|
Samo sebou se rozumí, že paní Stallová přijala
na se protektorát nad slavností ve prospěch
rodin po hornících, kteří zahynuli v dole jejího
muže. Choť majitele dolů Mühle bude mít báječnou
zlost, že se voda neprovalila do některého z
jeho dolů, pak by protektorát slavnosti připadl
jí. Ale aby neřekla, dá ji paní Stallová zvolit
do výboru slavnosti, nebo jí dá prodávat
květiny, ale ne, to přenechá své dceři a obleče
ji tak nádherně, aby jí to ostatní dámy
záviděly.
Celkem ji mrzelo, že zahynuli jen čtyři horníci,
jaká by to byla slavnost a sláva, kdyby
katastrofa byla větší. Ale co všechno platno,
zaplať pánbůh i za ty čtyry opuštěné rodiny.
Předně hlavní věcí je nádherná róba. Musí se
representovat jako protektorka. Dá si šaty ušít
ve Vídni. Potom musí si objednat migrénové
kolíčky, neboť bude to schůzí. Dobře, že na
všechno myslí. Schůze budou se konat v jejich
domě. Může pro zúčastněné dámy uspořádat domácí
ples. A ještě jedna výtečná myšlénka: Po
slavnosti uspořádá menší banket pro pány a dámy
výboru. Pozve také ředitele dolů svého muže. Ale
nač menší banket? To by nějak její přítelkyně
ohrnovaly nosy. Udělá pořádný banket, aby se o
něm se závistí mluvilo. Bude to stát ovšem
peníze, ale promluví s mužem, aby se pokusil o
zvýšení cen uhlí.
Paní Stallová promluvila o tom se svým mužem.
„Zajisté, drahoušku,“ řekl s úsměvem pan Stall,
„kdyby tě šaty měly stát třebas tisíc zlatých,
dostaneš je. Musíme přece něco udělat pro ty
ubohé rodiny ...“
II
Tedy zahynuli čtyři horníci. Ženy a děti stály
po tři dny a noci u dolů, než vytáhli jejich
nabubřené mrtvoly. Za deset minut měli vyfárat z
dolů a vrátit se domů k rodině, když provalila
se voda. Zahynuli v těch hrozných bludištích tmy
a potu jako myši, když voda zaplaví na lukách
jejich podzemní skrýše.
Utopili se, zatím co jejich ženy připravovaly
pro ně večeři.
A když je vynesli z dolů, tu jejich ženy a děti
neplakaly. Neměly slzí. Vyplakaly všechny slzy
za ty nekonečně dlouhé tři dny naděje a
zoufalství. Ale těm, kteří se s nimi objevili na
denním světle, ukáply slzy.
Tu prodrala se k nim žena jednoho z těch, kteří
se utopili: „Františku, náš Karel říká už ,tata,
mama’.“ A na rukou nesla klučinu, který se
udiveně díval na ta plátnem přikrytá těla, a
ukazuje ručkou na jedno, křičel radostně: „Tata,
táta!“
Pak přišel četnický strážmistr a odvedl ji,
volaje: „Vy nebýt zde, vy jít tomů, vy mu
nepomoct.“
Četníci! Je to zvláštní, že na upokojení
pozůstalých při důlních katastrofách pošlou se
vždy četníci. Je-li katastrofa větší, pak se
pošle vojsko. Telegramy úřední bývají zpravidla
stručné: „Zahynulo osmdesát lidí, pošlete dvě
setniny.“ Tedy na jednu mrtvolu dva vojáky. V
tomto případě dělalo pořádek nad mrtvolami čtyř
čtyřicet četníků. Strážmistr zíval nudou. Cekal
srocení, výhružné výkřiky a zklamal se. Poslední
svou naději skládal do pohřbu ...
III
A což duchovní útěcha není nic? Farář umínil si,
že potěší pozůstalé rodiny. Ale který farář ve
zněmčeném území zná česky. A kdyby i znal? Co je
z těch rodin dnes? Žebráci. Ostatně to byli
socialisti. Pošle tam Čecha kaplana.
Kaplan šel nerad. Považoval takovou útěchu za
komedii.
Ale jakáž pomoc. Člověk se musí přetvařovat. Ale
nepůjde tam. Nešlo by mu to od srdce. Pošle tam
mladšího kaplana. Ten to myslí dosud vážně.
A tak zaklepal odpůldne, dvě hodiny po vynesení
mrtvol z dolů, u jedné z vdov mladší kaplan.
Pozdravil a posadil se. Cítil upřímnou
soustrast, a proto chvíli mlčel a pak řekl:
„Pánbůh dal, Pánbůh vzal, budiž jméno Páně
pochváleno.“
Vdova seděla na posteli a plakala.
Kaplan se vzmužil: „Co je vám pláč pláten, milá
paní? Dnes člověk ještě jest a zítra ho není
více. Kterak šťastný a prozřetelný jest člověk,
který v životě snaží se být takovým, jakým sobě
žádá býti po smrti.“
Kaplan se rozohnil. Pět sirotků dívalo se na
něho vyjeveně. Pohladil nejbližšího a pokračoval
se zanícením: „Člověk nemá spoléhat ani na
přátele, ani na příbuzné, nýbrž nemá odkládati
na budoucí časy se svým spasením, neboť na
člověka dříve lidé zapomenou, nežli si myslí.“
„Nikdy na něho nezapomenu,“ namítla vdova.
Kaplan udělal nevrlý posuněk. Proč mu skáče do
řeči? „Když člověku sejde z očí, sejde také z
mysli,“ řekl důrazně. „Srdce lidské jest tak
tupé a tvrdé, že ono pouze na přítomnost myslí a
víc nehledí na věci budoucí. Každý má se při
každém skutku a myšlení tak chovat, jako by dnes
ještě měl umřít. Kdyby člověk dobré svědomí měl,
smrti by se mnoho nestrachoval. Lépe by bylo
hříchů se varovat nežli se příliš bát smrti. A
jestli dnes připraven nejsi, jak budeš zítra?
Zítřejší den je velmi nejistý a nevíš, dočkáš-li
se dne zítřejšího.“
Kaplan se ještě víc rozohnil, vstal z lavice a
počal hřímat: „Co je platno dlouho býti živu,
když se tak málo polepšujeme? Ach! Dlouhý život
nepolepšuje vždy člověka, ale častokráte jeho
viny množí.“
Uhodil pěstí do stolu jako do kazatelny: „Kéž
bychom alespoň jediný den dobře byli živi na
tomto světě. Ale ne, my ne, my -“
Rozkřikl se, až venku počali se stavět lidi:
„My se nepolepšujeme. Je-li strašné umřít, ještě
strašnější je být déle živ ve hříších.
Blahoslavený, kdo hodinu smrti své stále před
sebou má a každodenně k smrti se chystá. Budiž
vždy připraven, aby smrt tebe nezastihla
nepřipraveného. Až poslední ona hodinka nastane,
daleko jinak počneš smýšleti o celém svém životě
minulém a velice budeš pykati, žes v dobrém byl
tak nedbalý. A proto běda těm, kteří na smrt
nemyslí ...“
Kaplan vzal klobouk a vyšel dopáleně ze dveří.
Před domkem stál zástup lidu. „Ubohá vdova,
velebný pane,“ řekl jeden z nich, „neví, co bude
zítra jíst s dětmi.“
„Postarám se, aby mrtvola byla vykropena
zadarmo,“ řekl soustrastně kaplan a odcházel
odtud s vědomím, že vykonal záslužný skutek,
navštíviv vdovu. Ostatní tři nešel již potěšit.
Při prvním udělení útěchy vyschlo mu v krku ...
IV
Pohřeb konal se klidně. Strážmistr se zklamal.
Za čtrnáct dní konala se slavnost ve prospěch
vdov po hornících pod protektorátem paní
Stallové. Její róba stála dvanáct set korun. Při
slavnosti hrála vojenská hudba, to stálo tři
sta. Pak byl banket, ten stál pět set zlatých.
Tři sta a pět set je osm set, mimořádné výlohy,
jako ohňostroj a podobně, osmdesát, to je osm
set osmdesát zlatých, příjem byl devět set dva
zlaté, zbylo tedy čistého výnosu dvaadvacet
zlatých, kterýžto obnos byl také spravedlivě
rozdělen panem okresním hejtmanem čtyřem vdovám.
Dostala každá pět korun padesát halířů za
zabitého muže. Bylo to hnedle jako z ručky do
ručky. Tady je prosím mrtvola a tady je 5 K 50
halířů ... |
