Dobrodružství Gyuly Kákonyie

Mladý Gyula Kakonyi vyšel si k večeru na procházku. Obešel zprvu celou vesnici Czelésházu, pak šel k řece Nitře, jejíž hladinu, poněvadž tekla mezi nevysokými břehy, bylo možno vidět z dálky.

Díval se chvíli na její prudký tok, na široké řečiště, obroubené po obou stranách hlinitými narudlými břehy, a šel klidně dále podél břehu dolů, naslouchaje klení pasáků, kteří v brodu napájeli umazaný dobytek.

Chodil dlouhou chvíli rozmýšleje se, má-li dále jiti, až pasáci se stádem odešli, hulákajíce za práskání bičů, k vesnici.

Počínalo býti již dosti temno. Mlha, která se snášela, znemožňovala dobrý přehled okolí a cesta podél břehu nezdála se býti při hukotu řeky příliš vábivou.

Gyula Kákonyi však přece vydal se na cestu. Sel po toku řeky k chatrčím cikánů.

Czelésházští cikáni nežili příliš romanticky, naopak byli zcela dobrými občany.

Nekradli, neloupili, ale živili se poctivě domácím hospodářstvím a hrou na housle.

V neděli a ve svátek hráli v czelésházské krčmě a sedláci platili zuřivě za jejich výkony, které sice nebyly žádným uměním, ale zvláště proto, že mezi cikány hrála pěkná cikánka Joka, která i při nejmizernější melodii dovedla uchvátiti svým zjevem tak, že sedláci plácali se přes nohy s výra-zem obdivu a křičeli jeden přes druhého „éljen! éljen!“

Když ve svých chatrčích cikánští muzikanti počítali vybrané peníze po svém návratu, šeptali si: „Ej Joka, to je zlato!“

Sem tedy, k těmto chatrčím, ubíral se Kákonyi Gyula. V přední chatrči bylo světlo.

„Svítí,“ šeptal si, klopýtaje přes chumáče okousané od stáda trávy.

„Rád bych, hm, pravda, rád bych mluvil s Jokou, ale jak to navléci? Vstoupím a optám se. Zaklepu,“ hovořil dále, oprašuje si černé kalhoty, neboť byl upadl v nastalé tmě, „pochválím jejich výkony, zejména Joky, ale co dále? Cikáni jsou cikáni. Východní krev. No, uvidíme!“

Za samomluvy došel k osvětlené chatrči. Zaklepal. Nic se nepohnulo. Zaklepal po druhé. Opět nic.“ Chtěl již odejít, když z chatrče ozvaly se housle, Rákocziův pochod.

Otevřel dvéře a vstoupil.

Dech se v něm zarazil, neboť při světle malé učouzené petrolejové lampy spatřil Joku, stojící uprostřed s houslemi v rukou. Kromě ní nebylo v chatrči nikoho.

Joka, pěkná, vysokého vzrůstu, s lesklými penízky kolem hrdla, ptala se, čeho si pán přeje.

„Přišel jsem,“ koktal rozpačitě Kákonyi, „poděkovat se za krásnou zábavu, kterou mně způsobila vaše hra předešlou neděli v obecním hostinci. Byl jsem uchvácen, neboť, věřte mi, slečno, nic takového jsem v Pešti neslyšel. Váš celý zjev mne uchvátil...“

„Máte pěknou jehlici,“ odpověděla Joka, vytahujíc ji z Kákonyiovy kravaty.

„Tu jsem přinesl darem vám, za vaše výkony vpravdě umělecké,“ zakoktal v rozpacích, překvapen jsa tímto nenadálým obratem a pak tím, že Joka tvářila se a usmívala na něho tak přívětivě, že by jí byl ihned daroval ne jednu, ale dvacet takových jehlic.

„Raději byste mi mohl dáti tento prsten, jehlici dám bratrovi,“ usmála se opět Joka; „já kravaty nenosím,“ a dotkla se svou rukou ruky Kákonyiovy.

„Ten prsten jsem přinesl jako zvláštní odměnu pro vás,“ lhal Gyula, „pravda, jehlici jsem mínil dát vašemu bratrovi,“ a již snímal s prstu prsten.

„Slečno,“ pokračoval, upíraje na pěknou cikánku zamilované oči, „váš zjev mne upoutal, jenom bych chtěl, abyste vy i mně věnovala trochu náklonnosti ...“

„Milý pane,“ odvětila pěkná cikánka, „moje rodina mohla by co nejdříve přijít a s ní též můj ženich, cikán Roko. Nevím, co by vám řekl, ale přijďte zejtra v tuto dobu do starého lodního mlýna na řece Nitře. Tam vás budu očekávat. „

Nežli se Kákonyi vzpamatoval, šetrně se octl před dveřmi chatrče a na cestu do noci za ním zazvučely housle v rychlém tempu Rákocziův pochod.

Klopýtal přes louky po šedé cestě k vesnici do zámečku svého strýce.

„Má ženicha, ale je po čertech hezká,“ myslil si, „to se mohu odvážiti již lecčeho. „

V zámečku měli již o něho strach.

Strýc ho uvítal s velkou radostí, že je živ, ale při večeři se ukázalo, že mu schází v kravatě jehlice a na ruce prsten.

„Koupal jsem se,“ odvětil Kákonyi, „a spadly mně do vody.“

„To jsi se tedy koupal s kravatou?“ otázal se nedůvěřivě strýc.

„Ne, při svlékání. Uslyším žbluňk a kravata, totiž chtěl jsem říci prsten, ne chci říci jehlice, byla pryč a prsten jsem ztratil ve vodě, když jsem vylézal. Voda byla dnes studená, myslím však, že se oteplí,“ zamlouval řeč vida, že ho strýc sleduje pátravými pohledy, „možná, že bude pršet.“

„Po koupání šel jsi se projít, vid?“ zeptal se po chvíli strýc.

„Ano, šel jsem se projít, to víš, že je to zdravé. Šel jsem trochu podél řeky, ani jsem nepozoroval, že se vzdaluji od vesnice.“

„No, to se stává,“ odvětil strýc, „já jsem se ptal jedině proto, že tě kočí viděl nedaleko chatrčí cikánských. Šel z města, pozdravil tě, a ty jsi se ho ani nevšiml. Pravda, bylo tma. Ty prý jsi jen pořád něco pro sebe bručel a klopýtal přes louku, víš, co povídal?“ Strýc se dal do smíchu.

Teď to přijde, myslil si Kákonyi, kousaje kůru od melounu.

„On povídal, že mu připadalo, jako by mladý milostpán byl někde se napil trochu více vína a nemůže trefit domů. He he!“

Kákonyi si oddychl.

„Abychom mluvili vážně,“ pokračoval strýc, „dnes odpoledne, když jsi byl pryč, přišlo psaní od tvého otce. Zejtra večer přijede. Psal, že se přijede přesvědčit, zdali jsi už nabyl rozumu a mohl se odebrat do Pešti. Psal, že už jsi jistě zapomněl na tu šansonetku, takže tě může snad nyní bezpečně oženit, aniž by se obával, že budeš za ní bláznit.

„Strýčku, nikdy mě nic podobného nenapadlo,“ dojemným hlasem ozval se Gyula, „vy mne znáte snad dobře, neboť už jsem zde čtyři neděle, a viděl jste, že jsem se choval vůči všem slečnám zdrženlivě. S tou šansonetkou to bylo jen tak.“

A Kákonyi Gyula patrně dojat odešel do své ložnice.

*

Pět neděl před tímto datem udál se pohoršlivý výjev v pisárně firmy Kákonyi Jánoš et Comp. v Pešti.

Mladý Gyula Kákonyi seděl na kancelářském stole a naproti němu stál jeho otec, zarudlý v obličeji.

„Olgu si vezmeš co nejdříve, a sice ještě než bude valná hromada naší společnosti na výrobu cementu! Pamatuj, že otec slečny Olgy má v ruce 780 akcií, které ty dostaneš s ní věnem. Připočteme-li 220 akcií, které ty máš, budeš majitelem 1 000 akcií, které ti odkoupím za nominální cenu po 200 korunách. Ale musí to být před valnou hromadou, neboť při valné hromadě srazil by si čisté procento ze zisku. To vlastně není, co jsem ti chtěl říci. Tys ženich, vid? A víš, že ty, jako ženich, máš na sebe hledět, že nemáš zlehčovat rod Kákonyiů? Ty, kterýž obdržel tak dobré vychování, jako ženich vozíš v kočáře šansonetku z reduty, tančíš s ní a jsi slepý, hluchý. Nevíš, že otec tvé nevěsty to vidí? Tys osel! Pamatuj si, že jde o 780 akcií. Zkrátka, musíš ven na čtyři neděle, abys zapomněl na tu šansonetku. Ty bys se dopustil ještě náramných hloupostí. Zejtra jedeš k strýci do Czelésházy. Vlak jede o půl osmé ráno ze Severního nádraží. Svoluješ?“ „Ano!“

Starý Kákonyi přistoupil k telefonu, dal se spojit s číslem 238 a pravil v přístroj: „Milý příteli! Gyula odjíždí zejtra na venek, myslím, že bude vše dobře!“

*

Tak asi podobně přemýšlel o minulosti Gyula následujícího dne, chodě po březích Nitry.

Šansonetka byla hezká, ale k Joce se nedá přirovnat. Kdepak! Ten rozdíl! Tamta má černé oči a plavé vlasy, tato má černé oči a černé vlasy, pravý orientální typ.

Před obědem šel ještě obhlédnout starý lodní mlýn.

Byl to jeden z mlýnů, jakých jest hojnost na řekách nedaleko jejich vtoku do Dunaje.

Dvě lodi vedle sebe spojeny jsou primitivním roubením a uprostřed nich nachází se vodní kolo, které jest poháněno proudem řeky.

Lodi bývají přivázány ke břehu provazy. Dle libosti mohou plouti po řece a obyvatelé vesnic kolem řeky přinášejí obilí, které se zde semele.

Přístup na lodní mlýn děje se po dřevěné lávce z břehu.

Takový mlýn ustanoven tedy za místo dostaveníčka.

Nemlelo se v něm již dlouho, neboť bylo vodní kolo poroucháno.

Přiblížil se večer.

Kákonyi řekl, že jde svému otci naproti do města, a zatím šel do starého lodního mlýna. Pod střechou bylo tma.

Kákonyi usedl na pažení, zapálil si cigaretu a čekal. Nedaleko bučela stáda a kleli pasáci.

Řeka šuměla, jak její proudy se tříštily o boky lodního mlýna.

Bučení dobytka se vzdalovalo, až se vzdálilo úplně. Lodní mlýn se počal trochu kymácet.

„Snad teď přijde,“ těšil se Gyula, „nechtěla přijít, dokud zde byli nablízku pasáci. Kolikpak je hodin?“

Rozškrtl sirku a podíval se na hodinky. „Půl deváté, to přijde otec,“ myslil si, „nu, řeknu, že jsem zabloudil.“
Mlýn se počal jaksi otřásat a řeka šuměla víc a více.

„Nechtěl bych zde sedět dlouho,“ bručel Gyula, čekaje již hodinu. „Mohla by už přijít, patrně ji doma něco zdrželo. Nu, jen když přijde. Škoda, že není v Pešti.“

Náhle se mlýn zatočil, div Gyula nepadl s pažení, na kterém seděl.

„Hrome, co se to děje, vyjdu raději ven,“ zašeptal, rozžehaje malou kapesní lucerničku.

Šel po několika stupních nahoru k dvířkám, kudy se vcházelo na můstek.

Světlo lucerničky octlo se v prudkém nárazu vzduchu a Kákonyi Gyula zpozoroval k nemalému leknutí, že kolem něho nachází se voda, samá voda, a že stromy a keře na březích ubíhají nazad.

Kákonyi Gyula jel po proudu řeky Nitry . . .

Dal se do křiku, ale hukot vody přerušoval jeho zoufalé výkřiky o pomoc.

Druhého dne vyskytla se v časopisech tato zpráva:

Zvláštní dobrodružství na řece

Pana Gyulu Kákonyie stihla za jeho pobytu v Czelésháze nehoda, která může vzbuditi dosti velkou sensaci, neboť pan Gyula Kákonyi jest známým ve všech kruzích peštské společnosti. Vydal se totiž včera večer na prohlídku starého lodního mlýna a nepozoroval při prohlídce, že z neznámých dosud příčin přetrhlo se lano, spojující mlýn s břehem. Teprve když byl mlýn již dosti vzdálen od Czelésházy, zpozoroval pan Gyula Kákonyi, že mlýn pluje po proudu. Veškeré jeho volání bylo marné. Dnes o 6. hodině ranní byl mlýn teprve zadržen blízko vtoku řeky Nitry do Dunaje a pan Kákonyi ze své nepříjemné situace vyproštěn. V tom svém vězení urazil dráhu 45 kilometrů.

*

Zdali tuto zprávu četl ženich krásné Joky, cikán Roko, nemohu říci, také nejsem s to povědět, proč nemohla Joka hrát po dva týdny a měla zavázanou tvář.

Ani nemohu tvrdit, že by byl někdo viděl cikána Roku přeřezávat lano u starého lodního mlýna, nebo že by byl někdo ho viděl den předtím poslouchat u chatrče, když v ní byl Gyula Kákonyi s cikánkou samoten.

Buď jak buď, Roko se, kdykoliv šel kolem řeky Nitry a viděl lodní mlýn, potutelně usmíval.