadržen, neboť jak výše uvedeno 28. července 1903 se policejní expozitura v Krakově dotazuje na jeho domovskou příslušnost.) V Haliči se Hašek zřejmě zdržel déle, až do září. Co se dělo po celou tuto dobu?
Odpověď je naznačena v jeho povídce Procházka přes hranice. Podle ní se v Zakopaném seznámil s mladým učencem, prehistorikem, jenž v kraji hledal tzv. kurhany, mohyly neznámého kmene, který zde v pravěku žil. Šli spolu do Krakova a pátrali v okolí mezi Mazury po těchto mohylách. Na ruských hranicích, u Bosotówa, za Červeným kamenem, je překvapila kozácká hlídka. Protože mladý turista neměl "pasport", ba ani peníze na úplatek, zavlékli ho kozáčkové na "komoru", do vězení v Měchówě. Odtud byl převezen do vězení v Kielci a pak transportován zpět do Krakova. Tam byl znovu zadržen.Malá "procházka přes hranice" se tak protáhla na několik neděl.
Haškovo vyprávění odpovídá skutečným událostem. Nějaký čas ještě pobyl v "královském městském vězení" v Krakově a čekal, až z domova přijdou peníze. Když nepřišly, vydal se domů pěšky, přes Moravskou Ostravu a Frýdek.
Podle vyprávění Josefa Macha se Haškovi zarosily oči, když někde u Těšína spatřil českou matiční školu. Pan řidicí prý ležel zrovna na pohovce a četl Národní politiku, když vešel otrhaný tulák a představil se slovy:" Jsem český spisovatel Jaroslav Hašek a prosil bych něco od oběda.")
Ale vypadal velice zuboženě, takže ho u Frýdku znovu zavřeli a nepustili dále. Nezbylo než se obrátit na dobrodušná srdce a jako nemajetný vandrovní "fechtovat" a "syčet" o knedlíky. (Podle akcentu výslovnosti: "Milossstpani prosssím jich, ssslitujou ssse...atd.)
V Helfštýně na Moravě však došlo k obratu. Zbídačelého tuláka a spisovatele se ujala rodina místního řídícího učitele Hajniše. Umyli ho, nakrmili, dali mu obnošené kalhoty po zemřelém učitelovi, čímž si pražský "host" poněkud vylepšil svou chatrnou garderobu. V starobylém sídle se zdržel několik neděl. Při výletu na hrad si totiž pohmoždil ruku a učitelova dcerka Slávka ho ošetřovala. Vznikla tak známost, na jejíž pokračování si počkáme v některé z dalších kapitol.
Haškovy toulky se staly předehrou jeho nástupu do čela pražské bohémy. Obklopily ho gloriolou tuláka a světoběžníka. V kavárenském prostředí jeho věhlas stoupl.
Mělo však jeho bloudění křížem krážem Evropou i nějaký jiný smysl? Lze soudit na spojení s anarchistickými skupinami, k nimž zřejmě Klimeš patřil, nebo na tajné "všeslovanské" spiknutí, k němu mělo dát signál balkánské povstání? Asi těžko. Po neúspěchu makedonského dobrodružství se Hašek prostě nechtěl vrátit do Prahy přímo. Protože se rozhodl odejít někam daleko a vyhnout se nezáživnému zaměstnání v bance, udělal to jako vše-důsledně a nekompromisně. Chtěl zřejmě prchnout z Rakouska stůj co stůj a když se to nezdařilo směrem na jih, zkusil přejít haličské hranice do Ruska. ( Znal patrně stezky haličských pašeráků, které popsal v povídce Příhoda starosty Tomáše: "Kdo přejde první posty, nemá ještě vyhráno. Od komory až na Měchów, kde obyčejně podvodníci kramáři prodávají pronesené zboží, stojí ještě druhý post a na silnici a po stezkách obchází plno ruských četníků v bílých kalhotách...") Možná, že se pokusil přeplavat hraniční řeku Vislu. Jenže tím se dostal z deště pod okap. Slovanské nadšení z něj záhy vyprchalo. Na ruském břehu Visly byl zadržen a po uvěznění předán zpět do Krakova. Tam ho zadrželi, dokud nepřišla z Prahy odpověď, která se, jak jsme již uvedli, pořádně opozdila. Jeho "malá procházka přes hranice" se tak prodloužila na více než čtyři měsíce. Motivy však mohly být i závažnější: Haška nehnala jen touha po svobodě, chuť poznávat cizí kraje a jejich pozoruhodné obyvatele. Byl stále puzen a váben "druhým břehem", stržen touhou dostat se vždycky jinam, než kde právě byl, mezi nové lidi, do neznámého prostředí.
Snaha uniknout z Rakouska směrem na Balkán a pomoci povstání makedonských rolníků skončila fiaskem, jako každá revoluční bez reálného základu. Od těch dob je Haškův názor poznamenán skepsí a deziluzí, ale tato skepse je životodárná.Musí revidovat své mladické představy. Mezi tuláky a ve vězení získal Hašek neobyčejnou životní i literární zkušenost: nezáleží na tom, co člověk o sobě říká, ale jaký ve skutečnosti je. Tato životní moudrost činí rozdíl mezi životní zkušeností tuláka a plamenně horujícími kavárenskými literáty, kteří nevylezli ani za humna a proto si mnohdy ve svých představách nevidí ani na špičku nosu.
My se však musíme ptát: Stane se tato skepse, provázená určitými psychosexuálními traumaty, zábranou dalšího dobrodružného života? Nebude jeho příslovečná ironie, kterou zakrýval citlivost své duše, překážkou dalšího poznání? Je-li ironie příznakem zraněné něhy (jak napsal František Gellner), pak by podobné zklamání mohlo vést k uzavření vlastního nitra a k zanevření na celý svět. U Haška tomu bylo - naopak. Ani po trpkých zkušenostech z balkánské cesty neztratil touhu po svobodě, dále dává průchod temperamentu, odvaze a poznání.
Obdivně to vyslovila Jarmila Hašková: "Nemůžete si představit, jak krásně vypadá člověk, který má odvahu dělat vždycky jen to, co chce. On měl tu odvahu po celý život- i pak, když už měl okolo úst trpký tah, ve vlasech stříbrné nitky..."

Před výletem do Bavor

Když potom v kavárně Hašek vyprávěl své neuvěřitelné příhody, všimli si kamarádi, že se poněkud změnil. Zdrsněl a zmužněl, zamiloval si slivovici a ostré lihoviny. Překvapoval okolí tím, že tabák nejen kořil, ale i žvýkal a bagoval. Jeho chování působilo někdy otřesně i na otrlou bohémskou společnost. Haškova excentičnost se vymyká všem zvykům, ale nezdá se, že by toho litoval. Na návrat do kanceláře totiž nebylo ani pomyšlení.
"Dobrodružství, toulka, sedět v hospůdce nebo v krčmě třeba nejnižšího řádu, hovořit s neznámými lidmi, vyprávět jim, naslouchat jejich hovorům, zajímat se o různé osudy, bylo už Haškovi vrozeno a marně se proti tomu bránil. Nemohl za sebe," podotýká Ladislav Hájek.
Toulky a dobrodružství nebyly pro Haška romantickou zálibou, ale životním údělem. Také tulácké náměty jsou naplněny skepsí, hořkostí a deziluzí. Jejich výrazem je polská píseň, vyslovující trpký úděl světoběžníků a lidí bez domova.
"Czemu tesknicz za chata,
czy nie lepijej za krata..."
"Proč teskníš po domově?
Není lepší ve vězení?
Máme tu pokoj knížecí, pár prken a nic víc..."
V Čechách se mladému buřiči těžce dýchá, nemůže se smířit s úzkoprsým maloměšťáckým prostředím. Popuzuje ho matčino neustálé napomínání a výčitky, že opustil tak dobře placené zaměstnání. Literatura ho neuživí. Redaktoři sice oceňují jeho talent, ale stále mu radí, aby se někam zařadil, aby se přizpůsobil.
Haška naproti tomu stále něco nutí, aby lidi provokoval, aby na sebe upozorňoval svými výstřednostmi, aby dráždil morálku nasycených a spokojených. Jeho protestní hlas má děsit klid lhostejných, morálku zazobanců a byrokratů. Ztotožňuje se raději s těmi, kteří jsou jako on "vyvrženi" z domovů, vydáni napospas nouzi a nejistotě, ale kteří přesto zůstávají plnými lidmi.
Pocit outsiderství a výlučnosti nebyl příznačný pouze pro Haška. Byla to jistá forma dobového individualismu, který se táhne od let devadesátých. Tuláctví a touha po volnosti se staly idolem mladé generace na počátku století. Jiří Mahen o tom napsal: "Většina mladých se cítila vytržena z kořenů. Velmi mnozí byli bez domova. Žili ze dne na den a živořili."
Mnozí literáti obdivovali tehdy "bosácké" črty ruského spisovatele Gorkého, přeložené mnichem A.G.Stinem(Augustinem), běsovský Sanin spisovatele Sologuba se stal modlou, podobně jako temné figury z petrohradského "podpolí" F.M. Dostojevského. Kavárenští "revolucionáři" chápali fenomen tuláctví pouze literárně, viděli v tom výraz svobody. Vzpoura a revoluce u nich zůstala pouze gestem, protestem, rukavicí vhozenou tváří v tvář obecné morálce. Ve své poezii hledali metafory a výraz pro smyslové opojení a pro pocity tulácké svobody. Málokdo měl odvahu tulácký způsob života uskutečnit. Jenže gesto a protest se snadněji zapomíná než trpká životní zkušenost.
Po balkánské cestě jako by se v Haškovi cosi zlomilo. Romantické představy o harmonickém soužití člověka s přírodou, které zobrazil ve svých počátečních "venkovských" námětech, jsou zcela překonány. Fantóm tuláctví, volnosti a svobody ho zklamal. Otevřel mu pohled na drsný život, probudil v něm sarkastický výsměch uznávaným hodnotám. Jeho sestup "na dno", ač připomíná dobovou glorifikaci tuláctví, je prost literátského exhibicionismu. Je spontánní, impulzívní, prostý vší okázalosti. Ačkoliv zastává ostře negativní stanovisko vůči sakralizovaným hodnotám a autoritám, zůstavá stále milým a okouzlujícím společníkem, jenž je nadán spíše dobráckým úsměvem než zlobou a nenávisti.
Zdá se, že ho prostě bavilo porušovat hranice: zemí, krajů, ras i vrstev společnosti. Jeho akceptabilita je ohromující: dovedl se pohybovat v lepší společnosti, ale zaujal svým vyprávěním i příslušníky spodiny. Bída, kterou prožil v mládí, ho předurčuje. Dětsky zvídavýma, udivenýma očima objevuje krásu tam, kde ji tehdy nikdo nehledal. Ve špíně a na periférii velkoměsta. V okrajových zemích mocnářství, kde žijí davy prostých, záměrně v zatemnělosti udržovaných lidí. Lákají ho drsné, pudové projevy života a temperamentu, i když působí mnohdy exaltovaně a nehorázně. Přízrak bezdomoví a ztráty existence dovolily mu nahlédnout do propastných rozdílů sociálních.
Jako nezaměstnaný, svobodný literát se nemusí bát o postavení, vždyť už nemá co ztratit. I v rámci hospodské společnosti je Haškova lehkomyslnost nepochopitelná, jeho tvář působí nevyzpytatelně. Nemohl-li Hašek v zimě podnikat dlouhé výpravy a cesty po Evropě a Balkánu, toulá se alespoň po kavárnách, vinárnách a krčmách noční Prahy. Bohémství se mu stává vžitým a ustáleným způsobem života a tvorby. I v tom byl neobyčejně konsekventní. Zatímco ostatní si na bohémy pouze hráli, myslíce i na "zadní kolečka", je Hašek bohémem se vším všudy, i se stálým nedostatkem peněz a se životem ze dne na den a z ruky do ruky.
Právě proto dovedl překvapovat a udivovat stále novými výstředními kousky, nebál se i posluchače napadat a urážet. Musel být prostě za každou cenu "králem" společnosti štamgastů. To mu způsobilo řadu konfliktů a nedorozumění, které Hašek v zápětí zahlazoval citovou upřímností a bezprostředností.
Jakub Arbes byl váženým hostem a patriarchou U Zlatého litru, kam přesídlil z malostranské Mahabháraty U sv.Tomáše. Kraloval u svého vyhraženého stolu, musel všechno vědět nejlíp a nesnesl, když mu někdo z mladých odporoval. To Haška jako představitele mladší generace dráždilo. Když Arbes jednou začal nějakou dlouhou historii, Hašek náhle vstal a prohlásil: "Arbesi,Arbesi, ty špatně skončíš!"- Všechno strnulo. Urazit takto zasloužilého spisovatele, který byl pamětníkem všeho, co se velkého v české společnosti od let šedesátých událo a byl u svého stolu uznávanou autoritou? Co se stane, jak se Mistr zachová? Arbes však neupadl do rozpaků, napil se piva, pohladil si svou holou lebku, ověnčenou stříbrem vlasů, a pronesl: "Ano, to vím. Půjdu jednou domů a uvidím shluk lidí kolem ležícího špinavého a ukoptěného opilce. Přistoupím blíže - a on to Jaroslav Hašek. V tu ránu mě raní mrtvice a bude konec." - Tento řečnický return se Arbesovi povedl a Hašek pro tentokrát ostrouhal mrkvičku.
K jeho bohémské slávě přispěly i neustálé šarvátky s policií. Těžko říci, kdy šlo o mladickou nevázanost a kdy o vědomý společenský protest. Není snadné ověřit, kolikrát byl Hašek zadržen pro výtržnost, opilství nebo pro urážku stráže. Fascikl jeho osobního spisu v archívu policejního ředitelství by vydal sám o sobě na dost objemnou knihu. Nalézají se zde hlášení nevinná, jako jsou běžné výtržnosti pro opilství, ale jsou tu i zprávy jiné, které svědčí o snaze provokovat a rušit dané poměry.
Někdy se policejní hlášení podobá spíše vtipu: "C. k. nadstrážník bezpečnosti Václav Šmíd předvedl 6. října 1903 ve čtvrt na deset hod. večer 2l letého spisovatele Jaroslava Haška, bytem na Král. Vinohradech č.195, na strážnici, poněvadž týž v napilém stavu vykonal malou tělesnou potřebu před budovou policejního ředitelství v Poštovské ulici." (Za slovem "vykonal" škrtl nějaký dobrodinec slova: "...což mezi chodci vyvolalo silné rozhořčení." (Z toho je patrno, že Hašek měl mezi policejními úředníky přímluvčího. Byl jím snad komisař Fahoun, v jehož rodině měl Hašek jako student kondice?)
Tento případ měl dokonce soudní dohru. Za "poškození" dlažby byl delikvent odsouzen k peněžité pokutě, v případě nedobytnosti k šesti hodinám vězení. Pražskému magistrátu trvalo ovšem celé tři roky, než na Haškovi pokutu vymohl. Nejprve byl totiž nezvěstný a policie se nemohla dopátrat bydliště. Když konečně adresu získala a soud na něj uvalil exekuci, ukázalo se, že je naprosto nemajetný. Námaha úřadu byla bezvýsledná. Hašek na tom ještě vydělal, neboť o celém případu napsal humoresku.
I jiné delikty se staly námětem sarity nebo humoresky. Povídka Paragraf 468 tr. zákona byla inspirována tímo případem: "Jaroslav Hašek byl předveden strážníkem Frant. Pátkem a Karlem Špačkem, neboť v noci na 1. dubna 1904 lehce opilý poškodil dva ochranné košíky u stromů. Za účelem provedení trestního řízení se žádá o sdělení, jaká škoda poškozením oněch dvou košíků vznikla."
Na tuto událost vzpomíná Haškův švagr, architekt Josef Mayer. Skupina bohémů tehdy doprovázela brankáře Slavie a tenoristu Národního divadla Miloslava Jeníka k jeho bytu na Vinohradech. (Ke skupině bohémů byl i mladičký student Jan Masaryk.) Hašek si povšiml, že košíky u stromů nejsou zavěšeny ve stejné výši a to ho rozčilovalo. Rozhodl se proto "z důvodů estetických" nedostatek napravit. Podle dalšího protokolu byl Jaroslav Hašek dne 27. dubna 1904 o půl jedenácté v noci zadržen pro totální opilost a válení se na zemi na nábřeží Františkově; byl předveden c.k. nadstrážníkem Antonem Stolařem a Karlem Pakrtem a zatčen. Na rubu tohoto hlášení poznamenává jakýsi policejní dobrák: "Měl svátek, zpil se namol. Budiž propuštěn." Už druhý den ve 12 hodin se delikvent octl na svobodě a erár tak ušetřil za oběd.
Z policejních hlášení zjišťujeme, že v červenci 1904 Hašek opět zmizel na nějaký čas z Prahy. Strážníkovi, jenž se pídil po jeho bydlišti, matka sdělila, že syn bydlel naposled v Lomu u Duchcova.
Tímto zjištěním se otevírá nová kapitola v Haškově životě a jak se později ukázalo, kapitola podstatná. Lom u Duchcova byl střediskem severočeského anarchistého hnutí. Čím anarchismus získával tehdejší mládež? Především svým raikalismem, absolutní negací státu a habsburské monarchie. Stát je držitelem moci, utlačovatelem, jenž působí v zájmu privilegovaných. Anarchisté otevřeně zaútočili na politické a mocenské autority, zejména na policii a církev. Vyhlašují boj státu a všemu, co omezuje svobodu osobnosti.
Na počátku století se anarchistické hnutí v Čechách rozšířilo, zejména v tzv."menšinovém" pohraničním území. Tam lidé nejvíc trpěli. Bylo reakcí na sérii porážek, které utrpěla česká politika po vyhlášení dualismu Rakouska-uherského, po procesu s tzv. Omladinou, s hnutím, které politikové nejprve podporovali a po procesu se ho odřekli, a na jiné aféry. Haška však nikdy nezajímala ideologie, raději se řídil praxí. V anarchismu mu imponovala teorie "přímé akce". Po létech pasívní rezistence české politiky a česko-německých "smiřovaček" působila vidina rychlého převratu sugestivně. Rozhodností a radikálismem se anarchisté lišili od sociálně demokratického vyjednávání, které mladým připadá zdlouhavé a směšné. Fráze o "rudém ránu", o "červáncích věštících bouři" a plačtivá sociální poezie, zaštiťující svými mlhavými symboly "pseudorevoluční" fideismus, byly naplněny zákulisními machinacemi, které se nijak neodlišují od měšťáckých národních stran. Anarchisté, kteří slibovali, že rázně rozhýbají stojaté vody českého veřejného života, však měli ohlas jen mezi radiální mládeží a severočeskými tkalci a horníky. Tam mohli podezřelí spiklenci a "petardisté" působit na širší vrstvy, všímajíce si národnostního útlaku a navazujíce svou osvětou na českobratrské kulturní tradice.( Šlo o známou aféru. V roce 18 , byla do sklepního okénka pražského policejního ředitelství vložena třaskavá nálož, čili petarda. Podezřelým byl anarchista Körber.) Haškův příklon k anarchismu byl podmíněn ještě něčím jiným. Požadavek "absolutní negace" vytváří totiž prostor pro radikální kriticismus v myšlení, odkud je už jen krok ke kritice jazyka, to jest žurnalistických a řečnických frází a klišé. To muselo pochopitelně lákat a inspirovat každého nadějného humoristu a satirika. Přitažlivost anarchistických idejí byla navíc podávána vznícenou emocionální formou: "Vyhledávat radost, vyhýbat se strasti, toť všeobecný fakt, jiní říkají zákon, organického světa," píše A.V. Kropotkin v Kalendáři revolucionářů. "Toť sama esence života. Bojuj, aby všichni mohli žít tímto bohatým a překypujícím životem, a buď jist, že najdeš v tom boji větší radost než v jakékoliv činnosti jiné."
Radikální mládež hltá anarchistické myšlenky v hostinci U Otčenášků na Vinohradech, kde pořádala skupina kolem Nového kultu, redigovaného básníkem St. K. Neumannem, přednášky o ideálech anarchismu v Čechách. Představa o svržení nadvlády kapitálu a vize sociálního bratrství byla spojena s příchodem Nové krásy, čili nových směrů v umění.
Jaroslav Hašek neměl smysl pro teorii ani pro literaturu "mladých směrů". Fascinuje ho však rasantní kritika, předvším v odsouzení ufňukané a sentimentální poezie "sociální". Byla to literatura, běžně otiskovaná v zábavných přílohách denních listů a v lidových kalendářích. Slova a jazyk těchto elaborátů je v rozporu s jeho životní zkušeností i s poznatky, které nabyl na svých cestách. Tulácké zážitky ho sbližují s nejradikálnějšími kruhy, s anarchismem ho spojuje odpor k policejnímu despotismu. (Už dříve k tomu něco napovídalo. Když se jako student octl v tehdejším hornouherském Pukanci, byl zatčen a prohlášen za panslavistického špióna a anarchistu.) Podle vzpomínek Ladislava Hájka dával Hašek revoluční cítění najevo i zevnějškem. Nechal si narůst knír a nosil černou srbskou furažku, čepici, jež byla symbolem jihoslovanského protirakouského odboje. Vzrušených besed v Neumannově Olšanské vile, kde se scházeli anarchističtí básníci a literáti, se Hašek nezúčastnil. Jeho doménou byly lidové hospody a vinárny, nikoliv intelektuálské salóny. Nezůstává však lhostejný k vření doby. Přispěly k tomu i tehdejší události.
Roku 1904 došlo k vyhlášení rusko-japonské války. Česká veřejnost je vzrušena zprávou o urputných bojích ruských vojsk v Mandžusku. Ve Světozoru se objevují první fotografie válečných zpravodajů. Dne 22. 2. 1904 uspořádali pražská radnice před pravoslavným chrámem sv. Mikuláše modlitbu za vítězství carských zbraní. Anarchistická a sociálně radikální mládež se vmísili do řad manifestantů a narušovali demonstraci výkřiky: "Pryč s carem, hanba carovi!" Reportér úředních Pražských novin líčí incident takto: -Byla to hrstka asi osmi lidí, z nichž dva platí mezi studentstvem za vagabundy, kteří nemohouce se jinak vyznamenati, dělají českému studentstvu ostudu. Byli všichni zatčeni a odvedeni na policii. O zdravém úsudku lidu svědčí výkřiky jako "zaprodanci Němců, masarykovští šílenci, Macharovi vlastizrádci, šibenice na vás " apod. Extempore jejich výpraskem odbyto a lid dále se jimi nezabýval, ponechávaje je na starosti stráži. Pak lid zpíval Hej Slované, volal slávu atd...-
Jedním z těch, které policie musela bránit před inzultacemi rozhořčených českých slavjanofilů, byl redaktor Práva lidu Skála. Mezi mladíky, kteří narušovali loajální manifestaci českých měšťáků, byl však i Jaroslav Hašek. Při této demonstraci se potkal s anarchistou Václavem Křížkem a společně s ním sepsali veršovaný pamflet na schůzi státoprávní strany v Konviktu. Vysmívají se v něm politické pasivitě národních stran, ale i požadavku boje za všeobecné hlasovací právo, což bylo čelným heslem sociální demokracie. Je vidět, že už tehdy byl nakloněn radikálním anarchistickým náladám.
Zanedlouho odjíždí s redaktorem anarchistické Omladiny Bedřichem Kalinou agitovat mezi severočeské horníky do Lomu u Duchcova. Počátkem července 1904 už působí v listech anarchistického ražení. Přespává na slamníku v redakční místnosti; ve vedlejší světnici bydlí odpovědný redaktor listu se svou rodinou. Hned první noc je rušná: hodinu po půlnoci se ozvou kroky a někdo kope do dveří. Jsou to četníci. Probudí rozespalého nováčka a začíná výslech. Ostatní mezitím prohledávají místnost. Vykuchají slamník, odpářou podšívky kabátů, nahlížejí i do plivátek; podrobně prozkoumají zvláště dětský kočárek. Podobné návštěvy jsou v redakci Omladiny téměř denně. Hledají tu zápalné bomby a štvavé letáky.
Nebezpečí ovšem Haška nemůže odradit; pomáhá horlivě v redakci i v administraci listu. Rozváží na kole balíky novin a svazky letáků a rozšiřuje je na dolech a šachtách. Podle svědectví Bedřicha Kaliny pracoval prý Hašek krátký čas na dole Barbora v obci Katzendorf mezi Jeníkovem a Kosťany, aby si vydělal peníze. Nevydržel tu však dlouho. Poměry v redakci ho znechutily. Vidí nepoměr mezi tím, co se říká a píše a co ve skutečnosti je. Pod anarchistickým kloboučkem se skrývá i chytristika a podvod. Má dojem, že ho šidí na honorářích.
Pomohl si z loje po svém. Vypůjčil si redakční kolo, aby objížděl důvěrníky a předplatitele a inkasoval peníze. Dlouho se však nevracel. Za několik dní nalezl Kalina zmizelého redaktora Haška u důvěrníka Lalouška s obvazem na hlavě. Oba byli po těžkém flámu, při němž propili i to vypůjčené kolo. Pak si kamarádi z Omladiny vzali Haška na paškál, ale on se příliš nebránil. Zanedlouho se ztratil z Lomu nadobro. ( Vůdce anarchistů Karel Vohryzek v Praze pak vymáhal zpronevěřené peníze v Praze na udivené Jaroslavově mamince. Historka s prodaným kolem se však vyskytuje tolikrát, že zní téměř neuvěřitelně.)
Jelikož tím získal určité finanční prostředky, pustil se Hašek na další veselé toulky, tentokrát směrem do jihozápadního Německa. V rovině mezi Norimberkem a Spaltem se přiživoval při česání chmele. Buď zde vydělal nějaké peníze, nebo dostal z domova něco za honoráře, ale z rovin Norimberka se rozběhl na delší "výlet" do Bavor, po silnici podél Dunaje, "kudy kdysi šel svatý Vojtěch z Řezna do Cách".
Soudíme-li podle údajů z pozdějších povídek, měla cesta odlehčený, uvolněný ráz. Na bavorské straně mizí tulácká "chandra" a objevuje se tu humor, potěšení z bizarních, zajímavých a nečekaných turisticklých dojmů, radost ze setkání s představiteli bodrých a rozšafných Bavoráků a Švábů. Zda mladý turista dodržel trasu další cesty na Ingolstadt, Neuburg, Hochstadt a Tillingen a odtud na Ulm a Lindavu ve Švýcařích, jak původně zamýšlel, dnes už nezjistíme. Podle motivů několika alpských povídek lze soudit, že se potloukal poblíž Bodamského jezera a na úpatí Alp bernských. Prý popíjel víno u krčmáře v Bernu. Možná, že se dal zlákat k horolezeckému výkonu na horu Moazerspitze, jak líčí ve skvělé humoresce. Dostal se až do rakouského Bolzana. (Lze z toho usuzovat, že mířil do Tridentu, kde byl výcvikový prostor pražské posádky? To by ovšem vrhlo na "bavorský výlet" zcela jiné světlo. Možná, že se po nezdařeném anarchistickém úniku přece chtěl přihlásit u pluku k tzv."assentu", čili k odvodu. K této záhadě se vrátíme v některé další kapitole.)
Z letní toulky Německem vrací se domů po řezenské silnici opět jako vandrák, neboť mu došly finanční prostředky. Sám o tom později napsal: "Od řezenské Valhaly šel jsem tenkrát po obou březích řeky Řezny přes bavorskou Koubu k hranicím českým, cestou domažlickou, oním přirozeným přechodem od bavorského Osi (Eschelkam) k Nové Kdyni. Tudy se přijde ke kostelíku sv. Václava na Brodku... pak jsem šel tenkrát od Brodku po Šumavě až dolů k Tachovu a od Tachova hluboko do země, až přišel jsem na český jih, odkud vyšli boží bojovníci."
Svědectvím Haškova návratu z bavorského výletu je Haškova návštěva Ladislava Hájka v Domažlicích. Vypadal prý tak zpustle, že ho přítel nepoznal a rodina( Hájkův otec byl ředitelem záložny) nechtěla vpustit dovnitř. Zazvonil zde v rozbitém kabátě a ve velkých šedivých kalhotách, které dostal od bavorského četníka. Po šťastném shledání pak vyprávěl o svých dobrodružstvích, jak ho v Ingolstadtu zavřeli, protože ho bavorští četníci chytli pro potulku, ale pak ho milosrdně propustili a ještě vybavili penězi. V Domažlicích Hašek pobyl čtrnáct dní a pronesl v místním akademickém spolku přednášku o svých cestách. Jelikož ho hostitel kamarádsky upozornil, že by ho doma mohli čekat, Hašek se urazil a odejel, když si předtím vypůjčil peníze od skladatele Jindřicha Jindřicha.
Začátkem října 1904 se už procházel se šviháckou hůlkou po pražských ulicích. Okresní soud pro přestupky se však během této doby neúnavně vyptává všech pražských policejních expozitur na jeho trvalé bydliště: je fascinován představou, že z Haška vymůže pokutu 2 koruny za poškozené ochranné košíky u stromů.

Mladé směry

Praha měla na počátku století asi půl miliónu obyvatel. Vniká sem duch moderní doby, uplatňují se nové vynálezy; po ulicích hrčí Křižíkovy elektrické tramvaje, po Vltavě plují Lannovy parníčky, v domácnostech se stále více používá svítiplyn a elektrické osvětlení. Objevují se první pokusy o promítání filmu a přenosy hlasu technikou radia. Vzdálenosti se zkracují, svět jako by se zmenšoval; vzniká mylný dojem, že o charakteru dvacátého století rozhodne rozum, věda a technika.
Leč chyba lávky. Feudální absolutistické zřízení Rakouska-Uherska zůstává za technickým rozvojem daleko pozadu. Vídeňská vláda Praze nepřála, učinila z ní pouhou provincii, jakési zásobovací skladiště vysloužilých excísařů a dospívajících arcivévodů. Praha jako "srdce Evropy" stalo se městem kontrastů, směsicí různorodých kultur, národů, jazyků a ras. Disparátnost je zřejmá už z architektonické tvářnosti města. Vedle vetchých domků a uliček tzv.Páté čtvrti, středověkého židovského města, které pomalu podléhají asanaci, vznikají nové bankovní paláce a budovy. Soulad dosavadní výstavby, která z původní gotiky a baroka včlenila i architekturu secese, je narušen.
Navzdory nesporným organizačním úspěchům (založení Sokola a Národního divadla, vznosné národopisné a průmyslové výstavy), dusí se český národ pocitem provincialismu a malosti. Politické reprezentaci se totiž nepodařilo vydobít na trůnu sebemenší záruky samostatnosti a po vyhlášení rakousko- uherského dualismu zavládla beznaděje. Tím více získává vlivná německá menšina, která si upevňuje své kulturní prvenství.
Mládež reaguje na dobový marasmus a trvalé provizórium deziluzí a znechucením. Inspiruje se přírodou, prchá do krajin, kde je život ještě celistvý a patriarchální. V umění vládne senzualismus, oživené smyslů, v malířství se láme impresionismus( průhledná viditelnost) a začíná kubismus. Každý literární adept tehdy musel začít útokem vůči přizpůsobivému světu otců a strnulých dědečků. Sjednocujícím, leč mlhavým heslem se stalo heslo: At žije moderní život!. Jako houby po dešti vznikají umělecké směry s jepičím životem a zakládají se časopisy, z nichž málokterý přežil víc než jen pár čísel. Vlastenecké revue, v nichž doznívá duch let šedesátých a sedmdesátých, jsou v opovržení. Literatura už nemusí a nesmí jen sloužit národu, osvětě, má mít samostatný život. Už v období dekadence si umění zakládá na vytříbenosti stylu. Básník si musí vybojovat právo na osobnost, pak teprve se dostal k tvorbě. Tento obrat vystihl Jiří Mahen v úvaze O předválečné generaci.: "Tato generace se octla na rozhraní staré idyly a moderního života, a byla nucena svést velmi tuhý boj o osobnost, teprve potom se dostala k dílu." Vzpoura je na jedné straně příliš úzká, omezená na některé druhy uměleckého výrazu, na druhé straně však příliš všeobecná, nebot se rozbíhá příliš do široka. V tříšti nápadů a návrhů na léčbu chorobné moderní doby se rozštěpují dva proudy: individualistický, cílený k niternému, vizionářskému pohledu, a kolektivistický, opěvující hnutí zástupů.
Hašek nezvolil ani ten, ani onen směr. Stojí jakoby opodál, nezajímá se o literaturu. Prohlašuje hrdě, že píše jen pro peníze. Své krátké črty a humoresky vyrábí po hospodách. Jeho outsiderská situace se však vytvářela postupně a má kořeny v nezdařeném "básnickém" debutu.
Kdo chtěl být tehdy literátem, musel mít alespoň jednu sbírku básní, vydanou třeba vlastním nákladem. Také Hašek s Hájkem se pokusili získat literární ostruhy. Na obchodní akademii se seznámili s podnikavým Stanislavem Minaříkem, pozdějším překladatelem a nakladatelem, který již ve škole vydával hektografovaný časopis. U něj měl Hašek v úmyslu vydat sbírku povídek Ozvěny z hor, ale podnik skončil na úbytě. S Ladislavem Hájkem vydali pak sbírku veršů Májové výkřiky(1903). K tomuto podniku přemluvili obětavého spolužáka Josefa Sölcha, jenž si peníze vypůjčil doma a po naprostém fiasku musel dluh odpracovat v hokynářství svého otce. Haškovy a Hájkovy verše měly být macharovsky ironickým výsměchem čtenářkám milostné poezie. Úspěch byl pranepatrný. Kritika poukázala pouze na skutečnost, že jeden z autorů tiskl na sudé, druhý na liché stránce. Od těch dob Hašek na "poezii" zanevřel a literárním kritikům se zásadně vyhýbal.
Pokusil se navázat ještě jednou kontakt se sdružením mladých literátů Syrinx, ale dopadlo to trapně.( Název tohoto postdekadentního spolku byl převzat z řecké báje. Ošklivý faun Pan se pokouší získat krásnou nymfu Syrinx, která mu unikla do řeky. Namísto dívky zachytil pouze několik rákosových stébel, z nichž upletl píšťalku a jejími kouzelnými zvuky se snaží vyloudit alespoň snovou představu, milostné echo navždy zmizelé krásy.-Tuto báji převyprávěl v nové době francouzský symbolista Jules Laforgue s nostalgií člověka našeho věku.- Ironik Hašek si z celé báje povšiml jen toho, že "bůh Pan pásl vepře" a název spolku "Syrinx" překládá jako "Píšťalka pasáků vepřů".)
Chabou finanční situaci sdružení mladých básníků vylíčil František Gellner: -Ustavující schůze mladého literárního sdružení byla svolána brzy po prvním. Můj přítel Jaroslav H.(Hašek) byl rovněž pozván. Když vešel do hospody, která mu ústně či přípisem, to ani nevím, byla označena, spatřil několik bezvousých mladíků, sedících skromně u svých malých a velkých piv. Jaroslav H. sedl si k zvláštnímu stolu, poručil si jídelní lístek a vybral si candáta. První sklenice piva byla dopita naráz a už byla na stole druhá. Bylo pozorovati, jak kruhem skromných mladíků probíhá vlna údivu a rozechvění.
Jeden bledolící jinoch vzchopil se ze svého místa. Představil se. Můj přítel řekl své jméno. Bledolící jinoch několika upřímnými slovy projevil své potěšení z tohoto seznámení a sníženým hlasem požádal o zapůjčení jedné koruny. Jaroslav H. (který tehdy právě vstoupil do banky a měl pevný plat) sáhl do kapsy u vesty a žádosti vyhověl.
Za několik minut povstal ze svého místa druhý nadějný spisovatel. Opětné představování a táž žádost o půjčku. I nyní můj přítel učinil zadost nadějím, jež byly v něj kladeny. Když ale přišel čtvrtý jinoch, mávl náš mecenáš s měsíčním platem 60-80 K svojí tučnou pravicí na znamení lítosti a pravil: "Odpusťte, ale vzal jsem si dnes náhodou s sebou pouze pětku, a to mi tak zrovna stačí na večeři. Po těchto slovech nová vlna rozechvění a údivu prošla řadou mladých spisovatelů.- Po čase se Syrinx vzchopil k životu a začal vydávat časopis Moderní život. Motto prvního čísla tvoří citát z Macharova Confiteoru, namířený proti vlasteneckému patosu. Mezi zakladatele a přispěvatele listu patří Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Q. M. Vyskočil, K. H. Hilar; objevují se tu jména dnes zcela zapomenutá: Rosenzweig-Moir, Julius Skarlandt, Neklan-Soukenka aj. Tato skupina se snažila překonat dekadenci a symbolismus přiblížením se k modernímu životu. Otištěné práce jsou většinou siláckými pokusy s patosem vzpoury. ( Teprve v druhém ročníku se objevuje rebelantská, anarchisticky bojovná poezie Fráni Šrámka a Karla Tomana.)
Také Haškovo jméno se objevilo v tomto časopise, jehož redaktorem byl bratranec Roman Hašek, úředník pražské kriminálky. Recenze Májových výkřiků z pera tohoto příbzného však nebyla příliš lichotivá. "Jaroslav Hašek je homo novus, druhý pán má již svůj debut za sebou, ale přítomné jeho verše nepřesahují nikterak nivó průměrně špatných debutů...Druhý spoluautor p. J. Hašek honosí se rovněž podobnými vadami, mezi nimiž podobně jako u předešlého vyniká směšné siláctví, ale přece několik míst vzbuzuje jisté naděje, což nelze říci o p. Domažlickém. Nejhůře dopadají oba veršovci tam, kde pokouší se o satiru:
"Kdyby byly bledé divky
stály, když se záhon sázel,
byly by se děsily.
Zahradnik, muž zšedivělý,
huhlal, plival, klel až hrůza,
rukávem třel rudý nos.
,Mordyé, já dnes být pánem,
nakašlal bych, abych sázel
tulipány, mordyé! "
Vedle této recenze najdeme oznámení:" Autoři ohlašují společnou prací pořízenou tříaktovou veselohru S nevěstou na letní byt. Děj na Kubici v pensionátu Elišky Krásnohorské." Tato hra nebyla nikdy uvedena. Hašek se podruhé nepokusil o lyrickou sbírku, i když si občas "po oněginovsku" zaveršoval. Jinak projevoval o poezii ostentativní nezájem. Smířil se s tím, že bude žurnalistou a praktickým "kalendářovým" humoristou. František Langer o něm píše: "Na rozdíl od ostatních Hašek neprojevoval žádný zájem o ty romantiky, iluzionisty, intelektuály a rozervance, jejichž díla tehdy plnila Knihovnu dobrých autorů, Moderní bibliotéku a podobné edice a jejichž četbu tehdejší mládež pokládala za nutnou pro své literární vzdělání. Zvlášť poezie ho zajímala pramálo, zatímco básníci v Demínce citovali Baudelaira a Verlaina dokonce v originále."
Hašek ignoroval literaturu a umění, které samo sebe staví na piedestal. Necítil potřebnost gesta. Marnotratně rozhazoval své nápady a gagy jakoby z rukávu. Hlasitě prohlašoval, že píše jen aby se uživil a že mu na úrovni nezáleží. Stačí, když to v redakci vezmou. Mínil to snad ironicky, ale v Čechách se ironie bere vážně. Žijící spisovatelelé se oceňují podle toho, jak každý hodnotí sám sebe a jak se zviditelňují. Haškovi prostě přilepili na šosy tvář "nevážného" humoristy, což samo o sobě znamená nižší uměleckou úroveň. Snad byl tento věčný bohém skuteně takovým podivínem, že mu to ani nevadilo.
Novinářské provizorium ho po určitý čas uspokojovalo. Potřeboval cítit okamžitý ohlas publika, potlesk, nebo neúspěch. Nebavilo ho prostě psát něco, co si přečtě pár lidí. Namísto uznání několika kolegů- literátů, získává oblibu u obecenstvo, i když musel často sestoupit i do přízemí či do suterénu. Prohlašoval hrdě, že má talent a trpělivost právě jen na tuto krátkou humoresku. Ve skutečnosti jsou příčiny tohoto zvláštního postavení složitější. Hašek neměl potřebu se generačně zařadit a své literární cíle si nevytyčoval. Více než program pro něj znamená tvůrčí impulz, improvizace, vzrušení a soustředění, jež je dílem okamžiku. Na druhé straně nebyl od generační tvůrčí líhně zcela oddělen. Prostředníkem mu byly společné hospody a kavárny, v nichž moderní směry převážně vznikaly. Většinou ovšem zůstalo u projektů, nápadů a příprav. Mahen charakterizuje situaci poněkud nadneseně: "Chodili mezi nás lidé, kteří nečekali od života mnoho, ale měli k němu své zajímavé poznámky. Byli po svém energičtí, po svém dobří a ukrutní, po svém prostí a tato prostnost byla životodárná. Oddali jsme se určitému kouzlu bezprostřednosti, ať už působila krajina či člověk, epizoda či historie."
Kouzlu bezprostřednosti se však nelze naučit, to člověk má, anebo nemá. Něco z toho nutno hledat v životě a u lidí. Většina bohémů se oddávala nočnímu životu, kde mohla najít syrové a neupravené, tedy do značné míry ještě původní, jazykové jevy i projevy. František Gellner otevřeně přiznal, že zážitky z vídeňských kaváren a šantánů pro něj znamenají víc než celá dosavadní poezie.
Na rozdíl od předcházejících generací nacházejí bohémové na počátku století svůj vzor v masce tuláka, klauna, pierota. Vyjadřují tím nechuť morálce šosáků a současně se sbližují s životem vyvržených, opovrhovaných jedinců: pasáků, nočňátek, ztroskotanců života. Básníci se oddávají nočnímu životu, navazují styky s prostitutkami, navštěvují šantány a kabarety, pohrdajíce navenek slávou a úspěchem. Jenže to bylo jen napovrch. (Sociálně vzato znamaná bohéma situaci, kdy je trh s uměleckými produkty přesycen, kdy je nikdo nekupuje, společenská smetánka se o umění nezajímá, a hladovějící umělci se proto rozhodli strašit a děsit lhostejné publikum.(Ve Francii vzniká proto pojem "prokletí básníci"- "les poetes maudis" a "épatez les bourgois"- to jest "děsit měšťáky".)
U většiny mladých je bohémství jen dobovým gestem, z něhož brzy vystřízlivějí a stanou se usedlými úředníky či měšťáky. Ne tak Jaroslav Hašek. Ten si na tuláctví a bohémství pouze nehrál, on jako tulák a bohém skutečně žil. Hašek nebyl bohémem a tulákem příležitostným, ale živelným a existenciálním. S plnou silou a energií mladého impulzívního temperamentu.
Zdá se, že si z literárního vyřazení příliš hlavu nedělal. Věděl své. Stačila mu družina nejvěrnějších kamarádů, nerozlučný čtyrlístek, kam ovšem patřili jen nevýrazní literáti. Vůči okolnímu světu se choval netečně, k literárním sporům se nevyjadřoval. Občas zabrousil vtipem na tvorbu svých novinářských kolegů, jako byli např. Josef Skružný, Karel Tůma, F. A. Vožický, Karel Vika a jiní. Básnické hájemství ho nezajímalo.
Charakteristická je tato historka. Jednou se jakýsi mladý básník zeptal Haška, jenž byl právě v povznesené náladě, co si myslí o jeho nové lyrické sbírce. "Za prvé jsem nic nečetl," prohlásil bohorovně. "A za druhé je to pitomost."
Občas si nějaké literární drobnosti všiml, nebo ji komentoval, dokonce s výsměchem. Parodoval napřílad exotické Zpěvy sakurské od přítele Jose Hlouchy, obdivovatele japonské poezie, na karnevalu umělců na Žofíně v roce 1908 legračním kupletem. V korepondenci se zmiňuje o práci svých kolegů - humoristů: "Skružný hnal Hájka za humoristickou báseň z Tůmovky celou Spálenou ulicí. Jednou mu Hájek přinesl povídku Jak si pan Kutílek koupil ohnivzdornou pokladnu... od té doby Skružný churaví."
( V Haškově pozůstalosti byla nalezena jediná lyrická sbírka, a to Houdkovy Vykvetlé blíny s autorským věnováním.) Ve své práci zrušil klid pracovny a vyměnil ji za ruch kaváren a hospod. V rozjařené společnosti nešetřil nápady, měl vždy po ruce dost přiléhavých nápadů, ivenktiv a aktualit, jež sypal z rukávu, aniž si dělal nárok, zda budou "posly věčnosti". S dětsky nevinným, sarkastickým úsměvem přijal úděl literárního outsidera, aniž se jej snažil změnit. (Po čase ho sice mrzelo, že je neustále podceňován. Vysvětloval si to tím, že dosud nevydal knihu. Když i Hájek vydal knížku vojenských humoresek Vojáci, vojáci, malované děti, přišel Hašek na to, že lze sestavit soubor humoresek a tak vyšla u Hejdy a Tučka kniha Dobrý voják Švejk před válkou.) Hašek udělal z literatury řemeslo. Zaplavoval zábavné rubriky deníků, týdeníků, vyplňoval celé humoristické časopisy, rodinné a vojenské kalendáře, jako by chtěl množstvím nahradit kvalitu. Jedná se mu o jediné: aby jeho práce byla rychle otištěna, aby dostal zálohu na honorář čili "foršus". Ten použil vždy okamžitě na zaplacení útraty pro sebe a své kumpány. Vychází ze zálib obecenstva a respektuje řemeslné zásady novinové humoristiky.( Píše přesně pro rozsah podčárníku.) Ve stovkách humoresek a satiry, otiskovaných v zábavných přílohách listů, ventiluje stereotypně se opakující postavy a situace: odmítnuté nápadníky, podivínské tchány, roztržité vědátory. Ale přitom jde často o moderní grotesku. Právě z tohoto plytkého podhoubí však vyrůstají ony skvělé haškovské postřehy a nápady, vtipné pointy, které čtenář sice očekává, ale které na něj platí.
Aby dokázal, že mu nezáleží na literárním jménu, podepisuje své humoresky nejrůznějšími pseudonymy, jejichž počet přesahuje stovku, takže se blíží téměř anonymitě. Jsou to jména někdy smyšlená, někdy autentická, skutečná jména počestných obchodníků, která spatřil na firemním štítě nebo v rubrice inzerátů.
Haškovo literární flegma zůstane hádankou i pro budoucí literární historiky. Jakoby se smířil s tím, že bude zhodnocen až později. Jeho zvláštního postavení si povšiml Jiří Mahen: "Přesto byli lidé, pro ty byl G. R. Opočenský génius a Hašek jakýsi Sancho Panza. - A tak se Haškovi jaksi nevěřilo. A někdy se ukázala propast, přes kterou se neskákalo. - My měli časem Haška hrozně rádi, protože byl opravdu samý vtip. On možná nás neměl rád, poněvadž jsme si hráli na literáty. Jsem o tom přesvědčen. A teď je švanda v tom, že on dělal literaturu daleko intenzívněji než my všichni, že on byl vlastně literátem, a my se zuřivě bránili být jenom literáty."
Na počátku století zanikl Haškův hlas uprostřed těch, kteří halasně vyhlašují literární "revoluci". Po letech se ukáže, že učinil více než oni: že ji uskutečnil.

Misionářská pouť

Vzpomínky Ladislava Hájka mají značný význam, neboť autor ještě nepodlehl anekdotické legendě. Hájek byl nejdůvěrnějším druhem Haškova mládí, spali spolu na jedné posteli u Haškovy maminky, byli společně zaměstnáni ve Světě zvířat, nakonec se Hájek Haška jako bezprizorného tuláka ujal. Po smrti svého druha chtěl nalít čistého vína a vykreslit Jaroslava přesně tak, jak ho viděl a jak ho znal.
Jeho vzpomínky obsahují řadu postřehů: Hašek rád naslouchal vyprávění starých rakouských veteránú v hostinci Rampově v Sokolské ulici, ale pak vždy strhl pozornost na sebe. Jeho vypravěčský exhibicionismus neznal mezí: žertem vyvolaná hádka byla prý mnohdy vystupňována až k nelítostné "hře na facky".
Naprosto bezradný je však Hájek pří líčení příčin Haškova tuláctví a bohémství. To je pro něj území, v němž jsou lvi. Spokojí se s tím, že bohémské extravagance a cesty Evropou vysvětluje jakýsi záhadným "voláním divočiny".
Vypráví, že Hašek sice byl lehkomyslný a nic nebral vážně, ale v ničem, co dělal, neviděl špatnost. Nepomyslel, že druhým třeba může ubližit tím, co nazýval hloupostí. Haškovo záhadné chování bylo prý příčinou mnoha trpkých následků, jeho životních krizí a neúspěchů.
Naznačili jsme, že vysvětlení této povahové zvláštnosti Haškovy může být zcela jednoduché. Byl prostě dítětem a zůstal jím po celý život. Zatímco pro jiné bývá dětství životní epizodou, kdy bytost sleduje svět s údivem a nabývá svěžích dojmů, pro Haška zůstalo trvalým způsobem vnímání skutečnosti. Proto neuznával konvence, pohrdal "zadními kolečky" těch opatrných a rozšafných, nemyslel na následky a jednal vždy impulzívně a rozhodně. Tím otevřel duši překvapujícím zážitkům, a soustředil veškerou duševní energii do jediného okamžiku, bez ohledu na okolnosti. Proto vidět okolní svět v udivujícím, barvitém světle a v komických kontrastech, bez zatěžující vážnosti. Dovedl rychle zapomínat na utrpěný nezdar a trapnost banality, pociťoval bezprostřední radost ze života.
Být "dítětem" znamená nazírat na svět sice nezávisle, ale i krutě a "necitelně". Ano, dětem se blíží i chování podivínů, bláznů - anebo klaunů. Duševní abnormalita a "iracionalita" může být ovšem provázena vynikajícím inteligenčním kvocientem. Jedinci, kteří se odlišují od průměru nebývají obvykle správně chápáni a to jim způsobuje řadu těžkostí a nedorozumění. Haškovu zdánlivou "iracionalitu" se snažil vystihnout František Langer: "Haškovým přínosem byla jeho plná, haškovsky veselá, někdy až gargantuovská životnost...Sytil své druhy vtipem, humorem, ironií a narkotizoval je svou veselou bezstarostností a lhostejností k nepřízni osudu, takovým nějakým "ničevó" na obranu proti všemu, co nepříjemného doléhalo zvnějšku, ze dne a ze střízlivosti. Z této jeho životnosti si mohl každý načerpat, kolik chtěl a dovedl, byla vkladem do všech jeho přátelských vztahů, ale zároveň byla také vším, co svým přátelům poskytoval." Hašek byl i pro bohémskou družinu vždy něčím výjimečný a nepochopitelný. Nesvěřoval se nikomu se svými pocity, nevysvětloval a nakomentoval své činy, svá náhlá rozhodnutí objasňoval až dodatečně, a to s přídavkem humorné fantazie. Vypadalo to, jako by byl sám sobě středem vesmíru.
Říkali mu někdy "sfinga za hospodským stolem". I pro nejbližší přátele byl záhadou: "S Haškem to opravdu není tak jednoduché, jak si to pivní anekdotáři mysleli", píše Mahen. "Mám dojem, že se mu hodně ublížilo, ale na druhé straně ovšem nutno chápat, že se Haškovi rozumět nemohlo. Příliš často se skrýval, ztrácel se, a upřímně vám povím, že kamarádem v onom smyslu, jak se mu tenkrát rozumělo, on vlastně nikdy nebyl. Míval v sobě plno náhlých nápadů a hned se jim věnoval." Také jeho tvorba vycházela z bohémského prostředí, zachycuje fantastičnost a "nehotovost" hospodské zábavy a vypravěčské improvizace. Hospody byly pro Haška tvůrčí dílnou, místem, kde vyráběl a obrušoval své humorné situace a nápady. Bohémský život mu otevřel takřka permanentní zdroje této intuitivní inspirace. Kde také měl stále čerstvé nápady brát, musel-li denně vyrobit povídku, črtu nebo alespoň zajímavou noticku. Východiskem byla i nepatrná událost, podnět, který ostatním unikal.
Pro Haškovu fantasmagorickou obrazotvornost bylko vše záminkou k vytváření komických příhod a anekdotických gagů. František Langer vznik jednoho Haškova anekdotického "špílce" dokonce zachytil a popsal: -Vyšel jsem jednou z Perštýna od Petříků do Montmartru v Řětězové ulici. Na rohu Bartolomějské byla tehdy prkenná stěna s plakáty a pod ní napříč chodníku leželo nehybné tělo. Nad ním stál nešťastný Hašek v dešti v haveloku a když viděl kamaráda spustil:" Chlapče, stala se hrozná věc, já jsem ho zabil. Ten chlap mě zezadu přepadl, já ho praštil holí přes hlavu a on se svalil na zem mrtvý...Jsem vrah, za chvíli mě zatknou a oběsí." Langerl ho utěšoval, že je ten chlap jen řádně opilý, leč marně. Museli tělo přitáhnout l ústí okapové roury, ze které crčela voda proudem, ale ležící ani teď nejevli známky života. "Vidíš, je dočista mrtvý, zabil jsem ho, jsem vrah." A začal křičet do noci: "Patról, patról!"-Objevila se dvojice strážníků."Co se stalo, pane Hašku?" - "Neprohlížejte ho, je načisto mrtvý, já jsem ho zabil, zatkněte mě pro vraždu."- "Jen jdou, pane Hašek, klidně do Montmartru, my se o chlapa postaráme." Voda totiž působila na domnělou "mrtvolu" alespoň tolik, že začala plést nohama.- V Monmartru Hašek příhodu dokreslil:" Tak ti strážníci tělo postavili, a každý z jedné strany ho vlekli pryč. Byla to hrozná podívaná, takové prznění mrtvého, že jsem se nemohl zdržet a zařval jsem na ně: "Co to děláte, vy surovci! Kam vedete tu mrtvolu?" -
Svědek přiznává, že ve vinárně musel Haškovi dosvědčit pravdivost jeho výroku před policajty o prznění mrtvoly, čímž vyzněla anekdotická pointa příběhu...
Jsme u kořeně nesčetných haškovských anekdot a mystifikací. Základem byl obvykle skutečný fakt či detail, vše ostatní dodala fantazie a přesvědčivý způsob podání. Když slyšel o sobě tyto vlastní příběhy a výmysly vyprávět, poslouchal Hašek spokojeně upíjeje pivo, pokuřoval laciný doutník a usmíval se potešen, že je středem pozornosti. Nakonec se ujal řeči sám, aby dodal pointu, věc vyostřil a tím strhl úspěch na sebe.
Minus outsiderského postavení dovedl převést na plus. Chvíle "kralování" v rozverné bohémské společnosti mu byly záchranou i únikem před občasnými depresemi, jen tak se zbavoval životní tísně a starostí. Výstředními extravagancemi a kousky zaháněl a přehlušoval tíseň a strach z nezajištěné existence. Tyto bohémské "happeningy" potřeboval a musel mít za každou cenu, neboť jenom jejich zásluhou mohl nudnou a banální každodennost proměnit v pestrý a zábavný karneval. Jejich důsledkem je i seznam nočních deliktů, které jsou uchovány v archívu policejního ředitelství. Začněme silvestrovskou oslavou roku 1905. "C. k. inspektor stráže bezpečnosti Anton Matějka předvedl Jaroslava Haška dne 1. ledna o 3. hod. ráno, poněvadž přes četná napomenutí na Příkopech mezi chodci tloukl kolem sebe rukama a tím způsobil výtržnost". Za svědky se přihlásili Paul Kisch, filosof, bydlící v Praze, Kožná č.1 ( byl to bratr Egona E. Kische, působící mezi německými "buršáky"), dále Franz Sedlák, technik, bytem Vinohrady, Korunní 21. "Delikvent byl silně opilý a urážel německé studenty na zdejší strážnici. Týž byl zajištěn a propuštěn." Na druhé straně listu je opět zlehčující poznámka: "Hašek udává, že byl silně opilý,a že se pamatuje jen na to, že na Příkopech měl s někým spor, nic bližšího však nemůže udat. - Je bezvýznamné." Seznam výtržností pokračuje s úděsnou pravidelností. C. k. okresní soud pro přestupky v Praze stereotypně žádá komisařství o sdělení stálého bydliště Jaroslava Haška, aby mohl vymáhat pokutu 2 K za poškozené košíky u stromů.
Z dalšího záznamu je zřejmé i hlubší pozadí těchto bohémských alotrií: "Dvaadvacetiletý spisovatel Jaroslav Hašek, bytem atd., znovu zapálil 20. 6. o 1 /4 na 4 ráno v Žitné ulici blízko strážnice tři pouliční lucerny, které již byly zhasnuty. C. k. strážník František Šprych dotyčného předvedl, a poněvadž se na strážnici hrubě choval, nechtěl udati své jméno, byl dodán do separace." Věc byla poněkud zamotaná, poněvadž delikvent prohlašuje: "Doznávám, že jsem rozsvítil jednu lucernu, onu lucernu před komisařstvím, o níž je tvrzeno, že jsem ji já též rozsvítil, jsem nerozsvítil já. Co se týče mého chování na strážnici, omlouvám to tím, že jsem byl nemile dotčen výše uvedeným nařčením..." Přes omluvné prohlášení je odsouzen k pokutě 10 K, v případě nedobytnosti k vězení na dobu 24 hodin. Z nálezu toho možno se odvolati... atd.
Pokuta pochopitelně zapravena nebyla, měla být vymáhána cestou politické (civilní) exekuce. Avšak i ta byla bezvýsledná. Záležitost končí zjištěním, že "dlužník nemá docela žádných zabavitelných svršků, bydlí u své matky a nemá než to, co má na sobě. Týž jest zcela nemajetný, jak matka téhož udala, nic nevydělává a ona ho musí živit."
Anekdoty o Haškovi poněkud nadsazují, když líčí, že si Hašek při výslechu na policejním komisařství pomáhal vtipem, že si z rakouské policie mohl dělat legraci. Možná expost, při pozdějším vypravování. Ale málokdo dnes pochopí, z jakého zázemí Haškův humor vznikl a jaké množství politické energie bylo nutno k protestnímu postoji vyvinout. Hašek se prý tehdy v noci choval nepříčetně, neboť tvrdil, jaká že to v Rakousku panuje tma, když ani osvětlení nefunguje a proto se rozhodl, že si na situaci v mocnářství "posvítí". Z těchto důvodů zapaloval pouliční lucernu. Přeneseno do současné doby blížilo se Haškovo bohémství pozdějšímu undergroundu. Ve zmíněném policejním protokolu je zajímavý ještě jeden detail. Ve škrtnuté části oznámení totiž stojí, že spolu s Haškem rozsvěcoval lucerny dvacetiletý žák malířské akademie v Praze Jaroslav Kubín. Toto jméno otevírá možnost poznání další, shodou okolností už poslední Haškovy cesty Evropou, která patřila dosud k bílým místům Haškova životopisu.
Jediným pramenem k této etapě (v níž není téměř dat a svědectví) jsou Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, ale ty byly, jak už řečeno, humorně přestylizovány. Hašek v tomto spise podává vlastně "dějiny" své bohémské družiny ( historický nátěr je opět obratně provedenou a mystiufikací), které prokládá záznamem z "apoštolské cesty tří členů strany mírného pokroku" do Vídně a do Terstu. Podle Haška se vedle Kubína účastnil i člen baletu Královského zemského českého národního divadla Wágner.( Pod tímto jménem se skrývá plzeňský herec Ruda Hněvsa, který na tuto cestu do Istrie vzpomíná a tím vlastně náš předpoklad dokumentárně potvrzuje. Ale o tom ještě uslyšíme.) Vzniká otázka: byla cesta do slovinské Istrie pouze jednou z Haškových mystifikací, anebo se skutečně konala? Rozluštit záhadu pomohla náhoda. V osobním archívu Karla Marka, Haškova přítele z obchodní akademie, se zachovala fotografie, na níž sedí jakýsi obtloustlý mladík s blahobytně vypadajícím jinochem v cylindru na lavičce v parku. Před nimi žebrá tulák, v chatrném obleku a s nastaveným děravým kloboukem. Obtloustlým mladíkem mefistofelského vzezření je Karel Marek, jehož tvář známe i z jiných dochovaných dokumentů.( Byl předobrazem jednoročního dobrovolníka Marka v Osudech dobrého vojáka Švejka.)
Žebrajícím individuem pochybného zevnějšku není nikdo jiný než Jaroslav Hašek. Šlo zřejmě o sehranou komickou scénku, v níž Hašek prosí své druhy o příspěvek na kapku nějakého truňku. (Podle stavu listí na stromech lze soudit, že snímek byl pořízen někdy na jaře.
Zalistujeme-li nyní v časopise Nový Neruda, padne nám hned v prvním čísle ročníku 1906 do očí obrázek, jenž je "překreslenou" kopií zmíněné fotografie. Tatáž situace, totéž rozložení figur! Kresba vznikla obtažením kontur fotografického snímku, což bylo tenkrát běžné. A v rohu obrázku podpis a datum: Jaroslav Kubín, 6. dubna 1906.
Tato stopa vede k rozluštění téměř detektivní záhady. Z policejního hlášení víme, že se Hašek stýkal s Kubínem v červnu 1906. Apoštolská mise tří členů strany mírného pokroku se tedy realizovala v letních měsících roku 1905.
Ihned po návratu Hašek načrtl dvě kapitoly, které se shodují se vzpomínkami Rudy Hněvsy. Začínají v zahradní restauraci U silného Jana v župním městě Zala-egerszeg u Blatenského jezera.( Podle úvodních slov "bylo to loni na počátku srpna" lze soudit, že obě práce byly napsány nedlouho po vykonané cestě, patrně na jaře roku 1906.) Z těchto náčrtů se odvíjejí pozdější vzpomínky v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona.
Jak asi probíhala Haškova "apoštolská cesta" do Istrie? Začala zřejmě na lavičce na Karlově náměstí, kde se scházela, bavila a rokovala parta mladíků. Hašek sice tvrdí, že cesta se konala na základě usnesení výkonného výboru strany, podle něhož se se Hašek, Kubín a František Wágner, člen baletu Královského zemského českého národního divadla, měli za své "neslušné" chování vykoupit apoštolskou misí. Časem se přidružil i přítel Vladyka, to jest nám známý Stáňa Zeman. (Jiří Mahen, ač byl členem "výkonného výboru", si na žádné takové usnesení nepamatuje.) Ať tomu bylo jakkoliv, mládenci vyšli z Prahy počátkem srpna a měli se vrátit do sedmého října.
Hašek podává zprávu po vzoru britské královské zeměpisné společnosti velice podrobně. Z Prahy prý vyjeli v 6.20 státní drahou na Jihlavu přes Kolín, Kutnou Horu a Německý Brod. V 17 hodin 32 minut byli v Jihlavě, kde prý v místní České besedě ohlásili přednášku o stanovisku strany k českým menšinám. Pak se ovšem ucházeli o přízeň i u německých zazobanců, neboť hodlali pro českou věc pracovat zejména "materiálním oslabováním nepřítele". Dokud měli peníze z domova, probíhala cesta rychle a a bez překážek. Z Jihlavy pokračovali vlakem na Třebíč a odtud se dostali do Marušic. Dobrodružství ve Znojmě, kde se pro změnu vydávali za sociální demokraty je zachyceno v jedné z kapitol Dějin strany mírného pokroku. Jejich zvláštním vlakem se dostali do Vídně. Nejprve navštívili krajany v České Besedě a pak se obrátili na básníka Machara s žádostí o podporu. Ale Machar, když ho prý Češi nejvíce potřebovali, nebyl doma.
Návštěva ve spolku vídeňských Čechů je zbavila dalších iluzí. Přesvědčili se, že ve zdejších restauracích padne na účet osvětové činnosti mnohá položka ze sbírek, určených na české menšinové školy. V Novém Městě nad Litavkou byli hosty u zámožného sládka Chrže, k němuž je doporučil jeden český komisař z Vídně. Další pouť měla vést přes Štýrský Hradec, Maribor, Lublaň, Pulje na Goricu. Podle chvalně známých zkušeností využívali naši cestovatelé podpory dobrodušných českých sládků, rozesetých po celém území monarchie. Tak se stalo, že namísto v Gorici se počátkem srpna octli v šoproňském pivovaru. Dobrodružství v zalské stolici však bylo jen předehrou ještě významnějších politických jednání.
Když překročili uherské hranice, dostali se členové strany mírného pokroku do Nagymárton a do stolice šoproňské, kde uspořádali mohutnou konferenci s uherskými politiky. Předtím navštívili město Szombathely a Körmend, kde se přejedli pečenou kukuřici. Odtud se pustili do stolice vašské, na Zalaegerszég a Nagykanizsu. Tam se vykázali doporučením od spisovatele E. A. Mužíka a byli hoštěni od sládka pana Znojemského.
Pak oklikou minuli krajinu bakoňskou, kterou Hašek znal již z dřívějška, zamířili k Balatonu z jihu. Navštívili krčmu sv. Štěpána v Kémes-sarva. To vše je doloženo v Haškových humoreskách z pobřeží Blatenského jezera. Když vyšli z pohostinné stolice vašské, dolehla na mladé cestovatele bída. V Nagykanizse se oddělil Vladyka, který vytkl Haškovi jako správci financí, že koupil od nějakého sedláka za poslední peníze hříbě. Hašek prý byl pyšný na to, že mají koně. Pak se s Kubínem se nějaký čas potloukali po Chorvatsku. Živili se tak, že Kubín kreslil portréty venkovanů a opravoval kostelní obrazy, Hašek sháněl obživu. Ale ani Kubín nevydržel útrapy cestování a rozjel se zpátky do Prahy.
Co však udělal nyní nejvytrvalejší z cestovatelů, věčný tulák Jaroslav Hašek? Ani on nedodržel vytčený směr na Maribor, Lublaň, Goricu a Pulje, ale zřejmě se z Nagykanizse otočil na západ a potloukal se v kraji podle Drávy, v oblasti vyznačené městy Varaždín, Oromuž a Ptuj.
(Nejpoetičtější motivy povídek jsou umístěny do kraje mezi Murou a Drávou.) V místopise povídek se objevují i Benátky, odkud si autor přinesl pozoruhodné poznatky. Domů se vrací přes jihoslovanský Terst. O návratu z této toulky se zmiňuje ve fejetonu, nazvaném O sportu. "Bylo to předloni, kdy z nedostatku peněz šel jsem z Terstu přes Alpy do Prahy. Vandroval jsem, což předpokládá, že jsem fechtoval. V Lubně ve Štýrsku zastavil jsem na silnici tři muže, kteří vyhlíželi jako turisté, a prostým způsobem: ,Ein armer Reisender` žádal jsem o podporu." Tento údaj, otištěný 27. ledna 1907 v anarchistické Komuně je jediným svědectvím o zakončení této toulky.
Cesta do Istrie je závěrečným Haškovým "výletem" do Evropy. Potom až do začátku světové války zůstává v Praze, nemáme-li na mysli občasné toulky po Čechách, na nichž znovu ochutná tulácký život. Pro svůj neklid, pro ono záhadné "volání divočiny" nalézá nový prostor: pražské lokály, noční život, bohémské extravagance. Intenzita a opravdovost Haškova tuláctví přelévá se do opravdovosti a intenzity tvorby. Nalézá svůj výraz bez skrupulí a bez ohledu na to, co tomu řeknou tzv. "slušní" lidé. Bohémská "nezodpovědnost", perfidního opilství a dětská otevřenost světu nacházejí odezvu i ve volbě stylu a výrazu.
Rekonstruce apoštolské cesty však odhaluje tajemství Haškovy mystifikace.Když v roce 1911 koncipoval Dějiny strany mírného pokroku, neměl už původní náčrty k dispozici a musel se spolehnout pouze na vlastní vzpomínky. "Osudy tří členů strany mírného pokroku na misionářské pouti" vylíčil v rámci humorné mystifikace. Dochází k plynulé výměně mezi životními zážitky a uměleckou tvorbou. Haškovo tuláctví má tedy význam tvůrčí. Bylo předobrazem bohémského života, jeho neustálé honby za novými podněty a nápady. Zážitky a dojmy z nočních bakchanálií jsou zdrojem překvapujících fint ve vyprávění. Lehce a rozverně, jako by tím zpestřoval hospodskou zábavu, zpracovává nesčetné náměty svých humoresek. Haškovy literární pokusy a mystifikace jsou variantou jedné a téže hry, inspirované gaminským temperamentem a výstřední pověstí proslulého bohéma.
Na stránkách Národních listů, Besed lidu a Světozoru nadále otiskuje jímavé cestopisné náměty z okrajových částí monarchie, líří život haličských horalů, uherských beťárů, sedmihradských cikánů a romantické lásky lidu z Mezimuří. V obskurních časopisech Svítilna, Nový Neruda, Dobrá kopa, Veselá Praha, Karikatury a Kopřivy se však náhle rodí Hašek ironik, skeptik a pamfletista.
Apoštolská a misionářská cesta tří členů strany mírného pkroku v mezích zákona mu otevřela oči. Ale nejen to. Byla zlomem, v němž autor nachází sama sebe, objevuje osobitý literární výraz.

Přímá akce

Haškův bohémský život se zračí i v policejních protokolech, uchovávaných v archívu policejního ředitelství. Jejich množství svědčí o tom, že svůj odpor k režimu vyjadřoval velmi důsledně a celou svou bytostí. A že narušoval nejen režim, ale i ke klidný spánek spořádaných občanů. Policejní raporty zachycují množství jeho nočních i denních alotrií, jež končily většinou střetnutím se strážci veřejného pořádku:
"4. srpna 1906 o 3/4 na 5 odpoledne provokoval v opilém stavu spolu s rolníkem Bedřichem Malým pouliční výstup na Václavském náměstí tím, že pokřikovali, pak táhli s rámusem do městského parku, kde se odebrali na záchodek proti restauraci Urban; zde vykonal Hašek svou velkou potřebu, ale nejen znečistil pisoár, ale také sebe sama," udává v policejním protokolu c. k. bezpečnostní strážník Václav Matoušek z oddělení Hořejší Nové Město, který šel za nimi, zadržel je a předvedl." Hlášení je osobně zahrocené. " V Jindřišské ulici postavil se Hašek strážníkovi Matouškovi na odpor a pokoušel se zasadit mu holí ránu s poznámkou, že mu musí vymlátit zuby. V kritickém okamžiku uskočil Matoušek na stranu, takže úder ho minul, a Hašek spadl na zem. Strážník Gottlieb Hubený v Jindřišské ulici pomáhal při zatýkání. Předvedený byl nechán ve vazbě.-
Zadržený měl u sebe: 2 K 46 hal., peněženku, rozbité hodinky s niklovým řetízkem, krabičku s třemi cigaretami, tři sirky, jeden pár nových knoflíčků, kartáček na vousy, anglickou náplast, různé papíry od něho popsané a obeslání k soudu na 17. 5. 1906."
Během dalšího šetření je delikvent po delší čas nezvěstný (patrně přespával u některého ze svých kamarádů), pak je však jakýmsi dobrodincem dán celý spis ad acta.
Následuje zápis jiného případu, který by, neznajíce Haškovu příznačnou zdrženlivost vůči ženám, mohl být považován za dohru jakéhosi milostného dobrodružství: "V noci ze 17. na 18. 12. 1906 o 1/4 na 2 hod. noční byla Anna Rejhanová, číšnice, bytem v Praze 2, Bojiště č.16, v ulici U divadla na Král. Vinohradech napadena bez příčiny Jaroslavem Haškem, spisovatelem a žurnalistou Práva lidu a Nové Omladiny, bytem na Král. Vin. čp.1326 u matky, který jí zasadil několik ran do hlavy a vytrhl vlasy. Napadená volala o pomoc a nechala předvésti Haška, který byl silně napilý, c. k. nadstrážníkem Jaroslavem Vackem a strážníkem Nathanem Kleinem. Hašek byl po zjištění odevzdán jeho příbuznému (byl to jeden z bratří Mayerových), který ho odvedl domů." (Jinou rukou je poznamenáno: "Rejhanová nežádá o zavedení trestního řízení, poněvadž Hašek byl silně napilý, a tudíž nepříčetný. Hašek udává, že se mu ztratily stříbrné hodinky. Poněvadž se tu nejedná o věc trestní, která se stíhá z moci úřední, budiž zatím odloženo.")
Za rebelskou výstředností skrývá se mnohdy existenční nejistosta i hmotný nedostatek. To se týká i celé rodiny, i bratra Bohuslava. V archívu banky Slavie se nalézá dopis ze 17. 3. 1907, adresovaný jakémusi "veledůstojnému pánovi" jako přímluvčímu: "Byla u nás paní Hašková v zoufalém stavu. Hoch celé dni běhá na základě inzerátů a o nic nemůže zavadit.."
Ani po trpké balkánské zkušenosti a zážitcích z "apoštolské cesty" se Hašek nevzdává bohémských výstředností, i když se v té době už byl redaktorem anarchistického listů, měl tedy stálé místo. Co dělat ve společnosti, z které jsem byl vyvržen a s níž se nemohu ztotožnit? Odpověď se zdá jasná: protestovat, bojovat proti ní. Věc měla jeden háček. Zatímco pijácké výtržnosti a alotria byly rakouskou policií většinou tolerovány a raporty jako bezvýznamné odkládány ad acta, nebylo tomu tak u činů, za nimiž lze tušit provokaci protistátní, nebo tzv."anarchistické rejdy". Zde pracovala fantazie vyšetřovatelů na plné obrátky a Hašek posměšně připomíná staré Chateaubriandovo heslo, že "policie jest vždy romantickou".
V uvedeném hlášení z konce roku 1906 byl Hašek označen jako redaktor Práva lidu ( což je omyl) a Nové Omladiny, vycházející na Žižkově. V anarchistických listech otiskuje fejetony, jež obsahují ostré invektivy vůči režimu a vládnoucí dynastii. Jeho styl se vyhrotil a máme-li mluvit o zrodu Haška jako satirika, je to právě v anarchistickém období. Dne 17. dubna 1907 hlásí bedlivé očko policie na c.k. místodržitelství: "J. Hašek nar..., zaměstnaný v redakci časopisů Komuna a Chuďas na Žižkově, Táboritská ulice, je anarchistického smýšlení. Poznačovací list byl vyplněn a odevzdán státní policii. Na vědomí panu revírnímu inspektoru Nebeskému, aby zařídil pravidelné sledování a střežení." (Toto oznámení je patrně dílem agenta provokatéra Maška, jehož výpravu do redakce Komuny Hašek vtipně popsal v povídce Po stopách tajné státní policie.)
Hned následující den sděluje policejní komisař Chum c. k. Ústředně pro dohled nad anarchisty ve Vídni: "V poslední době na sebe upozorňuje jakýsi Jaroslav Hašek svými články v anarchistické tiskovině Komuna. Neustále se stýká se zdejšími anarchisty a je prý také zaměstnán v redakci Komuny." Vedle jinou rukou připsáno: "Vzato na vědomí, záznamní list vyplněn a střežení zahájeno."
Komuna byl náhradní název pro list Nová Omladina, který byl na sklonku roku 1906 policejně zakázán. Nebývalý rozvoj anarchismu byl rakcí na dobové události. Konec roku 1905 přinesl revoluci v Rusku a bouře za všeobecné hlasovací právo. Radikalizace poměrů byla však v Rakousku záměrně utlumena, což vyvolalo zápornou reakci nejen v "menšinových" pohraničních okresech, ale i v hlavním městě. Anarchistické hnutí v té době získává nebývalou odezvu, a to nejen mezi horkokrevnými mladíky, ale i mezi horníky na českém severu. První směr byl myšlenkový a měl přízvisko "etický". K němu se hlásí zejména inteligence pod patronátem Káchovým a Neumannovým, s časopisy Nový kult, Šibeničky, Práce aj. Na opačné straně stál směr praktický, "odborový", propagovaný Novou Omladinou a Komunou. Šlo vlastně o radikální politickou stranu. Působila zejména v tzv. menšinovém území, na českém severu, a jejím vůdcem byl později odhalený dobrodruh a policejní agent Karel Vohryzek. Tento směr propagoval tzv.přímou akci, to jest převzetí moci za pomoci generální stávky dělnictva. (Idea "přímé akce" byla v praxi zprofanována metodou "expropriace", za níž se kryly krádeže známek na poštách.)
Novinářskou práci v Komuně bere Hašek velice vážně. V tiskárně Emanuela Stivína pracuje na korekturách, téměř do každého čísla přispívá satirickým fejetonem nebo humoreskou. Vystupuje na anarchistických schůzích ve Vysočanech, v Hloubětíně, ve Kbelích, v Čakovicích a v Proseku. (Zvlášť významná je schůze v hostinci u Banzethů v Nuslích, kde referovali přední anarchističtí řečníci: Körber, Vrbenský, Hašek.)
Anarchistické hnutí získalo před prvními všeobecnými volbami na jaře 1907 značný ohlas. Uprostřed vzrušené atmosféry byly organizovány protestní schůze, na nichž se bouřilo proti parlamentu i nenáviděnému státnímu despotismu. Duch vzpoury i odporu dýše i z vystoupení anarchistů na volební schůzi v Ústí nad Orlicí a v Dlouhé Třebové, kde Hašek rozbil schůzi kandidáta za klerikální stranu Václava Myslivce. Chlubí se s tím v dopise Jarmile Mayerové: "Dnes jdu asi se třemi sty našimi hochy do Dlouhé Třebové rozbít klerikální schůzi. Mám zde velký úspěch a budeme se řídit na mou radu heslem Za násilí násilí. Stát, toť násilí -- pardon, vidíte, že jsem v ráži a že řečním už i na papíře. Těším se na klerikála Myslivce. Nedaleko teče Orlice a já nevím, máme-li toho chlapíka hodit do řeky před schůzí, při schůzi, nebo po schůzi. Také bych byl pro to, abychom chlapíka klerikálního ztloukli.
Hoši ho chtějí ztlouct a čekají jen na můj pokyn. Co ty řádky píši, rozvažuji, mám-li k tomu svolit. Bude to schůze, jaké zde na moravských hranicích nebylo pamětníka. Máme zde velmi silné bojové organizace, kterým právě odporučuji revoluční taktiku. Na prvního máje zde chtějí zapálit Ústí nad Orlicí. Velmi příjemné město, jak vidíte. Krajina krásná, obrovské lesy a milé by byly, kdybyste byla Vy zde. Ukázal bych Vám řeku Orlici, jak teče a šumí mezi Orlickými vrchy s vodou zelenou jako naděje, že Myslivcovi napráskáme. Já slovy a hoši, čím budou moct. Bude tam farář také přítomen. I toho sluhu božího zmlátí. Jednoho klerikálního učitele chtějí přivázat za nohu k židli a tak ho pod vyhrůžkou, že bude bit, nutit, aby se modlil po šest hodin nepřetržitě za sebou Otčenáš a Zdrávas Maria. Snad se mu to zhnusí."
Mladistvý sklon k radikalismu však mnohdy způsobuje komplikace. Prvního května roku 1907 se konal tábor lidu v zahradě restaurace Na Slovanech. Hlavním řečníkem byl vůdce anarchistů, "kamarád" Vohryzek. O dalším průběhu čteme v Komuně: "Kolem jedné hodiny po poledni táhla skupina asi 40 účastníků tábora vzhůru Ječnou ulicí a zpívala různé revoluční písně, mezi nimi Rudý prapor, Vojáci, vojáci, Rudé květy aj." ( Na tomto místě došlo k zásahu cenzury. O tom, co se dělo dále, hovoří policejní protokol): "Inspektor stráže Herget, který šel kolem, vyzval lidi ke klidu, ti však neuposlechli. Z Karlova náměstí přispěchal sem strážnik Šnirdl a vyzval rovněž lidi, aby se rozešli. Zatčený Jaroslav Hašek přitom zvolal: "Natři ho!"- a v témž okamžiku dostal Šnirdl (cizí rukou je v raportu vepsáno: - od neznámého -) ránu holí do hlavy a utrpěl lehké zranění. Za svědky pro Haška a proti stráži se přihlásili: redaktor Michael Kácha, žena krejčího Marie Müllerová ze Žižkova (Káchova družka), redaktor Bedřich Kalina, truhlářský pomocník Josef Roubíček, František Wildman, kontoárista z Vršovic, vesměs účastníci anarchistické schůze. Před strážnicí byl od nadstrážníka Fr. Voráčka zatčen redaktor Kácha, poněvadž neposlechl stráž, ale po zjištění byl opět propuštěn."
Došlo k soudu. Hašek se při přelíčení hájil, že nekřičel "natři ho!", nýbrž "spatři ho!", a že tudíž není intelektuálním původcem činu, jak tvrdí žalobce. Ale ani důmyslná slovní hříčka však nepomohla. Senátem dr. Ulricha byl odsouzen pro zločin těžkého ublížení na těle (par. 5,153 tr. z.) a pro podněcování k útoku na stráž bezpečnosti k trestu vězení na jeden měsíc. Pobyt ve vyšetřovací vazbě se protáhl až do 14. května.
Při nástupu trestu nastaly z neznámých důvodů odklady. Trest ve vězení si pod Novoměstskou věží na Karlově náměstí si Hašek odpykal teprve ve dnech 16. 8. - 16. 9.1907.
Nad praženou polívkou a kaší z hrachu a krup se špatně přemýšlí o převratu a revoluci. Člověka se zmocňuje spíše hořkost a beznaděj. Pod dojmem vězeňské reality si mladý bouřlivák uvědomuje neblahou stránku individuální vzpoury: zklamání a hořkost z netečné odevzdanosti davu. Mezi ideou o svobodě osobnosti a tíživou beznadějí uvězněného existuje propast. Skutečný boj proti státní moci nelze vésti s otevřeným hledím.
Možná i tato zkušenost otevřela Haškovi oči. Rozešel se s anarchistickým tiskem, nikoliv však s myšlenkou odporu. Bojuje však dál na vlastní pěst. K "revoluční" anarchistické epizodě vrátil později v humorné vzpomínce:" Po propuštění si mne zavolal pan policejní rada Petrásek, s jeho synem jsem chodil do školy."Příteli," domlouval mi otcovsky, "pamatujte si toto: vídeňská státní policie vede vás v seznamu anarchistů." "Dovolte, pane rado, snad pražská." "Pražská i vídeňská, milý příteli." "A což brněnská, pane rado?" "Brněnská není státní, milý příteli." "Přestěhuji se tedy do Brna." "Vy se do Brna nepřestěhujete, vy zůstanete na Vinohradech, jako já zůstávám na Vinohradech." - "A dovolte, pane rado, nesmí být člověk anarchistou?" "Ale pročpak by nemohl být anarchistou," odvětil pan policejní rada, "jenomže to má vzápětí nepříjemnosti. Jste mladý člověk a byla by vás skutečná škoda. Tohle všechno já jsem kdysi také prodělával. Já jsem byl také hr...Jednou jsem řekl svému představenému ,No dovolte` a práskl jsem dveřma. Ale já jsem jimi nechtěl prásknout, mně se jenom zachytila kapsa kabátu o kliku, jak mne vyhazoval."- Pohladil mne po vlasech ještě jednou a řekl: "Tak si to dejte konečně vymluvit. Vystupte z toho anarchistického časopisu Komuna, přejděte do jiného politického časopisu, když už bez politiky nemůžete existovat. A teď můžete jít."
Zda dobrácká domluva pana policejního rady zapůsobila, není jisto. Faktem zůstává, že na "rubrum" (zadní straně) spisu, v němž je zaznamenán jeho trest jednoměsíčního vězení, je však krasopisně napsáno: "Vystoupil z redakce Chuďasa a Komuny a bude si hledat zaměstnání v jiných časopisech."

Vpád barbara

Po propuštění z vězení se Haškův vztah k politickému a veřejnému životu modifikuje. Nepřestává zastávat názor, že stát musí zmizet, ale nemíní se už zavázat k hnutí, které, jak se ukázalo, je prolezlé policejními špicly. ( Rozchod s anarchismem je dán tím, že poznal charakterové vlastnosti Karla Vohryzka.) Bystrý jinoch vytušil, že mezi líbivými politickými hesly a reálnou životní praxí zeje propast. Jeho kritický um se prohlubuje novinářskou praxí, která ho obrací ke každodennímu životu a k praktické politice.
Od novin není daleko k literatuře. Konečně našel způsob, jak vyjádřit odpor k nenáviděnému režimu- humor a satiru. Psát znamená víc než schůze a roznášení agitačních letáků. Zde může plně projevit svůj talent, individualitu i osobní postřeh. Haškova odvaha a vůle k činu přesahuje běžnou "revolučnost" jeho generace. Znamená to však najít formu, v níž by nejlépe uplatnil své osobité postřehy.
V anarchistickém období si vytvořil myšlenkové předmostí k odhalení politických frází a floskulí zdánlivě cynickým výrazem.( Vohryzek se "hájil" před soudem vulgární odpovědí, v níž použil francouzského slova "merd", převzatého z románu Viktora Huga. Také o něm je zmínka ve Švejkovi.) Od jednotlivých postřehů míří Hašek k celistvému odhalení doby. Jeho kritický temperament míří vždy k podstatě, spoléhá na to, že výraznost je vlastně už předpokladem pravdivosti.( Nechceme tuto estetickou poučku aktualiozovat, ale připomeňme nedávno vyjádřené heslo režiséra Formana:" Říkat pravdu, ale nenudit.") To, že ho revoluční anarchistické vize zklamaly, neznamená, že se vzdá svého totálně negativního stanoviska. Abolutismus myšlenky převratu pouze zamění v totální kritiku režimu a jeho duchovních a politických představitelů. Hašek nechce čekat nehodlá. Sociálně demokratické vyjednávání a "všeobecné volební právo" ulpělo v kompromisech. V této mrtvé a bezvýchodné situaci popouští Hašek uzdu temperamentu. V rámci své družiny a zásluhou tuláckého života objevuje kouzlo bohémského nihilismu.
Bohéma není jev pouze umělecký, jak by se zdálo, ale i sociální. Vyjadřuje situaci, kdy je trh s uměleckými předměty přesycen, kdy mecenáši odešli a nikdo nic nekupuje. Umělci hladoví. V této chvíli padají všechny přehrady a tvůrčí duch se chová nevázáně a provokativně. Dráždí svým zevnějškem i chováním. Chodí nedbale oblečen, nechává si narůst dlouhé vlasy nebo vousy.(Také Hašek měl v mládí dlouhý účes, snad po vzoru ruských revolucionářů.)
Po odchodu z anarchistického tisku ztratil třiadvacetiletý žurnalista naději na uplatnění, je odsouzen žít v trvalému provizóriu. Odchází od matky, která žehrá na divoký způsob života a přespává u kamarádů. Teď už mu na ničem nezáleží, bude jen příležitostným žurnalistou a to mu žádný nevezme. Být bohémem znamená v jeho očích být věčným šprýmařem a posměváčkem, vystřelujícím nenávistné invektivy proti vídeňské vládě i české politice.( Je však rozdíl mezi Haškem a vídeňským Karl Krausem, jenž totéž činí institucionálně, jak vydavatel intelektuálně kritického listu Fackel.) Také mnozí z tehdejší mladé generace se vydávali za bohémy, ale po čase zmoudřeli a chytli se úřadu nebo persektivního zaměstnání. Hašek byl bohémem pudovým, s plnou vahou vitality a tuláckého temperamentu. Bohémským způsobem života navazuje na tulácké "volání divočiny" a osobitou potřebu volnosti a svobody. Jaké má bohémské uvolnění vliv na jeho postavení v literatuře? Hašek přispívá do různých časopisů, často odlišeného politického zaměření.
Polemizoval prý dokonce sám se sebou v listech dvou protilehlých stran. V době, kdy píše do anarchistické Omladiny, přispívá i do konzervativních Národních listů a do liberální Národní politiky. Vedle toho získává oblibu v Besedách lidu a Světozoru, kam pronikl díky vlivnému přímluvčímu E. A. Mužíkovi.(Namluvil mu, že je rodák z Mydlovar.) Své satiry a humoresky přizpůsobuje danému prostředí a modifikuje je v nejrůznějších polohách. Zatí,mco do Národních listů a Zlaté Prahy píše jímavé cestopisné povídky naplněné krajinopisnými a folklorními postřehy, v listech bulvárních anarchistického ražení volí obrazy a výrazy až drsné až vulgární. Distance a nezájem o soudobé literární aspirace mění se nyní v otevřený výsměch a pohrdání.
Nejostřeji to vyjádřil v několika fejetonech v Nové Omladině: "Byly časy, kdy mladý básník psával o prostitutkách; později se spojily prostitutky s přírodou a psali o prodejných ženách v zeleni stromů. Byli to a jsou básníci, kteří považují za něco vznešeného, když sbírku svých prací nechávají na stolech ve vykřičených místnostech. To jsou takové divné záchvaty. Ti, kteří píší o smutku, nutí se tak psát, poněvadž užívají všech radostí života. Jsou to nucené, naučené fráze, které papouškuje jeden po druhém.
V jiném fejetonu útočí i na tzv. poezii "sociální". Proletariát tu stále jen naříká, strádá a úpí, ale chybí smysl pro revoluční čin. Fráze o "červáncích věštících bouři" jsou prázdným klišé. "Samá tíha života, samé iluze, slze, samé kníkání, a to se nejvíce čte mezi dělnictvem. Vychovávají se tou literaturou plačtivé baby, jejichž jedinou potěchou je vzpomínka, slabá naděje, že kdysi, jednou za čas, přijde nějaké nové ráno. Zatím jejich ženy dle vlastních slov básníků dávají světu nové otroky..."
Výsměch se mění v sarkasmus: "Kdy konečně jednou uslyšíme pět bez frází, kdy konečně přečteme si sociální povídku bez věčně se opakujícího kníkání a uvidíme hrát na našich jevištích pořádný kus sociální, kus vítězné revolty, píseň odboje, hymnu vítězného proletariátu, a ne to, čemu se musí člověk smát jako té sociální básni v ubohém májovém listě sociálních demokratů: Sen padlého osmačtyřicátníka, kterému se zdá o všeobecném právu hlasovacím."
Haškovy fejetony nejsou sice formálně vytříbené, ale svou odvahou, sarkasmem a ironií přesáhly obzor své doby.
Fakt, že se svým bohémským temperamentem Hašek naprosto rozešel s tradicí tzv. žánrové humoresky nebyl v literární historii dosud doceněn. Objevuje umění moderní jazykové zkratky, komické nadsázky, jež směřuje k odhalení absurdity společenksých jevů.
Bohémskému "vyděděnci" a tulákovi se zjevuje tajemný svět pražské periférie. Proniká do nejtemnšjších koutů pražského podsvětí, jež vzalo zasvé asanací páté čtvrti. V nočních lokálech a špeluňkách, jejichž pravidelnými návštěvníky se díky podezřelým hostům stává "šťára" pražské policie, nachází Hašek typy i náměty, které se zdánlivě samy o sobě odlišují od tzv."slušné společnosti". Jako obávaný satirik a humorista se Hašek ponořil do světa pražské "flámy", pobývá mezi flamendry, pobudy a revertenty, má za přátele zloděje, prostitutky, vniká do světa denních i nočních krčem, putyk, pivnic, lokálů, tančíren, dupáren, tingl-tanglů, kaváren, vináren, staroměstských brlohů, doupat, pelechů, v nichž žila pražská spodina. Tato vrstva miluje cynický, drzý škleb, stejně nelítostný a nesentimentální, jako je i život. Má své humorně burleskní figurky, jako byl pověstný "kníže Ispahány z Podola", známý deklamátor Kuneš od Štupartů apod. (Kunešova znělka je naivní, banální pendant k heslům Haškovy strany mírného pokroku. Její text zní: "Buďme svoji - v míru, v boji; v práci, klidu - nazdar lidu!")
Městská periférie obsahuje obrovské množství skryté a utajené fakticity, ale i oblast "symbolickou", v níž jsou vznešené ideály a fráze konfrontovány s "nízkou" realitou. Dochází tak bezděčné k snižující perzifláži. Muži od piva se vyjadřují mnohdy hrubě a nezakrytě, ale mohdy míří svými výroky do černého. Jejich řeč je syrová a nešlechtěná, ale vábí svou neotřelou svěžestí a aktuálností. Vyjadřují se sice aforisticky, náznakem, zkratkou, hyperbolou, leč jejich zhuštěné lapidární výroky, plné zámlk a náznaků mají platnost pravdivé životní zkušenosti. Této vrstvě odpovídá i "periférie" literatury. Nejedná se vždy o oblast pokleslou. V denním tisku, v lidových kalendářích a v bulvárních časopisech mohl Hašek uplatnit i neučasaná slova a výrazy, "posly" ironie a sarkasmu, jimiž šokoval měšťáckou veřejnost. Fakt, že se stal literárním outsiderem, že svými humoreskami vyplňoval kalendáře a humoristické časopisy, jako Nový Neruda, Svítilna a zejména Veselá Praha, stal se vlastně výhodou.
Ostatně sám humor a satira stojín většinou na periférii literatury, a až na výjimky (u velkých národů) nebylo bráno na vědomí. Hašek viděl svět v kontrastech a perziflážích, protože sáhl až "na dno" literatury a společnosti. Mohl čerpat z šťavnatých výroků a hyperbol, z nadávek, z pouličních popěvků a z historek, které zaslechl někde v hospodě, nebo v rozjařené bohémské zábavě.
Je nutno připomenout, že satira a humor, tradičně stojící na okraji literatury, dostávají se na počátku století do popředí pozornosti. Tehdy zakládá St. K. Neumann satirický list Šibeničky (název je odvozen od zlobného verše J.S.Machara), v němž se chápe" vtip a satiru jako zbraň, humor a smích jako projev hořkého, povzneseného poznání". V tomto listě soustředuje kolem sebe básníky a kreslíře: Šrámka, Mahena, Gellnera, Brunnera.
Haškovo jméno však na stránkách Šibeniček nenajdeme. Byl příliš všední, rudimentální. Stojí mimo i v rámci své generace. Haškův styl lze proto nazvat jako "vpád barbara". ( "Barbaři ze severu" se říkalo anarchistům Vohryzkova směru.) Jeho doménou jsou noviny a zábavné časopisy, oblíbeným žánrem, vedle povídky a humoresky, je politická satira, ironie, perzifláž a pamflet. Drsné metafory, drastické výrazy a "silná" slova slouží ke komickému vyhrocení všedních situací a úkonů (povýtce tělesných a materiálních), o nichž se ve "slušné" společnosti obvykle nemluví. Psal pro lidové obecenstvo a bavil se tím, čím se baví ulice a jak se drze a směle řehtá periférie.
V umění stejně jako v životě není nic zadarmo: chceš-li získat, musíš umět ztrácet. Jen ten kdo dovede oželet všechno, co je zapotřebí, nalezne to, co hledal. Hašek oželel téměř všechno, co měl. Literární ohlas, slávu, ctižádost. Prohlašoval, že píše jen pro peníze a nebál se udělat z literatury řemeslo. Byl prostě "opilcem z baculatýma rukama."
Z pohrdání a nezájmu si ovšem nic nedělal. Potloukal se dále bezcílně po pražských hospodách, považován spíše za podivína, který stále cosi dělal, ale nikdo neví co, kterého baví, že žije z ruky do úst a ze dne na den. Když odešel z Omladiny, kterou redigoval ve Stivínově tiskárně v Myslíkově ulici, nešel daleko. Píše humoresky v kavárně Tůmovce v Lazarské, neboť naproti je redakce Veselé Prahy a Karel Ločák bere jeho práce bez čtení a takřka "na kila". V administraci mu hned vyplatili zálohu a bylo na vyrovnání útraty.
Veselá Praha přinášela vedle beletristické části časové anekdoty, kuplety a ukázky z pražských kabaretů. Referovala o postavách a prostředí pražské zábavy a nočního pobavení, což je patrno z názvu jednotlivých příloh: Praha ve dne v noci, Ze všech koutů Prahy apod. Podnikavý majitel listu vycítil v Haškovi velký talent a rozeného humoristu. Snaží se z něho udělat prvořadou literární hvězdu, nechává např. rozmnožit jeho fotografii a posílá ji jako prémii abonentům. To byla jediná odměna za velký literární ohlas. Ve Veselé Praze proto Hašek uveřejnil svůj první humoristický seriál Trampoty pana Tenkráta.
Mnohé humoresky jsou ovšem jen lehce nahozeny, aby se vešly do novinového podčárníku. Byly napsány narychlo někde v hospodě. Mezi tímto "šuntem" se však jakoby zázrakem objevují mistrovské kousky moderního humoru. Jak tohle vysvětlit? Ale souvislosti tu jsou, dokonce evropské. Odvážně kritickým zaměřením se Hašek blíží mnichovskému Simplicissimu, satirickému listu, jehož výtisk visel tehdy v každé lepší kavárně.
V anarchistickém období Haškův styl nebývale zdrsněl a změnil se ve výraznou satirickou zkratku. Už žádné popisy a rozvláčné charakteristiky. Příkladem je úvod satiry Všivá historie: "Na starostu města byl při schůzi obecní rady učiněn hrubý útok. Jeden člen opozice vstal, odplivl si, zívl, utřel si nos a pak silným hlasem zvolal: Pánové, konstatuji, že náš starosta je všivák."
Smyslem drsného výrazu je šokovat čtenáře, vyvést z klidu a z rovnováhy. Značnou roli hraje i uvozující věta: "Odplivl si, zívl, utřel si nos." Hovorová slova, označující fyzické potřeby člověka, odhalují banalitu a staví ji do kontrastu k filantropickému námětu satiry. Jen pomocí protikladů se lze dobrat až k podstatě. Zdánlivě všední moralistní příběh nabývá povahy sociálního pamfletu.
Stylem "barbara" odhalil Hašek oblasti dříve tabuizované, jež se literatura většinou vyhýbala. Vrcholem jeho sarkasmu je figura vraha v satiře Loupežný vrah před soudem.( Rovněž otištěno v Komuně.) Stylem jde o parodii na rubriku Ze soudní síně. Obviněný "loupežný vrah" uškrtil v sebeobraně obchodníka, který jej přistihl, když kradl z hladu bochník chleba. Cynismus "loupežného vraha" působí ironicky. Namísto očekávané lítosti se totiž obviněný hájí hrubě a neomaleně: "Tak jsem ho, lumpa, drobátičko přiškrtil, copak za to mohu, že mi vypadne studenej z ruky?" Drsný výrok "vraha" způsobuje pohoršení publika i soudního referenta. Z kontrastu stylových vrstev, moralistického a drsně vulgárního, plyne groteskně mystifikující obrat: nejde o osud loupežného vraha, ale o výsměch "měšťácké" spravedlnosti. (Opět zde zaznívá rozlišení "dvojí ironie", která je základem Haškova zobrazení lidových posztav v povídkách z cest. Tentokrát ovšem ve formě groteskní mystifikace.)
Zde je začátek obrovského Haškova vynálezum a novum v české humoristické tvorbě. Komický záběr absorbuje i oblast tragiky a dospívá v líčení "mezních" situací k onomu typu, jenž bývá nazýván humorem "černým" nebo také "šibeničním".

Makedonský vévoda Klimeš

EXKURS
 

V Haškově životopise mají mnohá fakta fiktivní charakter.
Fantazie proniká tak hluboko do jeho života, že dodnes nevíme, co si vlastně o tom máme myslet. Jde o podvod, lež, anebo o vtip a mystifikaci? Odlišit skutečnost od výmyslu je někdy velmi těžké, ba nemožné.
Mezi takové "výmysly" patří například tvrzení, že byl absolventem Exportní akademie ve Vídni. Tento údaj se opakuje v několika dokumentech ve značném časovém rozmezí: v "curriculum vitae" z roku 1907 (přiloženém k žádosti o místo ře­ diteli Národní knihovny dr. Řezníčkovi), i v tzv. Anketnom listě, který vyplňoval před odjezdem z Moskvy roku 1920. Ve víře v "pravdivost" svých smyšlenek byl Hašek neobyčejně houževnatý: o svém tvrzení přesvědčil například i svou man­ želku Jarmilu. - V katalogu c. k. konzulární akademie ve Vídni ovšem Haškovo jméno nalezeno nebylo a nebyl zde ani zapsán. (Podle všeho navštívil Vídeň pouze jedenkrát, během své "apoštolské a misionářské cesty". Projížděl zde později vlakem při cestě do Brucku nad Litavou.)
U životopisců se objevují narážky, že Jaroslav měl v úmyslu vstoupit do konzulární služby patrně v Rusku nebo v některé se sousedních zemí monarchie. Proč lpěl tak urputně na svém tvrzení? Chtěl se chlubit absolutoriem na prestižním evropském ústavu? Nebo zakrýval hořkost nad tím, že studium na akademii, kde se vyžadovala značná kauce, bylo už předem ztra­ ceno? Zde jsou prameny Haškovy životní skepse.
Hluboká skepse a rozčarování z anarchismu prohloubily nedůvěru v ideologii vůbec. Jednotlivé postoje a stanoviska po­ litiků hodnotí raději osobním instinktem. Už nedůvěřuje žádné straně ani hnutí, bojuje na vlastní pěst a rozdává rány, padni komu padni. Pozici osamělého "dona Quijota" zakrývá bohémskou, mystifikující maskou.
Maska je spolehlivou ochranou před útoky nepřátel. Tak se z Haška stal šprýmovný Enšpígl a vtipný rarášek hospodských zábav. Lehce ironickým, dobráckým úsměvem zakrývá "cynickou" otevřenost svého výrazu, tajuplnými narážkami přispívá k obecné zábavě a je oblíben navzdory tomu, že je pro své okolí nepochopitelným mystifikátorem.
I nejbližší přátelé tápou v nejistotě, co se za touto maskou skrývá. Bohémskou společnost překvapuje vždy nečekanými nápady a obraty. Jakoby si chtěl svou pověstí, svým humorným "mýtem", vynahradit všechny ústrky a nepochopení.
Zvláštním tajemstvím jsou obestřeny jeho podivné známosti. Mezi nejzajímavější patří .vojvoda makedonský" Klimeš.
S Haškem se prý seznámili v malé hospůdce na Betlémském náměstí, naproti starobylému lihovaru U Halánků, které se říkalo U Cmíralů, nebo také Monako. Chodívali sem sochaři Kocián a Reinhard, spisovatel Osten, malíři Ullman a Stroff; na klavír mnohdy hrál skladatel sokolských pochodů Karel Pospíšil, zvaný "pražský Offenbach". V této společnosti sedával rozložitý, statný muž s černým plnovousem. Za pasem, ovinutým barevným tureckým šálem, měl zasunutou bambitku a kindžál, takže jeho vzezření budilo hrůzostrašný dojem. Všichni se divili, že ho policie nechá takto chodit. Tento muž byl slavný "hrdina balkánský" Jan Klimeš.
Nešlo však o směšnohrdinskou figurku, jak ho Hašek v rámci humorné mystifikace vylíčil ve Straně mírného pokroku v mezích zákona. Jan Klimeš byl skutečná osoba a zdálo se zprvu, že důvěryhodná.
V roce 1903 vychází Světozoru seriál Organizace a život makedonských povstalců. Šlo o aktuální námět, jenž se dotýkal i velmocenské politiky evropské. Turecká nadvláda na Balkáně byla narušena vzpourou makedonských rolníků. Ruská pomoc byla přislíbena, Bulharsko uvolnilo průchod pro čety dobrovolníků. Povstalecký komitét se usídlil v Sofii. S podporou bulharské vlády a četnictva se pod Vitošou formovaly čety"komitů", jež směřovaly k tureckému území.
Pro českou veřejnost se stala pomoc balkánskému povstání symbolem slovanské vzájemnosti. Ale nejen to. Turecký útlak Jihoslovanů mohl být srovnáván s poměry v Rakousku. Nastal tedy čas, kdy se i u nás zdvihne revoluční vlna? "Až zvítězíme zde, dopomůžeme Čechům k samostatnosti a budeme bojovat za ně a s nimi," prohlašuje ruský kapitán podle autora výše uvedené stati. Není nutno dodávat, že autorem zmíněného článku ve Světozoru nebyl nikdo jiný než - Jan Klimeš.
Šlo tedy o věc smrtelně vážnou. Makedonská otázka vstoupila do dějin a rozrušila veřejné mínění. Národně sociální poslanec Klofáč cestuje na Balkán, aby "poznal věc na místě". O své mis i podává zprávu rovněž ve Světozoru s názvem:
Z mých vzpomínek na cestu po Balkáně, Také on se zmiňuje o Klimešovi. Pobyl tam sice jen krátce, ponejvíce v Rylském klášteře nedaleko Sofie, ale to nevadilo, aby nezakončil svou reportáž výčitkou: "My doma sotvaže už troufáme si při sklenici piva postesknout si, požalovat, malomocně udeřit pěstí na stůl. Cynismus stěhuje se do našich duší. .. co povznášelo mysl našich dědů, leckteré české dušince je už směšností ... "
Balkánské povstání mělo podle Klofáče vzkřísit ochablého českého ducha k hrdinským činům. Věrnost všeslovanským ideálům, revoluční entuziasmus na straně jedné, a na druhé "pivní" mentalita českého národa. Nutno probudit uhasínající obrozenecké nadšení, nutno dát národu nového "hrdinu". A národně sociální poslanec ho našel - v Janu Klimešovi. "Je od měsíce mezi povstalci našinec, český dělník. Věnujeme mu tyto řádky. Před několika dny nám psal. Doprovázeli jsme ho s četou Karapajeva (jeden z legendárních vůdců povstaleckých čet) a nyní nám líčí první své dojmy. Vypisuje i mučednictví, jemuž na Malešovsku vydáni jsou všanc bulharští venkované. Je právě nyní na pochodu k četě Sarafova." (Sarafov byl vůdce makedonského povstání a nedopadl zrovna nejlépe. Sebral peníze na nákup zbraní a odjel do Švýcarska, kde sbírku zpronevěřil a utratil.)
Vždy naivní představitel české "dělnické" politiky však plane nadšením. Představuje "hrdinu makedonského" české veřej­ nosti rétorickou tirádou: "Jan Klimeš s puškou v ruce bije se za lid makedonský. Ejhle, slovanská vzájemnost osvědčená skutky!"
Rozpor mezi patosem "vlastenecké fráze" a skutečností je zde tak patrný, že musel satirika a mystifikátora přímo trknout, už proto, že zmíněného "hrdinu" znal osobně.
Klimeš byl ve skutečnosti prostý moravský chlapec, který byl v roce 1902 vyslán do Sofie jako obchodní zástupce čalounické firmy. Náhodou se seznámil v jedné vinárně s bulharsko-rnakedonskýrni vzbouřenci. Od slov nebylo daleko k činu. Opustil firemní zájmy a přidal se k povstalcům. V Praze agitoval na pomoc trpícím Slovanům a měl styky s anarchisty. Jsa upozorněn, že se o něj zajímá policie, kamsi zmizel.
Po čase se však Klimeš objevil v Praze znovu (prý aby mu vyňali granátovou střepinu, ve skutečnosti asi šlo o zbloudilou ledvinu), a vystupoval vážně jako slavný "vojvoda makedonský". Ve vyprávění se řídil heslem "skromnost krášlí muže, leč pravý muž se krášliti nemá".Jeho styl je prosycen heroickým patosem, užívá slavjanofilské rétoriky, jež byla módní zvláště u mladočechů. (Diplomatický neúspěch české politiky po uzavření rakousko-uherského dualismu měl být "vyrovnán" trucovitostí a naivním obdivem k "slovanskému" Rusku.) Klimešovo podání se v zobrazení lítých bojů na Balkáně nebojí sytých barev: "Smrtelně ranění svíjejí se v bolestech před našimi zraky ... Och, co tu srdce cítilo, jaký hněv zaburácel v prsou každého našince!" Bitevní kartony se vyznačovaly nadneseným patosem, přerušovaným dramatickými pomlkami a emfatickými výkřiky: "Hle, bratři krvácejí za blízkými hranicemi, sestry stojí bez ochrany a vzpínají ruce k nebi!" apod.
V anarchistické Omladině pokračoval Klimeš dalším seriálem vzpomínek pod názvem Boj na horách Goethe (?) a Garvan. Emfatický patos je zde nahrazen poněkud konkrétnějším vylíčením bojů. Hlavním mottem a nejužívanějšími výrazy se nyní stávají slova: "vzpoura", "zrada", "pomsta." Klimeš sám ze sebe učinil jednoho z vůdců povstání.
Je zajímavé, že Hašek se od Klimešova vyprávění nikdy otevřeně nedistancoval. Podle Antonína Boučka vydali společně první sešit s názvem Bitva na hoře Goethe a Garvan a pokoušeli se to rozprodat po hospodách, leč marně.
Co bylo příčinou, že Hašek svou účast na makedonské "revoluci" zakrýval posměšnou ironií? Těžko říci. Rozhodující je napětí mezi výmysly a skutečným stavem věcí, což se samo o sobě nabízí jako materiál k humorné mystifikaci.
Klimeš byl pro Haška ztělesněním revolučního patosu a glorifikace "vzpoury", tedy sám o sobě figurou heroikomickou, jež se nabízela k zesměšnění. Ve Straně mírného pokroku pojal Hašek celé balkánské dobrodružství jako dějinnou mystifikaci.
Balkánská epizoda mu jako satirikovi otevřela oči: pochopil dějinnou tragédii slovanství. Kmen stojí proti kmeni, rod proti rodu, bratr proti bratru, církev proti církvi. V rolnické zemi, kde lidé těžce, skromně a s odevzdaností dobývají chleba, není půda pro revoluční radikalismus, byť se tvářil sebe více lákavěji. V lidu je vžita nedůvěra k idejím, jež nejsou prověřeny mnoholetou zkušeností.
U balkánských národů je dějinná skepse výrazem staleté zkušenosti. V průběhu času došlo k vyvraždění domácí šlechty, individuum a národ žili v naprostém odloučení. Jedinec byl vždy cizákem, pánem, vojákem, knězem či vzdělancem. V panských kruzích panuje faleš a pokrytectví. Porobený člověk, vychovaný řadou trpkých zklamání, je flegmatik. Život ho naučil nedůvěřovat tomu, co se nabízí, byť by to vypadalo sebelákavěji.
Lid si vytvořil zvláštní, nedůvěřivý vztah k moci. Navenek neodporuje, vypadá poslušně a "hloupě". Ve svém nitru však paličatě hájí své stanovisko a snaží se své "dějiny" přežít. Chová se ovšem po svém, řídě se tradicí a zkušeností. Jeho "němý" odpor adoruje pochopitelně věci a hodnoty přízemní, hmotné a živočišné. Neplete se do vznešených ideálů a nemá pochopení pro "panskou" ideologii.
Předností lidového odporu je jeden důležitý aspekt: je vždy konkrétní a aktuální. Drsná přítomnost je mu bližší než nad­ nesený patos a fráze o šťastné budoucnosti. Měřítkem všech věcí je pak přítomnost - hrdinskou minulost si zasazuje do baladické mytologie.
Zdá se, že na základě svých tuláckých znalostí vycítil Hašek charakter a význam tohoto dějinného flegmatu. Přispěl k tomu i krach anarchistické revolty, jež ho v dalších letech pronásledoval, nedůvěra a skepse k velkohubé vlastenecké a revoluční frázi, kterou pozdější dějinná krize ještě podtrhla a zesílila.
Postava makedonského "hrdiny" se v Haškově podání stala karikaturou "revolučního" patosu a slovanské megalomanie.

Dvé matek mi nevěří

Také v osobním životě se Hašek rozhoduje impulzívně, nerozmýšlí se příliš, jaké bude mít jeho chování důsledky. To mu způsobuje mnohé nepříjemnosti. Nedovede se přizpůsobit průměru, neuznává mentalitu spořádaných a "slušných" lidí. Vystihuje však bezpečně náladu okamžiku, stává se oblíbeným společníkem, jenž svými nápady zaujal vždy zájem posluchačů.
S neznámými lidmi se seznamoval většinou nějakým výpadem nebo urážkou. Pak provedl překvapující obrat, nasadil svou srdečnou výmluvnost a dotyčného si usmířil. Tím byl obvykle dán důvod k přípitku. Sám to zdůvodňoval takto: "Není nic horšího, než snažit se někomu zalíbit a tvářit se lepším, tím ho nejsnáze znudíš. Ukážeš-li se však lepším, než se tváříš, začnou si tě lidé vážit."
Základním rysem jeho povahy je náhlá změna nálady, proměnlivost. Proto byl pro okolí nepochopitelný, pochybovalo se o jeho charakteru. V obrovském množstvím tváří, jež si v bohémském okruhu nasazoval, se ztrácelo jeho nitro. Haškovi se nerozumělo, ačkoliv k povaze anarchisty a revolucionáře existoval jednoduchý klíč: dětská upřímnost a cit.
Tento klíč objevila shodou okolností dívka z měšťanské vinohradské rodiny - Jarmila Mayerová. Když se jeden známý, chtěje se zbavit nepříjemného soka, vyslovil, že Hašek je přece bezcharakterní, Jarmila se ho prudce zastala: "Je to příliš hluboká a uzavřená povaha, než aby měla své přednosti vyloženy na talířku pro každého, kdo přijde."
Láska, tento jediný romantický rys Haškovy povahy, odkrývá jeho nitro způsobem téměř dojemným. Namísto bohéma a ironika vidíme náhle milého, pozorného chlapce, až naivně upřímného a bezprostředního.
Jaroslav nebyl typ dobyvatele, jeho erotismus byl nesmírně komplikovaný. (Snad k tomu přispěl vrozený infantilismus, snad nešťastné setkání s cikánkou na kopanicích.) Jeho lásky se dají spočítat na prstech jedné ruky. Krátký čas chodil s jakousi Aninkou Wimmrovou, s kterou se seznámil v hostinci U královny Anglické ve Vladislavově ulici, kam docházel do spolku domažlických rodáků s Ladislavem Hájkem. Ale známost netrvala dlouho, nemohl prý pochopit, jak někdo může s děvčetem mluvit stále o jedné a téže věci.
Při návratu z balkánské cesty se Hašek seznámil v moravském Helfštýně s rodinou místního učitele Hajniše, kde se mu věnovala jejich dcera Slávka. V dubnu následujícího roku se díval v hloučku Pražanů na slavnostní průvod ševců, táhnoucích od Primasů z Václavského náměstí na nuselskou Fidlovačku, když tu se náhle Slávka objevila. Hašek se nabídl, že jí ukáže Prahu. Vyvinula se z toho známost. Energická Slávka, která byla žákyní Ženského výrobního spolku, představila zajímavého cestovatele a spisovatele trojici kamarádek, Máně Bubelové, Heleně Milotové a Jarmile Mayerové.
Obtloustlý, růžolící mladík s téměř dětským obličejem, ozdobeným tmavým knírkem, čekával na dívky za rohem u budovy techniky, neboť schůzky děvčat s chlapci byly školním řádem přísně zakázány. Jedna ze skupiny dívek, Vilma Warausová, vzpomíná: "Takže jsme i my poznaly toho dobrodružného chlapce a bedlivě jej pozorovaly. Nevypadal sice romanticky, byl velmi hezký, hnědooký, s vlnitými kaštanovými vlasy, tváře téměř dívčí s hebkou, růžovou pletí. Vypadal zdravě, dobře živený a vyrovnaný. Kráčel poněkud nakloněný s nedbalou pohodlností, buclatou, bílou rukou svíral lulku a špulil rty; když řekl něco dobrého, malé oči se mu ještě zúžily v zatajovaném smíchu."
Jaroslav byl především výborným kamarádem, vždy vtipným, milým, plným zájmu. Slávka sice k němu chodila i do bytu, ale nebylo to nic vážného. Jinak žádnou z kroužku dívek nijak zvlášť nevyznamenával. Připadal jim však zajímavý. Objevovaly s ním svět pražských šantánů a zábavních podniků, svět, který lákal příchutí zakázaného ovoce. Podnikali výlety do okolí Prahy a navštěvovali předměstské hostince. Jejich společník se zajímal o literaturu. V malé hospůdce nad Radlicemi jim předčítal svůj seriál humoresek Utrpení pana Tenkráta. Děvčata byla poněkud zaražena drastickou, podle jejich názoru nehoráznou pointou, ale nedala na sobě nic znát. Vždyť v této době začíná emancipace, a přátelství s bývalým tulákem, bohémem a anarchistou bylo něco kuriózního. Jiného názoru však byli rodiče. Heleně Milotové a Jarmile Mayerové doma zakázali, aby se s Haškem stýkaly. Zavržený společník si smutně posteskl: "... dvé matek už mně nevěří, dvé matek na mne s despektem teď hledí, ani mne nezvou k večeři..."
Nic však nepodněcuje touhu po sbližení tolik, jako zákazy a zábrany. Snad právě proto si dívky partnera prohodily. Slávka byla exaltovaná, povrchní, střídala jednoho chlapce za druhým. Z dívčího čtverlístku proto zvítězila Jarmila, právě ta, které nejvíc bránili. V srdci mladé dívky vyklíčil cit. Do svého deníku si hned po prvém setkání poznamenává: "Vypadá jako vagabund, ale má takový příjemný výraz tváře."
Když se blíž seznámili, zjistili, že mají hodně společného. Scházeli se potají v Ústřední škole dělnické u sv.jindřicha na kurzech ruštiny, které vedl prof. Váňa. Jarmila byla inteligentní, bystrá a pohotová, a co je u mladé dívky nejvíce pozoruhodné, měla smysl pro Haškovu ironii. Snad k tomu přispívala skutečnost, že pocházela z uměleckého prostředí, otec Mayer byl majitelem štukatérského závodu a dva její bratři byli architekti. Nevadila jí ani Haškova nevázanost, nad kterou se rodiče pohoršovali, domnívala se, že ho svým vlivem polepší a změní. (Teprve později se ukázalo, že to není možné. Hašek zůstal stále neukázněný a neovladatelný.) Oba měli zájem o literaturu a učili se ruštině v kursech, které pořádala Ústřední škola dělnická ve škole u sv. Jindřicha. Chodívali po starém židovském hřbitově, kde mezi křivě stojícími a pokácenými náhrobními kameny opakovali pravidla ruské gramatiky, zejména větu: "Učitel žáka miluje", přičemž učitelem byl Jaroslav a žákem Jarmila.
O prázdninách roku 1906, když Jarmila odjela k příbuzným do Libáně, se odloučením změnily původní sympatie v lásku. Ve veršovaném dopise do Libáně ze srpna t. r. se Jaroslav žertovně stylizuje do pozice oněginské, ale za melancholickou pózou se skrývá klíčící cit:
"A fádně žiji, leccos píši,
v pochybných krčmách sedávám,
kde starý chlapik na citeru
truchlivé verše hrává nám..."

V témže dopise tvrdí, že plánuje cestu do Dánska, ale zůstalo jen u slov. Čím dál tím víc je upoután k Praze. V závěru listu píše: "Těším se, že přijedete. Budeme spolu chodit, i kdybyste se bála."
Čeho se měla bát? Domácích rozbrojů a nepříjemností. Pocházela ze spořádadané mešťanské rodiny. V Komenského ulici na Vinohradech (dnes Belgická čp. 276) měli Mayerovi třípatrový dům; v něm byla štukatérská dílna firmy Antonín Rédl a spol., kde byl pan Mayer společníkem. (V jeho dílně se vyučil štukatérem i František Fiala, později známý komik Ferenc Futurista. Ten dělal Haškovi a Jarmile poslíčka lásky.)
Jarmilin otec to nemyslel zle. Byl to řemeslník ze staré školy, navenek drsný, rád si zakřičel, ale v podstatě dobrák. Vyšel z malých poměrů - otec byl mlynářským dělníkem v šítkovských mlýnech- a dovedl si nabytého majetku vážit. Dbal na to, aby si děti uměly v životě poradit. Umožnil jim všem vzdělání, ale chtěl, aby znaly i řemeslo a mohly se případně uživit i prací rukou. Jaké asi bylo jeho zklamání, když se jeho jediná dcera seznámila s propuštěným redaktorem. Spisovatel je v Čechách vždy mizerná partie a tenhle byl navíc anarchistou! Ale Jarmila šla jako poblouzená za svým Grýšou, jak ho z lásky nazývala. (Ztělesňoval její dívčí idol - Richarda Lví srdce, Grýša byla zkratka tohoto jména.) Pro ni to byl obdivuhodný, statečný miláček. Když si na výletě pod Svatým Janem u skály vymkla nohu, odnesl ji on sám na železniční stanici Srbsko. Na podzim roku 1906, když se po velké domácí hádce u Mayerů na čas rozešli, napsala přítelkyni:

"Věř mi, Grýša je můj kat, a přec, vždyť mě míval rád.
Od dob, co jsem kvinde dala, jenom jednou jsem se smála."
Zpočátku ji děsily jeho cynické názory, nemohla se smířit s jeho popěračstvím. "Seznámila jsem se s mladým mužem. Někdy tak divně mluví, že mu ani nerozumím," parafrázoval její tehdejší pocity Hašek ve fejetonu Z deníku naivního děvčete. Později si zvykla i na jeho ironický způsob vyjadřování. Obdivovala se obratnosti a lehkosti, s kterou psal. (Později, po ztroskotaném manželství, se snažila psát stejně lehce, ale na to její talent nestačil. Její povídky jsou milé, ale nepřesáhly hranice tzv. ženské literatury.)
Jaroslav se v jejích očích stal hrdinou. V dubnu 1907 řečnil v Ústí nad Orlicí a jako pravý rytíř - anarchista jí sliboval "hlavu klerikála dr. Myslivce". To už byl mezi nimi důvěrný vztah, možná velká láska. Snad i v očích rodičů dostal Hašek částečně milost.
Avšak všechno zhatila nepředvídaná událost, o níž jsme se zmínili. Po jedné anarchistické demonstraci, byl Hašek zatčen a jeho jméno se octlo v novinách; těžče dosažený soulad s rodinou Mayerovou byl opět narušen. Hašek musí svou milostnou korepondenci svěřovat dobré kamarádce Heleně Milotové. Píše už opatrněji:"Velectěná slečno!
Prosím Vás, prokažte mně tu laskavost a jděte navštivit Jarmilu a ji potěšit. Já totiž nacházím se právě ve vyšetřovaci vazbě a přede mnou na stole nacházi se lékařský nález: dass der eingelieferte Inguisit Hašek Jaroslav zu Fasten, Tragen von Eisen und zu Handarbeiten geeignet ist. Jsem ve vyšetřováni pro shluknutí a pro vybízení, aby strážnikovi natloukli, kteréžto věci měl jsem spáchat po táboru lidu dne 1. května v zahradě na Slovanech. Chtěl jsem podat do Dne referát o průběhu táboru, ale zatím podali raport o mně Iokálkářům. Vyšetřovací vazba nebude trvat dlouho, ale prozatim řekněte Jarmile, aby mne přišla dopoledne navštívit, a jděte tam hned, jakmile tento lístek dostanete. Řekněte jí, že na ni stále vzpomínám a že se těším, až zas vyjdu ven na svobodu. Bude to hned, jakmile vyslechnou svědky. Jděte tam prosím Vás a potěšte ji. Jděte tam hned a ukažte jí ten lístek. Vzpomínám stále na ni. Život můj pohybuje se mezi praženou polévkou, kterou mám každý den k snídani a mezi šoulemi, jak se totiž nazývá obdivuhodná směs hrachu a krup! Dohromady se tomu říká filosofie života. Jarmilu líbám a Vás pozdravuji.
Dejte Jarmě hubičku za mne! Jar. Hašek -Ať mně píše psaní." Srážka s policajty a pobyt v rakouské věznici nemohl mu v očích Jarmily ublížit, statečný odpor byl něčím povznášejícím. Hašek se dovedl zalichotit a vyhovět praktickým stránkám dívčiny povahy. Učinil ji svou literární důvěrnicí a napsal jí plnou moc, aby vyzvedávala jeho honoráře. Na jeho vizitce je připsáno: "Velectěný pane redaktore! Račte laskavě vydati poukázku na honorář za práci uveřejněnou ve Vašem ct. listě doručitelce tohoto lístku sl. Jarmile Mayerové. Znamenám se -Vám oddaný... (Platí pro všechny redakce.)"

V srpnu nastoupil Hašek měsíční vězení. V dopisech sděluje podrobnosti z vězeňského života, a protože očekával porozumění, zbavuje se zábran. Zjevuje se, jakým byl, bez přetvářky a bez masky.
"14. září s botami ať mně pošlou také překládací límec a nějakou pěknou kravatu a ať Tobě dají klíč od bytu, abych mohl domů, poněvadž nevím, zda-li bude matka doma. Půjdu se převléct. Mohli byste mě pak pozvat k obědu. Pozdravuji všechny vaše lidi i moje. Slečně Bubelové vyřiď můj srdečný pozdrav. Nevím sice, mohou-li kriminálníci srdečně pozdravovat, ale snad to jde. Pokud se týče toho, abych psal básně zde, to je nemožné. Což chceš, abych šel znovu lepit pytlíky ? Prosím Tě, miláčku, podívej se, co dělají štěňata, která jsem dal na vychování k slečně Klatovské."
Další dopis z vězení je psán formou vázanou:
"Je život krásný, teď to teprv vidím,
proč dřív jsem neznal kriminál.
Toť nevzdělanost, za kterou se stydím,
dřív jsem se mříží trochu bál.
Ba, je zde krásně, denně bochník chleba,
v pondělí knedlík veliký,
praženku ráno, vody víc než třeba,
v té plavou dobře knedlíky.
Kapusta, čočka, z jáhel naše rýže,
i maso bývá v neděli.
Neštěstí všechny k sobě víže,
co chutná, dobře věděli.
A kvůli zdraví, bychom dobře vytrávili,
se procházíme po dvoře,
zda na svobodě jsme tak dobře žili ?
Pán Bůh se směje nahoře.
A zdi tu máme, stráž nás dobře střeží,
Nám nemůže se nic teď stát,
a kdyby nepřítel byl pode věží,
za nás se stráže půjdou rvát.
I oholit se můžem týdně dáti,
ob čtrnáct dní se vykoupat,
na holení stát tu i haléře platí,
a za to pořeže nás rád.
A vidíš, drahá, nevděk vládne světem,
nikdo si toho neváží,
a když ho pustí, běží domů letem,
na cestě baby poráží.
Jen vrabci, věrni stravě v kriminálu,
pod okny denně šveholí
a zbytkům odtud pějí chválu
a nechce se jim do polí."

(Dopisy jsou podepsány jménem Míťa. Tato přezdívka byla obdobou jména ruského revolucionáře-anarchisty Michaila Bakunina.)
Čím více dcera vinohradského štukatéra hořela pro anarchistického buřiče, tím více ji zrazovali rodiče. Zvláště matka byla neoblomná. Zakázali dceři, aby s Haškem mluvila, dokud nevystoupí z anarchistického hnutí a nenajde si nějaké stálé místo. (A to ještě nevěděli, že Hašek jako anarchista vystoupil z katolické církve!)
První část Jaroslav poměrně snadno splnil. Po nešťastném extempore vystupuje z redakce Komuny a hledá si zaměstnání v jiné redakci. Ale tam se ukázala zeď, přes kterou se neskákalo. Všude se posměváčka báli, aby jim neudělal domácí revoluci, neboť jeho výstřednost a nebojácnost byla všeobecně známa. Jako anarchista se vyjadřoval otevřeně a nebral si servítky. Správci knihovny Národního muze dr. Řezníčkovi v roce 1907 píše:
"Vaše blahorodi!
Nabízím Vám své služby.
Mám praxi za sebou. Redigoval jsem časopis Komunu a Chuďasa, a ačkoliv nejsem přímo anarchistou, redigoval jsem je anarclaisticky.
Byli byste spokojeni se stářím 25 let ?" atd.

O zaměstnání však nemůže nikde zavadit, nikde nechtějí posměváčka, jemuž nic není svaté. Nešťastní milenci se musejí scházet potají, píší si prostřednictvím přátel a přítelkyň. V dopisech, které jsou zřejmě určeny do rukou rodičů, snaží se Jaroslav zlepšit jejich mínění o sobě lichotivými obraty: "Drahá Jarmilo! Nemyslete si, že chci rušit klid ve Vaší domácnosti. Vážím si zcela mínění Vašeho pana otce, kterému vyhovím, aby nebylo u Vás doma nějakých výstupů. Přestanu působit v anarchistickém hnutí a budu pracovat jedině v literatuře, popřípadě vstoupím do redakcí listů, s jejichž programem Váš pan otec souhlasí. Pak mně nebude moci nikdo říct, že
Vám zakazuje se mnou mluvit...
Mám tu naději, že když opustím anarchistické hnutí, nebude ani Vaše paní matka ničeho namítat, abych s Vámi chodil. Váš pan otec teprve ne, poněvadž poznal jsem, že proti mně ničeho nemá, že vystupuje jedině proti anarchistickým zásadám.
Vás přece miluji víc než nějaká hesla! Proto řekněte laskavě panu otci, že ho prosím, aby nemluvil o minulosti, když přítomnost jest jiná. Řekněte panu otci, že ho prosím, aby Vám zítra dovolil přijít k Sokolovně v deset hodin. Budu vskutku rád, když zmizí opovržlivé výroky Vaší paní matky, které si velice vážím, ačkoliv ona dosud mne dle všeho nikdy nechválila. Vím, že jí jako matce záleží na Vašem štěstí, miláčku, a proto nechám té nebezpečné chůze v anarchistických botách a navléknu si pohodlnější střevíce dle přání Vašeho pana otce.
Sám zítra odpoledne bych rád promluvil s Vaším panem otcem a jemu vysvětlil, že nechci páchat žádných politických výstředností a že se budu řídit dle své poslední rozmluvy s ním. Proto přijďte zítra v deset hodin k Sokolovně na Vinohradech.
Líbá Vás Jaroslav."
Na schůzce s panem Mayerem slíbil, že se umoudří a že si konečně najde nějaké místo: "Vymohl jsem během půldruhahodinového hovoru s Tvým tatínkem alespoň to, že mně dal ruku na to, že budu-li slušně oděn, budu-li mít jen třebas nepatrné místo, ale přec jen stálé místo, nebude bránit naší známosti, neboť řekl, že má mne, když odvrhneme všechno minulé, rád. Za druhé dal mně ruku, že si smíme dopisovat, a za třetí, že bude s Tebou vlídně zacházet. Já mu naproti tomu slíbil, že si místo zaopatřím, ale nesliboval jsem tak jako na jaře, nýbrž opravdově, poněvadž tenkrát jsem se o nic nestaral, kdežto teď se opravdu starám."
Jaroslavovy naděje na existenční zabezpečení jsou posíleny tím, že navázal známosti se sociálně demokratickými redaktory. Píše proto pln naděje:" V Právu lidu určitě mně slíbili místo, a to posl. Soukup i dr. Winter. Pravili, že tak nečiní ze žádné sentimentality, nýbrž prostě že by mne bylo škoda. A proto, než mně zaopatří něco definitivního, umístí mne někde na dopolední zaměstnání. Mám psát do všech sociálně demokratických časopisů. Dr. Krejčí mne ubezpečil, že bude mě tisknout alespoň jednou za týden, pokud to bude možné, a dr. Šmeral šel dokonce tak daleko, že mne vyzval, abych jel s ním do Kladna, kde měli konferenci včera redaktoři sociálně demokratických listů.
Tak jsem včerejší večer strávil na Kladně. Představil mne asi patnácti sociálně demokratickým redaktorům."
Sliby - chyby. Ani sociální demokraté jich nejsou ušetřeni. Naděje na zaopatření věčného bohéma i protentokrát pohasly. Nezbylo než pomoci si znovu výmyslem, mystifikací. Hašek prohlásil, že místo v kladenské filiální redakci je hotová věc. Později ovšem musel tuto fámu dementovat. Jarmile důvěrně sděluje:"Rozhlásíme, že jsem se vrátil z Kladna."
Přes opravdovou snahu vést "řádný" život vězí Jaroslav už příliš v tuláckých a bohémských botách než aby se mohl změnit. Svým impulzívním chováním si způsobuje nepříjemnosti. Dělá jednu nepředloženost za druhou. Vraceje se z flámu v časných ranních hodinách zazvonil v záchvatu lítostivé nálady u Mayerovic domu na Vinohradech. Vyzpovídal se jen rozespalé domovnici, neboť ta ho nahoru nepustila. Zapřisáhl ji, aby to nikomu nepověděla. Ráno samozřejmě všichni věděli, v jakém stavu si "pan spisovatel" přišel v noci říkat o ruku slečny domácích. Dveře rodiny Mayerových mu byly znovu uzavřeny.
Bezprostřednost a spontánnost působí na ostatní jako drzost a bezohlednost, zvláště když si někdo neuvědomuje následky svého nepředloženého chování. Velkorysost a citová hloubka Haškovy povahy zůstala pro většinu současníků skryta neproniknutelným tajemstvím.
Jeho přítel lékař B.H. napsal o něm Jiřímu Mahenovi:" Hašek byl anima pia s ďáblem alkoholu v krvi." A měl pravdu. Ač je povahou dítě, nedovede se srovnat se svým okolím. Povahově byl Hašek bezelstný a upřímný, ale střídá své nálady tak, že přesahuje míru lehkomyslnosti a nezodpovědnosti. Naivita a spontánnost je též součástí jeho tragicky komplikovaného erotismu. Důvěřivá Jarmila mu zpočátku je ochotna všechno odpustit, omlouvá ho a věří v jeho obrovský talent. Hašek ji chlácholí představou o budoucím společném životě: "Dnes vidím, že když se dva mají rádi jako my, když se tak milují, chodí spolu, povídají si, svěřují, líbají se, teskní po sobě, objímají, hledají čtverlístky, tulí se k sobě, dávají své hlavičky jeden druhému na rameno, do klína, tisknou se s neurčitou představou, jak to bude hezké, až budou spolu spát, kdy je jim rozkoší cítit teplo druhého a při tom všem když se nestydí za své vášnivé vzdechy a rozumí jeden druhému jako my, řeknou si všechno, nad čím by se zastavovali přísní moralisté, kdy má jeden o druhého strach a kdy bez sebe nemohou žít, tu dnes vidím, že je to pravá láska, ne platonická a ne zas smyslná, směs z obou pojmů, něco, čemu, miláčku, rozumíme tak dobře oba, když sedíme vedle sebe a objímáme se a ty děláš: pst!"
Jen milující bytost je schopna ho pochopit takového, jaký byl, ona jediná plně doceňuje jeho citovost a otevřenost. Svěřuje se i se sexuálním pokleskem z mládí, o něšťastném setkání na myjavských kopanicích: "To dělalo to, že jsem dřív měl rád jednoho kamaráda Slováka Čulena a že jsem s ním pořád chodil a pak s Hájkem a oba tvrdili, že mě mají radši než svého vlastního bratra (Čulen ani toho neměl). Věř mně, miláčku, měl jsem rád jen Tebe, Jarmilo, a mám Tě rád, miluji Tě a nikdy jsem žádnou ženu nemiloval ani tu cikánku, ani tu Maryšku, třeba jsem s poslední spal na seně na kopanicích u Myjavy v Nitranské stolici. Nikdy si na ni nevzpomínám, nemohu ani na ni si vzpomenout, poněvadž jsem ji nemiloval a ona mě také ne, poněvadž milovala četníka, který si ji za čtrnáct dní vzal. Víš, miláčku, tamější děvčata jsou velice smyslná a celý den by nic jiného nedělala, jen spala s šohaji. Šohajové ale robotují na polích a na děvčata si moc nevzpomenou. Ony ale mají tak vyvinutou smyslnost, že slepě poslouchají jen své náklonnosti (vím, že zas děláš ,pst!`, když to čteš, ale nezlob se, miláčku), na mou duši, že já sám za nic nemoh.
Viděli jsme se dvakrát a podruhé již mně sama nabídla, abych spal u jejích rodičů s ní na půdě. Byl jsem tenkrát takový nezkušený jinoch, že bych se byl ani tam na půdu neodvážil, ale ona sama. Víš, sloužila ve Vídni, chodila tančit s vojáky a svatá nebyla, nemám jí to za zlé. Nebyla prostitutka, která pro hospodářský prospěch vzdá se výborného práva na volnost poddati se nebo odmítnouti. To je prostituce, neboť tu není vinna smyslnost, nýbrž hospodářská nevolnost. Ona ale ze smyslné náklonnosti, bez prospěchu hospodářského spala se mnou jako druhý den s četníkem, svým ženichem, kterého stejně snad nemilovala, jako nemilovala mne a kohokoli, kdo sloužil jí jen k ukojení. Že jsem se tenkrát usmíval, můj miláčku, jistě ne, ani jsem se nechlubil, nebyl jsem žádný vítěz, byl jsem toliko nezkušený, bylo mně osmnáct let pryč nebo devatenáct, nikdy jsem tak neměl ženu u sebe, která mně všechno nabízela, o čem jsem již věděl, ale neznal ze zkušenosti... A věř mně, že co s Tebou chodím, nikdy jsem s žádnou ženou nespal ani vteřinu, poněvadž dnes pro mne nikdo jiný neexistuje než jen ty, můj miláčku, a že jen Ty mě máš ráda a miluješ a ostatní ženy že pro mne neznamenají ani jednu šupinku Tvé kůže. Prosím Tě, napiš mně, že mně odpouštíš ty doby, kdy jsem s Tebou nechodil, a že kdybys Ty, můj miláčku, byla na mém místě v těch kopanicích, že by sis nemohla pomoct a že bys třeba také šla na mém místě s tou cikánkou v době, kdy jsem žádnou ženu nemiloval, kdy jsem myslel, že láska je jen koitus."
Ani v nejzávažnějším vztahu svého života nemohl Hašek přemoci bohémskou nezodpovědnost. Dává se strhnout dětskou, přímo maniakální proměnlivostí. V okamžiku dovede přetrhat vše, co dříve pracně budoval. Vzápětí nato přichází pokání, znovu slibuje, zapřisahá se a vymlouvá: "Můj miláčku! Slibuji ti a věř mně, že nikdy neprovedu, co by nám mohlo škodit. Vždyť vím, že bys tolik trpěla, moje Jarmo. Trpíš tak jako tak jen kvůli mně, ale věř, že ti vše vynahradím, co se stalo, a že se jednou budem spolu mnoho smát lecčemus, co dnes připadá nám nesmírně tragickým. A vynahradím ti všechen tvůj bol, miloušku, všechna ta příkoří, která na Tobě pášu. Nesmírně Tě miluji a teskní se mi po Tobě. A jednou, doufám brzy, budu Ti vyprávět, jak jsem kolikrát si myslel, proč nejsem bohat, právě tak si myslel jako Ty, tak všechno s Tebou prožíval, moje nejdražší..."
Jarmile dává Hašek nahlédnout i na rub své bohémské ležérnosti, naznačuje svůj existenční propad, tíži nejistoty a zoufalství nad tím, že stále nemůže získat zaměstnání. Uchází se dokonce i o místo obecního tajemníka v Sobotce, ale dostal je jakýsi úředník ze Slaného. Co naplat, že byl už známým a populárním humoristou. Pokouší se dobýt těměř všechny existující listy a časopisy ( s výjimkou konzervativních), slibuje, že získá místo i v Právu lidu: "V Právu lidu chtějí na mně deset fejetonů. V Rašpli pět povídek a do každého čísla fejeton." Jeho vadou je nedbalost vůči penězům. Nedokáže je však udržet a tak je dlužen každému, na koho se podívá. Také Jarmila se patrně jeho stálým věřitelem. Jelikož měla z domova jen malé kapesné, vypůjčuje si pro něj zřejmě i větší částky."Mrzí mne přece, že jsem víc nesehnal, moje zlatá. No, prozatím tedy jsi snad spokojena. Jen abys byla už zdráva. Piš mi věrně. Je mně smutno, hrůzostrašně smutno. Psala jsi tolik tragicky. Bylo to tak hrozné. Vytrvalým věřitelem byla i sestřenice Marie. Téměř v každém dopise najdeme větu: "Dám na Mařčino, zaplatím dluh Mařce," jednou dokonce je řeč o rodinném náramku, který Jaroslav v nouzi patrně dal do zastavárny.
(Objevují se i delikty vážnější, jež jsou následkem Haškovy nepředloženosti, ale o tom až později.)
Aby se milenci nemohli scházet, poslali rodiče Jarmilu k příbuzným do Libáně. Peripetie jejich milostného vztahu se odehrávají v korespondenci.( Dopisy Jarmiliny se až na výjimkly nezachovaly.) Hašek má jeden cíl: učinit Jarmilu svou důvěrnicí a účastnicí životních a literárních zápasů. Jaroslav Jarmilu v Libáni několikrát navštívil. Zpáteční cestu líčí s humornou nadsázkou: "Přibyl jsem šťastně bez událostí. Ve vagónu byli samí starcové až na jednoho četníka, a ten četník vezl k soudu ty ctihodné stařečky. Pak v Kopidlně jsem šel do hospody, považ si to. Párky smrděly a pivo bylo tak odporné, že jsem stěží vypil sklenici. Nato jsem cestoval a jel až do Českého Brodu s několika agrárníky, kteří se mě vyptávali, jaký je ječmen u Libáně. Pravil jsem, že ječmen je řídký, žito dlouhé a že je poměrně dost sucho. Ostatně každá půda že je dobrá, když se pořádně hnojí. Bohužel, u nás neznají ještě naši lidé systematického využitkování půdy, do toho mají bít hromy! Nakonec jsem jim řekl, že jedu do Roudnice kupovat mašinu na odstřeďování máku (můj vlastní výmysl). Velice se o to interesovali, tak jsem jim řekl, že ze všech plodin zemských má mák největší budoucnost. Dnes, povídám, užívá se makového oleje jen v malířství nebo lakýrnictví, ale zítra, pozítří? Kdož to může vědět... Ptali se mě o radu, jaký šestiřádkový stroj na hnojení mají koupit. Vysvětlil jsem jim, že osmiřádkový. Byli z toho poučeni nadosmrti, poněvadž pak převedli rychle řeč na jiné pole. Z ječmene, hnoje a strojů hnojících přešli na hasiče, z hasičů na jakési prase, osm neděl staré, kteréžto selátko narodilo se jednomu z nich v místě Křinci, a z toho vrhli se na Mistra z Husi, jehož oslavu přivedli do styku se seletem. Svině, matka, zakousla to sele, řekl jeho majitel, zrovna když jsem držel lampióny o oslavě Jana Husa na náměstí. Řekl jsem, že to nebyla svině obyčejná, že to byla svině macecha.
Vašnosti, řekl balšán, jak to víte, že to sele nebylo její? Máma chcípla na červinku, tak jsme dítě dali k cucání řezníkově svini. Tím jsem získal reputaci nanovo!" Jindy se z nedostatku prostředků vrací do Prahy pěšky.
"Jakživ jsem tak nezmokl jako včera večer na cestě z Říčan ku Praze. Asi hodinu před Průhonicemi strhla se průtrž mračen, silnice tam je v dolíku a naráz byl ten dolík naplněn hučícími vodami, které mně dosahovaly až po kolena. Ze strání řítila se voda. Blesky šlehaly temnotou. A v tom řádění živlů, které podráželo nohy a bylo úchvatně krásné, zazněl náhle silný zpěv:
Já jsem velký hříšník, k tomu se přiznávám,
že jsem boha hněval, že jsem boha hněval.
Ach, copak já dělám. Boha jsem rozhněval.
Tebe, můj Ježišku, i Ducha svatého, i Ducha svatého,
Tebe, Tvou matičku, matičko Kristova, Ty mne
neopouštěj, u synáčka svého, u synáčka svého,
za mne se přimlouvej.

Šel jsem po hlase a pod stromem při záhybu, kde vody se řítily nejprudčeji, uviděl jsem černou postavu. Byl to průhonický kaplan, který v úzkých vylezl na strom a úpěnlivě zpíval. Mezi ním a mnou rozpředla se pak rozmluva. Je to vaše skladba, tázal jsem se.- Milý pane, odpověděl zpěvák na stromě, lépe byste udělal, kdybyste mně pomohl zpívat. To se může stát, řekl jsem a dal se do zpěvu: Každý farář taky rád s kuchařkou jí salát - vidíte, řekl jsem, příroda se hněvá a já zpívám takové nemravnosti. Rozumíte tomu opisu jíst salát, velebný pane? Přirozené nyní bude, že pánbůh sešle na mne hrom v této chvíli. Poněvadž ale věda a církev si odporují, tu fyzické zákony z opozice proti církvi a bohu budou se držet přesně svého stanoviska a hrom udeří do stromu, na kterém sedíte, neboť jste nejvyšším bodem v tomto okolí. Po těch slovech brodil jsem se dál silnicí a zmizel v temnotách. Jen z proudů vod pádících k zemi doléhalo za mnou: Přimlouvej se, matko, přimlouvej se k synu, aby mu můj Ježíšek, aby mu můj Ježíšek odpustil tu vinu. -
Déšť pomalu ustával, bystrým pochodem v dobré náladě a vzpomínaje na Tebe hnal jsem se ku Praze, kam jsem bez další příhody dorazil."
Aby dodal svým zprávám z Prahy důvěryhodnosti, zahrál pisatel občas na strunu kajícné lítosti a pokání:
"Ani nevíš, jak mne to trápí, když si vzpomenu, jak jsem byl lehkomyslný, jak jsem hrál karty a chodil do hospody. Teď jdu občas do kavárny nebo na výstavu a pilně pracuji." Jinde píše s hrdostí: "Zase píši nyní do Venkova dlouhou věc, do Obzoru již jsem napsal. A zítra budu psát do Národních listů. Do Národní politiky ale psát nebudu, to je největší pitomost, jak tu rubriku zábavnou vede Žák. Jsou tam takové hovadiny, že by se člověk styděl vidět své jméno vedle takového pitomce. Jsem poměrně s letošními výsledky spokojen. Nyní se jedná mně o to proniknouti do Zlaté Prahy, Lumíru a Zvonu. Rozhodně proniknu. Také něco napíši pro Švandu dudáka a vezmu si nazpátek onu věc. Dnes už přece lidé znají mé jméno a přičiním se, aby až jednou lidé ukazujíce si na Tebe řeknou: To je paní Jarmila Hašková, říkali tak s úctou."
Milostnou naléhavostí i temperamentem si Hašek pochopitelně dobyl srdce milujícího děvčete. Jarmila stála doma při Grýšovi neochvějně a byla ochotna prosadit sňatek přes všechny překážky. Dvakrát prý kvůli němu utekla z domova, přespávajíc pak u přítelkyň. Proto ji o příštích prázdninách poslali rodiče k provdané sestře až na Moravu do Přerova. Ale milující srdce nelze rozdělit.
Hříčkou náhody se konečně podařilo prolomit smůlu. Hašek měl sice nepatrné, leč stálé místo v časopise Svět zvířat. Šlo o jakýsi věstník, který vydával pan Fuchs, majitel psince na Klamovce. V dopise Jarmilině matce, datovaném 9. 8.1909 s dětinskou pýchou sděluje: "Musím se dokonce pochválit, ačkoliv vlastní chvála... Dnes mám stálé místo a 80 zl. měsíčně kromě toho, co si vypíšu v jiných novinách..." A dodává poněkud farizejsky: "Děkuji srdečně Vám i panu choti, že jste mě uvedli do pořádného života."
Starostlivému panu Mayerovi to však dostačovalo. Po další schůzce s budoucím tchánem, která skončila dlouhou procházkou do Riegrových sadů, píše Jaroslav do Přerova pln radosti: "Nemůžeš si ani pomyslet. Tvůj tatínek dovolil, abych si Tě směl vzít!"

 Ze Světa zvířat do Českého slova a naopak

Lze si Haškův život představit i jako sled groteskních scének a výjevů, s fatálním úmyslem dělat si legraci z druhých i ze sebe sama, ohromovat hospodské posluchače a inscenovat neuvěřitelné situace. I z pouhé maličkosti dovedl Hašek vyvést povedenou taškařici.
František Langer zachytil vznik jednoho takového anekdotického "špílce": -Vyšel jsem jednou z Perštýna od Petříků do Montmartru v Řětězové ulici. Na rohu Bartolomějské byla tehdy prkenná stěna s plakáty a pod ní napříč chodníku leželo nehybné tělo. Nad ním stál nešťastný Hašek v dešti v haveloku a když viděl kamaráda spustil:" Chlapče, stala se hrozná věc, já jsem ho zabil. Ten chlap mě zezadu přepadl, já ho praštil holí přes hlavu a on se svalil na zem mrtvý...Jsem vrah, za chvíli mě zatknou a oběsí." Langer ho utěšoval, že je ten chlap jen řádně opilý, leč marně. Museli tělo přitáhnout k ústí okapové roury, ze které crčela voda proudem, ale ležící ani teď nejevli známky života. "Vidíš, je dočista mrtvý, zabil jsem ho, jsem vrah." A začal křičet do noci: "Patról, patról!"- Objevila se dvojice strážníků."Co se stalo, pane Hašku?" -
"Neprohlížejte ho, je načisto mrtvý, já jsem ho zabil, zatkněte mě pro vraždu."- "Jen jdou, pane Hašek, klidně do Montmartru, my se o chlapa postaráme." Voda totiž působila na domnělou "mrtvolu" alespoň tolik, že začala plést nohama.- V Monmartru Hašek příhodu dokreslil:" Tak ti strážníci tělo postavili, a každý z jedné strany ho vlekli pryč. Byla to hrozná podívaná, takové prznění mrtvého, že jsem se nemohl zdržet a zařval jsem na ně: "Co to děláte, vy surovci! Kam vedete tu mrtvolu?" -
Svědek přiznává, že ve vinárně musel Haškovi dosvědčit pravdivost jeho výroku před policajty o prznění mrtvoly, čímž trefně vyzněla anekdotická pointa příběhu... Zde jsme u pramene nesčetných haškovských anekdot a mystifikací.
Tímto způsobem vznikl bohémský mýtus, v němž Hašek vystupuje čouběžně jako autor a jako postava literárního díla. Také tvorba totiž odpovídala principu nezávazné hry, v níž se každodenní banalita střídá s fantazií, praktické zájmy a cíle jsou přehlušeny neukojitelnou honbou za nápady a karikaturními náměty. Hra se do značné míry odlišuje od pravidel morálky, má své zvláštní zákony a nebere ohled na psychologické okolnosti. Uvolňuje však přirozené prameny vitality, živelný temperament, pudové základy bytosti. Kamarádi měli Haška rádi především pro jeho živelný temperament, bleskurychlé rakce, i když byl někdy necitelný a dovedl udělat lecjakou skopičinu. Přinášel však do společnost legraci a vtip a z toho si mohl každý načerpat kolik chtěl.
Málokdo z nich ovšem tušil, že Hašek do této hry zahrnoval všechno, co měl, že s fatální důsledností vytvářel podmínky pro vznik humorných situací. Jeho životní příběhy nejsou jen předpokladem tvorby, ale již vlastní tvorbou. Jeho život byl svým způsobem i "druhem" literatury. To je odvrácena strana jeho ostentativního nezájmu o literární problémy. Hašek byl originál a nezávisel na dobovém úsilí. Pro něj vždy a všude rozhoduje lidský element, člověk, v tomto smyslu škrtl "dobu" a "problémy".
Neche dělat "umění", vždyť hlásá, že píše jen pro peníze. Tím živěji a spontánněji si však "hraje" uprostřed své bohémské družiny, jejíž kompaktnost je založena na variacích této univerzální hry, na vymýšlení a na temperamentním prožití výstředních kousků. Všestrannost a rozmanitost této hry dovoluje Haškovi, aby se jí oddal cele, celou svou bytostí.
Za bláznivou ztřeštěností Haškových extravagancí můžeme ovšem tušit stísněné podmínky sociální, nejistotu, strach a neustálý nedostatek peněz. Jen občas prosvitnou momenty, jež svědčí o trapných okolnostech materiálních, což se jeví nepatřičné u bohéma a humoristy, rozsévajícího smích a pohodu.
V záznamu z počátku roku 1908 například čteme: " Víc jsem nesehnal než 11 zlatých. Jsem blízek zoufalství. Je mi hrozně. Tento týden bydlím u pana Drobílka, Palackého 37." Stále nemá stálé bydliště. Přespává u známých a kamarádů, mezi něž patří i Eduard Drobílek, pozdější spiritus agens Strany mírného pokroku v mezich zákona. A právě tohoto období se zřejmě týká nedatovaný lístek, v němž Hašek píše: "Milý Edo, já Ti co nejdřív ty věci vyplatím. Připadá mně, že jsem se musel zbláznit. Prosím Tě, neudávej mne."
Hašek vzal zřejmě u Drobílků do "úschovy" nějaké cenné předměty, které pak v momentální tísni dal do zastavárny. Tento záznam vrhá světlo i na drsný rub Haškovy veselé bohémy, ukazuje, že se často ocitl v situacích, z nichž neviděl východisko a musel se vydávat za blázna, za mentálně ropolcené individuum. Eduar Bass napsal, že v Haškovi byly dvě bytosti, z nichž jedna si hraje a druhá se na ni dívá. Zapomněl pouze dodat, že jedna se snažila oklamat tu druhou. Nebyly to totiž jen momenty sociální, jež uvrhly Haška na dno existenční nejistoty.
V životopisech bývají temné momenty buď zamlčovány, nebo odvrhovány jinam. Zvláště česká literární historie si potrpí na vytváření svatozáří, zamlčujíc a přikrašlujíc fakta, která by potřísnila trpitelský diadém. Národ se neměl dovědět, že Karel Havlíček Borovský, zatímco úpěl v Brixenu, hrál mnohý večer s policejním strážmistrem karty. Stejně tak byla každá zmínka o milostném životě Boženy Němcové chápána jako útok na její mučednickou památku. A přece tito lidé žili, měli svou každodennost, své chvilky, radosti, naděje, uspokojení.
František Langer, který dobře znal hmotné literární poměry, připomněl, že Hašek měl na svou dobu docela slušné příjmy. Za otištěnou humoresku dostával 2-4 zlaté, což sice nebyly žádné velké peníze, ale Hašek takovou humoresku napsal jednu denně. Neustálý nedostatek byl u něho způsoben povahovou lehkomyslností, živelnou potřebou prožívat vždy znovu pocit bohémských bakchanálií, vidět svět ve fantaskním zveličení noci, v alkoholickém oparu.
Také bitky s policií nebyly motivovány vždy vzpourou proti rakouskému byrokratickému režimu. Byly průvodním zjevem jeho nočního tuláctví, jeho pojetí života jako hry. Z některých policejních zápisů vyplývá, že Hašek jsa v podroušeném stavu prostě nesnesl, aby se mu někdo postavil na odpor.
"28. prosince 1907 ve čtvrt na tři v noci je spisovatel J. Hašek, bez vyznání, svobodný, atd. zadržen strážníky Ant. Hullanem a Janem Hlouškou pro totální opilství. Při sobě má jen rukavice. Po vystřízlivění propuštěn."
Dne 7. 8. 1908 hlásí nadstrážníci Ebert a Kopp: "Téhož dne o 3. hod. ranní seděli v kavárně Jansově na Král. Vinohradech, Rubešova č. 1, hosté, a to: Jaroslav Hašek, spisovatel (obvyklá osobní data protokolu), Fr. Bezecný, dvorní lesník v Bělehradě, tč. na dovolené v Praze a Rudolf Roubíček, profesor krasopisu. Asi o 3/4 na 4 dostali se řečení do hádky, při které byl p. Roubíček od Haška rukou do úst udeřen (jinou rukou připsáno a od Bezecného do oka), takže utrpěl poranění dle přiloženého vysvědčení. Jako svědky uvádí poraněný: Josefa Balouna, sklepníka v řečené kavárně, a Annu Balounovou, sestru výše uvedeného."- "Dne 2. 8. 1908 sděluje se Okr. soudu pro přestupky v Praze ku zahájení trestního řízení, že J. Hašek až dosud nebyl vypátrán." V jiném protokolu je jako bydliště uvedena vila Klamovka v Košířích. Tento údaj otevírá cestu k dalším Haškovým osudům.
Jestliže na policejním komisařství v červenci 1908 delikvent udává, že je redaktorem Českého slova, nelhal, i když nemluvil plnou pravdu. Dříve než opustil anarchistické hnutí, navázal totiž kontakt s Mladými proudy, listem národně sociální mládeže, který sledoval zejména problém antimilitarismu. Redaktoři tohoto listu, Alois Hatina a Emil Špatný, byli hrdiny pozdějšího procesu s odbojnou mládeží. Shodou okolností to byli Haškovi dobří přátelé. V rámci tohoto spojení se Hašek seznamuje s národně sociálními poslanci Stříbrným, Buřívalem, Chocem. V roce 1908 proniká za podpory redaktora Karla Půlpána se svými satirami a humoreskami do Českého slova. (Přitom nepřerušil dřívější kontakty se sociálně demokratickým Právem lidu, neboť stále doufal, že se tu uchytí.) Na podzim roku 1908 však nacházíme Haška ve volební kanceláři národně sociální strany pro doplňovací volby na Královských Vinohradech. V hostinci Na Valdeku, v útulném, vytopeném lokále, poznává bývalý anarchista v praxi, jak se "dělá" politika. Je zasvěcován do tajů politických chachinací a předvolebních komplotů, najímá volební korteše a naháněče, vylepuje agitační plakáty a pomáhá vařit pověstný "volební guláš". Ačkoliv po volbách musel odejít, za zkušenost to stálo.
Večer po vinohradských volbách se v hostinci U Zlatého litru potkal Hašek s Ladislavem Hájkem, jenž byl redaktorem časopisu Svět zvířat. Bydlel ve vile pod Klamovkou, kde byl současně umístěn i psinec. O tomto setkání Hájek vypráví: "Vesel jako jindy, sršel Hašek vtipy, ale svěřil se mi, že nemá kde spát. Venku byla zima a Jarda měl rozbité boty. Zželelo se mi přítele z bohémských dob, pozval jsem Haška do vily Svět zvířat, v níž jsem tehdy bydlel ve svém pokoji.
Dal jsem Jardovi druhé své boty, nechal ho u sebe spát a Hašek se mi nabízel, že by mi ve Světě zvířat pomohl, že by se rád dostal ze života, v němž je. Nemohl jsem ovšem Haškovi nic určitého nabídnout. Sám jsem měl k bytu a stravě ve Světě zvířat tehdy 100 K měsíčně. Usnuli jsme spolu zase po dlouhé době na společné posteli. Ráno jsem nechal od Haška něco napsat, ukázal jsem práci šéfovi a prosil, zda bychom mu nemohli aspoň něčím měsíčně přispět, že by nám pomáhal v redakci. Šéf můj návrh přijal, a mohl jsem Haškovi nabídnout 30 zlatých za jeho spolupráci v redakci. A Hašek to přijal. Radostně vyšlápl si do Prahy zase v dobrých botách a několik dnů skutečně řádně spolupracoval v redakci."
Jako pomocná síla nastoupil Hašek ve Světě zvířat, stejně jako si předtím přilepšoval v redakci Zieglosserova Ženského obzoru, dokonce patrně i v jakémsi Knihařském obzoru, Hostimilu apod. Zanedlouho však došlo mezi přáteli k roztržce. Hájek byl současně nápadníkem dcerušky majitele listu Žofinky. To, co bylo zpočátku výhodou, ukázalo se později jako nevýhoda. Pan Fuchs byl totiž nejen starostlivý otec, ale i zdatný podnikatel. Ve svém listě panoval jako diktátor, v redaktorech viděl své nádeníky. Tím spíše si dovoloval na Hájka, který měl být členem rodiny. Po jedné velké hádce se Hájek s časopisem rozžehnal a našel si místo v Poděbradech. Tajně doufal, že jeho přítel odejde s ním a nechá Fuchse na holičkách. Leč chyba lávky. Hašek ho "zradil". Vždyť mu zasvitla naděje na stálé místo a konečně se bude moci ucházet o Jarmilu! Zůstal tedy ve Světě zvířat natrvalo. Byl tu tak říkajíc pod deputát, na byt a stravu, a aby se z redakce neztrácel, dostával od Fuchse dva tupláky piva denně. Vypadal nesmírně spokojeně. Také pan Fuchs si ho zprvu nemohl vynachválit. Hašek měl novinářský čich, dal časopisu švih, zpestřoval rubriku Zajímavosti ze života zvířat, zlepšil beletristickou část "zvířecími" humoreskami a založil Veselý koutek zvířat.
Zvykl si i na prchlivost šéfa a přizpůsobil se patriarchálním poměrům. (Později ovšem nazývá vilu Svět zvířat "blázincem za branou".) V neděli jezdil s panem Fuchsem a se Žofinkou na výlety autem, v týdnu doprovází šéfa do Prahy na obchodní jednání. Stal se tak nepostradatelným, že nejen řídil časopis a psal články, ale dohlížel i na přilehlý psinec. Přátelé, kteří ho v Košířích navštívili, byli udiveni tím, že konejšil svárlivé psy a hrál si se svým miláčkem, cvičenou opící Julčou.
Zvířata Hašek miloval snad víc než lidi. Dovedl je celé hodiny bedlivě pozorovat. Jejich zvyky a reakce mu sloužily k vytváření kouzelných humoristických situací i ke karikatuře některých lidských vlastností. Občas sebral některého hafana z psince Světa zvířat a šel s ním do Prahy na "reklamní obchůzku". o tom vypráví Karel Vika, jenž byl tehdy redaktorem v Ottově nakladatelství. Hašek ho překvapil v bytě s obrovitou žíhanou dogou a žádal stroze o foršus. Trapné jednání uspíšilo zavrčení hrozivého zvířete. " Kuš, potvoro. Je cvičená na lidi," podotkl Hašek namátkou. Zážitky z psince pod Klamovkou byly Haškovi východiskem k lepšímu pochopení džungle politického života. Jako redaktor Světa zvířat získal po čtyřletém čekání souhlas Jarmiliných rodičů. Když pan Mayer uviděl skutečně jeho vůli najít si stálé zaměstnání, smířil se s ním. Horší to bylo s Jarmilinou matkou. Ta ho nikdy neměla ráda, nemohla mu zapomenout pijáckou povahu a rozpustilost, ani kdyby klečel na kolenou.
Aby si rodiče udobřil, vstoupil Hašek opět do katolické církve. Dne 23. 5.1910 uzavírají proto sňatek v chrámu sv. Ludmily na Vinohradech. Snoubence oddal farář František Škarda. Za svědky byli Václav Kogner a architekt Josef Mayer. Tchán přislibil, že novomanželům zařídí byt v novostavbě na Plzeňské ulici, poblíž vily pod Klamovkou. V slunném, leč krátkém období společných začátků odjíždějí Jaroslav s Jarmilou na svatební cestu; nebyla daleká, vedla jen do motolského údolí.
Jak to dopadalo po svatbě? Vydržel Hašek ve svém zaměstnání? Svět zvířat byl zábavný a popularizující list pro chovatele zvířat, majitele psů, králíků, drůbeže. Prakticky to byl ceník zvířecích exemplářů, které se nacházely v psinci Světa zvířat. Vedle drobných rad a pokynů přinášel články a zajímavosti, většinou nepůvodní, překlady z cizích, hlavně německých žurnálů.
Hájek, jenž byl lyrikem nevelkého talentu, ale cítil se být básníkem, chtěl časopis povznést na literární úroveň. Jeho námaha je však vzhledem k triviálnímu zaměření listu marná. Hašek ironicky poznamenal: "Nynější redaktor tohoto časopisu Hájek píše sice také básničky, ale básníkem přece jen není. Teď píše veršíky o srnkách, o holubech, o malých loveckých psech a píše je se stejnou živostí, jako když kdysi psal báseň: Můj tatík lámal kamení a lámal až do umdlení, ačkoliv jeho tatík byl ředitelem spořitelny v Domažlicích." (Kapitola Svět zvířat v Dějinách strany mírného pokroku.)
Hašek se naproti tomu zdánlivě přizpůsobuje okolnostem. Triviální banalita kynologického věstníku ho neuráží, dokonce ji svým způsobem vychutnává. V prostředí, které by "skutečného" básníka otrávilo a ubilo, se cítí ve své kůži. Přírodovědné "zajímavosti" a zoologické drobničky jsou mu podnětem k fantazijním výmyslům a mystifikacím.
Jde na to opatrně. Nejprve rozšiřuje obsah listu výběrem senzačních článků a zajímavostí ze života zvířat. Vtipně komentuje zvířecími zvyky a "vlastnostmi", přičemž s chutí využívá nadsázky. Dozvíme se například, že tygr nemá rád zvuk gramofonu, slon naproti tomu hudbu miluje a jiné bláhovosti. Po čase vstupuje do říše přírodovědných poznatků jako ničím neomezený humorista, jako mystifikátor. Z nedostatku druhů, obsažených v Brehmovi, začíná si zvířata vymýšlet. V rámci mystifikace nezná hranic. Proniká i do oblasti věcných sdělení a vědeckých výzkumů. Záhy bystře vyciťuje, že jeho doménou budou objevy či jevy dosud neklasifikované a neprozkoumané. Píše proto o neznámých prahorních blechách, o nově objevených diluviálních ještěrech, tzv. idiotosaurech apod. V Osudech dobrého vojáka Švejka popsal svou činnost ve vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka:
"Chtěje poskytnouti obecenstvu něco úplně nového, vymýšlel jsem si zvířata. Měli do té doby přírodopisci zdání o nějaké bleše inženýra Khúna, kterou jsem našel v jantaru a která byla úplně slepá, poněvadž žila na podzimním prehistorickém krtkovi, který byl také slepý, poněvadž jeho prababička se spářila, jak jsem psal, s podzemním slepým macarátem jeskynním z Postojenské jeskyně, která v té době zasahovala až na nynější Baltický oceán? - Z této nepatrné události vyvinula se veliká polemika mezi Časem a Čechem, poněvadž Čech v Rozmanitostech ve svém fejetonu, cituje článek o bleše mnou objevené, prohlásil: Co Bůh činí, dobře činí. Čas přirozeně čistě realisticky rozbil celou mou blechu i s velebným Čechem a od té doby zdálo se, že mne opouští šťastná hvězda vynálezcova a objevitele nových stvoření. Abonenti Světa zvířat začali se znepokojovat."
V časopise Svět zvířat není na první pohled patrné, kde se jedná o "kachnu" a kde o pouhou zajímavost. To také není důležité: autenticita faktu či zprávy je pro Haška východiskem k fantazijní akci, k zesměšnění. Teprve časový odstup a vědomí, že se jedná o výtvor Haškův, dává těmto "objevům" humornou náplň. Po čase se nad touto mystifikující činností stahují mraky. Zoologická veřejnost si nedala líbit tak nehorázné zasahování do její kompetence. Došlo k polemikám s různými přírodovědeckými časopisy, které poukazovaly na neodbornost a nehodnověrnost zpráv.
Nezbylo, než aby pan Fuchs nastartoval své auto a zajel do Poděbrad pro Hájka. Hašek tu sice ještě dva měsíce pobyl a pak dostal vyhazov. Ve Světě zvířat odhalil Hašek mimoděk důležitý rys moderního humoru. Jeho základem není básnická, fantazijní destrukce, ale nepatrné pootočení autentického faktu v rukou mystifikátora. V rámci Haškovy bohémské hry byla "skutečnost" posunuta a strukturována tak, že stačilo sáhnout do chaosu všednosti a banality pro zárodky komických akcí. Bohémská hra tak vlastně bezděčně přechází v tvorbu.
(Obdobou Haškovy mystifikace by bylo tzv. "hovadno" u Voskovce a Wericha, nebo "vědecká" parodie v Divadle Járy Cimrmana.
Díky pojetí života a tvorby jako hry nachází Hašek zárodky tvaru ve skutečnosti samé, v její všední, autentické podobě. Nemusí je vymýšlet a trapně deformovat. Humor vytváří Hašek bezprostředně z "autentické" skutečnosti. Není vázán tradicí, nepřistupuje k materiálu s předem připraveným záměrem, ale vnímá ho v rámci svého duchovního dobrodružství. Geniální paměť (pocházející z rodové tradice matematiků) umožnila mu vybavit si fakta a detaily vždy na pravném místě a v pravý okamžik.
Bohémská hra sice Haška oddaluje od literárních kruhů, ale zároveň ho činí svébytným tvůrcem: otevírá jeho smysly aktuálním podnětům, učí ho pohotově reagovat na nepředvídané okolnosti, na nečekané podněty podvědomí. Každá hra je ve své podstatě komplementární, neúplná a nedokonalá, naléhavě volá po spoluúčasti, po přítomnosti spoluhráče, posluchače, čtenáře. Proto Hašek potřeboval mít kolem sebe bohémskou společnost, aby mohl psát, aby mohl tvořit. Jsme možná v rozpacích, máme-li "výmyslům" ve Světě zvířat přikládat literární význam. Možná, že šlo jen o zábavu, která těží z bizarnosti věcí a z životních náhod. Spíše než "tvorbě" se jeho mystifikace blíží dnešnímu happeningu, flexu, uliční akci, humorným kreacím všedního dne, jejichž cíl a zaměření mizí v nedohlednu. Každopádně je Haškova činnost výrazem obrovité tvůrčí fantazie, uměním prožívat přítomný čas s pomocí hry a fantazie, která nezná překážek a zábran, neuznává však ani hranice, umění.
V roce 1913 uveřejnil vídeňský žurnalista Karl Kraus senzační, hodnověrně se tvářící novinářskou kachnu. Byla to lokálka o důlním psovi, tzv. Grubenhundovi, který prý štěkáním zvěstuje posun půdy. Veřejnost byla pobavena tím, že byla ošálena vtipnou mystifikací, a proto přisoudila autorovi této lokálky slávu objevitele. Neprávem. Mystifikace totiž už byla objevena.

Politická karikatura a karikatura politiky

Jaký byl stav české politiky v předválečném desetiletí? Vedoucí národní strana mladočeská přejímá od staročeských předchůdců neblahé dědictví kompromisů a ústupků. V té době patří Čechy k nejvyspělejším průmyslovým oblastem monarchie a to působí vládě značné starosti. Trvalou vlastností české politiky je nedostatek sebevědomí, iluzívnost, špatný odhad politických sil. Z toho plyne pomalá a těžkopádná reakce na historické změny a situace. Po rozdělení monarchie na Rakousko-Uhersko padly naděje na autonomii a situace české politiky se stává neudržitelnou.
Potlačené tužby českého království, které hrálo v dějinách roli v evropské politice a teprve po Bílé hoře bylo zatlačeno do postavení provincie, projevují se v politice kolísáním mezi úzkostlivou opatrností a drzým velikášstvím.
Dlouhá léta politických ztrát a neúspěchů vedou na počátku století k nervozitě a marasmu. Organizační úspěchy, kterých národ dosáhl koncem minulého století, degenerují v baráčnickém spolkaření, pokoušejícím se navázat na romantickou tradici selství a na entusiasmus národního obrození.
Politická reprezentace rozptyluje své síly v malicherných sporech, v kompromisech a v servilní loajalitě vůči despotické moci. Obyvatelstvo, sevřené tuhými byrokratickými předpisy, je v odporu k absolutismu odkázáno samo na sebe. Vzrůstá pocit bezmoci a sklon k radikalismu. Masaryk podniká kritiku mýtů a analyzuje marasmus politiky ve spisech Česká otázka a Naše nynější krize. Současně s tím se probouzejí utajené rysy národní povahy: všímavost, vědoucnost, chytrost.
Zvláště v Praze dochází k rozmachu anonymního veřejného mínění, opozičního vůči monarchii i k oficiální české politice. Dochází k nevyřčenému dorozumění mezi širokými vrstvami obyvatel a mezi revoluční inteligencí. Vzrůstá mínění, že Rakousko je dějinným anachronismem, že jeho existence je výrazem dobové absurdity.
Výrazem opozičního smýšlení českého obyvatelstva je tzv. pražská ironie, těžící z denních událostí. Při jedné návštěvě císaře Františka Josefa 1. v Praze byl v Baštýřově kurýru otištěn starší obrázek z jiné návštěvy s textem: Procházka na mostě. Císaři se v Čechách jinak neřeklo než - starej Procházka. (Mohlo jít o přezdívku mnohem starší.) Lidový humor a hospodské anekdoty jsou reakcí na nevýraznou a nesmělou politickou reprezentaci.
V kontaktu s tímto anonymním veřejným mínění znásobuje Hašek repertoár svých výrazových prostředků. Paroduje jazyk parlamentních řečnických projevů, programových prohlášení a úvodníků, stejně jako manýry polemik, soudniček a inzerátů. V jeho satirách dochází obvykle k střetnutí kontrastních jazykových poloh: vznešené a nízké, duchovní a hmotné.
V bohémském prostředí proniká Hašek do temného zákulisí politiky. Jeho "bláznovská" iracionalita, ať hraná či skutečná, stává se protikladem obecné kazuistiky. Změť abstraktních koncepcí (filozofie, historie, náboženství) a konkrétních, psychologických a morálních úvah (praktické potřeby vyjímaje), je pro obecný lid těžko srozumitelná. Ve veřejném životě rozhoduje proto šifra, symbol, pro jehož analýzu je nutno čerpat materiál z privátního zákulisí, z politické "kuchyně". Ty však bývají pevně uzavřeny, jako tajné alchymistické dílny. Lidé, ocitající se v zajetí obecných slova frází, jež se opakováním mění v klišé, stojí slepí a bezradní, neboť se o pravé povaze své "historie" dozvídají až dodatečně. (Někdy také vůbec ne.) Proto si analýzu dobových jevů nahrazují okamžitými aktuálními postřehy, vycházejícími z osobní zkušenosti.
Odhalit "skutkovou podstatu" symbolů a šifer, jimiž se jeví politika navenek, je někdy obtížné, ba téměř nemožné. Kritické myšlení, jehož náznaky se u nás objevují v letech devadesátých analýzou "vlasteneckých" pojmů a mýtů (T. G. Masaryk), v této době už degeneruje a selhává. Bude nahrazeno "kritikou slov" (Čapek, Poláček), ale k tomu dojde až později. V dané situaci supluje tuto úlohu - ač vlastně nepoznána a omezena na úzký okruh intelektuálů - Haškova satirická mystifikace. Nejde o dalekosáhlé koncepce, ale o trefnou karikaturu české politiky s využitím osobních postřehů a výrazných věcných marginálií. Co se zdá méně, může být někdy i více. Iracionalita, ať skutečná či předstíraná, dává jeho kritickým postřehům intenzitu, přesnost a zacílení.
Po odchodu ze Světa zvířat se Hašek probíjí na vlastní pěst: žurnalistická rutina ho naučila čerpat poznatky z nejrůznějších oborů, dovede zdomácnět v každé situaci. Všímá si samozřejmě nejvíce politiky a veřejného života. Pečlivě sleduje a komentuje stranické zákulisí, neboť tam je nejvíce materiálu k politické satiře a karikatuře. Zajímá se zejména o zadní stránky deníků, o rubriku osobních zpráva inzerátů, v nichž jsou dobové aktuality zasazeny do oblasti všedních, praktických interesů.
Díky bohémské distanci a pohledu "zdola" paroduje Hašek praktiky tehdejší české politiky. V bohémské zábavě dochází k výměně mezi okamžitým nápadem a situací, mezi žurnalistickým postřehem a mystifikací. Příkladem desauvující role satiry jsou pověstná Haškova prohlášení, v nichž srovnává vysoké a nízké, "ideální" projevy s hmotnými zájmy a potřebami. Po vyhazovu ze Světa zvířat např. prohlásil: "Ze Světa zvířat sklouzl jsem klidně do Českého slova. Známí tvrdili, že jsem své politické smýšlení vůbec nezměnil. Buldoky změnil jsem prostě za novou stranu s tím rozdílem, že buldoky a dogy jsem krmil já a nyní mne krmila nová strana. "
Dříve než "sklouzl" do Českého slova, aby zde jako lokální zpravodaj nahlížel do zákulisí politické "kuchyně", působil v satirickém listu Karikatury. Tento časopis vydává od roku 1909 malíř a ilustrátor Josef Lada v tiskárně národně sociálního dělnictva. Název i jméno redaktora naznačují, že orientace bude převážně výtvarná. Leč nestalo se tak. Zásluhu na tom má právě Jaroslav Hašek, jenž tu pod různými pseudonymy i pod vlastním jménem vyplňoval celá čísla tohoto listu.
Karikatury vycházejí nejprve na prostém novinovém papíře v tzv. malém vydání, později na lepším papíře s barvotiskovými ilustracemi, v tzv. vydání velkém. Redakce tohoto velkého vydání se ujal Roman Hašek, Jaroslavův bratranec, jenž byl kdysi zakladatelem Moderního života. Za přispěvatele získal známé básníky a prozaiky: Josefa Macha, Fráňu Šrámka, Karla Tomana, Ivana Olbrachta aj. Finanční situace satirického listu, který neměl za sebou velké nakladatelství (jako Vilímkovy Humoristické listy nebo Švanda dudák, vycházející u Otty), nebyla valná. Po dvou letech od velkého vydání upustilo. Zůstalo pouze malé, lidové vydání Karikatur. V něm se objevují práce Jaroslava Haška, které pod nejrůznějšími pseudonymy, jako Josef Pexider, Ladislav Čížek, Antonín Kočka aj. vytvářejí epochu v rozvoji politické satiry.
Jako Ladův přítel a jeden čas i spolubydlící pomáhal Hašek při sestavování i lámání čísla; shání vtipy a anekdoty k obrázkům a neskrblí originálními nápady. Díky pohotovosti a lehkosti svého pera byl Ladovi nejjistější oporou: "U něho si mohl redaktor na příspěvek počkat. Haškovi bylo jedno, kde píše, a nic ho také v psaní nerušilo. Situační vtipy a anekdoty se mu však nedařily. "
Jak už bylo řečeno, hraje v metodě parodie a perzifláže zvláštní roli autentická realita. Je to právě jiskřivý, mnohovýznamný detail, jímž lze odhalit deformaci politických symbolů a mýtů. Hašek užívá tohoto věcného (nebo "hmotného") detailu v Galerii karikaturních portrétů politických a veřejných činitelů k odhalení prázdnoty frází a klišé, jimiž se sami potrefení prezentují na veřejnosti. Dochází k názoru, že za mravními a ideologickými "ideály" politiků se skrývá snaha uspokojit materiální potřeby a získat hmotný prospěch.
V době, kdy píše Galerii karikatur, ocitá se Hašek ve středu politického dění. Přespává dokonce v redakci Českého slova v prvním patře hotelu Zlatá husa (jeho "majitelem" byl Václav Klofáč) a v přízemní restauraci nebo ve spodní pivnici hraje karty s národně sociálními politiky, hlavně se Stříbrným a jinými mariášníky. Z tohoto setkání vznikly jeho "vyzvědačské aféry strany mírného pokroku v mezích zákona".
Je zajímavé, že u Haška intenzita komického vyjádření obvykle přesahuje satirický záměr a výčet přesně odpozorovaných detailů navozuje představu mnohorozměrné skutečnosti.
Rysy výrazného v satirického typu nacházíme v povídce Vzpoura trestance Šejby. Vězeň Šejba odpírá ministrovat při mši ve vězeňské kapli, neboť mu správa věznice odepřela slíbenou odměnu, to jest špekový knedlík. Zahájí proto stávku. Rozpor mezi "přízemními" zájmy lidí a náboženskými obřady je zvýrazněn anekdotickou pointou. Šejba totiž stávku vyhraje a přiměje vězeňskou správu ke kapitulaci: dokonce i vězeňský kaplan začíná uvažovat o tom, zda je jeho odměna za celebrování při mši dostatečná. Humorný kontrast mezi konkrétní, elementární oblastí života a mezi abstraktními ideologickými symboly a rituály je zde exponován ve výrazném protikladu. Z těchto důvodů bývá v Šejbovi spatřován zárodek Haškova pozdějšího typu Švejka.
K nejúčinnější destrukci "vlasteneckých" rituálů a symbolů dochází v povídce Zrádce národa v Chotěboři: " V koutku restaurace panského domu v Chotěboři sedává den co den starší muž, s kterým nikdo nemluví a kterého si nikdo nevšímá. Muž ten občas pokusí se vnutit do rozhovoru. Ale ti, které osloví, odplivnou si a neodpoví mu. Na jeho čele, když se koukáme ze strany, možno vidět Kainovo znamení. Muž ten zradil celý český národ a jméno toho zrádce je Jan Pavliček; rolník ze Svin. " Čeho se dopustil hanebný zrádce národa?
"Historie jeho zrady datuje se z doby, kdy probuzený český národ pořádá velké manifestace a pověstné historické tábory lidu z let šedesátých. Tehdy na voze, ozdobeném drapériemi v národních barvách, jel s chotěbořskou omladinou na tábor lidu u Čáslavi po silnici k Libici nad Doubravkou i Jan Pavliček. V těchto dobách velkého nadšení najedl se strašně hrachu, napil se podmáslí a po podmáslí vypil chotěbořského piva jeden máz. A to nadšení k tomu ještě, drkotáni žebřiňáku, když bujní koňové s fábory klusali s účastníky dolů k silnici k Liboháji, bylo veliké. On zapěl mocným hlasem: Hej Slované, kteráž píseň se nesla tichým odpoledním dnem do údolí Doubravky. A náhle Jan Pavliček povážlivě utichl. Ještě vyrazil: hrom a peklo!, a zatímco ostatní s nadšením pěli: marné vaše proti nám jsou vzteky!, Jan Pavliček chytil se za břicho. Hledaje útočiště skryl se za obrovským kmenem rozložitého dubu. Vůdce výpravy však zbledl a dal zastavit vůz. Na kmeni byla tabulka: Pod tímto dubem odpočíval Žižka, když táhl na Přibyslav. "
Už z těchto příkladů je zřejmé, jak mylné bylo přisuzovat Haškovi jako satirický terč pouze staré Rakousko. Nebál se zamířit i proti strnulým "vlasteneckým" symbolům, bez obav, že tím oslabí národní sebevědomí. Haškova totální kritika, vyvolaná u něho i povahovými rysy a výkyvy, nebyla na škodu, ba naopak. Ukázala obrodný význam skepse v životě národa. Neboť jen z hluboké skepse se rodí velká naděje.

Bohéma a hospody

Kolem roku 1911 je Hašek jedním z nejpilnějším českých spisovatelů. Napsal a uveřejnil v krátkém období více než 120 satir, humoresek a fejetonů, Připočteme-li k tomu Dějiny strany mírného pokroku, které mají zhruba 90 kapitol, spoluúčast na několika vtipných kabaretních hrách, které zůstaly v rukopise, byl to úctyhodný výkon. Těžko říci, kdy při svém nevázaném životě Hašek vlastně psal.
Psal velmi rychle, kaligrafickým písmem. Nikdy po sobě své práce nečetl. Většinou je odnášel sám nebo poslem do redakce, aby dostal zálohu čili foršus na honorář. Za ten bylo možno pokračovat v pití a zábavě.
Nevyrovnaná úroveň byla důsledkem těchto mimořádných okolností. Přátelé ho napomínali, že ztrácí čas ponocováním a pitím. Domlouvali mu, aby byl odpovědnější, aby marnotratně nerozhazoval svůj velký talent. Jenže žádný si nevšiml, že právě zběžnost a nahozenost stylu je vyvažována kvalitou jinou- excelentním nápadem. Hašek uprostřed společnosti vnímá esenciálně, rozněcuje fantazii ve vířivém chaosu vědomí a podvědomí, v záblescích paradoxů, kontrastů a zvratů.
Humorné nápady nesou často stopy bohémského zázemí, z něhož byly vyňaty. Nedbalost a nedotvořenost stylu umožňuje vyniknout situačnímu a psychickému kontextu, hromadné euforii, v níž Haškova komika vzniká. Je to krok k inspirovanému herectví, které později realizovali a pojmenovali Voskovec a Werich. Snad právě proto se k Haškovi hlásili jako k svému předchůdci.
Pochopíme-li tento druh inspirace, oceníme i tvůrčí význam Haškova mýtu. Hospodské historky a vypravěčská improvizace mu nebyly jen přípravou k psaní, ale už vlastní tvorbou. Neměl­ li čas, aby více cizeloval svůj styl, je to proto, že propadl honbě za novými, svěžími a originálními nápady.
Manželství má zprvu dobrý vliv na Haškovu pracovní moálku. Jarmila byla cílevědomá, emancipovaná žena, sama se pokoušela o literaturu. Ona snad první pochopila Jaroslavův talent a chtěla se mu obětovat. Hašek jí diktoval část své větší práce, Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. Někdy sama dopisovala začatou povídku, když Hašek odcházel za svými druhy. Nějaký čas se zdálo, že se opravdu změnil; zdržoval se většinou večer doma, posílá si do hospody pro pivo. Kumpáni U Zlatého litru ho marně očekávali. Zanedlouho se začal z mladé domácnosti vytrácet. Opět se ujímá žezla krále bohémy, toulá se zas po hospodách, krčmách a vinárnách. Bloudí jako přelétavý pták z místa na místo, z lokálu do lokálu. Jakoby potřeboval tuto neskutečnou, fantaskní atmosféru a alkoholické opojení k probuzení své fantazie.
Milující ženě je jeho počínání nepochopitelné, jeho proměna v ní vzbuzuje děs. Tak dlouho se načekali a teď, když mohou být spolu, Hašek z její náruče uniká. Proč by měla svého "Míťušku" ztratit? Kdo jí ho odcizil, jaká zrádná chiméra?
Z Jarmiliných dopisů čteme obrysy Haškovy manželské tragédie. "Miťo, miláčku, jak mě můžeš mučit, " píše osamělá žena kterési noci, "že sedíš někde U zlatého džbánu a můžeš se s nimi, kteří nepoznali pravé lásky, kteří své noci ubíjejí a kteří přece kvůli Tobě by neopustili ani padlou holku, které slíbili schůzku, a Ty kvůli nim dovedeš opustit a ničit svoji ženu, která Tě má ráda, která doma pláče ... "
Leč slzy a výčitky nejsou lékem na tulácký neklid. Situace se vždy stereotypně opakuje. Po nočním návratu se Hašek kaje, prosí, aby mu odpustila, zapřísahá se, že se změní a polepší. Ale druhý den je se známou partou a ve známou hodinu znovu na svém místě, váben silně a neúprosně. Jeho chiméra je lhostejná a necitelná k lidskému utrpení.
Nakonec utíká vždy tam, kde cítí radost a nachází uvolnění ze stísňujícího napětí.
Volba místností se řídí jednak druhem čepovaných nápojů, hlavně však tím, kam chodí známí a přátelé. A není to jen alkohol, i když i ten potřebuje k rozjaření. Přítomnost publika, touha po potlesku a pozornosti je mu základní nezbytností k životu. Pěkně to vystihl František Langer: "Lidský živel... spolupracoval, rozehrával a inspiroval Haškovu náladu, byl pro něho odrazovým můstkem a nápovědou, pódiem a jevištěm.... tento lidský živel dotvářel a doplňoval onen jiný svět, nesmyslný, svévolný, neodpovědný, mátožný a fantaskni, zakouřený a páchnoucí pivem, v jakém se Hašek mohl volně pohybovat v jiných polohách, než jaké stanovil střízlivý řád dne a konvenční životní praxe ... Někdo začal s nějakou příhodou a druhý s jinou; Hašek tiše poslouchal, upíjel, pokuřoval laciný doutník, usmíval se, příjemně se cítil středem pozornosti, a když se mu zdál vhodný okamžik, přidal několik slov nebo větičku, opravil, doplnil či zevtipnil vyprávěné. Když zpozoroval, že se jeho příspěvek ujal, ješitně ještě připojil něco víc a nakonec se povídání ujal sám, aby celý úspěch strhl na sebe. "
Také Mahen dosvědčuje, jak silně se Hašek v bohémském prostředí vydával a propůjčoval se k tvůrčí exhibici: "Ujišťuji vás, že když ten člověk začal vykládat U nové Prahy na zahrádce nějakou historii, že mu v nápadech nikdo nestačil. To se vykládaly dlouhé historie bez smyslu a skladu a každý, kdo seděl u stolu, musel dodat svou kapitolu. Hašek obyčejně začínal, někdo pokračoval, ale pak se to ovšem zvrhlo v canc. Cancem to sice bylo už od počátku, ale mně dělalo vždycky vnitřní radost, jak Hašek už předem vykradl všechno z košíku fantazie a těm druhým nenechal ani ohryzky. Hašek byl lehký, my měli těžkou krev. "
Postupem času uvyká zálibě v alkoholu, opouští i svou bohémskou společnost, klesá hloub a hloub. Zapadá kamkoli, kde slyší hovor a smích. Jeho kulatá, růžová tvář s jiskrnýma, poněkud přivřenýma ironickýma a zdánlivě jakoby ospalýma očima se objevuje v nejrůznějších hospodách a putykách, hned v té, hned v jiné části Prahy. Přestává být pouhým hospodským kumpánem, proměňuje se v oživlý mýtus pražských hospod. Nyní chápeme i hlubší, lidský smysl přezdívky, kterou mu dali žižkovští kočové a o níž jsme se zmínili v úvodních kapitolách. Tak jako nešťastné house, kolébajíc se z místa na místo, hledá oživlý Bakchus a věčný tulák Hašek v zakouřených hospodách ztracený domova snad i zapomnění .
Kdybychom chtěli zachytit všechna místa, které Hašek navštěvoval, sepsali bychom většinu pohostinských místností předválečné Prahy.

Byla to především hospůdka U Zlatého litru v Balbínově ulici, odkud se dělaly výpravy do jiných pražských hospod a výčepů. Lokál této bohémské svatyně byl tmavý, klenutý a rozlehlý. Její pověst se honosila tím, že u stolu za pianem se téměř denně objevoval nestor českých spisovatelů Jakub Arbes a jeho věrní obdivovatelé: básník Lešehrad, kritik Sekanina, literáti Rožek, Tuček, Skarlandt a jiní. V místnosti byla malá obrazová galerie, v níž byly portréty stálých hostí. V koutě stála černá žerď s praporem, na němž byl vyšitý zlatý korbel, znak tohoto hostince. Mistr Arbes zde trůnil jako pamětník všeho velkého, co se v českém národě odehrávalo od roku 1848 a ve slavných letech šedesátých. Jeho portrét visel nad hlavním stolem. U klavíru seděl populární virtuos Chlanda, autor tehdy známé písně Hradčanské hodiny. Hosté se usmívali, když usedal ke klavíru: "Á, pan Chlanda, to bude švanda!" Humorné výstupy obstarával člen předměstského divadla, dobrák, hrající intrikány a příležitostný veršotepec Josef Lukavský.
Hašek musel hrát prim kamkoli přišel, střetl se U Zlatého litru ve slovních půtkách s Jakubem Arbesem, jenž zde byl jakýmsi patriarchou. Arbes byl už příliš stár, než aby chápal, čím žila tehdejší mládež. Pohyboval se ve vzpomínkách, ale na všem, co řekl, bylo znát talent. Nakonec se protivníci vždy smířili a staří i mladí doprovázeli Arbesa k jeho domu na Smíchově. Cestou se stavovali ve Sportce na černou kávu, nebo v noční kavárně Chaloupce v Řeznické ulici, kde měli i o půloci proslulou specialitu: polévku se žebírkern. Arbes pak doprovázel své průvodce zpátky na Vinohrady a tak to šlo až do rána. Když pražské domovnice při otevírání domu uviděly podivnou skupinu, ulevovaly si s povzdechem: "Alespoň ten děda by moh mít rozum."
Vedle této hospůdky, kam Hašek položil počátky historie bohémy, nutno se zmínit o dvou vinohradských kavárnách, které dnes podlehly slepé vůli "trhu". Byla to anarchistická Demínka, středisko literární družiny Neumannovy, a herecká Hlavovka, kam přicházeli šachisté a členové divadla na Vinohradech.
Ve středu města byla útulkem bohémy kavárna Tůmovka, jež se proměnila často v tvůrčí dílnu. Hašek tu sedával nejraději za malým stolkem u okna vedoucího do slepé uličky a psal své humoresky. Předváděl i druh literární ekvilibristiky: kdokoliv řekl nějaké slovo, například "medvěd", Hašek ihned na toto téma napsal humoresku. Vzpomněl na kraj v sedmi hradských horách, kde huculové zabili medvěda, stáhli mu kůži a zbytek poslali po řece. Dole mrtvolu vylovili četníci a zahájili pátrání po domnělém vrahovi neznámého utopence. Díky své fantastické paměti a skvělé pohotovosti si Hašek vybavil přiléhavé náměty vždy když chtěl a potřeboval.
Tůmovka jako kavárna patřila novinářům a měla strategickou polohu. Naproti byla redakce Veselé Prahy, sídlo nakladatele Ločáka, jenž ochotně poskytoval vždy potřebnému Haškovi zálohu, takže bylo možno ještě mokrý rukopis vyměnit za peíze.
Oblíbeným koutem bohémy byla oblast mezi Sokolskou třídou a Fügnerovým náměstím. V ulici Na bojišti byl hostinec U kalicha, sousedící s hodinovým hotelem, proslavený tím, že byl uveden ve Švejkovi. Zde se Hašek objevoval jen zřídka a je záhadou, proč si na něj vzpomněl při psaní románu. Zato v blízkosti porodnice a blázince, v malém okruhu kolem Fügnerova náměstí se Bakchovi jaksepatří líbilo. Nakupilo se zde přes dvě desítky hospod, hostinců, kaváren, denních i nočních vináren, tanečních sálů a dupáren, jejichž zavírací hodiny na sebe pěkně navazovaly, takže v nedalekém okolí mohli žízniví bohémové pobývat takřka nepřetržitě. V blízkosti byla známá Ruská kavárna, kam chodili srbští i chorvatští studenti, dále pak noční Bendova kavárna, známá nám už z policejních protokolů, a pověstná dupárna U Apolla, o níž se zmiňuje Kisch v knize Zakázané lokály; nedaleko v Apolinářské ulici byla proslulá Jedová chýše, Jedovna, odkud se šlo na Moráň k bizarní a útulné kavárničce Stoletce, pojmenované tak podle své předchůdkyně, "stoleté kovárny". V Křemencové otevírá dodnes pohostinnou náruč prastarý hostinec U Fleků. Tam se scházeli hlavně zazobaní pražští tatíci.
Mezi dnes už legendárními jmény hospod a šantánů kralovala v Haškově srdci skromná hospoda na rohu Sokolské a Fügnerova náměstí, kterou si bohéma oblíbila pro řízné velkopopovické pivo a také kvůli sympatickému hostinskému. Josef Šolc byl původně typograf a působil v dělnickém hnutí. Když se však přiženil do hospody, zanechal řemesla a věnoval se živnosti. Jako sečtělý, osvícený dělník si zachoval úctu ke vzdělání a otevřené srdce pro literární bohému. Ta mu lásku oplácela, neboť starý Šolc točil na dluh a rád si zatrunčil. S Haškem se prý měli rádi jako bratři. (Hostinský Šolc prý byl předobrazem Palivce. Po sarajevském atentátu, když zvědělo zabití arcivévody Ferdinanda, projevoval názor, že z toho bude velká mela, Byl proto vyšetřován na policii. Když pak válka za měsíc skutečně vypukla, měl velikánskou radost, že mu to tak "dobře" dopadlo.)
Dnes už si lze těžko představit, jaký patriarchální duch tolerance a snášenlivosti panoval ve starých pražských hospodách. Provoz v nich se řídil neměnnýrn řádem, jehož dodržování bylo záležitostí majitele podniku, hostinského či vrchního. Stálí hosté - štamgasti měli svá privilegia a chovali se mnohdy k personálu důvěrně, skoro jako členové rodiny.
Lidé si tu sdělují zážitky, v chlapské euforii vyslovují své sváteční představy, otevírají svou duši. V hospodě se nejsnáze navazují i osobní kontakty. V mátožné a fantazijní atmosféře hospodské zábavy krystalizují nápady a představy, jež byly zasuty každodenními starostmi, stísněností a závazností života. V hospodách panuje demokratický duch, mizí společenské a stavovské rozdíly. Pražské hospody jsou náhradou za karnevalové slavnosti jižních zemí. V atmosféře pražských hospod ožívají rysy české národní povahy: nadměrná sdílnost, zbystřený smysl pro jazyk a humor.
Humor pomáhá drobnému člověku vydržet i v těžké, bezvýchodné situaci. Únik do řeči však není útěkem od politiky. Zvláště v Praze, která jako bývalé sídelní město nahlížela do zákulisí dynastických intrik, aniž do nich mohla zasáhnout, se vytváří jakási protiváha oficiální politiky. Jejím základem je atavistická ironie, vyjadřující se zlehčujícím způsobem o věcech veřejných, počítaje v to i sakralizované státní symboly. Ironii a sarkasmu pražské lidové anekdoty není nic nedotknutelné a svaté; smyslem pro humor a hospodským žvástem si lidé vyvažují zklamání nad mizérií sociálního a politického postavení.
V hospodském vyprávění se projevují skryté rysy českého člověka, plynoucí z dějinného provizória a krizového vývoje. Rýsuje se zde i jeho charakter: důvěřivost a náchylnost ke kontaktům, sdílnost, přecházející někdy až v nadměrnou povídavost, která je dokladem vrozené demokratičnosti a sociability, potřeby člověka konfrontovat se a družit. Současně s tím se objevuje zvídavá nedůvěřivost a skepse.
V předválečné době byly hospody dějištěm veřejného a politického života; v nich se utváří a krystalizuje ono více či méně anonymní, opoziční veřejné mínění. Paralelně s úpadkem české politiky však degeneruje rebelský duch hospod a je ovlivňován konzervativizmem spolků a stolních společností.
Individuální tvůrčí výkony talentovaných vypravěčů mají nadosobní význam. Vzniká dokonce zvláštní druh velkoměstského folklóru, vtipné zkratkovité vyprávění - hospodská historka. Její prameny dosud nebyly sebrány. U nejlepších jedinců (Hašek, Hrabal, ale i Jaromír John aj.) se tento útvar stává součástí literatury, základem tvůrčí projekce. Individuální přínos vypravěče je zakryt humornou ironií a sebeironií, formou přebujelé fabulace a hyperboly.
Je možno konstatovat, že mnoho nápadů a motivů přejal Hašek od svých bohémských přátel; ale ve většině případů měla rozhodující roli vlastní fantazie.
Tvrdí se občas, že Haškův humor byl plodem opilství. Není to pravda. Podle pamětníků a svědků Hašek při psaní nikdy příliš nepil, když psal, nanejvýš snad kávu s rumem. O jeho poměru k alkoholu vypráví František Langer: "Při pití si Hašek nijak nepochutnával, nepociťoval při něm valný chuťový požitek a ovšem žádnou znaleckou rozkoš. Nepil s duší. " Haškovi nebylo pití fyzickou, ale psychickou nutností, způsobem, jak přemoci deprese vyšším stupněm narkózy či excitace, dostat se do stavu, v němž se cítil bez zábran, bez povinností a bez odpovědnosti. To byl jeho pocit blaženství a uspokojení.
Výrazem tvůrčí bezprostřednosti, s níž se vymaňoval z tragických životních okolností, byl i Haškův smích. "Haškovo usmívání bylo dvojího druhu, " píše dále Langer. "Jedno lidské, nechtěné, nevynucené vyjadřovalo - a na jeho široké tváři to zvlášť vynikalo - jeho spokojenost s chvílí, se sebou, se světem, tedy dobrou pohodu. Druhé usměvavé tváření Haškovo patřilo k humoristově mimice. Podtrhoval jím směšnost toho, co povídal, byl to smích nebo usmívání šibalskě, mazané, podšité, překvapené, hloupé, klaunovské, ladil je herecky ke své slovní produkci. Jindy takovým úsměvem zcela kabaretně předbíhal, co se chystal říci, nebo co si teprv v hlavě sumíroval, aby si jím u svého publika přichystal rozveseleno u náladu. Nijak se nevyhýbal tomuhle triku komiků od Lhotků, od Rozvařlů nebo z jiných pražských šantánú. "
Úsměv na Haškově okrouhlé tváři nebyl výrazem bodré dobrodušnosti, ale ironického nadhledu. Matoucí je způsob, jakým svůj nadhled maskoval. Opět mluví Langer: "S nejnevinnějším výrazem, s naivním úsměvem dítěte nebo s "necitelným" úšklebkem "idiota" dovedl být i drsný, útočný, někdy snad i necitelný a zlý. Dovedl-li někdy i nešetrně zesměšnit, dotknout se vtipem jeho nejskrytější stránky, zvláště když si tím vyřizoval nějakou politickou, dokonce už zapomenutou záležitost, nepostrádal však nikdy jisté noblesy. Soukromých věcí si nevšímal, neostouzel, ale karikoval. Pro spravedlnost nutno přiznat, že když se mu zdálo, že toho vtip vyžaduje, ze všeho nejméně šetřil sebe."

Psychiatrická záhada

Na Haškovu satiru nebyla tehdejší česka literátura připravena. V devadesátých letech l9. století se sice vytvářejí podmínky pro výraznost stylu a svobodu individua, ale to vše bylo v Čechách skromné a přiškrcené. Na situaci "prokletých básníků", kteří se svými extatickými projevy rozjitřují a otevírají své smysly (Rimbaud),nebylo v Čechách místo. ( Vyskytl se sice český "dandy" Artur Brejský, který chtěl napodobit gesta Oscara Wilda, ale to byla spíše kuriozita, než aby byl brán vážně.) Ryzí a originální bohémský postoj, který realizuje Hašek, byl chápán duševní úchylka, jako povahové podivínství či opilecká výstřednost, možná i skrytá infantilita. Doba sice ocenila odvahu a útočnost Haškovy satiry, ale nic víc. K tomu podotkl František Langer: "Aby se ocenila nadreálnost jeho šklebivého typu, grotesek a perzifláží, vyvedených často až do vyzývavé nesmyslnosti - tak bych dnes charakterizoval to nejlepší z jeho humoresek, musila uplynout desetiletí, musel přijít futurismus a dadaismus, zvláště ten, expresionismus a ještě všelijaké jiné, abstraktnější proudy. A ovšem konečně mezi Haška a mezi nás musel vstoupit Švejk, v kterém Haškův úšklebek nad světem a jeho lhostejnost ke stylu byly pozvednuty až k monumentalitě, aby se přestalo vzpomínat na všechny ty bývalé námitky."
Haškovy gaminské kousky a mystifikace jsou předobrazem pozdějších dadaistických happeningů a výletů, v nichž hraje roli náhoda jako základní princip umělecké tvorby.Za tento předstih zaplatil svou osobní tragedií. Navenek žije nadále lehkovážným životem. V jeho společnosti jsou výtvarníci, sochaři a malíři: V.H.Brunner, Fr.Kysela, E.A.Longen, K.Rélink, K.Stroff, Vl.Amort, J.Štursa, O.Nejedlý aj. Právě ti přinášeli do Čech ducha pařížského Montmartru, s nímž se seznámili na studijních pobytech. Známé literáty Hašek nevyhledával, přátele si vybíral spíše pro lidské vlastnosti. Velmi na něho působil František Gellner svou rozvahou a střízlivou racionalitou: měl svým způsobem rád i Karla Tomana (Bernáška), Jiřího Mahena (Vančuru), znal K.H.Hilara (Bakuleho) a jiné.
Tíseň a nejistota životního provizória musela být neustále, znovu a znovu přehlušována. Nejbližší přátelé si povšimli, že býval velmi často zachmuřen, že trpěl depresemi a propadal melancholii. Nikdy se však dlouho netrápil. Z bezvýchodné situace se vysvobozuje šaškovským kouskem, nebo mávnutím ruky. Čím dál tím víc propadá alkoholu. Haškův paradox tkví v tom, že jeho gaminská maska nebyla jen povrchem, ale že vyvěrala z pohnutek duševních. Byla výsledkem přetlaku tragických pocitů životních. Hašek nebyl smíšek, většinou přehlušoval propasti života ironií a groteskním úšklebkem. Nutno zaznamenat i momenty, v nichž se odkrývá temné sociální pozadí bohémských výstředností. Dochází totiž k vážné krizi jeho mladého manželství.
Jarmila Hašková, jediný svědek jeho duševní intimity, prohlašuje, že Jaroslav byl v jádru vážný, ba smutný člověk. Své soužití s nepolepšitelným bohémem líčí takto: "...To už Grýša neměl tolik nadějí v budoucnost, byl zoufalý, že přes svou píli, nadání, úspěch a krásné sliby ze všech stran nemůže být živ. Zoufalý člověk provádí všelicos, nad čím šťastní lidé pokrčí rameny nebo i nosem. Zvlášť je-li zoufalý člověk ctižádostivý a hrdý a umí-li pro kus chleba udělat ze svého umění i řemeslo. Trpěl. Můžete-li si představit, jak trpěl. A pil. Můžete si představit, jak pil. Není to žádný klep a mohu to o něm napsat, protože to o něm psali přede mnou i jiní. Jenže oni nepsali, že trpěl. A že přestával pít, kdykoliv se na něho usmálo štěstí."
Nedostatek prostředků a ztroskotání v manželství stupňuje jeho situaci až v manio-depresívní stavy. Zdá se, že ho nikdo nechápe, že nerozumí ani sám sobě. Jedná proto impulzívně aby se tohoto tísnivého tlaku zbavil. Kdykoliv se mu podaří alkoholem zaplašit depresi a melancholii, zmocňuje se ho euforie, někdy až přehnaná, a opět způsobí nějakou nepředloženost.
Ale těchto momentů ubývá. Toulky a alkohol ničí všechna dobrá předsevzetí.
Charakteristický je příběh Jak Hašek čekal na Jarmilu, který vyprávěl Eduard Bass: - Jednoho dne Hašek přišel k Brejškům. "Dejte mi pivo, a hned zaplatím." Bylo pobouření, proč ten spěch." Nezdržujte mě, já dnes nemohu zůstat. Jarmilka je v divadle a já slíbil, že pro ni o půl desáté přijdu. Bude čekat na nábřeží."- To bylo devět hodin, a protože pivo vypil naráz, koupil si nové.Toť se ví, všichni naléhali, aby poseděl déle. Bránil se výmluvou na povinnosti něžného manžela. Když odbíjelo půl, dal si ještě jednu." Jarmilka je hodné děvče, ona chvilku počká...", utěšoval se, ale už se pochichtával nad tím, že zase vytváří nějakou trapnou situaci podle svého gusta. V jedenáct hodin vynadal celé společnosti, jací jsme necitové, že ho držíme v hospodě, zatímco venku prší a nebohá Jarmilka už půldruhé hodiny přešlapuje v nečase na nábřeží...Někdo se snažil namítnout, že paní Jarmilka z toho má rozum a že jistě šla už domů. "A to ji neznáte," rozkřikl se Hašek, "to je tak oddaná bytost, že tam bude stát tak dlouho, dokud nepřijdu..."- Ve dvě hodiny prohlásil, že musí někam jít, že takhle nemůže přijít k Národnímu na rande. I dával si v Montmartru střídavě černou kávu s rumem, černou kávu bez rumu a rum bez černé kávy...O šesté hodině ranní opětoval, že se nemůže objevit na dostaveníčku jen tak. "Koupím Jarmilce kytku. Má ráda květiny. Pojďme na Uhelný trh." I procházel se dlouho mezi květinářskými stánky, než našel kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty pro Jarmilku.
" Je půl sedmé, už tam musím jít. Nechte mne už být, bando lotrovská. Jarmilka tam přechází na nábřeží už devět hodin. Už ji asi bolejí nožičky. Ale není nic hezčího, než když žena dostane po ránu svěží vonný květ."- Odkymácel se do Národní třídy... Večer jsme se zase slezli U Brejšků. A najednou se otevřou dveře a v nich se objeví- Hašek. Beze slova dopadne na židli a před sebe klade opatrně mezi sklenice kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty. Nepodařilo se přimět ho k hovoru. Apaticky poslouchal, co se kolem mluví, hlídal karafiáty, aby je nikdo nepřevrhl, a teprv když bila půlnoc, rozhlédl se po nás s opovržením a odplivnuv si zasykl: "Vy chytráci, když si pomyslím, že Jarmilka na mne čeká..." -O tři dny později potkali Jaroslava Haška v Sirkové ulici (dnes Melantrichova). Loudal se nevyspalý po chodníku, mžoural zimomřivě očima a v pravé ruce drýžel několik uvadlých květů karafiátů. Stonky visely ochable dolů a na jejich konci se houpal chuchvaleček hlíny kolem kořínků.-
To je jen humorná stránka Haškova bohémského manželství. Postupně se mu alkohol stává nutností, úlevou i narkotikem, ale současně i životním problémem. Tento ventil, jenž uvolňuje přetlak přecitlivělosti a skepse, hrozí sebezáhubou. Menger nazývá Haškovu náladu ruským slovem "chandra". Myslí tím situaci, kdy člověk sedí sám a pije, což je mnohem hroznější a nebezpečnější, než konzumace ve společnosti. Dr. R. K., Haškův kamarád a jeho "osobní lékař", se vyjádřil přesněji: "Hašek pil a chcete-li i chlastal, ale ani já, ani nikdo druhý vám neřekne, proč pil a proč tolik pil. Můžeme hádat, můžeme se domnívat, můžeme posuzovat i kombinovat, ale všude tam, kde věda selhává, začnou radit baby. Tak tomu také je v Haškově případě. Vy jistě znáte onu diluviální průpovídku, že hranice mezi genialitou a šílenstvím bývají jemnější a ostřejší než ostří břitvy."
Doložme to nyní událostí, jež dostala ironický název Psychiatrická záhada.
Po nedobrovolném odchodu ze Světa zvířat nemohl už Hašek nikde získat stálé zaměstnání. Bránila mu v tom až bezohledná upřímnost,s níž vyjadřoval své názory, ostentativní nechuť smiřovat se s lidskou hloupostí. Hájek mu sice chtěl přepustit své místo redaktora v Poděbradech, přemluvil ho, aby se představil funkcionářům a představenstvu. Před večerní schůzkou se Hašek tak rozjařil v místním hotelu, že začal zpívat jakousi maďarskou písničku. Schůze představenstva se konala v Hájkově bytě. Hašek se konečně dostavil, ale mlčel a po starém zvyku začal "bagovat" zbytek doutníku. To působilo na přítomné hodnostáře přímo otřesně. Pánové se ho pak vážným hlasem zeptali, jak si představuje další vedení listu. Nedávaje se odradit zděšenými posuňky Hájkovými, prohlásil Hašek rezolutně, že se už nesmí v listě objevovat ty stupidní archeologické články jako dosud. Po tomto prohlášení nastaly rozpaky. Autorem těchto článků byl totiž vlivný a vážený občan, jenž měl v předsednictvu mnoho přátel a známých. Žadatele samozřejmě odmítli. Když mu Hájek vyčítal, že svým chováním znemožnil sebe i jeho, reagoval Hašek rozčileně a okamžitě odešel zpět do restaurace hotelu.
Ve snaze udržet byt na Klamovce a finančně si pomoci učinil ještě pokus podnikat na vlastní pěst. Zařídil si totiž vlastní komisionářský obchod se psy pod honosnou firmou Kynologický ústav. Našel si místo ve Švédské ulici v Košířích. Byla to vlastně nekalá konkurence, nedaleko závodu pana Fuchse ve vile Pod Klamovkou. Některé zkušenosti ze své obchodní praxe a postavu sluhy Čížka, jenž barvil a upravoval psy, zachytil pak v seriálu povídek Můj obchod se psy a v příslušných partiích ve Švejkovi.
Mezi mystifikacemi v literatuře a v životě je ovšem rozdíl. Jeho činnost kvalifikoval c.a k. okresní soud jako podvod. Po několika podezřelých nákupech a machinacích, byl Jaroslav Hašek společně s paní Jarmilou, na kterou byla firma napsána, obžalován a ocitl se před soudem. Po dlouhých tahanicích, v nichž se utopily naděje na výnosný podnik, oznamuje konečně advokát a přítel JUDr. Papoušek, že "c. k. zemský trestní soud v Praze zrušil odsuzující rozsudek první instance a vynesl rozsudek osvobozující ohledně Vás a Vaší choti". Ale to se psal už březen 1912.
Na prahu osudného roku 1911 se Hašek po krátkém zajetí ve "šťastném domově" opět usvobozuje. Proráží sice hradby své mladé domácnosti, ale tím se ocitá znovu v beznadějné situaci. Nejsou peníze na zaplacení činže ve smíchovském bytě. Tchán, jenž v jeho návratu k bohémskému životu viděl naplnění svých chmurných proroctví, odmítá ho nadále podporovat. Ruší pronájem bytu v Košířích a odváží nábytek do malého bytu ve Vršovicích, do domu, kde bydlela jakási jejich tetička. Nejvíce zanevřela na nezdárného zetě paní Mayerová. Rodiče činí na dceru nátlak, aby svého muže opustila, neboť je to výtržník, nepolepšitelný pijan a konec konců i "bankrotář". Hvězda životního štěstí a úspěchu se nezadržitelně řítí k zemi.
Krize manželství se prohlubuje. Jarmila vyčítá, že ji Hašek není schopen uživit, jak sliboval. Vyhrožuje, že se odstěhuje do pohodlí a jistoty domů na Vinohrady. Jaroslav ji zapřísahá, aby to nečinila. Ale jeho slova platí čím dál tím méně.
Příčiny hluboké krize jsou snad ještě hlubší. Paní Milena, Jarmilina sestra, tvrdila, že Hašek dostal na svých toulkách pohlavní chorobu (kapavku), jejíž příznaky zanedbal a neléčil. Možná, že touto jeho nezodpovědností( nebo nedopatřením) trpěla i Jarmila. Faktem je, že v roce 1911 se ocitla ve Všeobecné nemocnici. Její léčebný protokol se sice nenalezl, ale osvětlil by mnoho. Především Haškova plachost vůči ženám, která nebyla vyvolána infantilismem, jak naznačují životopisci (např. Břetislav Ludvík), ale dlouhodobým psychickým komplexem. Vysvětlil by se jeho až panický strach a ostych před rodiči Mayerovými, zvláště před paní Josefou, který svědčí o pocitu provinění a komplexu méněcennosti. Reakcí na to jsou občasné záchvaty a maniakální způsob chování.
Těmito momenty lze dokreslit Haškovu "psychiatrickou záhadu". Povídku s tímto názvem otiskl v dubnu 1911 v časopise Karikatury. Pan Hurych, předseda abstinentního sdružení, se vrací ze schůze přes Karlův most domů. Tu uslyší zezdola od řeky výkřiky. Nahne se přes zábradlí, aby se podíval, co se děje. Tu se objeví šlechetný zachránce, kadeřník Bílek ze Smíchova, a tahá domnělého sebevraha ze zábradlí dolů. Marně se pan Hurych vymlouvá, že si nechtěl vzít život, že jen poslouchal, kdo to od řeky volá. Zachránce je však neúprosný, uchopí ho a zavolá stráž. Pan Hurych se vzpírá marně. Přivolaná stráž ho odvede na komisařství, odkud je poslán do blázince. Tam se zdrží půldruhého roku, neboť dokud lékaři nezjistí u pacienta vědomí duševní poruchy, nelze ho prohlásit za uzdraveného.
Základem humoresky je skutečná událost..
Dne 10. 2. 1911 přineslo České slovo lokálku: "Na dnešek v noci chtěl se vrhnout ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář pan Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné." V souboru protokolů z policejního archívu pak nacházíme doplňující údaje."Dne 9. února 1911 ve 3/4 na 2 v noci přestoupil novinový reportér Českého slova Jaroslav Hašek, nar. 1883, katolík, ženatý, do Mydlovar okr. Budějovice příslušný, bytem na Smíchově č.1125, zábradlí Karlova mostu, aby se odtud v sebevražedném úmyslu vrhl do Vltavy. Bylo mu však v tom zabráněno kadeřníkem Eduardem Brauerem, bytem..., který ho pevně držel a odevzdal c. k. bezpečnostnímu nadstrážníkovi Frant. Melechovi. Poněvadž však Hašek na strážnici projevoval rozčilené chování, byl prohlédnut panem c. k. polic. lékařem dr. Kalmusem a převezen jakožto choromyslný, neboť bylo možno se obávat, že se stane obecně nebezpečným, v doprovodu c. k. bezpečnostního nadstrážníka Heinricha Hlinky do c. k. českého zemského ústavu pro choromyslné. Haškova manželka byla o tom vyrozuměna. ("Šlechetný zachránce" pan Eduard Brauer byl skutečnou osobou: vrchním vlásenkářem Národního divadla. Tehdy to byl již starší pán.)
V archívu c. k. zemského ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici se zachoval dokument, obsahující zprávu o lékařském vyšetření na policejním komisařství, a chorobopis z pobytu v blázinci. Objevují se tu rozpory, které znemožňují říci o případu více, než bylo naznačeno ve zmíněné humoresce, jež měla zřejmě zamést stopy po události obratnou mystifikací. Na policejním komisařství dotyčný nejprve přiznává sebevražedný úmysl:
"Připouští, že se chtěl utopit, mrzí prý ho svět. Utekl ve zlosti. Nevrlý. Již v kvartě propadl, byl v obchodní a prý exportní akademii (sic!) ve Vídni, prý s výtečným prospěchem. Sobě nebezpečný."
(Prohlášení, že absolvoval konzulární akademii ve Vídni, je jedna z dalších Haškových automystifikacím která se objevuje vždy v extatických situacích Haškova života.) Na druhý den, při převzetí do ústavu pro choromyslné, Hašek výpověď náhle mění : "Pacient si vzpomíná, že byl ve velmi mnoha lokálech, pil tam pivo a všady něco vína. Ví, že někam lezl, snad na kandelábr, ale pamatuje se prý nejasně, kterak vylezl na tento. Chtěl prý asi způsobit efekt na kolemjdoucí, aby viděl, co budou dělat." Sebevražedný úmysl rozhodně popírá.
Ani žádný z ostatních zápisů, jež jsou zaznamenány v chorobopise, není důkazem duševní choroby. "12. 2. - je nemocný úplně klidný, lucidní a požádal, aby směl pracovat a se zaměstnávat. 17. 2. nemocný zaměstnává se rovnáním archívu chorobopisů, kteroužto práci ochotně po celý den koná. Přitom činí si sem tam poznámky, prý sbírá materiál pro svoji literární práci.
26. 2. Chce zůstat nějaký čas v ústavě, aby prý si odvykl pití.
27. 2. - je propuštěn vyléčený."
Podle znění chorobopisu lze z celé události téměř s jistotou vyloučit nějakou vážnou duševní poruchu. Šlo však pouze o Haškův výstřední kousek, který byl "šlechetným zachráncem" poněkud špatně pochopen? Nelze totiž vyloučit možnost, že incident na Karlově mostě byl skutečně pokusem o sebevraždu, nebo alespoň výhrůžkou, ktrerou chtěl Hašek zastrašit Jarmilu. Shrňme nyní dostupné údaje:
1. Při vyšetření na policejním komisařství přiznává, že se chtěl utopit a že utekl z domova ve zlosti.
2. Druhý den, zastrašen převozem do blázince považuje vše za žert.
"Chtěl způsobit efekt na kolemjdoucí, aby viděl, co budou dělat." Tomuto výkladu zůstal věren i později. Tvrdí, že prý ho chtěli dostat do psychiatrického ústavu schválně, protože dělal ve svých humoreskách špatné vtipy na policejní lékaře.
3. V životopisných anekdotách se objevuje ještě další výklad. Haškovi prý poradili, aby ze sebe udělal blázna, neboť se vyhne odsouzení za zaviněný úpadek obchodu se psy.( V tom případě však bylo nutno chránit především Jarmilu, na jejíž jméno byla firma zapsána.)
4. Podle humoresky šlo o nevinnou příhodu, o nedorozumění. Tedy další pokus zamést stopy humornou mystifikací.
Je možno si vybrat tu či onu možnost. Máme věřit Haškovu bezprostřednímu přiznáni, že ho mrzí svět, tedy by šlo o sebevražedný pokus, nebo pozdějšímu zahalení nemilého případu? Šlo o depresívní záchvat,vyvolaný domácí hádkou, anebo o nevinný žert a potyčku s policejním strážníkem?
Čtěme však protokol znovu: "Odešel prý v 5 hod. z domova a nevrátil se domů, takže manželka večer ho na policejním ředitelství hledala." Tato věta je dalším otazníkem nad uvedenou záhadou. Hledala by Jarmila svého muže ještě týž večer na policejním ředitelství, kdyby šlo o běžný odchod do hospody? Vzpomeňme na její sebevědomé a hrdé vystupování. Jestliže se ještě týž večer ptá na policejním ředitelství a shání po manželovi, který odešel odpoledne ve zlosti někam do hospody, je pravděpodobné, že hádka skončila zakončena něčím výjimečným, nějakou zlou hrozbou, výhrůžkou.
Nezbývá než si vytvořit tuto hypotézu:
Jarmila prohlašuje, že se vrátí k rodičům; Jaroslav hledá v rozepři co nejsilnější argument, aby jí v tom zabránil. Něco si udělám! Jeho slova však už neplatí. Potuluje se po hospodách a po vinárnách, kde hledá zapomnění. Pitím a alkoholem se deprese stupňuje. Když se octne při návratu domů na Karlově mostě náhle sám, vzpomene si na svůj slib. Zazmatkuje a vyleze na mostě na kandelábr. Při pohledu do tmavých vod plynoucí řeky zaváhá. Tu se přiblíží náhodný chodec. Hašek šaškuje a předvádí roli sebevraha. Nastane zápas, bitka s šlechetným vlásenkářem i s přivolanou hlídkou. Při výslechu na policejním komisařství si uvědomuje, že má na krku další incident, o němž možná budou psát noviny. Vypovídá sklesle, v záchvatu trudomyslnosti: "Nevrlý. Již v kvartě propadl... Sobě nebezpečný..."
Druhý den vystřízliví, a aby nevypadal směšně, svádí vinu na alkohol. Chce se v ústavu vyléčit z notorického návyku. Včerejší trapnou událost zahaluje vtipem, ironií: "Domnívá se, že ho dali proto do ústavu, poněvadž dělal špatné vtipy na policejní lékaře."
Zápisy z ústavu i z policejního archívu však bohužel nedávají jasnou odpověď na otázku, kde v době incidentu Hašek bydlel. Při zadržení 9. 2.1911 udává totiž adresu: Smíchov 1125, tedy starý byt pod Klamovkou, v jehož blízkosti měl svůj obchod se psy. 27. 2. je převzat z ústavu pro choromyslné manželkou, která však bydlí na Král. Vinohradech, Komenského 23 (dnes Belgická), což je dům rodiny Mayerovy!
Důležité je také, jakým směrem šel Hašek z noční procházky, při níž došlo k zmíněné události. Podle Boučkovy anekdoty byl ve vinárně Bernardiho na Maltézkém náměstí na Malé Straně (dnes U Malířů). (To odpovídá znění policejního protokolu: "Byl prý ve vinárně Pomšily a pak Bonnárdyho."-Patrně jde o přepis.) Vracel-li se domů z Malé Strany přes Karlův most, nemohl jít přece směrem na Smíchov, do starého bytu; šel jistě směrem ku středu Prahy, tedy buď k matce na Vinohrady, nebo do náhradního bytu ve Vršovicích.
Z uvedeného vyplývá: Jarmila zřejmě v osudné výměně názorů pohrozila, že jde k rodičům na Vinohrady, kam Hašek nechtěl, nebo dokonce nesměl docházet. Ponížení a pocit beznaděje vystupňovaly jeho nervozitu k zoufalství. Psychiatrická záhada, ať byla skutečným pokusem o sebevraždu, anebo pouze silným rozrušením nervů, je obrazem hluboké psychické krize.
Účelu však bylo dosaženo. Po zmíněné události se k němu Jarmila opět vrací. Dokonce ho už předtím několikrát navštívila v ústavu pro choromyslné a přiměla k návštěvě i svého otce. Tchán, dojat Haškovým pokáním a nadšen myšlenkou, že se v ústavu vyléčí z alkoholismu, zaplatil mu zde pobyt v I. třídě. Také pro Haška znamená léčba v ústavu jisté uklidnění, proto se brání tomu, aby byl předčasně propuštěn. ( Vzpomeňme na epizodu, kdy Švejk při odchodu z blázince reklamuje svůj nárok na oběd.)
Humorná mystifikace však tentokrát nemohla zamést stopy a zakrýt trapný životní neúspěch. Bezvýchodnost Haškova postavení je totiž fatální. Už nemá sílu, aby se osudu vzepřel. Do domu v Komenského ulici na Vinohradech se nikdy nenastěhoval. Po krátkém období klidu opět vrací k bohémským a tuláckým zvykům.
3. 5. 1911 konstatuje strážnik Šnajdr, že Jaroslav Hašek bydlí u matky ve Velehradské čp. 1411. Tutéž adresu nalézáme na dalším hlášení: "C. k. inspektor stráže Jos. Zeman udává Jar. Haška pro rušení nočního klidu, protože dne 14. července od 3/4 na 3 ranní v ulici U vodárny na Král. Vinohradech střílel z dětské pistolky, opatřené vždy při každé ráně zátkou, čímž vznikla vždy tak silná rána jako z revolveru. Pistolka byla zabavena a jako corpus delicti přiložena." O vypátrání bydliště Jaroslava Haška žádá též okresní soud na Smíchově, zřejmě aby mu mohl dodatečně oznámit, že on a jeho manželka jsou oprávněni vést komisionářský obchod se psy. Ale 31. 8. 1911 už Hašek u matky nebydlí. Policie po něm pátrá na tzv. žurnalistické burze v restauraci U Choděrů a U Brejšků, ale ani tam prý nikdo nic neví. V přípisech a hlášeních nastává byrokratická honička, k níž se připojuje i okresní hejtmanství v Budějovicích, které rovněž žádá o vypátrání adresy. (Patrně chtělo vymáhat na Haškovi vojenskou taxu, kterou platily osoby zproštěné vojenské služby.) Svazek policejních raportů je konečně ukončen zprávou, že Jaroslav Hašek přesídlil již začátkem roku do Vršovic (sic!), že však tam dosud není hlášen. Teprve koncem roku hlásí policejní ředitelství tuto adresu: Vršovice 363.
Na začátku následujícího roku je hladina pátrání opět rozrušena dotazem c. k. zemského ústavu pro choromyslné na adresu bývalého chovance. Konečně ukončí zmatek kolem této věci c. k. strážník Sládek Franz hlášením, psaným krásnou "úřední češtinou": "Bydly tam." (Vršovice 363). Za několik dní se však ukáže, že se c. k. strážník Sládek Franz setsakramentsky zmýlil. Hašek totiž před policií svůj vršovický byt utajil. Nechtěl, aby se Jarmila dozvěděla o jeho deliktech. Slíbil přece, že se tentokráte dojista polepší. Učiní poslední pokus jak zachránit rodinný život, uchovat za každou cenu dekorum a klid v domácnosti. Je to pokus založit rodinu. Tragedii obou šťastných milenců a nešťastných manželů odhaluje svědectví Vilmy Warausové, důvěrné přítelkyně paní Jarmily: "Když Grýša byl opět bez zaměstnání a neměli peníze, rodiče najali byt ve Vršovicích, v domě, kde bydlí teta, a nábytek tam odvezli. Ji vzali domů. Působili na ni rozumovými důvody a tvrdým nátlakem, aby s Haškem přerušila všechny styky, aby se ho úplně vzdala, a vynutili z ní slib, že je tentokrát určitě poslechne. Podvolila se na čas, ale potom se zase potkali a sešli a začali spolu chodit jako za svobodna, tajně se scházeli. A teď čekají děcko.- Když se to rodiče dozvěděli a první rozčilení minulo, uznali, že už není čemu bránit, a dovolili, aby se nastěhovali do vršovického bytu."
Aby dokázal, že to s polepšením myslí vážně, učiní další pokus získat zaměstnání. V listopadu 1911 se stává výpomocným redaktorem denních zpráv v Českém slově. (3. ledna 1912 je oficiálně vyznačen v seznamu redaktorů.) I tentokrát chápe své postavení sebeironicky. Ve fejetonu Jeden den v redakci Českého slova si pochvaluje: "Nejvhodnější místo v každé redakci politického časopisu, odkud může člověk sledovat jako z úkrytu všechny politické tahy a triky, jest místo lokálního zpravodaje. Ty děláš jako lokální zpravodaj do vražd a zlámaných noh a jiného pěkného neštěstí, ale přitom můžeš pěkně pozorovat, co se kolem tebe děje."
Povolání lokálního reportéra, jež ho nutilo být neustále ve styku s každodenním ruchem velkoměsta, bylo neslučitelné s řádným rodinným životem. Největším zdrojem všech informací jsou - vedle policejního ředitelství a soudní síně - pražské hospody. E. E. Kisch vylíčil činnost tzv. novinářské burzy v restauraci U Choděrů a U Brejšků, kde si zpravodajové různých listů vyměňovali informace od soudu a lokálky. Mezi nimi hrál prim Hašek, jehož zde vrchní číšník uctivě nazývá "panem redaktorem"; čile vyměňuje a prodává své zprávy a lokálky, dvě piva za kus. Jejich cenu v novinářských kruzích snižovalo všeobecně panující mínění, že Hašek si některé zprávy sám vymýšlí.
Zůstává přes noc v redakční místnosti ve Zlaté huse, hraje karty dole v restauraci, navštěvuje plesy a zábavy, aby poznal známé osobnosti, pídí se po aktualitách a zvláštnostech. Alkohol, který mu pomáhal dostat se do stavu euforie a který potřeboval k překonání únavy z novinářské dřiny, stává se jeho nepřítelem.
Také loňský pokus založit "kynologický ústavů má neblahé důsledky.
V prní instanci byl odsouzen, šlo zřejmě o "padělání" rodokmenů, nebo dokonce drobné krádeže zvířat, jež provozoval v Košířích jeho sluha Čížek. (Teprve 9. března 1912 dostává vyrozumění od svého advokáta Judr. Papouška, že c.k. zemský co trestní soud v Praze odsuzující rozsudek zrušil a vynesl rozsudek osvobozující.) Trpí pocitem doživotního smolaře. Na co sáhl, všechno přišlo vniveč.
Krize manželství se prohlubuje. V té době propuká Haškova deprese, jejíž kořeny nejsme schopni pochopit. Jaké jsou příčiny jeho ostychu před tchánem a tchyní? Faktem je, že se v době jejího těhotenství Hašek Jarmile vzdaluje. Útěchu hledá v alkoholu. Z této pochází i zpráva, otištěná v časopise Čech 18.1.1912: " Úraz novináře. Včera před šestou hodinou večerní klesl náhle na Karlově náměstí redaktor Českého slova pan Jaroslav Hašek k zemi a tak vážně se zranil na hlavě, že zůstal ležet v bezvědomí. Nebožák byl dopraven do blízkého domu a přiveden k vědomí. Byl dopraven do redakce." A Večerník k tomu dodává:"Pádem utrpěl zranění".
Ve vršovickém bytě zatím trpí nešťastná, opuštěná žena, stín bývalé sebevědomé Jarmily, píše do redakce vzkazy plné výčitek a zklamání. Jeden z těchto listů je psán ihned po smrti Haškovy matky: "Nezameškej pohřeb, bylo by to hanebné a neodpustitelné.- A večer přijď ke mně, nebo si budu myslet, že mě chceš také docela opustit. Víš, že Tě mám jediná na světě ráda a nikoho jiného jenom Tebe. A je mi Tě líto. A poplač si, můžeš-li doma. Vím, žes ji měl rád, ale je to ta Tvoje hrozná nedbalost ve všem. Tam neplač. Mysleli by, že hraješ komedii. A přijď ke mně." Dopis má datum 24.1.1914 a byl odeslán - z Vinohradské nemocnice! Klinický zápis se nedochoval, i když by jistě mnoho napověděl. Je snad ztráta matky a Jarmilina nemoc dalším důvodem, živícím červa, kterého se Hašek pokoušel utopit v alkoholu?
Je zajímavé, že ani nehlubší duševní propast nemá vliv na snížení kvality tvorby, spíše naopak. Jakoby se v niterném skeptikovi a pesimistovi na dně duše probouzely životodárné látky, které křísí fantazii a dávají jeho umění zvláštní půvab a ráz.
V Českém slově bravurně hýří fantazií v lokálních zprávách a drobných informacích. Vyzdvihuje fakta z banality a vytváří na jejich základě miniaturní "básně v próze" (jak je nazval Bohumil Hrabal), což dociluje jen nepatrnými posuny a stylovými finesami. Navozuje lokalitám senzační příchuť, aby vzbudil zájem čtenářů. (Jeho článek O strašidlech v Košířích vyvolal dokonce interpelaci v parlamentě.) Komičnosti je dosaženo komickým zvratem, obrácením smyslu v nesmysl a naopak, či znevážením údaje ironickým paradoxem. Zpravodaj Českého slova napsal například tuto lokálku, která působí jako výsměch: "Oběť antimilitarismu. Chodník na Palackého třídě ve Vršovicích jest velice antimilitaristický. Sklouzl na něm včera poručík pěšího pluku č. 73 František Kohla a vymkl si nohu. S chodníkem zavedeno přísné vyšetřování."
Mnohé dobové materiály byly pak rozvedeny v Haškových humoreskách, nebo se v geniální Haškově paměti uchovaly a slouží jako faktografický arzenál v líčení Osudů dobrého vojáka Švejka. Takovou historku připomíná noticka O nešťastném svědkovi."Někdo má jako svědek neštěstí, že když chce dokazovat něčí nevinu, uvázne tam, zaplete se ve svých výpovědích tak, že se počne třást a nakonec vyjde najevo, že on má v tom také prsty. Podobný případ stal se včera v noci na hradčanské policejní strážnici. Předcházela mu rvačka, pěkná, zcela krásná rvačka na půdě historické, na Hradčanech, v ovzduší starých prejzů a podloubí, na Pohořelci v čís.139. Tam jest hostinec, stojící již dávno a dávno a od pradávna jsou tam bitky ne sice na denním pořádku, nýbrž jen od případu k případu, když totiž mezi hosty objeví se většina toužící po tom, aby mohli se v historickém ovzduší zápasů a bojů uplatnit. Zde Švédové průlomem v hradbách vpadli do Prahy, zde utkali se Francouzi, tu zápasilo vojsko krále Fridricha pruského i Pasovští zde kdysi byli biti, zbili tu hordy cizích žoldnéřů i domácích a včera se tam pral Josef Kapalín, 3lletý nádeník z Břevnova. Rval se tam úporně pro starou slávu hatamanskou a rozbil hostinskému Aloisu Tichému hlavu sklenicí a bil do toho s plnou energií, pokud nepřišla policejní stráž a nezatkla ho a neodváděla s sebou. Kdo mně dokáže mou nevinu? zvolal Kapalín do příšerného ticha Hradčan. - Já, Pepíčku, ozvalo se z hloučku rozprášených a ku stráži přistoupil 32letý dělník z Břevnova Kycl. Vy nikam nepůjdete! protestovala stráž. Já přísahám bohu všemohoucímu, zvolal Kycl, že půjdu svědčit, že je můj přítel nevinný jako lilie. A nyní počíná vlastní neštěstí nebohého svědka. Tím okamžikem, kdy se stal z obyčejného občana svědek, šťastná hvězda se odvrátila od Kycla.
Při příchodu stráže sudičky šťastně vyvedly ho rychle ven na ulici, ale nyní vrací se Kycl do spárů spravedlnosti, do jámy lví na hradčanské policejní strážnici. A již jest s Kapalínem v malém prostoru před stolem s úředními akty a mluví hrubě, ale přesvědčivě. Dopouští se několikanásobné urážky stráží a hlásá slavně, že je nevinen jeho druh Kapalín, že on sám, Kycl, by měl být zavřen místo něho, ale že ho nechytili, ani když on, Kycl, měl v ruce nůž. A také bych s ním někomu pověděl, kdyby říkal, že Kapalín je vinnej, on je anděl nevinnej, ale já jsem potvora, vašnostové. Kapalín se nepere. A dopadlo to tak, jak se jinak nedalo čekat. Smutně, tragicky, zle, krutě, hrozně a bědně. Vřelé přátelství mezi oběma druhy nedošlo odměny. Oba dle osvědčeného hesla- Vinnej, nevinnej, berte po řadě-, které provolávali při rvačce, zůstali ve vazbě. Slzou kropím tyto řádky, neboť vím, že žádná z hradčanských ulic nebude přesto nazvána ulicí Kyclovou."
Závěrečné rčení se objevuje ve Švejkovi v podání sapéra Vodičky.
Ale ani bohémské výtržnosti a incidenty, jež jsou důsledkem pijáckých bakchanálií, nebyly příčinou vyhazovu z redakce Českého slova. Způsobilo to nekompromisní, odvážné stanovisko v sociálním boji pražských zaměstnanců tramvají. Ant.Bouček vypráví: "Bylo to někdy v roce 1912. V Praze bylo před stávkou zřízenců elektrických drah. Jako redaktor Českého slova chodil Hašek na schůze zřízenců a záhy se s nimi skamarádil. Přišel také na schůzi v Riegrových sadech na Vinohradech, kde se mluvilo prudce proti správní radě a všeobecná nálada byla pro stávku. Málo chybělo a Hašek byl by k ní dopomohl. Když zástupci organizace radili k ústupnosti, zdvihne se pojednou Hašek a přihlásí se o slovo. Dlouho nemluvil, ale schůze skončila skandálem. Prohlásil prostě: Nevěřte jim, zradili stávku, protože jsou podplaceni správní radou! Já jsem spisovatel Jaroslav Hašek, redaktor Českého slova, a prohlašuji, že se stávkovat bude! - Byl z toho chaos a - Hašek druhý den přestal být redaktorem Českého slova. Zaplatili mu raději na čtvrt roku předem, jen aby už šel..."
Tato historka se doslova a do písmene kryje se skutečností. Druhý den po vystoupení na noční stávkové schůzi čekaly v redakci kyselé tváře na rychlo sehnané "poroty". Ta mu oznámila, že list na jeho služby dále nereflektuje. Porušil totiž nehorázným způsobem stranickou disciplinu.(Hašek se "pomstil" satirou Jak jsem vystoupil ze strany národně sociální.) Ale co naplat, od 7. února 1912 je "na hodinu" propuštěn a ocitl se opět dlažbě. Navázal sice kontakt i se sociálně demokratickým tiskem, ale ani tam nezískal důvěru. Humoristovi a "kandidátovi strany mírného pokroku" už nikdo neuvěří.
Jako jediná útěcha mu zůstala ona "zrádná chiméra", příčina jeho "prokletí", které obětoval vše, co měl: talent, kariéru, rodinné štěstí.
V té době podepisuje smlouvu s Hejdou a Tučkem na knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky, na svou první knihu, a současně uzavírá smlouvu na soubor Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest a domova.Má štěstí, že se ilustrace ujal tehdy populární kreslíř Karel Stroff. Souběžně vycházejí Haškovy starší humoresky pod názvem Trampoty pana Tenkráta ve Vilímkově humoristické knihovně.
Jenže nahodilé soubory starších povídek a humoresek nejsou s to ho mohlo uspokojit. Věnuje se proto dokončení svého "velkého" aktuálního spisu, se vznosným názvem Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, který začal psát ještě za účasti své ženy Jarmily. (20.4.1912 sděluje Karlu Pelantovi, že Dějiny jsou již napsány.
Ale ani určitý literární ohlas, byť slabý a zdušený, mu nestačí. Po odchodu z domova se vrací na prkna kabertu. Vystupuje v divadle Deklarace (jako režisér i "herec") a stává se členem herecké asociace. Politickými a národohospodářskými "přednáškami" baví společnost ve Waltnerově Montmartru i v Sochůrkově Kopmance.(Nájemcem se zde byl vynikající hostinský Flašner, bývalý číšník z podzemí Louvru.)
Rozpadu manželství už nešlo zabránil. Vliv rodiny Jarmiliny je příliš silný a zdá se, že rodiče mají kategorické argumenty, jimž nelze odporovaat. Sliby, že zajistí Jarmilu a dítě, nesplnil. Krátce po narození syna v dubnu 1912 Jaroslav Jarmilu definitivně opouští. Když prý do vršovického bytu přišli na rodiče Mayerovi, uvítal je prý Hašek radostně, leč trochu rozpačitě. Nabídl se, že dojde pro pivo, ale dlouho nepřicházel. Neobjevil se doma ani večer, ani druhého dne. Rodiče si proto odvezli Jarmilku v šestinedělí i s dítětem z vršovického bytu domů na Vinohrady, později do rodinné vily v Dejvicích.
Příčina rozchodu je tedy "vysvětlena" opět anekdotou, která se vyprávěla mezi vinohradskými herci v kavárně Hlavovce. Tchán prý mu dal zeti určitou částku, aby šel koupit dětský kočárek. Hašek však skoro všechny peníze prohrál v kartách. Náhle se štěstí obrátilo a vyhrál tolik, že mohl koupit kočárky tři. Podle jiné verze šťastný Hašek chodil po hospodách, ukazoval novorozeně a prohlašoval: "Narodil se mi syn. Je celý červeňoučký, na zádech má chloupky. Otec naprosto zdráv." Pak prý nemluvně v hospodě zapomněl.
Věcně a střízlivě líčí rozpad Haškova manželství Wilma Warausová: "Po odchodu z Českého slova se Hašek octl bez zaměstnání. Cítil, že zvlášť po narození malého Ríši by rodinu neuživil. Stejně tak věděl, že jestliže odejde, ujme se ženy a děcka rodina Mayerova. Tak se skutečně stalo." Povídka Psychiatrická záhada odhaluje tragické stíny Haškovy lehkomyslnosti. Jeho touha po úniku je fatální a neúprosná, řídí se záchvěvem náhody. V jediném okamžiku prohrává vše, čeho s nadlidským úsilím dosáhl. Způsob, jímž prosazuje náklonnost k bohémskému životu, je nesmírně konsekventní. Na "normální" lidi působí až otřesně a nepochopitelně, bývá vykládán jako duševní abnormalita. V rodinném životě se tento způsob jeví jako drsná, brutální síla, která rozvrací vše, s čím přišel do styku.
Jarmila však na lásku ke Grýšovi vzpomínala vždy s tesknou nostalgií, tím spíše, že se už v životě s ničím tak silným a velkým nesetkala. Když vychladla trpkost vzpomínky, uvědomila si i jinou stránku Haškovy povahy, která mu bránila přizpůsobit se pravidlům tzv. slušné společnosti. V článku Profil mrtvého druha píše: "Hašek byl génius a jeho díla se rodila z okamžitých nápadů. Jeho práce byla abnormální, originální a živá. Šel vlastní kamenitou cestou a prošlapával ji, nedbaje pokřiku, že touto cestou choditi se zapovídá. Je-li duch jednou úchylným, je úchylným vůbec. To příroda neomezuje se jen na chvíle, v kterých dá člověku do ruky pero. Úchylnost trvá, i když je odloží, a proto je i život člověka s úchylnou duší úměrný jeho tvorbě. Na takového člověka musíme hledět jiným zorným úhlem, než jakým se díváme na člověka průměrného. Mimo literární tvorbu je abnormalita Haškovy duše v tom, že neměl vědomí zodpovědnosti. Byl to nedostatek, kterým platil svou originalitu. Měl vřelé srdce, čistou duši, a tak leccos pošlapal, protože nevěděl."

Pitomec u kumpanie

Pro citovou krizi, která Haška poznamenala cejchem nešťastného člověka, nelze zapomínat na jeho tvorbu. Právě v letech 1911-1912 dochází k pracovnímu vypětí, jež překonává všechna další období. Mezi více než stovkou povídek a humoresek by se neměl ztratit malý lístek s nadpisem Pitomec u kumpanie, jenž byl v povznesené náladě zaznamenán, zahozen, později naštěstí pečlivě uhlazen a uschován. Na tomto lístku se objevuje první náčrt Švejka.
Zrod tohoto nápadu zachytila Jarmila Hašková: "Jednoho květnového večera se vrátil Hašek domů značně zmožen, ale měl ještě tolik síly a vůle, aby si několika slovy načrtl tvůrčí nápad, který ho stále pronásledoval. Sotva se ráno vzbudil, hned se sháněl po malém kousku papíru, na němž, jak tvrdil, měl zaznamenán geniální nápad, který však ke své hrůze do rána zapomněl. Mezitím jsem papírek hodila do smetí. Hašek se jal onen záznam hledat a byl nesmírně rád, když pomačkaný papír našel. Opatrně jej zvedl, přečetl si obsah a opět jej zmačkal a zahodil. Papírek jsem znovu zvedla a uschovala. Na osmerce je zřetelně napsán a pod škrtnut nadpis povídky: Pitomec u kumpanie. Pod tím je věta, kterou lze přečíst: Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín. Potom následuje několik nečitelných slov."
Zachytit vznik nahodilého nápadu je věc ošidná a komplikovaná. Vždyť i ty nejoriginálnější nápady byly obvykle převzaty odjinud, ne-li z lidové tradice. Cervantesův Don Quijote, humorné zápletky Boccacciova Dekameronu i Goethův Faust měly dávné a dávné předchůdce. Po předloze Pitomce u kumpanie jako by se slehla zem. V dřívější Haškově tvorbě se sice mihnou jednotlivé prvky a motivy, jež jakoby k této postavě směřovaly, (modré, bezelstné oči), objeví se i postava chytrého cikána a lidového filuty, ale to jsou pouhé náznaky. Z nich se vyloupl Švejk jakoby zázrakem. V tehdejší antimilitaristické literatuře se ovšem vyskytují podobné náměty a objevují se i postavy s groteskními rysy.
Při listování starými novinami by se snad podařilo ověřit genealogii tohoto nápadu. V Dělnické besídce Práva lidu z 16. 4. 1905 nalézáme například humoresku Vojenská čest, kterou do Simplicissima, mnichovského satirického časopisu, napsal jakýsi Korfiz Holm. Vystupuje zde vojín, který se navenek tváří budižkničemu: tím paroduje zásady vojenského drilu. Také Ivan Olbracht, tehdy vídeňský novinář, napsal satiru Historie Emanuela Umáčeného s groteskním námětem. Zřejmě šlo o téma, které v té době, jak se říká, plulo ve vzduchu.
Zrodil se tento nápad z Haškovy osobní zkušenosti? Do dnešního dne se nepodařilo dokázat, že Hašek už před válkou vykonával vojenskou službu."Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali," píše Jarmila. Menger se domnívá, že byl Hašek na vojně v Tridentu, ale jen několik neděl, než byl superarbitrován pro "blbost". Josef Mach, který zde sloužil, však tuto zprávu vyvrací. (V Osudech se objevuje jakýsi plukovník Habermaier, který sloužil v Tridentu před 12 lety - tedy v roce 1903, v době Haškova "bavolského výletu"!)
Nově nalezený vojenský list je dokladem, že k c. k. domobraně Hašek narukoval až v únoru roku 1915. Vojenskou terminologii a hantýrku mohl znát i z doslechu, patrně od přítele Josefa Macha. Proč se mu představa "pitomce u kumpanie" vynořila právě v roce 1911?
Každému myslícímu člověku muselo být v té době jasné, že se schyluje k válce. Militarismus patřil k neostřejším projevům velmocenské rozpínavosti. Ukázalo se to v rusko- japonské válce a v okupaci Bosny a Hercegoviny Rakouskem. V duchu hesla Rozděl a panuj vysílá armádní velení do vojenských akcí proti Jihoslovanům převážně slovanské pluky. Mladí čeští chlapci však nemíní obětovat život za zájmy tzv. "širší vlasti". Ústupná česká politika pobuřuje zejména revoluční intelektuály. Hašek zaútočil ostře proti vídeňské vládní politice. V satirických alegoriích parafrázuje misionářské cestopisy po Mongolsku a Číně, přičemž osud Mongolska, porobeného čínskými císaři a generály, je průhlednou narážkou na rakouské poměry. Komentuje výsměšně anexi Bosny a Hercegoviny, v Karikaturách otiskuje satiru na pověstný záhřebský proces, inscenovaný rakouskou vládou v roce 1909. (Pomocí padělaných dokumentů a falešných svědků, jimiž byli nastrčení policejní agenti, byla chorvatská a srbská menšina obviněna z velezrádných kontaktů se srbským královstvím. Proces odhalil Masaryk jako velmocenskou provokaci.)
Zájem o Balkán byl u Haška zesílen osobními kontakty s chorvatskými a srbskými studenty. Scházeli se ponejvíce v Ruské kavárně v Legerově ulici, ale i v jiných podnicích. Haškovy známosti měly spilkleneckou příchuť, neboť mnozí z účastníků těchto večírků byli za války zatčeni jako velezrádci. (Pro výtržnost v Bendově kavárně byl Hašek předveden na policejní komisařství spolu s jakýmsi Rudolfem Giuniem. V jeho společnosti byli i další chorvatští a srbští studenti: Peter Srbič, právník Mirko Korolija, Theodor Novakovič, právník Marko Vrbanič a Zvonimír Barviani. O osobu Rudolfa Giunia projevilo zájem presidium místodržítelství; tento redaktor chorvatských novin stál a za války spolu s Klofáčem před soudem pro obvinění z velezrady.)
O těchto stycích neměla bujará bohémská společnost ani tušení. Teprve policejní archív odhalil pozadí Haškovy účasti v antimilitaristickém hnutí. Vzhledem k stagnaci trpné české politiky se hnutí mladých stalo nejradikálnějším protestem proti rakouské nadvládě. Je to pochopitelné. Vojenský dril a rakouská armáda byly symbolem útisku, národního i sociálního. Služební řečí byla němčina, prostí slovanští chlapci nerozuměli a byli hrubě šikanováni. Vojenská situace vzbuzovala i generační napětí. Mládež se distancuje od svých partajních vůdců.
Konflikt mladých antimilitaristů s velmocenskou politikou vyvrcholil v monstrózních "velezrádných" procesech. První postihl skupinu národně sociální mládeže kolem časopisu Mladé proudy, v jejímž čele stojí redaktoři Emil Špatný a Alois Hatina, Haškovi osobní přátelé. Proces byl zahájen 30. června 1909 a bylo v něm odsouzeno 44 obžalovaných; redaktoři Mladých proudů dostali po dvou letech žaláře. Druhým procesem byli postiženi mladí anarchisté, třetím ohniskem odporu byla mládež sociálně demokratická. V souvislosti s druhým procesem proti mladým anarchistům byl Hašek sledován. Proces byl inscenován ve dnech 30. až 31. května 1911. Jeho hrdinou byl Vlastimil Borek, převezený v poutech do Prahy z námořního přístavu Pulje, kde sloužil. O Haškovi se zmiňuje hlášení, které z pražského policejního ředitelství jde přímo na presidium místodržitelství: "V roce 1910 byl předveden na policejní ředitelství, poněvadž se dotazoval v Albrechtských kasárnách po známém anarchistovi Borkovi, který udánlivě byl dodán jako jednoroční dobrovolník z Pulje ke garnizónnímu soudu. Dne 11.12. 1911 byla u něho provedena domovní prohlídka s negativním výsledkem."
Průběh této domovní prohlídky vylíčila Jarmila Hašková: "Jednou v roce 1911, v době antimilitaristického procesu, vrátil se Míťa domů až k ránu. "Nikdo mne nehledal, miláčku?" "Ne, nikdo." "Poslyš, vozili mne po kasárnách a konfrontovali s vojáky. Zítra asi dostaneme domovní prohlídku."
"Prokristapána!" "Blázínku, taková domovní prohlídka, to je legrace. Uvidíš." Rozednívalo se, když jsme usnuli. Probudilo nás silné zvonění..."
Časně zrána vytáhli policejní úředníci mladé manžele z postele, ale zrozpačitěli, když viděli Haškův ironický klid. Posměšně jim radil, kde mají hledat. Prohledali knihovnu, dívali se pod koberec, šťourali i v kamnech a nakonec, když nemohli nic najít, zabavili Jarmilinu dívčí korespondenci. Protože jako dívka byla dobrým archivářem a uschovávala každičký útržek popsaného papíru, měla policie s jejími milostnými dopisy velkou práci, neboť se vše překládalo do němčiny a posílalo do Vídně. (Ve fejetonu Kolik kdo má kolem krku, otištěném za války v Čechoslovanu l9l6, zmiňuje se Hašek o další prohlídce, která byla vykonána brzy po vyhlášení světové války. Tu vedli známí pražští komisaři Klíma a Slavíček.) V té době otiskl Hašek v časopise Svět několik pozoruhodných "vážných" úvah, v nichý napadal zejména světoznámé vojevůdce a dobyvatele. V myšlenkovém náryse se zde objevuje protiklad mezi utrpením obyčejných lidí a "slávou" Napoleona, kterého jende tyrolský sedlák, jemuž padl syn u Lipska, oslovil:"Velký řezníku!"
Tyto okolnosti přispěly k oživení zapadlého opileckého nápadu "pitomce u kumpanie", který Hašek ztvárnil a rozvinul v groteskně satirickém seriálu o dobrém vojáku Švejkovi. Není náhodou, že Švejk získal hned od počátku nesmírnou popularitu. (Lidé si často kladou otázku, odkud vzal Hašek jméno Švejk. Je tu několik možností. Menger tvrdí, že šlo o poslance agrární strany za Kutnou Horu Josefa Švejka. Existuje i jiná možnost. Z dětství se Hašek znal s jakýmsi Josefem Švejkem, jenž bydlel v témže domě jako Haškovi na rohu Sokolské a ulice Na bojišti. Jeho otec byl domovníkem v domě č.16, kde se nacházel hostinec U kalicha. Hašek tento pochybný podnik navštívil několikrát a někdy v roce 1911 zde se zájmem naslouchal vyprávění veteránů, pamětníků bosensko-hercegovinského tažení. Při této příležitosti za něj "otec Švejk" zaplatil útratu a pozval k nim do bytu. Zde se znovu setkal s Josefem. Jejich osudy ve válce byly podobné, oba upadli do zajetí a octli se v legiích, ovšem každý u jiné části. Jméno samo o sobě ještě nic neříká, hlavní roli hrála fantazie a způsob ztvárnění.) Ani původní nápad nebyl rozhodující, vždyť takových nápadů měl Hašek plno a nechal je prostě zapadnout. Ve Švejkovi však hned od počátku tušil něco velkého. (Tato postava se objevuje i v zábavách Haškovy bohémské družiny, nejvíce ve hře Pevnost, ale i jiné.)
Po třech povídkách tohoto seriálu, jen byl otiskován v Karikaturách (Švejk stojí proti Itálii, Švejk opatřuje mešní víno a Superarbitrační řízení s dobrým vojákem Švejkem), přenesl autor Švejka, patrně z finančních důvodů, do konkurenčního listu Dobrá kopa. Lada jeho přátelé se proto pokusili Švejka "zabít". Pod záměrně zkomoleným jménem Jaroslav Ašek otiskli dokončení pod názvem Vojáka Švejka sláva i smrt. Jejich úmysl překazila cenzura, která stať zabavila. Nebo byl i tento zákaz pouhou mystifikací? Pokračování v Dobré kopě uvedl autor krátkým úvodem: "Kdo doposud neví ničeho o dobrém vojáku Švejkovi, tomu snad dostačí tato charakteristika poctivého vojáka. Dobrý voják Švejk slouží až do roztrhání těla, jak se na vojně říká. Přitom však vyvádí v horlivosti, jak chce sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu, takové skopičiny, že ho chtěli již poslat domů. Vzpíral se ze vší síly tomu, aby byl superarbitrován, a když již superarbitrační řízení mělo s ním být skončeno a superarbitrační komise se usnesla, aby byl poslán domů, tu noc utekl z nemocnice a dezentýroval, jen aby mohl ještě dál sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu. Vrátil se za čtrnáct dní do kasáren a tam řekl: Poslušně hlásím, že jsem utekl, abych mohl dál sloužit na vojně. Řekl to se svým obvyklým úsměvem na své dobrácké kulaté tváři a také jako obyčejně laskavě přitom hleděl na vojenské pány. Zavřeli ho na půl roku, a poněvadž nechtěl z vojny a nemohli s ním nic pro jeho služební horlivost pořídit, přeložili ho od jeho 104. pluku do arzenálu."
Už z těchto slov je zřejmé, že hlavním rysem Švejka je ironie. Kdo má zravým rozum nemůže brát jeho "poctivost" a "vlasteneckou" horlivost sloužit v rakouské armádě vážně. Tato ironie je však zakryta groteskní maskou.
Seriál Švejkových příhod je parodií na různé druhy vojsk rakouské armády. Švejkova formule, že chce "sloužit císaři pánu do roztrhání těla na zemi, na moři i ve vzduchu" je perzifláží rakouské vojenské přísahy, zvazující sloužit "na zemi, na moři i ve vzduchu". Od běžné antimilitaristické tématiky se však Haškova satira liší zvláštním, groteskně mystifikujícím vyzněním postavy Švejka. V pracích Machových, Šrámkových a Mahenových se odpor k militarismu projevuje formou lyrického,"senzualistického" protestu. Hrdinové trpí útlakem a a pocitují újmu nad tím, že jsou omezováni ve svém individálním cítění svobody. Švejk naproti tomu absurditu poměrů nevnímá, necítí, chová se, jako by mu nevadila. Jako "hodný vojín" se do služby v armádě přímo žene. Přitom je jeho "vlastenectví" nutno chápat ironicky, neboť jde o prostoduchého idiota, superarbitrovaného pro blbost.
Ironické a groteskní charakteristice Švekka odpovídá i jeho chování. Tím, že až příliš horlivě vykonává příkazy a rozkazy, dovádí je ad absurdnum a odhaluje tím vlastně bezduchost a nesmyslnost subordinace. Jakmile se Švejk objevuje na scéně, je vážnost armády ve psí. Provádí totiž takové skopičiny, že přehnanou snahou působí eráru škodu a uvádí celý vojenský systém ve zmatek. Ve Švejkovi je ukryt princip komické záměny: groteskní blbost je zrcadlem blbosti mocenského systému, a to zrcadlem jasným a výrazným. ( V prvotním načrtu Švejk je zdůrazněn princip ironického přehodnocení: nedospívá se k dokonalosti mystifikující masky Švejka poválečného, v němž "blbost" skutečná nerozeznatelně splývá s blbostí předstíranou.) Idiotský úsměv a snaha být "řádným" vojínem činí Švejka nezranitelným. Švejk jde k odvodu "se srdcem veselým" a proti násilí se brání dobráckým, odzbrojujícím pohledem modrých očí. Nikdo však neví, co si o tom má myslet. Švejk paroduje vojenský dril humorným způsobem. Je naprosto nezávislý na tom, co se děje kolem. Ironická "blbost" Švejkova zesměšňuje systém, zakožený na bezduchém vykonávání "vyšších" příkazů. Gesto "usmívajícího se idiota" výrazem absurdity a krize současné civilizace.
V tom je jedinečnost a geniální jednoduchost Haškova nápadu. Armádě nehrozí jen nepřítel, má možnost rozložit se i zevnitř. Hlavním nebezpečím každé armády jsou její vlastní vojáci. Hrdina Hoře z rozumu, nositel romantické vzpoury devatenáctého století, patří do etapy válek a revolucí lokálně omezených. Ve věku globálnáích systémů, v nichž není možnost úniku, získává svou roli groteskní klaun, zakrývající svůj vnitřní odpor šaškovskou maskou. Moderní klaun není "hrdinou" a nestává se vzorem. Jeho groteskní grimasa je napovrch cynická, neforemná, necitelná k lidskému neštěstí. Nemá ani koncepci budoucnosti, nechce svět zlepšit ani napravit. Dovede však bořit.
Maska idiota však není pouze únikem, rysem obraným, ale i prvkem intelektuální aktivitou. Nesnáží se s obecně panující iluzí, je projevem drsné pravdivosti žití. Mocnou zbraní bezbranných a bezmocných. Mluvou umlčených. Blázen a idiot, který se zbavuje své "normální" zátěže, vyjadřuje převahu elementárních hodnot v absurdní situaci. Vystupuje na scénu tehdy, kdy není místo pro diskuzi a polemiku.Když nerozhodují argumenty. Když se vlády zmocňuje chaos, kdys vládne zlo a hrozí liodstvu zánik. V té chvíli je "černý" humor nejen výrazenm ironie a skepse, ale zároveň i nezdolné, osvěžující vitality. A ta je v tomto okamžiku sebezáchovná.
Groteskně ironický základ "pitomce u kumpanie" byl ve Švejkovi zvýrazněn. Zbývalo naplnit jej obsedantní verbální aktivitou, vyrovnávající groteskní sarkasmua s obveselující linií historek a vyprávění. A tu objevil Hašek až v hravé improvizaci Strany mírného pokroku v mezích zákona. Rozhraní mezi obludnou groteskou a epikou, mezi satirou a humorem, je v předválečném Švejkovi ještě patrné. Sloučit je v celistvý, monumentální proud vyprávění podařilo se až v promluvách poválečného Švejka. Vytořil typ "moudrého blázna", jenž odhalí hrůzu a děs dvacátého století.

 Strana mírného pokroku jde do voleb

Nedlouho potom, co vznikl náčrt Švejka, dochází k vrcholnému rozkvětu Haškovy parodie a mystifikace ve Straně mírného pokroku v mezích zákona. Bezprostředním podnětem k totmu "politickému" vystoupení bohémy byla zdánlivě nepatrná událost: doplňovací volby do říšské rady v 10. vinohradském okrese, jež byly stanoveny na půli června. Dějištěm se stal nevelký podnik pana Zvěřiny v Korunní ulici na Vinohradech.
Nápad prý pochází od Haškova druha a úředníka pražské Techniky Eduarda Drobílka. Zvěřinova hospoda byla pro něj do jisté míry podnikem rodinným. Drobílek totiž zamiloval do dcery hostinského Boženky. Majitel měl více dcer a proto se tu žertovně říkalo U šesti stehen. Navíc čepoval pan Zvěřina řízné pivo a měl smysl pro zábavu mladých hostů. Sídlil nejprve v zahradě za Národním domem na Vinohradech, později se usídlil na místě starobylého Kravína. (Na tomto místě byl statek už ve XII. století, později výletní restaurace a taneční sál.)
Před volebním obdobím čekala pana Zvěřinu tvrdá konkurence. Všechna protější nároží byla obsazena již zavedenými podniky, v každém byla volební kancelář nějaké strany. Konaly se zde schůze, střídali agitátoři a kortešové, vařil se "volební" guláš, vše k rozvoji politického ruchu a k prospěchu hostinských živností. V této chvíli připadl někdo na myšlenku založit novou stranu, která by pomohla zvýšit zájem o dosud "nepolitický" hostinec pana Zvěřiny.
Podle Františka Langra byl iniciátorem této parodie Eduard Drobílek,jako organizátor a vtipný komentátor. Není divu, že se kolem něho a Haška soustředila skupina bohémských štamgastů: Ing. Kún, psychiatr dr. Foerster, překladatel Gottwald, básníci Josef Mach a Luis Křikava, dramatik František Langer a jiní. Na volební a politickou činnost, míněno ovšem ironicky, byl nejlépe připraven Jaroslav Hašek. Byl to vtipný novinář a glosátor politického zákulisí. V jeho tvorbě se už dříve objevují určité náznaky parodie na českou politiku. V pamfletu Schůze politického klubu strany státoprávní, který sepsali společně s anarchistou Václavem Křížkem, se objevuje formule "mírný pokrok v mezích zákona". Výraz "pivní politika", který charakterizuje nejen prostředí, ale i charakter tehdejší politiky, nalézáme ve verších věnovaných stolní společnosti Želva už z roku 1906:
"Vzdělanost, páni? Hlavní věcí pivo.
Rád chodím tam, kde hlučno je a živo...
Náš národ kostel, v kterém hoří svíce,
té svíčky jméno Velké Popovice...
Bud Želvě zdar! Nechť na Karla si zvyká,
já hodně piji - toť má politika."

Není divu, že to byl právě Jaroslav Hašek, kdo mohl stanovit program nové strany a rozvinout jej směrem. Byl také okamžitě vyvolen jako poslanecký kandidát a podařilo se mu přesvědčivě zdůvodnit název, skládající se ze slov "mírný", "pokrok", "mez" a "zákon", což sjednoceno v jediný celek, udávalo rámcový program strany. Zásluhou vynikající řečnické pohotovosti svého kandidáta získala neobvyklá hospodská zábava širší ohlas a popularitu. Při Haškových projevech se vystřídali příslušníci bohémy, kamarádi anarchisté, spisovatelé, malíři i náhodní zvědavce. (Po volbách se sem zapadli osvěžit Haškovou ironií i propadlí kandidáti Škatula a Viktor Dyk.) Strana mírného pokroku se stala i senzací Prahy; vedle všudypřítomného reportéra E. E. Kische a žurnalisty Arna Laurina zavítal prý do Kravína v doprovodu Maxe Broda i tehdy zcela neznámý mladík noblesního zevnějšku - Franz Kafka.
Strana měla tedy program, zvolila výkonný výbor, ale i hymnu, hbitě sepsanou Josefem Machem. Zpívala na počátku každé schůze a nápěv byl vzat podle známé anarchistické písně Milión paží v tmách se vzpjalo:
"Milión kandidátů vstalo,
by oklamán byl dobrý lid,
by voličstvo jim hlasy dalo,
prý ochotně je chtějí vzít.
Nechť prudký pokrok chtějí jiní,
násilím zvracet světa řád;
my pokrok mírný chceme nyní,
pan Hašek je náš kandidát! Atd.

Haškovy řečnické výkony charakterizuje Frant. Langer: "V neděli večer byl hostinec plný. Sešlo se množství našich známých, kumštýřů, novinářů, bohémů, ale také slušných občanů z přilehlých ulic, které zlákalo známé jméno Haškovo nebo jméno neznámé politické strany. Hašek se dostavil čistě umytý a střízlivý a hodinu před začátkem, jako celý ústřední výbor. Úderem osmé byla výborem zapěna slavnostní hymna Milión kandidátů vstalo a po ní dr. Grünberger zahájil schůzi podle všech formalit, které jediný z nás znal, a obřadně představil voličům osobu kandidátovu.
Potom spustil Hašek. Vylíčil se sám v nejpříznivějších barvách jako nejvhodnější kandidát na poslanecké křeslo a na poslanecké diety za okres Královské Vinohrady, vykládal svůj program se spoustou slibů a reforem, tupil jiné strany, podezříval protikandidáty, všechno jak se patří na řádného uchazeče o takovou důstojnost. Dr. Grünberger, který schůzi řídil, ji občas přerušoval na pět, deset minut, aby si řečník mohl jít ulehčit a číšník roznést nové pivo. S těmito pauzami a s odpověďmi na dotazy a na námitky Hašek mluvil dobře tři hodiny...
Plakáty vylepené v oknech před každou schůzí hlásaly, jak naše strana číselně vzrůstá po tisícovkách a o čem že bude Hašek večer mluvit. Ten se ovšem podle toho neřídil a mluvil, co ho napadlo. Někdy se dost obstojně držel nějakého tématu, jindy skákal z jednoho na druhé, někdy to bylo zbrusu nové, jindy opakoval, s čím měl už dříve úspěch nebo nač už narazil v nějaké své povídce.
Celkem jsme vyslechli řeči o různých světcích, o boji proti alkoholismu, o pravosti Královédvorského rukopisu, o užitečnosti misionářů a o jiných jevech současné společnosti. Pranýřoval státem podporované nebo trpěné zlořády, jako je dvacetihaléř domovníkům za otvírání domu v noci nebo jako je vstupné do veřejných záchodků a pokutování o své zdraví pečujících chudých občanů, kteří na toto vstupné nemají a použijí jiného místa, ještě veřejnějšího. Vymýšlel si velkolepé sliby, kterými lákal voliče nejrůznějších zaměstnání i protichůdných zájmů, a tajemnými narážkami pro příští večer sliboval různá odhalení o protikandidátech až do zločinů a do vražd babiček."
V projevech Hašek citoval zcela autentické fráze, obraty a klišé, jichž užívali táboroví řečníci, žurnalisté a volební kortešové. Těžil z toho, čemu se říká "komika nechtěného". Zvetšelý rétorický patos let sedmdesátých a osmdesátých, žargon úvodníků a provolání, hantýrku schůzí, obraty žurnalistických polemik octly se v zrcadle ironie a parodie. Dobová blbost se tu octla na pranýři.
(Aktuálním podnětem k celé akci byl volební kartel, utvořený u příležitosti doplňovacích voleb ve vinohradském okrese roku 1911. Ještě 3. dubna žehrá České slovo na "nemravné kompromisy", jichž se prý dopustila sociální demokracie při posledních volbách v roce 1907. Za několik týdnů se strana národně sociální spolčila se stranou svobodomyslnou (mladočeskou), aby oslabila vyhlídky sociálního demokrata Škatuly a radikálního státoprávníka Viktora Dyka.)
Haškova mystifikace zde ožívá v rovině politických a volebních sloganů. Řečník zapřísahá a slibuje, připisuje smyšlené výroky a citáty různým autoritám (například že "banány jsou pokrmem budoucnosti" prý řekl Palacký). Navrhuje, že se zasadí o zestátnění domovníků a o zesplavnění Vltavy; obávaje se případných provokací zakázal si, aby "koruna" byla zatahována do debaty. ( Jde o slovní hříčku: v rakouském parlamentě nebylo dovoleno dotýkat se dynastických záležitostí.) Vtipné narážky a detaily byly "ozvláštněny" a podtrženy patetickým přednesem.
Ani nejdokonalejší záznam však nezachytí zvláštní atmosféru těchto improvizací. Haškova řeč plyne v mohutných tirádách, aby namísto připravovaného velkolepého závěru skončila nějakou banalitou. Je plna zámlk a očekávání; často řečník nevěděl kudy kam, a chytal se výkřiku z obecenstva, aby ho využil k osobním útokům a insinuacím.
Apelativní rys a kontakt s publikem byla navozen bombastickými řečnickými otázkami, vložkami a epizodami; mluvčí se často dovolává přítomných svědků, povolává k utvrzení svých vývodů další aktéry, vytváří nečekané zápletky, o nichž se nikdy nevědělo, jak vlastně skončí.
O něco později dostal Hašek nabídku od nakladatele Ločáka, aby sepsal své projevy v rozsáhlém spise. Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona (název sám je parodií na "vědecké" socilogické metody Emanuela Chalupného) koncipuje Hašek jako směs barvité historie, karikaturních portrétů osobností veřejného života a vzpomínek na život bohémy. Vzniká tak mozaika humorných postřehů, z nichž některé dosahují daleko do budoucnosti. Sem vložil autor i záznamy z "apoštolské a misionářské cesty tří členů strany mírného pokroku do Uher. Celé dílo vzniká na podzim 1911 a na jaře 1912. Převážnou část spisu diktoval Hašek Jse ženě Jarmile. Dějiny strany mírného pokroku jsou vrcholem Haškovy parodie a automystifikace. Mistrně ovládá obě stránky parodie: napodobení, jež je tím dokonalejší, čím věrněji vystihuje skutečnost. Druhou stránkou parodie je nadsázka, zesměšnění. Mezi oběma póly bývá někdy sotva znatelný rozdíl. Dějiny strany mírného pokroku jsou vlastně karikujícím "autoportrétem" veřejného života své doby. Doba je podána jako chaos "dějinných" událostí a drobných pražských lokalit; karikatury politických a uměleckých činitelů jsou založeny na kontrastu mezi oficiálním působením na veřejnosti a mezi skrytou osobní intimitou; humoristickým základem je vyprávění ze života bohémy, obraz příbuzných i přátel a vlastní sebeironický portrét autora. Všechny tyto vrstvy propojuje nezávazná bohémská férie.
Hašek v tomto spise nešetřil nikoho. Jmenuje známé i osobnosti veřejného života. Hraje si na "dvorního" blázna, před nímž si nikdo není jistý: "Když jsem sháněl prameny k této obsáhlé historii nové strany, dozvěděli se tak mnozí, že budou v knize uvedeni, a tu počínali si velice různě. Některý z těchto mužů právě by si tam přál být, neboť domníval se tenkrát, že to bude jakási bibliografie, ve které budou velebeny zásluhy každého jednotlivce. Jiní opět uslyševše, že o nich bude řeč, volali výhružně: jen se opovaž! Přejděme nyní k třetí řadě lidí. Ti, když se dozvěděli, že o nich budu psát, klepali se v pravém slova smyslu strachy. To byli lidé, kteří vědí, čeho jsem schopen..."
Tento neohroženě "cynický", demaskující pamflet odkrývá zákulisí, nazývá věci jak jsou. Odhaluje změt floskulí a frází, jimiž je masa voličů obelhávána, a učí čtenáře nazírat na politický život se zdravou skepsí. (Obráží se v ní pochopitelně i Haškova anarchistická minulost. Státní a politické instituce nevyjadřují totiž ideály, nýbrž vazby. Představují normy, ktré lze hájit a držet pouze s dávkou osobní marnivosti a přetvářky.) Z hlediska této sarkastické ironie se česká politika jeví taková, jaká je, totiž uboze malá, partikulární, kompromisnická, směšná. Iluzí je však i "revoluční" perspektiva, pokud není provázena skutky.
Analýzu doby provádí Hašek odvážně a důsledně, s pomocí bohémské mystifikace. Metodou je parodie "doby" a běžných jazykových prostředků: patetické rétoriky a novinářské fráze. Přitom neztrácí smysl pro přiléhavý karikující detail, jak vidno z portrétu Karla Pelanta: "Neboť byly doby, kdy v jedné kavárně, kde se čepovalo i plzeňské, když všichni již odešli, sedával sám malý muž se skřipcem, pil plzeňské a zpíval do tichého, opuštěného sálu Marseillaisu! Byl to Karel Pelant, mystik, antialkoholik, ateista, duchoborec, muž xbojující proti prostituci a revolucionář, vůdce myslících duší, které hádají se po kavárnách, debatujíce u malých stolků za okny kavárny, aby bylo na ně viděti z ulice, oni hrdí, nadšení, proniknutí opojnou slávou sami nad sebou, bořící při černé kávě světy, vztyčující nové prapory. A co z toho všeho? Teď píšeš, příteli Pelante, do Moravského jihu anekdoty, pro které mého dědečka vyhodili od Primasů, poněvadž byly staré, sedíš v redakci plzeňského realistického listu, děláš špatné epigramy a někde u Škvrňan na stráni vzpomínáš na svůj plodný život, kdy o tobě psali do Sv. Vojtěcha, kdy bral jsi pánaboha starým penzistúm, svíčkovým babám, výměnkářům, kostelníkům, kdy byl jsi ve Volné myšlence a poškleboval se na veřejných schůzích ministrantům.
Ubohý Pelante! Osud tě zavál právě do Plzně i s tím tvým tajným hříchem být naoko abstinentem a milovat přitom plzeňské pivo!"
Parodické zeměšnění klade důraz na věcný, "vědecký" a "historický" charakter spisu. Chronologický postup "kroniky" zapojuje do hry množství dat, detailů a událostí, čímž historie nabývá podoby vířivého chaosu věcí a událostí bez významové heiarchie. Smysl dějin, "historická kontinuita" událostí, je zastoupena myšlenkou "mírného pokroku v mezích zákona". Ve spojení s každodenní banalitou jsou dějiny depatetizovány a nivelizovány, konfrontovány s každodenními detaily z životní praxe.
Princip této konfrontace osvětluje tento úryvek: "Na Vinohradech nešťastný kupec Horálek rozdává Bibli kralickou mezi své přátele a známé po hospodách a vypůjčuje si od nich peníze. Anglikánská církev kupuje v Praze duše po jedné libře. V Nuslích v Heroldových lázních křtí adventisté nahé staré baby, v Makedonii vypuká revoluce, makedonští povstalci vyhazují do povětří mosty u Bitolje a Soluně, z hradčanského paláce arcibiskupského padá kominík do dvora, vzbouřená válečná ruská loď Potěmkin bombarduje rumunské pobřeží, na Labi pro malou výši vody ukazují hladové kameny, agent provokatér Mašek vydává se v redakci Komuny za italského anarchistu Pietra Perriho, uprchnuvšího ze Sevastopole v Rusku... atd. atd."
Lehkost bohémské improvizace stává se zde principem stylistickým. V Dějinách strany mírného pokroku mění Hašek dosavadní způsob tvorby. V satirách a humoreskách je omezován rozměrem a tradicí humoresky, popřípadě zábavného podčárníku. Na tom závisí i vedení děje a poněkud stereotypní kombinace zápletky.
Nyní má naprostou volnost. Může vlastně poprvé rozvinout svůj talent v epické šíři, v satiricko - mystifikující podobě. Využil přitom novinové faktografie i hospodské historky, připodobnil se nezávaznému klábosení, žvástu. Epický princip, zdánlivě protikladný satirickému, nabývá zde nové podoby.
Takové podání umožňuje čerpat z kontrastních významových rovin: z repertoáru politických a novinových frází a z rezervoáru obecného vyjadřování a lidového jazyka.
Improvizace je v moderní době význačným příznakem stylistickým a sémantickým. Vzniká dojem nedotvořeného textu, jenž nese pečeť okamžiku. Z jeho pohotových kandidátských řečí a projevů lze vyčíst i konkrétní situaci a atmosféru, v níž tyto hry, či happeningy, vznikaly. Haškův akcent na spontánnost a bezprostřednost podání, na okamžitou tvůrčí inspiraci, která není vázána předem vytčenými záměry a normami, je progresívním činem uměleckým.
Smysl díla, jež odhaluje bídu české politiky a veřejného života, nebyl ve své době pochopen. Nakladatel se nakonec ani neodvážil spis vydat, neboť se obával skandálu a soudní dohry. Haškův sarkasmus mohl být doceněn jen v rámci nezávazné bohémské hry. Zůstalo bez povšimnutí, že dobové mystifikace lze odhalit a zesměšnit zase jen mystifikací.
Dějiny strany mírného porkoku vyšly až více než půl století po svém vzniku a došly velkého, evropského ohlasu. Zůstalo proto utajeno, že Hašek už před první světovou válkou došel k nejúčinnější formě zesměšnění: k odhalení doby jejími vlastními prostředky.

Nová hvězda:Kabaret!

Milovníci nevázané bohémské zábavy četli na jaře 1912 za okny Zvěřinova hostince, který přesídlil z Vinohrad na Újezd ke smíchovským kasárnám, tento plakát:
UMĚNÍ Z DIVADLA
Strana mírného pokroku v mezích zákona, pozorujíc marné pokusy našich divadel něco kalého zahráti, rozhodla se sama podati ruku umění a
přinésti obecenstvu tvorbu dramatickou směrů úplně nových.
Strana mírného pokroku v mezích zákona učiniti to může tím spíše, že ve svém středu hostí vynikající dramaturgy i herce vysokých kvalit, a vystoupí na veřejnost ve čtvrtek dne 27. 3. v divadelním sále restaurace Zvěřinovy na Újezdě proti akcízu kusem
HORA OLIVETSKÁ
ANEB
VÝPRAVA ČECHŮ V JERUZALÉMĚ

Veliká hra výpravná, místy též drama o třech aktech. Sepsali: Jaroslav Hašek, František Langer, Josef Mach. Autoři hrají. Děj v Jeruzalémě za doby současné.

Kabaret byl v předválečných letech novou vymožeností v oboru divadla a zábavy. Každý nový jev v umění se vrací k syrovému životnímu základu a k pramenům tvorby. Někde to je literární "periférie", oblast pokleslého vkusu a "lidové zábavy". Spolu s obratnými diletanty, řemeslníky a dobrodruhy lákal kabaret umělce, kteří se ne vlastní vinou octli na dně. U kolébky českého kabaretu stáli Karel Hašler, vyloučený člen Národního divadla, nedostudovaný právník Jiří Červený, technik Eda Bass a malíř Pittermann, uměleckým jménem Emil Artur Longen. Vedle nich se objevuje lidový humorista Jaroslav Hašek.
Autor na plakátu připomíná, že obecenstvo bude překvapeno "tvorbou dramatických směrů úplně nových". Kaberet nejen že konkuroval repertoáru "kamenných divadel", ale zatlačoval i dosud populární hospody se "zpěváčky". I lidová zábava si žádá ducha a nemůže se natrvalo spokojit s otrlým hospodským komediantstvím. Kabaret jako nový typ umění k nám přišel z Paříže přes Německo. V pařížském kabaretu Rudolfa Salise Chat noir (Černá kočka) účinkovali význační francouzští literáti té doby: Zola, Rops, Daudet, Copée, P. Adam, Fr. Mistral a vznikaly zde verše a popěvky, ironizující současné poměry v politice a v umění.
V Praze musel zápasit s dohasínající slávou zpěvních síní, v nichž kralovali oblíbení komikové a zpěváci: Rak, Šmíd, Tichý, Zeffi, Sodoma, bratři Hartmannové aj. Typem kabaretu, který se přizpůsobil této domácí tradici, využívaje sentimentálních staropražských nálad, byl zpěvní a hudební kabaret Hašlerův v Lucerně a v Rokoku.
Na tradici literárního kabaretu navazovala Červená sedma, ale i ta časem podlehla komerčnímu tlaku a přizpůsobila se domácímu vkusu.
Kabaret bohémské literární a herecké družiny Haškovy má zcela zvláštní postavení. Je to vysoce intelektuální produkce, jež má ráz dadaistické hry a dětské bezprostřednosti. Začalo to vlastně už na schůzích strany mírného pokroku, ačkoli strana byla spíše politickou parodií a neměla na zřeteli vlastní dramatickou tvorbu. Hrálo se obyčejně v hospodském sálu na nízkém podiu, u něhož stál klavír. Ani diváci se nepodobali divadelnímu obecenstvu. Chodívali sem denní návštěvníci hostince, nebo známí a přátelé, kteří se o představení dozvěděli z ústního podání nebo z novin. Zpočátku, když se hrálo ještě ve Zvěřinově restauraci, byli spoluautory aktovek vedle Haška i básník a obratný veršotepec Josef Mach a František Langer, který tehdy ani netušil, že jednou stane uznávaným dramatikem. Vítán byl i přínos jednoho ze zakladatelů strany mírného pokroku Eduarda Drobílka.
Byla to legrace, těžící z narážek na literární a politické aktuality. Návaznost těchto produkcí se Stranou mírného pokroku je zřejmá. Ve hře Hora Olivetská vystupuje prof. Drtina s tezí, že "pokrok se jen bez násilí děje". Hry jsou prosyceny touž ironií, jako Haškovy volební projevy. Hlavní postavou je literát Quido Maria Vyskočil. Zápletka jiné hry se točí kolem obrazů Alfonse Muchy a kolem tehdejší aféry s krádeží obrazu Mony Lisy. V dalších hrách vystupují i politikové a veřejní činitelé: profesor Masaryk, prof. Drtina aj. Jindy je satirické ostří zakryto fyzikálními názvy: Pevnost a Pružnost. (Postava dobrého vojáka Švejka svědčí o tom, že už v roce 1912 byl Švejk značně populární.) Kabaret dostal později jméno U bratří Makabejských, neboť se nešetřilo ani biblickými náměty a paralelami. Bohémská družina si dávala různá jména, jako např. Bratrstvo Jana Mydláře, kata měst pražských aj.
Součástí programu byly i Haškovy "osvětové" přednášky. Na jednom ze zachovaných plakátů čteme, že "redaktor Světa zvířat Jaroslav Hašek vystoupí s přednáškou O svatých ze stanoviska národohospodářského. Dotazy, diskuse a slušná polemika jsou vítány. Po vyčerpání programu následuje "neděle". Hašek vystupoval i jako konferenciér, čerpal ze svých kynologických zkušeností, hovořil znalecky "o výcviku policejních psů", srovnávaje drezúru zvířat s "policejními špicly" a pod.
Když v dubnu 1912 konal přednášky u Zvěřinů, kteří mezitím přesídlili na Smíchov ke hřbitovu, byl Hašek řádným členem Longenovy kabaretní družiny, která vystupuje v tehdy populárním Montmartru v Řetězové ulici, nebo v Kopmance v ulici Templářské, poblíž kostela svatého Jakuba. Vzkřísit kouzlo těchto populárních bohémských krčem se už asi nikdy nepodaří. Jejich půvab byl spojen s mládím generace před první světovou válkou. Montmartre si zařídil známý pražský zpěvák Josef Waltner. Uprostřed staroměstských hospůdek měl jeho podnik nejlepší předpoklady, aby se stal střediskem umělecké bohémy. Byl vhodně umístěn v zapadlé Řetězové uličce, v domě u Tří divých. Místnosti vybavil malíř V. H. Brunner odvážně erotickými kresbami, František Kysela přispěl malbou, v níž se skrývala parodie na nastupující kubismus. V programu vystupovali herci a zpěváci, kteří sem docházeli po představení. Časem angažoval Waltner stálé účinkující z řad nezaměstnaných herců; mezi nimi byli E. A. Longen, Xena Longenová, zpívající tehdy oblíbené šansony pařížských apačů, tenorista Jan Leitzer, barytonista Drvota aj. Chodili sem i členové královéhradecké studentské skupiny Červená sedma: Červený, Balling, Dréman, Hvížďálek. Nechyběl přirozeně ani nerozlučný čtyrlístek, Hašek, Opočenský, Kuděj, Hanuš.
Hašek byl v Montmartru nejen denním, ale dokonce i nočním hostem. Nezřídka tu i přespával na plyšovém sedadle v některém zastrčeném koutě. Majitel i vrchní číšník s ním měli různé zkušenosti. Hašek sem obvykle zakončoval svou obvyklou noční pouť, na černou kávu, když byl předtím v náladě. "Dostal-li se po několika pivech do podroušeného stavu, napřed málomluvný, začal rozvazovat, rozpovídal se, byl veselý, sdílný, spokojený a byl nejpříjemnějším společníkem. Jestli ovšem včas nepřestal a vymetal už několikátý lokál, býval hlučný, hádavý a nebezpečný svému okolí, ovšem jen tím, že nejistýma rukama vyšplichoval pivo okolo sebe. Josef Waltner, svědek nadmíru povolaný, protože Hašek často v jeho Montmartru končíval ráno své putování, ho dodnes obdivuje, že v souboji s alkoholem skoro nikdy nepodlehl úplně," vypráví očitý svědek. Někdy si Waltner přál, aby umělci dělali program za večeři. Hašek se vzbouřil a choval se po svém. Vracel se například jednou ze svých toulek po Čechách, usedl na pódium a začal si před obecenstvem, které očekávalo bůhvíjaké šprýmy, pomalu zouvat boty a pečlivě rozvazovat špinavé onuce. Po takových excesech majitel Haškovi vstup do podniku zakázal, neboť jeho chování prý uráží slušné hosty. Hašek však k Montmartru lnul "jako dítě k matce" a nedal se odradit. Bylo až dojemné, když stál v noci před podnikem, přecházeje i v dešti a nepohodě po ulici, dokud se nedočkal vlivného přímluvčího, který ho dovnitř propašoval.
Byv vyhoštěn z Montmartru, uchyloval se do starobylé Kopmannky v uličce Templářské, kam kvůli dobrému velkopopovickému pivu a hostinskému Karlu Flašnerovi chodili mnozí populární umělci. Za Haškem se trousili Na Balkán (tento název dostala Kopmannka v době balkánských válek) jeho nejvěrnější přátelé, literáti a malíři. Komické výstupy a přednášky se tu střídaly s hudebními produkcemi, když k pianu usedal oblíbený skladatel sokolských pochodů Karel Pospíšil; jindy rozbouřil klávesnici domácí pianista Hahn. Hašek se ujímal slova o přestávkách. Hovořil o svých toulkách "střední Evropou", jak říkal cestám po Čechách, které podnikal se Z. M. Kudějem. Jako "pěstitel balkánských vztahů" zesměšňoval rakouskou velmocenskou politiku, aby dokázal, že neztratil styk s aktuálními událostmi.
Ještě roku 1913 zvou pražské Zajímavé noviny své čtenáře do kabaretu Nirvána v restauraci Na Balkáně. Referent lituje, že již "opadává veselá nálada, kterou tam dříve vyvolávali přední naši literáti Hanuš, Hašek, Opočenský. Zůstal pouze neúnavný a první náš básník a humorista Jaroslav Hašek, který večery zachraňuje."
Haškovo působení mělo téměř profesionální úroveň, což potvrzuje i František Langer: "V Kravíně viděli voliči před sebou skoro kabaretního kandidáta. Hraje svou řeč s pokukováním po posluchačích a s podšitým úsměvem na zardělé tváři, každou úspěšnou reakci kvituje a podporuje úsměvem ještě širším, a je viditelně šťastný, vyvolá-li pořádnou salvu nespoutaného chechtotu. Obyčejně jej nechává vybouřit a využije chvilky, aby se osvěžil pořádným douškem. Jindy hraje smrtelnou vážnost politického řečníka a věci naprosto lhostejné pronáší zvýšeným hlasem, provází je fanatickým tlučením do stolu, rozmáchlými gesty a vyzývavým i přísným rozhlížením se po obecenstvu, zda se někdo odvažuje namítat něco, jak by právě pronesl nejradikálnější pravdu nebo vyslovil největší objev. Využívá plně své výhody osvědčeného humoristy, proto se nijak neostýchá a dopřává si dost času a rozběhu, který místo aby nudil, se proměňuje v obecenstvu v napjaté očekávání, cože tím řečník chystá a co z toho vyleze. Hraje rád a hraje si rád a je zřejmé, že mu tato role poskytuje dokonalý požitek."
Vystoupení se odbývala při běžném provozu hostinské živnosti a při stolním zařízení. Herci museli nejprve vytrhnout posluchače z mátožné, pivní nálady, přehlušit šum hostince, zaujmout a popřípadě rozesmát. Moment kontemplace je nahrazen tvůrčí ekvilibristikou, s bezprostředním ohlasem a účastí publika. To Haškovi vyhovovalo, potřeboval slyšet potlesk a okamžitou reakci obecenstva. Přitom je současně hercem i autorem, demonstruje nápad a tvořivou činnost v akci. V dobách avantgardního divadla se tomuto způsobu začalo říkat "inspirované herectví", ještě později v letech šedesátých "autorské divadlo".
Po velkém úspěchu v Montmartru a Na Balkáně, kde šlo o známé prostředí a dosti kompaktní bohémské obecenstvo, účinkuje jako konferenciér profesionálně s kabaretní družinou Longenovou v Praze i na zájezdech, např. v Plzni. Jakkoli jeho vystoupení kritika přijala blahosklonně, vylíčil je Longen jako naprosté fiasko. Hašek prý se choval lhostejně a chvílemi jakoby zapomínal, že je na scéně. Přednášel o choleře a o následcích této nemoci s takovou vědeckou důkladností, že několik posluchačů muselo z ošklivosti odejít ze sálu.
Na svá kabaretní vystoupení byl neobyčejně pyšný, i když je snad poněkud přeceňoval. Chyběla mu totiž reprodukční kázeň, která je nutná při profesionálním kontaktu s obecenstvem. Tak aspoň hovoří E.A. Longen, který si ho po této stránce více všímal. Hašek zůstával i na jevišti sám sebou, bez zájmu na hereckém účinku, nemínil se podbízet mimikou či grimasami. Mohl-li však uplatnit nějaký originální nápad či aforismus, nahrazoval jimi herecké gesto.
Hašek velmi nelibě nesl, když se někdo vyjádřil o jeho hereckých schopnostech nepříznivě. Viděl v tom jen konkurenční zášť. Ostatně těžko říci, jak by jeho vystoupení byla přijat dnes, v době, kdy se náhoda a inspirace staly předpokladem vystoupení. Z toho, že Hašek miloval kabaret, jako scénickou verbální improvizaci, usuzují někteří, že v jeho psychice bylo cosi hereckého. Eduard Bass to formuluje jako tzv. herecký paradox: "V Haškovi byli vždy dva lidé. Jeden si dělal blázna a druhý se na to díval. Ten druhý Hašek, jemuž jen málo lidí dovedlo pohlédnout do tváře, uzřel se strašnou jistotou nicotnost lidského života, a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obejít, obelstít šprýmy, které dal provokovat oním Haškem prvním. Jeho velkolepá komedie byla tragická."

Pražské dada

Odchod od rodiny ho roztrpčil na nejvyšší míru. Opět se octl v beznadějném stavu, přespává u kamarádů nebo v Montmartru. Kabaretní vystoupení a bohémské výstřednosti, "úředně" stvrzené pobytem v blázinci, ho neuspokojují. Hašek byl svými přáteli nazáván umělcem života, ale nikdo nechápal, čím je tato pověst vykoupena. Poddával se sice i nadále přítomné chvíli, nechal se strhnout vždy okamžitým nápadem. Ale stavy bujarého rozjaření se střídají stále rychleji s maniakálními depresemi, s hlubokými záchvaty melancholie. V tom byla i příčina jeho pijanství a úniku do prostředí hospodské zábavy. Jeho radost ze života je vykoupena hlubokými propady. To se týká i Haškova pijanství. Nikdy si nenaříkal, nestěžoval na hmotný nedostatek, nehledal u druhých útěchu. A přece v pozůstalosti najdeme i lístek přímo alarmující: "Pane redaktore! Račte laskavě sdělit p. Opočenskému, zdali již jest vypočítán honorář. Jsem opět ve velké bídě."
Koncem května 1912 učinil pokus vrátit se k tuláckému životu. Snad se chtěl zachránit únikem, útéci před známými lidmi i před tím, co ho trýznilo a skličovalo. Potulky po Čechách, konané v doprovodu starého zálesáka americké prérie Zdeňka Matěje Kuděje, mu mají vrátit pocit volnosti a proměňují se v pravé dadaistické výlety. Jsou se zájmem sledovány širší veřejnosti. Trampoty cestování popsal pak Kuděj v knize Ve dvou se to lépe táhne, pak Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře. Kdo se tím chce prokousat, ať si to přečte. Haškův profil se tu rozplizne ve snůšku rádoby šprýmovných anekdot, bez hlubšího smyslu. Autor spisu Bídné dny hodně slevil na své literární úrovni.
Referujme však raději o průběhu těchto cest. Nejprve jeli oba přátelé vlakem do Zbuzan, pak šli pěšky kolem Krahulovské šachty k Dušníkám a odtud do Nučic. V Nučicích přenocovali a ráno se dali vlakem do Berouna. Odtud šli zase pěšky ke Staré Huti a k Novému Jáchymovu. Byl horký letní den, a proto se v jáchymovském rybníce vykoupali, pro obveselení přítomných hostů v dámských koupacích úborech, dokumentární snímek poslali příteli Josefu Stivínovi do Práva lidu. (Byl později otištěn též v časopise Svět a Světozor.) Text k obrázku nepostrádá důvtip: "Dvě ztracené existence v tomto úboru oživují poezii v neprobádaných dosud krajích Podbrdska. Příjemné styky s bezpečnostními orgány každodenně." Na druhé straně je Haškovou rukou připsáno: "To jsou následky Svojsíkovy výchovy..."
Pobyt v Novém Jáchymově si prodloužili výletem na Leontýnov a pak se dali směrem na Křivoklát, Rakovník a Zbiroh. Cílem cesty byla Plzeň, kde chtěli navštívit redaktora Pelanta. (Karel Pelant byl jedním ze stoupenců strany mírného pokroku a v plzeňském Směru otiskl fejeton o Jaroslavu Haškovi. Ten s ním nejprve naoko polemizuje, což je mu záminkou k tomu, aby připomněl ovzduší strany mírného pokroku, a posléze posílá do Plzně v humoristickém duchu psané Dopisy z Prahy.) Pelant je však přijal proti očekávání zdrženlivě. Počestný redaktor se zalekl dvou divoce vyhlížejících tuláků a po několika flámech se nechal před nimi zapřít. Do Prahy přichází od Kuděje zpráva o dalších osudech cestovatelů: "Byli jsme od Plzně hanebně odraženi a cestujeme v nepořádku k Rokycanům."
Vyčítala-li rozčilená manželka Haškovi, že jeho hospodští kumpáni by kvůli němu nedali kvinde ani lehké holce, jistě poněkud přeháněla. Neplatilo to přinejmenším o čtyrlístku věrných kamarádů, kteří tvořili literární i hospodářskou komunou. Svorníkem jim byl nezdolný temperament Jaroslava Haška. Gustav Roger Opočenský pak poskytl útulek v pohostinném matčině bytě v Havlíčkově ulici( dnes Bělehradská) na Vinohradech.
Úzký tříposchoďový baráček a malý byt po zemřelém pastorovi s temnou, stísněnou kuchyňkou stal se jim útočištěm i pracovnou. "Scházeli jsme se v nočních hodinách v některé kavárně nebo hospůdce, nebyly-li právě toho dne naše cesty společné, jak se obyčejně stávalo. Tichými uličkami hořejšího Nového Města stoupali jsme k laskavému domu, který nás již očekával. Po schodech ani v bytě jsme již mnoho řečí nenadělali, abychom nebudili lidi, kteří chtěli a potřebovali spát; ráno jsme každý dostali svůj koflíček čaje a krajíček chleba se sádlem (moje matka byla šetrná žena, a dovedla hospodařit s tím málem, co měla) a pak jsme se zase ubírali vinohradskými ulicemi, plnými slunečního jasu a ranního shonu a hluku, dolů do Prahy. Hašek šel obyčejně psát někam do kavárny svou denní humoresku." (G.R.Opočenský)
Když matka Opočenského odjela na venek ke vdané dceři, nastěhoval se sem přátelský čtyřlístek natrvalo: "První se přistěhoval Hašek (neberte to stěhování doslova); některé prázdniny tu býval i Z. M. Kuděj, také Otakar Hanuš sem chodil přespávat. Úlohu vrchního majordoma zastával nám někdy věrně oddaný Vincenc Diviš, častěji Richard Šimanovský, veselý kumpán a kamarád na slovo vzatý, druh Kudějův z Ameriky a výrobce zdravotního likéru a bylinných pokroutek, který nás jimi obdarovával, když už nebylo nic jiného... Jednou nás překvapil svou návštěvou Franta Gellner, který tenkrát byl tuším již v Brně v Lidovkách a přijel se podívat na Prahu. Našel nás tehdy ve stavu značné sklíčenosti: bylo již odpoledne a naše komuna byla bez zásob, bez peněz a - bez úvěru. Nebylo ani na ty vuřty na paprice, které dovedl tak výborně připravovat Zdeněk, jenž kromě jiných znalostí znamenitě ovládal i umění kuchařské. Trojnásob vítaný host zasmál se naší bezútěšné situaci a za chvíli se již vracel Richard, obtížený uzenářským a pekařským zbožím a hlavně řádným džbánem smíchovského z Hotýlku."
Družina se proměnila v literární manufakturu, když někdo sehnal nějakou práci, např. výrobu Hynkových Vojenských kalendářů. Rukopis pořídili rukou společnou a nerozdílnou za pouhé tři dny, někdy až dlouho do noci. Hašek s Kudějem psali humoresky, Opočenský lepil veršíčky a Hanuš (syn kapelníka Trnečka) texty k vojenským pochodům.
V družné zábavě, která je nakloněna k nejztřeštěnějším nápadům, okřívá Hašek po hluboké životní krizi.
Z nově objevených dokumentů vyplývá, že se Hašek podílel dále na činnosti žižkovského divadla Deklarace, že zde režíroval a hrál, někdy i ženské role, až do listopadu 1912. (Oznamuje tu dokonce vlastní hru Darebák, která však nebyla nalezena a asi ani hrána.) U herce Františka Trnky z divadla Deklarace v Chelčického ulici na Žižkově krátce bydlel. Není známo, jakým byl Hašek hercem, ale zdá se, že těžištěm jeho úspěchů byl spíše kabaret a politická parodie.
V létě 1912 se vydal ve společnosti herců z divadla Deklarace do povltaví. Navštívil "střed Evropy", to jest Živohošť, Sv. Jan v proudech, Neveklovsko a Sedlčansko. Koncem července se octli bez peněz v Kamýku nad Vltavou. 25. 7. 1912 učinil hostinský Bárta z Kamýku udání, "že redaktor novin p. Jaroslav Hašek učinil tyto dny ve společnosti jednoho pána a jedné slečny dluh 38 korun za stravu, byt a pivo a doutníky po 3 dny a noci, aniž by byli účtovali, a jsou všichni nezvěstní. Prosím o vypátrání, zdaliž jest skutečně redaktorem a kde v Praze bydlí?" C. k. zemské četnické velitelství zahájilo pátrání, podle hesla Čím větší prkotina, tím obrovitější akce.(To platí i dnes.) V zápisu čteme popis zúčastněných: "Domnělý Hašek je asi 28/30letý, 171 cm vysoký, štíhlý, má kaštanové vlasy, vousy žádné, oholený, kulatý obličej, šedé oči, obočí blond, dobře živený, tupý, rovný nos, zdravé zuby, oděný ve světle zelený vlněný šat, šněrovací boty, šedivou čepici a vydával se za redaktora. Druhý byl asi 25/26letý, štíhlý, asi 168 cm vysoký, měl kaštanové, krátce stříhané vlasy, blond knírek, kulatý obličej, dobře živený, modré oči, blond obočí, prostředně velký, špičatý nos, zdravé zuby, měl na sobě světle šedé šaty, šedivou čepici a vydával se za studenta. Ženská osoba je asi 20letá, 160 cm vysoká, štíhlá, má kaštanové vlasy a obočí, šedé oči, malý, špičatý nos, malá ústa, měla na sobě bílou blůzu, šedou sukni, bílý slaměný klobouk s tmavou stuhou, šněrovací botky a vydávala se za sestru Haškovu. Podle údajů Bártových měli pachatelé vzhled inteligentních osob a je domněnka, že dotyční náležejí k nějaké divadelní společnosti."
Pátrání po bydlišti Jaroslava Haška dává dohromady slušný fascikl. (V záplavě spisů se vytrácí záznam, že hned 30. 7. 1912, po návratu do Prahy, zaslal Hašek hostinskému Bártovi částku 40 K a ten vzal své udání zpět.)
Hašek se mezitím potlouká po Praze. Pobývá u několika nám neznámých kvartýrských (20. 8. 1912 bydlí např. na Král. Vinohradech č.181, u p. Adamíry) nebo přespává u nejbližších přátel. Všechny udivuje svou skromností a nenáročností. O jeho chování ve svém bytě na Král. Vinohradech píše např. G. R. Opočenský: "Jaroslav byl neuvěřitelně skromný: ani v zimě nespal na pohovce jinak, než přikryt svým zimníkem, pod hlavou starý srolovaný kobereček; polštáře důsledně a rozhořčeně odmítal právě jako přikrývky."
Letní Praha ho otravuje, podniká příležitostné cesty různými směry, spojené s kabaretními vystoupeními. Byl pozván do zámečku hrabat Dobřanských v Libici, ale vracel se nespokojen. Všude byl na obtíž. Neznámí mecenáši mu koupili lístek do Prahy, ale Hašek jel na druhou stranu. Chtěl navštívit Františka Jiráka, vrchního z Montmartru, jenž působil dočasně v hotelu Firkušný v Golčově Jeníkově. Na nádraží v Německém Brodu potkal bratra svého přítele Julia Schmitta a ten ho pozval k rodičům. To mu přišlo draho, Hašek u nich bydlel několik neděl a nechtěl se hnout. Domů? Vždyť domov žádný neměl. Dělal různé výlety, např. do Chotěboře, kde se ubytoval v Panském domě U Kubánků, na Doubravce navštívil mlýn, kde se prý narodil Ignát Herrmann atd.
Na korespondenčním lístku z 12.9.1912 ho zdraví do Brodu herecká družina z divadla Deklarace. Podepsána je též jakási Udy Lillin, Kasinotänzerin. Hašek píše do Prahy Egonu E. Kischovi: "Pošli nějaké židovské výrazy, vydávám se za sionistu." Vtipem zahaluje své existenční problémy. Dostavila se též stará tulácká choroba- revmatismus. Hašek, dříve tulák ze záliby, z rozkoše, stává se v těchto letech skutečným "bezdomovcem".
Jeho intelektuální diskvalifikace se dále stupňuje. 31. října 1912, v době balkánské války, účinkoval například na akademii ženského odboru Sokola v Turnově jako řečník Strany mírného pokroku. Nesplnil však očekávání, publikum nepobavil. Zesměšňoval však dočasné vítězství Srbů a mluvil o ubohých sociálních a hygienických poměrech na Balkáně. Místními Sokoly byl hnán přes celou zahradní restaurací, dokonce prý inzultován.
Bezohlednost Haškových vtipů, anekdot, jeho ironie, byla mylně považována za cynismus, nechuť k mravním zásadám a idálům. Dokonce i jako projev zloby a nenávisti k lidem. Skepse a ironie, i kdyby byla sebelépe a oduševněji motivována, působí na iluzívní českou povahu alergicky. Hašek se znovu cítí jako vyděděnec, nesmí ani vidět svého novorozeného synka.
Když se konečně z trapkého potulování po Čechách vrátil, ujal se ho přítel z mládí Ladislav Hájek. Ten si mezitím vzal Fuchsovu Žofinku a po smrti tchána se stal spolumajitelem firmy a šéfredaktorem časopisu, jehož redakce byla nyní na Národní třídě.. Blahobytný, úspěšný podnikatel ujal se o vánocích nešťastného druha."Byl jsem asi dva měsíce ženat, když na počátku zimy v roce 1912 ke mně přišel básník Opočenský: Poslouchej, Jardu nemůžeme tak nechat, vezmi ho k sobě, udělej to nenápadně, poslechne Tě. Může ti vést list a nejlépe by bylo, kdyby mohl tady někde u Vás bydlet a jíst, a musil bys být na něho přísný, nikam ho nepustit. - Promluvil jsem se ženou. Měla ho ráda, získal si ji, když bydlel ve vile Svět zvířat. Sama se zaň přimlouvala. Měli jsme v té době jenom posluhovačku. V pokojíku pro služku nikdo nebydlil. - Smluvili jsme se, že v noci proň zajdu. A později zašli jsme večer do Montmartru. Hašek seděl u dlouhého stolu a přednášel jednu ze svých nesouvislých řečí. Přiběhl ihned k nám. Radovali jsme se ze setkání. - A to já půjdu dnes s Vámi, vyspím se třeba u Vás někde na zemi. - Vzali jsme Haška k sobě. Trpěl skutečně revmatismem.
Práce v redakci Světa zvířat se ujal nový redaktor s vervou, podobně jako u bývalého šéfa. Také Hájek se choval protektorsky. Brával svého druha do společnosti, povolil nějaké to pivo u Brejšků nebo v Kopmance. (Z té doby pochází onen snímek, kterak Hašek u Brejšků ledoval. Při stávce novinářů se Hašek vsadil s restauratérem, že vydrží celé odpoledne sekat a skládat led z vozu na ulici. Okolostojící čumily častoval prý slovy: "Jen se dobře dívejte, čím se dneska musí živit český spisovatel!" Snímek byl později otištěn i ve Světozoru.)
Na jaře 1913 chodívali s Hájkem do starobylé malostranské hospůdky U krále brabantského, a když bylo teplé počasí, sedávali na terase Zlaté studně, kde tenorista Leitzer při kytaře zpíval staropražské písničky.
Když Lada potřeboval humoresku pro Karikatury, musel si Haška od Hájka "vypůjčit"; obvykle pouze na tři hodiny. Tolik času bylo potřebí k tomu, aby došli do Flašnerovy Kopmanky, kde Hašek v útulném prostředí načrtl povídku, vypil dvě až tři piva a vrátil se zpět do redakce na Ferdinandku.
Jednoho dne však nepospíchal. "Prorazil jsem blokádu," chlubil se s úsměvem a nastěhoval se k Ladovi do Dittrichovy ulice č.6. Provedl totiž Hájkovi nepěkný kousek. V jeho nepřítomnosti si vypůjčil nové jezdecké boty a promenoval se v nich po pražském korze. Nenechal se ujařmit. Zřejmě ho omrzelo dělat nádenickou práci ve "zvířecím" časopise a být vděčný za to, že ho někdo chce učinit "řádným" člověkem.
V roce 1913 opakují oba přátelé cesty po středních Čechách. Tentokrát směřují do Posázaví, kde hodlali navštívit barytonistu Drvotu, člena Longenova kabaretu. Příběhy z této cesty zachytil Hašek v povídce Český Baedeker a Kuděj jim věnoval druhý díl vzpomínek Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře. Pravděpodobně jeli nejprve parníkem do Štěchovic, zde vystoupili a dali se podle Sázavy na Kamenný přívoz, kde strávili několik dní v obydlí Mistra Drvoty. Odtud se dali přes Ládví do Hrusic; zamýšleli navštívit Josefa Ladu. Toho však tam nezastihli. Vydali se proto podle Sázavy přes Hoření Kostelec, Týnec, Hvězdonice, Kácov a Ledeč na Zruči a odtud až ke Kutné Hoře. Podle Kudějova líčení nešlo o tuláckou pouť v pravém slova smyslu, spíše o jakýsi rozverný letní výlet, spojený s návštěvou známých.
Při svých pobytech u kamarádů byl Hašek neobyčejně skromný.
O této vlastnosti Haškově vypráví i malíř Lada, který ho ubytoval v kuchyňce svého malého bytu v Dittrichově ulici. Oba se povahově shodli, krátili si čas hrami a zábavami. Vymýšleli např. neznámý jazyk, skládali společně operu (Lada improvizoval na harmoniku, Hašek vyprávěl libreto Jak Kolumbus objevil Ameriku); na ulici překvapovali kolemjdoucí hlasitými hádkami, přičemž Hašek představoval bohatého a zatvrzelého sedláka, který nechce dovolit, aby se jeho syn Václav oženil s Anežkou, dcerou chudého chalupníka Lady apod.
Dětinské hrátky zanechaly stopy i na jejich tvorbě. Lada vypráví: "Hašek psal snadno a lehce. Na jeho humoresky bylo opravdu možno si počkat a mohl psát kdekoliv: v tramvaji, v hospodě, v kavárně, ať se tam hlučelo sebevíce. Při všem ještě provozoval jakýsi druh literární ekvilibristiky. Jednou psal v kavárně Union nějakou humoresku a za šesták si mohl každý známý host vymyslit jakékoliv jméno a Hašek ho hned v příští větě použil, aniž porušil srozumitelnost děje.
Když u mne bydlil, psával obyčejně od čtvrté hodiny odpolední. Sám si to vždy určil, když po jedné hodině přicházel do mé pracovny lehnout si ještě na otoman. Vskutku, přesně ve čtyři hodiny slezl rychle z otomanu a už se dal do psaní. Někdy měl motiv předem vymyšlený, ale obyčejně si jej vymýšlel, teprve když už seděl u stolu. Co bude psát, tím si nikdy hlavu nelámal. Chvilku seděl nehybně, upíraje oči do čistého papíru, a potom začal psát. Psal rychle, bez dlouhých intervalů, tím svým čitelným, úhledným rukopisem až do šesti hodin, kdy pravidelně už bývala humoreska hotova a s ní pak rychle spěchal do některé redakce, aby ji proměnil za bernou minci. Hašek dával přednost vyplacení honoráře z ruky do ruky třebas s určitou ztrátou, raději než by čekal až po otištění, kdy se teprve vypočítal honorář podle řádků."
Méně s Haškem pořídili ti, kdo to mysleli "vážně" a chtěli ho polepšit. Takový záměr měl přírodopisec a cestovatel A. V. Frič, u nějž Hašek nějaký čas ve vile Božence v Košířích bydlel. Exotické prostředí, jímž byl cestovatel obklopen, Haška lákalo. Skamarádil se i s pravým jihoamerickým Indiánem kmene Čomakoko, kterého Frič přivezl z jedné své výpravy. Praví se, že Frič Haška jednou zavřel, opatřil zásobami a nařezal mu asi 500 bílých čtvrtek, aby mohl psát. Když se vrátil domů, byl vězeň pryč. Čtvrtky, prázdné a nepopsané, byly složeny do papírových lodiček, které byly rozestavěny po nábytku.
Změnil se v průběhu let Haškův vztah k literatuře? Podle Sauera Hašek beletrii, tj. romány a poezii, v té době už nečetl. Dával přednost odborným příručkám, archeologickým knihám o původu člověka, vědeckým pojednáním. Zná Heverochovu Nauku o podivínech a lidech výstředních, obírá se misionářskými cestopisy, zajímá se o astrologii a chiromantii. Nezřídka otevírá stránky Ottova Slovníku naučného, špendlíkem vyhledá nějaké heslo a napíše podle něj humoresku, vyšperkovanou "vědeckými" detaily. "Byly to recepty z kuchařky, které vášnivě četl. Byl to katechismus a slabikář pro nejmenší děti obecné školy, který někde sehnal a v němž jsem jej viděl často pohroužena.
Miloval kritiky pana Sekaniny v Národní politice, která byla vůbec jeho oblíbeným listem. Sám tvrdil se zcela vážnou tváří, že na něho z vyšší literatury působí nejvíce Yvonna (pseudonym Olgy Fastrové) a Pavla Moudrá. Měl politický rozhled, neboť se vždy informoval o současné politické situaci z listů nad jiné povolaných: z odborných Listů obuvnických, z Listů koželužských, z pivovarského časopisu Kvas a z Hostimila. Nad biblí se vždy dobromyslně usmíval a byl jejím volným vykladačem. Četl zuřivě Brehmův Život zvířat a Kronenzeitung, který mu byl milý svými zprávami o podrobnostech života korunního prince Rudolfa. Ale nejmilejší jeho četbou byly inzeráty v Národní politice. Těm věnoval mnoho času a obíral se jimi vždy důkladně. Díval se do rubriky Dopisy, hledá-li ještě Irča Lexu, nebo nezamilovala-li se do něj nějaká ,dáma s velurovým kloboukem." Pak býval vždy zklamán: četl Nabídnutí k sňatku, Věci obchodní, Byty a velmi rád četl nakonec Všeobecného oznamovatele."
Princip hry je Haškovi současně i principem tvorby. Proto tuto hru rozvíjí s vervou a s plnou vážností. Lada tvrdí, že prý od něj Hašek jednou "koupil" na sv.Josefa jeho svátek: "Tak jsme se domluvili, že mi Hašek dá za můj svátek 10 korun a plácli jsme si. Potom jsem hned Haškovi přál všechno dobré a on si šel vzít lepší kravatu. A vůbec se choval jako člověk, který má svátek: od listonoše přijal poštu a zabavil všechny mně adresované pohlednice a přání k svátku; zabavil také bábovku, kterou mi ctí a darem přinesla správcová domu. Dal si také v restauraci lepší oběd a hned potom jsme se dali na potulky kavárnami a hospodami. Všude Haškovi přáli všechno nejlepší, hostili ho cigáry i kávou s rumem, pivem i vínem; hráli mu na klavír i na tahací harmoniku; zpívali mu a tančili s ním tehdy oblíbené tango, zapalovali na jeho počest bengál; stříleli z kapslových pistolek a čertví co všechno ještě.
Hašek zářil a pořád mi jen šeptal: Takhle se slaví svátek! Ty bys to byl jistě neužil a ani koza by při Tvým svátku nezamečela. Po půlnoci jsme se dostali ještě do vinárny Petříkovy, kde jakýsi Haškův ctitel objednal na jeho počest deset lahví mělnického vína. Ale z těch už Hašek ani nelízl předně proto, že po půlnoci už neměl svátek a za druhé vůbec neměl právo na nějaké dárky, protože mi svátek nezaplatil! Když jsem to řekl Kudějovi, že Hašek slavil svátek na dluh, rozpálil se spravedlivým hněvem a rychle zabavil ze všech dárků, co se ještě dalo. Marně mi Hašek nabízel těch deset korun: já je nepřijal a žádal zpět pohlednice, bábovku a všechny osobní gratulace, jež přijal. Musil mi je odříkat všechny, tak jak je od rána až do půlnoci přijímal, a dal jsem si dobrý pozor, aby z některých přání něco nevynechal pro sebe - pokud jsem se ovšem na to pamatoval. - Zdá se mi vlastně, že jsme ještě neměli dost rozumu."
K jeho radostem života patřilo též kuchtění: "Nezapomněli jsme ani na obvyklou vyšívanou kuchařinku nad plotnu s nápisem Dej kuchařce do kuchyně, chceš-li míti plnou vůně! - S nápisem však nebyl Hašek spokojen, brumlal, že je to mdlé, a musí prý to nějak zkombinovat s heslem: Dej krávě do drštky, vona dá do dížky! aby to přece bylo trochu jadrnější...Vařit tedy uměl opravdu skvěle! Měli jsme k tomu knedlíky, na něž Hašek zadělal na jednom z mých starších kreslících prken".
Ani v nejhorší situaci života si Hašek nedal vzít živelnou radost ze života, jež je spojena s uměním hodně vidět a svobodně žít. Svou představu prosazoval a hájil sice impulzívně, ale zato důsledně. Razance, s níž vždy unikal ze skličujících poměrů, připomíná přírodní živel. Jeho tvorba se nikdy neřídí záměrem, směrem, odmítá předem přijaté kompoziční a stylové konstrukce. To všechno má totiž v krvi, vládne perem a jazykem sice intuitivně, ale s naprostou jistotou a sebevědomím genia. Z jeho prací vyvěrá energie, hravost, radost, která překonává literární formu. Není jisto, zda byl básníkem "prokletým", i když leccos z jeho života tomu nasvědčuje. Ale faktem zůstává, že tragické okolnosti životní v sobě dovedl přemoci a proměnit v obveselující komické efekty.
V průběhu první světové války realizují velkou obrodu v umění švýcarští dadisté. Také oni vycházejí ze hry, povyšují náhodu, banalitu a negaci světa na základní princip tvorby. Popřením tvůrčí kazuistiky reagují na krach jedné etapy evropské civilizace. Dadisté objevili kouzlo náhody, osvěžili uměníí půvabem nevědomosti. Žvatlavým "dada" manifestovali svou obrodnou roli v dějinách umění.
Za několik let se v Curychu zrodí manifest, který tuto provokativní "nevědomost" včlení do moderního umění: "Spát na břitvě a na blechách v říji, cestovat v barometru, chcát jako pinkalinka, dělat vylomeniny, být idiotem, brát sprchy svatých minutek, být bit, mít vždycky poslední štych, křičet opak toho, co říká druhý, být reakční místností a lázní Boha, který každý den bere lázeň v nás společně s čističem stok, toť život dadaisty." Tento směr se nazývá dadaismus a jeho prorokem je Tristan Tzara.
Nikdo z nich pochopitelně nevěděl o rozverném bohémovi a lidovém humoristovi z provinciální Prahy. A přece právě Hašek byl dadaistou ještě před tím, než byl dadaismus ve světě uznán. Jenže zde nebyl nikdo, kdo by to pochopil.

Můj přítel Hanuška

EXKURS

Tato kapitola není součástí knižního vydání v r. 1998 pozn. Jar. Šerák

Zpráva o zadrženi a zatčení
Pres.: 5.12.1913 Čj.172863
Byl dne: 4.12.1913 4 hod. odp.
Jméno: Jaroslav Hašek, spisovatel,1883, ženatý, katolík
rodem: Praha, 30. 4.1883
příslušný: Mydlovary, okr. České Budějovice
bytem: 0
zadržen: od c. k. strážník Antonín Novotný
c. k. polic. okr. komisařství V. byl předveden a zatčen: pro bezpřístřeší
kde: Pod Kinského zahradou
Se zatčeným následují spisy: 0
Jeho vlastní věci: 1 haléř, absolutorium, různé papíry, 1 notes, taška na spisy, různé noty, domovský list čj.101, vyd. 5. 4.1910 v Mydlovarech. Corpus delicti: 0
Popis osoby: postava prostř. obličej kulatý vlasy hnědé oči hnědé nos ostrý zuby zdravé vousy nemá zvláštní znamení nemá
šat - tmavý šat, bílou čepici
rodiče: Josef, Kateřina roz. Jarešová
sourozenci: Bohuslav, manželka Jarmila, roz. Mayer,
syn: Richard, žije odloučeně
mluvi: česky, německy, francouzsky, maďarsky, rusky, polsky
Byl převezen ve věznici dne 4. 12. 1913 o 3/4 na 5, č. cely 15.
Zatčení bylo nařízeno podepsaným.
podpis nečitelný
Pres: 5.12.1913
Zdráv a chůze schopen
MUDr. Kvasnička
(jinou rukou)
V hostinci 596/III. učinil útratu přes 4 K, a poněvadž nemohl zaplatit, zanechal tam zimník, takže hostinský neučinil trestni oznámeni. Udal, že bydli na Kr. Vinohradech, v Havličkově ulici 56, u vdovy po pastorovi Opočenském, což se prokázalo nepravdivé; neni tam hlášen.
Jaroslav Hašek - se odevzdává
s vlastními věcmi Departementu IV. Komisařství V., 4. 12. 1913
(podpis nečitelný)
(jinou rukou)
Dpt. IV. sem ráno 5. 12. 1913 telefonaval, aby tam ihned byly poslány spisy č.156207 (Opočenský a Hašek), že prý je tam Hašek ve vazbě; spisy tam byly ihned poslány a dle zdejší knížky p. koncip. Reichertem převzaty, avšak nyní při spisech nejsou, ač Opočenský a Hašek dosud nesložili pokutu, k níž zde byli odsouzeni.
Dpt. IV.
Ku připojení zapůjčených tam spisů 156207
Komisařství III. 9.12.1913 (2 nečit. podpisy)
(jinou rukou)

Dostavil se Zdeněk Kuděj, spisovatel, bytem Praha 2, Dittrichova G, a žádá o vydání zadrženého, jehož se ujme a jenž bude u něho bydliti. Jaroslav Hašek budiž napomenut a propuštěn. (jinou rukou)
Propuštěn 5.12.1913 o 3/4 na 13 hod. C. K. Komisařství III, č.156207
Jak k zadržení intelektuálního "bezdomovce" došlo, vypráví Kuděj. Hašek šel do Prahy z Košíř, patrně z vily Boženky, kde bydlel u cestovatele Friče. Na Újezdě se zastavil v hostinci, v němž sedělo několik zedníků z nedaleké stavby. Neměli však peníze a hodlali odejít. Hašek nechtěl ztratit společnost a slíbil, že za všechny zaplatí. Později se ukázalo, že nemá ani krejcar. Nechal proto v zástavě kabát. Venku bylo zima a pršelo. Pod Kinskou zahradou potkal dobráckého policajta, který se ho ptal, proč že nemá ani kabát. Hašek si postěžoval, že mu ho sebrali v hostinci. Strážník, pobouřen takovou necitelností, šel věc ihned vyšetřit. Hostinská mu ovšem pověděla, jak se věci mají. Tu strážník, cítě se podveden, Haška zjistil. Když se přišlo na to, že nemá řádné bydliště, zadržel ho pro "bezpřístřeší".
Druhý den došel na komisařství Kuděj a odvedl Haška k Ladovi do Dittrichovy ulice. Nejdříve se však stavěli na Karlově náměstí u redaktora Viky, zaměstnaného v Ottově nakladatelství. Tam se konala malá porada. Bylo konstatováno, že Haška nelze nechat v takové bídě, ale že nemá smysl mu dát peníze do ruky. Účastníci porady usoudili, že bude nejlépe, když spolu s mladým Ottou, synem nakladatele, ustaví jakousi kuratelu, aby Hašek dostával jen drobnější částky na nejnutnější výživu. Nadace byla stanovena ve výši zálohy na proponovanou knihu dětských črt a povídek. Text kontraktu je psán Haškovou rukou: "Světozor, 5.12.1913. Souhlasím, aby honorář za knížku drobných prací vyplacen byl p. K. Vikovi, Z. M. Kudějovi a J. B. Ottovi. Uznávám, že tito jmenovaní pánové chtějí obnosu takto získaného užíti jedině k mému prospěchu a zříkám se dobrovolně osobního práva na přijímání honorářů. Do knihy dám čtvrtinu nových prací, dosud nikde neotištěných. Prohlášení toto jsem sám napsal a podepsal zcela dobrovolně při střízlivém rozumu. Podpisy: Vika, Kuděj, Otto Jaroslav Hašek."
Kuratela se dne 27. 3. 1914 změnila v řádnou smlouvu na svazek humoresek, jež vydá Ottovo nakladatelství. Rukopis připravované knížky se přes válku u syna nakladatele ztratil. Karel Vika namísto něho sebral soubor cestopisných povídek Haškových a nazval je Dva tucty povídek. (Svazek vyšel koncem roku 1920, kdy byl Hašek v Rusku.)
Uvedená událost svědčí o tom, že Hašek, po rozchodu s Jarmilou a po smrti matky se stává opět tulákem. Stejně jako předtím nedbal na domluvy a dobře míněné rady. Věděl své. Žije dál výstředně a nespoutaně, jak si zvykl a jak to vyhovovalo jeho literární činnosti. Objevují se však i příznaky únavy a rozcitlivění. Dále sice žertuje a baví obecenstvo, ale stále častěji vypadává z role. Záchvaty melancholie, skepse a deprese se stupňují; za maskou klauna se objevuje trpící člověk.
Pro pochopení Haškova citového života jsou důležité jeho povídky o zvířatech. Na jaře 1913 otiskuje seriál prací, jejichž nostalgie a sebeironie vypovídá o trpkém životním pocitu. V povídce O slepičce idealistce zesměšňuje ctižádost a feminismus; v črtě O nejošklivějším psu Balabánovi vyjadřuje sympatie k osamělému, opovrhovanému, navenek ošklivému psíkovi-vyvrheli. Autoportrétu se blíží povídka O spletené rosničce. Ubohá malá rosnička se nemůže přizpůsobit koncertu starších usedlých žab, sborově kvákajících na břehu rybníka. Při útěku z prostředí úšklebků a nepřátelství je chycena do zajetí, kde má prorokovat povětrnost. Ale tam dělá vše obráceně. Ne ze zlé vůle, neumí prostě kvákat z donucení. Teprve když uteče ven, vyleze na nejvyšší větev lípy a v dešti, proti zvykům rosniček, se ozve její svobodné: kvák! Zdá se, že zde Hašek perzonifikuje i svůj vlastní osud, střet s okolím a marnou touhu po svobodě. Wilma Warausová píše, že v té době navštívili s manželem Montmartr. Zábava vázla, čekalo se na hlavní číslo programu. "Konečně přišel Hašek: Půjčte mi šesták. - Od té doby, co jsem ho viděla ve vršovickém bytě, hodně sešel. Rozchod s Jarmilou a se synem mu jistě nebyl lhostejný. Přisedl k našemu stolu a ptal se po Jarmile. Řekla jsem mu, že se má dobře a chlapeček je hezký, je mu podobný. Na Haškovi bylo patrno rozčilení, obvinil Jarmiliny rodiče, že ho se ženou rozvedli a vzali mu syna. Tchán ho vlastně oklamal, slíbil, že ho finančně zajistí, a nedodržel slovo. Dostalo se mi těžkého úkolu hájit starého pána. Pokud vím, nechtěl tříštit rodinný majetek. Žádnému z dětí nedal věno. Jmění se mělo rozdělit až po smrti rodičů. Hašek mne žádal, abych působila na Jarmilu. Ať se k němu vrátí. Nevím, jestli se tehdy hosté dočkali Haškova proslovu. My ne. Na mé přání jsme brzy odešli."
Toto svědectví ukazuje, že Hašek nebyl tak lehkovážný, jak ho vylíčila anekdotická legenda. Na dně jeho povahy se usazuje skepse a zoufalství. Právě proto upadá do výstředností, jež jsou mu narkotikem, ventilem, jimiž se uvolňuje přetlak depresívních nálad. Proměnlivost a rozkolísanost nálad byla záminkou k pochybnostem o Haškově charakteru. Velmi často se ve sporech a konfliktech, které sám vyvolal, přidával na stranu protivníka, a tím "zrazoval" své bývalé kamarády. Tak ho alespoň vylíčil Longen. Jenže na Haška nelze brát metr jako na běžného člověka. Všechno, i morálka a charakter, je podřízeno nevyčerpatelnému instinktu - tvorbě - spojenému s hledáním nápadů a podnětů ze setkání s pozoruhodnými lidmi. Longen se snaží dokázat, že v Haškovi dřímal běs nenávisti k lidem, zvláště pak k měšťákům, běs, který se v alkoholickém opojení obracel i proti lidem nejbližším. Mluvil však možná jen o sobě.
Hašek s neomylnou přesností vybírá právě to, co pro své uspokojení a pro svou tvorbu potřebuje. V tom je, pravda, i jistý děs a omezenost geniality.
V galerii Haškových přátel a známých nenalezneme mnoho básníků a literátů, spíše sochařů a malířů. Nejvíce ho však přitahují lidé výstřední, excentričtí, různí dobrodruhové a světoběžníci. Patřil k nim zmíněný Stáňa Zeman, ale i Richard Šimanovský, Kudějův druh z Ameriky, s nímž se Hašek setkal už jako drogistický učeň a s nímž podnikal veselé výpravy, nejvíce do kořalny U Halánků, kterou nazýval "střediskem české inteligence". Šimanovského otec byl vynálezcem a výrobcem zdravotního čaje proti záduše, kašli a souchotinám, který se prodával pod jménem Březohorské prsní thé Panny Marie Svatohorské. Z výnosného "kšeftu" zakoupil na Vinohradech dům, Hašek prý tam někdy přespával. Pak se starým pánem jel do Prahy na kočárku taženém dvěma strakatými poníky, a byl středem pozornosti.
K jiným bizarním známostem patřil Ferdinand Mestek (de Podskal), mužík z pražské ulice, s nímž se Hašek seznámil ve Světě zvířat. Mestek byl pozoruhodný tím, že své pohnuté životní osudy dovedl vyprávět s nepohnutou tváří. K údivu známých vyvolával Hašek na Invalidovně reklamu Mestekovu "blešímu divadlu"; stejně bohorovně pomáhal bývalému anarchistovi Sauerovi při pašování cukerínu. Výpočet podivuhodných známostí Haškových tím zdaleka není vyčerpán. Seznámil se s cirkusovým principálem Jaklem i s jeho "zeťákem", zápasníkem z Arény Karlasem. K věštkyni a chiromantce Cleo de Merode, jež se jmenovala jako bývalá milenka belgického krále, zavedl Haška Richardův bratri Karel Šimanovský, který se rovněž zabýval věštbou a astrologií. Bizarní jevy a podivní lidé Haška přitahovali.
Mezi nejpodivuhodnější známosti patří "Haškův přítel Hanuška". Menger se domnívá, že to byl tulák, zloděj a revertent, jménem Oldřich Zounek. Longen ho nazývá Matýskem. Sauer tvrdí, že to byl Haškův nejlepší přítel. Setkali se prý v zapadlé krčmě v Košířích. (Vysoké lovecké boty, které si Hašek před odchodem od Friče "vypůjčil", prodal Hanuška v Josefské čtvrti. Hanuška prý o tom Sauerovi vyprávěl:
"Bylo to v Židech v kořalně, zrovna když jsem byl na luftě asi tři tejdny. Víš, byl jsem na Pankráci zaháknutej, třináct májovejch (měsíců) za blbej letňáček (letní byt). Dařilo se mně moc mizerně, kamarádi byli v tahu, tak jsem sám jen tak srabařil; nějaká ta půda, sklep nebo jenom trhačka bylo moje celý živobytí. Rozflákanej jsem byl jako dnes. Tu přišel do tý kořalny Jarda. Říkali mu pan redaktor. Přised si ke mně a nechal nalejt všem. Myslel jsem, že je to ňákej venkovskej prachovej křapík, tak jsem ho chtěl udělat, voklepám ho a von mně zašeptá do ucha: Nech to, kamaráde, tady, pojďme na záchod a máš to pohodlnější; tady by jsi se moh blamovat. Tam mně ukázal všecky kapsy; byly děravý, až na jednu, a tam měl poslední zlatku. Řek, když budu upřimnej a všechno mu řeknu, že mi pomůže. Člověče, čuměl jsem jako vůl, žádnej fízl by si některejch maličkostí ani nevšim, a von furt: Lžeš, je to tak a tak! Vono to vopravdu bylo tak, jak to von vysvětlil. Vod těch čas, kamaráde, Jardovi ani slovo nelžu, víš, vono je to marný; já nevím, jak to je, ale von ti akorát na všecko přijde. Vono se říká, že je učenej a že má dobrou palici, ale sakra, dyť jsou jiný taky učený a jsou to hovada..."
Podle Haškovy povídky trvalo přátelství s Hanuškou od "bavorského výletu". Na této toulce Hašek onecmocněl s horečkou a tento tulák se ho ujal. Odnesl ho do stohu, vyhrabal lůžko, a přikládal mu obklady. Protože neměl při sobě ani kus hadru, roztrhal svou špinavou košili, namočil ji do vody a udělal svému druhovi "křížový obklad". Pak šel do vesnice shánět živobytí. Za hodinu nebo za dvě přinesl různé hadry, bandasku s mlékem a chléb. To všechno kdesi ukradl. Čtrnáct dní však Haška ošetřoval a sháněl živobytí, čímž mu zachránil život.
Znovu se setkali kolem roku 1907. "Byl jsem právě vyšetřován kvůli tomu, že při jedné pouliční demonstraci nešťastnou náhodou upadl jeden policejní strážník hlavou na mou hůl. Dozorce vězňů v novoměstské trestnici Hovorka, který byl otcem všech, ve vyšetřovací vazbě umístil mne v oddělení různých živlů. Většinou byli to samí zlodějové ze řemesla. Jeden z nich měl přezdívku Hanuška a nevěděl jsem, že se stane mým přítelem, až když pln soucitu nad mým osudem prohlásil, že až půjde konkařit, že v kbelíku na polévku propašuje mně viržinko. Měl modré oči, dobrácký pohled, usměvavou tvář, a to jsou vlastnosti, při nichž člověk zapomene, že mu hloupá společnost řekne, že jest to unfér spřátelit se se zlodějem."
Nikdy už asi nezjistíme, zda byl tulák Hanuška postavou skutečnou, nebo jen výmyslem. Je tomu tak s mnoha Haškovými figurami a s různými jeho "záhadami". Zajímá nás, jakou má postava tuláka v povídce roli. Hašnuška slouží ke konfrontaci ubohého, bezprizorného vyhnance s usedlými tatíky sedícími u piva U Fleků. Hanuška prý projevil přání podívat se alespoň jednou mezi "mlaskající české břichopásky, sedící v pivnici U Fleků": "Měl tuto jedinou touhu, jen to jediné přání, podívat se také tam, do zdroje české politiky, ku prameni českých buržoů."
Zatímco blahobytné měšťácké obecenstvo váhá, zda má vložit do kasičky na ošacení chudých školních dětí pár haléřů, vhodí tam tulák Hanuška celou korunu, svůj poslední peníz, se slovy "ať se mají chudáčkové". Povídka končí elegicky. "Na rohu Myslíkovy ulice šli proti nám dva páni, jeden z nich poklepal mu na rameno (detektiv Hatina) a řekl: Hanuško, půjdete se mnou, už vás hledáme kvůli tomu margarínu.
Tak jsem přišel o půl jedenácté hodině noční 27. srpna opět o svého přítele Hanušku." Povídka Můj přítel Hanuška i okolnosti s tím spojené odkrývají, co bylo jádrem Haškova sociálního cítění.Nebyla to v žádném případě ideologie, ani nějaká politická koncepce. Člověk lze redukovat na touhu po moci, na bohatství a bažení po rozkoši. Nelze mu však naordinovat radost a vědomí, zrcadlící se v jiných očích. Říká-li Čapek, že člověk je "zoon politikon", tvor politický, myslí se tím zároveň, že je tvorem společenským. Jedině v ohlasu našeho působení lze pocítit štěstí, v zrcadlení svého "já" u druhých cítíme uspokojení. Nejvyšší měrou citu je soucit. Bez tohoto alespoň elementárního sociálního cítění by neměli lidé působit v politice a ve veřejném životě. Být "sociálním" se však nepodaří každému. Překračovat hranice všelidské citovosti nad úroveň pouhé filantropie, objevovat u ztracených existencí onu skrytou "perličku na dně", jak říkal Jakob Boehme, se daří jen velkým tvůrcům. Pro Haška to bylo mravním imperativem, nikoliv jen příkazem plynoucím z obecně přijaté morálky či náboženství..
To vše vypovídá záhadná postava "tuláka Hanušky". Ať už to byl nebo nebyl Haškův "nejlepší přítel", nebo jen literární vidina, otevírá nám pohled do satirikova nitra a stává se klíčem k jeho pozdějším životním rozhodnutím. Ne z glorifikace lumpenproletariátu, ale z prosté pozornosti k životu a jeho mnohotvárnosti bratřil se Hašek s lidmi, kteří byli něčím zajímaví, kteří si uchovali elemntární jádro lidskosti. Nevadil mu otrhaný zevnějšek, ani nedostatek vzdělání. Neváhal připíjet se zloději a tuláky, budícími ošklivost a pohoršení. Pohyboval se ve společnosti vagabundů, pasáků, prostitutek, zkrachovalých řemeslníčků, které vyhledával a nacházel v reálném prostředí, v zaplivaných a zakouřených krčmách, vinárnách, tančírnách a nočních doupatech.
Z tohoto poznání roste základní Haškův postřeh: tuláci, kteří ztrácejí z obzoru fiktivní cíle a zájmy, kteří utrpěli příkoří a byli vyřazeni z životního zápasu, kteří se ne vlastní zásluhou ocitli "na dně", zůstávají výraznými lidskými typy. Toho si všiml Jaroslav Durych v bystrém eseji o Osudech dobrého vojáka Švejka: "Přirozená pudová vnímavost pro reálné zážitky jest tu ve specifické českosti podána s radostnou úplností, ale bylo by třeba uvésti ještě mnoho citátů z líčení prostředí tohoto malého českého člověka z pražské periférie, jichž je v knize nadbytek a která ukazují sympatie autorovy k těm drobným pasákům a zlodějům nejen proto, že jsou pronásledováni zákonem, ale pro vlastní půvab a specifické vlastnosti jejich řemesla. Miluje pasáky pro jejich pasáctví, zloděje pro jejich zlodějství, a touto svou láskou takřka očišťuje a pozdvihuje tyto věci, smiřuje s nimi a vyrovnává je s jinými řemesly a živnostmi, jež dřívější řád společenský kladl nejvýše."
Nejsou tyto vnitřní sympatie k lidem bez rozdílu, citlivý smysl pro rozdílnost povah, pro skrytou tvářnost věcí a osudů, zvláštním rysem Haškova erotismu, komplikovaného, utajovaného a podivuhodně vyklíčivšího?

Sarajevo

Dějiny nezůstávají trvale uzavřeny v imaginární oblasti lidského vědomí. Vystupují napovrch událostmi, jež se zmocňují současníků se surovou naléhavostí, drtí jejich myšlení, ohrožují jejich fyzickou existenci. Někdy jsou záminky náhodné a nepříliš významné.
28. června 1914 byl v Sarajevě, hlavním městě Bosny, zabit rakouský arcivévoda Ferdinand d°Este. Pachatelem atentátu byl člen tajného sdružení, srbský student Gavrilo Principe. Nikdo u dvora následníka neměl rád, ale rakouští a němečtí militaristé to vzali jako záminku k vypovězení války Srbsku.
Jaroslav Hašek v ten červnový den sotva tušil, jak se změní chod dějin a jak zasáhnou válečné události do života milionů. V den sarajevského atentátu byl s Josefem Ladou na výletě podél potoka Kačáku. Nejprve navštívili četnického rytmistra Rottra, proslulého cvičitele policejních psů, s nímž se Hašek seznámil v redakci Světa zvířat. Z Kladna se dali směrem k Nouzovu a k potoku Kačáku, pak po proudu potoka dolů. Jaroslav prý měl básnickou náladu, běhal po mezích a snažil se jmenovat všechny polní květiny, které natrhal. V Drahenicích si je podezřívavě prohlíželi, neboť budili dojem potulných šlejfířů.
Podle anekdot o Haškovi se zdá, jako by se od počátku díval na válku očima Švejka, ale to je omyl. Válka ho zastihla nepřipraveného, zbavila ho možnosti žít bohémským způsobem. Politická situace se vyhrotila do jednoduchých pro a proti a literární život pohasl.Dělat si žerty z poměrů znamenalo pohrávat si s vojenskými soudy. A navíc hrozí Haškovi odvod a odchod na frontu. Satirický talent, zbavený publikačních možností, uchyluje se k humoresce a grotesce. Čtenáři Humoristických listů, Světozoru a Zlaté Prahy jsou oslňováni množstvím fantaskních asociací, gejzírem groteskních nápadů a situací. (Srov. kupříkladu seriál Šťastný domov, parodující Šimáčkúv rodinný časopis a ženskou emancipaci, otištěný ve Veselé Praze, a cyklus Moje drahá přítelkyně Julča, který je kabinetní ukázkou zvířecí humoresky.) Pro rozvinutí bohémského způsobu života je politická situace nejméně vhodná. Pražské ilustrované časopisy přinášejí zprávy z bojiště, v nemocnicích se objevují první ranění ze srbské fronty.
V Praze začíná to být pro rebela a bývalého anarchistu nebezpečné. Kamarádi radí, aby zmizel z Prahy. Hašek odjíždí hned po vyhlášení války v létě 1914 k příteli Václavu Hrnčířovi do Jasené u Jaroměře. Příhody, které zažil na žních u Samků (jejichž Aninka byla Hrnčířovou nevěstou), popsal v povídce Nebezpečný pracovník. Zdržel se zde asi měsíc. Venkovské hospody U Vlášků, U Samků a U Rudštaků v Šestajovicích byly jen slabou náhradou za pražské krčmy. Když za ním přijel kavárník Ladislav Jančák, podnikli výlet do České Skalice a Babiččina údolí. V Náchodě uspořádal Hašek v hostinci U Beránka dobrovolnou sbírku pro české spisovatele uvržené válkou do bídy. Peníze propil. Pak způsobil v lázních delikt s německy mluvícími četníky, kterým se chlubil, že byl v Rusku zatčen a považován za špióna. Teprve na zákrok jednoho náchodského advokáta se incident podařilo urovnat. (Policejní protokoly tuto příhodu nezaznamenávají. Píseň Když jsme táhli k Jaroměři zůstala ve Švejkovi reminiscencí na tento pobyt.)
V Praze se neudrží a dále provokuje. Snad aby si dokázal, že ani válečné poměry nejsou schopny spoutat jeho gaminský temperament. Svědčí o tom následující příhoda.
V listopadu 1914 ruská vojska protrhla haličskou frontu, což pražská veřejnost komentovala fámou, že "v Náchodě se už mluví rusky".Ve společnosti vznikl spor o to, zda noční vrátný v hostinci U Valšů je konfidentem policie. Hašek se okamžitě rozhodl, že se o tom osobně přesvědčí. Ubytoval se v tomto starénm zájezdním hostinci v ulici Karolíny Světlé (dříve Poštovská), a do přihlašovací knihy zapsal: "Jaroslav Hašek, kupec, v Kyjevě narozený a z Moskvy přicházející." Ještě téže noci byl zatčen a odveden na komisařství. Před známým policejním úředníkem zdůvodňoval falešný záznam tím, že se chtěl přesvědčit, zda jsou "policejní opatření stran evidence cizích příslušníků v době válečné řádně prováděna". Pro policii dopadla zkouška dobře, pro Haška hůře. Byl vážně napomenut a odsouzen k 5 dnům vězení. V době od 7. - 12. prosince 1914 znovu pociťuje, jak chutná chleba v rakouském kriminále.( Zážitky z policejního výslechu a zkušenosti z vězení na počátku války se později staly jádrem úvodních kapitol Osudů dobrého vojáka Švejka.)
Zanedlouho to "s Rakouskem bylo už tak špatný", že si vzpomnělo i na Jaroslava Haška. V rámci příprav na protiofenzívu na haličské frontě povolán před odvodní komisi a přidělen k prvé náhradní rotě 91. pěšího pluku, sídlem v Českých Budějovicích. Před odvodní komisí se chová laxně a podává nepravdivé a neúplné údaje. Tak např. uvádí, že z "jazyků" ovládá pouze češtinu, ačkoli psal a mluvil rusky a německy, hovořil maďarsky, polsky a francouzsky. Stejně lehkovážně přiznává stav "svobodný", ačkoliv nebyl rozveden a byl otcem dvouletého synka.
V Haškovi se na počátku války ozývá starý anarchista a rebel. Souběžně s tím se projevuje zvážnění, jeho tvář vyjadřuje trpkost a hořkost z osobní tragédie. Zdá se však, že dobře cítí nadcházející změnu poměrů i dosah blížící se historické kolize. Jestliže si někdo myslí, že před odvodní komisí dělal Hašek Švejka a vydával se za blba, hluboce se mýlí. Jeho "revmatismus" byl považován za simulanství a to bylo u českých branců běžné. (Ve Švejkovi použil skutečný příběh Zdeňka Matěje Kuděje, který hrál duševně nepříčetného tak přesvědčivě, že unikl frontě a stal se sluhou u vídeňského arcibiskupa.) Slavný den "asentu" popsal Josef Lada: "K večeru přišel Hašek od odvodu v pravé rekrutské náladě a sotva poděkoval na můj pozdrav, když jsem mu otevíral. Potom kolem mne odcházel nevšímavě do své ubikace a na můj naléhavý dotaz, jak to s ním u odvodu dopadlo, odpověděl mi konečně s despektem, že s každým umazaným civilistou nemluví, a zavřel se v kuchyni, kde si počal svým komickým nehudebním hlasem zpívat vojenské písně. Od té doby se mnou jednal jako s méněcenným člověkem, ne jako se svým kvartýrským, a brzy se také ode mne odstěhoval a do svého odchodu k regimentu už u mne nebydlil."
O tom, že si uvědomoval i tragickou vážnost historické situace, svědčí věnování, vepsané do knihy Průvodčí cizinců:" Milý příteli Hrnčíři Vašku! V těch dobách truchlivých, kdy mapa Evropy se mění, prý nad vše jiné humor se zde cení. Toť úsudek je trochu nelidský, když humor bývá tragický...A to bude osud tvůj, dál bude Tebe strašit podpis můj- Jaroslav Hašek." Po odvodu se snaží odchod na frontu děj se co děj oddálit. Nejvážnějším způsobem bylo "onemocnění", o němž nás zpravuje Longen. Hašek prý krvácel z nosu tak značně, že musel být převezen do nemocnice. (Z týdenního pobytu ve Vinohradské nemocnici (31. 1. - 9. 2. 1915) se zachoval chorobopis. Diagnóza zní: epistaxe (krvácení z nosu) - a bolesti hlavy. Je nebezpečí, že jsou zachváceny ledviny. Váha 71,60 kg. Nemocný vypije 35 i více sklenic piva denně! Otec zemřel v 63 letech po operaci na chirurgii, matka marasmem v 73letech. Pacient bydlel naposled na Královských Vinohradech, Lužická 23. (Jde o byt E. A. Longena, odkud ho do nemocnice převezli.) Lékař ve Všeobecné nemocnici (podle Lady to byl dr. Trýb, známý brněnský spisovatel) se ho snažili udržet v ústavu co nejdéle. Hašek prý jim utekl, protože nesnášel abstinentní dietu. Pobytem v nemocnici si oddálil odjezd k pluku téměř o 14 dní. (Původně měl rukovat už 1. února 1915).
Poslední chvíle civilu strávil Hašek v hostinci Na Bidýlku ve Spálené ulici. K všeobecnému překvapení poručil, aby mu přinesli k pití vodu. Byl zprvu zamyšlený, teprve k půlnoci se rozjařil a začal zpívat vojenské písně. Očitý svědek vypráví: "Povykoval, že nás všechny postřílí a potáhne do Budějovic pěšky. Věřilo se mu to stejně málo, jako to, že se opil čistou vodou, zvláště když se zjistilo, že na chodbě k záchodku stavěl mu číšník vždy sklenku slivovice." Druhý den ráno sedl na vlak a jel do Budějovic.
O pobytu v Budějovicích se vypráví mnoho historek, ale pravděpodobnější je Haškovo vlastní podání. Podle jedné anekdoty přišel Hašek k "supravitě" (superarbitrační komisi) opilý a řekl vrchnímu lékaři nějakou nehoráznost, proto byl poslán ze školy k setnině. Dle jiné verze napsal na dveře vojenského baráku: "Já se tu nic nebavím, v tom baráku smradlavým." Čemu věřit? Hašek popisuje poměry ve škole jednoročních dobrovolníků v povídce Gott strafe Engeland. Velitelem byl horlivý hejtman Adamička, bratr velitele jízdní stráže pražské policie. Ten chtěl vyzdobit učebnu "vlasteneckými" nápisy a přikázal Haškovi, aby jako básník k tomu sestavil nějaké verše. Večer se Adamička zhrozil, když na stěně četl tento nápis: "Zum Befehl an der Wand, Gott strafe Engeland! Herr Gott ist mobilisiert - und mit seinem Name, mit Engeland ist Amen." Autor doznává: "Dostal jsem za ty verše 30 dní smíšeného vězení, vyšetřovali mě dokonce pro urážku náboženství a nakonec mne poslali s tím příjemným "nejbližším bataliónem" na pozici."
Ze školy jednoročních dobrovolníků v horním patře mariánských kasáren byl Hašek skutečně vyloučen, snad proto, že podobně jako románový Marek chodil po Budějovicích s "marodenbuchem" a navštěvoval četné hostince. Po příhodě s "krankenbuchem" byl přeložen ke kuchyni. Ihned se však hlásil k "marodvizitě" a dostal se do posádkového špitálu, který byl v landvéráckých kasárnách u nádraží v Schnerlingově ulici. (Fotografii z vojenské nemocnice přinesl Světozor dne 30. 4. 1915. Nalézáme tu Jaroslava Haška vážného, zasmušilého, s vouskem pod nosem, jako v dobách anarchistického hnutí. Chtěl tím připomenout svůj bývalý antimilitarismus?)
Velitel nemocnice Mudr. Peterka mu byl nakloněn a snažil se jej udržet co nejdéle. Přeložil ho proto do rehabilitačního oddělení v baráku na Lineckém předměstí. Tam se Hašek seznámil s redaktorem A. Hetzlem, muzikantem Gáňou Šrámkem a profesorem Bohumilem Šafářem, jedním z překladatelů Rabelaise. Podle Františka Skřivánka docházel i v civilu do výčepu hotelu U Slunce, do hostince U Míčanů, u Novotných, u Žáků a v České chalupě. (Zde také diktoval humoresku Aféra s teploměrem, v níž zachytil prostředí vojenské nemocnice, a povídku Aféra s křečkem, kterou redaktor Skružný otiskl v Humoristických listech.
Spolu s Vildou Volkem navštěvovali budějovické hospody. Zpívali ruské písně a několikrát je patrola odvedla do kasáren. Haškovy osudy tedy v mnohém připomínají vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka. (Také Hašek narukoval v ve skořicovém zimníku a ve vysokých botách, což nebylo nic divného, neboť na začátku války měla rakouská armáda nedostatek stejnokrojů.) Jenže pohodlný pobyt v nemocnici si zkaztil. Zdržel se společností ve vinárně Pod věží. Protože měl obavy vrátit se pozdě v noci do kasáren, vzal jej dopravní inspektor Šat k sobě do Protivína. Tam pobyl Hašek několik dní a pak se vydal pěšky do Budějovic. Stejně jako Švejk z Putimi do Putimi putoval i jeho autor vstříc neznámému osudu. Za Zliví u Protivína ho zastavil četník a po krátké výměně názorů se sbratřili a opili se v hospodě U Ruského cara při císařské silnici. Po tomto "výletě" ( nebyl to však pokus o dezerci?), nezbylo Mudr. Peterkovi než ho odvelet zpátky k setnině.
Ještě jednou se pokusil o dezerci..Píše o tom ve vzpomínce: "Vyhodili mne na začátku války z důstojnické školy 91. pěšího pluku, pak mně odpárali i ty jednoročácké nášivky, a zatímco druzí moji bývalí kolegové dostávali titul kadetů a fähnrichů a padali jako mouchy na všech frontách, seděl jsem zavřen v kasárenské base v Budějovicích i v Mostu nad Litavou, a když mne pustili nakonec a chtěli odpravit s marškumpačkami do pole, skrýval jsem se ve stohu a přežil tak tři marškumpačky. Pak jsem simuloval, že mám padoucnici, a byli by mne málem zastřelili, kdybych se nebyl dobrovolně přihlásil do pole."
Jak vidno utekl těsně před odjezdem na frontu ještě jednou.
Major Wenzel na něj učinil trestní oznámení a proto strávil Hašek cestu z Budějovic do Vídně a dále z Mostu nad Litavou v arestantském vagóně, stejně jako ve Švejkovi. -.
Jeho vojenské osudy se tedy v mnohém shodují s příběhem jednoročního dobrovolníka Marka. Podle šikovatele Vaňka přišel Hašek k setnině s nelichotivým posudkem: "Haschek Jaroslaus, nach seiner Angabe Schriftleiter-setzer." V závorce prý bylo připsáno (Ein Schwindler und Betrüger). Toto označení se shoduje s pověstnou poznámkou p. v. (politisch verdächtigt), s níž přichází ke kumpanii jednoroční dobrovolník Marek.)
Když poznal marnost úsilí o dezerci, mění Hašek taktiku. Snaží se dostat co nejblíže k frontě, aby mohl přeběhnout.(Podle Hájka prohlásil ještě v Praze, když bydlel u cestovatele Friče: "Dám se na vojnu a přeběhnu k Rusům".) Ve verších, které 25. února 1915 vpisuje do památníku dceři hostinského U Míčanů, píše elegicky: "A srdce tvé, jež mohlo vřele kdes v rodné zemi milovat, jak utichlo a ztichlo navždy; zničeno všechno, cos měl rád!" Ještě před odchodem z Budějovic vepsal příteli Skřivánkovi jako věnování do knihy Můj obchod se psy tato slova: "Za několik minut odjíždím kamsi daleko. Možná, že se vrátím jako kozácký ataman. Budu-li však pověšen, pošlu Ti pro štěstí kus svého provazu."
Nemilou vzpomínku měl na Haška budějovický knihkupec pan Svátek. Jednou v povznesené náladě mu autor slíbil, že za 30 či 50 korun nebude dávat vojenské humoresky jinému než jemu. (Když se po válce objevil na trhu Švejk, přihlásil se budějovický knihkupec o svá práva. Hašek mu pochopitelně ani neodpověděl.)
Zanedlouho měl zcela jiné starosti než psát humoresky pro pana Svátka. Kolem 5. května byl totiž zařazen do pochodového praporu (maršbatalionu), který byl odvelen do výcvikového tábora v Mostu nad Litavou; tím začala jeho osobní, tragická válečná odysea.
V armádě překonal svou anarchistickou minulost. Na vlastní kůži přesvědčil, že vzpoura, byť sebelépe míněná, nemá naději, když není podporována masou vojáků. Válka se promítla do jeho duše hlouběji, než je ochoten si připustit. Bohém, anarchista a antimilitarista, potýkající se s rakouskou policií, se ocitá v prostředí tuhého vojenského drilu. A to ještě s pošramocenou pověstí, jako superarbitrovaný jednoroční dobrovolník. Měl plnit rozkazy podle hesla: "Maul halten und weiter dienen". V bleděmodré uniformě s "papouškovitými" výložkami pochopil, co je to moderní mocenský systém a jak obtížné je s jeho aparátem bojovat.
Doba, kdy válka znamenala ryk bitev, cinkot rejtarských palašů a riziko zápolení, je ta tam. Bylo to také nesmyslné, ale byla možnost úniku. Někdo zvítězil, někdo chytře uhnul, jiný padl. Moderní válka nezná vítězů ani poražených. Na obou stranách fronty řádí chaos, vši a úplavice.
V moderní době se systém zmocňuje jedince totálně, je totiž svou povahou absolutní. Obkličuje ho byrokratickou evidencí, obtěžuje ho opakovanými odvody, cvičeními, hlášením. V dobách konfliktu formuje masy, zpracovává jejich vědomí válečnou ideologií. Tím ho pomalu připravuje, aby se stal kolečkem válečné mašinérie. Vojensko - byrokratický systém, jenž je nadřazen občanským právům a zákonům, proniká všude a působí depresívním dojmem. Za války se lidí zmocňuje strach, beznaděj, pocit obklíčení, z něhož není úniku. "Světodějné" události vystupují i do vnitřního života jednotlivce, zvláště když se neúprosně blíží fronta, dějiště hromadného zániku: úzkost platí od dob první světové války k základnímu pocitu moderní existence. Druhá světová válka rozšířila tento pocit i na dříve tolerované "zázemí".)
Z Haškova výrazu, jak jej zachycuje snímek z cesty na frontu, čiší smutek a zoufalství. Oči hledí mrtvě do dálky, do tváře je vepsána beznaděj. Jak podstatně se tato tvář liší od usměvavé a groteskně "odlidštěné" grimasy dobrého vojáka Švejka! Kdo tento rozdíl nevidí, nemůže nikdy porozumět hloubce Haškovy ironie.
V Mostu nad Litavou, resp. v nedalekém dřevěném barákovém táboře Kyrályhidě, poznává Hašek několik postav, jejichž jména i některé charakteristické rysy převzal a umělecky ztvárnil ve svém románu.
Byl zařazen do 3. setniny 12. praporu, která vedle vycvičených vojáků přibírala i různé "zuwachsy" z trestných rot a arestů. Jejím velitelem byl setník Wimmer, jehož krátce před odjezdem na frontu vystřídal nadporučík Lukáš (psal se tehdy německy Lukas). Lukáš později převzal velení nad celým praporem 91. pluku. Nadporučík Lukáš prý při té příležitosti Haškovi domlouval, aby zanechal pití a Hašek mu to slíbil.
Podle vyprávění, které podle zápisů šikovatele Vaňka zachytil spisovatel Jan Morávek, byl nadporučík Lukáš přísný, přímý a nebojácný člověk, vědomý si své zodpovědnosti, obávaný a uznávaný velitel. K vojákům byl spravedlivý, ale strohé vojenské vystupování znemožnilo, aby ho podřízení měli rádi. V mnohém to odpovídá Haškově portrétu vylíčenému v románu. Jen jeho vztah k ženám je humorně překreslen. Nadporučík Lukáš byl rodem Pražák, ale nevystupoval nikdy ani jako Čech, ani jako Němec. Jeho povaha mu však způsobovala mnohé potíže, byl pro svoji neústupnost několikrát vynechán při služebním postupu.
Původní velitel praporu, hejtmau Sagner, byl naproti tomu člověk všemi mastmi mazaný, elegantní a protřelý. Protežoval Čechy, pokud tím ovšem neškodil sám sobě. Nepříliš příznivou charakteristiku podává o něm archív 91. pluku. V duchu vedení války se vojsko chovalo bezohledně a nelítostně i vůči civilnímu obyvatelstvu.
Rovněž major Wenzel je postavou ze skutečnosti. V zápiscích, které jsou hlavním zdrojem našich vědomostí o tomto období Haškova života, se šikovatel Vaněk zmiňuje o tom, že náhradní prapor, v němž byl zařazen i Hašek, táhl od Samboru po Sokal pod vedením "bláznivého majora Wenzla". V satirikově blízkém okolí vystupuje i kadet Biegler, v románě zpodobený jako ctižádostivý mladík se šlechtickým erbem, na němž je "čapí křídlo s rybím ocasem". Jan Biegler byl velitelem jedné čety 3. setniny. Snad nejpopulárnější záporná postava románu, omezený "poloprďoch" poručík Dub, měl prý předlohu v záložním poručíkovi Mechálkovi, jenž stále opakoval úsloví: "Vy mě neznáte, ale až mě poznáte, vy budete brečet." (Podle jiné verze jím mohl být jakýsi nadporučík Kreibich, o němž Haškovi vyprávěl učitele Jakl z Dolního města. Brněnští by v něm rádi uviděli jazykovědce profesora Františka Trávníčka.)
Skutečnou osobou byl polní kurát Eybl, v románě Ibl, který se dokonce na setkání s Haškem upamatoval. Románový poručík Dub byl podle Eybla plukovním lékařem a měl velké starosti se ženěním. Lukáš se prý ve Vídni seznámil se svou budoucí nevěstou, sestrou kadeta Bieglera. Také polní kurát Lacina měl "skutečnou" předlohu.
Neznamená to nic jiného, než se postavy v románě krystalizují u Haška z mlžiny vzpomínek a představ, nikoliv pouze z opozorovaných detailů. Reálné "předchůdce" měly i postavy vojínů a poddůstojníků. Patří sem především autor zmíněných vzpomínek, účetní šikovatel Jan Vaněk, povoláním drogista z Kralup, typický rakouský ulejvák a přítel všech podobných ulejváků. Podobně jako většina týlových poddůstojníků a důstojníků pamatuje při zásobování především na vlastní prospěch. Hašek, jenž byl přidělen k rotnímu štábu, se s ním důvěrně seznámil. Pomáhal mu v kanceláři a brzy se stal pro Vaňka téměř nepostradatelnou silou. (Pobyt v kanceláři setniny a přítomnost ve štábu, kde byl ordonancí, má velký význam pro kompozici románu. Zde se Hašek seznamuje s listinným materiálem, jehož citací demonstruje rozklad rakouského válečného tažení. Jedná se o různé zásobovací předpisy, pokyny a depeše, či propagační tiskoviny).
V kanceláři setniny se stýkal též se sluhou (čili buršem) nadporučíka Lukáše Františkem Strašlipkou, o kterém se také říká, že byl životní předlohou Švejka. Strašlipka byl mladý chlapec modrých očí (narozen 1890, zemřel 1949), který žádnou zábavu nezkazil. Hašek, Strašlipka a jakýsi Masopust, ptáčník z Malé Strany, tvořili veselý trojlístek a zaháněli smutek a sklíčenost, která se vojáků zmocňovala tím více, čím více se blížili frontě. Na příbuznost se Švejkem se soudí z toho, že Strašlipka rád vyprávěl různé příběhy ze života a anekdoty, začínající úslovím: "To já znal jednoho..." Hašek se o něm zmiňuje i v básni, psané cestou na frontu: Nejstrašnější však z válečné té psoty jsou - Strašlipkovy staré anekdoty."
Osudy 3. marškumpanie po odchodu z Mostu nad Litavou poznáme ze zápisků šikovatele Vaňka. 27. června 1915 vyrazila jednotka z Brucku po železnici směrem na haličské bojiště. Nechybělo mnoho, a odjela by bez Haška. Ačkoli byl již tři dny před odjezdem zákaz opouštění tábora, chyběl při odjezdu četař Malovec - a jednoroční dobrovolník Hašek.
Pak se vojska přesouvala přes Raab do Budapešti a z Budapešti na Hatvan, Füzesabony a Miškovec. Vlakem dojeli až do haličského Sanoku. Pochodová linie přesně odpovídá postupu v románu. Autor Švejka dbal úzkostlivě na místopis, aby tím více uvolnil prostor pro fantazii v groteskní a satirické transformaci postav. Haškovu náladu vystihují verše, které psal cestou ba frontu. Postrádají zcela humor švejkovského ladění. Jsou nostalgickou vzpomínkou na domov a na Jarmilu, která s tříletým chlapcem žije u rodičů v Praze a kterou nepřestal mít rád.
"Tím milejší mně proto každá zpráva
z milých mně míst; i vyplň přání moje,
by člověk, když vší naděje se vzdává,
přec dostal jsem zas jednou psaní tvoje."
Haškovy "listy důvěrné" nebyly nikdy odeslány a našly svého adresáta až po pisatelově smrti, což je dalším důkazem jeho osobní tragédie. Ze železniční křižovatky Sanok postupoval dvanáctý náhradní prapor na frontu pěšky. Hašek byl mezitím znovu "povýšen", stal se spolu s jednoročákem Bílkem "viehtreiberem", tj. honákem dobytka. Podle vojenských záznamů ho už 25. května 1915 uznala superarbitrační komise za schopného vykonávat jen strážní a lehčí službu. Hašek toho využil a denně se hlásí marod; vykonával službu v kanceláři a při namáhavých pochodech se rád přitočil k týlovým částem.
Někde u Samboru ho očekávala další funkce. Byl ustanoven "kvartýrmachrem" čili ubytovatelem. (Zde je další paralela s Osudy dobrého vojáka Švejka. V oné části, kdy Hašek opouští štáb setniny, se Švejk vzdaluje z rotní kanceláře, neboť je vyslán jako ubytovatel do kraje pod Felštýnem a upadá do "rakouského zajetí".)
K roli ubytovatele měl Hašek všechny předpoklady: mluví slušně rusky, zná Halič dosti zevrubně již z dob svých dobrodružných cest a potulek.
Potom se pochodový prapor vydal ze Samboru na Ščerš a Gologór, kde se setkává s kmenovými částmi pluku. Mezitím je Hašek obdařen další funkcí. Stává se ordonancí neboli spojkou čety.
Záložní pochodový prapor přibyl do města Gologór 11. 7. 1915 a doplnil řady 91. pluku.(Tam byl teprve Hašek zařazen do 11. kumpanie, jak ubvedl ve svém románu.) Pluk se přesunul na sever k železniční stanici Zóltanka a odtud na Sókal.
Oblast Sókalu, významného železničního uzlu v Haliči, tvořila důležité rakouské předmostí na východním břehu řeky Bugu, a byla proto stále napadána ruskými vojsky. V ohni těchto útoků se octl i třetí prapor 91. pluku, který byl 20. července navečer vyslán do přední linie.
Tam překvapilo vojáky peklo, jež si nelze představit ani v nejstrašnějším snu. Nešťastný 91. pluk byl v boji zcela zdecimován. Během týdenního boje ke konci července 1915 ztratila například setnina nadporučíka Lukáše více než polovinu mužů. 1. srpna byl proto pluk poslán do zálohy, do krajiny kolem města Zdzary, severně na březích Bugu. Vojáci, kteří přežili masakr, tam odpočívali a zotavovali se. Hašek zde napsal básně O vších, V rezervě a Pláč gefreitera. Po bojích u Sókalu byl totiž Hašek povýšen na svobodníka (Gefreiter). Je dokonce navržen na stříbrnou medaili za statečnost. V bitvě u Sókalu zajali totiž s nadporučíkem Lukášem houf ruských vojáků. Nemuselo to být žádné hrdinství. Ruští vojáci byli nespokojeni s mizerným zásobováním a dobrovolně se dávali zajmout. Hašek, který znal dobře rusky, dohodl se prý s velitelem ruského oddílu, jímž byl jakýsi profesor z Petrohradu, a převedl dobrovolné zajatce (asi 300 mužů) na velitelství pluku do Sókalu. Haškův návrat v čele zajatců zde způsobil zmatek. Velitel pluku, ztřeštěný major Wenzel, se domníval, že Rusové prorazili frontu, a utekl, strhnuv s sebou celé brigádní velitelství. V archívech 91. pluku existují doklady o tom, že čeští vojáci odmítali položit život "za císaře a jeho rodinu". Mnozí hledali příležitost, jak přeběhnout na stranu Rusů, anebo se dostat do zajetí. Obé bylo spojeno se značným rizikem, navrátilcům hrozila smrt. Každý čekal na vhodnou příležitost. Haškovi se tato možnost naskytla v bitvě u Chorupan dne 24. 9. 1915.
Ještě jednou osvědčil na rakouské straně osobní neohroženost. 91. pluk byl znovu nasazen na frontu u Dubna dne 11. září 1915. Při ústupu od Pogorelce k Chorupanům převedl Hašek celý prapor přes řeku Ikvu. Vyzvěděl totiž od místních obyvatel, kde je brod, a přispěl tak k záchraně kamarádů. (Za tento čin mu měl být odpuštěn trest tříletého žaláře, k němuž byl odsouzen pro dezerci v Mostu nad Litavou. Této amnestie se však už nedočkal.)
Spád událostí zachycují zápisky účetního šikovatele Vaňka:
17. září - Vaněk je s Haškem a s jakýmsi Krejčím, hercem, vyslán na noční patrolu k nepřátelským pozicím. Vrací se však bez Haška, který se ztratil a objevil se u jednotky až druhou noc. (Nešlo už tehdy o nezdařený pokus přeběhnout do ruských zákopů ?)
23. září. - Fasuje se rum, špek, deky, dvojnásobná dávka chleba a čaje. Něco je ve vzduchu." Podle Vaňka však nic nenasvědčuje tomu, že by se Hašek chystal přeběhnout. Má službu u telefonu a naslouchá pozorně, co hovoří pluk s brigádou. Vaněk bydlí v okopu společně s hornistou Šmídem. Hašek naproti s Františkem Strašlipkou. S nimi je ubytován i pes nadporučíka Lukáše, kterého "zajali" ve vsi Torbowice. Vaněk cítí, že se blíží útok, a prochází zákopem. Pověstný tyran poručík Mechálek zde na stráži usnul.
24. září - Časně ráno, jakmile vystoupila mlha, objevili se Rusové. Poplach! Hašek, který navzdory rozkazu spal svlečený, prohodí ospale: "Nó, snad nebude tak zle." Lukáš vzrušeně vykřikuje na čtvrtou četu, aby zajišťovala bočně, a dává povel k ústupu.
Ruská vojska prolomila frontu na úseku bráněném 91. plukem. Je zle. Lukáš se chce domluvit s velitelstvím bataliónu, že úsek obsazený jeho jednotkou byl napaden. Vojáci ve zmatku prchají. Při ústupu Lukáš zahlédne Jaroslava Haška, který se Strašlipkou zvolna vylézá ze zákopu. Hašek si přitom ještě pomalu váže onuce a obouvá boty. Lukáš netrpělivě pobízí, aby si pospíšili, Strašlipka má totiž jeho vak s proviantem. Hašek však odmlouvá: "Já mám oteklou nohu a musím si ji utáhnout, abych mohl lépe utíkat." Pak se oba ztrácejí Lukášovi z dohledu. Dne 24. září ráno se Jaroslav Hašek spolu s Františkem Strašlipkou, se 135 mrtvými, 285 raněnými a 509 nezvěstnými příslušníky 91. pluku rozloučil s rakouskou armádou.
Na jeho jméno si nechtěně vzpomněl šikovatel Vaněk. Byl totiž povolán k polnímu soudu k výslechu, co vlastně ví o Jaroslavu Haškovi. Ten prý napsal nějaký vlastizrádný článek o císaři Františku Josefovi I.

Malá procházka do dějin

Tři týdny po Haškově zmizení doručila polní pošta do kanceláře 91. pluku dopis z Prahy. Měl datum 8. 10. 1915. Protože byl adresát nezvěstný, uschovával dopis u sebe po celou dobu války šikovatel Vaněk. Jeho text zní:

„Milý Jarko!

Po dlouhou dobu zde kolovaly zprávy o Tvé smrti. Varianty byly rozličné a já byl zahrnován dotazy o Tvém osudu. Konečně se mi podařilo dopátrati se pravého stavu věci a Tvé adresy, a proto Ti nyní píši. Mladý Otto byl pln lítosti a přislíbil mi všechnu pomoc, dáš-li nějaké znamení života. Proto piš, jak se máš a potřebuješ-li něčeho.

Longen se vrátil nedávno, leží v nemocnici na Malé Straně. Také Jančák je zde, a Karel Nový. Skružný je vojákem. Otta Stivín se vrátil a nyní prý i Josef přijede. U Ottů jsme často na Tebe vzpomínali, také Franta Kysela div neplakal radostí, ba i starý Petřík byl pohnut, když slyšel, že jsi zdráv, a prohlásil, Že by Ti poslal flašku borovičky. Piš tedy a vrať se šťastně zpět.

Tvůj Kuděj.“

V té době prožívá Hašek nejkritičtější okamžiky svého života. Všechno, co prožil na frontě, bledne proti tomu, co ho čekalo v zajetí. Rusko mělo tehdy nedostatek vagónů a zajatci byli hnáni pěšky kozáckými nahajkami. Na stokilometrovém pochodu do zajateckého tábora, procházeje cholerou zamořenými oblastmi a vypálenými vesnicemi s otrávenými studněmi, prožívá Hašek křížovou cestu člověka dvacátého století. Ani v táboře Dárnice u Kyjeva je nečekalo vysvobození, jak všichni doufali, ale další utrpení. Zajatci slovanských národností byli ruskými poměry rozčarováni. Ačkoliv přecházeli do zajetí většinou dobrovolně, byli s ostatními rakouskými a německými vojáky hnáni za ostnaté dráty do příšerných táborů, zamořených tyfem a úplavicí. Velitelé těchto táborů byli carští důstojníci, často původem Němci, kteří se chovali k zajatcům jako k zrádcům Bohem posvěceného císaře.

Takové poměry nebyly jen v Dárnici. Brzy nato byli někteří zajatci odesláni do barákového tábora v Tockém, umístěném nedaleko Buzuluku u řeky Samary. Staré město uvítalo zajatce v barákovém tábore, zamořeném hmyzem a infekcemi. Hašek sem přišel s Josefem Vodičkou, malířem Hájkem a bývalým účetním Hlaváčkem.

Podle svědectví Jana Rymeše pomáhal Hašek udržovat náladu. Měl značnou dávku štěstí; při transportu se dostal do vagónu, kde byly uloženy listy tabáku. To mu možná zachránilo život, za ukradený tabák získal chleba. Vcelku je rád, že už má válku za sebou. 8. listopadu 1915 posílá přes Mezinárodní červený kříž lístek do Prahy redaktorovi Josefu Skružnému:

"Vážený příteli! Byl jsem uloven 23. září a prosím o oznámení v novinách, že jsem živ a zdráv. Račte mně prosím vyjednat u p. Vilímka nějakou zásilku peněz do zajetí a Lada s Kudějem ať též obstarají u Ottů za mou knihu....Adresa je J. H., zajatec Tockoe, Samara, Rossija, 4. batalión. Je to na hranici Asie, Sibiře a Uralu. Hlídají mě Tataři. Srdečný pozdrav všem."

V zimě 1915 až 1916 vypukla v táboře tyfová epidemie. Ze 16 000 zajatců zemřelo během této zimy plné dvě třetiny. Také Hašek onemocněl, ale jako zázrakem vyvázl smrti. Na jednom baráku bylo až 600 lidí, leželi stěsnáni na sebe, někteří se zmítali v horečkách a blouznili. Hašek i v nejhorší chvíli povzbuzoval ostatní, vyprávěl různé příběhy a anekdoty. Protože byl naprostý nedostatek papíru, psal si své poznámky na březovou kůru. Na jaře bylo v táboře vyměněno velení, Lágr převzal ruský Červený kříž, aby zachránil aspoň ty, kteří tu strašnou apokalypsu přečkali.

Tu došlo ke zjevení. S paprsky jarního slunce se objevili v zajateckém táboře slušně odění vojáci, emisaři české družiny. Základ českého vojenského oddílu, který prováděl nábor zajatců znovu na frontu. Zprvu působila družina jako výzvědný oddíl a sbor propagandistů, součást ruské armády.

Hašek nezaváhal a okamžitě se přihlásil. Jeho postavení se zlepšilo. Stal se pomocníkem velitele 4. praporu, v němž byli zařazeni většinou dobrovolníci. Ubytoval se ve skleněné verandě u kanceláře praporu a psal letáky proti Rakousku. Seznámil se tu s profesorem gymnázia v Buzuluku Kanonykinem, jenž prosadil, že Hašek mohl docházet do rodiny jako učitel němčiny. K tomu už nedošlo. 29. června je zapsán do záložní roty 1. pluku a přidělen k dispozici Správě českých a slovenských spolků na Rusi.

Haškovo jméno nalezneme 10. července 1916 na stránkách časopisu Čechoslovan, který vycházel v Kyjevě. Po útrapách polního tažení, hrůzných zážitků z bitev a po martýriu zajateckého tábora, což se podařilo přežít, vrací se Hašek ke svému povolání, k satiře a publicistice. Bylo to vysvobození, ale cosi se v něm zlomilo. Mizí příslovečná ironie a skepse. To už není bohém a popěrač, bývalý anarchista, jemuž není nic svaté. Nyní má „pozitivní" cíl, ozbrojený odboj proti Rakousku. Najde i v této etapě odpovídající výraz? Nebo se promění pouze v novináře, agitujícího pro vstup do vojska?

Situace si vyžaduje vážnost. Lidé ztracení v chaosu potřebují vzory, „hrdiny" , které by mohli napodobit. Ztrácejí sebevědomí i vlastní půdu pod nohama. Otevírá se znovu propast mezi ideálem a institucí. To, co bylo dříve zbožným přáním, nemá co dělat se skutečností plnou rozporů a osobních zájmů. To si Hašek neuvědomil. V ohrožení života člověk volí jednoduchá, přímá řešení. Nemyslí na hrdinství. Bojuje o přežití, o zachování existence, o holý život. Zápas o elementární hodnoty je měřítkem všech věcí.

Nositelem těchto hodnot už není jedinec, ten je svého práva zbaven, je příliš vratký a zranitelný, ale dav, masa. Davy řídící se svými bezprostředními impulzy. Osvobozený dav je aktérem dějin. Jsou to však ještě „dějiny"? Není to spíš chaos? S tímto psychologickým „tajemstvím" vojenská teorie nepočítá. I masa „nehrdinů“ se stává lidskou jednotkou. Pod svými šedivým mimikry leptá dav kyselinou rozkladu všechny dosavadní hodnoty: projevuje se navenek lhostejně vůči jakékoliv ideologii, je netečný k rozkazům nadřízených, vzpomíná na „mírový" život v zázemí, na pouto domova. Davový člověk, zmatený a vyvržený událostmi z přirozeného prostředí, stává se dějinným aktérem. Tato proměna je nejtajuplnější hádankou střetu myšlení v průběhu první světové války.

Od února 1915 do července 1916, v němž se literárně odmlčel, prochází Hašek duševní krizí, kterou způsobil i pobyt v táboře v Tockém. Tam se patrně odehrála ta obrovská proměna, s níž si marně lámou hlavu životopisci i Haškovi kamarádi. Z nezodpovědného bohéma se stává odpovědný novinář a pracovník odboje. Spolu s tím vyniká dříve skrytá podvojnost jeho povahy, na kterou upozornil Josef Kopta: vedle humorné rozvernosti spatřujeme u něj „úsilí o vážnost".

Na Haškův příklon k legiím měla vliv i historická změna. V průběhu bojů narůstá sebevědomí českého národa. Dříve netečná a lhostejná masa, vehnaná do slepé uličky kompromisní politikou „zástupců lidu“, ukázala nikdy netušenou rozhodnost. Vzniká situace, příhodná pro radikální odboj. Ohromen náhle se probudivší odvahou zajatců, kteří šli znovu do války, aby bojovali se zbraní proti Rakousku, dává se i Hašek do služeb hnutí.

Vedoucí silou odboje je zahraniční Národní rada československá, vedená profesorem Masarykem. Hašek je rovněž stoupencem Masarykových idejí. Liší se však v názorech na Rusko. I Rusko hrálo zpočátku v Masarykových plánech značnou roli. Vycházelo se z předpokladu, že úlohou českého živlu je být hrází Slovanstva vůči pronikání germánského vlivu na východ. S pádem absolutistických monarchií v Evropě spojoval Masaryk myšlenku samostatného československého státu. Pro tuto ideu získal porozumění u západních mocností. Ožehavým bodem české revoluce se stalo Rusko. Spojenci měli totiž zájem jen na první fázi revoluce, na svržení carismu. Další vývoj v Rusku nebyli ochotni tolerovat a klonili se k vojenskému zákroku, k intervenci.

Koncepce českého odboje v Rusku je vedena jedinou devizou: české vojsko. Carský dvůr pohlížel zprvu na český odboj s nedůvěrou, bylo nutno využít vlivu krajanů - starousedlíků. Ti měli nahnáno, aby nebyli považováni za nepřátelské cizince, a proto přispívali na vojsko finančně. Vytvořila se Česká družina. Teprve v dubnu 1916 byl povolen nábor v zajateckých táborech, a situace se změnila. Vedoucí vliv získala tzv. Odbočka české národní rady v Rusku a konzervativní ruští Češi se jí stali přítěží.

Na sklonku jara a začátkem léta 1916 zastihujeme Haška v zajateckém táboře v Tockém. Jako pomocník velitele praporu se snaží ochránit zajatce, kteří se přihlásili do českého vojska, před ústrky a nenávistí germanofilského vedení tábora, představovaného tehdejším velitelem generálem Flechnerem. Začátkem června odjíždějí přihlášení dobrovolníci přes Kinče, Samaru. Penzu a Tambov až do Kyjeva. Odtud jsou posláni ke svým jednotkám. Hašek, jehož lékařská komise neuznala schopného řadové služby, je přidělen jako písař k 1. pluku Jana Husi. Kancelářské práci se prý příliš nevěnoval, stále se zaměstnává něčím jiným. Tvrdil, že má za úkol napsat dějiny prvního pluku. Současně zahajuje spolupráci s časopisem Čechoslovan, řízeným A. V. Svihovským. Když se ukázalo, že je velmi schopným novinářem, byl vyreklamován a přidělen do Kyjeva. Podanou ruku a pomoc Hašek ruským Čechům nikdy nezapomněl.

Vlivem bouřlivých událostí se v něm probouzí bývalý radikál-revolucionář. Připadá mu zdlouhavé čekat na rozhodnutí mocností a sledovat diplomatické rešerše pařížského vedení. Chce bojovat už nyní, v Rusku - a pokud možno okamžitě. Jako bývalý anarchista vždycky opovrhoval politickou taktikou a řídil se pouze charakterem lidí. Jeho kritická myšlenková skepse byla potlačena. Z různých skupin zahraničního odboje si vybírá tu nejhorší, konzervativní „ruské Čechy“.Své stanovisko osvětluje v článku Čím jsme povinováni ruským Čechům: „Přišli jsme otupělí ze závěsu dělostřeleckých ohňů, myšlenkově ochablí. Byli jsme duševními nevolníky... Ale byli tu ruští Čechové, kteří nedobrovolné emigranty předváděli před nové obrazy politického zápasu. Nikdo nepopře, že toť vůdčí myšlenka ruských Čechů: Odboj proti Rakousku pomocí zbraně". V jednoznačné orientaci na ruské Čechy pochopitelně přestřelil. Jako vždy se orientoval spíše citově, počítaje s přátelstvím L. V. Tučka. V Čechoslovanu se stal Hašek nejúspěšnějším fejetonistou a humoristou odboje. Počínaje první humoreskou Osudy pana Hurta, v níž se ozývá náznak švejkovské ironie, má každá jeho práce u čtenářů velký ohlas. Satirická Povídka o obrazu Františka Josefa I. vzbudila pozornost rakouského cenzurního úřadu ve Feldkirchu; tím byl dán podnět k zahájení vlastizrádného procesu pro urážku majestátu, který se táhl až do konce války a dospěl až k ministerstvu války.

Pobyt v Kyjevě se neobešel bez konfliktů s policií, tentokráte vojenskou. 20. ledna 1917 ho navštívil švagr Sláva Mayer a dal mu malý obrázek syna Ríši, který pak Hašek nosil po celou dobu svého pobytu v Rusku. Vzpomínka na domov prý ho velice dojala. Nejdřív si poplakal, ale pak se se Slávou pořádně rozšoupli. Smluvili si schůzku na Kresčatiku, hlavní kyjevské třídě, zašli do nejlepší kavárny, kde se scházela důstojnická elita. Hašek prý byl brzy zmožen a choval se výstředně. Sláva, důstojník ruské armády, byl jakýmsi generálem vyzván, aby Haška vyvedl ven. Ten se nechtěl podvolit, a proto byl zatčen.

24. února 1917 se odehrál ještě vážnější incident. Hašek přišel s bývalým srbským důstojníkem Talavánim do Podvalské kavárny. U stolu seděl záložní ruský praporčík, ale Hašek nepožádal o dovolení usednout. Důstojník ho prý mírným způsobem vykázal z kavárny. Hašek, jako český revolucionář, se tímto projevem subordinace cítil uražen. Odmítl odejít a dotázal se, zda pan praporčík ví, kdo to byl Jan Žižka z Trocnova. Nato důstojník tasil šavli. Hašek po něm hodil láhev vína a poranil ho na hlavě. Vzápětí byl zatčen a uvězněn v pevnosti Borispol. Byl propuštěn z vězení teprve potom, když představitelé Svazu podnikli diplomatické kroky.

Tuto událost doplňují vzpomínky Josefa Mayera:

„Na nádraží v Kyjevě jsem se dověděl, že Haška poslali z trestu na pevnost Borispol, protože prý urazil předáka kyjevských Cechů továrníka Jindříška. Jel jsem do hotelu Praga k dr. Vondrákovi, předsedovi Svazu. Ten mne jako Haškova švagra velice vlídně přijal. Slávovu příhodu s Jarkou taky znal a uklidňoval mne: Podívejte se, komu schází Hašek nejvíce, to jsme my, udržuje zde náladu. V Borispolu není kvůli Jindříškovi, to jsou maličkosti. Na takové žertíčky jsme u něho zvyklí. Stalo se však něco horšího. Jarda chodil po Kyjevě, všude měl moc rozumu a neviděl si do úst. Nyní když naše armáda nepostupuje, všechno, co nosí uniformu, je znervózněno, a on vykládá důstojníkům - řeknu Vám to jeho slovy - že kdyby si dal jednu ruku do zadnice, tak povede frontu lépe než celý ruský štáb. Mohl snad mít pravdu, já se ve vojenských věcech nevyznám, ale vojenští páni v tom viděli těžkou urážku armády a zavřeli nám ho. Nevíte, jaká to byla obtížná práce docílit, aby ho vydali k potrestání nám. Když se nám to konečně podařilo, poslali jsme Haška do Borispolu, aby přišel na jiné myšlenky. Zle se tam nemá, právě včera mi poslal lístek, tady je. Četl jsem na něm: Děkuji kyjevským dámám za milou pozornost a hlavně za ty láhve vína. Sedím tady v suchu a píši Švejka. To budou kluci koukat. Trpím pro pravdu.

Jarda."

Důvěra ruských Čechů působí na Haška povzbudivě. Netrvalo dlouho, a stává se jedním z předních činitelů čsl. vojska. Jeho působení v odboji je vášnivou apoteózou revoluce a činu: „Hrozili jsme na schůzích a táborech lidu revoltami, a zapomněli jsme, že taková věc se předem neohlašuje, ale že se dělá," píše v jednom svém článku. Sám chce být příkladem pro váhavce, kteří se dosud nerozhodli pro vstup do české armády. Zajíždí proto k vojsku, které operovalo v oblasti Pinských bažin a zajišťovalo zázemí ruské fronty.

Jeho stati a dopisy z fronty, otiskované v Čechoslovanu, nesou v záhlaví nápis: V poli, nebo Dějstvujuščaja armija atd. Zajímá se o to, jak dobrovolníci žijí, zúčastňuje se debat, nevyhýbá se ožehavým otázkám. Je vtipným a oblíbeným řečníkem a jeho jméno nabývá mezi legionáři obliby. Poprvé poznal, jak chutná důvěra a uznání. Vedle publicistické a redakční činnosti se zabývá nějakou větší literární prací. V Dopise z fronty píše: „ Z Kyjeva nedostal jsem doposud ani řádky od nikoho. Polovičku práce mám již za sebou a za tři neděle budu hotov s celými dějinami vojska až do dnešní doby. “

Žádný takový text se nezachoval. Možná, že to byla jen záminka, aby získal čas na větší literární práci, kterou začal už ve vězení v Borispolu. Na redakční poradě časopisu Čechoslovan předčítá 16. února 1917 Hašek počátek fejetonu Dobrý voják Švejk v zajetí. Je to druhé zpracování postavy dobrého vojáka Švejka, které vyšlo na jaře 1917 v knihovně Čechoslovanu v Kyjevě. Švejk je tu bývalým rakouským vojákem a jeho loajální výroky nabývají jednoznačně ironický smysl. Prvky groteskního "černého" humoru dostává jeho protějšek, tyrolský blb Hugo Werder. Smysl této přechodné kreace je ukázat ubohost Rakouska-Uherska a agitovat pro vstup do čsl. vojska. Tato tendence je patrna zejména v závěru, kdy Švejk jako vojenský "burš" zastřelí svého nadřízeného fähnricha Dauerlinga a přeběhne do ruského zajetí. Ve Švejkovi v zajetí se objevuje u Haška dříve neznámý emfatický patos. Žurnalistické výrazy jako „veliká doba“, a boj ve prospěch „svaté věci“, které jsou v poválečných Osudech dobrého vojáka Švejka ironizovány, jsou zde míněny vážně.

V osobním životě zůstává Hašek stejným bohémem, jakým byl v Praze. Při svých častých návštěvách v Kyjevě se objevuje v mnoha hostincích, nejvíce v krčmě U české koruny na Fundatlejevské ulici, kde se schází přátelská společnost. Přespává-li v redakci Čechoslovanu, je skromný jako vždy: pod hlavu si dá balík starých tiskovin, přes sebe přehodí vojenský plášť. Jeho přátelé o něm tvrdí, že vodku pil jen z nouze, raději měl i nepříliš valné ukrajinské pivo Hašek se tak zbavoval tísně a starostí, zůstal nejoblíbenějším legionářským humoristou. Jeho politická pozice však je, jak se ukázalo, velice vratká.

V politickém programu nedošel Hašek dál než k mlhavým představám, převzatým hlavně od L. V. Tučka. Počítalo se s tím, že české vojsko pronikne na území Rakouska a zde, až vypukne povstání, rozptýlí se v partyzánské skupiny a pomůže svrhnout nenáviděný režim. Jak vidno, zůstal Hašek v rozhodujících dějinných situacích stále oním anarchistickým radikálem. V legiích spatřoval jen to, čím je chtěl mít: vojsko revoluce.

Zbavoval se tím své dřívější příslovečmé skepse, projevující se ironicko sarkastickým viděním? Nikoliv. Musel však zažít politický pád, krach dosavadních plánů a iluzí, aby znovu obnovi svá kritická východiska. Fanatická víra a skálopevné přesvědčení jsou špatnými rádci v politických proměnách. 28. února 1917 se koná schůze Spolku J. A. Komenského v Jindříškově závodě. V debatě vystoupil mezi jinými i Hašek řečí, kterou si během schůze psal a kterou také přečetl. Během projevu generálního tajemníka Svazu Jana Volfa přichází jeden z inženýrů závodu a oznamuje: „Nové ministerstvo! Rozdjanko, ministerský předseda, Boblikov, ministr dopravy, Miljukov, zahraniční záležitosti!" Všichni propukají v jásot. Nové události rázem rozhodly spor o poměru sil ve vedení čsl. vojska. U nové Prozatímní vlády získal prof. Masaryk plnou důvěru, a je dokonce pozván do Ruska, aby zprostředkovával mezi ruskou vládou a západními spojenci.

Po odstranění vlivu carofilského poslance Düricha se vedení ve vojsku ujímá Petrohradská skupina, vedená Bohdanem Pavlů. Hašek je odvolán z redakce Čechoslovanu a přidělen k vojsku. Jeho pozdější pokus o vzpouru proti nové „vládě“ je kvalifikován jako rozbíječský čin a Hašek postaven před „čestný soud“. Předtím byl na několik dní zavřen v kozím chlívku jako v improvizovaném vojenském vězení.

České vojsko

Co je obsahem satiry Klub českých Pickwicků? Proč tento článek pobouřil představitele Odbočky tak, že se dožadovali "soudního" zakročení? Hašek přisoudil vedoucím představitelům odboje samozvanectví a herostratovský motiv. Jakoby se v něm znovu ozval starý anarchistický bouřlivák. Věc má i druhou stránku: Hašek odhalil vnějškový, "operetní" charakter vedení české revoluce v Rusku.
Haškův pamflet vůči "novopečeným samozvancům z řad stolní společnosti v kavárně na Podvalské ulici v Kyjevě", kteří "počínajíce si rafinovaně a chytře, provedli starému vedení Svazu pravou politickou kopnikiádu", byla vzpourou proti politickým praktikám ve velení vojska vůbec. Autor Klubu českých Pickwicků je znovu oním starým ironickým Haškem, jenž nehledí napravo ani nalevo, řeže nalevo i napravo bez ohledu na osoby a na své postavení. Dá se říci, že tu znovu narodil Hašek ironik a pamfletista.
Charakterizuje mimoděk vleklou nemoc české politiky a jejích představitelů: neúměrné velikášství, nezdravou ctižádost a neochotu sloužit věci. Navíc nedostatek sebekritiky a opravdovosti, touhu po osobní kariéře, vydávané za boj za "vyšší zájmy". Vezmeme - li v úvahu, že Haškova satira měla polemický záměr, pak tato satira přesahuje význam dobové polemiky. Pro Haška to však znamená politický propad. Starý Svaz český spolků na Rusi se stáhl do ústraní. Poslanec Dürich byl odvolán.- Vývoj otevřel cestu politickým demagogům a manipulátorům.
Dochází k situaci, mnohokrát se opakující v Haškově životě. Neobstál sice ve "zkoušce státníkově", ale obstál ve zkoušce charakteru.
Tváří v tvář vojsku se jeho osobní krize mění v službu ideálu českého ozbrojeného odboje. Nenechává se potupit ani odradit, ačkoliv slyší hlasy: "Hašek je člověk bezcharakterní, patřící k lidem, pro které by měl být zřízen zvláštní koncentrační tábor trestanecký". V té době je metoda politických autodafé dosud v plenkách a Hašek neztrácí naději, že se očistí. Jako podezřelý odbojník je překládán z místa na místo. Od sedmé roty 1. pluku Jana Husi je odvelen ke kulometnému oddílu záložního praporu, odtud ke kulometnému oddílu pluku a teprve v červenci 1917 přidělen do kanceláře pluku jako písař.
Největším překvapením je pro bývalého dobrovolníka a revolucionáře změněná podoba vojska. Pařížská Národní rada byla uznána za samosprávný orgán a vyhlásila mobilizaci. Masovou složkou vojska se stávají nedobrovolně mobilizovaní vojáci, mezi nimi i váhavci, kteří opatrně vyčkávají, aby si neznemožnili návrat domů. Novopečené legionáře lze snadněji usměrnit v duchu vojenské kázně a subordinace. Jednotu korpusu stmeloval svou mužnou odvahou prof. Masaryk, který dovedl vojsko strhnout svým odhodlaným protirakouským postojem a nadchnout přesvědčivou argumentací. Před odjezdem z Ruska vyzval Masaryk vojsko k odvážnému boji proti centrálním mocnostem. Na život a na smrt. měli se znovu vrátit na frontu. K tomu měl vůdce zahraničníhoi odboje jeden důležitý argument: legie jsou zárukou vzniku samostatného čsl. státu na rozvalinách Rakousko-Uherska. Tento stát se stane představitelem demokracie ve střední Evropě.Také doma se na jaře 1917 mění situace, manifest spisovatelů žádá samostatnost.
Díky nové diplomatické pozici získlávají čsl.legie uznání a pozornost světové veřejnosti. V rámci Kerenského ofenzívy svádí Čechoslováci bitvu u vesničky Cecové a u Zborova. Několik tisíc necvičených,vintovkami a lehkými kulomety vyzbrojených nadšenců způsobuje porážku mnohonásobné přesily německých a rakouských vojsk, opatřených těžkými zbraněmi. Tento čin měl značný mezinárodní ohlas. Mocnosti se začínají dívat na korpus jako na sílu, opoerující v Rusku, a začínají s ním počítat.
Ani pozoruhodné vystoupení Čechoslováků nemohlo zastavit rozklad ruské fronty. Přesto se stal Zborov mezníkem, alespoň ve vnitřním vývoji čsl. odboje. Narovnal páteře, pozdvihl po staletí utlačované sebevědomí. Před tím se sklonil i dosavadní skeptik a odvěký kritik národní povahy. Také on chápe nutnost podřídit se myšlence jednoty a bojeschopnosti vojska.
Jako přímý účastník bitvy u Zborova získal Hašek brzy ztracenou důvěru. V červnových dnech se s prvním plukem přesunuje do oblasti Cecové a Zborova, kde pomáhá při obnovování zákopů a zúčastňuje se přípravy bojových operací. Události byly dostatečnou prověrkou charakterů. Rozkazem 1. stř. pluku Mistra Jana Husi z 21. října je za zásluhy v bitvě a v tarnopolském ústupu vyznamenán medailí Sv. Jiří čtvrtého stupně.
V srpnu 1917 je na návrh svého přítele z Družiny, poručíka Švece, zvolen sekretářem plukovního komitétu. Tyto vojenské rady měly být zárukou demokratičnosti čsl. vojska a pozůstatkem jeho revoluční minulosti. Hašek se stal předsedou zábavního výboru, organizuje vojenské slavnosti, vystupuje jako konferenciér.
Brzy se opět chápe pera. Když je pluk po vysilujících bojích poslán na odpočinek do Berezna, Labuně a Berdičeva, navázal Hašek spojení s Čechoslovanem. Uveřejňuje zde humoresky, v nichž zesměšňuje habsburskou dynastii a vyrovnává se s nerozhodností a zbabělostí opatrníků, kteří dosud váhali. Z projevu na manifestaci prvého pluku, která se koná 10. října 1917, vysvítá, že trvá na revolučním charakteru čsl. odboje: "Nesmíme na nic jiného myslet než na rozbití staré monarchie. Na naši revoluční akci musíme myslet každou hodinu a každou chvíli, celé své snažení a všechnu práci věnovat své dějinné pomstě a touze zničit a dobít prokleté soustátí," volá téměř fanaticky. Manifestace byla ukončena zpěvem Rudého praporu.
Ukrajinská fronta se dále neodvratně hroutí. Ruští vojáci hromadně opouštějí zákopy a utíkají domů, ke svým ženám, do svých zemljanek.
Tyto události nezůstaly bez vlivu na náladu českého vojska. V této době se čím dál tím častěji ozývá obvinění, že prolomení fronty zavinili bolševici, najatí k rozvratu Němci.
Chování ruských vojáků je Haškovi nepochopitelné, ale cítí, že se v v Rusku děje něco děsivého, což nelze posuzovat očima malého národa: "Najde se někdy psycholog," píše v Dopise z fronty 15. srpna 1917, "který by řekl vše, co se dálo v duši vojáků těch gvardějských pluků, kteří odešli z okopů, zahodili pušky do žita a šli drancovat týlová skladiště prádla, cukru a machorky, kteří vyházeli patrony ze sumek, aby tam měli místo pro konzervy z vydrancovaných skladů v Jezerné, Tarnopoli a jinde, kteří zanechali okopy nechráněné a do jednoho dobrovolně odešli a klidně proudem odcházeli z pozic, nic nedbajíce, že na některé části pozic stojí jejich druzi, které po jejich dobrovolném odchodu obklopují vlny Němců a Rakušanů, že tam stojí jako ojedinělé ostrůvky, vzdorujíce obrovské přesile nepřátel, opuštěni ode všech, bez naděje na podporu."
V zápisech ze schůzí plukovního výboru jsou zachycena některá Haškova vystoupení. 29. srpna 1917 přijímá např. plukovní komitét na jeho návrh rezoluci o zachování neutrality v otázkách vnitřní ruské politiky, což bylo v intencích profesora Masaryka a pařížské Národní rady. V ßerezně žije i nadále klidně pro svou práci a využívá znalostí ruštiny k tomu, aby se v cizím prostředí zařídit jako doma. Majitelkou zámečku, v němž byl ubytován štáb prvního pluku, byla jakási stará šlechtična. Hospodářství spravovaly dvě dospělé dcery, jediným mužským členem rodiny byl jejich strýc, nepatrný slabomyslný člověk; s ním se Hašek spřátelil, strýc mu prý vyřezal čibuk. Na verandě postranní budovy úřadoval v kanceláři pluku; ale neměl na tuto práci mnoho času, stále podle slov pamětníků "o něčem přemýšlel a přitom mocně dýmal z krátké dýmky".
Jeho vážnost a autorita dále stoupá. Rozkazem č. 1103 dne 7. září je Jaroslav Hašek jmenován přísedícím do plukovního soudu. Začátkem listopadu 1917 se jako delegát prvního pluku stává členem brigádního komitétu. 15. listopadu vystupuje opět jako redakční spolupracovník kyjevského Čechoslovanu. Svou literární a organizační prací si znovu dobývá význačné postavení v českém odboji.
Na podzim 1917 odešel Hašek od pluku, neboť měl poradit při zakládání polní knihovničky. Z Berdičeva, kam odejel na schůzi brigádního komitétu, se však zpátky k útvaru nevrátil; jen zasvěcenci věděli, z jakých důvodů odjel do Kyjeva. Byl vyzván kontrarozvědkou třetí armády, aby pomohl identifikovat zatčeného muže, který se vydával za Alexandra Osipoviče Maška, měšťana z Taškentu. K velkému překvapení v něm Hašek poznal starého rakouského policejního agenta - provokatéra, kdysi nasazeného k dohledu nad českými anarchisty. Jaké to bylo shledání! Hašek brzy uveřejnil o setkání se svým "fízlem" humoresku Po stopách státní policie v Praze. Vypráví humorným způsobem, že se Mašek pokoušel vetřít mezi anarchisty, nejprve jako italský anarchista Pietro Perri, uprchlý ze sevastopolské pevnosti v Rusku, později jako severočeský mučedník Matějíček alias Miřička. Nakonec autor upozorňuje, že "Alexandr Mašek se toho času nalézá v Rusku, kde se velice zajímá o českou otázku". Opět tedy jedna z fantaskních záhad Haškova životopisu, podobně jako makodonský vojvoda Klimeš či " přítel Hanuška". Náhoda, která vypadá jako fantazie, ale kterou mohl inscenovat jen život. V Kyjevě ho zastihují zprávy o revoluci v Petrohradě a vyjednávání sovětské vlády s Němci o možnosti uzavřít separátní mír. To by znamenalo konec boje i legií. České části hledají zoufale východisko ze situace. Zdlouhavého průběhu jednání v Brest-Litevsku využívá německý generální štáb a připravuje vpád na Ukrajinu. Situace se nesmírně komplikuje. Hrozí nebezpečí, že legie utonou v ruské bouři.
To se nesrovává s mezinárodní koncepcí čsl. Národní rady v Paříži. Masaryk prohlašuje legie za součást francouzské armády a uzavírá se sovětskou vládou dohodu o přepravě čsl. vojsk ze země. V souhlase s novými předpisy se stírá starý dobrovolnický charakter vojska a nastává rozpad "bratrských" vztahů mezi mužstvem a důstojníky. Mladí důstojníci jsou oslněni zázračnou kariérou. Po odchodu ruských velitelů se z "bratrů" praporčíků a podporučíků přes noc stávají plukovníci a generálové. Opírají svou autoritu o vojíny hlavně o důstojníky a vojíny z řad čerstvě mobilizovaných. V této chvíli Hašek zazmatkoval. V ruském chaosu nachází zárodky budoucího revolučního procesu ve vlasti. Také nálada doma se přirozeně radikalizuje.
Hašek horečně propaguje názor, že boj s Rakouskem nutno zakončit za každou cenu, i v boji muže proti muži, na život a na smrt." Nebudeme se omlouvat, že nejsme velezrádci. Naopak, my budeme také do všech podrobností velezrádně jednat!"( Fejeton s názvem Bylo by velmi smutné...) Ve svých článcích a fejetonech propaguje boj se zbraní v ruce. V jakékoliv opatrnosti a taktice vidí vliv "slabošské české dekadence". Přísahá i na revoluci, která přispěje k osvobození národa. Tvrdě útočí proti bolševické vládě, neboť právě ona přispěla k rozvratu protiněmecké fronty. Podle Fr. Langra se přiklání k romantickému plánu, podle něhož se měly legie probít přes Kavkaz a Persii do Rakousko-Uherska. Spolu s některými důstojníky, mezi nimiž byl i jeho přítel poručík Švec, vypracovává řád "teroristických skupin československých", které se měly v případě, že bude uzavřen separátní mír, probít až do Rakouska a provádět zde partyzánské akce: zabíjet ministry, odstřelovat členy panovnického rodu, ničit železnice, vyhazovat důležité mosty a tunely, živit tak sociální nepokoje. V Haškovi se instinktivně probouzí starý anarchistický rebel.
Události se překotně vyvíjejí. Den poté, kdy vyšel Haškův fejeton, v němž líčí obraz lidového ozbrojeného povstání v Praze, vpadla německá vojska na Ukrajinu. Situace je i nadále nepřehledná. 6. hanácký pluk se u Bachměče staví na odpor německé ofenzívě, shodou okolností po boku nově se utvořivších trup Rudé armády. Postupně se totiž mění názor sovětská vlády na válku. To mělo pochopitelně vliv na Haška, jenž do poslední chvíle snil o rozbití nenáviděného Rakouska, a to důsledně, s pomocí domácího lidového povstání.
Komu by se zdála tato myšlenková úvaha nepochopitelná, měl by si uvědomit, že ve válce, vzhledem k utrpení a strádání, dochází vždy k podstatným sociálním proměnám. Obyvatelstvo, zbídačelé nouzí a deprimované zprávami o smrti svých blízkýách, hledá východisko v sociálních bouřích a v násilném převratu.-Kdo by měl vycítit tyto nálady lépe a citlivěji, než starý hlasatel vzpoury! Tím se znovu dostal do rozporu s politikou Odbočky čsl.Národní rady v Rusku. Jako kritik české povahy viděl zrady vedení legií v jejich "myšlenkovém měšťáctví".."Dívali se na všechno zvysoka, sami si namlouvali, že udávají tón, a počítali se mezi horní vrstvy národa, nepovažovali se za lid, který tomu říkal, že si hrají na pány."
Počáteční napětí se mění v otevřené nepřátelství. Znovu se otevírají staré rány, Haškův pocit křivdy a nechuť k politické samolibosti a samozvanectví, kterou kdysi odhalil v satiře Klub českých Pickwicků.
Rozbor "myšlenkového měšťáctví" ho přivedl k myšlence, že jediná síla, která je schopna důsledně uskutečnit protirakouský převrat je dělnictvo. Jedině ono má totiž onu "nepokornou povahu", která je nutná k dobytí samostatnosti. "Není divu, že je dnes český dělník revolucionářem," píše v článku Černožluté vánoce českého dělníka, "on prošel trpkou školou dělnického hnutí a válka, která byla proti němu namířena, zocelila ho. Byla to neúprosná životní zkouška, ve které český člověk, kdy hrozily rakouské šibenice, zachoval si pevný, nezdolný charakter a nesklonil se před Rakouskem."
V rozhodujícím okamžiku však Hašek pořádně zazmatkoval. Zapomněl na dřívejší rozpory s levicovými socialisty a spolu s nimi hájí názor, že legie v zájmu obnovení protiněmecké fronty musí zůstat v Rusku. Z toho důvodu mění dříve kritický názor na ruskou revoluci. V společném boji proti rakousko-německým vojskům vidí záštitu ve velkém slovanském spojenci. Odchod legií do Francie proto charakterizuje jako zradu národní věci.
Ač jsou Haškovy představy poněkud unáhlené, mají svou logiku. Vytýkat mu lze všechno možné, jen ne podlé a sobecké úmysly. I jeho omyly svědčí o radikalismu, o neobyčejné konsekventnosti jeho povahy. Své přesvědčení hájil vždy důsledně, nehledě na osoby a na případné následky. Tímto postupem se musel rozejít s legiemi.
Znovu se zde projevil neblaze Haškův radikalismus. V politice nemusí být vždy dobrým rádcem, nepřehledná situace vyžaduje trpělivost a taktiku. Ztrativ tak důvěru v legiích, s nimiž po dva roky žil a bojoval, neměl ji pochopitelně u levých sociálních demokratů - komunistů, kteří po celou dobu čekali v zajateckých táborech jak válka dopadne. Tím se Hašek nechtěně dostal mezi dvě žhavá želízka osudového dějinného střetnutí. Rozhoduje s opět citově, na základě svého instinktu a podle již zmíněného "sociálního cítění". Východiskem ze slepé uličky dějin se stává víra v novodobý socialismus, "jenž přestal být utopií a stal se novou kulturní vírou, náboženstvím velké vnitřní pravdy, jež konečně může malého člověka učinit šťastným a zprostit ho společenského děsu".
To, co před válkou kritizoval a odmítal jako sociálně demokratický fideismu, mělo se v průběhu dějin stát skutečností. Ale každá iluze, byť sebenadějnější, zůstává vždy klamná. Resentiment a politicky neurčité "sociálního cítění", recidívy anarchistického radikalismu, to vše se stalo v osudové chvíli špatným rádcem. Kdo se jednou dostane pod kola dějin, musí počítat s tím, že bude rozdrcen aniž se může bránit. Hra náhod tu a tam rozdrtí i nevinného idealistu.
Ztráta kritičnosti a příznačné ironie se Haškovi v následujícím období krutě nevyplatila.
 

Blbým synem německého kolonisty z Turkestanu

 Jsou okamžiky, kdy si vichřice dějin zahraje s lidsou bytostí jako vítr s hrstí suchého listí: odvane ho hned sem, hned tam, a nakonec jí mrští jako přebytečným smetím v proudu času. Ruská bouře zamíchala takto se životy téměř padesáti tisíci československých legionářů.
Kdo se mohl tehdy postavit Němcům na odpor? Rudá armáda byla v plenkách, odkázaná na výcvik německých a madarských zajatců. Jedinou vycvičenou a ukázněnou jednotkou byly čsl. legie a ty měly odjet do Francie. Sociálně demokratická Rada dělníků a vojáků v Kyjevě proto povolává narychle všechny Čechy a Slováky do zbraně. Proti Němcům, za revoluční čsl. vojsko! Do čela staví pařížskou Národní radu T.G. Masaryka. Jenže ta jejich očekávání zklamala. Trvá dále na spojenci vyžadovaném transportu na západní frontu. Nezbylo, než agitovat pro nyní již nepopulární myšlenku ozbrojeného odboje v legiích. Proti vůli Odbočky čsl. Národní rady.
Po odchodu legií nastává v Kyjevě chaos. Německé vojsko za pomoci ukrajinského diktátora Skoropadského provádí likvidaci místních sovětů. U Bachmače se 6. hanáucký pluk dostává chtě nechtě do boje s německými vojsky. Také Hašek se ještě 1.3. 1918 zúčastnil bojů na linii Brjansk-Konotop, ale pak dostaly legie rozkaz k ústupu. To uspíšilo jeho rozhodnutí. V bezvýchodné situaci dává opět přednost úniku. Odchází z legií a odjíždí se sociálním demokratem Břetislavem Hůlou do Moskvy, kde se hlásí v přízemí domu v Sadovo Kudrinské 4 v redakci listu Průkopník.
Cestou se ještě staví v Charkově u sochařů Strejčka a Kubeše, u nichž pracoval Haškův švagr Sláva Mayer. Je pln energie a dobré nálady. "To jsem rád, že jsem vás zastihl v Charkově," hlásí živě. "Mám k dispozici dva redakční vagóny, vezmu vás s sebou. Seber Slávu a jedem!" -"Já ho tady nemám, snaží se udržet Němce." -"To je blázen. Jak můžeš bojovat s Němcem, když tě Ukrajinci kopají do zadnice. Ale za chvíli budou mít Němců plné zuby, jako my. Ale bez Slávy nepojedu. Pošlu pro kluky, vytáhneme kulomety a nehnem se z místa, dokud Sláva nepřijede.- Nakonec se přece jen dal pohnout k odjezdu, vždyť švagr Sláva byl raněn a nebyl by schopen transportu.-
Tehdy dosud věřil, že se podaří odvrátit legie od cesty do Francie a přimět je k boji s Němci na ruské frontě.
V Moskvě přijali levicové novináře velice ochotně. Věřili, že ruská revoluce způsobí převrat v Evropě a spolupráce zahraničních žurnalistů tu byla vítána. V prvním čísle nového časopisu Průkopník uveřejnil Hašek stať Proč se jede do Francie? a v dalším čísle Otevřený list prof. Masarykovi. Zapřisahá jej," vůdce českých revolucionářů", aby zamezil odjezdu do Francie. Přitom je plně stržen tempem ruské revoluce. Moskva žije ruchem mítingů a táborů. V jízdárně Alexejevského vojenského učiliště naslouchají slovům revolucionáře Uljanova, zvaného Lenin. Přiškrceným hlasem, ale ostře řezanými výroky, vyhlašuje Válku válce". Ale to, zdá se, už Haškovi nevadí. Jediným řešením i české otázky bude revoluce světová. Společně s levicovými sociálními demokraty se hlásí u předsedy sovětu Sverdlova radí o vydávání českých novin. (Podle Mengra se však setkali se Sverdlovem v české restauraci na Arbatském náměstí.
Čeští komunisté Haškovi nikdy nezapomněli jeho legionářskou minulost. Sami přečkávali válku v zajateckých táborech a čekali, až válečné střetnutí skončí. Při tomto neustálém "kádrování" je Haškovi půda v Moskvě politicky horká. Odjíždí proto s Jaroslavem Strombachem na Volhu. V Samaře, kam dojeli v dubnu 1918, našli ještě větší chaos. Město je důležitým železničním uzlem ve středním Povolží. Nádraží bylo přeplněno vlakovými soupravami, každý se chtěl přednostně odjet před druhými. Soustředily se zde konzervativní pluky srbské, ruští anarchisté, eseři, menševici aj. Všichni čekali, jak se situace vyvine.
Na hlavní ulici Dvorjanská před hotelem San Remo je Nabornaja komisija čs. krasnoj armii. V ní sedí nakrátko ostříhaný muž s černými vlasy a s lulkou, který sepisuje dobrovolníky pro boj s Němci. Zajel kvůli tomu i do Moskvy na poradu s komisařem pro zahraniční věci G.V.Čičerinem. Předtím jetě vyrovnal své učty s Odbočkou čsl. Národní rady v Rusku. ocitli se nyní na opačném pólu vývoje. Vedle starých "brášků" (Švec, Husák a spol.), se do vedení dostali avanturisté. Na schůzi vedení legií byl 14. dubna 1918 přečten dopis, v němž Hašek oznamuje vystoupení z legií. "Oznamuji tímto, že nesouhlasím s politickou Odbočky čsl. Národní rady a s odjezdem našeho vojska do Francie. Proto prohlašuji, že vystupuji z českého vojska do té doby, pokud nezavládne v něm a v celé vedení Národní rady jiný směr. Prosím, aby toto mé rozhodnutí bylo vzato na vědomí. Budu i nadále pracovat pro revoluci v Rakousku a na osvobození našeho národa.-Jaroslav Hašek v.r." Ani po rozchodu s Odbočkou neztrácí Hašek ze zřetele osud čsl. vojska v ruské bouři. Právě proto, že je v legiích na 70 procent socialistů, je mravní povinností zůstat v Rusku.
Jako náborový komisař v Samaře vidí svou úlohu odloupnout prosté vojáka od starých carských důstojníků. V té chvíli už má nůž na krku. Zůstat v Rusku, znamenalo by bojovat se sověty, anebo se přidat na jejich stranu. Hašek zvolil tuto cestu, jeho protipól, Radola Gajda ( falešný "kapitán" a později fašista), právě tu opačnou. Po skončení války se legie octly v patové situaci. Cesta na Západ byly blokována chaosem v železniční dopravě. Přidat se k Rusům se českým lidem nechtělo, válka ztratila smysl, vždyť doma byla mezitím vyhlášena samostatná Československá republika. Zbývala ještě třetí, ta nejfantastičtější možnost. Vynutit si cestu na východ "vlastním pořádkem", mocenskými prostředky.
A tuto nejhorší možnost, strašlivou cestu na Východ po sibiřské magistrále, tzv. anabázi, zvolilo politické vedení. Masaryk a pařížská Národní rada trvali na vyhlášené "neutralitě", ale vývoj dal za pravdu avanturistům.
25. května 1918 došlo na železniční stanici v Čeljabinsku k vážnému incidentu. (Kdosi z projíždějícího vlaku zajatců vyhodil železný podstavec, který zranil jednoho z "brášků". Německy zajatec byl dopaden a lynčován. Tím začalo vojenské střetnutí se sověty.)
Jaroslav Hašek, jeden z prvních průkopníků ozbrojeného odboje, je komunistickými radikály, kteří většinou čekali v táborech "až jako to dopadne", prohlášen za zrádce. Tradiční česká záliba v "kádrování" zde slavila orgie. Podobně tvrdě a nespravedlivě je odsuzován čsl. legionáři. Haškova agitace byla posuzována jako "rozbíječství" v už tak dost chatrně stmelovaném "korpusu". Básník Rudolf Medek, budoucí kulturní správce Čsl.legií, kreslí v Čsl. vojáku Haškův "šaškovský profil":"Dnes vidím, že je to Tvůj osud, smutný osud tvé amorfní duše i bezcharakterního, lhostejného lidství. Tvoje rolničky šaškovy našly smutný předmět v této vojně, je to tvůj nehnusnější vtip, jenž se nazývá škodit našemu hnutí a dělat mu uvnitř i navenek ostudu." A byli to kdysi přátelé, kteří ještě nedávno sedávali v Kyjevě v útulné vinárničce.
Nastala chvíle, která zasila do lidských srdcí rozdíly a nenávist. Dříve došel Hašek mezi svými uznání, nyní ho čekaly jen urážky. Byl prohlášen za velezrádce lidmi, kteří také svého času také "zradili" císaře. Hašek si ujasnil, že se dál nemůže potácet mezi znepřátelenými stranami. Tupé a neúprosné "pro" nebo "proti" na hraně dějin ho znervózňovalo. Opět se ozvalo jeho jednostranné "sociální cítění", jež nemusí být v politice vždy dobrým rádcem. Volba padla jednoznačně na stranu ruské, tehdy se říkalo "světové" revoluce.
Každé zásadní rozhodnutí učiněné v chaosu "velké doby" v sobě obsahuje zárodek mystifikace. Rozvášněnému, roztrpčenému davu je nutno stále předhazovat další oběti. Došlo i na Jaroslava Haška. Bývalý dobrovolec a přední činitel legií, jenž otevřeně vyznal své názory, byl prohlášen za dezertéra a zrádce. (Polní soud čsl. legií v Omsku nelenil a vystavil zatykač, prý na rozkaz novopečeného "plukovníka" Radoly Gajdy, že každý, kdo by Haška spatřil, je povinen ho zadržet a předat polnímu soudu. Bylo to 25. července 1918. Kostky byly vrženy.
Tehdy šlo o život. Hašek sáhl, jako vždy v rozhodných chvílích, po masce tuláka a idota. Legie nastupují nikoliv proti Němcům, jak se domníval, ale proti sovětům a ruské revoluci. To bylo hrozné zklamání. Legie stojí před Samarou a Rudá armáda ustupuje. Po pádu Samary se v Haškovi probouzí starý tulák. Probíjí se na vlastní pěst a prchá do tatarské Mordvy. Před chytrými legionářskými hlídkami, které procházely okolím, se vydává za "blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu".
Tentokrát už nejde o nezávaznou bohémskou hru, ani o šaškovskou masku. Je to hra o život. Tento "dadaistický" převlek byl ve skutečnosti velmi důmyslně promyšlen. Hašek sice mluvil rusky, ale podle přízvuku by ho všichni poznali. Nemohl se proto vydávat za Rusa. Kdyby mluvil česky, byl by považován za zajatce nebo za dezertéra. Nadto byl v legiích dosti známou osobností a mohl být od bývalých "brášků" snadno poznán. Postava "němého" synka německého kolonisty, jichž bylo v Povolží mnoho, se zdála nejbezpečnější. Umožnila mu splynout s množstvím, ztratit se mezi dobráckým tatarským obyvatelstvem. Jednou, když se střetl s legionářskou hlídku, sehnul se, přestrojený za rolníka, pod vůz, jakoby sbíral rozsypané zrní. To mu zachranilo život.
Doba, kdy se potlouká v okolí Samary na území tataské Mordvy, je jednou z periodicky se opakujících tuláckých "anabazí". Současně je to snad nejzáhadnějších období Haškova životopisu. Co se asi v jeho duši tenkrát odehrálo!
Máme-li věřit pamětníkům, skrýval se nějaký čas na ďači profesora Kanonyikina, pocházejícího z Buzuluku.( V redakci samarského časopisu se kdysi seznámil se studentkou Olgou Miněnkovou-Orlovskou, která se ho v těžké situaci ujala a zavedla ho ke Kanonykinovým. Dalo by se mluvit o tmě pod svícnem, neboť majitel ďači" byl členem protisovětské samarské vlády.) Že by Hašek při občasných inspekcích legionářských hlídek hrál Švejka a posílal výsměšné vzkazy poručíku Čečkovi, jak tvrdí Menger, je nesmysl. Maskovaný "idiot" a bezprizorný blázen totiž není blbec, jak někteří prostodušní vykladači usuzují. Je to lidská situace.
Ani úkryt u Kanonykinů se Haškovi nezdál dost bezpečný. Proto se vydává dále na východ, do vesnic obývaných tatarskými Mordvíny. Kdysi tulák a nyní ubohý běženec nachází úkryt mezi obyčejnými lidmi, kteří nechápou žádnou idologii a nevnímají dost dobře, co se vlastně kolm nich děje. Ruští lidé považují trestance za člověka zvlášť nešťastného a mají k němu soucit. Příslušníci tatarských menšin měli pak přirozenou náklonnost k dezertérům. Vyhnanec, běhoun, je u nich považován za člověka svým způsobem "vynikajícího" a je jimi obdařen potravou a milosrdenstvím. V povídce Jubilejní vzpomínka vylíčil Hašek tyto nové "cestovní" zážitky: -Před polednem došel jsem do nějaké tatarské vesnice, přešel ji, ale za vesnicí dohnal mne tatrský občan a spustil na mně zcela stručně:" Běžíš?", po kterémžto krátkém proslovu vložil mi do rukou bochníček chleba a zas se otočil s pozdravem na další cestu: Masalam Malejkum! Asi za půl hodiny dohonil mě jiný Tatar z téže vesnice, který strašně lámanou ruštinou mě upozornil, abych šel ne po silnici, ale dolů údolím k říčce do lesů, a potom nahoru po břehu, přičemž kolikrát po sobě mně říkal:"Kozáky, silnice, jest kozak, kolja barasin." Při loučení mi dal balíček machorky, krabičku zápalek a arch papíru na kouření, přičemž dodal:" Tatar chudá, generála svoloč, gener kichnet."
V těchto několika větách je skryto jádro Haškova názoru na svět. Není nesnadné pochopit, že se on, bývalý tulák, anarchista a příslušník zproletarizované inteligence, přichýlil k hnutí hladovějících mas. Z toho plyne, že vypjaté "mezní" situaci musel jít do ilegality, aby mohl splynout s množství. Anonymita byla v té chvíli dobrodiním. U vnímavého člověka a tvůrce však nešlo pouze o úkryt, šlo o jistou fázi poznání. Maska "blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu je při důslednosti Haškovy povahy, která své krajní stanovisko demonstruje vždy též životním postojem, s rizikem ztráty dosavadní prestiže a společenského postavení, byla novou fází jeho "sociálního cítění". Od sympatií k tulákům a "vyvrhelům" slušné společnosti, od nechuti k "myšlenkovému měšťáctví" dochází Hašek k pochopení instinktů a nálad sibiřského obyvatelstva staré Rusi. Jako jeden z mála českých tvůrců vystihl, co zůstalo v západní kultuře dlouho utajeno: nezvyklé, bezforemné a hrozivé "tajemství východu."
Fatální Haškův pocit, jenž vychází z jeho elementárních poznatků, projevuje se i v Osudech dobrého vojáka Švejka. Bez nich je Švejk nesrozumitelný a jeho neotřesitelný klid i zdánlivá "pasivita", s níž vzhlídí k událostem, jež "vytvářejí" dějiny je považován za mravní ochablost, zbabělost, touhu přikrčit se přežít. V surové, nedefinovatelné podobě prožitku však i umění žít a přežít patří k základním projevům lidskosti. Pochiopit to, znamená rozumět situaci, na kterou je teno bohorovný klid reakcí a pochoppit zákonitosti komiky a ironie, jež vzápětí umožňují obrat od Švejkovy "pasivity" a skepse k reakci naprosto protichůdné, k aktivitě sice verbální, leč myšlenkově plodné a a prozíravé. Tento " filozofický" nadhled Haškův byl dlouho zakryt závojem nepochopení a nedorozumění.
(Později se ukázalo, že i bezejmenní tatarští hostitelé ve Velké Kamence měli své jméno. Byl to místní obecní písař Jakov Fjodorovič Dorogojčenkov, jenž měl na starosti stavbu školy a najímal dělníky na pálení cihel. U něho pracoval a pobýval nějaký čas i český žurnalista Hašek, skrývající se zde před svými rozlícenými krajany.)
V okamžiku, kdy mu podle jeho vlastních slov "na každém kroku hrozil mat", mu zachránila život "švejkovská" maska.

Rudá Evropa

Hašek se opět ocitl v bezvýchodné situaci. Návrat domů byl zvláště po vyhlášení samostatné čsl. republiky, pro kterou dva roky bojoval a nasazoval život, velmi problematický. Musel čekat, že bude doma stejně jako v Rusku označen za velezrádce. Do legií se už vrátit nemohl a bojovat proti prostým ruským lidem nechtěl. V neřešitelné situaci reaguje jako vždy impulzívně a poněkud alergicky. ( Když mu Strombach přikázal, aby se ihned dostavil do Penzy, odpověděl Hašek stručným telegramem:"Polib mi prdel.")
Rozhodl se, že raději zůstane natrvalo v Rusku. (Konec konců to byla jedna z jeho mladistvých představ, že se stane v Rusku konzulem.)
Nyní šlo samozřejmě o něco zcela jiného. Zákruty osudu mohou být krutě ironické a absurdní. Hašek se musel zžít s novým prostředím, přizpůsobit se své vynucené "emigraci" i za cenu sebezapření, za cenu ztráty své příslovečné ironie a kriticismu. Bývalý humorista a bohém se má stát vážným a odpovědným funkcionářem Rudé armády. Rozverný pražský bohém a piják byl donucen k naprosté abstinenci. To znamená obrat o stoosmdesát stupňů.
Také jeho druh z České družiny a cvičitel kyjevského Sokola, jeden z nejschopnějších legionářských velitelů, prožívá osobní konflikt s dějinami. Výsledek je tragický. Nad tatarskou stepí u vesničky Aksakovo zazněl suše, v noci na 26. října 1918, osamělý výstřel. Hašek v téže době vstupuje do městečka Bugulmy jako třetí pomocník sovětského velitele města Širokova. Své "sovětské" údobí osvětli Hašek později v seriálu, nazvaném Velitelem města Bugulmy. (Při otištění v Tribuně byl opatřen podtitulem: Z tajemství mého pobytu v Rusku.) Vcelku se hodují s jeho životními zkušenostmi. Po toulkách tatarskými vesnicemi se Haškovi podařilo prodrat do Simbirska, kde se přihlásil na Revolučním vojenském sovětu. Byl znovu "kádrován", dokonce snad jako "podezřelý" Čechoslovák zavřen, ale po svědectví jakéhosi kamaráda z legií byl vyslán "na zkoušku" jako organizátor do nově obsazeného městečka Bugulmy.
Jako tělesnou stráž mu dali asi dvanáct polodivokých Čuvašů. Aby se vyhnuli frontě, plavili se zprvu po Volze, pak po řece Kamži do Čistopole. Odtud doklopýtali po zablácených cestách do Bugulmy. Máme-li věřit pozdějšímu sebeironickému podání, které však v detailech i smyslu odpovídá realitě, dával Hašek vždy přednost zdravému rozumu i lidskosti. Narazil však na neústupnost a zavilost některých sovětských velitelů, k nimž patři náčelník města Jerochymov. Tupý "radikál" a opilec uplatňuje revoluční příkazů s drsností a lstivostí primitiva. Přenáší plnění sovětských nařízení tvrdě a neústupně, takže jejich smysl obrací v pravý opak. Má-li například rozkaz vymýtit analfebitismus, rozkáže, že kdo se do tří dnů nenaučí číst a psát, bude zastřelen. Když dostane "seshora" příkaz, aby získal "válečné zajatce", opatří si je prostě tím, že několik vážených místních občanů zavře do kozího chlívku.
(Po otištění ruského překladu Haškových povídek si stěžovala skupina veteránů Páté armády, která kdysi operovala právě v této oblasti, že autor prý pomluvil revoluci. Některé postavy a události byly asi skutečně překresleny humornou nadsázkou, ale nikoliv zcela vymyšleny. Radikální velitel tverského jezdeckého pluku skutečně existoval a octl se před revolučním tribuálem pro opilství: nejmenoval se ovšem Jerochymov, ale Jerochym. Také na Haškovu akci při úklidu kasáren pro petrohradských jízdní pluk, při níž využil pomoci řeholnic místního kláštera, si pamětníci vzpomínají. ( Děj je zachycen v Povídce Krestnyj chod.) (S Vasilijem Sorokinem, jenž je v jedné povídce představen jako bývalý eser a člen revolučního tribunálu, jsem v roce 1957 hovořil osobně. Potvrdil mi, že se Hašek jednání ribunálu účastnil a dělal si horlivě poznámky. "Byl to dobrý člověk a kamrád," potvrdil mi průkopník revoluce žijící tehdy v ústraní.)
Koncem prosince je Hašek povolán do politicikého oddělení páté sibiřské armády a je přidělen k frontovému velitelství 26. divize. Po dobytí Ufy je pak jmenován ředitelem tiskárny, jež byla dříve majetkem jakéhosi Jackeviče.
Tam se poznal s ruskou dívkou Alexandrou Lvovou, prostou nakladačku v tiskárně. Armádní komisař, Čech, začal k chodit k její matce do rodiny a zdálo se, že zde konečně poznal i chuť domova. V březnu 1919 Pátá armáda pod tlakem Kolčakovských vojsk vyklidila Ufu. Hašek stál u vozu, kam se nakládaly věci z tiskárny a odcházel jako jeden z posledních. V táborech zajatců, obývajících velká kasárna u nádraží, se objevil tyfus. Také Hašek onecmocněl a Alexandra (Šura) ho ošetřovala. Tiskárna byla dopravována na železničním vagóně do Belebeje a Rudá armáda ustoupila až k Buzuluku. Navíc byl vlak ohrožován pozorovacími letadly kolčakovců. Teprve po návratu do blízkosti města Samary se Hašek pomalu uzdravoval.
Téhož roku uzavřel se Šurou, snad z vděčnosti za její obětavost a věrnost, sňatek. Stalo se to v Krasnojarsku, v bývalém Jakatěrinnburku. Hašek prohlásil, že je svobodný a žádné závazky a děti nemá. (Že by zapomněl, že se svou první ženou Jarmilou, s níž od roku l912 nežil, nikdy nebyl rozveden? Nikoliv. Vždyť medailonek, dárek od Jarmily, s vlásky jejich synka Ríši nosil stále na hrudi. Projevil se v tom jeho sklon k mystifikacím, který nedělal rozdíl co je v umění a co v životě? Nebo se už cítil na druhém břehu a předpokládal, že se do Prahy snad nikdy nevrátí? Mezitím se fronty občanské války v Rusku přesunují dále na východ. Štáb páté armády, který byl určitou dobu umísten v Jekatěrinburgu, přesídlil dále na východ, do Irkutska.
Někteří lidé si Haškovy zážitky ve válce a revoluci ztotožnují s Osudy dobrého vojáka Švejka. Naznačují, že si ze dělal z bolševiků legraci, podobně jako dříve ze starého Rakouska. Nebylo tomu tak. Nebylo by to ani možné. Doba byla příliš vážná a situace sovětského režimu kritická. Inspekční dohled v armádě musel být tvrdý a neúprosný, aby se různorodá organizace udržela pohromadě. Za opilství mohl komisař zastřelit provinilce bez soudu. Většině "rudých" komisařů chyběl smysl pro humor a každý špým by považovali za urážku revoluce. Hašek si možná uvědomoval, že šlápl vedle, ale nedalo se na tom nic změnit.
Nutno konstatovat, že revoluce byla tehdy mladá a trpěla nedostatkem inteligence. Dovedla si proto vzdělanců vážit, zvláště když stáli na její straně. Hašek uměl psát a znal několik jazyků. Paradoxem je, že právě zde snad poprvé v životě se mu dostalo důvěry a ocenění. Teorie se tehdy moc nevyžadovalo, stačila prostá oddanost revoluci. Skutečnost, že po celou dobu Hašek nepil, lze považovat za pokus zanechat neblahé náklonnosti. Očití svědkové říkají, že prý v té době do značné míry zvážněl. Začal nový život. Neměl už čas řešit staré problémy, nemohl si dovolit propadnout pochybnostem.
Navštěvoval mítingy, řečnil, organizoval práci mezi cizozemci- zajatci, které válečný vichr zavál na nekonečné pláně a stepi Sibiře a asijského Ruska. Měl na starosti oddělení pro cizozemce, přicházející z různých zajateckých táborů. Využíval zdařilo svých cestopisných i jazykových znalostí. Na propagačním oddělení vydávali německo - maďarský časopis Sturm - Roham, přispíval do listu Rudý střelec(Krasnyj strelok), pokoušel se redigovat dokonce časopis v jazyce burjato - mongolském a kontaktoval se s čínskými dobrovolníky. Záhy se stal nepostradatelnou osobou politického oddělení.
Přitom zůstal stále měkkým, družným a vstřícným člověkem. Jeden z nejbližších spolupracovníků vyprávěl Karlu Kreibichovi, že Hašek během cesty připravoval specielní guláš z husí, které věšeli pod vagón, aby je udrželi stále čerstvé. Marxističtí teoretikové (Arnošt Kolman, Gončarská ) se o něm vyslovovali skepticky. Stát se "uvědomělým marxistou" bránila prý jeho stálá roztěkanost, která ovšem byla na druhé straně příčinou jeho trvalé radosti ze života. Nevzdal se své zlehčující ironie. Mluvilo-li se o politice, nikdo nevěděl, zda mluví vážně, nebo si dělá legraci.
Během své činnosti navázal Hašek několik důležitých kontaktů se sovětskými armádními činiteli. Mezi ně patřil zejména tehdejší ministr vojenství Lev Trocký, který prý na inspekční cestě na Sibiři u Haška přespával. Nelze říci, co je na tom pravdy. Faktem je, že myšlenka Rudé Evropy, tedy představa, že osamocená revoluce v Rusku je bez pomoci Západu odsouzena k zániku, tedy koncepce, zastávaná "Internacionálním oddělení" se připisuje právě Trockému. A Hašek ji dsůedně hájil a propagoval ji v listu Rudá Evropa. Kdyby snad zůstal v Rusku, stal by se zcela jistě obětí stalinských represálií. Česká literatura by tak měla o jednoho "mučeníka" víc, ale neměli bychom Osudy dobrého vojáka Švejka.
Všechny zprávy nasvědčují tomu, že i při svých vysokých funkcích zůstával velkorysým člověkem, shovívavým a velkomyslným k poraženým, věrným i starým přátelům. Zajímavou vzpomínku otiskl legionář Vladimír Brikcius: "Když se evakuovalo čsl. vojsko ze Sibiře na východ a dále, onecmocněl jsem skvrnitým tyfem a zůstal ve vojenské nemocnici na Znamenském předměstí v Irkutsku. Když jsem zase mohl chodit a vyšel do města, padla na mně hrůza. Po našich ani památky, všude bolševici! Vydal jsem se na cestu do Jakutska...Myslel jsem, že jsem došel daleko z dosahu bolševického režimu a přijal jsem místo účetního v hospodářském družstvu...Do vesnice přijel jednoho dne jízdní oddíl, zvěstovatel bolševické vlády, která nařídil sbírat pozůstatky bílé armády. Vojáci byli většinou Maďaři. Mezi nimi byl jeden Slovák, bývalý legionář, jenž mne znal ze štábu 3.čsl divize z Krasnojarska a učinil na mne udání. Přišli si pro mne do kanceláře a odvezli do Verchovenska. Tam jsem byl uvězněn.
Zavřeli mne do stodoly, kde se již tísnilo mnoho vězňů z nejrůznějších stavů...Smířil jsem se již se svým osudem a v beznaději jsem hleděl okénkem ve dveřích přes dvůr na protější budovu, kde byly kanceláře komisařovy. Uslyšel jsem hučení auta.Po chvíli vystoupil z auta průvod, v jehož čele kráčela tvář mně velice známá. Je to možné? Je to Hašek? Skutečně.
Jardo!- vykřikl jsem...
Když mne Hašek poznal, stiskl mi ruku a povídá:"Nazdar chlapče, co tady děláš? Chceš ject domů?" To bych si přál!
No tak, pojedeš se mnou do Irkutska a tam to nějak sfouknem!
To byl konec naší debaty a také konec mého utrpení. Do vězení jsem již nešel.V Irkutsku to Hašek ,sfouk tak, že mně dal dokumenty, s nimiž jsem se dostal přes celou Sibiř a přes Rusko až do Jamburgu, kde jsem opustil sovětské Rusko, a prostřednictvím Amerického Červeného kříže jsem se dostal do vlasti přes Baltické moře a přes Německo." Tak se choval Jaroslav Hašek v roli "krvavého" politického komisaře.
Přes povzbudivé zprávy z domova, kde se po počáteční vlně "vlasteneckého" nadšení situace znovu radikalizovala (nastal boj proti válečným keťasům, zabírání bytů a přidělování lidem potřebným, tzv.Černá ruka), neprojevil Hašek snahu vrátit se domů. Snad se bál nedůvěry, ostýchal se setkání s bývalými legionáři, kteří zaujímali v republice významné postavení,, snad se obával i komplikací osobních. Nedůvěřoval ani dětinsky naivní sociálně demokratické levici, do jejíhož čela se etablovali i jeho bývalí nepřátelé z Ruska. (Alois Muna, Hais a pod.). Někteří delegáti kongresu III. internacionály, kteří přijeli do Moskvy, však naléhali, aby byl Hašek "vrácen" domů.( B.Šmeral, I.Olbracht) Nechce-li jít dobrovolně, ať se mu to uloží stranickým příkazem. Na své poslední armádní štaci, v Irkutsku, byl čím dál tím zasmušilejší, nečetl ani řádku a stále hleděl na Jenisej. Hovořil snad o tom, že napíše román, v němž by popsal osud rakouského vojáka "jablíčka" od zázemí až na sibiřské pláně.
Na psaní nebylo v této situaci ani pomyšlení. Vypadal starší, než byl. Nosil starou neforemnou blůzu, z bot vylézaly modré onuce. Bydleli se Šurou v malém domku na břehu Angary, společně s Němcem Brumanem a Číňanem Ši-Čan-Chanem. Ve volných chvílích chodil rybařit k Čertovu jezeru. Seděl obvykle sám, ohrnutý límec, pobrukoval si písničky. Co se mu honilo hlavou?
Tu znovu zasáhl do Haškova života osud. Evropa se revolucionizovala. Sovětské vedení rozhodlo, aby se komunisté -cizozemci, vrátili domů. Měli splnit "internacionální" povinnost.
Někdo si vzpomněl i na Jaroslava Haška. V té době píše moskevským představitelům dopis, v němž odmítá hanlivé nařčení, že se "přimazal" ke komunismu. "Oni nemohou sami se obejít bez ideologie slova přimazat se. Oni se hleděli přimazat k Rakousku, pak k caru. potom se přimazali k francouzskému a anglickému kapitálu, i k soudr. Tuzarovi. Co se týká posledního, zde velice těžko usoudit, kdo se ke komu přimazal. Ať žijí političtí keťasové!" Z dopisu je zřejmé, že se Haškovi domů příliš nechtělo. Ale rozhodla disciplina. 24. října 1920 odjíždí s ruskou družkou Alexandrou Lvovou z Irkutska do Moskvy. Na tři dny ještě zajeli navštívit příbuzné a známé do Ufy. Vlaky však nejezdily pravidelně a na některé stanici museli prodlít i několik dní. Jednou šli na procházku do lesa. Tu se objevili vlci. Vylezli na stromy a čekali, až vlci odběhnou. Po chvíli Šura marně hledala svého společníka. Až se z jednoho stromu ozvalo chrápání. Její druh tu v nepohodlné poloze tvrdě usnul.
Do Moskvy přijeli 27. listopadu. Hašek prý byl rozezlen, neboť mu ve vlaku ukradli rusko - čínský slovník. Na sovětském úřadě vyplnil "anketní list" a byl odeslán přes Narvu, Baltské moře a Gdaňsk do Československa.(Patrně vedla cesta přes Berlín, protože přes polské území vedla fronta.) Když pobývali jako navrátilci v "odvšivovací" karanténě v Pardubicích, došlo v republice k rozhodujícímu politickému zvratu. Osud si s Jaroslavem Haškem opět jednou nepěkně zahrál.
Po dobu dvou let pobytu v Rudé armádě vykonal spoustu organizační práce, zúčastnil se množství schůzí a setkání, zastával i dost významné funkce. Mělo to pouze jeden háček. S výjimkou referátů a politických článků nenapsal nic, co by stálo za zmínku.

Návrat

Ten, kdo při čtení novin nepřehlédne ani rubriku Drobné zprávy z domova, mohl si v ranním vydání Tribuny dne 20. 12. 1920 povšimnout této noticky: "Jaroslav Hašek zase v Praze. Včera zažila kavárna Union nemalé překvapení; zčistajasna, jako blesk z modrého nebe, octl se v ní Jaroslav Hašek, vrátivší se po pětiletém pobytu v Rusku, tolikráte již prohlášený za mrtvého, jindy zas prohlašovaný za bolševického komisaře... Jestliže někdo z širší veřejnosti neví, kdo je Jaroslav Hašek, nelze mu to jen tak krátce vysvětlit. Tato lokálka je ostatně psána jen jako oznámení přátelům."
Návratu populárního pražského bohéma a tajemného "bolševického komisaře" si nepovšimli jen přátelé, ale i protivníci. "Lidový komisař Hašek," píše zanedlouho Čas, "vrátivší se nedávno ženat z Ruska, studuje v přítomné době horlivě republikánskou Prahu. Komunistické ideje šíří zatím velmi idylicky. V kroužku starých známých, s nimiž kdysi zakládal Stranu mírného pokroku v mezích zákona a s nimiž se nyní po letech ve své kavárně šťastně shledal, rozdává a prodává brožury a autografy, jež jdou prý čile na odbyt. Nejnověji, sděluje jistý pražský list, přistoupil prý humoristický komunista Hašek za člena Armády spásy. V řadách této, jako dobrý voják Švejk, zahájil činnost již nošením standart v pouličních průvodech. Komisařství vžilo se patrně lidovému komisaři Haškovi tak už do krve, že nemůže být bez armády. Škoda že se mu kladenská garda rozběhla. Takto přesedlal trochu neobratně: čelem k ocasu nové komisařské brůny." Znevažující narážky byly vlastně dobře mířenými insinuacemi, snažícíme se zasáhnout na zranitelných místech. Narážka, že se "vrátil ženat z Ruska", má charakter udání. Upozornění na "přesedlání k ocasu nové komisařské brůny" a na "kladenskou gardu" mělo také své opodstatnění.
Rozštěpením sociálně demokratické strany na podzim 1920 dostoupila krize republikánské levice svého vrcholu. Po demisi sociálně demokratické vlády došlo ke jmenování vlády úřednické v čele s bývalým šéfem moravského místodržitelství Černým. Radikální část strany spoléhajíce na většinu obsadila tiskárnu. Policie hájí formální nárok bývalého vedení; dne 9. prosince 1920 došlo k demonstraci před Lidovým domem a policie ji rozehnala. Na protest proti tomuto zásahu do "dělnických práv" vypukla na mnoha místech generální stávka. Byly obsazovány závody, zabírány velkostatky, na Kladně vznikla sovětská republika. Dojde v mladé republice k podobným excesům, jako na východním Slovensku nebo v sousedním Bavorsku? Prezident a vláda odmítli s levicí jednat, dokud nebude stávka zažehnána. Představitelé levice, kteří svým vystoupením dostatečně prokázali svoji převahu, stávku odvolali. Policejní hlídky a kordóny četníků pak rázně potlačovaly tu a tma vyskakující ohýnky, zatýkaly rebely a odváděly je do věznic. Několik levicových politiků bylo zatčeno a uvězněno.
Do této situace se vraceli z Ruska poslední zajatci, včetně bývalých "rudoarmějců". Hašek byl jako reemigrant poslán do karanténního tábora v Pardubicích, čímž ztratil kontakty. Když nasedl do nejbližšího rychlíku na Prahu, bylo po "revoluci". Tušil, co ho po návratu domů očekává. Ale když se objevila silueta města, zjihl a začal své družce něco vykládat. Vstal a rozčileně chodil po kupé. Mluvil s ní rusky, nedbaje pozornosti, kterou tím vzbudil u spolucestujících.
Na pražském nádraží podivný pár vystoupil. Hašek měl na hlavě beranici, oblečen byl v dlouhý tmavý zimník a obut do vysokých filcových bot špinavě šedé barvy. To, co ho čekalo, bylo opět hrozné nedorozumění. Kdosi mu poradil, aby se ubytovali v hotelu Neptun v Čelakovského sadech u Národního muzea. Hašek pak odjel do města ve fiakru zkoumat terén. Poznával známé ulice a budovy a vzrušeně vnímal atmosféru republikánské Prahy, jako by chtěl dohnat všechno, co zameškal. Na bývalé Ferdinandce radostně říkal: "Tak to je teď naše Národní třída!" Fiakr zastavil před kavárnou Union, kde čekalo poměrně rozpačité přijetí.
Sedl si jako starý host do malé komůrky u kuchyně a čekal, " co to udělá". Pan Patera chodil od jednoho "šamgasta" k druhému a šeptal do ucha spiklenecky:" Bratr Hašek se vrátil z Ruska." Hašek seděl u stolu, dole spousta prádných lahví od piva objímal se sestarými kamarády. Svou ruskou družku představoval obřadně: "Kněžna Lvova". A dodal:" Zachránil jsem ji před bolševiky." Pro návrat "rudého" komisaře byla nejméně příhodná chvíle. Chystal se velezrádný proces s představiteli kladenské "sovětské republiky". (Toho se týkala narážka v noticce Času na "kladenskou gardu", která se mu prý rozběhla. Nerozběhla se, seděli skoro všichni v jedné cele na Pankráci. Mezi nimi Josef Handlíř, který byl určen k tomu, aby přijímal a ubytovával navrátivší se rudoarmějce.) Bylo to strašné zklamání. Hašek dostal v Moskvě spoustu agitačního materiálu, ale jen asi 1 500 inflačních německých marek na cestu a pro první chvíle. Zachránilo ho, že několik dnů před jeho příchodem vydal Karel Vika v Ottově nakladatelství Dva tucty povídek. O "posmrtné" vydání autora již několikrát prohlášeného za mrtvého byl dosti značný zájem. Hašek tak dostal 2 000 korun, které použil na zaplacení hotelu, ale pak byl zcela bez peněz. Republika, pro jejíž samostatnost ve válce nasazoval život, ho neznala. Byl se v situaci bezdomovce jako ve starém mocnářství. Alexandra Lvova líčí první dojmy takto: - Druhého dne Jaroslav dlouho vyspával. V poledne se začal strojit. Vzal si rubašku, kterou opásal řemenem, kalhoty zastrkal do vysokých bot, byly to obrovské filcové pimy, oblékl zimník, který dostal v Moskvě, a na hlavu čepici se štítkem.
Políbil mne a řekl, že přijde brzy. A skutečně - asi za tři hodiny byl zpátky. Vypadal smutně a praštil čepicí na postel: "Tak jsme všechno prohráli, Šuro. Přijeli jsme pozdě. Ty, na které jsem se měl obrátit, pozavírali. A ti, kteří zůstali, mi vůbec nevěří, tvrdí, že o ničem nevědí." Vypadalo to, že se dá do pláče. Utěšovala jsem ho, jak jsem mohla: "Pojedeme přece zpátky do Ruska, je tam práce, maminka a všichni nás tam měli rádi. Tady není ani pořádná zima, venku prší a je bláto." - Ale Jaroslav seděl bez zájmu. Pak se zvedl, rubašku vyměnil za košili bez kravaty, vzal si polobotky, sako, kabát a povídal, že přijde. Jenže tentokrát přišel až za tři dny. Uválený, roztrhaný. Přivedl s sebou pana Longena a jeho ženu Xenu. Představil mi je. Byli moc milí a pozvali nás na zítřejší Štědrý den. Jaroslav mezitím usnul a Longenovi odešli." Po návratu čekalo Haška strašně rozčarování. Byl znovu vyvržencem, psancem, jako v zajetí. A to v osvobozené republice! Všechna víra a naděje na svobodný život po pádu Rakouska se ukázala jako iluze. Alespoň pro někoho.
Dveře sociálně demokratické levice se rovněž uzavřely, snad považovali Haška za provokatéra. Setkal se s nedůvěrou a lhostejným chladem i od dřívějších kamarádů. Karel Toman, básník a bývalý anarchista, mu odmítl podat ruku, také on uslyšel o zvěrstvech "rudých komisařů". Bývalý druh Rudolf Medek, nyní plukovník čsl.armády, s ním odmítl sedět U Petříků u jednoho stolu. Nikdo si nedovedl přestavit, jak hluboce tím Hašek trpěl. Karlu Novému prohlásil: "Neměl jsem se vracet. Tady mne lidi nenávidí." A chtěl prý se zabít.
Na parníku, cestou do vlasti, se poprvé po dlouhé době lehce opil. Setkal se tu s Čechy, a když se rozkřiklo, že pod jménem Staidl se skrývá Jaroslav Hašek, nedalo se tomu zabránit. Všichni chtěli mít Haška takového, jakého ho znali před válkou. Veselého, rozjařeného humoristu. Také v Pardubicích v karanténě několikrát šel na pivo, ale vracel se vždy střízlivý. Alkohol už mu nemohl poskytnout útěchu, ani radostné uvolnění. Něco v něm vyhaslo.
Této proměny si všiml E. A. Longen. Vylíčil v Unionce Haškově družce idylu českých vánoc se stromkem a rybí polévkou tak věrně, že nemohla odmítnout pozvání na večeři. Během návštěvy chtěl Haška přimět, aby mu něco napsal pro zahajující Revoluční scénu. O štědrovečerním setkání Longen píše: "Nezúčastnil jsem se hovoru a pozoroval jsem Haška, jenž mne překvapil nápadnou horlivostí, kterou hleděl vyvolat dojem předválečného bohéma. Tím více nebyl. Jeho potutelné úsměvy pozbyly měkkosti a vábivé srdečnosti a zraky chytrácky mžouraly s posupným výsměchem. Haškova ústa chrlila zábavná slova, ale oči se zřejmě posluchačům vysmívaly. Jeho zjev i pohyby nabyly mnoho tvrdé hranatosti a v tváři zachvěl se mu občas opovržlivý úsměšek. I záchvěv mrzutosti chvílemi přeběhl Haškovým vzezřením. Tu se rychle napil. Pil nervózně, bez ustání, bez požitku, i napil se často několikrát za sebou, jako by chtěl odplavit jakýsi nepříjemný stav, jenž ho asi přepadal ve společnosti."
Byl znechucen, otráven, unaven až k smrti. Z podezdřívání a nedůvěry. Ani v kruhu přátel už neměl sílu na politické debaty. Dramatik Arnošt Dvořák a malíř Košvanec se vyptávali na Sověty a jeho rudoarmějskou minulost. Ale Hašek jen pil, pil zle a nezřízeně. - Nikdy před válkou jsem Haška v takovém stavu neviděl, vypráví Longen. - Pil a zpíval, pil a nadával. Nadával nám a celému světu. V největším opilství neztrácel jistou dávku vědomí a zachoval si vtip, byť i drastický a nevybraný. Pokusil jsem se zaujmout Haška hovorem: "Jardo, napiš nám nějakou veselohru pro Revoluční scénu. Třeba z ruského života. Zaplatíme ti to dobře. - Kdo je revoluční? Obyčejná hovada jste a nepleťte se do revoluce! - Prudkou ranou srazil ze stolu sklenice a zasmál se. -
Máte Revoluční scénu, Revoluční třídu, náměstí Revoluce, ale všem vám tady chybí revoluční duch!" Jeho trpkost a hněv snesly se na hlavu levice, v jejíž nerozhodnosti a politické naivitě viděl pozůstatky české spolkařské tradice: "Víc kecat než dělat. To byla vždycky naše tragédie," říkával prý hořce.
Když paní Šura navrhla, že by snad mohli vrátit do Ruska, nechtěl o tom ani slyšet: "Úřady vědí, že jsem se vrátil, a tak nás už pryč nepustí. Museli bychom utíkat. Naši situaci by v Rusku nepochopili, viděli by ve mně zrádce, který zbaběle utekl z boje."
Kořeny své mizérie spatřoval Hašek v středostavovské malosti a malichernosti české politiky. O tom praví Šura: "Nechtěla jsem se s tím smířit, ale Jaroslav jen vrtěl odmítavě hlavou. Prý neznám českou povahu. Když jí někdo ukáže sílu, zalekne se. Dlouho jí to trvá, než se vzpamatuje a jde do toho hlava nehlava. A nejhorší nepřítel je česká byrokracie. Vykládal, že to tu není jako u nás, kde na stovky kilometrů bylo pár carských úředníků. Zde prý se má určitá skupina, a dosti velká, vcelku dobře. A ti nechtějí nic riskovat. Bojí se, že by přišli o to, co mají. Říkal jim přicmrďálkové. Jmenoval, kolik habsburských byrokratů již zase úřaduje v republice, a přímo sršel nenávistí. Vykládal, jak si z nich dělal srandu a že mu to teď budou chtít oplatit." (Autentičnost těchto výroků berme s rezervou, byly dodatečně upravovány a stylizovány. Přesto vystihují situaci, v níž se Hašek po návratu do vlasti octl.
Opět se octl bez prostředků, znovu krutě platil za dějinné nedorozumění. Stejně jako za Rakouska je sledován policií. Civilní strážník Pajer podává hlášení o jeho chování a podezřelých kontaktech s bývalými anarchisty: "Že by byl Hašek předsedou sdružení internovaných a uvězněných, není zde známo, nýbrž tímto je Körber...Co se týče intervence u Zemské správy politické, již Hašek vedl, není zde nic známo, že by byl svolával nějaký tábor lidu...Útoky na vládu nejsou v nynější době žádnou zvláštností, poněvadž na všech schůzích, hlavně však komunistických, se útočí na vládu hlavně pana ministerského předsedy Černého."
Jako vždy se v nepřehledné situaci brání humorem a ironií. Když se ho hned v prosinci 1920 pkusil bývalý spolupracovník z Moskvy František Beneš obhájit fejetonem v Právu lidu a připravit mu tak půdu k návratu, připojil k tomu Hašek svou první "zpověď". Má název Dušička Jaroslava Haška vypravuje. Vzpomíná si, že před válkou za svou tvorbu sklízel jen posměch a podceňování. "V 35 letech měla jsem za sebou 18 let pilné, plodné práce o roku 1914 zaplavovala jsem svými satirami, humoreskami a povídkami všechny české časopisy. Měla jsem velký okruh čtenářstva. Vyplňovala jsem celá čísla humoristických časopisů tím způsobem, že jsem užívala nejrůznějších pseudonymů. Ale moji čtenáři mne v tom většinou poznali. Myslela jsem si tedy naivně, že jsem spisovatelem.- Nedělaj tady dlouhé výklady. Čím byli doopravdy ?- Zarazila jsem se. Nahmátla jsem v kapse nekrolog a vyhrkla jsem zmateně: S odpuštěním, opilcem s baculatýma rukama."
Haškova ironie je v této "zpovědi" ještě dosti krotká a nezvykle sentimentální, což plyne z toho, že byly napsána už v Irkutsku, v srpnu 1920. Tehdy se mu dostal do rukou agrární Venkov, v němž si jako málokterý smrtelník mohl číst svůj vlastní nekrolog. Byl nelichotivý, měl nadpis: Zrádce. Autor, jeden z bývalých "přátel" Jaroslav Kolman-Cassius, zde pod dojmem zprávy, že Hašek zahynul při rvačce opilých námořníků v Oděse, vykreslil zlý portrét šaška a "opilce s baculatýma rukama", který vždy ochotně zrazoval všechno, co měl: ženu, vlast i umění.
Haška se hluboce dotkl titul "šašek" i to, jak bývalí přátelé hrubě překrucují jeho úmysly: "V posmrtné vzpomínce, kterou mi věnoval můj přítel, spílali mi opilců a akrobatů života. Užili i slova šašek. Hašek-šašek, tak mi nadávali na ulicích, dřív než jsem začal chodit do školy, proto mne to pranic nepřekvapilo. Zaživa ryla jsem také ráda do lidí a řekla jsem o svých bližních leccos jedovatého. Zásadně ale ryla jsem do živých. Kritizovala jsem ostře a zesměšňovala jsem všechno, s čím se odvážili na veřejnost. Soukromého špinavého prádla jsem se nedotkla. Nechytla jsem se toho, že pan N. N. měl milenku a že se opil tam a tam. Stačilo, že proslovil to a to." Sarkastická ironie a mystifikace se po návratu stala zbraní protiútoku, mnohem účinější než sentimentální obhajoba. Projevuje se ve fejetonu Jak jsem se setkal s autorem mého nekrologu.
Vypráví v něm, že se jako domnělá "mrtvola" rozhodl strašit naivního pisálka. Ironií se obrnil proti zvědavým dotazům republikánských novinářů na svou sovětskou minulost. Když se ho v kavárně U Zlaté husy fejetonistka Národní politiky Olga Fastrová zeptala, jestli je pravda, že bolševici jedí lidské maso, odpověděl jí vtipnou plejádou receptů "z kuchařky" lidojedů, že tazatelce přešla chuť bavit se s ním na podobná témata. Na vážněji míněné dotazy odpovídá vyhýbavě, nebo je obratně zamluví.
Mystifikace a ironie se stává hlavním rysem Haškovy činnosti po návratu do republiky. Je výrazem hlubokého rozčarování.
Marně se pokouší uchytit, všude z něho mají strach. Nikde, až na výjimky, ho nechtějí tisknout. Rozhodl se, že se vrátí na prkna kabaretu. Už v Unionce slíbil Longenovi, že něco napíše pro Revoluční scénu v Adrii. Ale Longen "smrdí korunou", přijímá proto angažmá v Červené sedmě, jejíž ředitel mu nabízí 100 Kč za veselé číslo v kabaretu a může mu dát hned 500 Kč zálohy.
Haškovi zalichotilo, že se opět ukáže v kabaretní scéně. Čte tu jednu ze svých "zpovědí", fejeton Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu. Před časem mu tuto práci otiskl jeho obdivovatel šéfredaktor Kodíček v Tribuně jako počátek seriálu se senzačním podtitulem: Z tajemství mého pobytu v Rusku.
Ředitelství kabaretu vylepilo plakáty, že spisovatel Jaroslav Hašek bude v Červené sedmě vyprávět o "bolševické minulosti". Očekávaná senzace se však nedostavila. Návštěvníci neviděli krví zbroceného sovětského komisaře, zkroceného v měšťáckém kabaretu, ale dobráckého, unaveného člověka v pomačkaných šatech.
Básník Michal Mareš přišel na zkoušku prvního představení. V lóži šerého sálu seděl muž, v němž mladík poznal Jaroslava Haška, kterého znal z anarchistického hnutí. Na vedlejší židli stála sklenice a láhev sodovky. Mareš, chtěje zakrýt rozpaky, věnoval mu exemplář své právě vyšlé sbírky básní Přicházím z periférie. "Hašek básním nevěnoval žádnou pozornost. Listoval nepřítomně v malé knížce, tvářil se strnule, obličej měl nehybný. Položil knihu vedle láhve se sodovkou a pravil nehlasně, aniž na mne pohlédl: No jo, básničky... chtějí tu se mnou dělat nějaký tyátr, povzdychl. Člověk může být v tomto světě volný jen jako idiot. Přejel si rukou pomalu přes obličej, jako by chtěl setřít nějakou zatoulanou kapku potu. Přitom řekl krátce - s pevně sevřenými rty: Svoloč! - Přiznám se, byl jsem zmaten," vypráví Mareš. "Řekl jsem, ze musím na ředitelství. Ale Hašek mi už neodpovídal. Díval se několik okamžiků strnule skrze mne, potom zavřel oči a zaklonil se v židli. - Když jsem šel asi po dvaceti minutách zase kolem lóže, v níž seděl Hašek, měl oba lokty podepřeny o zábradlí a obličej v dlaních. Spal? Plakal? Nevím. Faktem je, že nechtěl nic vidět ani slyšet."
Žerty a posměšky bývalého "krále bohémy" ztrácejí svou razanci, nevázanost a lehkost. Jsou naplněny trpkostí a sarkastickou ironií. "Výlet do dějin", jak Hašek nazývá svou sibiřskou anabázi, ho řádně poznamenal. Často přicházel na scénu unavený, zválený, s nečistou obuví: jeho vystoupení jsou čím dál tím ledabylejší. Ředitel kabaretu naléhá, kdy už konečně začne mluvit také o "bolševické" minulosti. Hašek váhá. Pak ohlásí na neděli dopoledne přednášku O mravech a životě v Mongolsku. Obecenstvo čeká politickou satiru a posměch, humorista však zcela vážně a dosti nezáživně vykládá o geografických zajímavostech Sibiře; očekávané politické narážky nepřicházejí. Po tomto fiasku z 16. ledna 1921 je Hašek z Červené sedmy propuštěn.
Policejnímu konfidentovi, který se zde vyptával na jeho politická stanoviska sdělili na ředitelství, že "Hašek je člověk naprosto bezcharakterní, který jde tam, kde mu více platí". Možná, že to mysleli v dobrém.
Vystoupení na prknech kabaretu Haškovi pověst nezlepšilo, spíše naopak. Dále je vydán nečekaným urážkám a insinuacím. Podle Gustava Janoucha šla nenávist a msta proti bezmocnému tak daleko, že ho na Václavském náměstí obklopil dav zfanatizovaných legionářů, napadali ho a dokonce inzultovali.
Vystoupením v Sedmě si však rozlil ocet též u koryfejů levice a u představitelů tzv.proletářského umění. Také bývalý anarchista St. K. Neumann neporozumněl jeho ironii a domníval se, že svým humorem profanuje "vážnost" revoluce. "Švandista se vrátil z Ruska," píše starý bouřlivák, nyní rada na ministerstvu školství v Kmeni. "Jaroslav Hašek, vrátiv se do starého prostředí, je zase ten starý a přesvědčen, že švanda musí být.
Aby překlenul vlnu nepochopení a nepřátelství, nasazuje si Hašek starou "švejkovskou" masku - hraje dále šaškovskou komedii, aby zakryl trpké, hluboké rozčarování.
Ukazuje se, že ve volbě této masky měl šťastnou ruku; netrvá dlouho, a je opět "králem" bohémy. Po létech asketického sebezapření cítí potřebné uvolnění. Jakoby se opět zrodil ten starý posměváček a šibal, který nic na světě nebere vážně, ani sám sebe. Jeho šaškovské gesto však tentokrát obsahuje i něco navíc: trpkou ironii a i sebeironii, obrat k pudovým kořenům své bytosti. Zdá se, že Hašek hledá sebe sama. Ale to není po všech těch zkušenostech snadné. Od prvního dnů po návratu je opět tím starým tulákem bez domova. Stěhuje se opět z místa na místo. Z hotelu Neptun ke kvartýrské do Cimburkovy ulice na Žižkově. Šura se však nesnáší s bytnou a při první příležitosti dostávají výpověď pro neplacení nájemného. V nejhorší chvíli mu pomohl kamarád, anarchista, pašerák a "žižkovský peripatetik" Franta Sauer. Jelikož tentokrát selhala "Černá ruka", sdržužení, jež pomáhalo chudým lidem k bydlení, ubytuje Haška i Šuru v pokoji svého bytu v Jeronýmově ulice č. 3 (dnes č. 8) - čp. 324, na Žižkově,v domě U zlatého anděla. Nebylo to tak nezištné, kují spolu neustále nějaké plány.
Tři roky se Hašek nedotkl alkoholu, ale nenapsal víc než hrst propagandistických článků. Jeho humor ztěžkl, do jeho jazyka se vkrádají rusismy a vulgarismy. Nemůže se stále "strefit" do situace v republice. Jeho nálada ostře kontrastuje s vlnami naivního poválečného nacionalismu. Je spálen bezmocnou hořkostí a nenávistí. Zdá se, že vše v životě prohrál, že nemá proč žít. Jeho melancholie je bezdená, maniální. Jako by už na ničem nezáleželo. Přitom je opět v trapné finanční nouzi. Psaním krátkých povídek a humoresek se v Čechách uživit nelze. Je na prahu rezignace.
V záblesku nostalgické vzpomínky vyklíčí v něm prudká něha k Jarmile a k synovi. První setkání nešťastných manželů je nesmírně komplikované. Tehdy si Hašek poprvé uvědomuje, že nikdy nemůže odčinit, co svým odchodem způsobil. Skutečnost, že se v Rusku znovu oženil, vysvětluje jako "strašné nedorozumění". Dětsky bezelstně bojuje o ztracenou lásku, o svůj vztah k chlapci.
Konejší Jarmilu drobnými důvěrnostmi, zdůrazňuje svou citovou upřímnost, chválí její literární práce. Prosí ji zároveň, zda by mu nemohla pomoci svými styky a známostmi; jakmile se sám uchytí, prosazuje její povídky ve známých redakcích a terorizuje jimi oddaného ctitele svého talentu Josefa Kodíčka. Snaží se, aby Jarmila zapomněla, že jejich vztah byl přerván, že mezi nimi leží celý věk, naplněný bouřlivými událostmi. V dopisech se opět ozývají staré sliby a prosby za odpuštění. Svůj obnovený důvěrný vztah nazval poeticky "krásný máj na stará kolena".
Z rozsáhlejší korespondence vyjímáme jen první naléhavý dopis, z něhož je patrna tíha jeho postavení i vůle vysvobodit se z něho. "Po tom psaní, které jsem dostal teprve dnes, poněvadž já chodím psát fejetony jedině jednou za týden, slibuji ti, že budu pořádným člověkem. Bude to prvni slib, který splním, a prosím tě, pomoz mně, máš-li tolik vlivu, abych dostal někde sebenepatrnější místo. Pití úplně zanechám, což jde velice dobře, poněvadž na Rusi jsem po celá léta, kdy jsem byl ve službách u bolševiků, ničeho nepil. Nemysli si, že jsem tě, Jarmilko, neměl rád. Miluji tě stále. Jak se to vlastně všechno stalo, co jsi vylíčila ve svém dopise, jest záhadou osudů života. Je to taková zatracená křivka. Dnes mně ponejprv věř. Že jsem ti neodpověděl, bylo i mně samotnému záhadou. Chtěl jsem psát, ale neodvážil jsem se. Jak jsem mohl napsat, že bych rád viděl tebe i svého syna, když jsem opravdu tak sešlý a ošumělý jako jeden z rodiny vagabundů, kteři jsou ale také lidmi. Neodjížděj z Prahy, Jarmilko! Prosim tě o schůzku, jestli se za mne nestydíš. V Červené sedmě už nevystupuju. Moje fotografie je z padělaného pasu v Rusku, kdy jsem utíkal domů. Buď ubezpečena, že miluji svého syna. Obrázek, který jsem nosil v Rusku, ti posilám. Tvou fotografii jsem bohužel neměl, a jestli bych ji měl, přivezl bych ji též s sebou. S tím děvčetem je to strašné nedorozumění. Poraď mně, co dělat. Dej hubičku za mne synovi. - Míťa, který se vzdal, čili konec tuláka."
Zprvu Jarmilu chrání, nechce ji kompromitovat, snaží se i před ní vzbudit dojem, že z Ruska prchl před bolševiky. Po několika setkáních se mu stává znovu nejbližší důvěrnicí. Svěřuje se jí, že je pronásledován civilními detektivy, že dostal obsílku k soudu, patrně pro přečin dvojženství, že se nachladil na májovém táboru lidu. Při jiné příležitosti se zmiňuje, že pražské prostředí nepůsobí dobře na jeho zdravotní stav a že s malířem Panuškou hledá letní byt na Ondřejovsku; v květnu oznamuje, že má letní byt zajištěn na Mělnicku. V červnu si stěžuje, že trpí záchvaty zimnice.
Při jedné schůzce dochází k dojemnému setkání se synem. Hašek poznává už devítiletého Ríšu, jehož kadeř nosil v medailónu se svou podobiznou nosil po celou dobu pobytu v Rusku. Hladí chlapci nesměle vlasy a vyká mu. Chlapec nic neví, řekli mu, že tatínek padl někde v Rusku. Teprve za měsíc se dozví, že ten pán, kterého maminka představila jako "pana redaktora z Tribuny", byl jeho otec. I nyni ho maminka musela zavázat mlčením, aby doma nic nevyzradil.
Na prázdninách, kam za nimi "pan redaktor" přijel, poznává, že táta je vlastně milý, vtipný a zajímavý člověk. Dovede vypravovat o všem. Přináší mu knihu Tři muži se žralokem a vepíše tam prosté věnování: "Drahému synovi, Jaroslav Hašek." Ale to bylo naposled, co tátu spatřil. Pak už si Hašek ničím nepřipomíná minulost, dělá zase jen to, co ho baví. Každé ráno chodí na Žižkov nakupovat na trh. Bývá v bačkorách, rozhalen, na hlavě starý klobouk. Jen babky na trhu uviděly jeho koš, už se usmívaly. Pan spisovatel měl pro každého uznání, bral i nahnilou zeleninu, jen aby prodávající nepřišel ke škodě. Pak odskočí do hospůdky U Kamenáče na skleničku a potom už zasedne ke psaní nebo se věnuje nakladatelskému podnikání se svým domácím Frantou Sauerem. Chodili do útulné vinárničky U Waldhansů na Žižkově v Karlově ulici (dnes Seifertova.) Občas zašli k Jelínkovi do Charvátovy ulice, kde bylo příjemné posezení u řízného třeboňského piva. Nejčastěji však chodili do žižkovské hospůdky U Kroužků, kde měl Sauer velkou "známost". Když přišel nějaké mecenáš, nastaly hody.
Otevírá se poslední, závěrečná kapitola Haškovy literární činnosti. Už kdyi v Unionce, kam denně chodil psát, slíbil Longenovi za příslušnou zálohu veselou aktovku pro scénu v Adrii. Pak na to v návalu práce zapomněl. Se Sauerem vydali ve společném podniku knihu Tři muži se žralokem. Chystá též knížku druhou, která má vyjít v Tribuně. Hatina mu nabídl, že otiskne seriál reportáží o jeho návratu z Ruska pod titulem I vyklepal prach z obuvi své... Měla to být náhrada za spis Švejk na svaté Rusi, který si Hatina objednal už dříve?
Také spolupráce s Tribunou musela být něčím vykoupena. Publikum chtělo slyšet o řádění "rudých sovětských komisařů". Tu dostal Hašek nápad: promluví o "tajemství svého pobytu v Rusku", ale užije přitom starou osvědčenou metodou humorné autoironie. Stalo se. Seriál v Tribuně vyšel pod senzačním názvem Velitelem města Bugulmy.
Namísto zvěrstev komisařů a hrůzách občanské války nalézáme tu krotké, humorné vyprávění o trampotách, které ho čekaly, když se stal sovětským hodnostářem města a musel se potýkat s bláznivým velitelem tverského jezdeckého pluku Jerochymovem.
Kombinuje zde ironicky laděnou "zpověď" s karikaturou tupých nevzdělanců a "třídně" zakalených revolucionářů. Zdá se, že v této kombinace spočívá nový fabulační prostor. Jeho výsledkem je zvláštní typ flegmatu, smutný a bezbranný úsměv nad lidskou krutostí a hloupostí, kterou se vyznačuje bezmezná touha vládnout nad lidmi. Flegma všqak neznamená rezignaci. V tom je osten Haškova sarkasmu a ironie. Výrazem dějinných paradoxů je závěrečná část, nazvaná Před revolučním tribunálem východní fronty. Autor tu líčí konflikt mezi dvěma koncepcemi revoluce: lidskou, plnou soucitu a pochopení i k nepřátelům, a "bolševicky" tvrdou, nesmyslně nelidskou a podezdřívavou vůči každému, kdo má jiné mínění. Tu první představuje sebeironicky Hašek, druhou satiricky Jerochymov. Pro slabost vůči poraženému nepříteli byl Hašek souzen revolučním tribunálem a udání poslal Jerochymov. Pak ,u Hašek připomene, jak spolu pili a kouřili machorku. Tím Jerochymov zrozpačitěl a přiznal, že udání psal opilý, čímž se ze žalobce stal obžalovaný. Nenadálým obratem jsou zaskočeni i členové tribunálu, kteří už měli předem připravený rozsudek. Závěrečná pasáž odkrývá Haškovo "dějinné" flegma: "Dlouho se do noci mluvilo pro a proti o každém návrhu, až konečně dopadlo to tak, že Jerochymov dostal přísnou důtku s upozorněním, že kdyby se to ještě jednou opakovalo, že bude proti němu použito nejpřísnějšího trestu. - Během celého líčení Jerochymov spal.
Ráno Revoluční tribunál východní fronty odjel, a když se Agapov se mnou loučil, řekl ještě jednou ironicky: Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí. Smotri brat, a to hlava dolů! Potřásl jsem si se všemi ruce."
V této větě jako by se slilo Haškovo životní poznání a jeho reakce na složitou situaci po návratu do vlasti. Pomsta a nenávist mají totiž jedno společné - obracejí se vždy proti slabému a bezbrannému. A jakákoliv hromadná euforie, je-li vedena pouze ideologií, která se má "vyrovnat" s minulostí, je neblahá a vede k osobnímu i národnímu fiasku. To se týká lidí i "velkých" dějinných převratů a událostí. Je-li doba charakterizována jen "revolučním" patosem, smyšlenými symboly a šiframi, nestojí za to, aby byla brána vážně. Pouze člověk a lidský obsah jí dávají právo na existenci.

Nápad

Knížka Tři muži se žralokem sice měla ohlas, ale nepřinesla kýžený finanční úspěch. Když později Šura horovala, že jim Sauer nedal všechny peníze, komentoval to Hašek dobrácky: "Franta nám sežral Tři muže i se žralokem."
Došlo však k zajímavému obratu - sebeironie a mystifikace v "bugulmském seriálu" připomněla Haškovou nejznámější postavu - dobrého vojáka Švejka. Po otištění tohoto seriálu v Tribuně se hrnuly nabídky na "švejkovské" pokračování: Švejk u bolševiků od nakladatele Svěceného, Švejk na svaté Rusi pro Aloise Hatinu apod.
S neomylným instinktem Hašek vycítil, že se tentokrát nesmí nechat unést jen senzacechtivým zájmem publika. Rozhodl se, že podá osudy českého člověka za světové války od sarajevského atentátu až po současnost, a to ve formě "románu", rozsáhlé humorné "encyklopedie". Cítil, že hlavní metodou bude ironická mystifikace, kterou si vyzkoušel v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona. "Hrdinou" však tentokrát nebude sebeironický vypravěč, ale pozoruhodný "výlupek" předválečné Prahy, pouliční prodavač psů Josef Švejk.
V nepatrném žižkovském hostinci U Pánků ve Veleslavínově ulici č.15 (dnes Víta Nejedlého) koncem koncem února 1921 tento nápad uzrál v celkovou koncepci díla. Alexandra Lvova na to vzpomíná: "Jednou koncem února přišli se Sauerem domů v dobré náladě. Smáli se, objimali a Jaroslav prohlásil, že dostal nápad. Bude psát o vojáku Švejkovi. Já jsem nevěděla, že o Švejkovi psal už před válkou i během ní. Řekl mi to teprve teď, ale hned prohlásil, že tohle bude něco docela jiného, tohle že bude skutečná literatura. Vysměju se všem těm pitomcům, a zároveň ukážu, jaká je naše pravá povaha a co dokáže. Začali tím, že poslali do protějšího hostince u Šnorů pro pivo a pořádně se opili. Celé dopoledne druhého dne prospali a odpoledne začal Jaroslav psát a Sauer chodil pro pivo. Jaroslav psal velmi rychle, načisto, a když ho bolela ruka, diktoval Sauerovi. Oba se přitom výborně bavili a na pivo zapomněli. Psali celou noc."
Švejk byl poslední Haškovou šancí, která se zbjevila na pokraji životního i literárního debaklu. Je výrazem hluboké skepse, nikoliv však beznaděje. Je prostě takový, jaký je, nesmlouvavě drsný a pravidvý, přitom však neobyčejně cudný. Švejk měl Haška zachránit, aby se z periferní žižkovské enklávy opět dostal do popředí, aby získal oblibu čtenářů, alespoň těch lidových. Nakonec se snad rozhoupou i novináři a intelektuálové. Švejkem chtěl Hašek zalepit i děravou finanční situaci. Proto ho nedá žádnému ziskuchtivci, ale vydá dílo sám, v laciných sešitech, spolu s Frantou Sauerem.
Potřebovali sehnat peníze na tiskárnu a to nejde bez finančně silného společníka. Začínalo jejich "růžové" podnikání. Ve vinárně na Starém městě umluvili bratry Friše z Mikulášské třídy, zámožné obchodníky suknem. Už se zdálo, že je ruka v rukávě, oba "nakladatelé" si vybrali látku na šaty jako zálohu na štočky, ale pak z jednání sešlo. Nezbylo než přemluvit Václava Čermáka, fotografa a majitele realitní kanceláře na Žižkově, aby vložil do podniku peníze, které se mu mnohokráte vrátí. - Sauer však dal pro jistotu do tiráže svého bratra Arnošta, klempíře. "Já mám obchod, brácha nemá nic. Alespoň mu nic nevezmou," prohlásil rozšafně.
Lacinou úpravou mohly sešity se Švejkem konkurovat s bulvárními časopisy, westerny a dobrodružnými romány, vydávanými u nakladatele Hynka a Svěceného. Jako "lidová četba" nevzbudil první sešit zájem kritiky. Nejvřelejší ohlas měl mezi válečnými vysloužilci a invalidy, kteří v humorném "cynismu" Švejkově nacházeli stvrzení svých trpkých zkušeností. Sauer nechal vyrobit křiklavě žluté plakáty, které se objevily za okny žižkovských hospod a na pražských nárožích: "Ať žije císař František Josef I.!, zvolal dobrý voják Švejk.
Kniha tato vychází současně ve Francii, Anglii a Americe! Vítězství české knihy v cizině! Vyhoďte ze svých knihoven Tarzana v pralese a různé blbé překlady krváhů! Vzmužte se k energickému činu a ukažte, že máte smysl pro čistou českou knihu! Neslibujeme vám žádných prémií, ale ukážeme vám, že dostanete nový humor a satiru! Revoluce v české Iiteratuře! Nejlepší humoristicko-satirická kniha světové literatury! Nejlevnější česká kniha! První náklad 100 000 exemplářů!"
(Nic lépe nevystihuje smysl Haškovy mystifikace než fakt, že nadnesené reklamní slogany byly mnohokrát předstiženy ve skutečnosti!)
Původní titul Osudy dobrého vojáka Švejka za světové i občanské války u nás i v Rusku, svědčí o tom, že autor hodlal dovést Švejkovy "osudy" až do současnosti, že mínil zachytit i ruskou revoluci a poměry v republice. (Tento záměr se pokusil uskutečnit, bohužel bez Haškovy velkorysé koncepce, "pokračovatel" Švejka, novinář Karel Vaněk.)
Republikánští knihkupci přijímali Haškovo dílo se zjevnou nedůvěrou. Mnozí i nepřátelsky. Nakladatel Weinfurter na Sauerovu nabídku odepsal: "S takovou sprostou literaturou, jež má za účel místo inteligence vychovávat národ neomalenců a sprosťáků, nepracujeme a nechceme hanobit ani jméno naší firmy. To je literatura jen pro komunisty, a ne pro českého člověka."
Co zavinilo, že se Švejk oficiální republikánské veřejnosti tak zprotivil? Byla to jen "špatná" pověst autorova, to, že byl prohlášen za zrádce legií a že měl pověst "bolševického komisaře"? Nebo si lidé vzpomněli na předválečného posměváčka, který nic nebral vážně a se vysmívat se republice jako kdysi starému Rakousku? Snad. Nejvíce vadila Švejkova prý "cynická" ironie.. Po převratu se lidé se bavili obrazem zkrachovalého císařství, chodili se zasmát do Červené sedmy a poslouchali Hašlerovy protirakouské písničky v Lucerně. Ale Švejk, to bylo něco jiného. To byl potutelný "šašek" a zjevný defétista. Navíc se vyjadřoval způsobem hrubým a nemaleným, takže budil dojem "sprosťáka".( Tento předsudek je naproto mylný. Hašek sice užil v úvodu polemicky několika "silných" slov, jež byla pro morálku Gutha - Jarkovského, Vikové - Kunětické a Olgy Fatrové odporná a nepřijatelná, aby ukázal, jak se ve skutečnosti mluví. Ale přitom byl veskrze slušný a vkusný. (Co bylo ve dvacátých letech zdánlivě provokativní, je v dnešní literatuře naprosto běžné, ba vyhledávané. Právě "šokující" jazykové prvky jsou důkazem nesmírné Haškovy cudnosti a vkusu.) Nejvíce však překážela Haškova dějinná skepse, kterou vesměs naivní čeští "idealisté" vycítí na sto honů. Po převratu v roce 1918 panovalo vlastenecké nadšení a Československo se postavilo hrdě na stranu "vítězů". (Zásluhou čsl. legií, v nichž ovšem Hašek také bojoval). A po každém nepravém "vítězství" se člověku zatočí hlava, a pak "trojčí" nejen politici, ale i celé národy. Vítěz, ať skutečný či domnělý, nezná nikoho jiného než sebe. Nejvíce se mu příčí skepticismus a sarkasmus kritických "šťouralů" a posměváčků. ( Proto byl Švejk uznán a oceněn teprve v "poraženém" Německu.) Z těchto důvodů se autor Švejka ukryl v žižkovské proletářské enklávě, kde si pochopitelně z urážek a nepochopení nedělal hlavu.
Švejkem navázal na svou předválečnou bohémskou mystifikaci. V hospodě Na Smetánce předsedá II. sjezdu strany mírného pokroku v mezích zákona a ve své volební řeči dokazuje, že i v republice je dost námětů na politický pamflet a satiru. Středisko Strany mírného porkoku je pak přeneseno se svým "kandidátem" na Žižkov, nachází místo v prostorné restauraci Jugoslávie u pana Kostrakieviče, bratra žižkovského starosty.
Ale přesto Švejk přidělal oběma vydavatelům vrásky na čelo. (Říkáme oběma, protože Sauer o Švejkovi zásadně mluvil v množném čísle: budeme psát, píšeme Švejka a pod.) Podle Bohumila Šafáře se vydavatelé obrátili i na komunistické nakladatelství, ale to si kladlo "nelidské" podmínky: žádalo deset sešitů předem. To bylo pro Haška příliš. Nezbylo než využívat amatérských "kolportérů". Šlo většinou o hospodské kumpány, kteří sešity převzali, ale peníze nevraceli. Hašek se Sauerem podnikají proto dlouhé, několikadenní "výlety" do Prahy "za penězma". V hospodách a vinárnách propagují slávu tohoto podivuhodného díla. Jelikož účetnictví nebylo zcela v pořádku, najímají mladého básníka Ivana Suka jako "sekretáře" a tak chodí po hospodách ve třech. Přesto se podařilo vydat alespoň první díl knižně, o čemž svědčí věnování: "Propuštěnému sekretáři nížepodepsaného nakladatelství Sukovi Ivanovi - Jaroslav Hašek - 27.7.21. Hašek prohlašoval, že musí pít, aby mu to myslelo. K tomu měl Švejk i svou kmenovou hospodu. Byla to malá žižkovská hospůdka U kamenáče, jejímž nájemcem se stal Karel Šnor, dobrodruh, světoběžník a veselý kumpán z mokré čtvrti. Z jeho autentického podání vysvítají, za jakých kuriózních okolností dílo vznikalo:
"Jelikož mé povolání bylo hostinské převzal jsem malý hostinec na Žižkově proti Baťovi byl to výčep o 3 stolách. Ve sklepě jsem měl 3 sudy piva po 50 litrech a ve výčepu 1 láhev rumu 1 kg buřtů a láhev okurek a syrečky. Proti mé hospodě na druhém chodníku na rohu v druhým poschodí bydlel Franta Sauer se svojí sestrou a u nich v jednom pokoji byl nakvartýrován náš hrdina Jarda Hašek s paní chotí Šůrinkou, takže moje hlavní hosté byli velmi blízko. Otevřel jsem roletu vystavil zboží, aby každý věděl, že tady je správná hospůdka. Buřty čerstvé, syrečky voňavé, dobře proleželé, okurky kyselé v laku a krásně vypulyrovaná láhev rumu s vinětkou s hrdým nápisem Jamajský původní rum (odnaproti z kořalny pana Paroubka).
Bylo to vidět až z druhýho chodníku, neb sem měl velké okno s pěkným prostorem na zboží. Čekám na hosti a skutečně jako zázrak vejdou moji nejlepší hosté na které nezapomenu nikdy co budu živ. Hašek s jeho chotí Šůrinkou a Frantík Saurů. Na můj uctivý pozdrav odpověděl Hašek - Milý Karle, já, moje choť a tady Franta sme se usnesli, že tě budeme co nejvíce navštěvovat viď Franto co bysme chodili daleko, když to máme blízko, (v tom vzhlédne vystavenou láhev rumu) a vůbec nalej nám všem čtyrem (to myslel čtvrtého mě, von byl kavalír a myslel na svoje bližní) a zapijeme to. Načal jsem první rum, nalil 4 štamprlata á 1 K za kus. Po napití řekl Frantík, zboží máš vzorné, rum je výtečný tak ještě jednou na mě. Zase 4 rumy zmizely a teď na moji choť, ale ona už nechce, tak jen 3 rumy no a pak sem nalil na hospodu zase 3 rumy. A teď se posadili konečně a poručil pivo a dva buřty s cibulí a octem každýmu. Honem sem utíkal k domovníkovi pro cibul a ocet a pak si dali syrečky a zase pivo.
Paní choť se taktně odebrala do svého domova rozloučivši se s Jarouškem hezkou hubičkou a napomenutím, aby přišel včas domů k večeři ačkoli bylo půl jedenácté dopoledne (už ho znala). Když odešla Hašek promluvil - Karle jak vidíš sme tvoji první hosté, nás si musíš vážit, zde máš hotově 12 korun za ty první 4 rumy á 1 Kč = 12 Kč. A to ostatní napiš neb nedaleká je doba kdy vyjde první sešit Dobrý voják Švejk a ty budeš první který obdrží 200 sešitů prvního sešitu Dobrý voják Švejk - budeš je prodávat po 2 korunách za kus takže budeš míti až je prodáš 400 Kč a ty sou tvoje a dej nám dva rumy dnes budu psáti až do rána a jdeme do Prahy. Podíval jsem se na okno kde se ztenčily zásoby mé a počítal jsem 6 buřtů s cibulí a octem 6 syrečků 3 velké okurky 12 housek 9 sklenic piva a půl láhve rumu pryč a celkem 12 Kč utržíno a ostatní napsáno do knížky.
Bylo mně lila ale když jsem si vzpomněl že dostanu 200 sešitů Dobrý voják Švejk zdarma a co utržím bude moje tak sem pookřál. Hosté se trousili, přišel metař na pivo a syrečky pak ňáký host z kořalny naproti, sem tam ňáký živnostník, domovník z vedlejšího domu a ňáká slečna která šla z nočního kšeftu. Večer se odbyl slušně a přece sem stržil hezkých pár korun takže ráno mohl domovník jeti pro dva soudky piva do smíchovského pivovaru s trakařem (nebo tou dobou bylo kumšt dostat pivo z pivovaru s jejíma koněma). A tak to chodilo denně. Dluh stále stoupal, obchody slábly a zdálo se mi že Hašek s Frantou sou zasmušilý, i zeptal jsem se jednou Frantíku, jak se věci mají.
Milý příteli povídá Franta, situace je taková: včera jsem byl v amtě a zastavil jsem Haškův zimník víš je teplo a Hašek se bál aby se do něj nedali moli, krejčímu dal vlastně má dáti 15 korun, aby ten zimník byl způsobilý k odnešení do frcu a tam mně naň půjčili 30 korun. Ty sme propili a teď von študuje koho by pumpnul. První díl Švejka má již skoro hotový je to ohromný a aby to dokončil, víš von bez rumu a cigaret ani slovo nenapíše, ale bát se nemusíš, to až vyjde bude to ohromnej poprask mezi vojenskýma pánama a těch větších panáků neb on do toho nemilosrdně řeže a mnozí sou ještě tady a chtěli by to u nás v republice zase dělati ale dlouho to nebude trvat a naše trpělivost překypí a teď pojď do výčepu už sem toho nakecal dost a je možný, že na druhý týden zadáme naše dílo (říkal naše) do tiskárny a pak se budeme mít všichni dobře a Haškovi neodporuj a nalej mu co si přeje. Přicházeli hosté moji, byli to vesměs Haškovi známí Slavětínský (Kuděj), Suk, bratři Maršákové, Novák malíř, Longen, Křídlo malíř atd. a všichni poslouchali vyprávění Haška, který jim vyprávěl že už má skoro hotovej první díl Dobrý voják Švejk, ale že potřebuje větší peníze aby to mohl dát vytisknout ale kdo to ty peníze má. Já vím hoši kdyby jste ty peníze měli, že by ste bez rozmyslu je vrazili do tohoto podniku ale já vím že jsme všichni rádi že se držíme.
Hoši něco mě napadá a možná že zítra to bude v rukávu a Kadle nalej mi rum a těch 100 sešitů dostaneš jakože se jmenuji Jarda Hašek. Ale Jaroušku vždyť si slíbil dát Karlovi 200 sešitů povídá Franta.
Máš pravdu tak 200 mu dáme vždyť na něm také neroste tráva a dej mi rum. Najednou Hašek vyskočí a chytne klobouk a pádí ven aby se za minutu vrátil a povídá nemá to smyslu abych k němu šel neb paní jeho bude doma a ta tomu nerozumí a Franto pojď na záchod něco ti povím a později přátelé to budete vědět všichni a teď Karle všem po rumu neb tvůj den se blíží: A pak odešli pryč a hosté pomalu též. Spočítal jsem tržbu a věděl jsem určitě že mám činži zaplacenou do konce září a že se na druhou činži nezmůžu a pak budu žít z dluhů. Druhý den přišel Franta vítězoslavně až v 11 hodin a povídá odpoledne jdeme udělat smlouvu a zítra dáme tisknout první díl Dobrý voják Švejk a vyndal hotově 1 korunu a dal si rum za hotové. To bylo opravdu pro mě znamení že se něco blíží.
Ten den vůbec nepřišli až druhý den přišla jeho choť Šurinka uplakaná a srdcelomným hlasem mě povídá že Jaroušek ani Franta nejsou od včerejška doma že má pro Jarouška připravený opečený škubánky (on je drahoušek má k smrti rád ačkoliv mně vždycky tvrdil že už je jich přejeden). Upokojil jsem ji řka že snad Pan Spisovatel někde v ústraní píše o Švejkovi ale ona že tomu nevěří vždyť on skoro nic nepíše a když přijde v noci domů tak je mu obyčejně špatně a vůbec že má Jaroušek jednu nemoc jak říká a že sou všechny smrtelné a ona ho má tolik ráda. Dal jsem jí na cestu jednu sladkou a dva buřty s hořčicí jen aby už šla, neb srdcelomně plakala. Až večer v 10 hodin přijede v kočáře Hašek a Sauer pomocí hostů sem je dopravil do výčepu a pumpovali sme do nich hořkou černou kávu a sodovku.
Kupodivu pan drožkář ani nechtěl peníze měl už zaplacíno později jsme se dozvěděli že pan Čermák zaplatil všechno a vůbec že to táhl s nima a na moji otázku zdali obdrželi také něco hotově od něj jsem nemohl z něj nic pozitivního vytáhnout a z toho sem usoudil že ho Hašek s Frantou dobře zpracovali. Uplynul zase ňáký čas a jednou z rána as v 9 hodin přilít Frantík s balíkem praštil s tím na stůl a povídá, Karle konečně i pro Tebe svítá zde máš prozatím 150 sešitů prvního čísla Dobrý voják Švejk neb pořád eště to neklape víš jako ohledně peněz pro to tisknutí ale my tobě budem držet slovo a abych nezapomněl máš poslat Jardovi 3 držkové polévky, 6 housek, 3 sodovky, 20 cigaret a 1/2 litru rumu a večer to Jaroušek vyrovná, co sem měl dělat. Dal jsem mu to všechno neb bankrot byl neodvratný tak jako tak a s napomenutím že se Švejkem buď narovnám neb padnu a že potřebuji peníze na pivo neb to musím zítra zavřít.
Franta slíbil, viděl situaci poslední načatý sud ve sklepě 2 suchý buřty as 10 smradlavých syrečků a 1/2 rumu tedy katastrofa úplná. Sešity sem převzal a hned přečetl a velice se mi to zamlouvalo, 20 kusů sem rozložil na okno aby kolemjdoucí viděli že už Dobrý voják Švejk konečně vyšel a měl jsem připraven na tvrdým papíře nápis Viděti Neapol a zemříti, číst Dobrý voják Švejk znamená žíti a různé povídačky takže každý kdo šel okolo si toho všiml. A skutečně ten den sem jich odbyl as 20 od mých hostů a kolemjdoucích měl sem 40 K za ně hotový peníze a trochu sem pookřál též mě navštívil Franta večer znovu nesa mě 100 K hotově řka to je těch 50 sešitů co sme ti nedodali a že Jaroušek píše doma pokračování ale později sem se dozvěděl od dobré sestry Frantíkovy že měl Hašek podakru a že vůbec se ožral až dnes z toho se vykřísal a že mu vaří česnečku a že už je zase dutý a že dnes zas pude na lov.
Taky odpoledne přišli oba smutný a čerstvý a dali si po jednom pivě a po jednom rumu a hned se ptali zdali prodavači Švejka zde nenechali peníze za sešity, nebo oni jak mi Franta vysvětlil dali svým známým které viděli po Žižkově když to táhli po hospodách po 50 sešitech a 1 sešit každému zdarma s podmínkou že je budou prodávati po 2 Kč svým známým a odvedou po 1 Kč 50 h zde v mé hospodě jak zbylé sešity, tak peníze za ty které prodali a zde je seznam jmen kteří to sou.
Ano povídám zde mám peníze od ňákého Kačaby 35 sešitů zpátky a za 15 sešitů hotově 22 Kč 50 h a dal jsem jim peníze, ale hned sem si strhl za 2 piva a 2 rumy. Hašek povídá, to sou ale pitomci ale Franta nato koukni se Jardo my sme jim dali do prodeje ty sešity s podmínkou že do 10 dnů to vyprodaj tak se nenechá nic dělat je jich dle seznamu 20 a to jest 1000 sešitů tak čekejme a ty Karle ty sešity vrácený skovej. V tom vejde náš známý Bedřich Maršák a nese sešity v ruce a když vidí známou dvojici tak povídá, hoši zde máte 18 sešitů zpět a za 32 sešitů peníze. Hurrá zařve Jarda dej nám všem po rumu ono to půjde dyk já mám celý jmění v sešitech a dej nám na cestu ještě jednou rum a Bedro pojď s námi pudem za penězma. Sebrali se a odešli. Teď sem určitě věděl že je zle, že těžko dostanu své peníze za moje propité zboží bylo to u mě jako u snědeného krámu ze 150 sešitů Dobrý voják Švejk jsem jich měl stále přes 110 kusů, začal jsem do toho balit buřty a syrečky.
Od prodavačů jsem měl as 700 sešitů které si Hašek bral po 30 sešitech a v Praze je vyměnil za hotové a hotové propil snadno. A jednoho dne si odnesli všechny sešity ode mně že prý to půjde do větších měst v republice a začalo se to hýbat. Lidé kteří nečetli první sešit si jej zaopatřili a žádali oň. Oznámil jsem jim to a oni mě ujistili že bude první sešit ještě jednou vydán a vůbec Jarda Hašek i Franta byly slušně oblečený a dařilo se jim lépe na mě též nezapomněli a dali mně ňáké hotové ale můj kvartál činžovní se blížil tak sem to slavnostně zavřel to jest vše co se vypilo a moji hosté se naposled s Haškem i Frantou u mne napili. Dobrý voják Švejk si razil vítěznou cestu světem."

U Invalda

Hašek psal Švejka s jistotou, jakoby podle neviditelného diktátu. Je až neuvěřitelné vidět rukopis prvního dílu, kde není jediné přepsání, jediný škrt pera. Přesto však vydání vázlo a bylo nutno "přesídlit" autora na venkov.

 V malém lokálu hostince U Koruny činí Hašek poslední pokus dokončit rozsáhlé dílo. Z návrší před hradem Lipnicí otevírá se pohled na malebný kout české země. Kolem dokola se střídají okrsky lesů, luk a polí, jež jsou proťaty potoky a klikatými alejemi, táhnoucími se podél silnic. Různě zelené odstíny přecházejí pozvolna v modravé horizonty Vysočiny a splývají v dáli s kupovitými mračny, jež jsou snad všude stejná, ale zde působí jaksi domácky, jako pruhované peřiny na venkovském bidle.

 Směrem na západ leží kopec Melechov, střed Evropy, jak se zde žertem říká. Z jeho strání se sbíhají vody do dvou světových moří. Na opačné straně se prostírá mělká kotlina, uzavřená vzadu pahorkatými Ždárskýrni vrchy s vyčnívající Žákovou horou. Jižní výhled je poněkud zakryt zalesněným pahorkem, na němž jsou zbytky valu Bílá věž, za tímto pahorkem se rozkládají mohutné "vorlovské lesy" s vrcholkem Orlíkem, od něhož odvozují své jméno.

 Výšina s hradem tvoří střed kulaté misky, obkroužené vršky a lesíky. Zvláště když je pod mrakem, vzniká tu dojem intimního, důvěrně známého prostředí. Má všechno, co malý, uzavřený svět potřebuje. Pocit tvaru, jenž je geometricky určen ohraničeným kruhem, stálost kontur, jež trvají i v proměnlivém ročním počasí.

Nejzajímavější je na Vysočině podzim. Nebe se pokryje temnými, brunátně zfialovělými mraky a přikrývá dolinu jako tmavá čepice. Venku fičí mrazivý vítr a v předsíních vyloupávají výměnkáři kopice švestek na povidla.

 V zapadlém koutu Čech ukončil tulák a bohém Hašek svou životní pouť. Extenzívní výhled dálek a neznámých krajů vyměnil za malou, stulenou kotlinu české země. Je u konce sil a hledá klid. Unaven marným zápasem o spravedlivý svět, o lidské štěstí a uspokojení, nachází v poklidném venkovském zátiší jisté zalíbení.

 Zdálo se, že nemohl najít šťastnější zákoutí. Hostinský Invald i manželka byli tehdy mladí lidé a kumštýře měli rádi, snažili se vyhovět jejich podivným zálibám. Kruh lipnických přátel a známých mu měl nahradit pražskou společnost.

 Na Lipnici nachází Hašek oddech od politiky a od dobových aktualit. Bývalý revolucionář sleduje domácí události se shovívavým úsměvem, s klidem a s přezíravou ironií. Volební boj, vyznívající na maloměstě jako parodie, komentuje bystře, se smyslem pro detail a politickou diagnózu.

 V listopadu 1921 byl vyslán do Lipnice jako kandidát živnostenské strany Ladislav Hájek. Požádal Haška o referát o místních poměrech. Odpověď je v rohu označena nápisem:

 "Sekretně! ... Dále dopis zní: "Z restauratérů jmenuji: Alexandra Invalda, Jindřicha Nováka. Invald je velice dobrý člověk a nemůže nic dělat, poněvadž právě ta zakládající schůze, na kterou přišli z Brodu chlapi, kteří myslí, že na příštích volbách všechno sežerou, byla nešťastnou náhodou právě svolána do jeho restaurace. Ten se ted'  kymácí. Hospodský Novák je ožralý chlap, který vůbec neví, co dělá. Většina všech, kteří se přihlásili do politické strany živnostnické, neví dnes, kam se vlastně mají vrtnout. Znáš snad staré tradice a z toho je celá komedie. Hlavní slovo vede snaživý místní obchodník Havel, který je sekretářem ... Dnes všichni většinou říkají, že si to rozmyslí, že musí slyšet i druhou stranu! (nár. demokrat.) Kterou ovšem obviňují v tom, že vlastně zde nic neudělali pro svoje příslušníky, kteří se jim jeví jen hlasovacím materiálem při volbách. Tak např. starosta města Rajdl byl zvolen na základě dohody jako nár. demokrat a také má v úmyslu přejít k živ. pol. straně, což také manifestuje svou účastí na všech jejich schůzích! Jsou hlasy, aby se vzdal starostenství, ale myslím, že to je zbytečné, jestli přijedeš a svoláš pořádnou schůzi. Může se vzít na milost. Pokud se týče dalších podrobností, obrať se na Vašeho člena sládka v Lipnici Štolce, který Ti potvrdí pravdivost mého přípisu.

Pozdravuj Linhartovou! Tvůj Jar. Hašek Přijeď k Invaldovi, to je váš člověk 0.75!"

 Hájkovu schůzi prý navštívili Hašek i s Longenem a vtipnými extempore ji zcela rozbili. Těžko říci, co je na tom pravdy. Haškův vztah k volebnímu boji byl mírně řečeno shovívavý, mísí žerty s vážností.

Podle soudního rady Švece Hašek o své minulosti nikdy nemluvil a narážkám na ni se vyhýbal. Přitom se za svůj světový názor nikdy nestyděl, zahaloval jej však často do ovzduší mystifikace. Do knihy Tři muži se žralokem vepsal starostovi lipnického Sokola věnování: "Bratrovi Štolcovi - komunista Hašek. " Také na ruskou minulost nezapomněl, ostatně mu ji sama Šura neustále připomínala. Dokonce psal do sovětského Ruska dopis příteli, nyní předsedovi gubernského výboru ze Samary. (V dubnu 1922.) Podle svědectví Alexandra Invalda se i na Lipnici na něj vyptávali "tajní policisté".

Situaci v městečku komentuje okrajově, z anarchistického radikalismu už dokonale vystřízlivěl. Jeho vztah k poměrům v republice je smířlivý, nikoliv však bezzásadový. Alexandr Invald vypráví o sporu s varhaníkem Niedrlem: - Hašek potřeboval brožuru o historii Lipnice a poslal si pro ni do místního papírnictví. Obchodník a současně varhaník František Niederle přinesl knížku do hospody osobně. Vznikla debata, v níž se Niederle jako národní demokrat urážlivě vyjádřil o Leninovi a Trockém. Hašek si ho dlouho nevšímal, ale když byl rozkurážený regenschori stále výbojnější, vykřikl: "Buď zticha, nebo ti dám facku. Znáš je? Četl jsi jejich spisy? Slyšel jsi mne, že bych urážel Kramáře nebo Rašina?" Varhaník dodal něco hanlivého, načež se ozvalo plesknutí. Po políčku zavládlo trapné mlčení. Hašek přecházel dlouhými kroky po lokále, ruce v kapsách, tvářil se rozčileně. Najednou se zastavil, chytil se za hlavu a lamentoval: "To jsem neměl dělat. Já tu facku Niederlemu neměl dávat." A přiskočil k polekanému varhaníkovi. "Poslyš, Niederle, tu facku mi musíš vrátit." "Nechme toho," vyčítal lítostivě varhaník, "jseš pěknej hoch, aspoň jsem tě poznal. " - "Žádám tě naposled, vrať mi tu facku, " nařizoval Hašek, "a jestli mi ji v tuhle chvíli nevrátíš, dostaneš druhou. " - Invald, vida znovu kritickou situaci, zdvihl varhanikovu pravici a nechal ji jakoby dopadnout. "Tak, a teď jsme vyrovnaný, " oddechl si Hašek radostně. -

Longen uvádí historku o učitelovi Marešovi. Došlo k restrinkci platů státních zaměstnanců. Učitel Mareš, ač národní demokrat a vzdělavatel Sokola, cítil se republikou ošizen. V záchvatu radikalismu roztrhal národně demokratickou legitimaci a prohlásil, že se dá ke komunistům. "Soudruhu Hašku, " obrátil se pateticky na bývalého komisaře, "přistupuji za člena komunistické strany. " To byla voda na Haškův mlýn, okamžitě sedl a začal vypisovat Marešovi přihlášku. Líčil členství jako nebezpečnou, dobrodružnou akci, vyžadující jen pevné muže. "Zítra časně ráno odešlu tvoji přihlášku primo Výkonnému výboru komunistické strany v Praze. Navštiv mne zítra nahoře v pokoji. V hospodě nemůžeme projednávat tajné záležitosti, týkající se komunismu." - Brzy ráno stál vystřízlivělý učitel před pokojem svého ručitele. Prosil za dveřmi, aby mu přihlášku vrátil, aby neničil jeho existenci, že má rodinu. Hašek ještě spal, proto ho odbyl: .Neruš nás a jdi domů. Přihlášku jsem v noci odeslal. " - Učitel zabouřil vedle na poště, ale tam o ničem nevěděli. Běžel tedy zpět k Haškovi. Ten před učitelovýma očima přihlášku roztrhal a pronesl výsměšně: "Snad si nemyslíš, že bolševici mohou potřebovat takové chameleóny? Chtěl jsem ti pouze ukázat, jak je tvůj radikalismus ubohý. "

Podle Longena zakončil Hašek trapnou scénu takto: "Přesvědčení lidí závisí vždy na jejich hmotné existenci. Proto si lidského přesvědčení příliš nevážím a nikterak si ho necením. "

Ale Longen vkládá Haškovi často do úst své vlastní názory.

Faktem je, že se v složité situaci orientoval vždy citem, instinktem, nikoliv ideologickými hledisky. Rozhodující pro něj byla kvalita a charakter člověka.

Malý svět Invaldovy hospody byl brzy zalidněn Haškovým hravým, bohémským temperamentem. Nahoře v pokojíku bylo většinou zima a neútulno; odchází proto hned zrána dolů, do malého přístěnku vedle lokálu. Odtud přebíhá k šenku i do kuchyně a nahlíží pod pokličku kuchařkám. Současně diktuje nějakou humoresku nebo Švejka, hovoří s lidmi ve výčepu a radí se s paní Invaldovou, jak a čím okořenit omáčku. Byl šťasten, mohl-li si život zpříjemnit nějakým vtipem či kouskem, vysvobozujícím jej ze stereotypu dní.

Měl zálibu zejména v exotických zjevech a postavách, vítal rád podomní obchodníky a různé světoběžníky, kteří do zapadlého kouta přinášeli čarovnou vůni dálek. S nimi si mohl vyprávět o všem, co viděli. Jednou popíjel s jakýmsi snědým kramářem, který sem náhodou zabloudil, a mluvil s ním k překvapení všech maďarsky. Pak oba tancovali v sále hospody čardáš. Podle Ladislava Panušky (syna Mistra Jaroslava Panušky) uspořádal v březnu 1922 divokou pitku s neznámým Rusem (byl to jakýsi Vasilij Kuncerov), který přijel na Lipnici.

Ke slavnostním okamžikům patřila různá výročí, narozeniny a jmeniny. Jako zkušený kabaretiér vycítil Hašek náladu obecenstva, dovedl odhadnout situaci, v níž lidé otevírají srdce, odhazují starosti a zapomínají na společenské předsudky. Miloval nevšední rituály a slavnosti. Vedl si proto podrobný seznam svátků všech svých známých a posílal výstřižky ze starých kalendářů se zatrženým datem, což byla zároveň pozvánka na pijáckou seanci v Invaldově hostinci.

Při těchto příležitostech rád řečnil, využívaje přitom svých téměř encyklopedických znalostí. Na svátek sv. Josefa například nadhodil otázku, že se přesně neví, kdy se svatý Josef narodil. Ještě druhý den ráno se motal na náměstí místní oslavenec, kterému vrtalo hlavou, odkud to Hašek ví. Ptal se kolemjdoucích, a když se nic nedozvěděl, šel s tím na faru. Pan farář mu potvrdil, že datum narození svatého Josefa je pro církev tajemstvím. Haškova popularita tím neobyčejně vzrostla.

Jako dřív si uměl získat lidi, dovedl je zaujmout a strhnout k družné zábavě. Netvářil se, že je něco víc, jednal se všemi jako rovný s rovným. Byl proto milým a zábavným společníkem. Ne náhodou je zván i umělcem života: dovedl vystihnout a říci v pravý okamžik, co lidé chtěli slyšet, snažil se i v malém městečku reagovat na současné události. Ironická distance, vyvolaná zklamáním a únavou po návratu do vlasti, se zde mění v úsměvnou rezignaci. Tento odstup kupodivu prospívá jeho humoru: chápe svět jako karikaturní miniaturu, komický rej plný zbytečného snažení a hemžení, jímž proniká "moudrost" bláznů, stojících vždy nad věcí. A to Haškovi není ani čtyřicet let!

Klidné prostředí Invaldovy hospody hrálo roli i při psaní Švejka. Zde se Haškovi dostávalo prvního uznání a ocenění. Napsané partie musel hned vyprávět, někdy se dokonce radil, co s některými postavami. Jindy četl příslušné části malíři Panuškovi, který držel "kuratelu" a chtěl vědět, jak práce pokračuje. Mistr mu obvykle poplácal po rameni a řekl uznale: "Máš to dobrý, dobytku. "

Některé vyprávění se na Lipnici ujalo. Nejvíce se líbila komická scéna s rekrutem Pechem, kterého zfackoval lajtnant kvůli "výročním trhům v Dolním Bousově". Poprvé tuto historku Hašek použil při výše uvedené josefské zábavě a musel ji několikrát opakovat. Obecenstvo bylo nadšeno pohotovostí rekruta Pecha, který lajtnantovi odpověděl narychlo vychrleným výčtem fakt.

Při anekdotické pointě: "Šest výročních trhů"! se posluchači váleli smíchy. Hašek naznačoval, že Pech bude z blázince propuštěn. Až mu bude předáván řád, dá před přehlížejícím generálem lajtnantovi Mocovi facku. Hajný Soula, častý host u Invaldů, se přimlouval, aby Pech také kopnul pitomého lajtnanta do břicha.

I když Hašek nepohrdl drobnými historkami a náměty, pečlivě sledoval celkový záměr díla. Vycházel vždy ze své bohaté životní i literární zkušenosti. U Invalda slyšel například o tulákovi, který se spletl a omylem žebral i na četnické stanici. Pro posluchače by bylo asi velkým překvapením, že tentýž motiv obsahuje povídka V obecním vězení, otištěná už v roce 1904! Možná tedy, že tento pasus vyprávěl v hospodě sám.

Podle Alexandra Invalda dovedl Hašek lidi skvěle pobavit. Přijeli-li hosté z Prahy, nechtěl je pustit spát. Jakmile viděl, že posluchače zaujal, vymýšlel si nové a nové zápletky, jen aby se mohli zasmát. Pro prchavý zákmit radosti, pro okamžik úspěchu a uspokojení, dovedl riskovat vše, i "vážnost" spisovatele.

Hašek ze sebe prostě vydával všechno a činil to důsledně a bez zábran. Nic si nenechával pro sebe, nemyslel na "zadní kolečka". I když už byl na konci sil a mohl jen vyplivovat hořkost, propadal depresi a marnosti života. V záchvatu exhibicionismu odhaloval někdy i nejskrytější stránky podvědomí, svou pudovou iracionalitu.

Na Silvestra 1921 za ním přišli místní ochotníci s prosbou, zda by jim nenapsal kuplet pro silvestrovské představení v sokolovně. Velmi rád slíbil, ale pak mu došlo, že od něj chtějí pouze text, nikoliv kabaretní vystoupení. To ho rozzlobilo. Rozhodl se, že uspořádá u Invalda trucpodnik. Rozhlásil všude, že se bude konat Velký silvestrovský kabaret za účasti pražských herců z Revoluční scény! Tehdy byli totiž na Lipnici na návštěvě manželé Longenovi.

Nadešel vytoužený večer. Hašek u Invalda stále přebíhal do kuchyně a kontroloval, zda bude dost jídla a vína na půlnoční přípitek. Skupina pražských přátel tu však dlouho seděla sama, lipničtí dali přednost tradičnímu vystoupení ochotníků. Pozdě večer se sešlo několik kameníků z Dolního Města a začali hrát karty. Hašek a Longen se proto rozhodli, že upoutají jejich pozornost za každou cenu. Sedli a napsali rozpustilý kuplet o dvou rozvedených paničkách, které "znásilnily" stoletého kolovrátkáře.

"U Roztok je pěkná álej,

a tou pěknou áleji

mnozí lidé z Velké Prahy

na vejlety chodějí.

Jeden chudej flašinetář,

hrál tam na svůj flašinet ... "

Příběh je dále rozveden do intimních podrobností. Druhá část začíná lyricky, ale pouze začíná:

Den krásný byl a jarní slunce plálo

a kvetly třešně v áleji,

byl všední den a výletníků málo 

se dívat šlo, jak stromy vonějí.

A vonných třešní bílý květ 

se tiše vznášel jako sníh

na starý sešlý fiašinet.

Kde klikou točil, když šel chodec kolem

a potom opět rychle ztich,

stařeček šedý, vetchý, bílý,

ten dědek známý bez pohlavní síly

a skřivánek pěl nad zeleným polem

a dědek přemýšlel, jak ptáček vrznul

a byl by málem zmrznul ...

Závěrečný dovětek dovoluje báseň lokalizovat.

"Tragédie odehrává se v jedné jámě po vykopaných mohylách skrčenců profesora Axamita ze Žižko va. "

Obscénní verše, nakupené zde s takřka pubertální vyzývavostí, nejsou vhodné k uveřejnění. Byly dílem momentálního nápadu a plodem drsné pijácké zábavy. Lze se však divit, že se i tento motiv ocitl v Haškově literárním díle, v Osudech dobrého vojáka Švejka?

Bezohledná upřímnost k lidem i k sobě je základem Haškova stylu. V tom tkví jeho tvůrčí originalita, i odvaha, která tvoří jeho přínos české a světové literatuře. Haškovi nešlo o "umění", jež se snaží "přesáhnout" člověka, pozdvihnout ho do výšin mravních idolů. Namísto toho vyjádřil naprosto upřímně a bezelstně jeho tragickou slabost. Ale právě v tom je hloubka a lidskost jeho humoru.

Haškovo dílo je v jistém smyslu autobiografií, obráží jeho život, nikoliv v maličkostech, ale v celku. Přesto neplatí, že Hašek rovná se Švejk. Centrální postavení Švejka v Haškově díle vystihl František Langer: "Ve svých drobných humoreskách sázel Hašek vždy stereotypně na tutéž kartu - na nápad. Věnuje se honbě za neustále novými nápady, a všechno ostatní, styl-i propracování, klidně obětuje této devize. Dokázal nechat padnout řadu svých skvělých typů, zloděje Šejbu, majitele blešího cirkusu Mestka, ačkoliv přímo volaly po rozvedení v řadě situačních variant a nabízely se k cyklickému zpracování. Švejk je jedinou výjimkou. Je typem, k němuž se autor stále vrací, a to v klíčových situacích svého života. "

Na sklonku zimy 1921 si Hašek opařil ruku, a poněvadž ho psaní namáhalo, přizval ke spolupráci tehdy nezaměstnaného dvacetiletého Klimenta Štěpánka, syna obecního policajta. Měli umluveno, že budou pracovat každý den od 9 do 12 hodin a odpoledne od 3 do 5 hodin. Plat 400,- Kč měsíčně měl písař dostávat, i kdyby se nepracovalo. Za přesčasové hodiny se platilo vždy měsíc pozadu.

Jak "písaření" vypadalo v praxi, o tom Štěpánek vypráví: - Druhý den jsem přišel přesně, jak bylo umluveno, v devět hodin. Hašek spal. A protože spala i paní Šura, ani jsem se do bytu nedostal. Když jsem zaklepal na dveře, Hašek se probudil, a když poznal, že jsem to já, zavolal, abych přišel za hodinu. Přišel jsem tedy za hodinu, a zase se opakovalo totéž. Hašek volal z postele: "Ježíš, mně se chce spát. Prosím vás, přijďte za hodinu - nebo ještě lépe až odpoledne!" - Takové štěstí jít do práce a odejít bez ní se opakovalo dost často. Někdy Hašek vstal skutečně za hodinu, někdy za dvě, někdy nevstal ani odpoledne, a když vstal, mnohdy jsme toho mnoho nenapsali. Hleděl jsem Haška vystihnout, abych mu mohl připamatovat jeho práci, ale dal si málokdy říci. Záleželo to většinou na jeho náladě. - Stalo se, že mi diktoval v lokále U Invaldů a přitom se o něco hádal s kterýmsi hostem. Za takové situace jsem se mnohdy musel na některou větu několikrát tázat. Nebo seděl ve společnosti akademického malíře Panušky, soudního rady Švece z Příbrami a dvou místních učitelů, Šikýře a Mareše, který vyučoval paní Šuru češtině; živě se s nimi bavil a přitom mezi řečí diktoval. Jednou jsme se šli podívat, jak pokračuje oprava domku, který si na jaře koupil, a odtamtud jsem se najednou musel vrátit pro psací náčiní a papír, sednout si na práh a psát na bedně, zatímco nedaleko pracovali zedníci. - Jak jsem již vpředu uvedl, přišel jsem k Haškovi poprvé marně.

Přišel jsem tedy odpoledne a Hašek seděl již u stolu, čekal na mne a smál se: "To jsme tomu ráno dali, co?" Paní Šura musela přinést od Invaldů ihned čaj a nalít slivovici. Pomalu jsme se chystali k práci. Těšil jsem se na Švejka, byl jsem zvědav, jakým způsobem Hašek pracuje, má-li nějaké poznámky, podle kterých příběhy svého Švejka dává dohromady, ale ten den jsem se to nedozvěděl. Švejka necháme dnes ještě spát a napíšeme něco kratšího, řekl Hašek k mému velkému zklamání. Ještě jsme spolu hovořili o docela všedních věcech, mezitím jsem si připravil papír, pero a inkoust, načež Hašek najednou vstal, začal přecházet po pokoji na nepatrném volném prostoru, dal si ruce za záda a řekl: Tak začínáme! Nadpis ještě nepište žádný a nechte pro něj místo, ten napíšeme, až to bude hotové, podle toho, co to bude!

Tedy nejen já, ale ani Hašek sám snad nevěděl, co to bude.  

Sotva si však zapálil cigaretu, už byl v tempu a já měl co dělat, abych s ním udržel krok. Byl to můj pracovní křest, neměl jsem napoprvé dostatečnou rutinu, ale za dvě hodiny to přece bylo.

Byla to humoreska Styk rodičů s dítkami, prvně otištěná ve sbírce Haškových povídek Mírová konference a jiné humoresky. Hašek při diktování střídavě přecházel nebo seděl, někdy se ušklíbl, jindy se zas zasmál, a když mi nadiktoval poslední větu, začal se upřímně smát nad tím, jak se mu podařilo profesora Švolbu, hlavní postavu humoresky, přemístit na nové místo na tehdejší Podkarpatskou Rus. Napsaný rukopis jsem musel zabalit, aniž se na něj Hašek podíval, a poslat básníku Opočenskému, který knihu Haškových povídek Mírová konference pořádal. Potom mě Hašek prosil, abych mu napsal ještě dopis a několik pohlednic bratrovi a známým. Tím můj první den u Haška skončil. 

Druhý den jsme začali hned ráno a hned se Švejkem; Hašek mi podal čtvrtku papíru do polovičky popsanou. Ptal jsem se ho, kde má ostatní rukopis, ale on se jen smál a odpověděl:

Nakladatel se nemůže dočkat, chce na mně pořád rukopis, tak mu posílám, co za den napíšu. Nechám si vždy jen tu poslední rozepsanou čtvrtku, abych věděl, kde zas mám začít.

Byl jsem zvědav ještě na Haškovy poznámky, ale také nic velkého jsem neviděl. Byl to obyčejný útržkový blok, na prvním místě s nějakou škrábanici a další listy byly čisté. Když Hašek začal diktovat, nevzal si ani blok do ruky. Po celou dobu se nikam ani nepodíval, takže jsem poznal, že ona škrábanice a hieroglyfy na bloku neměly se Švejkem nic společného. Občas však roztáhl mapu, a to tehdy, když potřeboval určit přesně místo Švejkova putování, hlavně při Švejkově tažení s marškum­ pačkou z Maďarska na ruskou frontu.

Hašek opět přecházel nebo posedával a diktoval. Občas si zapálil cigaretu a zavolal na paní Šuru, která měla na starosti likéry, aby mu nalila stupečku. Přitom nastala obyčejně mezi nimi potyčka. Paní Šura tvrdila, že Jaroslavčik vypil moc, a nechtěla mu už nalít.

Druhý den jsme napsali Švejka asi na osm stran. Hašek diktoval rychle, ale dělal delší přestávky a pak také několik návštěv nás zdrželo. Popsané čtvrtky jsme večer odeslali do Prahy nakladateli Synkovi, jedině poslední rozepsanou čtvrtku jsme nechali doma. Někdy nám zbyla rozepsaná čtvrtka papíru, na které nebylo více než dva až tři řádky ze Švejkova monologu, ale Hašek přece zas plynně a přesně pokračoval.

Stávalo se, že najednou v nejlepším diktování přestal a dal se do ohromného smíchu. Bylo to obyčejně, když nechal dlouho Švejka kecat nebo Balouna žrát a poručíka Duba křičet: "Vy holoto, vy mě ještě neznáte, ale počkejte, až mě poznáte. " Také sapér Vodička byl jeho zamilovanou postavou. -

Z vyprávění je patrno, že Hašek při psaní užíval minimum poznámek či materiálů. Ve všem spoléhal na svou "matematickou" paměť. Podstatnou pomůckou byly mapy a staré rakouské kalendáře, které objednával v Praze u nakladatele Synka. Soubor dokumentů, armádní depeše, rozkazy, směrnice, které vytvářejí důležité pásmo dobové fakticity a autenticity, citoval zřejmě zpaměti. V Haškově fantazii se spojuje žurnalistická zvídavost s pohotovostí, s níž si potřebné náměty a reálie vybavoval.

Jeho zvláštní, jakoby "dramatický" způsob diktování vylíčil E. A. Longen: "Kromobyčejná paměť pomáhala Haškovi, že dovedl použít všech svých vědomostí i zkušeností vždy v pravém okamžiku, jako by namátkou sáhl do nevyčerpané zásobárny. Pro mnohé vrstevníky Haškovy bylo hádankou, kdy vlastně Hašek četl a vzdělával se, když se stále potuloval po hospodách a z místa na místo. A přece Hašek četl. Zaopatřil si knihu a rychle ji přečetl. Hltal četbu a pamatoval si vše, i to, co jednou slyšel vypravovat. 

Jeho paměť zůstala stále svěží až do jeho skonu a ani alkohol ji neoslabil. Velmi často četl ve stavu absolutní nepříčetnosti; a vystřízlivěv, byl mocen zevrubného rozboru knihy do nejmenších podrobností. Zázračná paměť tvořila důležitou složku při jeho tvorbě. Hašek byl nevyčerpatelnou studnicí nápadů, vtipů a podivuhodných obratů a tvořil s naprostou lehkostí, oplývaje kromobyčejnou pamětí. Věděl o každém slově, jež bylo jednou vyřknuto, a nezdržoval se ničím v tempu své práce. Sledoval pevně linii vývoje komedie a přesně věděl, započal-li nový dialog, jakou pointou skončí. Každou osobu měl promyšlenou do nejmenších podrobností. Jakmile v Haškově hlavě uzrál nápad, přistoupil přede mne ke stolu, a diktuje mi, hrál osobu, jejíž hovor jsem právě psal. Gestikuloval, dupal, řičel, šklebil se, i vážně se tvářil podle smyslu dialogů a charakteru představovaných osob. Tyto divadelní výjevy byly tak bizarně groteskní jako Hašek sám. A když se Haškovi zdařil vtip, tu se tiše rozesmál, jako by se kuckal, a procházel se s rukama v kapsách nebo složenýma na zadku, mžouraje po mně očkama, žádostiv účinku svých slov. Divil jsem se, že se při této práci spokojil několika čaji s malou dávkou rumu. "

Při psaní Hašek nepil, nanejvýš si poručil kávu a stupečku rumu. Obrazy i kontury postav se mu díky obrovské zkušenosti vybavovaly naprosto lehce a bez námahy, jako by je pouze vyjímal z životního zázemí pod "diktátem bytí".

Ani na Lipnici nezměnil Hašek svůj způsob života. Přitom bylo jeho pracovní tempo navzdory přestávkám udivující. Předpokládáme-li, že v Praze dokončil první díl, pak na Lipnici pokračoval po krátké pauze asi v polovině září. Na lístku, zaslaném radovi Švecovi z 16. 1. 1922, oznamuje, že začíná právě psát třetí díl. Protože nejméně týden z nového roku trávil v Praze (na pozvání Longenovo), zbývalo na celý druhý díl o 15 tiskových arších tři a půl měsíce, to jest asi týden na tiskový arch! K tomu připočtěme povídky, které odesílal průměrně dvě za týden, nepravidelný způsob života, svátky, slavnosti, posvícení, vánoce a shledáme, že šlo o úctyhodný výkon!

Na Lipnici sleduje autor ohlasy Švejka u domácí i zahraniční veřejnosti. Má radost z pochvalné kritiky Maxe Broda, německého židovského publicisty a přítele Franze Kafky, kterou mu přivezl ukázat Longen. Napsal ihned Brodovi poděkování (na pohlednici s obrázkem Lipnice) a v okruhu známých prohlásil: "Teprve teď začínám věřit, že se Švejk dožije velké kariéry. Věřte, přátelé, že se zdaří všechno, na co sáhne žid. "

Jindy mu přítel Josef Kolář rozčileně podával Národní listy, které komentovaly Olbrachtovu kritiku otištěnou v Rudém právu. Výraz "geniální idiot", kterého Olbracht užil k výkladu Švejka, se prý vztahuje i na osobnost autora. Hašek vysvětloval Kolářovi dobrácky: "Víš, Pepíčku, já nejsem geniální idiot, to se Olbracht opravdu mýlí. Já jsem jen obyčejný idiot. "

Kolář ovšem netušil, že Olbracht svůj aforismus dále specifikoval: "Hašek neměl potřebí válku v sobě přemáhat a vítězit nad ní. Stál nad ní již od samého začátku, on se jí smál. Dovedl se jí smát celé i v podrobnostech, jako by to nebylo víc než opilá tahanice v žižkovské krčmě."

Nazírat na hrůznou a tragickou událost, jakou byla světová válka, jako na opilou tahanici v žižkovské krčmě, k tomu bylo třeba značné dávky švejkovství a chcete-li - i geniálního idiotství.

Jak se pobyt v lipnické hospodě U Invalda promítl do stavby díla? Z Olbrachtovy kritiky, otištěné 21. 11. 1921, lze soudit, že první díl byl dopsán ještě v Praze. Na Lipnici vznikla zřejmě úvodní partie dílu druhého, jejichž těžištěm je Švejkova putimská anabaze.

Do stavby díla se tak vedle "válečného" pražského zázemí implikuje typická česká krajina. Děj se zalidňuje svéráznými postavami jihočeského venkova. Dobrosrdečná babička z Vráže, pantáta Melichar z Radomyšle, bodrý vandrák, stařičký schwarzenberský ovčák, žijící vzpomínkami na tereziánské vojny, apod. Ani úlisný putimský strážmistr, přes svou byrokratickou koženost, nezapře prostoduchost a naivitu venkovského policajta. Odpor českého lidu k válce demonstruje pak tlupa dezertérů, skrývajících se ve chlívech, stodolách a ve stozích.

V románu znamená krajinný motiv důležitý předěl. Vyprávění osciluje kolem série "ochranných buněk", integrovaných míst, jež představují "domov" a poskytují útulek a ochranu ve zběsilém vichru času. Ve venkovské hospůdce, v kantýně, ale později i v rotní kanceláři vládne idyla, pokoj, byť jen dočasná a proto relativní. Právě tento obranný (někdy ovšem i oportunní) reflex patří k základním rysům české povahy a Švejkova vyprávění. V ovčácké kolibě, v putimské vachcimře, dokonce i v arestantském vagónu spolu lidé mluví, debatují, neboť je tu "pěkně teploučko", zatímco venku zuří světská nepohoda.

Ztrátou relativního, idylicky sentimentálního pocitu domova trpí zejména "nedožera Baloun". Vzpomíná na domácí zabijačky, na drobné venkovské rituály a slavnosti, jež vnášejí do lidské duše klid a tělu přinášejí drobné rozkoše. "Ale bylo to prase, řekl nadšeně, tiskna silně ruku Švejkovu, když se rozcházeli, vychoval jsem ho jen na samých bramborech a sám jsem se divil, jak mu pěkně přibývalo. Šunky jsem dal do slanýho láku a takovej pěknej kousek láku s bramborovejma knedlíkama, posypanejma škvarkama a se zelím, to je pošušnáničko. Po tom se pije pivíčko. Člověk je takovej spokojene}. A to všechno vojna vzala!"

Výsměšný ironik a kritik české národní povahy tu poetizuje i její "pozitivní" vlastnosti: srdečnost, někdy až nadměrnou, potřebu kontaktů a vrozenou skepsi, plynoucí z atavistické ne­ důvěry vůči pánům a cizincům. Příslovečná sentimentalita českého člověka je korigována "cynickým" sarkasmem vojáka Švejka.

Švejk není typem české povahy, ani románovým hrdinou ve smyslu děje nebo typického charakteru. Je nositelem hlavního impulzu Haškova díla - smíchu. Jeho zdánlivě nezávazné žvanění a klábosení, jeho potměšilé paraboly a příklady ze života jsou prostředkem ironického zesměšnění a proto i vrcholným výrazem Haškova pohledu na svět.

Haškovo dějinné flegma perfektně harmonuje se Švejkovou groteskní maskou: osvobozuje ho, zbavuje závislosti nejen na mocenských autoritách, ale i na "lidových" idolech a iluzích, jež zastírají skutečný stav věcí. Otevírá cestu k ocenění elementárních lidských hodnot. Nic víc, ale také nic méně.

V době mocenských systémů se skutečná lidskost projevuje nezkresleně jen v podobě grotesky. Jen blbec a klaun se tváří v tvář brutalitě směje, proto zůstává svoboden. Cítí, že je svět pouze tragikomickým divadlem, které se nesmí a nemůže brát vážně. Dojem, že se Švejk zdánlivou "nevědomostí" pasívně podřizuje poměrům, že chce jen spokojeně přežít, je součástí Haškovy ironie. Je třeba mu správně rozumět. Jen z nejhlubší skepse roste naděje.

Švejk není "hrdinou", tím méně revolucionářem. Jako románová postava je značně ambivalentní, neboť jeho aktivita je pouze verbální. Herostratovská ctižádost, pachtění po moci, touha po hrdinském činu, to vše je mu cizí. Švejkova maska je nejen výrazem Haškovy ironie a skepse, ale i nejsilnějším zdrojem mystifikace. Jakmile vzniká dojem, že se tuto masku podaří odhalit, přistihnout, co se za jeho grimasou skrývá, uniká do nekonečných verbálních kliček.

Švejk je důkazem toho, že v určité" mezní" situaci lze zůstat člověkem jen v masce idiota.

Až do poslední chvíle Hašek psal tak jak žil: rozverně, živelně, uvolněně. Ani při psaní Švejka neztratil radost ze hry. Od první stránky máme dojem, že se vyprávěním baví, že z něho má vnitřní potěšení. V tom je podstata Švejkovy obveselující prostoty a nevědomosti. Možná, že právě v tom se nachází ono "ostří břitvy", za nímž je už všechno v umění jasné a na nic se už neptáme. Ve Švejkovi si Hašek dovolil to, co může risknout jen velký talent: uměl neumět. Podobnou licenci si mohl dovolit jen blázen - anebo génius.

Ve Švejkovi také dochází k nenápadnému posunu: nedotvořenost, bezprostřednost a spontánnost tvorby se stává literární kvalitou. "Osudy" se však staly, aniž si to snad autor sám uvědomil, "skutečnou" literaturou.

Až do poslední chvíle byl Hašek udivován rozmanitostí života. Snad proto tolik lpěl na přítomné chvíli. Možná, že vycítil, že právě okamžik je jedinou uchopitelnou stránkou věčnosti.