Fazole

I

Sedmiletý Vojtěch se pamatoval, že viděl dvakrát svého tatíka plakat. Před rokem, kdy utekla matka s jedním malířem pokojů, a dnes po druhé, když otec vrátil se do té díry, které říkají sklepní byt, po dvouměsíčním pobytu v nemocnici, maje jedno oko vypálené a na obličeji plno jizev po rozžhaveném železe. A z jediného oka, matně rozeznávajícího Vojtěcha a tchýni Pavlitovou, řinuly se slzy, zatím co z úst Kostkových chraplavě řinula se slova: „Tak jsem mrzák ...“ Pak k večeru přišli Kostkovi kamarádi ze slévárny, aby šli se podívat na bývalého druha svých prací, a rozsazeni na stole, na třech židlích a na bídné pohovce, z které ven lezlo konopí, znova a znova přemílali ten nešťastný případ, udavší se před dvěma měsíci, jak na slévače Kostku vystříklo rozpuštěné železo, popálilo obličej a vypálilo levé oko, jak pak přijel vůz ochranné stanice, jak ho naložili do vozu, jak odvezli do nemocnice. A v jejich povídám vpadával občas chraplavě Kostka: „Tak jsem mrzák ...“ Jeden z kamarádů poslal pro pivo, aby neseděli naprázdno, a Vojtěch, sedící v koutku u zdi, kde vyrážela se plíseň, poslouchal, jak říkají: „Řediteli je lehko dávat rozkazy! Ať tě teď živí!“ Také vzpomněli Kostkovy ženy. „Máš, hochu, neštěstí; loni ti uteče Mařka a teď se ti stane tohle.“

Matka Mařky, stará Pavlitová, vmísila se v hovor: „Že jsem Mařku při narození neuškrtila vlastníma rukama!“

Kostka si opovržlivě odplivl, neboť věděl, že z Pavlitové mluví strach, aby ji nevyhnal. „Poslyšte,“ řekl, „teď nevím, co bude s námi. Abyste raději šla k dceři! Pracovat nemohu a kdo ví, co dostanu z úrazovny!“

Pavlitová odšoupala se ke kamnům, kde vzdychala, aby to všichni slyšeli: „Vzít sekyru, aby bylo po mně!“ Kamarádi se rozjařili, když Vojtěch přinesl nový džbán, a hovořili živě, dupajíce a máchajíce pěstěmi: „Neboj se! Však se organisace o tebe postará. To by bylo, abychom se kamaráda nezastali! Zmrzačit tě a odkopnout? Ohó! Je zde organisace!“
A slůvko „organisace“ působilo na něho čarovně. Pomalu věřil, že nebude zle. Zbylé oko zaplanulo mu vesele a Kostka tloukl džbánem o stůl, křiče: „Na to bych se podíval, aby mne teď někdo odkopl! Však je zde organisace!

II

Vojtěch měl zpropadené štěstí. Zatím co jeho otec prohrával všechny pře, které vedl s úrazovnou, Vojtěch vyhrával tolik fazolí na ulici, že z daleka přicházeli hoši, aby se podívali na takového znamenitého hráče a zkusili své štěstí ve hře s ním. Vše opustilo jeho otce, ale Vojtěch shromažďoval kolem sebe zástupy dětí, které uváděl v nadšení každým pohybem své ruky, která vsunula fazoli do jakéhokoliv důlku z jakékoliv vzdálenosti. Každého dne míval plné kapsy fazolí bílých, strakatých a každý den odcházeli od důlků hoši, nemajíce ani jediné fazole, s tak smutným výrazem v obličeji jako Vojtěchův otec po každé prohrané při. A Toník hokynářky vzal doma kteréhos dne dobrý půlkilogram bílých velkých fazolí, které stěhovaly se jedna po druhé do kapsy Vojtěchovy spolu s namodralými, hnědými, kropenatými boby oněch hochů, kteří si přisadili a také házeli. V ten den, kdy Toník hokynářů utrpěl tu hroznou ztrátu, tvářil se, odcházeje domů, tak vyjeveně jako Vojtěchův otec, když bylo s konečnou platností rozhodnuto o tom, že bude dostávat od úrazovny dvě koruny dvaasedmdesát haléřů týdně. A Vojtěch do své skrýše za kamny vsypal do velkého pytlíku od mouky tři kapsy fazolí, čímž pytlík byl plný.

III

„Dvě koruny dvaasedmdesát haléřů týdně,“ opakoval po kolikáté již Kostka, drže v ruce arch, kde byl ten ortel.

Stará Pavlitová seděla na svém místě u kamen, vzlykajíc: „Že jsem se toho dočkala! Vzít sekyru, aby bylo po mně!“

„Co budeme dělat?“ více pro sebe než k Pavlitové povzdechl Kostka. „Sotva vidím na jedno oko. Do ohně se nesmím podívat, hned mne píchá.“

„Což přidávat u zedníků?“ namítla Pavlitová. „Nebožtík táta vydělal si hezky.“

„Ze slévače nádeník!“ vyjel Kostka. „Mlčte, babo!“ Pavlitová umlkla na chvíli a pak bručela své: „Vzít sekyru, aby bylo po mně!“

„Nejlepší se oběsit!“ zuřil Kostka, „zmrzačí člověka a pak mu dají vyplácet dvě koruny dvaasedmdesát haléřů týdně!“

Počal přepočítávat peníze vyplacené úrazovnou za tři měsíce, ode dne utrpěné pohromy. „Třicet dvě koruny šedesát čtyři haléře,“ láteřil, „Pavlitová, co jsme dlužni?“

„Na čtrnáct zlatých u hokynářky,“ odpověděla babka. „Co jste měl uspořeno, to už je před čtrnácti dny pryč.“

„Kořalku jste si nekoupila? Já jdu platit.“

„Mně zas zpívali skřivánkové v hlavě,“ omlouvala se Pavlitová, „tak jsem pila trochu kmínky.“

IV

Placení dluhu u hokynářky protáhlo se až do rána. Když Kostka zaplatil dluh, potkal bývalého kamaráda, který byl bez práce. Kostka a on zašli si na pivo. Nato v noci šli do malé kavárny, kde čekali, až se otevrou výčepy lihovin, a když jeden druhého rumem pohostil, odebrali se domů. Kostka nešel spat. Jsa ve výborné náladě, byl jat náhle touhou zaopatřit si práci, která, byť i byla třebas podáváním cihel, byla by přece jen prací. A vrátil se ze své obchůzky zděšený a smutný, neboť nikde nemohli potřebovat muže, který špatně vidí na jedno oko.

A od toho dne datuje se ta strašná sháňka po práci, bezesné noci, ve kterých Kostkovi zjevovala se, když přimhouřil své jediné oko, postava podobající se mu do všech podrobností, vychrtlá a smutná, o které cosi mu šeptalo, že je to hlad.

Přišel hlad. Úvěr byl vyčerpán u hokynáře a nikde nic, jen dvě koruny dvaasedmdesát haléřů týdně, za které nakoupilo se chleba a bramborů. To stačilo tak do čtvrtka, a od čtvrtka do soboty co bude?

V

„Tatínku,“ řekl v pátek ráno Vojtěch, „já mám pytel fazolí. Uvaříme je!“ A vydal obětavě své zásoby, ten velký pytlík od mouky, kde bylo na sta fazolí, o které tak rádi hrají děti v bezstarostném dětství.

A když Vojtěch jedl plnými ústy vařené fazole, své fazole, slzy osolily mu jídlo. Jsem přesvědčen, že v tom okamžiku sedmiletý Vojtěch přemýšlel jak dospělý muž, o bídě.