Detektivní ústav

Ztratily se mně z bytu hodinky po nebožce prababičce. Byla to stará hodinářská práce, jako má prabába, jejíž otcem byl také hodinář, tak i ty hodinky. Byly něco neobyčejně dokonalého na tehdejší dobu. Pravý skvost a měly šestnáct malých démantů na zlatém plášti, pěkně silném.

Že se mně ztratily, zjistil jsem, když jsem je chtěl jít zastavit. Půjčili na ně 400 K a půjčovali na ně vždy v tuto dobu roční, když jsem prodělával různé šibřinky.

Má prabába byla zlatá žena.

Odebral jsem se tedy po zjištění ztráty k řediteli pražského detektivního ústavu, a jsa ohlášen, vstoupil jsem do jeho pracovny.

Aby se zdálo, že je skloněn nad nějakými akty, spal na archu papíru. Před ním na stěně vynikal obraz nějakého lotra s balíkem, kterého držela socha spravedlnosti za límec. Pak nad obrazem visely nějaké umělé okovy.

Když jsem přišel blíže, vztýčil se, a jak jsem v zrcadle, po jeho levé straně visícím, viděl, protřel si oči a zívl, pak se vztýčil na židli a díval se ztrnule, při čemž zabručel: „Vejděte.“

„Už jsem zde, prosím!“

Otočil se ve svém ctihodném křesle a naproti mně objevil se obličej staršího muže s výrazem neobyčejně přísným.

„Přejete si?“ zvolal úsečně.

„Přicházím obrátit se k vám o pomoc.“

Vstal a jeho obličej nabyl příjemný výraz. „Buďte mně vítán,“ pravil, pokročiv kupředu, „zde má pravice.“ Zvolal tak s pathosem a ještě s větším důrazem stiskl mi ruku.

„Dovolím si vám ukázati část poděkování. Račte se mnou do salónku vypátraných záležitostí.“ Salónek vypátraných záležitostí byl kumbálek, kde hořelo červené světlo nad malým stolkem. Na stolku nacházelo se album podobizen. Vzal je do ruky, a převrátiv první list, ukázal mně na nápis: Podobizny vypátraných pachatelů. A sklapl zas album a uložil na své místo. Pak vytáhl ze zásuvky černožlutou stužkou ovázaný balík dopisů, a vyňav jeden svrchu, řekl nadšeně: „Zde máte, milý pane, nepatrnou část poděkovacích dopisů od mých klientů, kteří se ke mně obrátili s veškerou důvěrou, stejně jako vy. Přečtěte si tento dopis, lépe však bude, když já vám ho přečtu s náležitým důrazem. Slyšte to vroucí poděkování: ,Děkuji Vám vřele za vypátrání toho lumpa, mého muže, kterého jste ráčil chytit in flagranti s paní Krejčovou, kterou jsem shodila se schodou. Nikdy Vám toho nezapomenu, jak se ten lump tvářil ...’

Tak vidíte,“ řekl vítězoslavně ředitel detektivního ústavu, „tak vřelé psaní jste jistě nečetl. Žena ta zůstane mně do smrti věrnou. A nyní račte do konferenčního salónku.“ Konferenční salónek byl ještě menší kumbálek než „salónek vypátraných záležitostí“, ale osvětlen modrým světlem. Na stěnách byly tapety s vyobrazenými trojhrany, z nichž paprsky oslavováno dívalo se velké oko, jako prozřetelnost boží.

„Zde, milý pane, slyšely již tyto stěny různá tajemství. Zde sedali hrabata i princové, vévodové i prostý vládní rada, knížata i chudý řemeslník, kterému ukradli sud s kolomazí. Tu střídají se v pestré směsi, jako v kaleidoskopu, různé tváře a odtud se žádné tajemství nedostane ven a na boží světlo. Přikročme nyní k vaší záležitosti.“
Vypověděl jsem mu ji stručně.

„Vy pravíte,“ řekl, čině si do tlustého zápisníku poznámky, „že hodiny, které se vám z bytu ztratily, pocházely od vaší prababičky. Mohl byste dokázat, že byly skutečně od vaší prababičky? Detektiv musí vědět všechno. Pakli byly od vaší prabáby, máte jistě po ruce nějaké dokumenty a dle toho zahájíme pátrání. Kdy se narodila vaše prabába? Že nevíte? Musíme si zaopatřit rozhodně její křestní list a dle toho křestního listu vyslechneme všechny osoby, které se s ní stýkaly. Zejména vaši babičku. Že umřela před 35 lety? Nezoufejme nad tím. Budou jistě svědkové, kteří jí znali a kteří s ní mluvili. Že umřela ve stáří 105 let? To se nám to zaplétá, ale to nic naprosto nevadí. Máte snad na někoho podezření? Nemáte. Tím lepší, alespoň nepůjdeme na špatnou stopu. Račte jen složit 50 K zálohy na vypátrání a já ihned pošlu detektivy, aby pátrali.“

Složil jsem 50 K a s velkou poklonou mne vyprovodil, vyptav se, kde bydlím.

Druhého dne pozoroval jsem, že v ulici, kde bydlím, v tiché uličce, kde se všichni znají, kdekdo se na mne dívá podezřele.

Detektivové zahájili pátrání. Předně se vyptávali na mne u hokyně. Hokyně o mne nic špatného nevěděla, a proto slovo dalo slovo a ona si počala vymýšlet, že prý se leccos o mně povídá na rohu v hostinci.

V hostinci, kam detektivové přišli, dověděli se, že někdy nebývám celý den doma.

Kupec na rohu prohlásil, že jsem velký žvanil a že balamutím ženské.

Domovnice v domě věděla na mne pěkné věci. Jednou prý, když otvírala mně v noci dům, tu nešel prý jsem sám, ale ještě s jedním mladým pánem bezvousým, který šel tak divně, že hned viděla, že je to převlečená ženská. Tak se to pěkně zaplétalo. Nyní sedím na Karláku ve vyšetřovací vazbě, obviněn, že jsem ukradl prabábě hodinky.