Dětská hra

 

 

Nežli odjela paní Kohoušková s Karlem a Ladou na letní byt, pravil k ní manžel: „Pamatuj si, drahoušku, že dětství je doba hry. A dětská hra že je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez vážného účelu, při němž se tělesná i duševní stránka jejich vzdělává. Proto dovol jim, ať na venkově volně se pohybují, ať si hrají, ať užívají všeho, co poskytne jim zábavu, radost. Musíme přece podporovat jejich tělesný vývoj ...“

Nato projevila paní Kohoušková jakousi obavu, zdali přiveze nazpět Karlíka i Láďu živé a zdravé, když poskytne jim největší volnost, kterouž obavu pan Kohoušek pokusil se vyvrátit prohlášením: „Drahoušku, kdybys dětem zakazovala, tam že nesmí jít, to a to dělat, právě to udělají, jako ty děti v parku, když jim hlídač říkal: ‚Dětičky, ne abyste dávaly veverkám v kleci hořké mandle, to by pošly!’ A dětičky neměly nic jiného na práci než koupit hořké mandle a otrávit jimi veverky.“

Paní Kohoušková dopřála tedy synáčkům na venkově největší volnost.

A oni také této volnosti užívali. Napřed se seznámili se synem obecního strážníka, který vodil je na loupežné výpravy na nezralé ovoce, na lusky a který naučil je kouřit bramborovou nať z ohavně páchnoucí porcelánky, o které tvrdil, že ji vzal panu faráři z besídky. Zprvu přicházeli domů bledí, stěžujíce si, že je jim špatně.

„Silný venkovský vzduch je omamuje,“ psala matka otci. - Později zdraví jejich se zlepšilo, poněvadž zvykli si na nezralé ovoce i na kouření bramborové nati, a když seznámili se prostřednictvím syna obecního strážníka s Václavem Pejšů, synem dozorce z blízkých lomů, přijal je tento, jinak vůči cizincům upjatý, velmi vlídně, když Karel i Láďa vykouřili po plné dýmce bramborové nati, aniž by se zakuckali nebo dokonce omdleli, jako loni jeden hoch z města, když vykouřil jen půl dýmky.

„S tím klukem nebylo nic,“ řekl k nim Václav. „Jednou sněd jen dvě zelená jablka a stonal týden. Pak si hrál s učitelovic kluky na kněze ...“

„Dneska máte šťastnej den,“ řekl k Láďovi a Karlovi Vojtěch policajtův, když rozloučili se večer s Václavem, „moc šťastnej den máte, když Vašek udělal z vás svoje kamarády.“

Druhého dne ráno shledali se všichni u lesa a Vašek vlídně jim běžel naproti.

Pak vtrhli za řevu mezi stromy, poněvadž Vašek řekl, že to hajného velmi zlobí, když někdo v lese huláká. Uřezali také mladé doubky a udělali z nich hole, kterými mlátili do stromů.

Tak se příjemně bavili, až slyšeli zvonit poledne, a vraceli se rozmrzeni, že na ně hajný nepřišel, poněvadž, dle vyjádření obou domorodců, není větší zábavy než se dát chytat tlustým hajným.

„Odpoledne přijďte ke kříži,“ vybízel je Václav, „něco vám ukážu.“

Nemohli se dočkat odpoledne, jídlo jim nechutnalo, poněvadž snědli v lese spoustu osladiče, a když uviděli u kříže Vojtu s Vaškem, radostně poskočili.

„Hoši,“ řekl tajemně Václav, „dneska nesmí nikdo z lidí vidět, co jsem přines. Pojďme do jeskyně v háji.“

Když byli v jeskyni, vytáhl z kapsy tři trubičky.

„Co je to?“

„Dynamitové patrony, hoši,“ řekl Václav s hrdostí, „těmi lámou v lomech kámen a já je vzal ze skladiště. Kdyby teď vybouchly, tak z nás, lidi, jak jsme tady, nenajdou nic.“

„Ale ony nevybouchnou,“ pokračoval klidně, „poněvadž se musí zapálit. K tomu je třeba téhle šňůry, které říkají lunt. Ta se dá sem dovnitř té trubičky a zapálí, pak se odejde a za chvilku, jako když hrom bije, všechno lítá do vzduchu.“

„Když s tím praštíte o zem, tak taky vyletíte do vzduchu,“ vykládal se zanícením, „a když máte s sebou takový dynamit, nemusíte se nikoho bát...“

„Hoši,“ řekl vřele, „Karlíku a Láďo, že vás mám rád, tak vám dám každému jednu patronu.“

Strčil jim dynamitové patrony do kapes a jednu si ponechal, když vtom nahoře nad jeskyní ozval se hněvivý hlas: „Zatrolení kluci, kolikrát budu říkat, že sem nikdo bez dovolení nesmí!“

„Hajný,“ vykřikl Václav, „hoši, utečme,“ a již vyrazili všichni z jeskyně a prchali.

„Láďo,“ křičel Karlík, „ať neupadneš.“

Láďa se zastavil a oběma přišlo na mysl, že mají v kapse dynamit.

Zůstali stát, zatím co Vašek s Vojtěchem byli již daleko v lese.

„Karlíku, já mám strach,“ šeptal Láďa, „já to zahodím.“

„Proboha, Láďo,“ zoufale dal se do nářku Karel, „jak to zahodíš, tak nás to roztrhá.“

Láďa se dal do pláče a Karel, vida ho plakat, naříkal také zoufale.

„Nehýbej se,“ napomínali jeden druhého, „sic ti to v kapse může bít jako hrom.“

„Co budem dělat,“ naříkali, celí zdrceni přátelským dárkem Vaškovým, „my s tím neumíme zacházet.“

„Vaškovi je hej,“ plakal Karel, „jeho otec je dozorcem v lomech, tak by se lidi nedivili, kdyby ho to roztrhalo, když mají dynamit doma, ale co by nám řekli?“

Mluvili nyní ze strachu hrozné věci a vzlykajíce vykládali sobě, jak je to strašné, když najednou zmizí ze světa. Malovali jeden druhému obraz výbuchu, jak poletí, do vzduchu a jak z nich nezůstane ani kousek.

Sedli si do trávy a pláčem připravovali se na poslední hodinku, neboť pomalu utvrzovali se v myšlénce, že patrony jim dřív nebo později vybouchnou v kapse.

Vykládali jeden druhému své hříchy, hladíce druh druha po tváři.

„Vidíš, Karlíčku, já ti vzal jednou pětník z kapsy.“

„Já, Laďoušku, sved jsem ten cylindr z lampy na tebe.“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, nehýbej se, posvěť se jméno tvé, nevrť se.. . Zdrávas Maria ... Karlíčku, už maminku neuvidíme, pro Ježíše Krista Pána našeho, ty se tolik vrtíš.

„Nezdá se ti, Laďoušku, že už, Ježíši Kriste, něco praská? Ó, ó, ó, ó, já jsem utrh mouchám křídla a teď mne pánbíček trestá. Ó, ó, ó, ó . . .“

„Karlíčku, dej mi pusu!“

„Ládíčku, co potom řekne teta?“

„Modleme se, Karlíčku!“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. . . Zdrávas Maria ... Umíš Věřím v Boha? Věřím v Boha, Karlíčku, tak začnem ...“

Stíny se krátily, nastával večer, a čím tma večerní větší se stávala, tím větší strach zmocňoval se obou nešťastně obdarovaných, kteří nepřestávali plakat a vzývat nebe o pomoc . . .

Byly to vzdechy trosečníků jen tak tak udržujících svůj život na slabém vraku . ..

*

„Tady je vedu, milostpaní,“ řekl tlustý hajný pozdě večer k uplakané paní Kohoušková, „našel jsem je ubrečené v lese s dynamitovými patronami v kapse. Nalupají jim, milostpaní, já už jim sám pár taky strčil...“

Když byla exekuce vyřízena a po úplném doznání nešťastní dynamitníci usnuli v posteli, vzpomněla si paní Kohoušková na slova svého manžela: „Dětská hra je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez vážného účelu, při němž se tělesná i duševní jejich stránka vzdělává ...“

A v tu dobu z domku dozorce v lomech ozýval se úpěnlivý nářek Vaškův ...