|
Vypravil se Ajgó Márton na cestu dalekou,
přenesmírnou...
Tak začíná jedna z národních balad maďarských:
„Elindulta Ajgó Márton, hosszú útra,
rengetegre.“
Pan Ajgó Márton v tomto vypravování není
totožným s Ajgou Mártonem (Martinem) z oné
národní maďarské balady, jen podobného mezi ním
a hrdinou balady jest to, že vypravil se také na
cestu dlouhou a náhodou také z mlynářovou dcerou
jako jeho jmenovec v baladě.
Ajgó Márton sedlačil ve vsi Égöv, kterážto ves
leží dole pod Marmarošem, (část Lesních Karpat v
severovýchodních Uhrách) na nevysokých kopcích
rozložená, kde cestující neví, čemu se má dřív
divit, zdali širokým nohavicím sedláků, či vínu,
jehož jakost je velmi dobrá, či buclatým dívkám,
které za večera, když jdou z pole, dělají si
úštěpky z každého cizince, jejž potkají, či
malebně vystavěným chalupám a statkům se sklepy
vzadu za stavením, kam cizince zvou sedláci
égövští, a zkad když člověk vyjde, nediví se již
ničemu, ačkoliv v jiném případě mohl by se
diviti malým lesíkům za obcí, kde převládá dub a
za lesíky mohl by se obdivovat vyšším a nižším
kopcům, ztrácejícím se v dáli s černomodrým
nádechem, za těmi kopci, mohl by si vzpomenout,
že leží Marmaroš s pověstnými krystalky křemene,
marmarošskými démanty, s pověstným okolím, kde
vyskytuje se černý medvěd, na jehož kůži vypsána
je vládou cena čtyřicet korun za kus.
V této obdivuhodné vesnici sedlačil Ajgó Márton,
pro svou tloušťku zvaný jinak též „úr“ (pán).
Nikdo v okolí neřekl Ajgó Márton, nýbrž pan Ajgó
Márton, nebo pan sedlák Ajgó Márton.
Ajgó Márton jedl za tři a pil za tři. Starosta v
Égövu říkal, že raději pozve do své pivnice tři
sedláky, kteří kdyby pili, co chtěli a jak
chtěli, nikdy nevypijí tolik vína jako Ajgó
Márton.
Pro Ajgó Mártona šil krejčí v Nagy Banyia nad
řekou Szamosem zvláštní nohavice, zvláštní svou
šířkou, které když pral a sušil Ajgó Mártona
čeledín, rozvěšené na plotu za stavením vypadaly
zdálky jako plachta na lodi, jak vysvětloval
Arhély, sedlák, který sloužil u vojska v Pešti a
viděl lodi na Dunaji.
A jeho „békés“, kožich, který nosí maďarští
sedláci, stál třikrát tolik než jiný, poněvadž
třikrát tolik látky bylo naň třeba.
Ajgó Márton stále tloustl a když přišel po úmrtí
starého faráře do Égövu nový, zděsil se, když
ponejprv kázal a spatřil mezi posluchači stát
pana Ajgó Mártona. Viděl dole pod kazatelnou
ohromný kožich, který dle jeho prvého zdání
ukrývá tři osoby a když pln zvláštního zděšení
naklonil se z kazatelny, aby lépe rozeznal,
spatřil, jak se na něho nad kožichem usmívá
tlustá tvář Ajgó Mártona.
„Kdo je ten tlustý?“ tázal se nový farář po
kostele starosty.
„Pan sedlák Ajgó Márton, nagyságos“
(milostpane), odpověděl starosta.
„A jeho ženu jsem neviděl,“ pravil farář.
„Není ženat, nagyságos,“ řekl starosta, „nemá
času myslit na ženitbu. Jest mu třicet let a nic
jiného nedělá, než jí a pije. Má mnoho polí,
jest nejbohatší, i starostou ho chtěli volit,
milostpane, ale nepřijal. Na úřad nezbylo by mně
času, odpověděl.“
„Vždyť jest to hříšné,“ pravil nový farář, který
si již zkazil žaludek, „stále jíst a stále pít.
Kam to povede?“
Za několik dní šel farář kolem statku Ajgó
Mártona. Ajgó Márton seděl na prahu, zaujímaje
celý prostor prahu. Když spatřil faráře, řekl:
„Nu, milostpane, nebylo by libo na skleničku
vína?“
„Hodí se mně právě příležitost,“ pomyslil si
farář, „promluvit s ním moudré slovo.“ Proto
řekl: „Podívám se.“
Ajgó Márton vzal lucernu a vedl svého hosta do
pivnice, vytesané ve skále za stavením.
Vstoupili a posadili se na sudy.
„Jen na skleničku,“ řekl farář.
„Milostpánovi dáme džbáneček,“ pravil hostitel,
a co přinesl, byl objemný džbán vína. Sám si
přinesl větší, přátelsky ťukl si s farářem,
učinil doušek, pak si zapálil krátkou dýmku a
počal rozhovor slovy: „Chvála bohu, nemusíme si
na nic stěžovat, milostpane.“
„Že si nemusíme, Ajgó Mártone, na nic stěžovat,“
pravil vážně farář, „to neznamená, že jsme
šťastnými.“
„I chvála bohu,“ smál se Ajgó Márton, pije ze
džbánu, „já jsem úplně šťasten.“
„Lidský život,“ pokračoval farář, „má jiný účel,
než jen jíst a pít, Ajgó Mártone, účel života
lidského jest starat se též o rodinu, učinit
ženu a děti šťastnými a ty, Ajgó Mártone, jen
jíš a piješ, zůstáváš stále svoboden.“
„Nem sokat tesz!“ (nezáleží moc na tom),
odpověděl Ajgó Márton.
„Hleď,“ mluvil pan farář, „tvůj dosavadní život
dá se napsat dvěma slovy: Jedl, pil.“
„To bych se měl tedy jako oženit,“ povzdechl
Ajgó Márton, „myslil jsem, že stačím sám sobě,
milostpane. Stará moje teta řídí hospodářství,
čeledínové a služky jsou poctiví. A já žiji tak
spokojeně.“
„Ožeň se, ožeň, Ajgó Mártone,“ zazněl klenbou
sklepa hlas farářův slavnostně, „a až se oženíš,
uvidíš, že staneš se řádným osadníkem.“
„Což, kukuřice pěkně roste?“ převáděl za chvíli
farář řeč na jiný předmět.
„Pěkně, nagyságos,“ odpověděl Ajgó Márton a
pustil se do pití, až farář žasl.
Když za hodinu opouštěl farář přes protesty Ajgó
Mártona sklep, řekl k sobě: „A földön sok
állatok élnek.“ (Na zemi žije mnoho zvířat.)
Když Ajgó Márton osaměl ve svém vinném sklepu,
pravil: „Pan farář není piják vína, ale přece
rozumný pán. Když se věc uváží kolem dokola,
mohl bych se ženit.“ Zapálil si dýmku a
rozumoval: „Teta umí vařit, ale je stará, až
umře - co pak? Teta dohlíží na čeleď, ale je
stará, až umře - co pak?“
Chodil si se džbánkem pro víno a přemýšlel:
„Také si teď vzpomínám, že asi před půlrokem mně
nabízela teta nevěstu Etelku Tüske, dceru
mlynáře z Tescö u Tisy za Marmarošem. Bohatou,
hezkou. Zeptám se tety, jak to myslí.“
Vypravil se Ajgó Márton na cestu dalekou,
poněvadž jeho teta mu řekla: „Jeď, hochu, jako
na návštěvu do Tescö k mlynáři Tüske. A kup v
Marmaroši náušnice pro Etelku. A ty náušnice dej
Etelce darem. Rozumíš mně, Mártone? Opakuj ještě
jednou, co ti povídám.“
Tak jako v té národní maďarské baladě vypravil
se také Ajgó Márton na cestu dalekou,
přenesmírnou, za mlynářovou dcerou. Do Marmaroše
jel povozem, v Marmaroši ho lidé viděli naposled
kupovat náušnice, za Marmarošem někde přenocoval
a ráno našli v horách koně s povozem v jedné
rokli lesní rozbité a povoz také rozbitý a Ajgó
Mártona nebylo lze spatřiti.
Kolik let již uplynulo od té doby a Ajgó Márton
se nevrátil ze své dlouhé a přenesmírné cesty.
Jeho stopa úplně zmizela, jen jeden starý Székel
v horách za Marmarošem chlubí se, že zastřelil
kdysi dva černé medvědy a v jejich žaludku že
našel nějaké náušnice...
Ale Székelům nemůže nikdo věřit. |
