Co má každý Čech věděti o své vlasti |
|
|
|
|
|
První období českých dějin až po Karla IV. leželo ve znamení a heslu „Ohněm a mečem“, kterým nás častovali Němci a Maďaři. Němci, pohltivše Slovany pobaltické, snažili se již od dávnověku spolknout ten náš ostrov, tuto výspu demokratického Slovanstva, v čemž jim od hranic uherských pomáhali výborně Maďaři. Německý živel pronikal prostřednictvím špatných králů do Čech, a kdykoliv jsme se dovedli v těch dobách ubránit německému násilí, učinil to český lid, a nikoliv šlechta. Český lid to byl, který bouřlivým odporem proti cizincům uhájil země od pohlcení Němci a zotročení. Za Karla IV. počaly Čechy dýchat evropským vzduchem. V Praze založena universita a provedeno tak bezprostřední sblížení duševního života českého se Západem. V českém lidu žily do té doby neuvědomělé tužby po zdokonalení světového názoru, po svržení autority. První oficielní vystoupení viklefismu roku 1403, kdy universita v Praze zakazuje dekretem šíření učení Viklefova, bylo jen určitějším zaujetím směru, ke kterému se skláněl neuvědoměle český lid již od počátku. Upálení Mistra Jana Husi 6. července 1415 bylo heslem k výbuchu nejstarší české revoluce. Duch odboje a pokroku zápasil tu s autoritou. K tomuto zápasu s autoritou Říma přidružil se mravní cit a zásady demokracie. Národ český, jehož nový život duchovní usilovali po mnohá léta potlačit krvavým násilím, postavil se branně k odporu proti všem ohromným silám a mocem, kterými vládly autority světské i kněžské v celém tehdejším křesťanstvu, a provedl svou věc tak důrazně, až konečně starý svět křesťanský, papež s Němci, uznali, že jsou přemoženi od malého energického českého národa. A to je stručný obsah dějin husitských. Přešel věk Poděbradův a věk jagellovský. Nerozhodností, rozštěpením nastal úpadek demokracie. Místo lidu převzali vládu stavové. Roku 1526 zvolením od stavů přijat na Království české první Habsburk, arcikníže rakouský Ferdinand I. Habsburků nevolal do Čech český lid, povolalo je do Čech 172 šlechticů, udržujících lid v nejkrutší porobě a nevolnictví. Převrat provedený za Ferdinanda II. českými stavy byl nezdařilý, poněvadž nebyl lidový. Ferdinand II. navracel po bitvě na Bílé hoře Čechy do lůna církve katolické novými násilnostmi, popravami a konfiskacemi. Mír vestfálský vydal Čechy roku 1648 absolutismu katolickému. Marie Terezie zbavila po míru cášském roku 1748 český národ posledních zbytků samostatnosti. Denis praví, že od počátku vstoupení dynastie Habsburků do Čech český národ neustále sestupoval k otroctví. Za sto let od míru cášského roku 1848 zastavuje se tento postup. Národ potlačovaný čelí svým nepřátelům a nutí je k ústupu. Počíná třetí období, třetí doba zemí českých. Od roku čtyřicátého osmého až do roku 1914 vidíme, že despotismus sice ještě v Rakousku trval, ale že nebyl již zásadním pravidlem, nýbrž toliko prostředkem a taktikou Rakouska, které shledávalo, že přirozený vývoj dějin bude znamenat v době velmi blízké rozpadnutí Rakouska a vymazání tohoto pojmu ze světa. Energie malého národa, který před pěti stoletími uvedl v úžas celou Evropu, se zde opět osvědčila. Chápali jsme, že mezi námi a Vídní je tak málo zájmů, jichž vzdát se není nám nijak těžko. Papouškování o rakouské myšlence mělo ráz spíše diplomatický. My jsme to s Rakouskem nikdy upřímně nemysleli!
A tak přišla světová válka, ze které se vyvinulo
hnutí, jakého v dějinách lidstva nebylo, hnutí,
před nímž klesá válka bodáků. Česká revoluce
vypovídá válku Vídni, český samostatný stát
vypovídá válku |
 |