|
Úředník pojišťovny pan Karafiát dostal k desáté
hodině večer ní chuť na pivo. V tom by nebylo
nic závadného, ani překážky by v tom nebylo. V
takovém případě stačí, když jde člověk do
hospody a tam se napije nebo opije, stačí také,
máme-li málo peněz a mnoho práce doma, když si
pro pivo pošleme. Je to jednoduchý prostředek.
Také si pro pivo můžeme dojít, nebo dokonce
musíme, jsme-li svobodni jako pan Karafiát,
který při svých dvaačtyřiceti letech dosud vůbec
se nezamiloval, čili mluveno řečí všech nevěst,
o které se kdysi ucházel: „potily se mu neslušně
nohy.“
Pan Karafiát nachází se tudíž krátce před
desátou hodinou v této situaci: Má důležitou
úřední práci doma, píše totiž pojistky na život
a na smrt, má v jedné ruce džbánek na pivo a v
duši, čili v určitých závinech mozku, pojem
přesného plnění povinností a za třetí hledal
klobouk, ale ten klobouk nemůže najít, nachází
se tudíž před možností: Buď bude klobouk hledat
a než ho najde, domovnice dům zavře... Poněvadž
dělá kavalíra a nemá klíč od domu, bude ho to
stát deset krejcarů, nebo vezme si na hlavu
cylindr a s tím cylindrem na hlavě půjde si pro
pivo, čímž ušetří deset krejcarů, které raději
věnuje na zakoupení piva. Tak to bylo logicky
jasné, že pan, Karafiát nemeškal, popadl cylindr
a šel si naproti pro pivo.
Venku byl strašný vítr. Zuřila bóra ve
vinohradských ulicích ve zmenšeném vydání, ale
na Vinohrady toho bylo dost, když povážíme, že
od dalmatského pobřeží jsou Vinohrady tolik a
tolik set kilometrů vzdáleny.
Pan Karafiát dal si džbánek pod paži a mistrně
držel si oběma rukama svůj pěkný cylindr. S
tváří plnou hrdinství přešel Milešovskou ulici a
vstoupil naproti svému bydlišti do výčepu.
„Pěknej cylindr, pěknej,“ povídal hostinský, „za
kolik, vašnosti?“
„Kápnou tam litr, ale honem, je tam vítr a
domovnice už bude zavírat!“
„Pěknej větříček, pěknej,“ povídal hostinský,
toče pivo, „a vašnosta má zrovna do takovýho
neřádu cylindříček, chacha.“
„Vono už to vodneslo šest krejčů,“ ozval se
nějaký člověk vzadu.
Venku zaburácela vichřice.
„Když vono je tam taky bláto,“ poznamenal
hostinský, sfukuje pěnu se džbánku, „vašnosta by
se měl chvilku zdržet. Je jen v kabátku a vono
to snad přejde.“
„Bodejť že to přejde,“ povídal člověk vzadu,
„takhle to s člověkem votočí a šup, už je v
marastu!“
Pan Karafiát nedbal těchto svůdných řečí a vyšel
ze džbánkem na ulici...
Jednou rukou třímal pivo a druhou držel si
cylindr. Vichr se právě hnal ulicí a vzepřel se
do cylindru. Nový záchvěv větru, a nový a
nový...
Pan Karafiát cítil, jak vítr rve mu cylindr z
prstů. Byla to ošemetná situace. Zas nový příval
větru.
A cylindr páně Karafiátův vznesl se, sražen
vichrem na dlažbu. Na dlažbě nezůstal. Kutálel
se blátem, poskakoval, pan Karafiát za ním,
cylindr zabočil za roh, pan Karafiát také.
Cylindr dostal se na náměstí krále Jiřího z
Poděbrad a vichr ho hnal do tmy sadů přes
náměstí.
Pan Karafiát se džbánkem a cylindr bez pána
zmizeli v příšerném temnu křovin, hlíny a
blátivých stezek... Cylindr proběhl sady. Na
rohu ulice U vodárny natáhl se pan Karafiát o
hůl nějakého pána, kterou zlomil.
Při pádu rozbil džbánek, ve kterém po tak trudné
cestě bylo již piva jen asi za krejcar.
Rychle se zvedl a za proklínání pána s
přeraženou holí běžel dál. Instinktem hnán
pochopil, že cylindr běží k vodárně. Ulice byly
liduprázdny.
Ano! Tam k vodárně běží jeho cylindr. Vidí
kutálející se černý předmět. Hurá! Jen přidat do
běhu.
Pan Karafiát běží, cylindr uhání, pan Karafiát
uhání a cylindr letí.
Vtom jede elektrická tramvaj, cylindr vběhne pod
rám, pan Karafiát skočí do elektriky a nevěda,
co činí, zatáhne za řemen k řidiči a křičí: „Je
pod vozem, pomozte!“ a již je opět z elektrické
tramvaje dole.
Tramvaj stojí. Obecenstvo ve voze vstává a
několik lidí se křižuje: „Ježíš, Maria, Josefe,
zas neštěstí.“
Konduktér je nervózní a vypouští zvědavé
pasažéry. Řidič neví si rady a rychle jede
dozadu, když vtom slyší křik páně Karafiátův:
„Proboha, vždyť ho úplně rozmačkáte.“
„Ho! Je to mužskej, možná chlapec,“ soudí někdo
ve voze, „ho rozmačkáte, kdyby to bylo něco
ženského, křičel by ten člověk: vždyť ji
rozmačkáte.“ Po této úvaze jde se zúčastnit
záchranných prací.
Pan Karafiát stojí před vozem obklopen lidmi,
kteří dotírají na něho otázkami. Je spleten a
odpovídá stále jedno a totéž: „Než jsem se
nadál, už byl pod elektrikou. Já ho neměl brát s
sebou, to byl ode mne nerozum. Jdu si pro pivo a
vezmu ho s sebou.“
„Křik není žádnej slyšet,“ praví rozvážně jeden
z lidí kolem.
„Nadzvedněte elektriku,“ vybízí jiný, zsinalý
tím neštěstím.
„Já mám slabej žaloudek,“ zmiňuje se zcela vážně
slušně oděný člověk, „já to viděl jen jednou a
už to nechci vidět.“
„Pro mne je to nepříjemnost,“ poznamenává
spletený pan Karafiát, bledý, přestože tolik
běžel.
„To je neštěstí a ne nepříjemnost,“ vpadá do
toho jeden z pánů, „vy jste, člověče, necita.“
Konduktér dívá ze pod elektriku, kde je tma a
bojí se rozškrtnouti sirku, aby neviděl krev.
„Neozývá se,“ konstatuje za všeobecného ticha,
zatímco řidič bere si svědky, že zvonil na toho
nešťastníka a že tou nehodou je ten, co je pod
vozem, sám vinen.
Přihlašuje se rychle několik pánů, zatímco jiní
nadávají na vozy bez ochranných rámů. Jeden z
obecenstva mluví o záchranné stanici.
„Byl jsem tím vinen, řekněte?“ obrací se řidič
ke Karafiátovi, „záleží na tom osud mé rodiny.
Mám jedenáct dětí,“ dodává a slzy se mu derou do
očí, podává přitom Karafiátovi ruku.
Pan Karafiát vezme podanou mu ruku, stiskne ji a
praví: „Nebyl jste vinen, to vím, můžete jeti
dál, mně už je to jedno.“
Všeobecné vzrušení. Několik pánů pozvedá hrozivě
hole. Kdosi křičí: „To je zvíře, to není
člověk.“
Pan Karafiát krčí rameny.
Blíží se strážník. Jeden si přeje, aby byl
zatčen, kdežto několik jiných drží pana
Karafiáta za ruce a volají: „Patról!“
Žádný neví, co se děje. Někdo vletěl pod vůz,
řidič ho varoval zvoněním, ten někdo je přejet a
tenhle barbar, pan Karafiát, chce, aby se jelo
dál přes těžce raněného nebo dokonce mrtvého.
Strážník škrtá sirku odvážně, dělá, že to
všechno neslyší, podívá se pod elektriku a pak
jde k panu Karafiátovi. „Vám ulít cylindr,
není-liž pravda,“ táže se přísně.
„Ovšem, vítr mně ho vzal,“ odpovídá pan
Karafiát.
„Ve jménu zákona půjdete se mnou. Proč? Vy se
ještě ptáte? Vždyť si děláte legraci z lidí.
Alou!“
Obecenstvo nespokojeně leze do vagónu, tramvaj
odjíždí a pan Karafiát bez klobouku s
vytřeštěným zrakem jde před strážníkem... |
