Dětvanci

V severních uhrách ve zvolenské stolici v městě Dětvě, v okolí tohoto města a pak dále několik hodin cesty směrem ke Zvoleni žije zvláštní rázovitý lid, Dětvanci.

Tito liší se mravy, zvyky, krojem a částečně i mluvou od ostatních Slováků.

Jest to lid vysoký, silný, povahy horkokrevné.

Kroj dobře se hodí k jich postavě.

Dětvanci nosí široké „gatě“, jichž konce jsou roztřepeny, košili, která dosahuje do polovice prsou, takže ostatní část je nekryta.

Přes rameno přehozený kožíšek jest též krátký.

Zvláštní jest černý kabátec zvaný kabanice neb též huňka.

K pokrytí hlavy slouží klobouček, obšitý koží se střapci. Gatě jsou sepjaty pasem, obitým mosaznými přezkami.

Topánky, krpce, se přivazují k noze řemínky v mnohonásobné objímky kolem lýtek.

K ozdobě hlavy slouží mužům copánky, s každé strany jeden neb dva.

Na těch si Dětvanci, zejména staří, velmi zakládají.

Nyní mládež již přestává se jimi zdobit, neboť jest nucena u vojska se zbavit této zvláštnosti.

Jak kroj, tak i jejich povaha značně se liší od povahy okolních Slováků.

V politickém ohledu jsou Dětvanci pozadu.

Národního sebevědomí nemají velkého, ačkoliv jest to lid hrdý, cizím vlivům nepřístupný. Jestli však ten lid povstane, pak povstane doopravdy, jako se ukázalo roku 1848 za povstání slovenského proti Maďarům.

Tehda se stalo z Dětvanců vojsko, které se velmi dobře bilo s Maďary.

Vždyť to bitkářství mají již v krvi! Není tomu dlouho, co v krásných horách dětvanských „zbojač“ konala své schůze.

A s chloubou vypravují Dětvanci, jak prý Jánošík, znamenitý zbojník slovenský, měl ve své družině několik Dětvanců, kteří pak s ním skončili na šibenici svůj slavný život.

Zbojníci v Detvě byli rozehnáni, ale památka po nich zůstala v písních, které se s oblibou zpívají.

Bohužel, jest tento zpěv od vrchnosti, zejména duchovní, v poslední době zakazován.

Po zbojničině zůstala však ještě jiná památka.

Stává se nezřídka, že chlapci sazemi v obličeji začernění nějakého „velkomožného“ pána chytí, svážou do staré haliny a mocně mu nabijí.

Jest to surovost, ale patří to k milým upomínkám ve stáří.

V obci se pak vypravuje: „Šuhajci vybili velkomožného pána pro žert.“

Mnozí páni služní na Detvě mohli by o tomto žertu vypravovat z vlastní zkušenosti.

Vyskytnou se však též milosrdní samaritáni, kteří zbitého najdou, odnesou k sobě do statku a pošlou pro doktora, mezitím co domácí synek si smývá v úkrytu saze s obličeje.

Podobně jako bitkářství, tak i krádež není považována za zlý skutek.

Mnozí Dětvanci odcizují ze zvyku, zděděného po předcích, nikoliv snad aby ukradenou věc spotřebovali, nýbrž aby se toliko mohli pochlubiti svým skutkem.

Před několika lety vykradlo pár domácích lidí v obci Detvě v noci sklad punčoch.

Ráno nalezeny byly všechny balíky před strážnicí, tak srovnány, že zatarasily úplně její dveře.

Ruka spravedlnosti musela je odstraňovat s namáháním, chtěla-li se dostat ze strážnice ven.

Toť jest zároveň pěkný příklad ostražitosti uherské obecní policie.

Záliba v odcizování se objevila velmi dobře v obci L. Tam jsou dva faráři, katolický a evangelický.

Katoličtí Dětvanci kradli evangelickému kuřata, ovoce a podobně a nosili tyto věci svému faráři; evangeličtí činili opačně. Faráři z neznalosti věcí si toho nevšímali, považujíce to za dary lásky svých oveček.

Až jednou přivedli katolickému faráři pořádného vepříka.

Na otázku, odkud je, odvětili, že prý mu ho evangelický farář posílá.

Pan farář šel se poděkovat svému panu kolegovi, i potkal jej na cestě. Nežli mu mohl poděkovat, předešel jej tento, děkuje mu srdečně za tele, které mu byli přivedli chlapci s doložením, že prý jest od pana faráře katolického.

Věc se vysvětlila k jich podivu, neboť shledali, že tomuto schází vepř, onomu tele, i byl učiněn konec hospodářství jejich farníků.

Ve vsi J. propili občané obecní jmění, úhrnem asi 3.000 zlatých v době šesti měsíců.

Z toho je vidět, že někde na Detvě holdují pití ve větší míře.

V jisté vesnici poblíže města Detvy veškeré obyvatelstvo pilo, až se hory zelenaly.

Pili staří, pili mladí, muži i ženy. Toliko tamější farář nepil.

I honosili se tím jeho farníci před celým okolím, že jejich pán farář žije jako svatý.

Ctihodný pan farář brojil sice velmi proti pití, v soukromí, v kostele, nic však to nepomáhalo.

I použil zvláštního, originálního prostředku. Jednoho dne v neděli na kazatelně měl dlouhou řeč proti pijáctví a ke konci své řeči vykřikl: „Když vy pijete, budu i já pít!“ Lid se zděsil . . .

Téhož dne odpoledne, když krčma byla nabita, bylo vidět mezi popíjejícími osadníky i pana faráře, který si hlučně rozkazoval litr pálenky.

Osadníci se počali s hrůzou z krčmy vytrácet a zanedlouho byl pan farář v krčmě sám.

Od té doby pijáctví klesalo, až nyní jen jedenkrát za rok si lid hromadně popřeje toho „tekutého chleba“. To jest na den sv. Štěpána krále.

Tento den jest na Detvě dnem památným pro historii rvaček hospodských a pouličních.

Mimo pití pálenky velkou pohromou pro Dětvance jest obliba jejich ve vyhledávání soudních pří.

Zvláště ve svátek neb o trhu jest ve městě Zvoleni plno Dětvanců, přicházejících se poradit s advokáty, zdali by nemohli vnésti „pravotu“ na toho neb onoho, pro nějakou maličkost.

Kdo se stýká častěji se soudem, jest pokládán na Detvě za člověka moudrého.

V jedné vesnici poradila stařenka vyptávajícímu se na poměry v obci, aby prý šel k jednomu gazdovi, takto: „K tomu idztě, ten bol ve Zvoleni juž čtyry razy u pravotara a po dva razy bol juž zarvorený, toť múdrý chlap!“

To není možno si vysvětlit u svobodymilovných Dětvanců, které Sládkovič ve svém hrdinovi Martínkovi opěvá jako lid statný, svobodný a vzdorovitý.