Etuda

L. H. Domažlickému

Ven z krčmy hledíme v noc jarní krásy,

tam milenci dva líbají se v sadě,

kde šumí listí tichou písní jara.

V dál ubíhá jak lesklý had

houf jisker vlaku, který pádí

jak naše svěží, krásné mládí.

Ven z krčmy hledíme v noc jarní krásy,

a nikdo nás snad nemá rád.

A karty leží pod stoly zde dole,

my ferbla od večera stále hráli,

spí na stole dva, kteří již se zpili.

A jeden z nás již na zem pad,

a krčmář nosí pivo stále,

kdos melodii tvoří ku finále . . .

Ven z krčmy hledíme v noc jarní krásy,

a nikdo nás snad nemá rád . . .