Detektiv Hupfeld

Detektiv Hupfeld patřil mezi ony detektivy, které při jejich mimořádných geniálních schopnostech stíhá smůla za smůlou.

Policejní ředitelství mohlo se však na něho úplně spolehnouti a svěřovali mu ty nejtěžší, vpravdě nejzapletenější případy a vždy vyšla najevo pravda o ženiálnosti pana Hupfelda, ale smůla, s kterou se snad narodil, v rozhodný okamžik zničila všechny výborné, s matematickou jistotou vypočtené plány slavného detektiva, takže on po velkém duševním namáhání, když obětoval celou řadu dní úspěšnému pátrání, ocitl se opět tam, odkud vyšel ve svých předpokladech.

Náhoda si s ním zahrála tak ošemetným způsobem, že na policejním ředitelství nebylo nikoho, kdož by nelitoval tohoto ostrovtipného a ženiálního muže.

Znám snad je onen případ, kdy detektiv Hupfeld vypátral vraha baronky z Veselých, prodavačky housek u firmy Zábranský. Půl roku nenápadně stahoval nitky kolem vraha, stal se dokonce jeho důvěrným přítelem. O, tihle detektivové, co nedovedou! Po půl roce sebral tolik materiálu, že svého nového přítele dal zatknout, ale po zatčení vraha vyšlo najevo, že týž není vrahem, nýbrž úplně pořádným člověkem, a tak ošemetná náhoda v poslední rozhodné chvíli vkročila mezi vraha a detektiva Hupfelda.

Kdyby byl snad detektiv Hupfeld jednal nepředloženě, ale o tom nemůže být ani řeči. Jeho jednání bylo velice rozvážlivé. Nebyl z těch detektivů, kteří pracují jen povrchně a řemeslně. On byl umělec ve svém oboru, ale když ta nešťastná smůla lepila se mu na paty.

Nebýt té smůly, byl by se dodělal vždy báječných úspěchů a nebylo by se mu přihodilo to, co možno nazvati skutečným neštěstím.

Policejní úřady, stíhající velice obratnou mezinárodní podvodnici, pověřili vysoce inteligentního detektiva Hupfelda, aby vypátral tuto rafinovanou zločinnou ženu, která dávala si každou chvíli jiné jméno.

Detektiv Hupfeld předně zjistil, že stíhaná podvodnice žije pod jménem Kláry Fibichové v Českém Krumlově. Jak to zjistil, o tom nikdy nic bližšího se nedozvíme, neboť detektiv Hupfeld o tom nevypravuje, poněvadž považuje takové mluvení za obyčejné chvástání, což on nikdy nečiní, jako pravý umělec, který sám své dílo nechválí, aby nesnížil svou uměleckou hrdost.

Podvodnice žila tedy v Krumlově, kam se vrátila z ciziny, jak o sobě tvrdila. A pravím ještě jednou, abyste s úžasem sledovali, co detektivové nedovedou. Pan Hupfeld počal se dvořit slečně Kláře Fibichové, představiv se jí jako soukromník Hupfeld, dlící v Kunvaldě na letním bytě. S matematickou jistotou si vypočetl, že se s ní za tři měsíce ožení a jako manžel vypátrá z ní tajemství o jejich stycích s mezinárodními podvodníky.

Naprosto se nezalekl, že je už hodně stará a že vypadá jako jedna ze starořeckých rozcuchaných Fúrií.

A oženil se právě za tři měsíce po svém rozhodnutí s tou podezřelou osobou a druhý den po svém sňatku obdržel telegram z policejního ředitelství, aby se navrátil do Prahy, poněvadž hledanou podvodnici zatkli v Berlíně.

Zůstala mu tedy na krku ta stará ochechule, jak v přírodopisu nazývají jeden druh měkkýšů, který však u porovnání s paní Hupfeldovou je mnohem roztomilejší mořskou potvorou.

A tak i tu v poslední chvíli ošemetná náhoda krutě si zahrála s panem Hupfeldem, když týž byl již u cíle.

Způsob však, s jakým vystupoval v tomto případě, získal mu na policejním ředitelství více vážnosti, než sám se domníval, a sám policejní ředitel poklepal mu na rameno a oznámil mu, že může v nejbližší době čekat na jmenování za přednostu oddělení státní policie.

Prozatím však že čeká na něho velice důležitá práce, aby totiž zjistil, kdo v Praze sladí cukerínem, neboť policie pojala vážné podezření, že se do Prahy pašuje cukerín ve velkém množství.

Po dva měsíce nebylo vidět ženiálního pana Hupfelda, a když konečně se vrátil, přinesl s sebou výsledky svého dlouhého pátrání, které byly korunovány nejskvělejším výsledkem. Byl to seznam všech v Praze bydlících osob, které trpí cukrovkou a kteří, poněvadž nesmí sladit cukrem, musejí si na slazení opatřovat z lékáren cukerín dle lékařského předpisu. Osob těch udal celkem 720 a k dovršení své gigantické práce zatkl všech 36 lékárníků z Prahy a předměstí, kteří jim prodávali na recept cukerín.

Po tomto nadlidském výkonu nedalo na sebe dlouho čekat očekávané povýšení.

Pan Hupfeld byl jmenován přednostou oddělení státní policie.

Úkoly státní policie jsou každému jasny. Jest to v prvé řadě dohled na určité politické skupiny, které nejsou téhož politického smýšlení jako členové státní policie, kteří žádného politického smýšlení nemají.

Největší nebezpečí hrozí ovšem Rakousku z anarchismu.

Spontánní výbuch anarchistického hnutí projevuje se pak vždy nikoliv snad dynamitem, jehož výrobu přenechali úplně čeští anarchisté výhradně dědicům továren Nobelových, nýbrž anarchistickým projevem jsou domovní prohlídky neanarchistů.

V Čechách se však přece mnoho pracuje s dynamitem a je to právě kulturní středisko celých Čech, ona nepokojná Praha, v jejíž blízkosti hraje dynamit velkou roli.

A není to mizerná denunciace, nýbrž úplná, smutná pravda, že tento prostředek ruských revolucionářů nachází se u samotné Prahy v Chuchli, kde odstřelují dynamitem vápenec, aniž by až do slavné éry Hupfeldovy úřady vzaly náležitý zřetel na toto revoluční počínání lamačů, od jejichž činnosti v lomech jest jen pouhý krok k tomu, co tak dobře vystihl pan Hupfeld po svém povýšení na přednostu státní policie.

Pan Hupfeld měl velký pozorovací talent a studoval psychologii zločinu a byl si vědom, že zločinci vždy potloukají se kolem místa, které jim může připomínat jich zločinné jednání.

Pan Hupfeld tedy pozoroval. Trávil celé dny u lomů, když dynamitem odstřeloval se kámen, a prohlížel fysiognomii kolemjdoucích a účinek, který mají výbuchy dynamitových patron nikoliv na složené vrstvy vápence, nýbrž na tváře diváků.

Jednoho dne upoutal jeho pozornost pán, který postavil se opodál a po každém výbuchu zvolal: „Velmi dobře, tak to má chodit.“ Oči mu plály a čím výše lítalo kamení, tím s větším důrazem, který připadal panu Hupfeldovi jako politické nadšení, opakoval: „Jen do toho, bum, tak to má jít, to je ten nejlepší způsob!“

Pan Hupfeld muže toho nenápadně sledoval, a když přišli až do Prahy, dal ho zatknout a odvést do kanceláře místností státní policie na policejním ředitelství.

Tam chodil kolem něho jako kočka kolem horké kaše a říkal mu: „My vám ukážeme, my vám to ukážeme! My vám dáme dynamit!“

Při výslechu se ukázalo, že vyděšený pán je majitelem oněch lomů, ale lov byl velice dobrý, poněvadž pan Hupfeld byl za čtrnáct dní nato jmenován náčelníkem pražské tajné policie ve výslužbě, když byl ještě provedl domovní prohlídku u vyděšeného pána. Našel tam při domovní prohlídce rodokmen na bernardinské štěně.

Tento nalezený rodokmen byl jeho posledním úspěchem, kterým zakončil překrásně svou činnost jako náčelník departementu a svou detektivní činnost vůbec, ve které projevil tolik bystrozraku a geniálnosti, že ještě dnes jest považován za vzor detektiva na policejním ředitelství.

Všichni nynější detektivové nesahají mu ani pod kolena.