Dobrý člověk

Byl kdysi pronesen názor, že je málo vpravdě dobrých lidí na tom božím světě. Jiní opět tvrdili, že dobří lidé vymírají a že snad vůbec již ani nejsou. Tento paušální názor je mylný, neboť všude, díváme-li se bedlivě, nalezneme kolem sebe mnoho takových dobráků, posuzujeme-li je spravedlivě. Bude se nám zdát zprvu jejich počínání bláhové, ale pak při správném posouzení jejich činů zjeví se nám jich zlaté srdce v plné kráse. Vystoupí v klamu a šalbě života v nejkrásnějších barvách, zazáří jako meteor a zapadnou navždy do věčnosti. A tak zazářil a zapadl i pan Alexius.

Čtenářům denních časopisů utkvěla snad ještě v paměti kdysi před lety otištěná lokálka: „Včera v neděli způsobil velkou výtržnost soukromník Petr Alexius, který při tlačenici u pokladny státní dráhy před odjezdem odpoledního zábavního vlaku spílal obecenstvu, tlačícímu se u pokladny. Uklidnil se teprve při svém zatčení.“

Zpráva ta zdá se vy lícovat nám pana Alexia jako výtržníka, a přece jednal pan Alexius v intencích své šlechetné mysli. Zpozoroval tenkrát, že jednotlivci, kteří přišli později, snaží se získat různými štulci výhodnější místo u pokladny před těmi, kteří byli tu již dřív.

Napomínal zprvu vlídně ten velký příval, ale když jeden prostý muž počal se tlačit kupředu volaje: „Udělejte místo, já jsem nádražní inspektor!“, tu již to nesnesla jeho šlechetná mysl.

Chytil ho za límec a počal křičet: „Vy nejste žádný nádražní inspektor, vy jste podvodník!“ A mohutným hlasem počal hřímat do davu zápasícího klamem i tělesnou silou o nespravedlivá místa u pokladny: „Hle, vy všichni, jak jste tu, jste darebáci. Jeden druhého chcete oklamat. Třeba, byste žili spravedlivě a snášeli se vespolek, a to vám říkám já, poněvadž jsem dobrý člověk.“

Tenkrát poprvé vítězně a hrdě zaznělo z jeho úst slovo dobrý člověk, ale nenašlo ohlasu v tom vzpurném davu. Ani sám nevěděl, jak náhlou vlnou byl bezděčně přiražen až k oknu pokladny, jak promáčkl hlavou okno. Jeho hlava zůstala v úřední místnosti nádražní pokladny a on řekl vyděšenému pokladníkovi: „Odpusťte, za těchto okolností nejedu nikam, neboť neprávem ocitl jsem se až zde. Na mně ještě není řada.“

Pak ho dva strážníci tahali zpět a za potupných nadávek obecenstva odváděli na komisařství. „Jsem opravdu dobrý člověk,“ křičel pan Alexius na zástup, který ho se zájmem provázel.

To byl jakýsi počátek jeho blahodárné činnosti a jeho skvělého zápasu za právo a spravedlnost.

Brzy naskytla se mu příležitost zakročit poznovu ve prospěch svého bližního. Bydlil na bytě u jednoho mistra slévárny. Muž ten měl dva pokoje a kuchyň. Kdykoliv si na tu událost vzpomínal, vykládal pan Alexius, že by o to nebylo, že měl ten jeho bytný dva pokoje a kuchyň. Ale měl hezkou mladou ženu. Kromě něho bydlil tam ještě jeden rukavičkář. Pan Alexius jednoho dne zpozoroval, že asi je mezi mladou manželkou a rukavičkářem nějaký podezřelý poměr. Až jednoho dne náhodou, ale spíše schválně uviděl rukavičkáře, jak hubičkuje manželku jejich bytného. Pan Alexius nespal celou noc a v jeho šlechetné duši uzrál dobrý úmysl, že bude třeba zakročit a sdělit mistru ze slévárny úplnou pravdu.

Sedl ke stolu a napsal mu tedy anonymní dopis: „Vážený pane! Musím vám sdělit, že vás vaše paní manželka podvádí s vaším nájemníkem.“ Psaní odeslal a očekával vývin událostí. Odpůldne příštího dne přinesla mu právě jeho bytná svačinu, když vrazil do pokoje mistr ze slévárny.

Pan Alexius se pamatuje jen tolik, že slyšel slova: „Vzdej se, padouchu! a že se na něho mistr vrhl s revolverem. Pak že ho táhl ke dveřím a že ho hodil na schody se slovy:

„Já ti dám chodit za mou ženou.“ Dlouho vrtalo hlavou panu Alexiusovi, jak se to mohlo zběhnout, a teprve po letech, kdy zakročilo jeho dobré, šlechetné srdce tolikrát pro právo, si vzpomněl, že zapomněl tenkrát připsat toho rukavičkáře, že měl napsat „s rukavičkářem“, a nejen „s vaším nájemníkem“.

Událost ta neochladila nikterak zájem jeho o rychlá zakročení, kde promluvilo jeho dobré srdce.

Nedlouho po této události šel Perlovou ulicí a spatřil tam chudě oděnou ženu u jedněch vrat, mající na ruce malé dítě. „Bude to asi nějaká žebrácká,“ pomyslil si, „hle, má děťátko na ruce, zde se děje nějaký podvod. Věc není sama sebou. Děťátko pláče, jistěže ho ta žena štípe, aby pláčem děcka klamala soucit mimojdoucích.“

Vzdychl a máchl rukou, jako by chtěl říci: „Nemohu si pomoci,“ a přikročil k ženě. „Paní,“ řekl přísně, „vy to dítě štípete.“

Žena postavila dítě na zem. „Jděte svou cestou, vy jste patrně přebral.“

„Paní,“ řekl ledově pan Alexius, „ty věci znám, žebráte a štípete dítě, aby plakalo. Nemám pravdu?“ dodal, obraceje se k muži, který přišel z druhé strany ulice, „taková krkavčí matka.“

„Myslím,“ pravil klidně tázaný, „že jste namol. Půjdete se mnou, já jsem civilní strážník a ta paní je má manželka.“

Na komisařství zjistil policejní lékař, že je pan Alexius úplně střízlivý, a tu poprvé použil on slova, že jednal bona fide, v zájmu pravdy. Neboť on jest dobrý člověk.

Jednou jel elektrickou tramvají, a když průvodčí přišel do vozu s lístky, tu pan Alexius zpozoroval, že pán, který sedí vedle něho, s velkým nervózním chvatem otočil svou legitimaci s fotografií a rychle ji uschoval v náprsní kapse.

„Vida,“ pomyslil si, zahlédnuv zběžně fotografii, „jaké podvody dějí se na tom božím světě. Tak se mně zdá, že to není jeho fotografie. Na fotografii, kterou ten pán ukázal, není kozí brada a ten pán má přece kozí bradu.

Hle,“ přemýšlí dál pan Alexius, „tak už lidstvo dozrálo v ničemnosti. Zcela veřejně páší se podvody a jede se na cizí legitimaci.

Pane,“ zaklepal odhodlaně svému sousedovi na kolena, „drzé čelo lepší než poplužní dvůr.“ „Jak to myslíte?“ pravil pán udiveně.

„Myslím to tak, že ta fotografie ve vaší legitimaci není vaše, zkrátka že jedete na cizí lístek permanentní. - Pane konduktore,“ volal přes celý vůz na průvodčího, „ten pán nemá kozí bradu na fotografii, dejte si na něho pozor.“ Ukázalo se, že pán s kozí bradou je jeden člen správní rady elek-trických podniků, a zneuznán opouštěl opět pan Alexius nejbližší policejní komisařství. „Víte,“ řekl ve dveřích policejní stráži, „já jsem doopravdy dobrý člověk, podnikám vše bona fide, ve jménu práva a spravedlnosti a ve jménu pravdy.“

Dnes dobrý člověk pan Alexius spí svůj věčný sen na hřbitůvku dobřanského blázince, kam se dostal, když dal předvést na celní úřad v Podmoklech jednoho neobyčejně tlustého Sasíka, který jel se léčit z otylosti do Karlových Varů. Domníval se, že prý pod vestou pašuje drahocenné krajky. Dodalo mu též, že jsa v pozorování na klinice psal slavnému místodržitelství, že je dobrý člověk.

Tak zapadl a zanikl tento šlechetný muž a v jeho rodné obci jsou v jeho osobních výkazech čisté stránky, až na poznámku, že kdysi byl odsouzen pro urážku na cti k osmačtyřiceti hodinám, když řekl někomu: „Vy jeden hadrníku.“

Jsem přesvědčen, že tak řekl bona fide, v zájmu pravdy, ale nepodařilo se mně vypátrat, při jaké příležitosti se to stalo.