|
Znal jsem se již týden se slečnou Proškovou.
Každý den objevila se přesně v pět hodin na
promenádě v průvodu svého bratříčka,
třináctiletého Rudolfa, čiperného terciána. Když
bylo pět minut po páté, setkali jsme se prostřed
promenády, pozdravili jsme se a chodili společně
až do šesti hodin. V šest hodin opustili jsme
promenádu a šel jsem s nimi přes most na
Smíchov, kde bydleli, a tu u domu se s nimi
rozloučil, optav se každý den stejně: „Kdy budu
mít tu čest vás vidět, slečno?“ A každý den
obdržel jsem tutéž odpověď: „Zítra v pět hodin
na promenádě.“
A příští den opakovalo se totéž, co
předcházející. Procházeli jsme se, hovořili,
zastavovali se před krámy a v našem poměru
nezměnilo se nic, kromě toho, že hovořili jsme
důvěrněji a víc než dříve. -
Tak jsem se dozvěděl, že slečna Proškova jest
druhý rok v Praze, rodiče její na venkově a ona
že má krom Rudolfa ještě staršího bratra,
úředníka, kterému vede domácnost, a že se nudí
...
Rudolfka vyslýchá, chodí se na něho ptát do
gymnasia, třídní profesor jest prý hezký brunet
a ona se tolik stydí, když přijde do sborovny.
Vyprávěla o rodné vsi, o rvačkách posvícenských
a o všech těch pěkných věcech, kterým dohromady
lidé z města říkají život venkovský.
Pravila, že její chybou jest, že každému věří,
což jsem rychle zamluvil. Chtěla několikrát cosi
říci, a pak se vždy dala do smíchu a mávla
rukou: „Nechrne toho.“
Vykládala, že u nich také říkají „voko, vorel“,
mluvila živě, s patřičnými gesty a napomínala na
zpáteční cestě Rudolfka, který skotačil. Na
napomínání odpovídal Rudolfek vždy trpce: „Jó,
mně měkne mozek, hloupá.“
Stěžovala si na bratříčka, jakou má s ním
starost a jak se s ním nazlobí, k čemuž on
poznamenal, že jí jednou pukne žluč. Chválila
staršího bratra, úředníka, který když přijde z
úřadu, stále spí.
Rudolfek málokdy míchal se do hovoru, ale když
něco pronesl, stálo to za to. Obyčejně říkal
sestře: „Ty jsi ale hloupá.“
Mé napomínání nebylo nic platné, říkal: „Vy ji
ještě dobře neznáte.“
Jinak byl to roztomilý hošík, který prvé dni
chodil vážně vedle nás jako gardedáma, ale
později před námi, za námi, někdy se nám dokonce
ztratil.
Oblíbeným jeho koníčkem bylo, že dělal na
promenádě „automobil“.
Tak jsme byli všichni stále k sobě důvěrnějšími
a Rudolfek odvážil se jednou k poznámce, že prý
mám na nose hejla.
Vyprávěl nám také různé věci, jako přišel jednou
s otázkou, zdali víme, jaký rozdíl je mezi
bramborem a veverkou.
„Já vám to povím,“ řekl hlasitě, až se všichni
lidé ohlíželi. „Vezmete brambor a veverku a dáte
je do klece. Pak tu klec vezmete a odnesete do
lesa. V lese klec otevřete, a co vyběhne ven, je
brambor, a co zůstane v kleci, je veverka.
Rozumíte tomu?“
Bavíval nás často různými povídačkami, které
slyšel ve škole, o jejichž vtipnosti nebylo
žádné pochyby. Jedna z nich utkvěla mi v mysli.
„Tak vám jeden pán vypravoval tohle: ‚Štěnice,
ještě nic’ “
To se zalíbilo jednomu pánovi, a ten chtěl to
opakovat doma a nemohl si na to vzpomenouti, tak
řekl: „Šváb, moc.“
Tak jsme se pěkně bavívali. Jednoho dne, když
jako obyčejně procházeli jsme se po promenádě,
Rudolfek se nám ztratil. Čekali jsme každou
chvíli, že objeví se za námi, dělaje
„automobil“, a nepřekonatelným funěním že nám
oznámí svoji přítomnost.
Objevil se však před námi s větším hochem,
kterého představil: „Pan Kalous, co bydlí teď na
Vinohradech,“ a odešel s ním.
„ ,Panu’ Kalousovi jest patnáct let,“ pravila
slečna s úsměvem, „jest od nás z Kaliště, syn
řídícího učitele. To jsou dva staří kamarádi.“
Osaměli jsme. Rudolfka nebylo zde, aby nás
bavil, i musil jsem mluvit já.
Seznal jsem, že i bez Rudolfka to jde dobře.
Slečna mne vyzvala, abych vyprávěl něco o svých
starých známostech. „Dobrá,“ řekl jsem, „budu
vám vypravovati o Růži z Hradčan.
Jest tomu několik let, co objevili jsme se se
svým přítelem Karlem na mikulášském trhu v
Praze, který bývá na Staroměstském náměstí. Tam
bývá velmi veselo, slečno! Jakmile nastane
soumrak, objeví se tam mladí lidé, kteří do sebe
vráží a povykují.
Děvčátka od třinácti let do dvaceti koketují tam
s mladými pány.
Zajímavou zábavou jest koupit si pozlacenou
metlu a švihat slečinky, které se brání a z
nichž kdysi jedna v této příjemné zábavě málem
byla by mně vyrazila oko!
Nebo jinou zábavou bývá též koupit si míček na
gumě a tím házet na mladé dámy, které podobnou
zbraní odplácejí útočníkům, líbezně se
usmívajíce.
Někdy zakročí i strážníci, když bujarý dav
převrhne nějaký stánek s mikulášským zbožím.
Pro slečinky toto místo bývá nejlepším k
utvoření známostí. Přicházejí sem ze škol
dívčích, od měšťanských počínaje, a líbezně
koketují, házejíce pestré konfety mladým pánům
do očí, šlehajíce metlami a papírovými míčky
vyrážejíce cigarety z úst. Roztomilé uličnictví!
S přítelem Karlem zavedli jsme tenkráte nový
způsob zábavy. Hladili jsme totiž děvčátka po
hebkých tvářičkách! Rozmohlo se to tou měrou, že
bledé mladé dámy, když prošly středem trhu, měly
od samého hlazení tváře nachově zbarvené!
Ten den nálada stoupla tou měrou, že mladíci
hladili po tváři i staré prodavačky v stanech, a
dokonce jeden strážník pohladil na trhu mladou
krámskou.
Nálada byla tak výborná, že na konci trhu již i
hubičkovali za ohromného křiku děvčátka od
třinácti do dvaceti let, které utíkaly
rozzlobené, aby za nějakou chvíli opět se
objevily v hlučícím, veselém davu.“
„Toť strašné,“ poznamenala slečna Proškova.
„Velmi roztomilé,“ řekl jsem. „Konečně mladé
dámy hladily i pány, na které dosáhly, a tak se
stalo, že jedna z rozveselených slečinek
pohladila i mého přítele po tváři a nasypala mu
tolik konfetů do obličeje, že ten neviděl a
omylem pohladil nějakého vážného pána po
zarostlé tváři, který potom nadával a křičel:
,To jest ale skandál, a tohle policie trpí!’
Zkrátka, ta, která mého přítele pohladila,
zalíbila se nám tou měrou, že jsme se usnesli
zapříst s ní známost. Když pak šla kolem,
přidali jsme se k ní a nakonec nabídli se
doprovodit ji domů, když jsem dal pohlavek
jednomu hochovi, který udeřil ji metlou přes
ucho, a když jeho kamarádi chovali se výhružně.
Bydlila na Hradčanech, tam daleko, nahoře blízko
Strahovské brány.
Po cestě hovořili jsme velice vesele a šli
oklikou přes hradní náměstí, kdež jsme na sebe
házeli sněhové koule. Růženka trefila vždy
Karla, ať do nosu, ať do klobouku, čemuž on
přikládal velkou váhu, domnívaje se, že na něho
bere.
Když jsme se s ní u Lorety rozešli, žádal mne na
zpáteční cestě, abych byl tak laskav a příště
dovolil, aby on sám ji doprovázel. Poněvadž jsem
se však domníval, že mám také nároky, abych s ní
mluvil, umínil jsem si, že svůj nárok prodám za
čtyři litry piva, k čemuž on svolil, neb byl do
ní zamilován.
Tak chodil Karel den co den na Hradčana, hodinu
cesty sem, hodinu cesty tam, spokojen, že mohl s
Růženkou třeba jen pět minut mluvit.
Tak to trvalo čtrnácte dní, a po čtrnácti dnech
přišel ke mně rozmrzelý, že prý ho bolí nohy od
toho běhání na Strahov. Poněvadž však nechtěl
jen tak beze všeho zrušit svou známost, nabídl
mně nové čtyři litry piva, budu-li dělat na
několik dní jeho zástupce, nežli ho Růženka
oželí, pak že mohu také prásknout do bot.
Dal jsem se podplatit a ještě ten večer nesl
jsem Růžence na Hradčana psaní, ve kterém jí
Karel psal, že musí odjet z Prahy.
Růženka, která šla pro pivo, dala se do pláče a
čtvrt hodiny se mnou mluvila o Karlovi. Dal jsem
si s ní na druhý den, v neděli, dostaveníčko na
třetí hodinu odpolední.
Na dostaveníčku chovala se ke mně vlídně. Šli
jsme na Letnou, kde procházeli jsme se až do
soumraku. Vytlačil jsem Karlovu památku úplně z
jejího srdce, neb přijala nabídku, že kdo bude
dříve u nejbližší lavičky, ten že dá druhému
hubičku ...
Dali jsme se do běhu, ale tu ona zakopla, upadla
a jela tváří po písku asi pět metrů, neboť
chtěla být, ubohá, dříve u lavičky než já! ...
Divím se, že neomdlela, neboť měla pošramocený
nos a celou tvář. Sedřela si kůži. Jak se samo
sebou rozumí, plakala. Odvedl jsem ji něžně k
nejbližší pumpě a tam jsem jí opatrně omyl
obličej. Bylo to smutné dostaveníčko! Radili
jsme se co teď, neboť takhle nemohla se objevit
na ulici. Ke všemu neštěstí doma řekla, že jde k
tetičce.
A od tetičky měla se vrátit s rozbitým nosem a
odřenou tvářičkou?
Bylo to hrozné! Konečně udělal jsem plán. Půjdu
do města pro náplast do nejbližší lékárny a
zatím ona na mne počká u nešťastné lavičky.
Jiného nic nezbývalo, i vrátil jsem se za tři
čtvrtě hodiny s náplastí a polepil Růžence
pečlivě tvář a nos. Koupil jsem také škatulku
lanolínu, kterou jsem jí vnutil s přáním, aby si
s ním namazala na noc nosíček. Odvedl jsem ji k
domovu a rozloučil se s ní, vyžádav si, že zítra
v osm hodin, až půjde pro pivo, počkám na ni v
Ztracené cestě.
Karel přijal mé vypravování se škodolibým
úsměvem, prohlásiv, že jeho nohy jsou pomstěny.
Pohostil mne pivem, jako by si byl tuto nehodu
objednal.
Následujícího dne přišel jsem správně do
Ztracené cesty.
Růženka čekala na mne s tváří obvázanou a řekla,
že doma půjdou se zítra přesvědčit k tetičce ...
a že ji bratr, který jest řeznickým, špehuje ...
Ta dobrá duše chtěla mne zachránit, neboť sotva
to dořekla, z druhého chodníku přiběhl k nám
vysoký mladík, ještě se dvěma, a než jsem se
vzpamatoval, křičel na Růženku: ,Táhni domů!’
Růženka odběhla, věnujíc mi smutný pohled, a
její bratr obrátil se nyní ke mně: Jak jich tady
ještě jednou uvidím, tak jich zmaluju, že budou
koukat, budou-li moci!’
,Vraž mu hned jednu,’ radil jeden z jeho druhů.
Bratr uposlechl a mně nezbývalo nic jiného než
spasit se útěkem.“
„A Růženka?“ tázala se slečna.
„Růženka poslala mně, patrně z přinucení rodičů,
hrubé psaní, že jsem komediant a abych si k nim
přišel pro dvacet krejcarů za lanolín a náplasť,
čemuž jsem ovšem nevyhověl. Tak nemám-li
neštěstí v lásce?“
Slečna Proškova dala se do smíchu a pak
mnohoslibně řekla: „Nu, nevím ...“
„Kdepak jest Rudolfek?“ divil jsem se. „Však on
přijde,“ pravila slečna, „ale prokristapána on
má klíče od bytu ... Bratr jel dnes na komisi
... Musíme čekat na Rudolfka.
„Tak se otočíme,“ řekl jsem. Kráčeli jsme nazpět
promenádou a slečna Proškova pravila: „Něco
podobného jsem neslyšela. U nás jsme prováděli
sice leccos, ale pravda, venkov nemůže se
porovnat s městem.“
Dala se do smíchu a mávla rukou. „Proč se
smějete?“ - „Ale to nestojí za řeč.“ - „Řekněte
mně to, slečno!“ prosil jsem. - „Uvidíte, že to
je hloupost!“ - „Ale prosím vás!“
„Tak ve vedlejší vsi, půl hodiny od nás, byl
učitel, který, kdekoliv mohl, mně nadbíhal! Psal
mně dokonce dvakráte denně. Byl to velmi komický
člověk. Dělal neobyčejného hrdinu ze sebe a
nosil stále u sebe revolver. Jednou objevil se v
krajině vzteklý pes a přiběhl k nám do vsi. Pan
učitel chodil tenkráte právě pod našimi okny,
když na hořejší části vsi strhl se pokřik, že
běží vzteklý pes. Zamilovaný učitel dal se do
běhu, křiče, že běží pro patrony. Smáli jsme se
tenkráte, až se nám rozbolela hlava. Totiž ono
se vypravuje, že vzteklý pes vnikl za ním do
školy, a tu prý pan učitel chytil zouvák a
nastavil mu ho. Pes zouvák pokousal a spokojeně
utekl. Pan učitel zamkl se ve třídě, a když
konečně odvážil se do bytu, zpozoroval prý, že
zouvák dělá svoje divy, že má vzteklinu. Skákal,
tančil, a právě útočil na skříň, když pan učitel
vystřelil na něho z revolveru. Zkrátka ze školy
ozývala se velká střelba, a když sousedé přišli,
našli pana učitele skloněného nad zouvákem,
který byl rozstřílen, a na svou otázku, co se
děje, dostali odpověď, že se prý cvičí ve
střelbě. Tak povstala mým přičiněním pověst o
zastřeleném zouváku, která způsobila, že pan
učitel se mnou nechodil a mně nenadbíhal.“
„Vy se umíte, slečno, znamenitě zbavit
nepříjemných nápadníků,“ řekl jsem, „ale co je s
Rudolfkem, už jest sedm hodin, a on ještě se
nevrátil se svým kamarádem.“
„Snad bude na nás čekat u mostu,“ pravila
slečna, „poněvadž nemá na most.“
Šli jsme k novému mostu u Národního divadla, a
ani tam nebylo Rudolfka.
„Snad šel až na Vinohrady.“ - „Ale vždyť má
klíče od bytu, namítla slečna, „možná, že měl
přece krejcar a šel přes most, mysle, že jsme
šli již domů. Vždyť jsme se zapovídali hezkou
dobu!“
Šli jsme přes most na Smíchov a bavili se dál.
Slečna vypravovala mně, že když byla na severu u
příbuzných, na stanici byl vysoký úředník, totiž
dlouhý úředník, který dělal si z jedné malé
slečny z města vždy úštěpky. Konečně došlo to až
k soudu, poněvadž on veřejně kritizoval její
nízký vzrůst. |
