I
Občané z města Krupiny obklopovali celé své
okolí řetězem pověstí. Dnes měšťan krupinský
Štěpán Gonda uspořádal výlet na „Krupinské
bralce“, kteréžto skály s tajemnými nápisy
nacházejí se ve středu okolí, prostoupeného
pověstmi, pod kopcem s německým jménem
„Štangarígel“.
Tento kopec poskytuje krásný pohled na východ
slunce, na bzovský zámek a na senohradské vrchy.
Před tímto kopcem na straně východní leží tři
vrchy. Napravo „Havran“ a na levém břehu potoka
Bebravy Siný vrch a Siksova stráně. Každý z těch
vrchů měl svého ducha. Duch v Havranu jmenoval
se Faklonoc, duch v Siném vrchu slyšel na jméno
Rakytnoc a duch v Siksově stráni na jméno
Malinoc.
Když byla půlnoc, tu duchové řádili, jak
potvrzuje dodnes pověst zachovaná v rodině
Štěpána Gondy. Nebožtík otec Gondův šel jednou
na vrch Siksovu stráň, kde v těch dobách byly
ještě pěkné vinice, podívat se do svých sklepů,
zdali víno již se dá pít. Poctivý krupinský
měšťan okoušel do půlnoci na Siksově stráni víno
a v tu nešťastnou hodinu duchů spouštěl se právě
s vrchu na silnici ke Krupině. A hle! Co se
poctivému muži z rodu Gondů nestalo! Ubožák
slyšel za sebou hvizdot, otočil se a viděl ducha
Malinoce letět na jednom kole za ním. Malinoc
měl kus rozžhaveného železa v ruce, v druhé ruce
buď roh nebo troubu. Na to poslední se již dobře
nepamatoval pan Gonda. Věděl jenom, že duch ze
Siksovy stráně ho vzal s sebou, dovedl až pod
bzovský zámek opačným směrem od Krupiny a tam
před mlýnem pana Barančíka zatroubil buď na roh
nebo na troubu a zmizel. Pan Gonda byl tak
popleten tímto příšerným dobrodružstvím, že
počal se dobývat do Barančíkova mlýna, tvrdě
sběhlé chase, že nachází se ve svém domě na
krupinském náměstí. Měl prý zlou ženu nebožtík
otec Štěpánův, která nechtěla věřit tomuto
příšernému dobrodružství. A hle! Co se stalo
panu notáři z města Krupiny, který měl své
vinice na Siném vrchu, čtrnáct dní po zjevení se
Malinoce ze Siksovy stráně?
Když ze svých vinných sklepů vracel se před
půlnocí, tu nad potokem Bebravou stihlo ho cosi
podobného. Byl to v tomto případě duch Rakytnoc
ze Siného vrchu, který ho zavedl až do
krnišovského území a poručil mu vyspat se na
louce krnišovského faráře, který ho tam ráno při
své ranní procházce našel a vzbudil, udiveného,
že se nenachází na své posteli.
Případy se množily. Z Havrana přepadal lid
Faklonoc, pod Siným vrchem zaváděl krupinské
občany Rakytnoc a ze Siksovy stráně vycházel o
půlnoci Malinoc. Tito duchové zaváděli dobré
měšťany k nemalé zlosti jejich manželek, které
vážně tvrdívaly, že se jejich mužové jen
nestydatě vymlouvají.
A okolo kopce Štangarígelu zaváděli vždy duchové
měšťany, zejména okolo skaliska se záhadnými
nápisy vedly vždy jejich cesty.
Toto skalisko bylo příšerné svými pověstmi,
které dodnes vykládají Krupinčané. Pod skaliskem
je jeskyně, která jest zakryta křovím, a jen do
řady položené kameny ukazovaly zasvěceným cestu
k ní. V jeskyni jest prostorná místnost, kde
před pandury a hajduky za těch dobrých starých
časů skrývali se „dobří chlapci“ zbojníci.
O tom vypráví pověst „Výprask čtyř“. Kdysi čtyři
synové dobrých hospodářů dali se na „samopaš“ a
„zbíjali“, loupili. Jednou udělali si v jeskyni
dobrý den při ukradeném beranu a sudu vína.
Pekli berana a popíjeli tak důkladně při jídle,
že jeden z nich se nehorázně přejedl, a bylo mu
tak špatně, že ostatní myslili, že umírá, i
vedli umírajícího v hodinách nočních do města
Šťávnice k lékaři. - Ve Svatém Antole nad mýtem
potkali „dobří chlapci“ horníky, kteří se
vraceli z práce ze šťávnických „bání“, i
uskočili za sloupy na druhé straně potoka. „To
jistě nejsou dobří lidé, když se skrývají,“
řekli si baníci, obstoupili sloupy, hochy chytli
a „panské stolici“ odevzdali. Na zámku dali
„dobrým chlapcům“ po dvaceti pěti ranách holí, a
tomu nemocnému tak pomohlo těch pětadvacet, že
hned se uzdravil.
Až potud vypráví pověst „Výprask čtyř“.
Duchové vodili, jak viděti, své oběti z
měšťanských krupinských kruhů kolem nebezpečných
míst a není divu, že z jeskyně pod
„Štangaríglem“ vycházeli na ně páni zbojníci,
kteří je obírali do posledního groše.
Byl to právě zase nebožtík otec Štěpána Gondy,
kterého prvého stihlo toto neštěstí. Vrátil se
ze svých sklepů bez peněz.
Napřed ho duch Malinoc zavedl před jeskyni, tam
ho zbojníci obrali a pak padl do rukou ducha
Rakytnoce a nečistou silou byl zaveden pod
bzovský zámek, kde se v poetickém zákoutí
rozvalin nepohodlně vyspal na rozbitých cihlách,
pálených za časů Matyáše Korvína.
Když odpůldne dorazil do Krupiny a doma ulehl,
našla žena v jeho kapse francouzské karty, ale
ani penízku. A vidíte, byla tak zlá, že nevěřila
ani v existenci „dobrých chlapců“, kteří jejího
manžela obrali, dle jeho dlouhého vykládání.
Pravila mu, že se scházejí dle všeho ve
vinicích, na Siksově stráni a provozují karban a
že „dobří chlapci“ nejsou v jeskyni pod
Štangarígelem, ale v samotném městě Krupině a
mezi ně že patří i pan notář, i pan městský
hejtman.
Z té doby pochází též pověst o Lambertovi,
pánovi na hradě bzovském, s jehož duchem mluvil
pan městský hejtman. Dva dny, pravda, trvalo,
nežli se z procházky vrátil domů, ale ne nadarmo
po dvě noci ho zaváděl duch Rakytnoc ze Siného
vrchu a poroučel mu, aby se vyspal ve
zříceninách bzovského hradu, na těch
historických cihlách z dob Matyáše Korvína.
Přinesl zprávu o zjevení se před sto lety
zemřelého pána hradu Lamberta, jehož
nedokonalého pohostinství nyní požíval. V noci
probudil se ze spánku duch Lambertův, který se
ho ptal, zdali ví, proč není dnes jezovitů v
Krupině. Zděšený nocležník odvětil uděšeně, že
neví. I řekl mu nebožtík Lambert, že tam dole,
kde leží rybník a kde spojuje se Malá Bebrava s
Velkou, před sto lety stál klášter. Zde jsou
slova, která vykládal duch Lambertův panu
městskému hejtmanovi, který je zas věrně
reprodukoval své manželce, která nad tím
kroutila hlavou.
„Klášterníci zajali mně mou dceru, krásnou
Marjenku, a zavřeli ji do sklepení, chtějíce ode
mne vynutiti bohaté výkupné buď v penězích, nebo
polnostech. Marně hledal jsem svou dceru, až
nějaký žebrák uchýlil se před bouřkou ke
sklepení a slyšel ji naříkat a poznal ji po
hlase. ,Kde jsi, vraj, Marjenko?’ ,To jste vy,
Tomáško?’ ozvala se má dcera, poznavši žebráka
po hlase, i nakázala mu, aby šel ke mně a
vyložil, kde je, že myslí, že ji přijdu
vysvobodit. Žebráka zprvu nechtěli pustit ke
mně, ale nakonec přece pustili. Tu sebral jsem
ozbrojence, dceru Marjenku osvobodil, klášter
rozbořil a mnichy rozehnal. Od té doby není
jezovitů v Krupině.“
Po tomto vypravování upadl v úplnou nemilost u
své ženy a paní městská hejtmanka jinak na něho
nevolala, než: „To jste vy, Tomáško?“ Ano! V
těch dobách byli ještě na Slovensku městští
hejtmanové Slováci a pan městský hejtman uchoval
pro budoucí pokolení svou pověst o vyhnání
jezovitů z Krupiny a o panu Lambertovi. Na této
pověsti nejhezčí je to, že jezovitů nikdy v
Krupině nebylo.
Sem tedy, pod Krupinské bralce, skaliska se
záhadnými značkami, vyrytými do nich s těmi
nápisy, které z dálky upomínají na runy, sem pod
vrch Štangarígel, do středu pověstí, uspořádal
velký výlet krupinský měšťan Štěpán Gonda, jehož
otce za mladých let zaváděli duchové Rakytnoc,
Malinoc i Faklonoc. Očarované okolí!
„Výlet bude velmi hezký,“ pravil učitel na
evangelické škole pan Schádza, který zabýval se
geologií a archeologií, „neboť budeme míti tu
čest v Krupinských bralcích obdivovat
pyroxenandesit, což jest druh trachytu.“
Společnost vyšla z domu pana Gondy.
II
Pan Schádza miloval vroucně geologii a
archeologii. Miloval ty dvě vědy vášnivě, což
nemohl nijak pochopit pan Štěpán Gonda, který
říkal, že kamení je kamení a to kamení že
zůstane kamením, jestli se jmenuje křemen, nebo
vápenec. Choval-li se snesitelně vůči
geologickému nadšení pana Schádzy, počínal si
bojovně vůči archeologickým záchvatům mladého
muže. Dle pana Štěpána nemělo žádného významu
nosit si domů kusy starých hrnců, někde
vyhrabaných, anebo dokonce přivléci domů lebky a
zkoumat, zdali jsou to dlouholebci či
krátkolebci. Pak mu podejte ruku! Před chvílí
držel v ní Schádza lebku dlouholebce. Podejte mu
ruku! Vytáhne ji z kapsy, kde před chvílí měl
nějaký hnát.
„Prosím,“ říkával pan Gonda, „vezměte si laskavě
jeho jméno Schádza. Tedy: s, ch, á, d, z, a. S
má rozum, ch nemá rozum, á má rozum, d nemá
rozum, z má rozum, a nemá rozum. Tak vidíte, že
ho nemá.“
Kdykoliv pan Schádza odejel někam, do kraje,
neposílával jiné pohlednice než se zprávami, jak
se mu daří, a to: „Mám se dobře, ve zdejší
krajině zajímavé útvary,“ nebo: „Krajina
příjemná, člověk každou chvíli zakopne o nějakou
popelnici.
Tyto pohlednice uváděly v zoufalství pana
Štěpána. Kdyby alespoň napsal, jestli nemá hlad,
ale ten mladík by raději umřel někde hladem,
nežli by opomenul prozkoumati nějaké staré
pohřebiště. Darmo mluvit. Ještě někde srazí vaz,
až poleze na nějakou skálu zkoumat vrstvy kůry
zemské.
„Vy jste, Ivane, hodný hoch,“ říkal k panu
Schádzovi, „a já vám radím upřímně, nechte
vrstvy kůry zemské býti vrstvami, nechte
pohřebiště, nebo žároviště, jak vy říkáte, být
žárovišti, a raději botanisujte jako já. Máme
zde v okolí tolik druhů vzácných planých růží,
jako nikde v Evropě. Víte dobře, že já sám jich
našel dvě stě. Je to ušlechtilejší, a abych tak
řekl vznešenější, nežli hledati nějaké zbytky po
mrtvolách anebo lézt na skály a křičet: ,Hle,
tuť slída!’ ,Hle, tuť trachyt!’ ,Hle, tuť
křemen!’ „
„Nevím,“ bránil se pan Ivan Schádza, „co jest na
tom vznešeného, když někdo křičí: ,Hle, tu zase
nová psí růže. Rosa canina nitida!
„Ach, vy nemilujete botaniku,“ nadával mu pan
Gonda, vskutku nadával, poněvadž to znamenalo:
„Vy jste ohavný barbar!“
To ovšem nijak nezměnilo pana Schádzu. Miloval
dál vroucně vrstvy kůry zemské, stará pohanská
žároviště a hradiska se zbytky popelnic, jichž v
tomto záhadném kraji bylo tolik, že někteří
pánové à la pan Gonda vážně se domnívali, že
praobyvatelé těchto krajin nic jiného neměli na
práci, než po obědě tlouci hrnce.
„Špatně jim ty jejich praženy asi vařily,“
říkával cynicky písař u advokáta Lehotského pan
Chotárný, což uvádělo pana Schádzu do nezměrného
zoufalství. Dal se dokonce jednou strhnout k
vyjádření, že by všichni Krupinčani měli políbit
ruce těm, co ty hrnce rozbili, poněvadž právě ty
hrnce činí nám pravěk přístupnějším a dokazují
neomylně, že Slované vnikli do severních Uher
dávno před IV. stoletím po Kristu.
Byl to sice přece jen trochu anachronismus s tím
líbáním ruky, ale přece to trochu posměváčky
zarazilo, a pan Schádza dál bádal a pátral
neúnavně v okolí.
„Má ve svém srdci jen kamení a střepy ze starých
popelnic,“ myslili si o něm všechny slečny z
Krupiny, a vidíte, pan Schádza byl tak
nedůsledný, že ve svém srdci nechal si místo pro
Marjenku Gondovou.
Marjenka Gondová byla jistě hezčí, než ta
Marjenka pana Lamberta, kterou klášterníci na
Petru zavřeli do „pivnice“,’ a lidé říkali, že
kvůli ní by se dalo několik klášterů rozbořit.
A tu hezkou Marjenku miloval pan Schádza a ta
hezká Marjenka milovala pana Schádzu a oba si
dosud neřekli ani slova, že se milují...
Kdykoliv spolu mluvili, a bývalo to tak často,
že jiní by si již dávno řekli, jak se mají rádi,
tu hovořívali vážně o vrstvách kůry zemské, o
starých žárovištích a o všem tom, co bylo
koníčkem pana Schádzy. Přitom dívali se jeden
druhému do očí a myslili si: „Kdypak on řekne,
že mne miluje.“ „Kdypak ona řekne, mám vás
ráda.“
A často, když se rozcházeli, tu pan Schádza rýpl
se tak silně do žeber, až bolestí vykřikl: „Uf!“
Proč, k čertu, dnes již neřekl, že ji miluje,
proč jí hovořil o nálezech v pravěkých hrobech v
hutské stolici, v Domaniku, Medovarci, Lisově a
sv. Antolu.
A slečna Marjenka doma plakala na zahradě, když
si vzpomněla, že mohla to udělat jako Olga
Prividzkých a říci panu Ivanovi: „Hned bych se
do vás zamilovala, kdyby vás to nermoutilo.“ Ale
když on je takový vážný, ona si ho tolik váží, a
je to také hezké, když jí vykládá o nálezech v
Domaniku, Medovarci, Lisově a sv. Antolu:
„Na mou duši,“ řekl si pan Ivan Schádza, když se
společností docházeli ke mlýnu, „jednou tomu
musím udělat konec, a dneska jí na výletě
rozhodně řeknu, že ji miluji, třebas že pan
Gonda má rád botaniku a já geologii a
archeologii.“
III
Pan Gonda rád pořádal výlety, které nebyly
daleké a při kterých mohlo se užít dobrého vína.
Program jejich byl stále tentýž jako všech
výletů měšťanů krupinských. Vzali si s sebou dva
cikány, kteří nesli zásoby vína, vajec, slaninu
a chléb.
Pak se společnost někde po „zbojnicku“
utábořila, rozdělal se oheň a opíkala se slanina
na prutech, jedlo se, pilo a zpívalo. Když byla
tma, šlo se pak domů, při čemž si účastníci
navzájem vykládali, jak se hezky dnešní výlet
vydařil.
Dnešního výletu zúčastnili se, jako obyčejně,
stálí účastníci. Scházel jen písař u advokáta
Lehotského, pan Chotárný, který šel se podívat
na svou viničku na Siném vrchu a prozkoumat,
zdali se již může pochlubit svým morušovým vínem
ze tří moruší nad samým srázem Siného vrchu.
Společnost byla veselá, až na Marjenku a pana
Schádzu, kdežto mladí lidé pomalu vlekli se za
výletníky a jeden na druhého dívali se smutně.
„Povídejte něco, pane Ivane!“
„Ovšem, slečno Marjenko. Tak leží v těhovské
stolici obec Rybník, mající jméno od rybníka
náležejícího ku beňadickému klášteru. Víte,
slečno Marjenko, od sv. Beňadika nepadne to
daleko, ale na druhou stranu Hronu, kde asi
železniční most stojí, jest dále to místo, kde
byl ten rybník, jmenuje se ‚Karachtovo’, a
doposud nikdo nevyzkoumal, proč mu říkají
‚Karachtovo’.“
Mluvil páté přes deváté. „Při vsi Žibřitově byl
také rybník,“ povzdechla slečna Marjenka.
„Ano, rybníky chránily v čas neúrody od hladu,
jak stojí psáno v několika zápisech městských od
Žárnovic až na Svatý Kříž i jinde,“ pravil pan
Ivan; „je to smutné, když lidé musí být jen na
ryby odkázáni.“
Došli pod vrch Štangarígel, kde se utábořila
společnost. Nahoře nad nimi vypínaly se
„Krupinské bralce“, dvacet trachytových hranolů
v souměrném pořádku, podobny královskému
diadému, jdoucí hřebenem kopce, mezi zelenými
drinky od severu k jihu.
Jako vyzdvižené prsty obrovské ruky vypadalo to
z dálky.
Ivan s Marjenkou nezúčastnili se všeobecného
veselí, ani nepekli kolem ohně slaninu. Šli
nahoru do kopce ke „Krupinským bralcům“.
„Samý pyroxenandesit,“ pravil mladý muž, když
stáli před hranoly, „odrůda trachytu, jádra
zrnitého, jednotného, trachyt zdravý.“
„Jak to, zdravý?“
„Což jsem řekl zdravý?“ tázal se nadobro
popleten Ivan. „Tak jste dnes nějak divný,“
pravila Marjenka. Šli pod Siným vrchem.
„Že jsem divný? Ach, slečno Marjenko, já ...“
„Co vy?“
„A! Já se jen ptám, která podzemní nebo nadzemní
síla utvořila tyto sloupy, podobné stalagmitům.
A za druhé: hleďte na ty vyryté značky, tečky,
půlměsíce a čáry do těchto trachytových sloupů.
Kdo rozluští to písmo?“
Stával se po této předmluvě k vyznání lásky
klidnější a pokračoval: „Hleďte, slečno
Marjenko, snad kdysi před tisíci lety milovali
se dva předhistoričtí lidé. On a ona. On jí se
to neosmělil říci, tak to sem vyryl na památku
budoucím. A vidíte, slečno Marjenko, pokud se
mne týče, já bych to četl takto: ,Ivan Schádza
miluje slečnu Marjenku!“1
Dle tohoto vyjádření považoval se pan Ivan za
předhistorického člověka a nyní jest otázka,
zdali se prehistoričtí lidé tak vášnivě líbali a
objímali, jako pan Ivan se slečnou Marjenkou po
rozluštění tohoto tajuplného písma na
„Krupinských bralcích“.
Pak si popovídali, šli druhou stranou dolů se
Štangarígelu - a zapomněli, že - že patří ku
společnosti, která dnes vypravila se na výlet
pod tajuplné „Krupinské bralce“.
Zamilovaní nešťastníci vzdalovali se od Krupiny,
vedouce se za ruce a vykládajíce si, jak je to
hezké, když se dva mají rádi, tak velmi rádi
jako oni.
A v lesích byla již tma, když si vzpomněli, že
mají domov v Krupině.
To došli právě k jakémusi sloupu. Pan Ivan
vytáhl z kapsy sirky a rozsvítil. Hle, co tam
stálo? „Sv. Korponába 6 kmt., Szent. Antolba 1
kmt. Do Krupiny 6, do Sv. Antolu 1 kilometr.“
Jakáž pomoc! Jan Gonda je liberální člověk, a
když mu řekne, že ji má rád, jeho Marjenku,
odpustí tak pozdní příchod.
Zapálil si doutník. Jeho oharek blýskal v temnu
lesním jako rozžhavené železo.
„Tys mne ale zaved,“ pravila Marjenka, tulíc se
k Ivanovi.
IV
Pan Chotárný zkoušel pozdě do večera své
morušové víno ve své „pivnici“ na Siném vrchu a
pln tajemné nálady a víry v duchy, spouštěl se
jaksi podezřele ze Siného vrchu na cestu ke
Krupině.
A pak uviděl cosi, nad čímž se tak polekal, až
upadl. Tam dole pod ním duch Rakytnoc, mávaje
rozžhaveným železem, unášel slečnu Marjenku
Gondovou, kterou poznal dle hlasu: „Tys mne ale
zaved!“
„Jeho Marjenku, kterou on tolik miluje, zavádí
duch Rakytnoc ze Siného vrchu. Jaký bude život
pana Chotárného bez Marjenky?“
A pan Chotárný pomalu vydrápal se opět nahoru na
Siný vrch do své pivnice, kde okoušel poznovu
své morušové víno. Dalo se pít. Když se
vzpamatoval, ježily se mu vlasy hrůzou. Vzpomněl
si na vypravování o těch duchách v tomto
tajemném kraji a dal se do hořkého pláče.
*
Ráno našli pana Chotárného před jedním domem ve
sv. Antolu, divícího se nesmírně, jak se sem
dostal, když přece bydlí v Krupině.
„Patrně duch Rakytnoc má v tom prsty,“ vzdychl
si, upamatovávaje se pomalu na večer, „ale který
duch zavedl slečnu Marjenku Gondovou, Rakytnoc,
či Malinoc, či Faklonoc?“
To se ale dozvěděl až v Krupině, kde si o panu
Ivanovi slečně Marjence vykládalo celé město ...
Po celém světě toulají se Rakytnocové. |
