Farář a Kilián

Náš kaplan pohádal se jednou při kartách v hospodě se sedlákem Kiliánem. Slovo dalo slovo a Kilián praštil kaplanovi kartami o hlavu, a co věděl špatného o něm, to najednou vychrlil ze sebe, a bylo po starém přátelství mezi kaplanem a Kiliánem. Od té doby jeden druhého nepozdravoval, kaplan, kdykoliv přišla řeč o Kiliánovi, říkal: „O tom nechci ani slyšet.“

A zas nová řada let uplynula, z kaplana stal se farář. Kdykoliv byla řeč o Kiliánovi a ptal se ho někdo na jeho úsudek o jeho nepříteli, farář zbožně dívaje se k nebi, říkal: „Odpusť mu to Pán Bůh, ale o něm nechci ani slyšet.“ Loni sedlák Kilián zemřel. A letos při návštěvě svého rodného místa sedím v obecním hostinci s tamější honorací, a tu přijde řeč na Kiliána. Tázal jsem se pana faráře, jaký to byl člověk ten Kilián. A tu pan farář podíval se zbožně na lampu u stropu hospodské jizby a zvolal: „Víte, o mrtvých nic než dobře, ale byl to sprostý chlap.“