|
Bylo už dobře pět hodin odpůldne, když Juraj
Vručić vypletl se s velikým namáháním z porostu
u řeky Drávy, z pichlavého jalovce, vysoké trávy
a mladých doubků, jimiž celá rovina u řeky jest
porostlá.
Ocitl se na lepší cestě, písčité, rozježděné
vozy a rozdupané kopyty dobytka. Zde měl též
lepší rozhled po okolí. Písčitá cesta točila se
mezi nízkými vrbami, jichž průsekem bylo viděti
obrysy vesnice, bílé domky, zeleň ovocných
stromů, načervenalou věž kostelíka a před vsí
klátila se ve větru kukuřice na polích.
Juraj Vručić si oddechl a posadil se na chvíli
do trávy. Hleděl na ves a spokojeně se usmál,
když za vsí v dálce zahlédl se modrat pohoří. To
byly ty „body“, z jejichž vinic dnes dopoledne
pil ve Varaždíně červené víno!
„Ej, to bylo víno! Vypiješ litr a cítíš, jak se
ti vráží do noh. Pak vypiješ druhý a cítíš, jak
tě hřeje a do hlavy jak z nohou stoupají veselé
myšlenky. Pak vypiješ třetí a tu zpíváš, ba
dokonce sám děláš písničky - když si dáváš
čtvrtý litr, tu v celém těle každá žilka se
třese, nejraději bys skákal po hlavě. Pak vyjdeš
ven a chceš jít domů do Sudovčiny, spleteš si
směr a jdeš silnicí k Ormoži do Štýrska. Pak máš
náhle dobrou myšlenku, že nejdeš správně, že
musíš jít na Štefanec, Semovec, Zamxak, Ebanovce
a tudy domů na Sudovčinu. Obrátíš se zpět k
Varaždínu, jdeš kolem starého hradu, kolem
kasáren a hledáš cestu na Štefanec. Ptáš se
lidí, usmíváš se, klátíš sebou, lidé se také
smějí a nakonec zajdeš někam k řece Drávě. Tam
je plno stezek. Někde pěšina vede srázně až do
řeky. A zatrolené víno, jako by chtělo v těle
skákat. Klopýtneš a už máš ruce v jalovičí a
popícháš se. A sotva vstaneš, objímáš malý
doubek nebo svalíš se mezi ostružinu. Ale chvála
bohu, už konečně jsi na dobré cestě a vidíš
ves.“
To vše mluvil pro sebe Juraj Vručić, sedě na
rozcestí. Zahleděl se ještě jednou na ves a pak
pokračoval, dívaje se na modrou oblohu: „Dnes,
přátelé, vrací se pozdě Juraj Vručić z trhu.
Ráno zapřáh jsem koně a jel do Varaždína. Baže!
Jednu klisnu a jednoho koně. Vedle klisny
klusalo hříbě. Pěkné hříbě! Povídám čeledínovi:
‚Jeď rychle, chlapče, ať jsme ve Varaždíně a
hříbě dobře prodáme.‘ Jedeme, prodáme hříbě za
šedesát zlatých. Čeledína pošlu domů a trochu si
popiju.“
Juraj Vručić přestal mluvit k obloze a obrátil
se ke košaté olši. „To ale bylo hříbě! Ne jako
sousedovo. To, chudák, skočilo na kůl a
rozpáralo si břicho. Doktor mu ho sešil, ale co
do něho! - Nu, chvála svatému patronu, že jsem
konečně zde. - A co hezkých děvčat viděl jsem v
trhu - a trh se vydařil. Vstanu a půjdu dál.“
Vručić těžkopádně povstal, pokřižoval se a
opatrně položil ruku na koženou brašnu.
„Je v ní ještě peněz,“ řekl a pomalu kráčel po
písčité cestě usmívaje se.
V šest hodin byl v Štefanci. Byl by přišel snad
dřív, ale padl do kukuřice dívaje se, jak veliké
jsou plody. Zdržel se také tím, že leže v
kukuřici rozumoval, které děvče by si vzal,
kdyby nebyl ženat, totiž z těch děvčat, která
viděl na trhu. Konečně vstal a bruče si „Co
pravíš, má drahá,“ došel do Štefance.
Kráčel pomalu vesnicí, až na samém konci
zastavil se před domem, kde nad vraty věchet
kukuřičné slámy upoutal jeho pozornost.
Nebyl to obyčejný věchet jako nad jinými
hostinci nebo statky, kde sedláci čepují víno.
Tento věchet byl obrovský. Klátil se zavěšený na
tyči, šuměl ve větříku a čím více se Juraj
Vručić na tento věchet díval, tím dostával větší
a větší žízeň.
Toto stavení zná! Ano! Zde jest nad dveřmi
nadpis „Gostiena k veselomu Antonu“. Kolikrát se
zde již zastavil, ale nad nadpisem je ještě cosi
napsáno. A toho si dosud nevšiml.
Šel několik kroků pozpátku, aby lépe viděl, a
četl:
Danas jesmo, sutra nismo,
tako veli sveto Pismo.
Bog če pital, gde ste bili,
kad kod Tončeka niste pili.
„Danas jesmo, sutra nismo. Dnes jsme a zítra
nejsme,“ hovořil k sobě Vručić, „svatá pravda,
tako veli sveto Pismo, baže svaté Písmo tak
praví. Bog če pital - ku podivu, pán bůh že se
ptal, kde jste byli - ba že, tady je to napsáno:
Bog če pital, gde ste bili, kad kod Tončeka
niste pili. - Ale ku podivu. Tak se sám pán bůh
bude ptát: ‚Proč jste u Toníka nic nepili?‘
Svatá pravda. Je to hřích jít kolem hospody U
veselého Antona a nedat si ani půl litru vína,
vždyť tak dobře tu stojí: Danas jesmo, sutra
nismo, a otec nebeský by se zlobil.“
Vručić se zamlčel a pak nedbaje, že kolem něho
stojí houf venkovských dětí, rozhodným hlasem
pronesl: „Juraju Vručići, půjdeš na půl litru
vína!“
Vešel do hospody a netrvalo to od jeho příchodu
ani čtvrt hodiny a půllitrová láhev před ním
byla prázdná.
„Dnes jsme a zítra nejsme,“ pronesl Vručić,
„hospodáři, ještě jeden půllitr, ať nebeský otec
se nehněvá. Dobře máš to nad vraty napsáno.“
„A jak skutečně to dobře vyloženo,“ přemýšlel
při druhém půllitru, „každý páše hrozný hřích,
když nepije tak dobrého vína. Náš župnik (farář)
sice říká, že pitím dá člověk duši ďáblu, ale
zde napsáno: ‚Bog če pital, gde ste bili, kad
kod Tončeka niste pili.‘ Každý zhřeší, když zde
nepije. Proč bych já hřešil, já, Juraj Vručić,
když mohu mít peněz dost, hříbě dobře prodáno.
Tak si dám teď celý litr. Danas jesmo, sutra
nismo…“
Bylo již osm hodin večer, když Vručić nastoupil
další cestu k domovu. Podíval se ještě jednou na
nápis nad dveřmi, což provázel pochvalným
mručením a pak vrávoravým krokem zamířil k
Semovcu.
Byl již večer, stáda šla z pastvy, všude ozýval
se cinkot kravských zvonců, bučení dobytka,
dupot a práskání bičů. Pasáci koní jeli na
koních a pokřikovali na Vručiće, který stále
bručel: „Danas jesmo, sutra nismo.“
Šel statně kupředu, odpočívaje chvílemi buď na
hromádce štěrku, o kterou klopýtl, nebo v
příkopu, kam spadl, vyhýbaje se stádu a koním.
Nakonec si spletl cestu. Se silnice zabočil
nevědomky na jinou cestu, na cestu mezi lukami,
táhnoucí se mezi křovím k Drávě a rozdělující se
na nesčíslné množství pěšin, objevující se opět,
jako by pěšiny splynuly v jeden bílý proud
písku, až konečně cesta zmizela ve tmě večera v
mlze, valící se po lukách a křovinách.
Nedbal toho. Šel, stále šel. Dral se kupředu,
křoví mu drásalo šaty.
V tom tichém večeru u řeky Drávy ozývalo se z
úst jeho v neznámé melodii: „Danas jesmo, sutra
nismo… tako veli sveto Pismo…“
Blízko ozval se tmou hukot, jako když řeka šumí
a pění se.
Juraj Vručić ocitl se v tom okamžiku nevědomky u
břehu řeky Drávy, na jednom z těch vysokých
břehů, které rok od roka se rozšiřují a
podmílají, drolí se ve dne v noci…
„Danas jesmo, sutra nismo,“ ozvalo se z jeho
úst.
Vručić byl již na samém srázu. Zazpíval ještě
jednou. „Danas jesmo,“ ozvalo se na břehu,
„sutra nismo -“ doznělo již dole a vmísilo se v
hukot řeky…
Juraje Vručiće odnášel divoký proud Drávy, z
které ani dobrý plavec by v těch místech
nevyplaval…
Danas jesmo, sutra nismo!
|
