|
Výbor zábavního a dobročinného spolku „Pravý
dobrodinec“ konstatoval začátkem měsíce
prosince, že spolkové jmění obnáší 120 K. Samo
sebou se rozumí, že ihned počali se členové
spolku radit ve spolkové místnosti, jak naložit
účelně a dobročinně se jměním spolkovým vzhledem
k vánočním svátkům. Předseda stal se vlivem piva
sentimentálním a jal se hovořit tklivým hlasem o
vdovách a sirotcích. Počal líčit ponurými
barvami jakýsi nejasný případ chudé vdovy, která
se oběsila na vánočním stromku. Pak se dal do
skytání a objednal si slivovici. Jednatel
objednal tři láhve vína a výbor počal uvažovat
poznovu, jak naložit dobročinným způsobem se
spolkovým jměním. Konečně předseda, který počal
si lít slivovici do vína, podal návrh, aby bylo
vyhledáno pět vdov na základě inserátu do novin,
kterým vybízejí se nejchudší, bezúhonné, v bídě
se nalézající matky-vdovy, aby podaly své
žádosti o podporu do spolkové místnosti mezi
pátou a šestou hodinou odpolední. Dá se jim pak
po dvaceti korunách, to jest dohromady sto
korun, poněvadž ale spolkové jmění obnáší 120 K,
zbývá dvacet korun. Co s nimi? Rozluštili to
moudře. Do půlnoci propili rukou společnou a
nerozdílnou obnos, s kterým nevěděli před
půlnocí co dělat, a zaokrouhlili tak rozšafně
spolkové jmění.
Inserát v Malém oznamovateli počal účinkovat.
Předseda sedával ve spolkové místnosti od pěti
do šesti, pil pivo a uděšeně přijímal žádosti
chudých vdov. První den přišlo poštou dvacet a
osobně doručeno šedesát.
Předseda stal se nervosním a s hrůzou pozoroval,
že už nemůže plakat. Dojímaly ho ty vdovy a
siroty, hrnoucí se proudem do místnosti. Líbaly
mu ruce, naříkaly a plakaly. Jedna vdova
přivedla s sebou dvanáct dětí. Ubožák díval se
vyvalenýma očima, jak ta vypůjčená děťátka,
podobající se dvojčátkům, na dané znamení
spustila hrozný nářek a počala mu lízat v pravém
slova smyslu ruce. Zamaštěná a špinavá ústa
hleděla na něho tak nějak dojemně, že málem byl
by sáhl do kapsy, aby ze svého podělil sirotky
krejcary, když vtom beze všeho zaklepání vhrnula
se do místnosti nová výprava. Tentokráte jenom
pět dětiček vedených ženou smutného výrazu.
Výraz ten se změnil okamžitě, jakmile ubohá žena
zpozorovala první dojemnou skupinu.
Přiskočila a počala políčkovat matku dvanácti
sirotků. „Já jsem vdova,“ křičela, „ty máš ale
muže a jíte husičky, z celého domu vypůjčuješ
si, mrcho jedna, děti a chodíš žebrat od domu k
domu.“
Předseda díval se s hrůzou na nový obrat boje.
Přepadená přerazila jeho deštník o novou
prosebnici, zatím co vrhly se dětičky na sebe a
vymáčkly sklo ve spolkové knihovně.
Předseda se dopálil. Začal do toho všeho mlátit
pěstí, číšník vyhazoval falešnou matku a
hostinský odstraňoval z místnosti druhou, jeden
sirotek za druhým lítal na ulici, pak bylo
ticho, jen předseda volal do výčepu: „Přineste
mně koňak!“
Pak před šestou hodinou spadl předseda se židle.
Vypil dvacet koňaků, strhl na sebe ubrus a s ním
všechny žádosti o vánoční podporu.
Když se členové výboru sešli, spal předseda
vedle v pokojíku na pohovce a oni měli dojem
nějaké tragedie, která se zde asi odehrála.
Pili toho dne střídmě a propili jen 15 K, zbylo
tedy, když dali zasklít knihovničku, ještě
spolkového jmění 80 K a odpadla jedna vdova.
Podělí se jen čtyry po 20 K.
Druhého dne zasedal a přijímal žádosti jednatel.
Byl to člověk nervosní. Dopálil se hrozně, když
jedna žadatelka počala mu objímat kolena.
„Ven!“ zařval, „pryč, to je hrozné!“
Pak se tam objevila jedna mladá hezká vdova.
„Ne, nechci ničeho slyšet,“ křičel, „dejte sem
žádost a dobrá! Rozumíte! Nejsem chlapec!
Hrome!“ Pak přišli členové výboru a počali vážně
mluvit o dobročinném účelu spolku.
Předseda požadoval náhradu za rozbitý deštník.
Chtěl 20 K za deštník a námahu spojenou s jeho
včerejším úřadováním. Vyčetli mu, že spolek
odírá, že je alkoholik.
Jednatel křičel, že kdyby předseda měl dostat 20
K, že by se vůbec měla platit útrata všem
úřadujícím členům výboru. Chtěl konečně dvě
koruny, poněvadž si dal v úředních hodinách
biftek a tři plzeňské. Debata byla stále
ohnivější. Pak se shodli na jedné věci. Lépe
jest podělit jen dvě řádné vdovy po 20 K, nežli
aby 20 K přišlo do špatných rukou.
Když se rozcházeli, bylo spolkové jmění opět
menší.
*
Když přišel Štědrý den, bylo v pokladně spolku
šedesát osm haléřů a na stole 320 žádostí
chudých vdov.
„Pánové,“ řekl předseda, „vlivem okolností,
které jsme nemohli předpokládat, sešlo letošního
roku z vánoční nadílky. Zbývá ještě rozhodnout,
co udělat se zbývajícím jměním šedesáti osmi
haléřů. Navrhuji, aby tvořilo základní počátek
jmění k našim dobročinným účelům budoucího roku,
kterým tímto provolávám hlučně ‚nazdar!’„ |
