Dobrodružství pana Hortíka

 

 

Panu Hortíkovi byla svěřena čestná úloha, aby napsal proslov na oslavu jubilea přednosty pátého oddělení, pod kterým víceméně žalostně sloužil již na šestý rok. Jak k té cti přišel, celkem nechápal, řekli mu, že je ze všech nejmladší, tak že to může napsat pěkně a obsáhle. Vrchní oficiál mu řekl, že mu dá určité pokyny, a velice lichotivě přitom podotkl, že je pan Hortík nadmíru talentovaný člověk, ačkoliv včera ještě sám ho nazval velbloudem kvůli tomu, že pan Hortík sečítal K 822.- + K 67.- tak, jako by se to rozumělo samo sebou, že to dělá K 1289.-.

Pan Hortík stál tedy před hotovým faktem. Do týdne musí proslov napsat. Pan vrchní oficiál mu též řekl, že mu ponechávají úplně volnou ruku. Může to napsat v próze nebo ve verších.

Když pan Hortík opouštěl to odpůldne kancelář, připadal si velmi vznešeně. Zdálo se mu, že celá budova státního úřadu nějak se přívětivě na něho usmívá, a vstupuje do tramvaje, pomyslil si: „Dnes, prosím, páni kolegové, dejte dolů klobouk, neb slavný den nám nastal již.“

Zamnul si ruce vesele. Ono to půjde ve verších! A najednou jako by mu někdo dal ránu pěstí do hlavy, zbledl a pomyslil si, jakýpak je rým na klobouk? Všechno mu náhle připadalo tak zchátralé, jeho hlava praskala.

Přišel domů a neřekl ani své domácí paní: „Má úcta/ mumlal jen: „Klobouk, klobouk, klobouk, ouk, ouk, ouk.“

Míchal polévku, kterou mu celá uděšená přinesla, a stále říkal: „Klobouk, ouk, klobouk, ouk.“

Jeho domácí paní dala se do pláče, pak šla do jeho pokoje a tam cosi kutila, takže když přišel, aby se převlékl, našel tam na stole všechny své klobouky, celkem čtyři, letní, bouřku a dva plstěné, pěkně vykartáčované vedle sebe.

Srazil to všechno se stolu a vyřítil se na ulici. Musím se jít vykoupat do lázní,“ řekl k sobě, „pak to půjde velmi pěkně, člověk se v páře uklidní, a to by byl v tom čert, abych ten rým na ten klobouk nenašel.“

Pan Hortík leží v lázních na pohovce a mumlá:

„Klobouk, ouk, nouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“

Když vycházel z lázní utrápenější, než tam přišel, najednou našel slovo „brouk“.

Potěšilo ho to. „Ono to půjde,“ pomyslil si, a když seděl u uzenáře, najednou mu přišlo na mysl: „Klobouk, brouk, stlouk.“

Radostně zaplatil a vesele vyšel ven.

„Není to sice ještě to pravé, ale ono to půjde.“

Večer v hostinci, kam každý den chodil, zavedl nenápadně řeč na klobouky.

„Dnes jsem četl,“ řekl nejisté, „že v průmyslu kloboučnickém nastal jakýsi úpadek, některé velké kloboučnické firmy zastavily platy.“

„Nedivte se,“ řekl jistý sekretář, „materiál jest stále dražší, cena plstěných klobouků je poměrně nízká. Podívejte se například na můj. Mám ten klobouk ...“

Pan Hortík už se nezdržel, ačkoliv se přemáhal, jak mohl, a za všeobecného vzrušení počal houkat: „Klobouk, ouk, nouk, stlouk, brouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“ Napřed se dali do smíchu a pak se vážně na sebe podívali. Zpozoroval to, začervenal se, zaplatil rychle a šel výčepem domů.

Po jeho odchodu říkali si o něm, že se opil a že je to hnusné, když se mladý člověk takhle spustí.

„To dělá kořalka,“ řekl vážně pan Militký, růžový starý pán, „já měl jednoho tovaryše, a ten když vypil půl litru slivovice, tak zas říkal: „Hele, tele, mele, bele.“

Pan Hortík zapadl k Tomáši. Tam u černého piva vzadu seděl u stolu sám, hlavu měl v dlaních, přemýšlel a potil se.

Chvílemi si myslil, že by bylo lépe, kdyby si odpočinul a nechal toho.

Ale ať dělal co dělal, vždy mu bylo, jako by měl škytnout: „Ouk, mouk, nouk, brouk, stlouk“.

„Je zde volno?“ řekl k němu jeden pán, přisedávaje naproti. „Prosím.“ Chvíli seděl naproti němu a mlčel a pak počal mluvit o politické situaci. Pan Hortík říkal „ano“ a „ne“. „Mně můžete důvěřovat,“ pravil pán, „já jsem z těch dobrých Čechů, já jsem Válka, kloboučník.“

Pan Hortík se od té doby na nic nepamatuje. Ví jen, že skočil na nějakého pána a že ho počal škrtit a že křičel: „Ouk, nouk, mouk, brouk.“

Dnes dlí u své sestry na venkově na zotavené a má idiosynkrazii, že nesmí míti klobouk na hlavě. Proto chodí v ženském šátku. Je mu již lépe a jen tak dvakrát za týden píše křídou na vrata stodoly lapidárními písmeny: „Ouk, nouk, mouk, couk, brouk, stlouk.“

„Měl ten proslov raději skládat v próze,“ říká jeho sestra.