Dne třicátého prvního prosince, tedy na sv.
Silvestra, odbýval První spolek abstinentů
valnou hromadu. Den tento ustanoven byl - na
návrh samého předsedy pana Václava Pejse -
proto, aby demonstroval proti šílenému řádění
kořalečního moru, jenž v tento den dosahuje
netušených rozmění.
„Pravíme-li kořalečního moru, máme výslovně na
mysli i tak zvané mírné pijáky piva a vína -
neboť nenalézáme rozdílu mezi člověkem (možno-li
tak nazvati podobné individuum) pijícím svých
pár sklenic piva, jež obsahuje průměrných 35 cm3
absolutního alkoholu v litru - a mezi tím, jenž
pije „šedou“ nebo mogador. Naopak, takový člověk
nám více imponuje a je nám milejší, neboť se ke
své slabosti zná a za ni se nestydí.“
Tak stálo v protokolu valné hromady, o které se
šíře zmiňovali nechceme. Řekneme jen, že
rezultát všeho jednání byl: mnoho vody. A
přikročíme ke své historii.
*
První noviny, jež vyšly v novém roce, přinesly
mimo dlouhý referát o valné hromadě abstinentů i
následující lokálku :
Podivuhodné. Včera k ránu našla policejní hlídka
v Xské ulici ležeti na zemi slušně oděného
opilého muže. Jata milosrdenstvím, ujala se ho a
chtěla ho dopraviti na komisařství. Ale opilec
se zoufale bránil, takže bylo nutno přivolati
vozík s obecní truhlou, ve které byl konečně
odklizen. Vzhledem k tomu, že stalo se to na
Silvestra, nebylo by na celé příhodě vlastně ani
nic podivuhodného, kdyby - krátce: v občanu
namol zpitém agnoskován byl předseda Prvního
spolku abstinentů pan Václav Pejs, jehož
plamennou řeč, pronesenou na valné hromadě
jmenované korporace, přinášíme na jiném místě.
Protože se pan Václav Pejs dopustil i urážky
stráže a veřejného násilí (utrhl jednomu z
policistů knoflík od pláště), bude pohnán před
soud.
*
Tato lokálka způsobila ve všem vzdělaném světě
pravou revoluci. Nešťastný pán vydán byl všanc
všeobecnému posměchu. Noviny psaly o něm pod
značkami: Starý šíbal, Pokrytecký partyka, Vlk v
ovčí kůži. Vypisovaly jeho pouť po valné hromadě
abstinentů. Mluvilo se o padesáti sklenicích
piva, nečítaje v to koňaky, punče atd. atd.
Faktum je, že když byl propuštěn na svobodu,
zavřela před ním manželka dvéře a jeho
vlastnoruční děti naň pokřikovaly. Uštván vrátil
se do vězení.
A k redaktoru, který ho navštívil, prohlásil, že
se chce dočkati spravedlnosti v kriminále.
„Jediné, co pravím, je: Jsem nevinen!“ dodal.
„A rvačka s policisty?“ namítal žurnalista.
„Byla spáchána v úplném opojení alkoholovém.“
„Nuže?“
„Jsem nevinen - pravím. Ostatní se dozví svět v
přelíčení. Dnes řeknu jen, že jsem obětí.“
„Alkoholu!“ zavtipkoval redaktor.
„Ano!“ řekl klidně pan Pejs. A dal se s
redaktorem do rozhovoru o novém pojednání
„Alkohol-ďábel“, které ve vězení psal.
„Tomu si rozuměj, kdo můžeš,“ stálo v
následujícím čísle žurnálu. „Násilí spáchal dle
vlastních slov v úplném opojení alkoholem, jest
obětí alkoholu - a jest úplně nevinen! Dle
našeho mínění jest stižen poruchou mysli
(vyskytující se zhusta u silných pijanů), a sice
„stihomamem“. Myslíme, že bude osvobozen a
internován v léčebném ústavě.
Tak se také všeobecně soudilo. Na členy
abstinentního spolku hledělo se veskrze jako na
tajné alkoholiky a všeobecným míněním bylo, že
už dávno tu nebyl tak pěkný skandálek. Jenom
advokát obviněného se usmíval. - „Pomalu,
pánové, pomalu,“ říkal. V následujících dnech se
zjistilo, že zprávy o hýření byly vymyšleny. Ale
zbýval přece ještě fakt, že byl pan Pejs viděn,
jak se vedl pod pažím se starým Houžvičkou,
pijanem z povolání. Oba se značně motali. Tím se
stala záležitost ještě spletitější. - Jak se
stalo, že president ligy protialkoholové vedl se
ruku v ruce s prvním pijanem v městě? Kde se
president ligy tak nadrátoval, že nemohl stati
na nohou?
„Celá aféra nabývá příchuti senzace,“ psaly
noviny. „Jest jisto, že rozluštění bude
pamětihodné.
A konečně den před přelíčením se rozneslo, že
pan Pejs vede za svědka své nevinnosti samého
Houžvičku.
„Zde dříme tajemství,“ psaly noviny. „Vše mlčí -
mlčí státní návladní, mlčí obhájce, mlčí i
Houžvička, který až do soudního přelíčení nalézá
se v dobrovolné vazbě u advokáta páně Pejsova.
Opakujeme: zde dříme tajemství. Zítra odhalena
bude rouška a pan Pejs - dle slov advokáta -
vrácen lidské společnosti.“
*
V předvečer soudu byly hospody plny. Lidé se
hádali o tom, co se vlastně stalo. Pronášeny
nejšílenější domněnky. Na mnoha místech se lidé
v hádce porvali.
A druhého dne panovala u budovy soudní
nebezpečná tlačenice.
Do soudní síně se arci dostaly jen
nejvznešenější dámy města a za hrobového ticha,
rušeného jen šňupáním soudců, dán byl pokyn
přivésti obžalovaného. Pan Václav Pejs vešel za
všeobecného pohnutí. Vešel vážně, důstojně.
Velebný klid ležel na jeho tváři a krok jeho byl
pevný. Přibledlá barva tváří - následky to
utrpení - zvyšovala interesantnost chvíle.
Přelíčení začalo.
Odbyty generálie. Přečtena žaloba. „Obžalovaný,
přiznáváte se?“
„Přiznávám se, slavný soude.“
„A čím vysvětlujete své jednání, nedůstojné
občana ctícího zákon, ztělesněný v osobách ho
vykonávajících?“
„Byl jsem v absolutním opojení alkoholem, slavný
soude. „Jinými slovy: byl jste namol.“
(Slyšte! Slyšte! Pohnutí. Vřava. Obhájce prudce
gestikuluje a cosi volá. Předseda hrozí
vyklizením soudní síně.)
„Pa-ne před-se-do! rrač-te vyss-lech-nou-ti
pa-na Houž-vi-čku!“ Obhájce až ochraptěl, jak ta
slova křičel. Ale vzápětí rozhostilo se po sále
ticho.
„Ať předstoupí,“ řekl předseda.
Obecenstvo přešlapovalo netrpělivě sem tam. „Teď
to přijde!“ šeptaly si dámy a do sálu vstoupil
volaný pán. Rázem ovanul přítomné pronikavý odér
špiritusu.
„Otevřte okna,“ volal předseda. A několik dam
omdlelo. Nastal poplach.
A tu povstal vážně pan Václav Pejs a zahovořil:
„Po dvanácté hodině, když skončena byla památná
valná hromada naší ligy, jejímž presidentem mám
tu čest býti, ubíral jsem se domů. A tu setkal
jsem se s tímto mužem, jenž onemocněl prudkou
otravou lihovou. Jsem odpůrcem alkoholu - ale
jsem humanista. Vzal jsem ho pod paží, hodlaje
ho odvésti domů. Následující historii znáte. Je
krátká. Ve čtvrt na jednu jsem již spal na
policejním komisařství spánek spravedlivých. -
Ano - spánek spravedlivých!“ řekl povýšeným
hlasem. „A nyní nechť slavný soud vynese
rozsudek!“
Ale se slavným soudem se děly divné věci. –
„Jdou, oni jeden taškáři! Proč nám to neřekli
hned?“ volal předseda, a sejmuv čepici, schumlal
ji a hodil ji rozpustile na obžalovaného. „Jdou,
ať jich nevidím!“
A státní návladní povstav prohlásil těžkomyslně,
že odvolává žalobu, a potácel se ven, tiskna
šátek křečovitě na ústa.
Jen pan Houžvička, mžouraje vesele očkama,
zachoval klid.
„Já bych prosil svědečné, milostpane,“ povídal
usmívaje se.
Ale soudní sluha, otylý a červenonosý, popadl ho
za šosy a vlekl ho ze soudní síně. |