|
Když mi moje tělo zastřelili v Budějovicích pro
velezradu, kterou jsme spolu spáchali v deliriu
tremens, letěla jsem já, bílá dušička dobrého
Jaroslava Haška, do nebíčka. Snad se pamatujete
na toho roztomilého mladého člověka. Měl rád
císaře pána, psal takové hlouposti a byl v
obličeji růžový. Myl se v kolínské vodičce a
miloval pižmo. Ale to sem nepatří. Jednou řek
něco, s čím nikdo nesouhlasil. Obvinili ho z
velezrady a zastřelili toho loajálního muže.
Bylo by se mohlo o něm mluvit jako o oběti, ale
mluvilo se jen o ochlastovi. Začíná to také s o.
Proto jsem byla docela spokojena, radostně jsem
se nadnášela a zpívala si „lalala, lalala“. Když
už jsem . byla hodně vysoko, udělala jsem na
zemi neslušný posuněk. Nic jsem tím nemyslila,
jenom tak z bujnosti. Moje radost byla vznešená,
ale krátká. Před branou nebeskou byla veliká
fronta. Hleděla jsem se připašovat někam
dopředu, abych dřív okusila radostí rajských,
když mne chytila za košilku vojenská policie.
Bylo to něco mezi archandělem a c. k.
policajtem.
„Voni,“ řekl mi nebeský zjev, „voni infanterist,
jsou na verlustlistě? Vokážou mi svoje papíry.“
Neměla jsem papíry a zavrtěla jsem se nesměle.
„Poslušně hlásím,“ řekla jsem, srážejíc paty dle
předpisu, „zastřelili mne před chvílí v
Budějovicích. Nevěděla jsem, že si to mám dát
potvrdit.“ Nebešťan podíval se na mne
zachmuřeně. „Komu to povídají? Já nejsem dnešní.
Stál jsem tu, když andělé pyšní porušili
disciplínu. O potopě světa měl jsem službu v
přijímací kanceláři. Pouštěl jsem branou
povražděná neviňátka. Starověk i středověk
prošel branou kolem mne. Viděl jsem Pannu
orleánskou. Vo tý bych jim moh povídat historie.
Otevíral jsem Napoleonovi. Myslejí, že jsem se
narodil dneska? Na to jim povídám, že jsem se
vůbec nenarodil. A co jich se dotejká, tak voni
nejspíš ještě vůbec neumřeli.
To si to špatně vymysleli s těma Budějovicema.
Myslejí, že neznám zeměpis? Dyť voni jsou z toho
holubičího národa, co se pořád někde pere. To je
mi taky pěknej národ. Aby tu kvůli němu našinec
dělal přesčas. - A to jim řekne každej usmrkanej
andělíček, že u Budějovic těmadle časama není
žádná fronta. Tady není žádná ulejvárna. Kehrt
euch! Zpátky k marškumpačce.“
Patřívala jsem zaživa člověku, který ctil
nadevšechno vrchnost a zákony a který leda jen
ve stavu naprosté opilosti mohl se dopustiti
výroku velezrádného, pro nějž byl exemplárně
potrestán. Zaživa neměla jsem nikdy nic s
policajty. Proto i po smrti obrátila jsem se
poslušně a letěla jsem zpátky do Budějovic. Na
popravišti vyhledala jsem svoje mrtvé tělo a
smutně spojila se s ním v c. k. infanteristu.
Infanterista byl řádný člověk. Držel se kuchyně
a uváděl kuchaře v úžas svým odborným věděním.
Jedl za dva. Pil za tři. Spal za čtyři. Divným
řízením božím padl konečně přece na ruském
frontu. Když jsem konstatovala, že je docela
mrtev, sedla jsem si smutně na jeho tornistru.
Byla jsem zase volna, takříkajíc rozvedena se
svým tělem. Neměla jsem ale na to žádný
dokument. Bylo to na smutné roztřískané pláni. V
měsíčním světle blížil se člověk. Byl to kurát.
Odebíral mrtvým papíry a věci. Těšila jsem se,
že teď zjistí a zapíše moji smrt, ale když
přišel skoro až ke mně, odplivl si a řekl:
„Zatracenej život,“ a plížil se pryč. Moje tělo
dívalo se kalnýma očima do nebe. Zaplakala jsem.
Nikdo mi neuvěří, že jsem umřela. Netroufala
jsem si objevit se takto před branou věčnosti.
Vlezla jsem tedy znovu do svého infanteristy,
abych vyčkala nový, vhodnější způsob smrti.
Naštěstí se moje tělo brzy nato opilo namol a
zahynulo ve rvačce s opilými námořníky. Bylo to
patrně někde u moře, jak lze souditi z
přítomností námořníků. (Moře - mořník -
námořník.)
Opustila jsem svoji mrtvolu a šla jsem hledati
nějaký dokument o tom, že jsem mrtva.
Postupovala jsem tentokrát systematicky a tak
jsem našla o sobě nekrolog v jistém českém
listě. Byl pod čarou a bylo v něm o mém těle
všechno to nejhorší. Podle českého přísloví „O
mrtvých nic - jen špatně“. Zaživa ryla jsem také
ráda do lidí a řekla jsem o svých bližních
leccos jedovatého. Zásadně ale ryla jsem jen do
živých. Kritizovala jsem ostře a zesměšňovala
jsem všecko, s čím se odvážili na veřejnost.
Soukromého špinavého prádla jsem se nedotýkala.
Nechytla jsem se toho, že pan N. N. měl milenku
tam a tam. Stačilo mi, že proslovil to a to. - V
posmrtné vzpomínce, kterou mi věnoval jistý můj
přítel, spílali mi opilců a akrobatů života.
Užili i slova šašek. „Hašek - šašek“. Tak mi
nadávali na ulici dřív, než jsem začala chodit
do školy, proto mne to pranic nepřekvapilo.
Dívala jsem se, jestli je někde dál: „Jaroslave,
h...o plave po Vltavě,“ protože tak na mne
zamlada také pokřikovali, ale to v nekrologu
nebylo. Bylo tam jenom, že měl šašek Hašek
tlusté dětské ruce. Honem jsem se podívala,
stojí-li tam také, že měl za nehty špínu a kdy
si naposled myl nohy, ale onen historický fakt
taktéž nebyl zaznamenán.
O půlnoci vklouzla jsem do komůrky spisovatele
toho hanopisu. Ležel s botami v posteli a
chrápal, jako když dříví tipe. Měla jsem chuť
dát mu jednu, až by mu v zlolajných stech (méně
jemná dušička užila by zde termínu „v utrhačné
hubě“) nezbyl, ani jeden zub.
Protože jsem ale byla mrtvá, s nekrologem v
kapse, a moje tělo s zpřeráženýma tučnýma rukama
leželo ve Vladivostoku, tak se příteli nic
nestalo. S fejetonem za rubášem letěla jsem zase
k nebíčku. Nebyla už taková fronta. Před branou
mluvilo se takřka jen rusky. Vzpomněla jsem si
na starého Váňu, jak nosil škotkou čepičku a
říkával: „Učte se ruštině“.
Dušička vedle mne se zeptala: „Otkuda ty?“ - „Iz
Vladivostoka.“ - „Ty bolševik ili dobrovolec?“ -
„Ja bolševik i dobrovolec, kak těbě nraviťsja,“
odpověděla jsem diplomaticky, neboť jsem kdysi
studovala konzulární akademii. „I što slučilos s
toboju? Črezvyčajka?“
Vytáhla jsem opatrně svůj nekrolog a podala jsem
jej se zdvořilým úsměvem tazateli. „Čitajtě.“
Dušička přečetl, zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy
balíček chleba v promaštěném novinovém papíře.
Podržel mi papír před očima a zasmál se
příšerně: „Tak to jsme teda krajané. Já jsem
Koudelka z Vršovic. Bydlil jsem naproti Baurům.
Přečtou si tohle.“
Podívala jsem se nesměle na balíček. Byl to malý
balíček, asi takový, jako mi dávala maminka s
sebou do školy a manželka do redakce. Voněl
tabákem a sádlem. Ten chlapík se pojistil na
poslední cestu. Moje oči utkvěly na lokálce
„Pověst o domnělé smrti Jaroslava Haška“. Tam se
pravilo, že Jaroslav Hašek se možná sice opil,
ale že rozhodně to ještě nebylo naposled. Moje
smrt byla dementována. Kolena se mi lítostí
rozklepala jako Raisovým hrdinům brada. A už
jsem uháněla rovnou do Vladivostoku. Ještě jsem
zaslechla, jak dušička z Vršovic povídá: „Fuj, a
takovej si vedle člověka stoupne. To musí bejt
pěknej kujón, furt je v novinách.“
Celá schlíplá skrčila jsem se ke svému tělu.
Vonělo už nelibě. Podívala jsem se smutně na své
vysoké čelo a pěkný nos a bylo mi moc líto, že v
nekrologu psali jen o mojí ruce.
Slzy mi vhrkly do očí a musila jsem se vysmrkat
do rubáše. Bylo mi tolik do pláče, že mi
nepřejou, že mne opilého rozsekali námořníci.
Pravila jsem: „Himmlhergot, každý má po smrti
pokoj, jen já ne! A byl to takový hodný pán, ten
pan Hašek. Tak jsme si spolu rozuměli a pěkně si
žili.“
Když jsem si dost postěžovala, vzala jsem své
třikrát mrtvé tělo na záda a vykročila jsem s
ním do světa. Na prvním rohu padl mi do oka
zatykač. Když jsem ho přečetla, pochopila jsem,
že jde o mne a o to, co nesu na zádech. Složila
jsem tedy své ostatky pod zatykač, sedla si
naproti pod hrušku a čekala, až mne někdo
definitivně odpraví. Brzy pak zastřelili a
oběsili mne pro velezradu. Tentokrát jsem na to
ale dostala certifikát (česko-německý, ne už
německo-český) a byla jsem konečně vpuštěna do
brány věčnosti.
V bráně se mne vyptávali na nacionále.
„Číms byla?“
Zarděla jsem se, sklonila jsem hlavu a řekla
jsem: „V 35 letech měla jsem za sebou 18 let
pilné, plodné práce. Do roku 1914 zaplavovala
jsem svými satirami, humoreskami a povídkami
všechny české časopisy. Měla jsem velký kruh
čtenářstva. Vyplňovala jsem celá čísla
humoristických časopisů tím způsobem, že jsem
užívala nejrůznějších pseudonymů. Ale moji
čtenáři mne v tom většinou poznali. Myslila jsem
si tedy naivně, že jsem spisovatelem.“ „Nedělaj
tedy dlouhé výklady. Čím byli doopravdy?“
Zarazila jsem se. Nahmátla jsem v kapse nekrolog
a vyhrkla jsem zmateně: „S odpuštěním, opilcem s
baculatýma rukama.“
„A vodkud jsou?“
„Mydlovary, okres Hluboká“- - - -
„Narodili se?“ - „1883“.
A pak se za mnou zavřelo moře věčnosti. |
