|
Pozůstalost po Františku Šafránkovi obnášela po
provedeném řízení sedm haléřů. Více po dobrém
tom muži nezbylo.
Nejhorším však na celé věci bylo, že nebylo
nikoho, kdo by se tohoto dědictví ujal a tak byl
stát nucen vzíti do opatrování sedm haléřů a
uschovati je v depozitu.
Jakmile se tedy stát ujal této záležitosti,
počaly úřady pátrati po dědicích. Pátraly pilně.
Svěřenský úřad zahájil horečnou činnost.
Především byl ustanoven správce pozůstalosti po
Františku Šafránkovi, jenž z moci úřední vydal
dobře stylizované prohlášení, které bylo
otištěno za obvyklé inzertní ceny v různých
časopisech. Postaral se též o lokálky v denních
listech, aby dědicové - jsou-li jací - mohli se
přihlásit o dědictví:
Dne 17. června zemřel ve všeobecné nemocnici
sedmašedesátiletý kamnářský pomocník František
Šafránek, dle svých údajů svobodný. Všichni,
kdož činí nárok na dědictví po zemřelém, žádají
se, aby se přihlásili u podepsaného okresního
soudu.
Správce pozůstalosti pan Kamejka, jak viděti,
vzal energicky věc do ruky a snažil se
proniknouti záhadu příbuzenstva nebožtíka
Františka Šafránka s onou důkladností, jaké jsou
schopny rakouské úřady.
Pan Kamejka byl soudním oficiálem, prodělal už
leccos, ale neměl doposud čest státi se správcem
pozůstalosti, až teprve nyní v případu Fr.
Šafránka. „Učiním, co bude možno,“ řekl si, „a
museli by být v tom všichni čerti, abych se tomu
nedostal na kloub.“
Zatímco pan Kamejka neúnavně pracoval,
odpočívala klidně sedmihaléřová pozůstalost po
Františku Šafránkovi ve státním depozitu v
pancéřové síni mezi jinými obnosy a kolem chodil
s nabitou ručnicí voják sem a tam.
Pan Kamejka nelenil. Mohl se zakrátko
pochlubiti, že celkem uveřejnil v této
záležitosti kolem padesáti inzertů v pražských i
venkovských časopisech, což stálo doposud
svěřenský úřad šest set korun. Diurnista Šmíd
měl plné ruce práce s psaním dopisů na všechny
možné Šafránky, kteří dostávali zčistajasna
obsílky k soudu. Jen v samotné Praze je padesát
osm Šafránků.
S takovým materiálem lze již pracovati a jest
rozkoší pásti se na útrapách těchto ubožáků,
když je ženete k soudu a vyslýcháte přísně a
důkladně.
A co se nazlobil s těmi Šafránky! Některé bylo
nutno dokonce předvésti, čili - jak to roztomile
nazývá úřední sloh - násilně postaviti. Tak tomu
bylo u Aloise, Benona, Artura, Viléma, Karla a
Antonína Šafránka, u Filomény. Šafránkové (ta
baba strašně brečela, když pro ni ráno o šesté
hodině přišli strážníci). Dva Šafránky, Michala
a Bohuslava, stálo to existenci, ježto pro ně
přišli strážníci do práce a zaměstnavatel byl
velice pohoršen.
Na tom ovšem nezáleží, poněvadž jest třeba právu
učiniti zadost.
Pak objevil pan Kamejka dvacet Šafránků v Plzni
dle adresáře města Plzně. V Klatovech našel jich
deset. Zkrátka a dobře, soudy v celých Čechách
měly co dělat se samými Šafránky. V Mladé
Boleslavi byli vyslechnuti čtyři, v Kolíně osm,
v Hořicích jeden.
Pak počal pan Kamejka říkati: „Ve Vysokém Mýtě
není žádného Šafránka!“ a jednoho dne přišel
domů vítězoslavně a řekl ženě: „V Pešti je osm
Šafránků!“
Dal je vyslechnouti prostřednictvím tamních
soudů a mnul si ruce: „V tom by byli všichni
čerti, abych tomu nepřišel na kloub.“
Za celé léto vzrostla agenda okresního soudu o
629 úředních spisů a bylo třeba pro literu Š
pořídit novou registraturu a přibrati jednoho
písaře.
Na podzim vrhl se na Moravu. Učinil tak s plnou
vervou...
„Nesmíme ztratit ani chvilky,“ říkal svým
podřízeným. „Teď se vrhneme na Brno, pak na
Olomouc a už to půjde jako po drátkách. Jeden
okresní soud vezmeme po druhém, pak zpracujeme
Slezsko. Ano, pánové, se soudním aparátem lze
provésti dalekosáhlé věci.“
A zase vzrostla písmena Š v registratuře o 566
spisů. Diurnistům zdálo se o samých Šafráncích.
Jednoho dne pravil pan Kamejka vítězoslavně:
„Nyní se pustíme do Vídně. Požádáme policii o
pomoc. Nesmíme ztratit ani chvilky. Třeba
telegrafovat, nenachází-li se tam nějaký
Šafránek.“
Nalezl se.
Vídeňská policie dopravila ochotně k zdejšímu
okresnímu soudu jednoho Šafránka, pak jednoho
Schaffranka a jednoho Šafrána. Zvláštní náhoda
tomu chtěla, že byli všichni váženými
obchodníky, kteří se nesmírně divili, že je
zatkli v noci a druhého dne odvezli do Prahy.
Událost ta jest ostatně známa z interpelace, jež
byla o případě tomto podána na říšské radě.
Pan Kamejka zářil. „Všechno jde jako na
drátkách,“ pochvaloval si, „uvidíte, že přece
jen vypátrám dědice po Františku Šafránkovi. Teď
požádáme ještě konzuláty o pomoc.“
A opět přibylo 172 nových spisů. Konzuláty ujaly
se rovněž energicky této záležitosti a tak mohl
se pan Kamejka za tři čtvrti roku právem
pochlubiti krásným výsledkem.
V Německu nalezlo se tři sta čtrnáct Šafránků,
ve Francii dva, v Anglii devět, v Rusku třináct
(zjištěni a odvezeni na Sibiř), v Turecku
vynašli jednoho Šafránka beje, ve Španělsku
nenalezli žádného, zato v Americe osmdesát. Z
Austrálie nedošla odpověď, z Pekingu přišla
záporná, z Tokia nadšené psaní, že tam není
nikoho toho jména.
„Pánové,“ řekl radostně pan Kamejka ku svým
podřízeným úředníkům, „všechno se počíná
vyjasňovat. Uvidíte, že do dvou let vypátráme
dědice, nesmíme však do té doby na věc
zapomínati. Třeba znova dopsat jednotlivým
soudům, pátrati, hledati, nedati si oddechu.
Výlohy činí doposud jen jedenáct tisíc korun,
toť maličkost vůči důležitosti tohoto právního
jednání.“
I pátralo se dále, až jednoho dne přišel pan
Kamejka do kanceláře velmi slavnostně naladěn a
řekl k diurnistovi Šmídovi: „Zaveďte, prosím, se
mnou protokol ohledně dědictví po Františku
Šafránkovi. Nesmějte se, prosím, nezbláznil jsem
se, pánové. Buďte tak laskav a ptejte se mne dle
obvyklých formalit. Jmenujete se? Odpovídám: Jan
Kamejka. Byl jste snad nějak zpříbuzněn se
zesnulým Františkem Šafránkem? Odpovídám,
pánové: Byl... Vidím vaše vzrušení: Ano, pánové,
konečně jsme se dopracovali k cíli. Moje matka
se jmenovala za svobodna Šafránková. Včera jsem
to nalezl při prohlídce našich rodinných spisů.
Měla bratra Františka Šafránka, příslušného do
Ounětic. Tento bratr byl mnohem mladší než ona,
vyučený kamnářem a jest totožný se zemřelým
Františkem Šafránkem, zůstavitelem dědictví.
Přihlašuji se k tomu dědictví a prosím, aby byl
se mnou zaveden protokol!“
Trvalo ještě pět let, než byly vyřízeny některé
malé formality a po těch pěti letech ujal se pan
Kamejka dědictví. Ze státní depozitury bylo mu
vyplaceno oněch sedm haléřů, které až do své
smrti nosil pozlacené jako přívěsek k hodinkám.
|
